Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3. Loki, Bal, Avanté a Scar.
Kývla jsem směrem k Lokimu. Měl pravdu, ptala jsem se, o co jde. Ale to nevěděl nikdo. Dokud nezačali Usměvavá a Milost svůj velký dramatický proslov. Oba jsem je znala od vidění, ale jmény jsem je neznala. Nebo jsem si je možná jen nepamatovala. Tohle každopádně znělo jako chaosácké přezdívky. Zajímali by mě spíš jejich reálná jména. I já měla dostat přezdívku. Poslední, co padlo, bylo Moudrá, nakonec se to rozpustilo, že se to dořeší jindy. Nejspíš se to už nikdy nedořeší a přízvisko Moudrá mi zůstává. Jo, bylo to hezká velká show i s blesky a dramatickým deštěm a vůbec to působilo jak výstřižek z Hollywoodu. I když nevím, jak dramata a jisté Svaté dřevo spolu souvisí. Mluvili o tom, že promiňte co?! napadnou vedlejší smečku?! Teď? V jiných okolnostech bych jásala radostí, ale teď? Nehodilo se to. "Nechcu prudit, ničit vám krásný efekty a všechno, ale měli byste vědět, že na ostrovech jsou cizáci. Vlci, kteří vysávají život a magie z jiných vlků a chtějí nás všechny zabít! Alfy, opravdu si myslíte, že je dobrý nápad jít se dětinsky porvat se smečkou plnou ňoumů, když nám nad hlavou visí kolektivní hrozba?" Myslela jsem to smrtelně vážně. Jestli jsme nejsilnější uskupení vlků, bude nás třeba v té nejlepší možné kondici s co největšími posilami a spojenci, jestliže chceme cizáky vyhnat. Kdyby to nebylo tak důležité, nelítám přes celé ostrovy jak pako, nedělám chůvičku, nesháním vlky a jsem zalezlá v klidu u svých bylinek. A oni se zatím chystají udělat si mejdan přepadení nějká smečky, protože já nevím, někdo má chuť. Tohle drama mě odtrhlo od faktu, že Loki vrčí a Bal je přítomen a hledí na mě. Stála jsem tam a upírala ledový pohled na dvojici alf, zatímco to ve mně uvnitř vřelo. Dobře, uklidni se. Teď se vysvětlí, jak se věci mají a ono se to nějak vyřeší. Zavřela jsem oči, zhluboka jsem se nadechla a s výdechem jsem ze sebe vypustila niterní bouři, která se po doteku s okolním vzduchem změnila v pouhý vánek. Byla jsem zpět. Věnovala jsem krátký pohled Lokimu, druhý Balovi, hledala jsem v nich nějakou oporu, pak jsem se znovu podívala na alfy a očekávala jejich reakci.

"Všichni čekají na to, až se dozví, pro co vlastně přišli. Vím toho asi tolik, co ty. Došla jsem vrátit Angelovi vlče, které jsem mu omylem sjela halucinogenním šméčkem. Jenže on tu není." Jo, to mě mátlo asi tak nejvíc. Dlouho jsem ho neviděla a teď nebyl na slezině vlastního společenstva. Dokonce tu zapomněl vlastní vlče... Že by zemřel? Nebo to zabalil a odešel? To se mi nezdá pravděpodobné. Chtěla jsem schromažďujících se vlků využít, vystoupit a oznámit jim, jaké nebezpečí nám všem hrozí, ale mé plány mi překazil pach. Visel ve vzduchu již dříve, ale teď už nevisel, nýbrž stál pevně tlapami na zemi. Otočila jsem se za ním. Stál tam, díval se na mě. Všimla jsem si téměř okamžitě, že přišel o své kovové 'vylepšení'. Nebo jej někde ztratil, nebo zarostlo srstí. "Bale?" oslovila jsem ho. Byl to skutečně on, nebo mě opět klamaly smysli? Po tom, co všechno jsem sežrala v posledních dvou dnech bych se vůbec nedivila, kdybych zase měla halucinace.

1
<< Les u Mostu, přes Luku
Už na lukách bylo nějaké velké množství pachů. Zpomalila jsem. Nelíbilo se mi to. Na druhou stranu mezi nimi byli pachy docela známé. Na tu druhou i pachy neznámé. Vytí muselo slyšet mnoho vlků a mnoho jich muselo přijít. Já význam vytí neznala, slyšela jsem pouze jeho echo, tudíž jsem zprávě úplně nerozuměla na neměla jsem buňky na to cokoli domýšlet. Když jsem přišla přímo k jezírku, byli zde známé tváře. Loki, Alduin. Ta druhá vlčice, co tam byla s ním, tedy s námi, na té 'bouřlivé párty'. Asriel nebo jak že se jmenoval, Azzip. Byl tady i Balrogův pach. Jak je to vůbec možné? Myslela jsem si, že byl mrtvý nebo že odešel. Opatrně jsem položila na zem vlče a přišla nenápadně k Lokimu. "Ahoj. Nevíš, o co tady jde?" Přišla jsem vrátit Noira, nic víc. A ona je tady chaosácká slezina či co? No, dlouho žádná nebyla. Kde je Angel?

