Příspěvky uživatele

< návrat zpět

9, solokapr, ale přesto s Noirem.
Ta voda mi nejspíš pomohla se vzpamatovat. Nebo, přinejmenším si uvědomit, že okolo nejsou planety a hvězdy, ani mlhovina a už vůbec ne kosmický bazén. Oklepala jsem se a plavala ke břehu. Ale neplavala jsem jen tak nějak. Přišlo mi, že jsem nabyla schopnosti netradičně dynamicky plavat. Opravdu! Skoro jako ryba. Ale cítila jsem se spíš jako pták. Opravdový pták, ale vodní pták. Moje přední tlapky byla křídla, nebo pádla, nebo... Já nevím! Použila jsem toho a tryskově se vynořila z vody, doletěla na břeh a tam se rozpláskla na břicho. "Moj!" Tak dělají racci ne? No. To je jedno. "Áárárrr!" Lepší. Obtížnou procedurou jsem se vyštrachala na nohy a zaplácala spokojeně svými pádlo-křidélky. A všichni ostatní byli také jiné zvířata. Čumím na ně, ale nejvíc mě zaujal Alduin. Vypadal jako nějaký velký hnědý pták a se svým zbarvením a v kontextu jeho psychických nemocí, ve mě evokoval jediné slovo: EMO. Mému mozku to asi přišlo vtipné, tak jsem viděla, jak jeho hříva mu padá přes oči a zakrývá mu téměř celý obličej. Mezitím z jeho kamarádky se stala zmenšenina krakena. A vůbec, okolo mne se to změnilo v zoo. "Aharrrrarrrréé??!"

#8 Noir, ale už vlastně ani ne, jsem mimo, žeru hvězdy, tedy vodu.

Jak jsem tak letěla vzduchoprázdnem, pohlcovala mne temnota. Cítila jsem okolo sebe nějakou tekutinu. Nejspíš jsem právě zahučela do té říčky, ale pro mě to byla pouze temná hmota. Viděla jsem v ní jakési záblesky, stejně jako dříve, ale nyní byly daleko blíž, skoro až na dotek. Jak chutnají hvězdy? Rozevřela jsem tlamu a cvakla po svítícím cosi. Bylo to, jako bych zuby zcvakla nějakou tekutinu, ale já věděla, že to byla hvězda. Hvězdy jsou tekuté? Ne, to ne, hvězdy hoří... Jsou tedy z plazmy? Určitě to bude něco mezi plynem a kapalinou. Spolkla jsem to. Chutnalo to, jako ta voda. Pak jsem se chtěla nadechnout... A probrala jsem se, byla jsem opravdu ve vodě! Topila jsem se a vdechla jsem tu indigovou vodu do plic! Rychle jsem začala máchat tlapami okolo sebe a doufala, že plavu k hladině. Byl to instinkt, co mě zachránil před jistou smrtí. Na hladině jsem okamžitě vykašlala vodu a sápala se po vzduchu. "Přepadení, přepadení! Země, ozvěte se, mimozemšťané útočí, vypustili do kosmu vodu! Asi zkoušejí, jestli se dá ve vesmíru napustit bazén!!" Ne, nevěděla jsem, co to melu.

#7 Noirek

Zničeho nic se svět převrátil a já padala nahoru. Opravdu, bylo to jako bych oběhla celou zemi a teď padala pod ni. A nebo jsem se vlastně obletovala okolo ní, letěla jsem střemhlav jako sokol při lovu. Jaké by to bylo, kdybych byla pták? Bylo by to stejné jako tohle? Zavřela jsem oči a představovala si, že jsem pták. Toužila jsem po tom, jako by snad ani na ničem jiném nezáleželo. Starosti každodenního života pominuly, roztříštily se na milion drobounkých střípků, ve kterých se odráželo slunce a vzdalovaly se bleskovou rychlostí do neznáma, v těch temnotách mizely a stávaly se z nich hvězdy. Mohla jsem letět dál, nebo to bylo hlouběji? Těžko říct, rozměr ztrácel význam, všechno se se mnou točilo a do toho všeho jsem letěla vstříc nekonečnému vesmíru. Ztratila jsem smysl směru a vtom se mi do směsky euforie a fascinace zamotal pocit drobnosti. Pomíjivosti, nedůležitosti všeho v tomto světě s kontrastem nekonečnosti a věčnosti vesmíru. Přinášelo to do věcí jistý mír.

