Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pozorovala jsem ho, jak si s tím poradil. Ne, že bych o tomhle fíglu nevěděla, ale upřímně mě to překvapilo. On se v tomhle taky vyzná? Fuh, že se vůbec snažím... Znamenalo to pro mne snad, že moje členství ve Společentvu je ohroženo, když mě Angel přijal jednoduše jenom proto, že jsem mu vyčistila ránu na zadku? Nejspíš ne. I přesto se mi na tom něco nezamlouvalo. A nebo naopak se mi to líbilo až moc? Mohla jsem z toho mít smíšené pocity, které nedovedu správně pojmenovat, ale na mém zevnějšku se to nijak nepromítlo. Na to, že bych měla být šéf, jsem nereagovala. Až dokončil ošetřování popáleniny a pohlédl na mně, pohled jsem mu vrátila. Nedívala jsem se mu do očí, to mi nebránilo vidět jeho výraz. Bylo to trochu jako civět do zrcadla. Studený, trochu šílený, modrý pohled. Akorát o něco tmavší. Uhnula jsem pohledem někam jinam. Takhle tedy funguje přátelství? I když jsem mohla říct, že za sebou mám nějaké zkušenosti pořád mi to připadalo jako záhada. "Ano," přikývla jsem a sebrala jsem se k odchodu. Kam teď? Asi by to chtělo vrátit se tam, kam ukazovat peříčník. Kdoví jestli tam ty potvory pořád jsou...
>> Temný les (přes Pityas)

<< Zauberwald
Nešlo o to, aby voda byla čistá, šlo o to, aby byla studená. A chtělo to nějaké bylinky. Ale co teď tak roste? No, ony kdyby už neodkvetly ty prvosenky, tak by možná stačili a než začne růst rdesno nebo merlík, tak už tu popáleninu vůbec nebudeme potřebovat řešit. Možná tak... Jitrocel, to roste skoro všude a skoro vždycky. Taková první pomoc, ale co si teď mám počít? Měsíček by byl nejideálnější, ale shánějte ho takhle v období rozkvětu medvědího česneku! Narvala jsem po cestě listy jitrocelu, zatímco jsem vedla Alduina k říčce. Položila jsem před sebe listy a povídám: "Tohle se rozmělní, může to třeba lehce rozžvýkat, ono by to mělo stačit, ale jen až to budeš mít pořádně pod proudem vypláchlé, potom si to tím natřeš a necháš to zaschnout." Když na ti na to nemám šahat.

"Tak to je skvělé," odpověděla jsem na jeho novinky neurčitě, "tedy až na ten ocas..." Zamyslela jsem se. Takže se jí asi nepodělil s tím, co jsem potřebovala sdělit co nejvíce vlkům? Kam šla, chtěla jsem se zeptat, ale pak jsem si znovu uvědomila, jak ho poraněný ocas musí bolet, první se to ale musí ošetřit, tu Allavanté si najdu potom. "Pojďme odsud pryč. Podívám se ti na to, ale potřebujeme vodu." Nejbližší zdroj vody odsud byl na Kvetoucí louce a tam jsem se tady vydala. Nestála jsem o to být sežrána nějakou potvorou. Ne teď, když jsem měla informace klíčové pro budoucnost celého ostrova.
>> Kvetoucí louka

Naštěstí mě slyšel a přišel ke mně. No na jeho poznámku jsem mu nesvedla odpovědět. Upřímně ně to ani trochu nebavilo, ale co jsem s tím měla dělat, když už se mi to tak prostě dělo? Copak já za to mohu, že se mi pod tlapkama otevře červí díra a jindy zapadnu tady v tomhle začarovaném lese pod strom do cizí nory? No, než jsem sesmolila nějakou smysluplnou odpověď, už mě tahal za zátylek ven. Když mě povytáhnul výš, zapřela jsem se o něco na boční stěně zadní nohou a díky tomu jsem se mohla plně přitáhnout výš a pak jsem se už nějak navrch doplazila. Poodešla jsem a otřepala jsem se, abych z kožíšku dostala hlínu a pak přišla zpět blíž k Alduinovi. "Takže... Našel jsi něco, zatím co jsem byla zalezlá tady v téhle díře?"