<< Temný les, přes most
Tak a teď přede mnou byl most, tedy, před námi. Kopírovala jsem trasu, kterou jsme šli na louku, takže to bylo docela rychlé. Ale pochybně se houpající most mi nepřišel jako bezpečné místo pro vlče, natož tak vlče, které leží napůl spící v kocovině na zádech někoho, kdo místo jedné šlichty za posledních 24 hodin požil dvě. A dvě hulící párty jsou dost i na zkušeného a ostříleného narkomana lidské rasy, natož tak pro vlka, který se v požívání návykových látek zase tolik nevyžívá. Přešla jsem tedy most s dávkou nucenosti, co nejrychleji, abych to už měla za sebou a pak pelášila přes les přímo na louku. Když budu mít štěstí, škvrně se vzpamatuje dřív, než dojdu k chaosáckému doupěti.
>> Křišťálové jezero (přes Luku)

<< Kvetoucí louka (přes Pityas)
Brodila jsem se trávou. Doufala jsem, že brzy natrefím na vyšlapanou cestičku, protože s mým baťohem, tedy vlčetem na zádech, se nepochodovalo svižně zrovna nejlíp. Brzy se objevily hory, které sice poskytovaly docela solidně volný průchod, na druhou stranu hrozily množstvím hrůzného stoupání a děsivě ostrých kamenů. Kdybych mohla, nejspíš se na to vykašlu, ale v podstatě jsem teď netoužila po ničem jiném, než abych měla povolenku od Sam, že na její vlče můžu šahat. Kdyby o tom věděla, bylo by to něco jiného, ale ze svojí původní smečky si moc dobře pamatuju, jak nepříjemné vlčice-matky umí být. Obzvlášť, když jim někdo odvede bez jejich vědomí potomka, a kdoví jak moc, když jim ho vrátí ve špatném stavu. Pak přišlo klesání a les. Cestou přes něj jsem rozmýšlela nad tou nejvhodnější omluvou, ale nebyla jsem sto na cokoli pádného přijít. "Hele, nazdar, sorka, to bylo tvoje vlče?" není zrovna dobrá omluva.
>> Les u mostu (přes most)

>> Tichá zátoka
Sotva jsem se z čehokoli vzpamatovala, už jsem byla u Noira. Vypadalo to, že se dnes chystá něco velkého. Dolehla ke mně ozvěna něčího vytí. Něco mi říkalo, že bych na to měla nějak reagovat, neignorovat. Zvláště, proto, že to vycházelo od místa, kde jsem Noira sebrala. Nejspíš tam přišel někdo z jeho rodiny a teď ho shání. Nabrala jsem si ho ještě spícího na záda a rozběhla se zpět k jeho doupěti. Tedy spíše Angelově doupěti. Toho neznělo jako Angel, ale kdo říká, že to nemohla být Sam, nebo dokonce jiná alfa Chaosu, nebo nějaká oficiální chůva. Po těchto dvou tripech bude sprint s baťůžkem na zádech a následná rozumná komunikace opravdu za trest. A jak se znám, téměř nemožná. Na co se mám vymluvit? Že to malej přehnal s bobulema?!
>> Temný les

<<Kvetoucí louka
Zápis akce
Tak jsem si to šinula za něčím velmi důležitým - jídlem, a zrovna do toho mi vlezla tlupa vlků. Co tady asi dělali? Byla jsem zvědavá a sotva jsem se donutila otočit a vypadnout, už se valili další vlci. Byl tam obraz. Nějaký vlk ho zkoumal a zničeho nic v něm zmizel. Šla jsem to prozkoumat a zmizela taky. Chvíli jsme padali, bylo to moc rychlé, octli jsme se v nějaké divné pohádkové přeslazené říši, dostali jsme jakési šméčko a Wuův očividně příbuzný mlel nesmysli asijskou hatlamatilkou a už jsme zase padali. Dopadli jsme do místnosti, kde bylo strašné horko. Proměnili jsme se všichni v obludy, mě nevyjímaje. Následovali jsme toho duhovlka a čím dál jsme šli, tim větší vedro bylo. Bylo to tam jako v kotli, jediná naše šance na únik byl uvolněný šutr ve stropě. Společnými silami jsme toto překonali, do místnosti se nahrnula voda a my vyplavali na břeh. Před námi byla hádanka a následně tři cesty. Šli jsme tou prostřední. Po té jsme prošli do nějakého pralesa a přes ten jsme se dostali k na oko poklidnému jezírku. Ovšem brzy se začali valit davy ostatních vlků - příšerek. Rozdělili jsme se a letěli půlka na prasatech, půlka na okřídlených koních. Tomu prostě neporozumíte, ani se o to nesnažte. Dostali jsme se ke krásnému velkému stromu, ale jejda, mluvícímu, protože tady nic nemůže být normální. Nikdo se k ničemu extra neměl, tak jsem vymyslela šamanský rituál, provedli jsme jej, strom se dostal vědomím na astrální rovinu a dosáhl osvícení, doufám, že i nirvány a stal se na doživotí poustevníkem. Díky tomu jsme mohli projít tajnou chodbou a octnout se v další hrozné chodbě. Ta vypadala jako dávno zavřený putik. Něco z těch hnusů se mi povedlo sežrat, když se Wu 2.0 objevil a cosi na nás řval, jen jsem utrousila nějakou tu nadávku a jinak se vydala za jediným normální vlkem široko daleko k obrazu na stěně. Ten vedl zpět na pláž.
konec akce Obrazy
Vynořila jsem se, plivala jsem písek, neměla jsem nic k jídlu a ještě ke všemu jsem ztratila spoustu času. Nechtěla jsem čekat, na nikoho ani na nic. Běžela jsem zpět za Noirem, s prázdnou.
>> Kvetoucí louka

