Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2
<< Dračí průsmyk (via Luka)
Vyšlapala jsem pryč z průsmyku na louku. Travnatá plocha se mi jevila být o poznání přívětivější, než kamenitá roklina mezi horami. Slunce ale pálilo a zavrtávalo se mi horkem do kožichu. Celkově ani vzduch nebyl o mnoho příjemnější, nic na co bych byla coby vlk z hor extra zvyklá. Možná by stačilo, kdybych si vylezla do vyšších výšek, ale to bych byla stále zaseklá na jednom místě. Pořád tady bylo něco, někdo, kvůli čemu jsem se potřebovala hnout. Brodit se vysokou trávou bylo až podivně vyčerpávající, až mi to připadalo jako celá věčnost. S o to větší radostí jsem uvítala pohled na vodu důvěrně známého jezírka. Téměř bez rozmyslu jsem shodila Kéřin ocas a vlezla do vody. Měla jsem ho zajít schovat do úkrytu, podívala jsem se na ocas ležící na břehu. Ponořila jsem se skoro celá pod vodu tak, že jsem splývala s hladinou, trčel mi jen čumák, oči a uši. Bylo to nesmírně osvěžující. Nejraději bych takhle zůstala naložená celý den, ale, eh, povinnosti. Vylezla jsem z vody, posbírala si své věci, ještě jednou se napila a vydala se vstříc lesu přes záplavu vzrostlé trávy.
>> Les u Mostu (přes Luku)

1
Od vlků jsem se nedozvěděla, o co jsem přišla - a tak jsem se nedozvěděla ani muk o tajemném světle, jeho původu, ani kam zmizelo. Místo toho se zdálo, že oba mají naspěch. A mají naspěch beze mě. Takže alianci vyřešíme zase někdy jindy. Balrogovi jsem pomoc nesehnala... A co budu dělat teď? Půjdu zpátky za ním? Možná bych měla. "Dobře. Tak někdy později," odpověděla jsem Zinkovi. Raději někdy brzy. Společné setkání ve třech, třech cvocích do kytek, zní jako něco o čem sní každý osamělý nerd. "Měj se," prohodila jsem Lamentovým směrem. Na větší řečnění jsem se nezmohla. Nemám ponětí, co se o mě očekává ve společenských situacích obecně, ale loučení mi nejde. Tak jsem tam zůstala chvíli trapně stát. Rozhodla jsem se, že pokud mě Bal nepotřebuje, můžu se jít třeba prospat, chvíli si odpočinout. Jít ulovit ještěrku, přežvýkat trochu trávy, čumět na šutry. Přesně to, co čas od času introvertní autista mého typu potřebuje, když už příliš dlouho snášel společnost ostatních vlků. //timeskip, bo je to dlouho
Po zaslouženém odpočinku a dobití sociálních baterek jsem zvedla kotvy a šla dál. Průsmyk mě začal nudit a začalo mě hlodat svědomí, že jsem zase Bala ztratila. Že mě vážně potřeboval a ještě se doteď z bažin nedostal. A navíc, s příchodem řádných veder dorazilo i pořádné sucho a žízeň.
>> Křišťálové jezero (přes Luku)