Uvízla jsem tady. Pokoušela jsem se dostat ven, ale nedosáhla jsem na okraj. Nic se sem zatím neblížilo, tak jsem si lehla a složila hlavu na tlapky. Snad mě Alduin dožene, ucítí můj pach a najde mě. V žádném případě jsem nechtěla křičet nebo nedejsmrti výt, upozorňovat takhle na sebe, když jsem nemohla vědět, co by si pro mě mohlo přijít. Povedlo se mi v tom čekání na Alduina usnout. Znovu. Byl to spíš mikro spánek, ale za to vydatný. Probudil mě Alduinův hlas, který se mne dovolával. Vyskočila jsem na nohy a zkusila jsem vystrčit tlapky z díry. "Tady jsem!" zvolala jsem tlumeně, abych ho informovala, ale neuvrhla nás do nějakého dalšího ohrožení života. Když jsem se snažila opravdu hodně, dosáhla jsem předníma tlapkama na okraj, ale nesvedla jsem se vzepřít a přitáhnout. A i když jsem se snažila zapřít zadníma nohama, nepomohlo mi to.

<< Tichá zátoka
Vlezla jsem do lesa. Zvedla jsem čumák a nasála pachy. Tak jo... Bylo jich tam příliš mnoho a tak jsem nedovedla zcela říct, jestli cítím někoho ze společenstva. Ale podle všeho tam někde byla skupina vlků, jak samci tak samice. Tam nejdeme. Jiné pachy vypovídaly o přítomnosti neznámých tvorů, se kterými jsme se teď rozhodně potkávat nechtěla. Pokračovala jsem tedy hlouběji do lesa, byla tady totiž ještě jeden pach, který byl vlčí, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to někdo od nás nebo ne. Ale měla jsem pocit, že ten pach znám, čím víc jsme se přibližovali, byla jsem si tím jistější. "Někde tam někdo bude..." řekla jsem, ale v tom jsem zahučela pod nějaký kořen a ztratila se tak Alduinovi z dohledu. Byla tady díra a vypadalo to jako nějaká nora nějakého tvora. Proto jsem se ani nehnula a ani necekla. Nechtěla jsem na sebe upozorňovat, ne jestli mě to má sežrat.

"Ano," odpověděla jsem na jeho dotaz, nebo spíš pokus mne nasměrovat k nějaké činnosti. Měla jsem v plánu učinit tak již dříve, ale čekala jsem na správnou chvíli, až prostě přijde na to se zvednout a odejít. Čím víc vlků to ví, tím líp. Zvedla jsem se ze země s lehkými obtížemi. Tělo bylo celé ztuhlé, potřebovala jsem se protáhnout a tak jsem to učinila před tím, než jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Kde by tak společenstvo mohlo být? Vzpomněla jsem si na to, jak jsem byla na území teprve krátce a vydala se do toho kouzelného lesa, že jsem cítila pachy cizích vlků. Když si teď v hlavě dám dvě a dvě dohromady, vím, že to musel být Chaos. Jestliže tam byl tehdy... Možná tam je zase. Ne, že bychom ho tam potkali během úprku před hadem, ale dávalo to aspoň trochu smysl. Pokynula jsem tedy hlavou k lesu, na chvíli se zadívala na Alduina a pak jsem se rozešla k lesu.
>> Zauberwald

