Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Křišťálové jezero
Na otázky malé jsem nemohla odpovídat, páč jsem ji držela v zubech. K odpovědi jsem se dostala teprve, až jsem ji snesla na pevné podloží. Tam to už vypadalo jako rovná chodba. No, chtělo by to trochu víc světla, ale rozpoznávala jsem světlé cosi ve stěnách. Vypadalo to jako kosti. Asi tu něco umřelo... Asi jsem z tohoto místa měla mít špatný pocit, ale ten se jaksi nedostavoval. Čím dýl jsem se snažila rozkoukat, došlo mi, že je tu těch kostí víc. Vlastně spoustu. Plná chodba kostí. Zatuchlina, plíseň a vlhkost. No nic, chtěli dobrodružství, mají ho mít. Položila jsem Anemon hezky zpátky na vlastní. Myslím, že jsem zahlédla, že v dálce něco prošlo... Ale vyloučila jsem to s tím, že se mi to asi jen zdálo. "Praktický znamená užitečný, že se hodí k něčemu. Dá se na něm spát, v zimě je to kožich navíc a když za mnou běžel cizák a chtěl mě oddělat, hodila jsme ho po něm, abych ho zpomalila a zmátla a mohla se vrátit a pár z nich nakousnout do zadku." Bylo to snad dost názorné, ale předpokládala jsem, že přijdou další otázky.

"Anemon a Sasanka je jedno a to samé. Jmenuješ se po kytce. A ten ocas, no... Je praktický." Nechtěla jsem ji vyděsit a zároveň jsem nevěděla, jestli tomu vůbec rozumí. Zatímco tahle koule chlupů si to užívala a slupla půlku ryby na posezení, ten druhý vypadal o něco víc sklíčeně. Hm, na výpravě přijde na jiný myšlenky. Když nikdo neprotestoval, zamířila jsem přímo tam, kde jsem díru dříve našla. Prošla jsem přes vodopád a těsně před tou dírou se otočila po vlčatech. Černý mohl jít po svých, nebylo to zase tolik nebezpečné. Nechtěla jsem ale riskovat, že by ta malá květinka zapadla do nějaké díry. Raději jsem ji vzala do zubů za kůži za krkem. Nemůžu mu říkat pořád černý. Možná Black? Ne, tak se jmenovala moje sestra. Jaké jazyky ještě umím... No, moc ne no. No, Blakkr, to by docela šlo, ne? A nebo raději ne... S tím jsem pomalu sestupovala dolů a ani mě nenapadlo, že bych jim tím mohla způsobit trauma.
>> Katakomby (přes Nerovy vodopády)

No, pravda byla taková, že jsem Kéry nezabila já, ale Balrog, ale potřebovala jsem mít u toho brzkého puberťáka mít alespoň trochu respekt, tak jsem ho nechala v tom. Co se toho malého týkalo, měl zvláštní slovní zásobu, na to že teď vylezl poprvé z nory. A co se nestalo. Někdo z té Angelovi vili se vyhrabalo další vlče! Chaos je školka, to snad není ani možné! To by se Azzip nelíbilo, heh. A teď vymyslet dobrodružství pro černý škvrně a nakrmit stále hladné barevné samankoidní škrvně. "Nazdar, Sasanko, můžeš sníst tamtu rybu," ukázala jsem na můj předchozí úlovek, kterým černý opovrhl. Tak jsem si v tom vzpomněla na to, že jsem viděla, když jsem se vloupala do toho doupěte dříve, nějakou díru. Když je tam narvu, budu mít o starost míň... "Chtěli byste jít prozkoumat zdejší podzemí? Viděla jsem támhle nějakou temnou díru někam kdoví kam. Mohly by tam být krasové jevy a nebo jeskynní příšery, co vy na to?" Maličkou bych samozřejmě asi musela vzít do zubů, ale to není až takový problém. A když bude mít hlad, naučí se jíst krysy, i to je nakonec jídlo.

