Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I'm in.

Přijala jsem svou členskou jizvu bez nějakého výraznějšího projevu. Bylo to vlastně docela příjemné, když se to tak vezme. Rozjela se docela pádná debata s logickými postupy. Bohužel mne napadly již dříve a měly několik nedostatků - k jejich hlavě bylo obtížné se dostat. A svléknout z přívěsků někoho, kdo vás mezitím může třikrát zabít taktéž. Chtělo to, jak říkal Scar, předem do celé situace vnést trochu, hehe, chaosu. Nestihla jsem ale zformovat odpověď, pořádný plán a přeložit jim jej, protože na scénu si to přiřítila skupinka vlků, kteří se mi ani za mák nelíbili. Ten pach... Byl tak cizí. A pak jsem si vzpomněla. "Ty?" sykla jsem, couvla jsem a snížila se do bojového postoje. Srst se mi naježila. S nimi se přiřítila nějaká další vlčice, ale ta mi připadala zdejší, tak jsem ji neřešila a veškerou pozornost upírala na cizáky. Bylo jich mnoho, přesto mnou procházel takový zvláštní pocit, jako by se stalo něco významného, ale nemohla jsem tušit, co to bylo. Chtělo to využít lest. "Cizáci," řekla jsem tlumeně ke svým alfám. "Copak, přišli jste se přidat k nejlepšímu společenstvu na ostrovech?" začala jsem svou hru. "Nebo jste přišli naverbovat nejlepší vlky do svých řad?" Proč se s tím štvát, když můžu jít rovnou k věci, no ne? Jen to chtělo, aby alfy spolupracovali. Necháme se odvést a pak je zničíme zevnitř, jiná možnost není. Kdybychom se dali na útěk, dohnali by nás. Bojovali-li bychom, porazili by nás. A mě tak narychlo nic lepšího nenapadalo. Na trik, že se jakože vzdáváme nás skočili jednou, po druhé by už nemusel vyjít, tohle znělo důvěryhodněji.
Už chybělo jen správné množství propagačních letáčků.

Bych prosila procenta k síle. Dík. :D
Co se hodnocení týče, bylo to fajn, jen jsem pak měla chaos na co mám kolik času, protože prostě já a cokoli s čísly... Úkoly byly docela originální. Jen mě osobně z městečka palerma chyběla fáze před soudem - vymýšlení storek kdo kde byl v kterou dobu a proč zrovna on ne, ale viděl že soused okolo deváté hodiny večer šel ven v podivně příliš černém oblečení, načež se oběť hájí, že je emař a chodí v černém neustále a smátek přes ksicht měl kvůli koroně... *šilhající panda*
Na druhou stranu chápu, že tohle se úplně po síti dělat nedá, a že na to všichni nemají čas a zkomplikovalo by to proces hlasování. No nic, na normální městečko si budu muset najít reálný kamarády.