Když jsem se probudila vedle Noira, už bylo všechno normální. Já byla vlk, i on byl vlčetem a všichni okolo asi zažívali podobný stav jako já. Byla jsem unavená, přejetá a po všech těch barvách zmatená tvrdostí reálného vzezření a fungování světa. Pomalu jsem se postavila na nohy a oklepala jsem se. Vlče jsem nechala spát a vydala jsem se na louku, otestovat, jak pevná země skutečně je, napít se u toho a snad i najíst.
Rychlohra se Zíňou
Natrefila jsem na šedého vlka, kterého jsem znala z dřívějška. Pořád jsem nebyla úplně vzpamatovaná ze včerejší šlichty, takže některé části našeho rozhovoru mi úplně nespínali a musela jsem vyznít nejednou hloupě. Na druhou stranu byl na mě milý, ulovil mi něco k snědku a založili jsme mezismečkové společenství zeleně myslících bylinkářů. Poté mi vzal roha a já se vrátila za Noirem.
Konec rychlohry
Došla jsem tedy na černým vlčetem. Vypadalo, že stále spí, tak jsem toho využila, že když jsem už sytá já, že i jemu splaším něco na zlepšení chuti, po tom, co určitě hned po probuzení hodí šavli.
>> Tichá zátoka

16, Noir
Cítila jsem, jak se ke mně přitulil. Teď mi už nepřišel ani moc jako had, alespoň ne na dotek. A na omak jsem dokonce si ani sama sobě nepřipadala jako tučnák. Když jsem pootebřela očil, pořád jsme byli had a tučňák, když jsem je zavřela, byli jsme vlk a vlčice. Olízla jsem ho tedy na hlavě, nejspíš mezi ušima. Bolela mě z toho všeho hlava a přála jsem si, aby tomu už nastal konec. Nedařilo se mi chvíli usnout, ale nakonec se barevné obrazce, míhajíci se a měnící svůj tvar na vnitřní straně mých víček spojily v jedno se světem snů, vyplavala jsem v tučnáčí podobě z fialové zátoky do břehu běžného, modrožlutého vlčího světa. Mohla jsem si přát cokoli, létat, mluvit se stromy, vidět Smrtě, nic z toho v tento moment nebylo důležité. Zvracet se mi nechtělo, ale nebylo mi zrovna nejlíp. V takovém stavu si nedovedete přát nic jiného než jen dlouze a hluboko spát, spát a spát.

15, Noir
Tak a to by stačilo. Stáhla jsem si tu zhulenou nudli na haluškácj z obličeje, vzala ji do zubů či zobáku nebo do čeho vlastně a odnesla ji co nejdále od vody. Na mě zdejší vzduch postupně přestával účinkovat, takže stavy euforie začaly ustupovat a moje svolnost s ním. Přestávalo se mi zamlouvat baťrevnost nebe a trávy a vlastně všeho okolo. Podtupně, jak jsem chládla, bledly a stávali se běžnými odstíny modré a žluté. ”Hele, to zvládneš, zavři oči a zkus to zaspat, až se probereš bude to pryč.” Svalila jsem se jako pytel sádla na zem a následovala jsem svoje vlastní instrukce. Zavřela jsem oči. Sice tam byly jakési náznaky halucinací, barevnylch fleků a pořád jsem si připadala jako tučnák, ale už to nebyl kosmický trip ani hromada podobných nesmyslů jako vzpomínky z dětství a rozdělená osobnost do tří díků.