Poslouchala jsem ho. "Vyšel jsi z nory poprvé? Teprve teď?" Přišlo mi to divné. Už nejmenší vlčata se obvykle derou ke světlu a skotačí okolo rodičů. Přišlo mi to divné a uvědomila jsem si, že asi neměl zrovna hezký začátek života. No, o té magii bych velmi pochybovala, zaprvé je stejně jen na obtíž, a tohle vlče s myslí, že Země patří jen silným? Může ji mít kdokoli. Stejně jako jakoukoli jinou. Každopádně, jestli si ji chce nechat, tak by se neměl potulovat okolo, zvláště, když tady jsou ti cizáci. Docela mě zajímala jeho odpověď, nemohla jsem ho omezovat, ale bylo víc než pravděpodobné, že než by svoje rodiče, ve kterých jsem se mimochodem nemýlila, najde, bude z něj potrava pro mravence. "Ne ne, v zimě se hodil, teď ho nejspíš nechám v úkrytu. Patřil jedné ne zrovna příjemné vlčici. Zasloužila si to. Smrť si ji vzal." Ještě jednou jsem se na něj podívala. Měla jsem jiný věci na práci, ale vlastně jsem jeho rodiče hledala stejně, jako on. Všichni by měli vědět o tom, co se stalo, i když on o ně podle svých slov nestál, potřeboval zázemí víc než sůl, každé vlče ho potřebuje. A nebo ho připravit na cestu, poslat ho po pachu, poslat po něm tu zprávu a jít hledat další... Zní úsporně.

Vlčeti očividně nechutnalo. Hm, ať si klidně hladoví. Pak se to sebralo a odešlo. No to snad nemyslí vážně. Otočila jsem se za ním "Jestli chceš rychle umřít sotva ses narodil, posluž si." Bylo to tvrdohlavé a moc malé a postrádalo to výchovu. Zavětřila jsem. "Znám tvou matku," tedy si to alespoň myslím. Přišla jsem k němu a posadila se vedle něj. Podle pachu šla tamtím směrem přes louku. Ale být tebou tam nelezu, protože přiběhne jiná šelma a smlsne si na tvým měkkým masíčku." Jo no, svět se krutý a smrt je jediná spravedlnost, které se nám dostane. Ještě jednou jsem se podívala na toho mrňouse. Tedy, jako, bylo to skoro půl roční vlče, ale i tak, všechna vlčata do jednoho roku mají velkou pravděpodobnost, že nepřežijí. Jakmile mají tělesnou stavbu dospělého vlka, už mají vyšší šanci obstát, ale tohle... Kdyby to bylo jakékoli jiné tvrdohlavé vlče, nechám ho, ať dělá, jak uzná za vhodné, ale tohle malé vlče patřilo Choasu. Zradila bych společenstvo, kdybych se na něj vykašlala. "A tvého tátu jsem, nejspíš, "znala taky. Byl velký, se zlatými znaky, měl křídla a zlato-duhový oči. Ale dlouho jsem ho neviděla. Snad to už bude rok... Nevím co o tom víš, malej, ale oba tví rodiče jsou součástí Společenstva Chaosu, jo, nejlepší grupa vlků do který můžeš patřit. A ty máš to štěstí, že ses do něj narodil."

Očička jako já? Musím poznamenat, že mě to pobavilo, ale vlastně to škvrně mělo i trochu pravdu. Bylo to zajímavé zjištění, vědět, že čumím jak ryba. Neuráželo mě to, jen jsem to přijala jako fakt. "Neboj, to jsou jen posmrtný křeče." Vzpomněla jsem si na rybu, které jsem ukousla hlavu a zbytek jejího těla sebou stejně mrskal tam a zpátky. Přidržela jsem rybu tlapou u zemi, aby se nehýbala. "Chceš to naporcovat?" dodala jsem trochu provokativně. Tohle škvrně patří někomu z Chaosu, nejpravděpodobněji Angelovi a Sam a ono se to bojí ryby, to je dobré. Jako jo, měla jsem z něho trochu srandu, ale zároveň brala za svou povinnost udržet ho při životě, jestliže jeho rodiče někde vyřizují politiku. Nebo co vlastně dělají. Angela jsem dlouho neviděla. Co se s ním asi stalo? Chtělo to dát scuka s celým společenstvem a sečíst stavy. A nejen to.

Už jsem si na to chůvičkování lehce odvykla, ale když vlče řeklo, že má hlad, řekla jsem si, že mu můžu něco ulovit. A nebo mu ukázat, jak na to, ať si případně uloví sám, co chce. Ale to snad počká. Jen jsem lehce přikývla a šla jsem obcházet jezírko. Mohla jsem jít chytat žáby, ale ještě bych mu dala nějakou nejedlou a jemu by z toho bylo špatně, to radši ne. Místo toho jsem si vyhlédla rybu, která s mlaskáním ožírala vodní rostlinstvo. Chvíli jsem čekala na správný moment a pak jsem po ní skočila s otevřenou tlamou. Cvakla jsem po ní zuby a už byla moje. Spokojeně jsem se vybrodila na břeh a položila rybu před vlče. Ještě se hýbala, ale nejspíš už byla mrtvá. "Nemáš za co, chaočátko," řekla jsem bez nějaké výrazné intonace, jakoby jen tak mimochodem.