Pět minut? Vždyť jsem byla pryč asi den nebo dva. "Nemohlo to být pět minut... Leda že by-- tam čas plynul rychleji." Chtěla jsem původně říct, čas tady trval dýl, ale pak jsem si uvědomila, že tak se to asi neříká. Hodinový šlofík stačil? Hm, měla jsem pocit, že budu muset spát tři dny v kuse, abych se z toho dostala... Možná jsem fakt spala nějakou dobu s Lokim před tou jeskyní. Potřebovala jsem najít někoho, kdo tam byl se mnou. Kohokoli. Nebo alespoň někoho, kdo by měl nějaké další informace. Mohla jsem se podělit o to, co vím s Alduinem. Normálně bych si to asi nechala pro sebe, ale teď byla situace vyhrocená natolik, že by mohlo jít o globální pohromu a pokud nebudeme držet při sobě, stěží uhájíme své životy. "Víš... Jak jsem se propadla do země, octla jsem se v nějaké jeskyni, byli tam se mnou i jiní vlci. Na té jeskyni bylo něco divnýho, žádný známý pachy, až potom pach krve. A byly tam takový díry do stěn a do nich se nedalo vlézt. Jakoby, jeden vlk to zkusil a hodilo ho to zpátky, jako by do něčeho narazil. Pronásledovali nás ti cizí vlci, utíkali jsme, rozdělili jsme se, tedy, ztratili jsme asi půlku vlků... No a my jsme vběhli do nějaký chodby, ale tam byly další vlci a zajali nás. A protože šedý vlk blafoval a naštval je, odvedl ho a černou vlčici, dle všeho jeho známou, někam pryč k nějakému Wandurovi nebo jak to bylo. No mně a Lokiho odtáhli pryč a hodili nás do klece." Zastavila jsem, potřebovala jsem polknout a nadechnout se. Mluvení je tak strašně vyčerpávající! Ale potřebovala jsem mu to sdělit a tak když jsem mohla, pokračovala jsem: "V tý kleci byli další vlci, co říkali, že vždy prostě tihle cizáci přijdou na nějaké území, vezmou si ty magicky nadané a pak to z nich vysajou, do mrtě. Něco takového udělali i když tady byli naposledy - na spáleništi, tam směrem k mostu, tam nás přepadli a vybrali si některé vlky, které jsme se potom snažili osvobodit a určitě to provedli Rhaaxinovi, byl v bezvědomí. No a jak jsme byli v tý kleci, tak tam došel šedy vlk s posilama no a vybral si jednoho vlka z klece, dal mu nějaký talisman na krk a zabilo ho to. Pak si s náma povídal ten ubožák. Asi jsme ho naštvali, protože si vzal Lokiho ven a dal mu taky ten amulet, ale on z ničeho nic spadl k zemi. Tak vytáhli mě, pochcala jsem ho, tak se držel trochu dál, takže jsem měla šanci se toho zbavit, i když jsem s těží ovládala své tělo. Nakonec nás odtamtud dostal Loki s nějakým přemistňovacím šutrem, protože nevím jak, prostě z ničeho nic byl v pohodě. Pak nás našli ti vlci, co jsme je na začátku ztratili a odvedli nás ven..." Asi jsem opomněla několik důležitých informací, třeba to, že jsem se pokusila použít magii uvnitř klece k tomu, abych se dostala ven a místo toho, aby se cokoli stalo, mě to zbavilo většiny energie, co jsem měla. Nebo to, jak jsme potkali druhou skupinu z venčí. "Takže... Asi jsem bez magie. A hrozí nám nebezpečí, protože se vrátí. Budou nás chtít všechny, aby oni byli silnější."

Když si lehl vedle mne, uvolnila jsem se a už jsem se nesnažila nic vysvětlit. Asi jsem už nějakou dobu spala před vchodem do toho jejich jeskynního komplexu, toho jejich sídla nebo za co to vlastně považovat. Kde to vlastně bylo? Bylo to na tomto ostrově, nebo na nějakém přilehlém ostrově okolo? Nebo někde úplně jinde? Po tom velkém posunu pevniny jsem se na mnohých místech orientovala hůře. No, ať už jsem spala nebo ne, byla jsem pořád unavená. Tudíž jsem velmi ocenila, že si můžu ještě zdřímnout. Nedržela jsem se tedy při vědomí, nemyslela na nic a během chvilky jsem byla znovu v říši snů. Zdálo se mi ale jen krátce o tom, že jsem přišla na tu pláň před horou, pak jsem tam viděla oheň a toho šedého vlka nahoře, jak se strašně chechtá. Vůbec to nedávalo smysl, ale pociťovala jsem strach. Pak už byla jen tma, nic si nepamatuju. Probudila jsem se zcela dezorientovaná, neměla jsem ponětí čase, byla jsem hladová, ale kupodivu vcelku odpočatá. Zvedla jsem hlavu. Byl den. Ale byl pořád ten stejný den, jako když jsem šla spát. "Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se. Necítila jsem se tak, že bych teď měla vstát a běžet maraton, ale mohla jsem alespoň normálně mluvit a fungovat. I když na takový lov si třeba ještě počkám.