14, Noir
”Neznám a nevím, jak bys ty nějaký znát mohl, když skoro celý život jsi ztrávil v rodné noře a potom se mnou.” Na druhou stranu, to, že mě chránila zřetelná vrstva podkožního tuku, mohlo znamenat, že nebudu potřbovat tolik moc jíst, nepletu-li se. Medvědi to tak dělalvají, udělají si zásoby tuku a vydrží z toho vyžít po celou zimu.A pak se Noir pomátl a začal dělat nesmysly. ”Nech toho ty zapékaná nudle. Lehnu si tady na tem a prostě lež, než účinky toho, cos sežral nepominou. Není to skutečné. Tedy. Já si to myslím.” Pevně jsem v to doufala. Kdybych byla navždy zodpovědná za tadyhle hada Noira, byla by to další splněná noční můra.

13 noir
”Buď rád, že ještě žiješ.” Tak já jsem teď tady ta zlá. No a kde je fakt, že ho opustili jeho vlastní rodiče a nechali ho napospas jisté smrti hladem nebo nudou nebo něčím takovým v doupěti. Chvíli jsem ho ignorovala a v duchu nadávala na tu dnešní mládež. Pak jsem si ale vsminla bublinek na povrchu vody, pomalu stoupali k mému čumáku a já z toho vyvodila, s maliu nápovědou toho, zme hadoNoir nikde není, že se ten prcek topí. Ponořila jsem hlavu pod hladinu, abych ho našla a vytáhla znovu z vody ven, dneska už podruhé, to škvrně je nepoučitelné. Když se mi to povedlo, položila jsem ho na břeh. ”Hele prosímtě, zkus to přežít dokud účinky těch drog nepřejdou. Alespoň doufám, že se to tak stane. Všechno už přešlo, doposud, přejde i tohle.”

12, Noir
"Hele nevyhrožuj," houkla jsem po černém vlčeti, když jsem vystrčila hlavu z vody. "Já nemůžu za to, že je tenhle ostrov totálně pošahaný." Doufala jsem, že tohle bude dostatečně uspokojující odpověď a jala jsem využívat toho, že mám schopnost plavat. V téhle vodě určitě bude nějaká ryba. I když nejspíš řádně zřízená, na mol, grogy. Udělala jsem elegantní otočku, pádlovala, ale hlavně kopala pařátky a potápěla se čím dál hlouběji. Hledala jsem rybu. Nebo dvě... Když jsem zmerčila konečně nějaký pohyb, nebo to mohl být snad jen odlesk vody, tryskem jsem se vydala za tím. A to jsem nemusela udělat skoro nic, stačilo jen několik správně provedených kopnutí. Cvakla jsem po tom, a zhltla to. Bylo to slizké a masité. Mohla to být ryba nebo... Taky něco jiného. Pak jsem se vydala zase nahoru. "Hele, tohle není zase tak špatné náhodou a být hadem je taky fajn, umí si vyhodit čelist, takže zhltnou větší sousto."

11, Snior
Nebylo mi zrovna příjemné, jak se okolo mne obmotával, ale měl docela pravdu v některých otázkách. Nevěděla jsem, jak pořádně odpovědět. Stalo se to prostě jen tak, rozhodně jsem nečekala, že se mi něco takového tady stane. Nečekala jsem, že se mi něco takového vůbec kdy stane. "Sama nevím." Blesku. Jsi had. Hadi nemají nohy. Zato já jsem měla končetiny extra vylepšené, pokud předpokládáme, že je nebudu používat k běhu či letu. "Alespoň nejsi chodící špek." Tedy spíš, kolíbající se. Na souši se mi vůbec nelíbilo. Odkolébala jsem se tedy do vody. Tam jsem byla ve svém novém živlu. Stačilo několikrát kopnout a už jsem byla na druhém břehu. Byla to legrace. Dostala jsem chuť zarybařit si.

10 - Noir snake
Když jsem si tak užívala exotiky, která se zničeho nic octla na obyčejné louce, připlazil se ke mně had. "Nebezpečná mamba zelená uprchla! Arggra!" Ucouvla jsem několika kolébavými kroky před hadem, ale zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, že ten plaz na mě mluví. "Jaká já jsem tvoje teta, hade? Počkat..." Jo, trvalo mi to, ale došlo mi to. "Ty seš Noir?!" No to není možné tohleto. Jsem už tu hvězdu neměla žrát. Ale byla moc dobrá... "Ze mě je tučňák. Nebo něco takového. Arr. Myslíš si, že je to trvalé?" Úplně jsem netoužila po tom zůstat tučňákem nadosmrti. Přála jsem si sice být ptákem, ale no... Jaksi ne s vlčí hlavou a už vůbec ne vodním a polárním tvorem uprostřed kouzelného vlčího ostrova. To naopak zní jako ta neméně povedená životní volba, kterou by kdy kdo učinil.