Moje body: 140
Prosím 3 tlapky za týmové umístění do Aury.
70 bodů - 21 % do obratnosti = bude plná, 4% do schopnosti lovu
50 bodů - 15% do schopnosti lovu = bude plná
20 bodů - 15 kšm (tzn. zapsat celkem 90 kšm)

Vďaka c:

Postupně zapíšu všechno pak...

#6 Noir

Cpala jsem Noirovi do tlamy jednu bobuli za druhou a on očividně ochotně polykal. Nejspíš za to mohla ta šťáva z bobulí, co jsem do něj cpala, začala jsem mít pocit, že jsem lehčí, že nejsem tolik připoutána k zemi, jako jsem byla dříve. Skoro se zdálo, že kdybych chtěla, mohla jsem se vznést k nebi a nic by mi v tom nebránilo. Přestala jsem do vlčete rvát bobule. "Co ti v tom brání, jestli chceš letět, tak leť," ozval se pomaloučku zanikající hlásek andělíčka. Skočila jsem do povětří a cítila, jak letím vysoko. Přišlo mi, že dlouho trvalo, než jsem dopadla na zem, pocitově jsem zažívala stav bez tíže. Když se mé tlapky dotkly země, znovu jsem se odrazila a mířila k oranžovým oblakům, na kterých se už nic nepromítalo.

#5, Noiřík

Ona ta voda byla moc příjemná. Nechala jsem se jí unášet, plavala jsem v ní na zádech, sledovala svou minulost na ostrovech na zrzavé obloze a občas vydala ze sebe nějakou poznámku. "Jo, ta byla hrozná... Chaos, chaos úplně všude! Jsem moc ráda, že jsem toho součástí." "A nemyslíš si, že ti vlci dělají něco hodně zlého? Proč by se jinak jmenovali Společenstvo Chaosu?" ozval se andělík. "Le hóvno," odbyla jsem ho tónem zcela zřízené osoby, "mě neubližujou a jsou náhodou moc fajn." Občas jsem nabrala do tlamy trochu té vody a hrála si na to, že jsem fontána. Když už mě to omrzelo, vylezla jsem ven, oklepala se a došla k přežranému vlčeti. Strčila jsem do něj tlapkou. "Z tebe je taky chlupatá koule!" Úplně jsem si vzpomněla na Anemon. "Co kdybychom mu přidali?" ozval se ďáblík. "Sjet ho bobulema ještě víc? Nejsou na tyhle věci náhodou věkový omezení?" "Ne, určitě ne." "Ok, proč ne." Otočila jsem se ke keři, vzala do zubů bobulku, došla k vlčeti, otevřela mu tlamu a hodila do ní tu bobuli. To budou haluškyyy! A už jsem se otáčela pro další.

#4 f/Noir

Já jsem si tam depkařila hezky se svým druhým a třetím Já a sotva jsem si všimla, že se mi vlče naklání nad vodou a v druhém okamžiku padá a ve třetím už se topí. Moc čísel na mně dneska. "A já ti říkám že to není pravda, měla bys odpouštět a zapomenout," říká můj malý andílek. "A já ti povidám, že je to p*čovina, mělas jí to víc nandat." - "Jo, toho ocasu je škoda." - "Hele, tam se ti topí vlče." - "Pff, já přece nemám vlče... Počkat, vlče?" Zkusila jsme se z toho vzpamatovat a rozhlédnout se okolo sebe. A fakt se mi tam topí vlče. Ne, že by jím někdo zatopil, ale příliš glagavě se sklánělo pro indigovou tekutinu. Skočila jsem tedy za ním, vzala jej za kůži na krku a odtáhla ke břehu. "Přece bys ses nenamáhala zachraňovat vlče, co ani není tvoje!" ozval se ten zlý hlas. A měl pravdu. Nechala jsem Noira, ať si vyleze na břeh sám, však to už nějak zvládne a naopak si začala užívat osvěžující vody. "Tomu říkám koupání! Vzpomínky se totiž přehouply na můj příchod na ostrovy, setkání s Dail a na otravnou Noelle a na nakrklou Samanthu... "Vidíš, jaké je to hezké Stray, když si plaveš a ani nic neřešíš. Všechno je v pohodě, všechno je to pryč, sem se nedostanou, ani nápad."