Tak. Povídání jsem si vybrala tak na měsíc dopředu. A až tohle skončí, budou moje sociální baterie v záporných číslech. Pokud to jde. Tudíž jsem na slova svých alf pouze přikývla. Zalezu si do úkrytu a dovybavím si ho bylinkami, proletělo mi hlavou, na to teď ale nebyla zrovna nejlepší chvíle. Kývnutím jsem souhlasila s popisem Samanthy, i když původně byla spíš černobílá, druhým jsem odsouhlasila jizvu, třetím na obeznámení s pravidly. Bohužel další otázka se kývnutím jen tak přejít nedala. Nadechla jsem se. Potřebovala jsem si v duchu zrekapitulovat všechno, co jsem viděla. Pokusila jsem se z toho vydedukovat něco užitečného. "Dají se přelstít. Mají striktně strukturovanou hierarchii, fungují jako vojenský systém, ale přibírají vlky z míst, která rabují, když se jim zdají vhodní. Myslí tedy jako vojáci poskládaní z mnoha rozdílných teritorií, která již neexistují. Bojují jen za svoji vlastní zadnici. A nemyslím si, že jsou jednotní. K tomu mám důkaz - když jsem s nimi byla poprvé a uprchla jim spolu s jinými vlky a chtěli se vrátit pro zbytek, který zajali - byl tam člen společenstva, chápejte -, dva vlci z jejich vlastních řad nám k tomu pomohli." Odmlčela jsem se, abych si zopakovala, co jsem to vlastně právě řekla. Jo. Asi to původně v mojí hlavě znělo líp, ale můžu na sebe být hrdá, i tu druhou polovinu jsem mohla formulovat líp... Eh. "Nejspíš se jim ta tyranie s nesvobodou nelíbila," dodala jsem rychle dovysvětlení. Bylo to logické. Jinak by to nedělali, pomoc nám byla forma vzpoury. "Ty magie kradou pomocí přívěšků. A celkově mají přívěšky, co jim propůjčují moc. Můžeme je podle nich poznat. Všeobecně mívají v sobě nějaký divný šutr, jeden, z kterého vyzařuje magická síla." Vzpomínala jsem u toho, jak jsme se pomocí nějakého takového šutru teleportovali s Lokim do jakéhosi kumbálu. Nehezká to vzpomínka. "Počty... Neměla jsem čest s mnoha, typovala bych že jich může být klidně přes třicet. Kdoví.

Achjo. To se mi k tomu mluvení přidalo další mluvení. Ještě, že jsme u jezera. A vůbec, proč to řeším já, proč to neřeší někdo komunikativnější? Protože chci ještě chvíli žít, jo vlastně, povzdechla jsem si. "Labyrint, souboj s příšerama, byli tam Sam, Áres, Kurážná a vedl to Angel. Venku u povyšování byl Elric s tím hnědým tehdy ještě vlčetem, byl i teď na setkání myslím a dokonce i v té cizácké hoře byl, ale podle mě je moc submisivní na to, aby něco řekl. Sam s Angelem šli zrovna hledat ten úkryt co máte za zády, kvůli vlčatům, takže se to udělalo dost narychlo. Přízvisko mi dali Moudrá a že zbytek se dořeší jindy. Jenže po Angelovi se slehla zem a už to nikdo neřešil. Jo, co mi slíbil. Že nebudu nikomu muset lézt do zadnice, že na názoru každého záleží, slíbil mi místo, kde budu moct být sama sebou. Shodli jsme se, že společenský formality jsou největší kravina vůbec. Společenstvo je místo, kde kdo víc kouše, víc žere bez zbytečně složitých pravidel a shromažďuje jen skutečné vlky a ne ty, co jsou samá duha a maj' vymytý mozky." Tak. To bychom měli. Obešla jsem si svý bylinky a napila se z jezírka. Když domluvila i vlčice, zvedla jsem hlavu. Jestliže oni v tom nějaký smysl vidí... Vrátila jsem se zpět na své místo a usadila se tam. "Co se stalo už nemá smysl řešit... Chtěla jsem tomu zabránit, protože potřebujeme mít všechny vlky připravené k boji na 200 %, což obvykle po větších šarvátkách poněkud nejsou... Ale nevidím vám do hlavy, nejsem Angel. Náš nepřítel je velmi silný. Mají technologii, činící je téměř neporazitelnými. Byla jsem v kleci s vlky z jiné země, kterou přepadli před touto. Bránili se, ale nakonec zplundrovali území, vlky pochytali a postupně umučili, udělali to už mnohokrát předtím a nejspíš jsou k tomu cvičení. Používají vlky jako zdroj magické energie a já bych nerada znovu takovým zdrojem byla. Rozhodně to není něco, co bych chtěla, aby bylo poslední věcí, co kdy udělám." Všimla jsem si, že nás opouští Alduin. Kývnutí jsem mu oplatila, ale jinak jsem veškerou pozornost věnovala dvěma alfám. Chtěla jsem vědět, co mi k tomuhle řeknou.

