Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Na Vyhlídce, přes Luku
Rychlohra s Lokim, part 2
Došli jsme do džungle. Loki chvíli váhal, než tam vstoupil, ale mě to táhlo dovnitř. Líbila se mi zdejší tajemná atmosféra - i to nakonec Lokimu došlo. Zkoumala jsem zdejší rostliny a hmyz, většinu času jsem procházela přes spadané kmeny a větve, sahající na zem. Až tedy do okamžiku, kdy jsme uprostřed džungle nenašli nějakou budovu. Zkoumali jsme to pěknou chvíli a pak našli vchod. Vešli jsme dovnitř, zkoumali tamější výzdobu a potkali se s nějakým podivným extrémně starým vlkem, co prý vyučuje tělocvik nebo něco takového. Neřekl nám nic moc, co by nás zajímalo, tak jsme ho nechali být a vrátili se ven. Tam mi Loki řekl definitivní rozhodnutí, že do Chaosu chce. Jakožto trochu nejistá beta jsem ho přijala a vysvětlila mu, jak se věci mají. Následně jsme se rozloučili a rozešli se.
Konec rychlohry
>> Luka

<< NV
Rychlohra s Lokim
Na Vyhlídce jsem sledovala okolí a hledala jsem. Hledala jsem vlky z Chaosu, hledala jsem Alduina, nejspíš i ztracené vlče, i když jsem si už byla jistá, že Černého ohlodávají ptáci. A zde jsem se setkala s Lokim, které jsem naposled viděla v té skále u cizáků. Povídali jsme si, řekla jsem mu o Choasu, o který projevil zájem. Celkově náš rozhovor byl velmi informativní a osobní. Mluvili jsme zejména o vlkovi, do kterého se Lokiho světlá stránka zamilovala - rozhodla jsem se tomu žárlivému ňoumovi vysvětlit, jak se věci mají. Pak jsme se šli projít. Přešli jsme na louky pod námi, kde mi Loki ulovil něco k snědku.
>> Mlžná džungle, přes Luku

Přihlašuju: Stray
Frakce: Chaos
Čas: Přidám se od začátku, pokud se Zinkova fetovačka neprotáhne
Rival: Random, tedy náhodně. Doufám, že se sem do tý doby nezaregistruje vlk se jménem Random - s tím nic společnýho nemám.

Pokud budete chtít peace makera, pak ke konci můžu došoupat na bojiště i Rain.
Na Ingrida se nedívejte, ten by moc rád šel ožužlávat třeba takovou Anemon, ale mamka ho stěží pustí.

Po překonání Katakomb jsem vylezla zpátky na světlo i s Anemon v tlamě, položila jsem ji před vodopádem. Kývla jsem na ni, aby počkala a odběhla jsem pryč. Ulovila jsem drobnou myšku, co v nešikovně špatnou chvíli cosi ohlodávala. Půl živou, na půl mrtvou jsem ji položila před Sasanku. "Tady máš, jak jsem ti slíbila. Omlouvám se, ale už se o tebe nemohu starat, ze zjevných důvodů. Prosím, zůstaň na živu." Po těch slovech jsem ji opustila. Chaos měl očividně ve výchově vlčat pěkný chaos. No, jako ve všem. V organizaci, komunikaci, poznávání členů mezi sebou, informování se o tom, kdo vůbec ještě žije a kdo ne... Chtělo by to nějak reformovat, jinak takhle budou vlčata umírat ve velkým. S tím jsem vyšlapala okolo jezírka kamsi nad Angelovu vilu.
>> Na Vyhlídce (přes Křišťálové jezero)

"Jsou červené." Než jsem stačila odpovědět Černému na jeho poznámku o tom, že je Sasanka vtipná už byl v tahu. Nejspíš nepotřeboval ochraňovat a upřímně jsem neměla v plánu ho pronásledovat. Poradil si s krysou, snad si poradí i s tím ostatním. Podívala jsem se na Anemon. Už mě to tetičkování docela přestávalo bavit a navíc jsem nehodlala mít na svědomí další uprchlé vlče, tudíž žádné další mrtvé vlče. "Mamka už tě určitě čeká," byla moje poslední omluva a vlastně výmluva na to, proč ji někam nesu. Drapla jsem maličkou do zubů, ať už se jí to líbilo nebo ne a vydala se s ní zpátky. První jsem s ní prošla celý katakomby, nedbala na případné protesty, nechtěla jsem nic z toho slyšet, lepší otrávené vlče, než neživé vlče - což už předem Černý byl. Pak jsem ho mohla jít hledat, i kdyby to znamenalo jen od jeho těla odhánět krkavce.
>> Nerovy vodopády (přes Katakomby)

Stray se hlásí
Obojí
Emu //ne emo, emu je nelétavý pták, know the difference!