#3 f/Noir

Podívala jsem se za jedním a následně za druhým hlasem, pak zpátky na tu hroznou scenérii a zakňučela jsem. Chtělo se mi z toho všeho plakat, ale místo toho jsem se cítila vlastně veselá, takže jsem byla zmatená a to všechno se přelívalo v utrpení a to odeznívalo v pocitu prázdnoty a ztrnulosti. Ničemu jsem nerozuměla, tohle bylo proti všem zákonům přírody! Nebe prostě nikdy nebylo oranžové a tráva nikdy nebyla fialová! Vždyť tyhle barvy ani nemám vidět, jsem vlk! A proč jsou tady ti dva pidižvíci? A dost. "Ale pořád si přeju, aby chcípli, aby si je vzal Smrť." Pak jsem se podívala na Noira, co mi ožužlával tlapy. Hmmm. A dál jsem tomu pozornost nevěnovala. Prý se děti mají nechat jíst, co chtějí. "Ať se ale potom nebolí bříško," varovala jsem ho pro jistotu. To, že to místy bolelo, mě vlastně ani netrápilo. Měla jsem daleko horší starosti. "Ale má to důsledky do současnosti," vrhla jsem nehezký pohled na ty dva. "Vyhnali mě, protože jsem tomu hnědobílýmu grázlovi ukousla ucho. Ale to, že si začal, to nikeho nezajímalo!" "To nebylo jenom ucho, za co tě vyhnali." "Já jsem nevěděla, že jí po tom křupne v krku a umře! A stejně si to zasloužila. Měla jsem si její ocas nechat jako trofej." Ozvalo se mi ze chřtánů jemné zavrčení.