<< S hory (přes Luku)

Sešla jsem z hor na louku. Pachy říkali, že můj úsudek byl správný. Přece jen mi nedali přízvisko Moudrá jen tak pro nic za nic. Probrodila jsem se vysokou zralou trávou plnou pozdně letního kvítí až k jezírku s drobným vodopádem. Stáli zde přesně ti dva, které jsem hledala a povídali si, ještě s Alduinem. Zničeho nic jsem stála přímo před nimi a před úkolem, který jsem došla splnit. Když na to přišlo, nebylo mi z toho tak úplně dobře, jako když jsem nad tím uvažovala. A tak jsem tam chvíli jen stála v trapném tichu s tlamou plnou bylinek a vyschlým hrdlem. Položila opatrně, bez toho abych z nich spustila pohled, svoje léčivky na zem a pomalu se znovu narovnala a abych působila sebevědomě, jsem se posadila. Nádech, výdech. Vynutila jsem si ve svém nitru naprostý klid. "Zdravím," utrousila jsem. Trouby, dodala jsem v duchu, abych si dodala sebevědomí. Ještě by mohlo pomoct představit si je bez srsti, ale to by bylo asi už moc. "Došla jsem tedy řešit reálnou hrozbu, když jste se konečně vyřádili."

<< Bývalé území Daénu, přes Rest.
Opustila jsem svého druha s vlčicí v bezvědomí a cupitala si to okolo jezera směrem k horám. Využila jsem toho, že v okolí jezera rostlo několik obecných rostlin, které se dají užít jako mast na rány. Urvala jsem je tedy v přiměřeném množství, abych mohla ještě případně mumlat bez tohož, abych je musela odložit na zem. Kdoví, na co se mě kdo bude ptát... Když jsem tedy měla všeho dost, zamířila jsem si to k horám. Opět jsem si to vzala tou nejsnazší možnou cestou, pokud možno plus mínus pořád po vrtevnici, abych se vyhnula nepříjemnému stoupání. Celou cestu jsem přemýšlela, co jim řeknu a jak začnu. Měla jsem namířeno k úkrytu, kde jsem dříve našla Anemon a Noira. Bylo to tam Chaosem nasáklé, jestliže někde budou, budou tam. A když ne, můžou být kdekoli...
>> Křišťálové jezero, přes Luka

// Já tu vůbec nejsem, já jsem pořád u Restu

Tay a Solf, která se ukázala skutečně býti sestrou mého milého Bala, se na impulz vzdáleného vytí odebrali pryč. Kývla jsem jim ještě na rozloučenou, než zmizeli kdoví kde. Podívala jsem se na Bala a pak na As. Tak a teď budu muset dořešit ty cizáky. Očividně taky nejsou žádní další vlci, kteří potřebují ošetřit. Proto jsem si mohla nechat své lečitelské schopnosti snad konečně pro dnešek odpočinout. Rozhodně bych si měla udělat větší zásobu bylin. Mohu očekávat, že si pro mé služby přijde nějaký ten raněný Chaosan, nebo možná i někdo jiný, teď, když jsem ukázala, že se v tom vyznám. "Vezmeš ji prosím do úkrytu?" A co teď? Alfy. Ty podělaný alfy, dostaly svého, tak teď bychom mohli konečně jít řešit důležité záležitosti. Cizáky, par example. "Já jdu kopnout do zadnice naše alfy... Díky, lásko." Olízla jsem ho zespodu na bradu a rozeběhla se pryč.
>> Severní hory (přes Rest)