Černý odpelášil k nějakému cizokrajnému překupníkovi. Chvíli jsem měla strach, aby ho nesebral a neprodal na maso, ale když se vrátil víceméně v celku, jen s jinou barvou očí, řekla jsem si, že jsem se bála zbytečně. Mezitím jsem měla problém spíš s maličkou Sasankou, která si hrála s vosou, což neměla a vosa jí to vrátila. Když přiběhla ke mně, podívala jsem se jí na to. "Hele, je to dobrý, nedala ti žihadlo, jenom tě ďobla, ale nic tam nemáš," uklidňovala jsem jí takovým tím tónem, jako že se nic neděje a z mého pohledu se vlastně nic extra nedělo. Zrovna na tohle by to chtělo cibuli, ale tady nic takového nerostlo. Nezbylo nic jiného, než jí to očistit jazykem a pak na schlazení přiložit jitrocelový list. "Nech si to tam, neškrábej si to." Pak jsem se otočila k Černému. "Co se ti stalo s očima? Řekla bych, že to byl Wu. Říkal mi o něm Alduin, dal mu magie."

Dobře, nejspíš jsem je minula, protože jsem uslyšela kroky za sebou. Když jsem se ohlédla, opravdu vlčata ťapala za mnou. Počkala jsem na ně, aby měla šanci mě dohnat, abych jim snad neutekla a nenechala je tam mezi těmi kostmi samotné. Pak jsme společně došli k východu. Trochu jsem se podivila nad poznámkou Černého. "A víš, že o tom ani nevím?" řekla jsem, když jsem se ohlédla, abych se podívala na sebe a zároveň na vlče, které mě napodobovalo. Přišlo mi, že chodím pořád stejně. No nic, chápala jsem proč to vlčeti přišlo vtipné. Vyšla jsem ven. V první moment mě oslepilo světlo, byl to trochu nezvyk po takové době ztrávené ve tmě. Přivřela jsem oči, abych náraz světla zmírnila, dokud jsem si nezvykla. Byli jsme v nějaké rokli. Všude okolo se tyčily skály, jejichž stěny uzavíraly prostor okolo. Ještě jsem tady nebyla, ale líbilo se mi to.
>> Rokle

A pak jsem zpomalila. Nemělo to cenu, děcka byly jak utržený ze řetězu. No co, je důležitý aby šly pořád rovně a snad se někde potkáme. Zmizeli mi oba ve tmě, ale protože jsem neslyšela ťapání, usoudila jsem, že zastavili. A nebo se vzdálili příliš daleko. Přidala jsem zase do kroku a přímo do té nejčernější tmy. "Děcka? Jste tu? Pro vaše vlastní dobro si hrejte někde, kde si vidíte alespoň na vlastní čumák." Jak jsem tak šla, o něco jsem zakopla. Mohla to být kost, kdyby kosti byly měkké. Možná to byl nějaký hlodavec... Snad jsem nezakopla o nějaké vlče. Nezastavovala jsem, až se tma začala vytrácet. Nesmysl, řekla jsem si, nemohla jsem je minout.

Podívala jsem se z jednoho na druhého. Skákat? Nějak jsem jejich situaci nerozuměla. Když ale Anemon vystartovala a ťápla po něm packou s tím, že má babu, přišlo mi, že se prostě nedohodly na svých hrách. "Utíkej ji chytit, jen dejte pozor, tam vzadu je už úplná tma, bude lepší, když tam si hrát nebudete. Můžete se nahánět až zase narazíme na světlo. Mám pocit, že tam na druhém konci je východ." Světlo na konci prapodivné chodby. Kdoví, kam to vedlo a k čemu to vlastně původně sloužilo... Každopádně jsem potřebovala dávat bacha na děcka, tak jsem se rozeběhla za Sasankou, tak abych ji měla pořád na očích a zároveň tak nenarušovala jejich hru.

Jsem tam tak stála v tý tmě a ty škvrňata nikde. "Tak kde jste?" Otočila jsem se a šla jsem zpátky. Našla jsem je, jak Sasanka leží na břiše a Černý... Co to dělal? Skákal? Došla jsem k nim a posadila se. Kde to vázne? chtěla jsem říct, ale místo toho jsem své slova změnila na: "Co se to tady děje? Proč ležíš, Sasanko? Tam hlouběji je větší zábava." A je tam větší tma a proto potřebuju, abyste se sebrali a šli se mnou, protože jinak vás tu ztratím a vás sežerou potkani. Jak neuctivá smrt pro chaočátka. A tohle si přeci naše Společenstvo nemůže dovolit, i tak je úmrtnost vlčat příliš vysoká.