Zatímco jsem hleděla za tím místem, kde jsem viděla světlo a přemítala nad tím, co to může znamenat nebo co to způsobilo, ti dva se za tím rozešli. Než jsem se vzpamatovala, byli pryč oni, i veškerá známka po světle. Kdybych tak měla svůj čich... Docela nešikovně jsem naslepo šla směrem, kde jsem viděla světlo vyhasnout, ale nespěchala jsem, zdržoval mě jakýsi hlas nejistoty vzadu v hlavě, který pořád opakoval, že jdu špatně... Ale copak se dá mezi dvěma pohořími jít nějak vyloženě špatně? Buďto se jde směrem k jednomu konci, nebo směrem k druhému konci, ne? Tu se rozsvítilo druhé světlo. Nenapadlo mě nic lepšího, než jít za ním. V tom světle jsem měla pocit, že nevidím dva vlky, ale tři. Tak odtud to první světlo... Než jsem za nimi ale stačila přijít, už zase byli jen dva. Rozplynula se i rouška noci. Nebyla jsem zrovna nadšená z toho, že jsem se po území promenádovala déle, než jsem chtěla a Bal mi nejspíš stále trčel v bažinách. "O co jsem přišla?" zeptala jsem se Zinka a toho Lamenta. Chtělo by to přezdívku... "Kam jsme to vlastně vůbec chtěli jít?" Měla jsem pocit, že si Zinek chtěl vyřídit něco se svojí alfou, ale místo toho jsme skončili tady, uprostřed průsmyku. Nebo se snad smečka přestěhovala od jezera sem?

<< Severní hory
Další zapeklitá otázka. A co kdyby jen jedna. Celá lavina zapeklitých, emočně vyčerpávajících otázek. Moje asociální stránka měla chuť mlčet, neodpovídat, nebo před odpovídáním utéct, před všemi utéct. Ale mohla jsem snad? "No... Nevím, jestli to můžu říct." A jestli byl stejný? Znala jsem snad ostatní alfy tak dobře, abych je dokázala srovnávat. Na povrch byli jiní, ale měli všichni něco společného. Celé společenstvo mělo přece jenom něco společného. "Přišel mi..." Hledala jsem to správné slovo. "Ušlechtilejší, jestli to dává smysl... Viděl svět jako plný hloupých naivních vlků, tak chtěl shromáždit ty skutečné, ty 'probuzené' ke krutosti světa." Tak jsem to alespoň chápala. Tamti dva si jen chtěli vyřídit vlastní účty a zneužít k tomu zbytek. Zrovna v tak blbou dobu. "Ale nakonec jsme všichni v něčem stejní. Jsme divní. Každý svým způsobem. Někdo rád působí bolest..." Jak jsem vlastně plánovala tu větu dokončit? A někdo ji rád cítí? Heh. Ovšemže. Co jiného by mi připomínalo, že stále žiju? Před čím jsem ale chtěla ucouvnou nejvíc, byla otázka na jinou smečku. Chtělo se mi vůbec mluvit o tom, odkud pocházím? Odvrátila jsem hlavu bokem a podvědomě se od něj kousek vzdálila. Za tu dobu, co jsem byla tady jsem na svou rodnou smečku téměř zapomněla. Utekla jsem minulosti, protože mě sem nestíhala. Ale teď, když to vytáhl, mohla jsem couvnout? "Byla," procedila jsem mezi zuby. Rozhodně jsem to nechtěla rozebírat, když nás poslouchal ten černý. Možná mu to někdy řeknu, ale doufám, že nebudu muset.
Nohy nás donesly přes hory až kamsi do průsmyku. Byl trochu jiný, než jsem si ho pamatovala, nebo se mi to jen zdálo? Možná to bylo jen tmou, která mezi tím znovu stačila nastat. Zamžourala jsem. Zdálo se mi, že jsem v dálce zahlédla zablikat nějaké světýlko. "Viděli jste to taky?"

<<Rokle
Proč v tom Chaosu jsem? První mi to přišla jako hloupá otázka. Ale když jsem se zamyslela nad odpovědí, pochopila jsem. "Angel mi slíbil rovnost. Že nikdo nebude soudit, že jsem divná, protože jsou tam divní všichni... Ale pak zmizel a zbytek alf šiblo, zapomněli na vlastní pravidla. Ale to jsme si už vyříkali..." Nikdy bych nemohla být funkčním členem normální smečky, koneckonců. Smečky vyžadují alespoň nějakou společenskou gramotnost. Schopnost následovat alfu, umět zapadnout. Heh, jo, to mi nikdy nešlo. Muset plnit cizí příkazy? Tůdle. Samé dobrý den, pane alfa, mějte hezký den, bety, nedala by si vlčata něco k jídlu, je paní alfa spokojená, smečka prosperuje?Opruz. "Víš, nedokázala bych jinam zapadnout... Je to to nejlepší, co si můžu dovolit." Když se černý vlk představil, zvedla jsem pohled k nebi a utrousila: "Tos musel hodně naříkat, když tě rodiče pojmenovali takhle... Já jsem Stray." Chvíli jsem měla nutkání se jeho jménu začít smát, ale mírnila jsem se. Nikdo přece nemůže za to, jak se jmenuje.
>> Dračí průsmyk