23. Bal, Tay, Solf
Dříve se barevný vlk vyjádřil k mojí otázce o cizácích, že tam nafasoval Azzip. "Hele, ale to jsi nebyl fialový, že ne...?" Přimhouřila jsem oči a snažila si vzpomenout. Na konci jsem byla docela hodně vyřízená a už jsem nevěděla o své okolí, ale řekla bych, že bych si někoho takhle svítícího všimla. Nepřišlo mi, že bych vlka s jeho kožichem tam v těch chodbách viděla. Když jsem byla s tmavou vlčicí hotova, zamířila jsem za tou v bezvědomí a začala jí rány zatírat stejnou bylinkovou kaší, jako před chvílí oko vlčice první. Jak jsem tak napůl ucha sledovala situaci mezi Solfatarou a Balem, vyšlo mi z toho, že jsou možná sourozenci. A to jméno mi bylo povědomé. Počkat. Tuhle vlčici jsem potkala, myslím, mlhavě jsem si vzpomínala na moje probírání sněhem asi před rokem. Mohla jsem si to s někým plést. "Hele, nejsi ty od toho s tím svítícím ocasem, co jsem si od něho," omylem, "adoptovala Echa?" Bylo až zajímavé, jak vše bylo propojené.
Když jsem všechno postupně zatřela a znovu překryla chaluhou, otočila jsem se na ně s výrazem "tak a teď můžeme jít hledat další", ale to už se řešili zase cizáci. "Myslím si, že přijdou a zdecimují nás. Chtějí naše magie, chtějí naše životy. Už tak vyplenili mnoho míst. Hlavně proto odmítám bojovat. Jestli je chceme porazit a zachovat si životy, musíme bojovat spolu. Jsou velmi silní a jen pomocí počtů a mazanosti se jich můžeme zbavit. Válka nás oslabuje, domnívám se, že za ni mohou také oni, aby to měli zadarmo, abychom se zničili vzájemně a oni si nás jen přišli sklidit..." Tak a zas mám sucho v krku.

22. Bal, Tay, Solf
Ta věc se žárlivostí mi byla vysvětlena, jednou od barevného vlka a jednou Bala, i když to mi znělo jako snaha o útěchu. Těžko říct proč, bylo mi rozdvojeného vlka líto. Kdyby se vyjádřil, kdyby řekl půl slovíčka, kterému bych porozuměla, situace by byla jiná. Pevně jsem v to byla rozhodnutá, mohla jsem se mýlit, ale nehodlala jsem si to připustit. Chvíli jsem se dívala, jak Bal vynáší raněnou z vody. Přikývla jsem jsem, jakože rozumím.
Barevný se mě také zeptal, jestli bych neošetřila jeho družku, vyvodila jsem si, že to je ta tmavá vlčice, co je s ním. "Pomoc za pomoc," odpověděla jsem na souhlas. Bylo to fér. Vyběhla jsem na chvíli z vody, když si vymývala ránu. Chtěla jsem zajít konečně pro bylinky. Okolo jezera byla hezká louka, jestli se tak travnatá pláň dá nazývat. Nabrala jsem zde takové ty nejprostší bylinky, které bohudík rostou všude, ale mají až zázračné účinky. Žebříček, jitrocel, jetel. Vzala jsem toho dost i pro tu vlčici v bezvědomí, část jsem si tedy odložila u ní s tím, že se k nim ještě vrátím. A menší část jsem si přinesla k tmavé vlčici. Díky sbírání bylinek mi došla část konverzace o odhalení toho, že se znají. Slyšela jsem jen mlhavě, jestli se znají, jménu jsem už nerozuměla. Beze slova jsem si to prohlédla. Namočila jsem bylinky ve vodě, abych z nich smyla případné blýskáčky a jiné potvůrky. Následně jsem je rozžvýkala, jak jsem to udělala dnes už několikrát, a vzniklou kašičku nanesla okolo oka. Mělo by to chladit. Pak jsem strčila hlavu do vody a hledala tu specifickou rovnou řasu. Našla jsem. "Zavři oko." To, abych převázala celé oko i s bylinkovou drtí okolo.

