Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tož, ráda bych zažádala o třetí charakter, jak si už mnozí mohli povšimnout, chtěla bych hrát za vlče Navina a Barnatt, (pokud mi ho Náva teda nesebere :'D), na kterém si chci zkusit jistou reverzní psychologii, ke které moje postavy obvykle nedospějí. Taky mám skvěle vymyšlený směr, kudy se jeho život bude ubírat, stejně tak vzhled, ke kterému bych chtěla dojít. Délku pobytu splňuji, Stray má momentálně 246 herních postů. Toto číslo se velmi pravděpodobně v následujících dnech změní. Rain skončila na čísle 54, rychlohry si nepřičítám. Co jsem napsala za poslední měsíc? Netuším, ale za včerejšek jsem dala 16 postů *nadšená panda*. Co se týče období, co budu běžně ve škole, vím, že taková čísla tady lítat nebudou a spokojím se s několika posty během týdne, ale dokud nemám kroužky a kamarády, se kterými bych mohla dělat kraviny, je Mois jediný zdroj zábavy (mimo hudbu a kreslení - které je spíš v poslední době povinností).

"Díky," podívala jsem se na něj a pak na květ. I podle něj se dalo určit mnohé, ale chtěla jsem mít jistotu, že je to opravdu ta rostlina, za kterou ji považuji. "To je v pořádku," mrkla jsem na něj, když se mi omluvil. Včerejšek byl celý divný. Nemůže za cokoli, co se dělo. Vzala jsem kytku do zubů a odpelášila jsem na místo, na kterém to měl utrhnout. A opravdu za kamenem byl zbytek rostlinky. Položila jsem květinu vedle ní, zaměřila jsem se na ty listy, rozložení stonku a snažila se vybavit si název. Ty květy evokovali dojem vraniče nebo divně rozmístěného pelyňku, ale biom rostliny, tluščí stonek a zcela jiný tvar a barva listů říkali zcela jasně, že to ani jedno z toho není. Tak co to jenom může být. Listy to má jak takový ten druh co roste na slaniskách, stejně sivé to je, květ je žlutý s výrazným středem... Kytka co je při moři... "Starček? Mohl by to být starček, ty květy hodně připomínají starče a i tvark listů by odpovídal. Akorát jsou stříbrné a větší. A protože je u moře, tak je přímořský," po těch slovech jsem zvedla od květiny pohled, abych zjistila, jestli je tu Alduin se mnou a jestli mu přijde divné, co dělám, nebo se rovnou v znechucení rozešel pryč.

Jak jsem tam tak zkoumala tu kytku, Alduin se probudil. "Jo, asi... Dobře--" uvědomila jsem si, že mluvím normálně. "Konečně!" neodpustila jsem si radostnou poznámku plnou úlevy, protože bylo fajn zase moct normálně komunikovat. Chvíli jsem počkala, až si splní raní rituály, pak jsem se otázala: "Kde jsi utrhl tuhle květinu?" Musel ji utrhnout on, kdo jiný by to byl, když jsme tu byli sami. Ještě bych se měla zeptat, co s ní mám dělat... Jestli chce abych si ji nechala nebo tak něco. Ono se to prý dělá. Tedy alespoň myslím... "A co ty? Jak se po včerejšku cítíš?" oplatila jsem otázku, protože mě to upřímně zajímalo. No, jestli odešel, tak se asi už tulit nepotřeboval. Ale kdo ví, možná to byla dvě rozdílná kouzla a jedno platilo do půlnoci a druhé platilo déle? Hm, kdoví.

Probudila jsem se zrovna, když se slunce dralo zpoza východních hor. Zastříhala jsem ušima, protože mi vítr čechral srst na hlavě a jak jsem byla pokrytá ranní rosou, bylo to vcelku nepříjemné. Kde mám šálu, když ji potřebuju? Jo, odloženou stranou, to se dalo čekat. Otevřela jsem oči a zvedla hlavu. Ke svému překvapení jsem zjistila, že Alduin nespí nikde poblíž. Chvíli mým očím trvalo, než jej nalezli, jak leží na kameni opodál. Byl to moc hezký kámen, ne že by vypadal pohodlně, ale byl hezký. Vstala jsem, oklepala jsem se. Možná že v noci poprchalo... V tom jsem si všimla kytky, která ležela u mých tlapek. Podívala jsem se na vlka, pak se podívala na kytku. To asi nemám k jídlu... napadlo mne. Ale byla hezká, možná bych si s trochou snahy svedla identifikovat. Ale asi bych potřebovala vidět i zbytek rostliny. Vzala jsem ji do zubů, abych mohla jít hledat zbytek rostliny. Pak jsem se protáhla, přicupitala si to k rezavému ocasu a dala jsem si ho zpět okolo krku. Byla nějaká zima po včerejším teplu, takže srst navíc se hodila. Následně jsem si to zamířila ke kameni, na kterém ležel vlk. Nechtěla jsem Alduina budit. Spíš jsem si chtěla prohlédnout ten kámen z blízka. Jeho strukturu a zvláště rostliny, které na něm rostly. Nejvíc mne zaujala jedna s tlustými dužnatými listy. Asi bych to nejradši sežrala, protože rychlý metabolismus opět způsobil, že mám zase hlad. Není to k zlosti? Vlk se naloví, aby se nažral a potom mu to stejně vydrží. Že bych přesedlala na rostlinou stravu? Kytku, kterou jsem dle všeho dostala jsem položila vedle ní. Ne - nevypadaly jako ten stejný druh. Na to se budu muset víc snažit...