<< Červená louka
"No..." Na Zinkovu otázku jsem nedokázala odpovědět. Trochu jsem se zastyděla, že jsem Bala podceňovala. Ale přece! Kdyby to dokázal sám, nešel by za mnou? Nehledal by mě? Nešel by po mém pachu sem? Jak jsme tak ťapali přes louku, někdo nás následoval. Nevšimla jsem si ho ale dřív, než se Zinek ohlédl. Teprve to mě donutilo to něm zopakovat a pochopila jsem, cože to máme za ocasy. "To vidím..." utrousila jsem. Nepotřebovala jsem se s ním bavit. Potřebovala jsem- co jsem vlastně potřebovala? Balrog se prý zachrání sám. Tak dobře... Povzdechla jsem si, když jsem toho černého vlka, co nás pronásledoval vyslechla. Společnost? Nový? Ah ták. Jasně. Zpomalila jsem. "Přibereme ho s sebou? Třeba se bude hodit k vám do smečky... K nám nejspíš ne," s těmi slovy jsem si vlka přeměřila pohledem. Nevypadal jako někdo, kdo by se neštítil šíření veřejného zmatku. I když, prý se knihy nemají soudit podle obalu. Zatím to ale vypadalo, že sám je zmatený. No, možná se ještě na něco hodit bude. A nebo se může vláčet za námi, dokud nenajde lepší společnost. Si umíš vybrat... První chumel divných vlčic, teď dva bylinkářské cvoky.
>> Severní hory

<< Vlčí jezero
Ignorovala jsem hlasy za námi, celkově jsem ignorovala prostor za sebou, takže jsem úplně nepochopila, co Zinek myslel tím, že máme za na chvostech ocas. Představila jsem si pod tím, že nám na konci ocasu narostl další. To by se mi sice hodilo do sbírky, ale přišlo mi to nepravděpodobné, to bych přece cítila, kdyby mi narostlo o oháňku víc. Protože jsem nechtěla vypadat hloupě, nijak jsem na to nereagovala. Raději jít o nich co nejdál a co nejdřív. A pak to přišlo. "Balrog uvízl v bažinách. Já jsem to nějak přeskákala po kořenech a padlých stromech, ale obávám se, že on je na to příliš těžký. Možná už našel lepší cestu a dostal se z toho, nevím. Chtěla jsem jít hledat pomoc, lano, cokoli..." Tak trochu jsem doufala, že to zvládl beze mě. A možná bych v tomto případě připustila použití magie. Měl snad zemi ne? Mohl si vyčarovat most, ne? Nerozumím magii, možná to bylo možné? V dálce se začalo rýsovat zlatavé světlo. Portál? To je skutečně portál? Čemu se ještě vůbec divím. Tohle místo je prostě divné a láme všechny přírodní zákony. Nezpůsobuje to nějaké... Nevyrovnanosti v časoprostoru, když je tady takhle trvale otevřená díra? Určitě, a určitě to způsobovalo všechnu tu zdejší divnost. Kam nás to vyhodí? Byla jsem vůči tomu skeptická, ale nakonec jsem tím stejně prošla. Byl to divný pocit. Vyhodilo nás to na červené louce. Doslova červené. Bylo mi z toho skoku prostorem nějak blbě. Fuj, doufám, že tím už nikdy nebudu muset prolézt... zatřepala jsem hlavou a zamrkala, abych odehnala ten divný pocit po těle. Tady jsem ještě nebyla, ale tu velkou horu, co se tyčila vysoko v nebi v dálce, jsem už někdy viděla. Museli jsme být nedaleko mého úkrytu, tedy blízko jeho smečky, pokud se opět nepřestěhovala a byla stále u jezera, kde jsem potkala Shay.
>> Rokle