Jak jsem tak čekala, začal jsem se nudit. Mou pozornost upoutala voda, tedy život v ní. Sledovala jsem drobné rybky, nějaké pulce, puškovorec, žebinec a jiné řasy. Pak jsem uviděla žabku a nemohla jsem si pomoct, pronásledovala jsem ji. Uskakovala přede mnou a já šla za ní, dokud neskočila do vody. Hm. Tohle mě nebaví. Lehla jsem si tam a usnula, takže jsem prošvila setkání s těmi, kdo z doupěte vycházeli a na jež jsem čekala.
Když jsem se probudila, už tam nikdo nebyl. Naštvalo mě to, protože jsem ve vzduchu pachy cítila. No, s drobným úšklebkem jsem už chtěla odejít, když jsem si všimla takové černé koule na druhém konci. "Hoj," pozdravila jsem vlče. "Nevím, kde jsou tví rodiče, ale jestli chceš, počkám tu s tebou na ně." Určitě patří k chaosu. Tedy, alespoň je potomkem někoho z nich. Že by Angela? Ta barva by sedla. A pach taky.

<< Podzemní doupě
Nezastavila jsem se dříve než za vodopádem. Teprve tam jsem si vydechla a zkusila si uvědomit, co se to právě stalo. Vlezla jsi nějaké části svého bratrstva do brlohu, to se stalo. Mi měli říct, že něco takového máme! Bych si nemusela zakládat vlastní úkryt! Achjo... Na druhou stranu, mít svůj klid má taky něco do sebe. Stejně jsem tam skoro nebyla. Kdoví, jak se má Echo. Měla bych ho jít zkontrolovat. Ale vydržel to do teď, vydrží to ještě chvíli. Chce vědět, co to doopravdy je a proč o téhle tajné základně, která je tak tajná, že se dá snadno najít, nevím. Nebo, spíš jsem o ní nevěděla, teď už o ní vím heh. Přišla jsem pomalým krokem k jezeru a posadila se. Rozhlédla jsem se po okolí. Kde je Alduin? Zase jsem ho ztratila...

<< Křišťálové jezero (167)
Zalezla jsem tedy dovnitř. Přede mnou se objevila nějaká místnost a na jejím konci byly... Schody? Co? Nerozuměla jsem ničemu. Rychle jsem zamířila k nim. Pachem Chaosu to tu bylo naprosto prosáklé. Když jsem po schodech vylezla a vylezla na nějakou další chodbu nebo jen obrovskou místnost, cítila jsem pach Samanthy a Angela, ale byl docela starý. Byly tu daleko silnější pachy. Něco mi říkalo, že bych měla rychle vypadnout. Zaslechla jsem kroky, schovala se tedy do nejbližší díry. Pak jsem slyšela i hlasy. Některé byly povědomé, rozhodně jsem se s nimi ale nechtěla dát do křížku jenom proto, že jsem jim vlezla do bytu bez pozvání. Rychle jsem vypelášila zpátky ven. Snad by někdo vysvětlí, co jsem to právě objevila, když na ně počkám venku...
>> Křišťálové jezero

//můžete ignorovat, nenechte se rušit.

5
<< Luka

Šla jsem dál k vodě. Šumění vodopádu sílilo každým krokem. Posadila jsem se tam a zadívala se na vodu. Toto místo se zdálo být tak poklidné... A přesto to tu zavánělo Chaosem. Jak ironické. Ohlédla jsem se, jestli mne Alduin následuje a zarazila jsem se. Neviděla jsem ho. Asi se ztratil. Nebo se jenom někde schoval a teď na mě čeká s nějakým překvapením. Třeba chce abych ho hledala, aby na mě skočil, protože si spousta vlků myslí, že je to strašná sranda, no to určitě. To neudělám. Napila jsem se z křišťálově čisté vody, zvedla jsem se a obešla vodopád. Byla tam díra. Nebo spíš dvě díry? Možná to byla jen jedna velká, bylo tam docela šero. Vlezla jsem za vodopád. Zdálo se mi to, nebo pach Společenstva se zesiloval?