21. As, (Loki), Bal, Tay, Solf
Přikývla jsem na Bala, když se hnal mi pomoci tím, že ji tam odnese sám. Pomohla jsem mu ji něžně naložit na hřbet, div jsem u toho málen nestála na špičkách. Jo, prostě mám obrovského šutříka. "Dík. A myslím si, že vypalování ve zdejších podmínkách bude bezpečnější než cokoli jiného. Dík za pomoc, i když vidím, že k nám nepatříš." Neznala jsem ho. Tedy alespoň jsem měla takový pocit. Z toho jsem vyvodila, že bude z 'nepřátelské' smečky. Silně v uvozovkách, protože ti pojašení ješitní blázni jsme tu byli my a nepřátelství bylo fiktivní v mnoha ohledech. Iluzorní jako celá tahle válka. Koutkem oka jsem si všimla jak Loki odešel. Otočila jsem za ním smutně hlavu, ale nic jsem neřekla. Měla jsem tu pacienta. Pomohla jsem Balovi ve vodě vlčici sundat ze zad a opatrně ji smočit do vody, která okolo ní okamžitě začala chytat růžový nádech. Opatrně jsem ji rány pod vodou vymyla jazykem, jak jen to nejjemněji šlo, ale abych ji zbavila nečistot. Na chvíli jsem se potopila, abych nabrala ty dlouhé vodní řasy a použila je coby dočasné obvazy. U toho jsem poslouchala diskuzi přítomných. "Žárlí?" Co to je za nový pojem... Bal mi už vysvětlil, že mě má nejspíš rád a vadí mu, že mě má rád. Tohle bylo to žárlení? Nelíbilo se mi to. A nic neříkejte o tom, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné. Týkalo se mě to? Týkalo. U toho jsem Srnečce převazovala rány. "Vytáhneš ji ven?" podívala jsem na Bala. Takhle by se do jejích ran neměla dostat žádná špína, na druhou stranu jsem s sebou neměla svoje bylinky. Ten mnohobarevný se mezitím staral o tmavou vlčici. Ta tady podle mých informací nepatřila k nám. No, alespoň byla při vědomí. Na rozdíl od téhle. Tuhle rozhodně bude třeba odklidit za Azzip do doupěte a ošetřit ji pak pořádně. "Slyšeli jste o cizácích? Těch vylepšených vlcích, co vysávají jiným magie a energii celkově?" nadhodila jsem. Čím víc vlků o tom bude vědět tím líp.

20. Bal, Loki, ta nefunkční Asaira, Taylor
Vletěla jsem tam, musela jsem prudce přibrzdit před vlky, abych nebyla vtažena do boje. Neměla jsem pořádný plán, co dělat. Měla jsem toho dost. Probíhala tu vřava v plném proudu. Všimla jsem si několika známých tváří. Loki, zablesklo se mi hlavou. "Jsou tu nějací ranění?" zeptala jsem se hlasitě. Tak. To by bylo první poslání. Teď nějak dát dohromady větu, která by se donutila se přestat rvát. Neměla jsem moc času... "Nechci bojovat. Chci si odnést raněné. Tahle bitva je čiré bláznovství." Všimla jsem si u Lokiho někoho, kdo vypadal raněně. Přiběhla jsem tam. Nezdržovala jsem se se vzpomínáním na to, co mezi mnou a Lokim bylo dřív. Sklonila jsem se nad vlčici. "Co se stalo? Jo vlastně, blbý alfy se staly. Musí to skončit. Mstí se duchovi." Měla jsem si vzít bylinky cestou, vše by bylo snazší. Měla mnoho zranění, ale žádné mě osobně nepřišlo smrtelné, ano, krvácela docela solidně, ale dalo se s tím něco dělat. Nejspíš byla prostě příliš unavená. Ty zatracený bylinky. Chtělo to vymýt nebo do toho nasypat červy, aby tam nezůstala infekce. Vzhledem k tomu, že voda byla blízko, nebyl důvod uchylovat se k červům. "Dokážeš ji dostat k jezeru?" zeptala jsem se Bala. On byl tady železný vlk. Prošla jsem se okolo, nasbírala podobné bylinky, jako dříve a vrátila se k ní.