Při řečech o trhání ocasů za drzost jsem jen lehce poodhalila tesáky, jako bych snad chtěla přisadit tomuto tvrzení a vyjádřit, že jsem schopna v případě potřeby podle něj také konat. Už mi to tady taky začínalo lézt na nervy. Jejich rodino-nerodinné drama mě nezajímalo a jenom jsem tady ztrácela čas, který jsem mohla využít třeba zachraňováním svého druha. Například. Zinek vyčaroval přede všemi kytku, kterou nazval trychtýřkem, zajímavá rostlina, určitě hodna zapamatování. Vyjádřil se také k mojí rostlině, vyslechla jsem si vše, co řekl a jen jsem přikývla. "Ne, ztráty a nálezy se tady nevedou," odpověděla jsem té přidrzlé. Zinkův návrh na rychlý odchod jsem tedy uvítala, spiklenecky jsem po něm mrkla, sesbírala se ze země a bez řádného rozloučení odběhla někam do hor. Spoléhala jsem na to, že Zí ukáže cestu, až budeme v bezpečné vzdálenosti od podivně frekventovaného místa.

>> Portál (?)

K chumlu vlků se přidaly další dvě vlčice. Ta první, světle šedá se mě zeptala, proč mám dva ocasy. Vykolejila mě, protože mi přerušila formulování mého požadavku do slov. Probodla jsem ji pohledem. Ne proto, že bych byla uražená, ale protože jsem neočekávala, že by na mě měla důvod mluvit. Ať si všímá samců a mě nechá být... "Není můj," dostala jsem ze sebe. "Patřil drzé vlčici, kterou zabil můj partner." Už to samo o sobě mohlo poděsit slabší povahy, mě to přišlo jako hezký dárek. Když mě přerušila myšlenku, už jsem se k ní nedokázala vrátit. Okolo se toho dělo příliš mnoho. Pozorovala jsem tedy vlky, jak se mezi sebou baví. Co tu děláme v tuto denní dobu? Hledám pomoc, jen si o ni nedokážu říct. Fialová vlčice se pro změnu sháněla po sourozencích. Zavrtěla jsem hlavu: "Nic mi to neříká." Jestli jsem je někdy potkala, jména jsem zapomněla. Na zbytek jí odpověděl Alduin. Překvapeně jsem ho sledovala, když mluvil. On... Mluví správně. Jak? Ale to, že o sobě nemluví ve třetí osobě mě nezmátlo tolik, jako to, jak se choval klidně. Během války byl úplně jiný, jakoby vyměněný. Myslela jsem si, že mě nemá rád pro to, že jsem odmítala zaútočit na cizí smečku, protože jsem chtěla řešit horší problém. Když zmínil mě, napřímila jsem se a potvrdila jeho slova: "To co říká, je pravda." Sledovala jsem, jak tento jeden z mých bratrů ze společenstva odchází. Pak jsem se otočila zpět k fialové: "A tamtím směrem je Zlatá smečka, jak jsem říkala." Zopakovala jsem to pro případ, že neslyšela.
V tomhle bylinkovém šílenství jsem si kdoví proč vzpomněla na tu svítivou rostlinu, co jsem zkoumala v jeskyni cízáků. Přišoupla jsem se blíž k Zinkovi, jako bych nechtěla, aby to ostatní slyšeli. "Neviděl jsi už někdy takovou modrou svítící rostlinu? Byla v jeskyni v táboře cizáků." Měli jsme něco jako alianci. Měla bych mu tedy říct, že tady taková rostlina je, a on by mi mohl říct, jak se jmenuje, pokud to tedy ví.
Pak jsem přejela pohledem po vlcích okolo. Po těch šedých vlčicích a černém vlkovi, který momentálně měl jisté potíže se světle šedou a nakonec skončila zpátky u Zinka. "Nejste vy náhodou rodina?" prohodila jsem jen tak do prázdna. Nevypadalo, že by byli, ale ty barvy... Bylo na nich všech něco podobného. Pak jsem si ale zrekapitulovala všechny vodítka a zalitovala toho, že jsem se zeptala, tohle není rodina, je přece mnoho vlků s podobnými barvami. By potom mohli být rodina klidně i s Balem a spoustou jiných šedivých vlků. A čich, aby mi pomohl, jsem měla stále ztracený. Ale ta tmavá vlčice s pruhy říkala něco o tom, že se se sestrami ztratila. Takže tyhle, co přišli po ní ze stejného směru byly její sestry? To by pak vysvětlovalo ty podobné barvy. A ten zbytek? Asi náhoda.