# 2 f/ Noir

Jak jsem se tam pěchovala bobulemi, začal se mi před očima míhat celý život. Přestala jsem se cpát, polkla poslední sousto a převalila se na záda, abych v zuřivých vzpomínkách mohla civět na oblohu. Místo obvykle výrazně modrého nebe, bylo pokryto barvou, kterou jsem předtím snad ani ještě pořádně neviděla. Celkově jsem vše viděla víc barevně a stejně tak i vzpomínky z minulosti byli velmi barvité. Postupně začaly z mé mysli prosakovat přede mne a rozprostřely se na té divné nebeské ploše, jako film promítaný na plátně. Viděla jsem svoji rodnou smečku. Bylo to, když jsem byla ještě hodně malá. Uviděla jsem před sebou partu ostatních vlčat. "To jsou ti parchanti, ti co mě nesnášeli! Ale dobře jim tak, já je taky neměla ráda! Vlastně jsem k nim nic necítila, ale chtěla jsem, aby mě nechali na pokoji..." Bylo mi jedno, že je okolo mne strašná spousta vlků. Chtěla jsem si stěžovat, jak život není kurňa fér a jak na mě byli všichni hnusní. A já na ně vlastně pak taky... Ale oni si to zasloužili. "Tohle je, když jsem byla fakt maličká. Nevěděla jsem, jak se dělají kamarádi - hele, to nevím do teď, ale chtěla jsem to vědět. Jo, to jsem ještě měla snahu! A hele, když se vlk přestane snažit, jak to jde snáz. Hehe, potvory hnusný." Ukazovala jsem na přelud nad sebou tlapou. "Tenhle byl z nich nejhorší, ten bílo hnědý, to byl největší grázl, je vedl. Tohle jsem k nim tuším že šla, jestli bych si nemohla hrát s nima a víte, co udělali - jo, přesně tohle, začali si ze mě dělat srandu a posílat mě do pryč. Nechápala jsem proč bych si s nima nemohla hrát! Zkusila jsem se zapojit do jejich hry, ale odkopli mě a hnali mě pryč. A potom jsem seděla u potoka a přemýšlela, co je na mě tak hnusnýho, že bych neměla být hodná přátelství. Ale byli i horší jo jo jo... Tady se o to pokouším znovu, teď jsou větší a agresivnější, tady mě zrazují sourozenci, v čele s Black. Kolikrát mě dokousali, že jsem nemohla ani chodit... Ale nakonec je v té bolesti jakési uspokojení. Když dlouho necítíte vlastně nic jiného než bolest, zvyknete si na to a zůstane vám to jako jediná připomínka toho, že jste stále naživu. I když i to je docela diskutabilní..." Z toho povídání mě vyprahlo v hrdle, bylo to velmi vyčerpávající. Protože jsem si na novou vizi nezvykla a vzpomínky byli stále všude okolo mne, rychle jsem se nahltala vody a hned si zase lehla, abych nespadla. Motala se mi hlava, všechno okolo se točilo a vzpomínky se mi zarývaly pod kůži, až jsem pomalu mohla cítit, jaký to předtím bylo, jako bych se tam opravdu přenesla. Znovu jsem ukázala před sebe. "Hele, tohle si pamatuju moc dobře, to bylo ten den, kdy mě poprvý hodili do mraveniště!" A pak se to začalo ke mě přibližovat "Ne, ne, ne! Nechte mě být!" máchala jsem tlapama ve vzduchu, protože jsem měla pocit, že mi to jdou udělat doopravdy.

#1 feat Noir, koštuju bobuleee

<< Pityas
Doplazila jsem se blíž k hloučku. Dělo se tady něco nekalého. Zastavila jsem se a vrhla na skupinu vlků ne zrovna chápavý pohled. Tak tohle musím prozkoumat z blízky, ale jako první se zbavím té náloži na zádech. Naklonila jsem se na bok, abych zesunula vlče na zem a pak si to namířila mezi ně. Jak jsem tam došla, svět okolo mne změnil kompletně barvy. Jako by mi do mého žlutomodrého světa dichromatického vlčího vidění někdo namíchal koktejl červené a fialové! "Co se tu děje?" Proč se všichni tak divně uculují a tamta ještě mluví jako by si přitáhla hélia... A všechno je divné! A bobule a voda a to všechno... Zakručelo mi v břiše, bylo mi nějak divně. Přišla jsem k nějakému keříku a ochutnala zelenou bobulku. A byla dobrá, tak jsem si dala ještě jednu, a pak další... "Hele, mladej, pojď si dát taky!"

<< Most (přes Temný les)
S vlčetem na hřbetě se do kopce leze špatně. Přestože jsem se snažila jít převážně po vrstevnicích, po nejmenším možném stoupání, těch pár kopečků dávalo zabrat. Mlčela jsem, i když jsem v duchu nadávala sama sobě, že jsem se do něčeho takového vůbec pustila. Mít potní žlázy, jsem mokrá jak vůl - v tomto vedru s kožichem a ocasem okolo krku, tak blízko Slunci, překonávat gravitační sílu s nákladem! Jen blázen by něco takového pokoušel. A pak jsem tu já. Ani nevíte, jak jsem byla šťastná, když přišlo postupné klesání. Sestoupila jsem tedy z hor dolů. Už z dálky jsem viděla louku a tu podivnou sešlost na ní. Co se tu zase děje? Vydala jsem se za nimi.
>> Kvetoucí louka