19
<< Úkryt (přes les Alf)
Bal se zeptal, co se mi nezdá. Poslední dobou jsem měla pocit, že se mi celý můj pobyt na ostrovech moisgrisských zdá, je tedy těžké vyvodit, co z toho se mi nezdálo. Co se týče toho, co se mi nelíbilo, našlo by se pár věcí. Třeba celý tenhle pomatený nesmysl s napadáním cizí smečky kvůli hovadině. "Ale nic. Vývoj věcí se mi nelíbí. Kolik raněných se mi do úkrytu může vlézt?" Celý Chaos se tam nenarve. Rychle, ať je to za námi. Přikývla jsem. Nějakým způsobem jsem ty kopce přeběhla poklusem. Byla jsem ironicky i docela ráda, že to zpropadené jezero vidím. Z kopce to šlo totiž snáz. To se naopak těžko brzdilo. A tak jsem z toho seběhla a vpálila si to přímo k jezeru, div jsem do něj nezahučela. Bylo na čase si připravovat proslov...
>> Území Daénu (přes Rest)

18
Chápal to. Věnovala jsem mu tedy jeden upřímný úsměv, pokud se to při mé mimice dá označovat za úsměv, a přidala k tomu také ještě jedno poslední olíznutí, tedy poslední před povinnostmi. Nezamýšlela jsem, že by mi měl zase zmizet na půl roku do nějakého magického spánku. Ať si to jen zkusí, ho poliju tak studenou vodou, že hned bude vzhůru! Odcouvala jsem od něj a naposledy přejela úkryt pohledem. Vážně je větší. A něco je tu ještě jinak. Vzpomínala jsem velmi usilovně. A pak jsem si vzpomněla. Echo? Nechávala jsem ho přece tady. Tudíž tu měl ležet. Kde je? Ne, teď ho hledat nebudeš Stray, ani náhodou, máš byznys, který je třeba vyřešit hned. Vytočila jsem se tam a vyšla z úkrytu ven. Když jsem byla venku, počkala jsem na Bala, až vyjde tady. Potom jsem se rozhodným, svižným tempem vydala přes les nahoru do svahu. Ještě že tyhle hory netvořilo příliš mnoho kopců a tak se dali překonat relativně rychle.
>> Furijské hory (přes les Alf)

17
Bylo hezké na chvíli vydechnout a uvolnit se uprostřed válečné vřavy, jež postrádala hlubšího významu. Po tak dlouhé době jsem se mohla ztratit v Balově obětí a prostě jen tak být, konečně nic neřešit, nikoho nezachraňovat ani nezachraňovat sebe, před ničím neutíkat a jen existovat. Zavrtala jsem se do jeho srsti. Ten klid... Užívala jsem si ten moment, dokud trval, i když mi bylo jasné, že se brzy budeme muset vadat zpět na bojištem. Když to šílenství neukončíme my, kdo jiný to za nás udělá? Nebo... Je můžeme nechat se vzájemně pobít, schovat se tu před cozáky a počkat, až odsud odletí. Bylo by to hezké, ale racionální myšlení říkalo, že nikdo nepřežije jejich útok. I ti vlci v kleci o tom mluvili. Vymlátí všechny do posledního, pokud se nebudeme efektivně bránit. A na to by se hodilo, aby se vlci na ostrovech vzájemně nepobili. ”Je mi líto, že ses musel vzbudit zrovna do tohoto období. A že se na to prostě nevykašlu. Ale... Nejde to. Jsem příliš chytrý sobec, chci přežít. A k tomu potřebuju, aby měl kdo bojovat proti skutečné hrozbě.” Odtáhla jsem se a pohlédla ke vchodu. ”Jdu to zastavit.” Nechtěla jsem se vymanit z jeho sevření násilím. Počkala jsem si tedy, jestli mě pustí.