<< Zubří pláň (přes Mlžné pláně)
Pastviny velkých turů se postupně začaly halit do mlhavého hávu. To v tomto denním čase nebylo zrovna povzbudivé, ale nebyla jsem překvapená. Znala jsem to tady, přece jsem se tady potkala Angelem a tou šedou. Jak se jmenovala? Nebyla jsem s to si vzpomenout. Ale pamatovala jsem si moc dobře, jak pode mnou Angel vyčaroval díru v zemi. Štval mě, Letec, ale nakonec jsme si byli kvit. A teď mu byl konec kdoví kde. Dolezla jsem vítězoslavně k jezeru, šťastná, že jsem se neztratila v mlze, jen abych našla hlouček vlků, jak stojí v kroužku. Zarazila jsem se. Co se to tady děje? Neplánovala jsem vběhnout do takového množství vlků najednou. Chtěla jsem jen jednoho. Proč jsem se asi vyhnula území Zlaté smečky? Zdálo se, že něco zkoumají. Hm? Chvíli jsem tam postávala a sledovala je. Čich mi ještě nesloužil, ale od pohledu jsem věděla, že některé vlky znám. A jeden z nich, ten který právě odcházel… To byla ta vlčice, Lissandra, ta se kterou jsem se bavila během války i s Balem. Váhala jsem, jestli přijít blíž. Podívala jsem se znovu pořádně na hlouček vlků, koho tam ještě znám. Byl tam Zinek a Alduin. O to jsem se mohla opřít, někdo koho znám. Na jednu stranu mě už teď v nitru svírala úzkost, na tu druhou mě hryzala zvědavost. Nadechla jsem se a přemohla strach. Nastavila kamennou tvář a přistoupila blíž. “Zdravím, promluvila jsem nakonec. “Copak---„ zarazila jsem se. Uviděla jsem totiž žlutou květinu a došlo mi, co tady Zinek s Alduinem dělají. Oba jsou léčitelé jako já. Co tady dělal zbytek? Těžko říct, ale stejně mě nezajímali. Veškerou mou pozornost si získala květina připomínající pampelišku. Akorát měla divné listy. Pampeliška má listy v přízemní růžici. Tohle mělo listy střídavé na stonku a daleko menší, než listy pampelišky. Přesto mi byla povědomá. Určitě jsem ji už někde viděla, ale nějak jsem si nebyla schopná spojit si, k čemu byla dobrá a jak se nazývala. Jedno mi bylo hned jasné – někdo ji ohlodal. Podívala jsem se na Zinka, otevřela tlamu, že mu něco řeknu, ale zase jsem ji rychle zavřela a hlavu otočila o kousek zpět. Všimla jsem si totiž v periferním vidění mrtvé kozy. Obešla jsem vlky, přišlapala si to k mrtvole a sklonila se k ní. Očuchala jsem ji. Pak mi došlo, že nic necítím a zašklebila jsem se. Tak to je na prd. Ale stačilo mi pořádně si ji prohlédnout, abych věděla, že tu rostlinu musela sníst. Nebo tedy, dát si pár soust, protože z rostliny toho hodně zbylo. Přesto byla koza definitivně tuhá. Hm. Prudce jedovatá žlutá kytka, u které stačí jen trocha a hrozí smrt? Mžourala jsem na to očima… Už to bylo dávno, ale teď jsem byla stoprocentně přesvědčená, že ji znám. Musela jsem dlouze pátrat v paměti, ale její název jsem měla na jazyku. Pam-, pan-, pal-, pali-, palu-, palučnatka? Paloučnatka? Horní, nebo tak nějak? Nevím… Zůstaneme u paloučnatky. Hloupá koza, kdyby se lépe učila poznávat rostliny, nebyla by teď bývala mrtvá. Vrátila jsem se zpět k hloučku a posadila se. Hledala jsem slova, jak představit svůj problém, žádná se ale nedostavovala.
Mezitím přišla nějaká vlčice, co zabloudila a slovo mi vzala. "Jezero v horách, tamhle jsou mlžné pláně, dolů je území Zlaté smečky." Odpovědět na její otázku bylo mnohem snazší, než promluvit o svých potřebách.