Černý se s krysou dal do zápasu, chtěla jsem mu pomoct, ale očividně ji nepotřeboval, protože ji nakonec zabil. Ane se na litý souboj moc netvářila. "To je v pohodě, život je boj. A tenhle Černý vyhrál... A najdeme ti myšku, jsou malé a nejsou tolik nebezpečné." Když se Sasanka vydala ke kryse, která skoro v záplavě stínů nebyla vidět, šla jsem raději za ní, kdyby se ta potvůrka hodlala probrat. No, vypadalo to, že tomu opravdu Černý zlomil vaz. Strčila jsem do toho tlapou. "Jo, zabil jsi ji, šikula." Chvíli jsem je nechala, ať se kochají mrtvou krysou a pak jsem šla dál. Slyšela jsem totiž další šelestění. Tentokrát na mě zpoza lebky vykoukl veliký tlustý potkat. Žádný domácí mazlíček, tohle byl prostě ten typ potkana, co uloví, zakousne a sežere holuba a bude to považovat za normální, žádná hračka. To ostatně nebyla ani ta krysa předtím, ale co... Než jsem po něm skočila, vyprskl, otočil se a zmizel. Čím hlouběji jsme byli, tím větší byla tma. "Hele, tady se držte blízko, děcka."

Černý se hračky ujal jako první. Sasanky se to očividně dotklo, nebo ji alespoň mrzelo, že si s tím taky nemůže hrát. ”Hele, nech mu to, najdeme ti něco menšího. Stejně byla na tebe moc velká,” pokusila jsem se ji uchoácholit. Nějaká myška by její velikosti vyhovovala daleko víc a navíc by to bylo bezpečnější. Přecejen taková krysa je pro maličký křehký kvítek, jako je Ane nejspíš moc velké sousto. ”Pojďme, ať se nám tu neztratí.” Vykročila jsem dál na cestu přiměřeným tempem, aby Ane stíhala a zároveň aby se ten Černý nedostal do brindy. Protože krysa se z rány začala vzpamatovávat. První zahrabala tlapkama, zkusila k vlčeti natáhnout zuby a nakonec se po svém vězniteli ohnala drápky. To, že by měla být něčí kořistí se jí nezamlouvalo o moc víc než stát se něcí hračkou.

Děcka se hádaly o kost, ale nová živá hračka se jim asi líbila, nebo mi to alespoň tak přišlo. Když as Ane natáhla ke kryse, jak sebou cukala, nemotorně ji škrábla. Raději jsem ji zvedla trochu výš. "Pohor," řekla jsem s krysou v tlamě. Ucouvla jsem a švihla s kysou plnou parou o zeď, abych ji omráčila. Okamžitě jsem po ní skočila, drapla ji do zubů a zašlápla jí oběma tlapami k zemi. Jen ať se pokusí utéct... Když se moc nezmítala, pustila jsem zuby. "Teď je to bezpečná hračka, je to vaše." Postupně jsem z ní sundala i obě tlapy. Když se to nehýbalo, bylo to dobrý, pomalu přicházela k sobě, udělala jeden, dva nemotorné kroky pryč a zase se zastavila. Dokud byla v tomhle stavu mohl být dobrý kousátko pro Anemon, až se trochu probere, může ji prohnat Černý.

"Ne, byl to boj..." Černý, Black, Blakkr, Schwartz, Noir si zalezl do díry a olizoval kosti, Anemon, Sasanka si naopak jednu velkou drabla mezi zuby a velevýsostně si ji nesla jako kořist. Ať se baví. Sama jsem šla dál, tady v té rovné chodbě se nemůžou ztratit. Uslyšela jsem nějakou šelest mezi kostmi. Zavětřila jsem. Přes tu zatuchlinu toho nešlo moc cítit, ale určitě tu někde byla... Slyšela jsem, jak drápky škrábaly o kámen a kosti. Pak se to vynořilo na chodbě, drželo to kus čehosi neforemného v tlamě a koulelo to na mě své žluté oči. Krysa. Byla až podezřele příliš velká. Ta se měla dobře. Rozeběhla jsem se proti ní. Utíkala chodbou a pak skočila do nějaké hromady kostí, zmizela jsem za ní, hrabal se v kostech a pak, když jsem ji našla, chytila jsem ji za krkem a odešla zpátky na hlavní cestu. "Mam nětco, pho se vhám budhe líbhit," zamumlala jsem s rysou v tlamě. Držela jsem ji pevně, ale byla stále živá, míhala ocasem ze stany na stranu a hrabala nemotorně drápy ve vzduchu.