Cítila jsem, že mne táhnul pryč. "Neumírám..." zamumlala jsem ještě pořád se zavřenýma očima. Potřebovala jsem odpočinek, nabrat druhý dech, uvařit si lektvar, ideálně z hluchavky a pak zase spát. Na vstávání na nohy jsem to zatím neviděla, ani náhodou, ale mohla jsem se držet při vědomí. Byla jsem ráda, že jsem zpátky, že jsem na ostrově a ne tam někde... Nevím, kde to bylo. "Ty potvory, uvěznili nás... Hm..." Bolelo mě celé tělo, třeštila mi hlava, chtěla jsem spát, ale zároveň jsem chtěla Alduinovi všechno říct. "Oni... Sají z vlků energii včetně jejich magie-- a-- a pak..." Potřebovala jsem se vydýchat. "ji převedou na sebe díky divným přívěskům." Necítím nohy... Ahh, neušli jsme toho tolik, ne?

Měla jsem zkusit vyvolat lehký větřík. To přece nemůže být těžké! Přistoupila jsem blíž k moři a začala jsem se soustředit. Možná jsem na to tlačila až moc, ale nestalo se nic. Proč mi to předtím šlo tak snadno a teď neudělám nic, když to chci? No není možné! Udělala jsem ještě jeden krok blíž, jako bych tím měla něčemu pomoci, když v tom se pod mými tlapami objevila černá díra a mě to do ní vcuclo. Chvíli jsem měla pocit, že padám, pak, že se vznáším a nakonec, že ležím.

Návova akce
Octla jsem se v nějaké hoře, tam jsme se rozpůlili při zdrhání před strážemi, naše skupina se ještě jednou roztrhla, když nás odváděli. Mne a Lokiho hodili do klece, odtamtud jsme unikli, ostatní nám pomohli vyjít ven. Tam jsem hodila držku a zaspala.
----

Vyplivlo mně to zpátky k moři. Byla jsem kompletně zdecimovaná a tak jsem stěží mohla pokračovat v tom, co jsem dělala předtím. A nejspíš jsem přišla o magii. Přenos jsem nepocítila. Pohlédla jsem krátce na Alduina, pak jsem oči opět zavřela. Chtěla jsem spát. Dál spát...

Hleděla jsem na něj jako puk. Nevím sice, jak může puk hledět, když nemá oči, ale prostě jsem byla vyjevená z toho, co po mně chce. Nelíbilo se mi na tom hned několik věcí. Například to, že budu muset používat magii vědomě, protože to přece je požadováno k tomu, abych ji ovládla. Budu muset neustále, ne jen v případě největšího ohrožení, ohýbat realitu, jen kvůli tomu, abych se to naučila. A bude mě to stát spoustu energie a soustředění a snad i vstupenku do ráje? Nevím, jak všichni tady široko daleko, ale já se chci na konci tohoto života setkat se Smrtěm, aby mě vzal pryč a ne tady zůstat zaseknutá na hranici mezi životem a smrtí, ve věčným mukách, které si ani nesvedu představit. Ale asi na tom něco bylo. Sklonila jsem hlavu, abych se nad tím ještě jednou pořádně zamyslela. Není větší vina být nekontrolovatelná chodící pohroma, než to prostě podstoupit, krátkodobě hřešit a pak požádat o odpuštění a už nikdy tak nečinit... Asi měl pravdu. Nemusím ji už nikdy použít. Jo... Má pravdu. "Alduin má pravdu," asi jsem se od něho už nakazila, "teď ještě vědět, jak se to naučit ovládat..." Notak, Stray, nebuď takový zabedněnec. Když to potlačuješ, sílí to. Možná... By mohlo pomoct nechat to plynout a netlačit na to?