<< Zlaťák
Šlapala jsem poctivě dál. Tady jsem to znala. Po levici jsem měla pláž. Vypadala docela hezky. Rozhodně si tam musíme někdy s Balem zajít, tedy až ho dostanu z těch bažin. Přede mnou se v dálce rýsoval Zlatý les. Tam byl Navin a jeho vlčata s X ve jméně, mimo jiné. Že bych šla požádat o pomoc tam? Ne, to není nejlepší nápad. Rozhodně ne potom, co Chaos napadl tu druhou smečku. Naše současné diplomatické vztahy byly nevýhodné. Poštveme si všechny proti sobě... povzdechla jsem si. Je jedna věc být jiný a být přijat i se svou odchylkou od normy, ale věc druhá je být příliš hlučný a všechny si znepřátelit. Je to kontraproduktivní. Pak musíte všechny 'normální' vybít, aby zbyli jen ti, co jsou jako vy, abyste byli v bezpečí. Proč musím pořád něco řešit? Čum se kam šlapeš, kurňa. Zahnula jsem na pláň, kde jsem potkala Navina. Nechala jsem Zlatý les za zády a směřovala jsem stále dál. Potřebovala jsem najít lano. Nebo někoho, kdo mi ho dá. Nebo tak něco...
>> Vlčí jezero (přes Mlžné pláně)

<< Bašta
Přiběhla jsem k jezírku a smočila v něm tlapy. Voda byla studená v šeru pozdního večera. Teploty ještě nebyly nic moc a v noci to bude ještě horší. Přesto jsem to musela udělat, pokud jsem nechtěla vypadat jako koule bláta a zdržovat se jeho odškrabáváním, až bude zasychat a svědit na pokožce. Kdoví, co v tom blátě žilo. Svalila jsem se do vody skoro celá, očistila bláto z toho nejhoršího a rychle z vody zase vylezla, oklepala se. Hlavní v tomto bodě bylo neprochladnout. Čekala jsem vlnu zimy, až se mi bude voda vypařovat z kožíšku, ale kupodivu nic takového nepřišlo. Jako by mi chlad nevadil. Měla jsem to tak už delší dobu, ale měla jsem za to, že to bylo příznivým počasím. Zajímavé... Možná za to může ten krystal. Nebo cizáci jako takoví. Nebyl čas ztrácet čas úvahami, byl čas sebou hnout.
>> Zubří pláň (přes Baštu)