<< Luka
Když jsem viděla vlkův výraz, hongající se lávku a před očima vzpomínku na to, jak obtížné to bylo pro Echa, řekla jsem si, že bych Noira, jak se označil, přenesla. Vypadal utahaně a upřímně, nechtěla jsem riskovat, že by měl být pomalu mrtvý už podruhé, jen za dobu mého hlídání. "Dobře, unavený Noáre, vlez mi na záda." Neuvědomila jsem si, že to mohlo vyznít jako bych ho posílala do háje, myslela jsem to prostě tak, jak jsem to řekla. Když jsem ho měla naloženého na hřbetě, přešla jsem most a protože očividně usnul únavou, nesla jsem ho i přes les. Byla to tichá, ne zrovna pohodlná cesta. V tomto mrtvém lese se cesta zdála být velmi dlouhá, mohla za to absence všeho živého? Nevím. Pak následoval výšlap do kopce...
>> Pityas (přes Temný les)

Čekala jsem, až to spořádá. Pak mi začal s otázkou, kam půjdeme teď, zase někam zdrhat. Nehodlala jsem po škvrně ztratit ještě jednou, tak jsem šlapala za ním. "Tamtím směrem je most na další ostrov. A je tam mrtvý les a hory a louky a spoustu hezkého prostoru k pobývání a..." A je tam les, ve kterém jsou vlkožlaví hadi. Tuhle informaci jsem raději vypustila. Vešli jsme spolu do lesa, kde byl stín a chládek. Tak jak mu budu říkat? "Hele, mladej, líbí se ti víc Black, Schwartz, Noir nebo...?" Jak jen bylo to poslední? Blakrr nebo nějak jinak? Byla jsem si jistá, ty severské jazyky jsou stejně všechny na jedno brdo. "Black se jmenovala moje sestra." A nebo stále jmenuje, jestliže žije.
>> Most (přes les U Mostu)

"Tys mi utekl. Anemon jsem odnesla zpátky do Chaosáckého doupěte, dala jí myš a šla hledat tvoje pozůstatky." Taky jsem to mohla nechat opravdu umřít a nehledat to vůbec. Kdyby ovšem nebyl chaosan. Tedy, ví to vůbec, že je Chaosan? Něco jsem mu o tom říkala, kdo jsou jeho rodiče a tak. Ale na druhou stranu - chápal, co to znamená? Nejspíš ne. Je to jen škvrně... Mávla jsem nad tím pomysleně tlapou, vždyť ten mrňous padal na hubu. Došla jsem k němu, tlapou mu pomohla postavit se na všechny čtyři. "Promiň." No. Zavětřila jsem, odběhla a vrátila se se syslem v zubech. Mrtvým, pochopitelně. Položila jsem to před něj stylem "abys ses tak nezlobil". Taky jsem uvažovala nad tím, kde je Alduin. A... Měla bych dohnat toho Lokiho. Kam asi šel? A nebo jako první najít matku tohohle prcka.

<< Mlžná džungle, nejspíš nějak přes ten kousek Lesa u Mostu idk anymore
Opouštěla jsem Lokiho, který se vydal nejspíše jiným směrem. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli byl dobrý nápad nechat ho odejít, jen tak. To poslední co řekl mi pěkně hlodalo v hlavě. Nerozuměla jsem, ale vzbuzovalo to ve mně jakýsi pocit, co to jen je... Podivení? Ne. Dojetí? Ne, ještě jinak. Nikdy mi tohle nešlo, ale teď jsem si přála, abych chápala. Byl milý, i když o sobě tvrdil jaký je arogantní sobec a vůbec mi to nešlo dohromady. Něco na tom bylo, jak se o mně pokaždé otřel, a jak mu na mě záleží. Asi by se to dalo označit za hezké. Ale stejně jsem to nechápala! Z mých úvah mě vytrhl až nějaký povědomý hlas. Ten Černý ještě žije? zeptala jsem se v duchu sama sebe. Nedávalo to smysl, vždyť takové vlče by o samotě už dávno pošlo. Rozeběhla jsem se za zvukem. A opravdu, Černý tam byl. "Co reveš?" čumím na něj.