Pozorovala jsem ho... Bojí... To není úplně správné slovo. U nejvyššího Smrtě, jak mu to mám vysvětlit? Jemu to přijde normální. Ale ono není. "Magie není přirozená," hlesla jsem v odpověď. Já se jí chci zbavit, ne se ji naučit ovládat. "Podívej, tam odkud pocházím jsme to brali jako prokletí, čarodějnictví, něco hodného trestu. Ohýbání reality je proti přírodě. Proto se jí vyhýbám a snažím se to potlačovat." Bylo mi zcela jasné, že tady je magie všude, proto jim přijde všem běžná a zneužívají úplně ke všemu, co konají. Stávají se nepřemožitelnými. Když loví, už se mnohdy ani nemusí snažit, nemusí vybírat ty slabé, nemocné a nebo staré kusy. Prostě si pomůžou elementem. S takovou kvalita stád jde do háje, množí se nemoci... Vlci mají v přírodě svůj úděl a ten není radno brát na lehnou váhu.

Pokusila jsem se o úsměv, sehnula jsem se k rybák a pustila jsem se do nich. Bodlo mi to, ono mi to asi na celý den stačit nebude, jak se znám, ale zasytilo mne to a alespoň na teď zahnalo ten nepříjemný svíravý pocit v břiše. Jak se to... Asi bych měla... "Díky." Nad tím léčením jsem se pozastavila, trochu v překvapení, že něco jako element léčení existuje a částečně s nadějí, ale pak se do toho zapojil rozum a hned mé lehké nadšení zcela zchladil. "Když... Myslím si, že ani odvar z třezalky mi nepomůže. Leda, že bys svedl zázrak." Ale dokáže někdo krom tamtěch potvor ze spáleniště brát magii druhým? No, sice ten způsob, jakým to oni dělali byl opravdu strašný, ale asi by se mi něco takového docela hodilo. Každopádně za zkoušku nic nedáš, musíš to alespoň zkusit, jestli je tady nějaká šance, že by to dokázal spravit, stojí to za to se alespoň pokusit něco udělat. "Ale jestli znáš, jak na to, jsem ochotná podstoupit skoro cokoli." Jen ať nejsem chodící pohroma...

Zvedla jsem hlavu, abych si vyslechla, co říká. Přikývla jsem, sehnula jsem se pro utrženou květinu a zastrčila ji do srsti ocasu, co jsem měla okolo krku, pro případ, že by měla nějaké léčivé účinky a mohla by se hodit. Obešla jsem kámen a přišla jsem blíž k moři, abych viděla, co dělá. Moře mu, snad jakoby na povel, vyplavilo několik drobných rybek. Chvíli jsem na to hleděla. Hm. Magie. Proč ve všem musí být magie? Ne, prostě magie je pro mne velké ne-ne, ale stejně, ten vlk-obchodník... Zase mne napadl obraz toho, že by mi s tím mohl pomoct. Alduin mé myšlenkové pochody zarazil tím, že se mne zeptal, jestli nemám hlad. "Docela ano." Mohla jsem si ale vzít něco, je mu jen tak vyplavilo moře? Bylo to jeho. Ale je fakt, že všechny nás sem vyplavilo moře... Komu tedy patříme? Asi se snažil poukázat na to, že se dělí... "Vážně smím? Nebude ti to chybět?" Pak mne tak napadlo... "Ten vlk, co ti dal ty červené znaky, myslíš si, že by mi mohl pomoct zbavit se mým problémů s elementem?" A nejen s ním...