<< Bažiny
Jen těžko se slovy vyjadřuje, jak jsem byla ráda, že jsem byla konečně z bažin pryč. Ohlédla jsem se. Jde Balrog za mnou? Neviděla jsem ho. Musel tam zůstat. Těžce jsem polkla. "Neboj se," pošeptala jsem, "vrátím se pro tebe." Nenechám tě tam. Něco mi to připomínalo. Zarazila jsem se, vzpomněla jsem si na to, jak jsem něco v tom smyslu říkala Echovi, když jsem ho zanechala v úkrytu. A pak, když jsem tam zavedla Azzip z boje, abych ji ošetřila, už tam nebyl. Musel odejít. Jít mě hledat. Nebo žít samostatný život. Nebo zemřel... Ne, setřásla jsem tu myšlenku, jako by šlo o špínu na kožichu. Umlčela jsem svědomí, tak jako jsem to udělala už mnohokrát. I kdyby se mu něco stalo, už je to jedno. Bylo to už dlouho, už na tom nezáleželo, nikomu to nepomůže. Teď je tady Bal a bažiny.
Vydala jsem se tedy po klusem přes pláň. Mířila jsem k jezírku uprostřed, opláchnout ze sebe bahno a pak hned pryč.
>> Zlaťák

Balrog neodpovídal a začínalo se smrákat. Byl čas jednat. Ne, nechat se nést, to není fér. Prostě to nějak zvládnu. "Zlato?" podívala jsem se na něj. Začínala jsem být nervózní. Jestli se odsud nepohneme, Najdeme cestu odsud. Určitě... Musíme. Ale někdo musel udělat první krok. Rozhodla jsem se, že to budu já. Čich se mi sice stále nevracel, ale nebyla jsem přeci bezmocná. Musím to buďto risknout a zkusit to přebrodit, nebo se nebát pořádně skočit. Vyškrábala jsem se na jeden z kořenů, zapřela se pořádně o jejich povrch a skočila jsem na ten nejbližší. Hledala jsem v šeru sušší cestičky, místa, kde by se dalo šlápnout, klády, po kterých se se dalo projít. V mysli jsem si spojovala tyto body záchrany k sobě, dokud jsem si neposkládala cestu, která by se dala přejít vlastně docela snadno. Chtělo to jen trochu uvažovat. A trochu šikovnosti. "Našla jsem cestu ven... Ale nevím, jestli tě to unese," houkla jsem na Bala a podívala se na kládu, která vyhlížela ztrouchnivěle. Mohla být vetchá a kdoví, co bylo pod ní, jestli hluboká propast plná bláta, nebo pevná zem. "Zajdu pro pomoc... Nebo pro liánu." A s těmi slovy jsem si odskákala svou důmyslnou cestičkou pryč.
>> Bašta

Vylézt na záda? Přeměřila jsem si vlka nedůvěřivým pohledem. Nějak lákavé mi to nepřipadalo, ale asi to byla jediná cesta, jak to tady přejít bez utonutí v bahně. Pokud bychom tedy nehodlali lozit po stromech. Ale taky to mělo jeden docela zásadní nedostatek: "Co když se mnou nepřeskočíš vzdálenější kořeny nebo ztratíš rovnováhu?" Mohl se samozřejmě unavit a pak se může stát cokoli, musí toho mít hodně za sebou. Myšlenkami jsem už byla na nějaké hezké louce s pevnou zemí, po které se dá šlapat, s trávou do které se dá svalit. A válet se. Jo, to bychom potřebovali, válet se spolu na louce. "Ale jestli to zvládneš, tak se skrč..." Byla jsem ochotná to zkusit. A stejně tak jsem tak nějak počítala s tím, že za chvíli polezu dolů. "Ale pronesu se." Na kompliment jsem se usmála a přikývla. Bylo mi jasné, že zkoušet, k čemu to je hned teď je holý nesmysl. A celkově to chvíli počká, když jsme teď spolu. "Počkej, falešná já? A vysávala ti duši?" Tak tohle se mi nelíbilo. Nějaká cizácká mrcha mi šlohla kožich a partnera zároveň? Jaká nestydatost! Taková drzost! Nevídané.