>> Úkryt Chaosu *veselá panda*

4
<< Les u Mostu

Na louce to působilo nadějněji, bylo tady víc pachů a daleko víc čerstvých. Nepřehlédla jsem louku celou, tedy alespoň myslím, že tam někde vzadu k horám pokračovala, tudíž jsem neviděla všechny na lukách, zvláště ne ty, co by mohli odcházet někam pryč, zejména do lesů, pralesů a za hory či kopce. Čumák mi ale zcela zřetelně říkal, že tady je někdo z chaosu. A já ho teď musela najít. Šla jsem po pachu, dokud se neotočil vítr. Okolo parohaté chaosanky jsem prošla jen o pár metrů, nevšimla jsem si jí. Jiná změť pachů mě totiž vedla někam jinam, někam k jezeru. Ptáte se, jak je možné minout takové paroží? A víte, že mi to přišlo spíš jako dvojice klacků, když to bylo porostlé květy?

>> Křišťálové jezero

3
<< Temný les (přes most)
Pokusila jsem se o něco jako úsměv, když mi bylo Alduinem sděleno, že se mnou jde bez debat. Překonali jsme tedy celý zbytek lesa, ve kterém nikdo nebyl a dostali se k mostu. Nevypadal o nic hůř než minule. Že by byl taky chráněn nějakým typem kouzla? Nemohl ho přece chodit nikdo opravovat, přesto přežil pohyb půdy. Opatrně jsem jej přešla, občas jsem se dívala na svého společníka, jestli mu to houpání nevadí. Na druhém konci les pokračoval, nebo to snad byl další les? Nad tím jsem se předtím nepozastavovala, každopádně byl daleko prosvícenější a o poznání živější. Zvedla jsem čumák a zavětřila. Musí tady přeci někdo být! Stopy byly, ale vlci ne. Pohla jsem si co možno nejkratší cestou přes les. Na té louce už někdo přece být musí!
>> Luka

2
"To je zajímavé. Jo, přesně ti." Vítr ke mně nedovál žádný cizácký pach. A ty ostatní pachy byly starší a ti vlci tu už dle všeho nejsou. Stejně jsem nechtěla na to místo chodit. Podívala jsem se na Alduina. Že by si taky nechtěl povídat? Možná jsem mu něco udělala. Ale co? Nedocházelo mi. No, každopádně tedy nebyl nikdo, komu bych mohla sdělit, co vím. "Asi bychom měli jít dál..." Mrkla jsem na vlka a pak jsem zamířila směrem k Mostu. Na cestě jsem se zastavila s jednou tlapkou zdviženou, abych se otočila na Alduina, jestli jde se mnou, nebo jsem radila jeho city a už se mnou pokračovat nechce. Ani bych se nedivila, kdyby z nějakého důvodu pokračovat nechtěl. I bez magie přináším smůlu.

>> Les u Mostu (přes Most)

1

<< Kvetoucí louka (přes Pityas)
První jsme museli vystoupat do hor a přejít přes ně. Měla jsem tedy čas uvažovat nad tím, co Alduin řekl. Vždyť jsem ze sebe vysypada víc informací než kdy předtím skoro na jeden zátah! Neměla jsem pocit, že bych ho ignorovala. Spíš... Neměla jsem co říct. Co bych měla pořád říkat? Požadovalo se to ode mně. Nejspíš. "Obavy to nejsou..." odpověděla jsem nakonec. Bylo to daleko divnější než obavy. "Stray musí---" Už mě nakazil! "Ehm, musím. Musím šetřit dech. Jestli to všechno mám zopakovat ještě několikrát..." Výmluvy. Jo, nejspíš to byly výmluvy, ale jak se se svou sociální nešikovností líp postavit k tomu, že mám komunikovat? Dám si chvíli pauzu a pak se to nějak srovná. Asi jsem potřebovala vypadnout a být chvíli sama... Nejspíš. Ale to jsem si nemohla dovolit. "Odkud... Znáš ty léčitelské vychytávky?" zeptala jsem se nakonec, ve snaze se donutit k tomu komunikovat, alespoň nějak. Takhle jsem mu dala velký prostor a ve kterém může vyprávět a bude stačit, když budu přikyvovat. Zní jako plán. Když jsme byli v lese, tedy hlouběji v lese, ukázala jsem směrem ke spáleništi. "Tam jsme poprvé potkali ty bestie." Zavětřila jsem, abych zjistila, jestli zde pořád jsou. Neměla jsem v plánu jít až tam, chtěla jsem se dostat k mostu. Neviděla jsem zrovna někde tam naposledy Angela? Možná...