Vlk v mém objetí začal výt. Chvíli jsem uvažovala, proč, když nikoho nevolá. Ono se to tak dělá... Vzpomněla jsem si na to, jak se smečka srocovala a vyla spolu, prostě jenom proto, že se jim to líbilo. Mohly ze sebe dostat emoce, říct co se jim povedlo a co ne, vždy to na mě působilo jako nějaký duchovní ceremoniál a teď jsem se po dlouhé době octla uprostřed jednoto takové z nich. Nebyla jsem si jistá, jestli se ode mne očekává, že se přidám a nebo spíš to, že budu mlčet a nechám vlka jet své sólo. Měsíc nám přešel nad hlavami, dávno den skončil. Byla jsem unavená. Nechtěla jsem zjišťovat, jestli kouzlo pominulo. Pustila jsem vlka z objetí, lehla si vedle něj na zem a snažila se zaspat. Bude se mi to v dalších dnech hodit. Musím přece dohnat Navina a spol, vymyslet nejvíc epický plán, jak zničit cizáky a pak jej uskutečnit. To bude vyžadovat slušnou dávku energie. I přes moji lehkou insomnii jsem do deseti minut spala jako nemluvně. Snad jsem se se svým tělem pro jednou alespoň na něčem shodla.

Když jsem teď na sklonku dne tak nad tím přemýšlela, přišlo mi to všechno strašně divně snadné. Možná jsem si z toho všeho dělala zbytečně velkou hlavu. A snad jsem se zachovala špatně vůči Aldinovi. Jestliže má takové potíže, jaké si myslím, že má, měla jsem k němu být vstřícnější. Možná jsem se měla oprostit od svého 'ničemu sociálnímu nerozumím a když tomu nerozumím, tak mě to děsí' a namísto toho ho prostě přijmout. Teď ale už nešel čas přetočit. Udělala jsem asi chybu. Ale teď nemělo smysl otáčet se nazpět. Jestli opravdu s úderem půlnoci všechno skončí, pak na to není čas. Kdoví, jaký skutečně je, když není pod vlivem zdejších kouzel. Já taky normálně v opacích nemluvím, rozumíme si. Byli jsme si takhle blízko už nějakou chvíli, ale asi jsem mu křivdila. Dokud mi nevyprší čas... Přátelsky jsem jej objala hlavou kolem krku a jemně se o něj otřela. Chtěla jsem zašeptat, že se omlouvám, ale nechtěla jsem všechno ještě víc podělat tou hloupostí, co by mi vyšla z úst.

Prostě se vyhledá někdo ze společenstva, ten ho přijme na pozici nováčka, na nějakou zkušební dobu, když se osvědčí a splní zkoušku před ostatními členy, tak se prostě stane členem no? A jak to mám asi jakože říct aby to dávalo smysl? "Neřeknu ti to... Ehm. Včera?" Naslouchala jsem a abych nemusela nic říkat a dělat v tom nepořádek, prostě jsem jenom přikývla hlavou. Bude to tak lepší. Taky jsou doufala, že to pomine, ale věřit v to, že je to jen na 24 hodin mi přišlo bláhové. I když kdo ví? Já magii nerozumím. Kdyby ano, už dávno mluvím normálně. Na to, že z něj musím šílet jsem hlavou zavrtěla na nesouhlas. Pak jsem jen dál naslouchala jeho slovům. Taky bojuje vnitřně sám se sebou? Ale s magií problém nemá... Tak s čím? A pak mi to došlo. On o sobě mluví v třetí osobě. Opravdu mi to doteď nedošlo, brala jsem to za stylizaci, umělecký cosi, ale teď mi to secvaklo. Ty... O sobě neuvažuješ jako o sobě?

"Dovede," zasmála jsem se. "Protože otroka... Eh? Máme." Pak upozornil na ocas. "Všechny. Byla to moc hodná vlčice," odpověděla jsem. "Kvůli teplu. Ale byl..." Co ze mě vyleze když řeknu dar? "Ukradený." Vážně?! Sice jsem nepochopila jeho větu o poznání, tedy respektive jsem si nedokázala hodnou chvíli dosadit podmět, ale po chvíli mi došlo, že asi mluví o nás dvou a ne o něm a vůdcích, to by bylo divný. A s tím, že na mě byl stále natlačený, jsem nic nedělala a ani jsem s tím nehodlala v nejmenším nic dělat. Dokud mi neubližoval... "Ubliž mi." Jo, ubliž mi a seš mrtvej, to, že jsem ti včera zachránila kejhák neznamená, že v momentě, že mi něco provedeš se nebudu mstít... Ale co už, už jsem mu to řekla, co s tím nadělám... "Um..." Mlč už prosímtě. "To bylo normální." Jo, úplně. Protože to je to, co řekneš, když se k tobě někdo lísá, jo?

No, jak se najdou? Oni se většinou nehledají? A když jo... Tak asi je to nějak zařízené? "Ehm... Hledají se." Ono se to buď nějak povedlo se sejít, jako třeba u Labyrintu, jinak se to ani nějak neřešilo. Pak jsem naslouchala jeho vysvětlení. Takže tenhle vlk je úplně stejný v ohledu k magii a tak jako každý jiný vlk na tomhle ostrově. Nu, co nadělám. Asi nikdy nenajdu někoho, kdo sdílí můj úhel pohledu. Magie je zlo. Za tím jsem si stála. Tak jsem na chvíli zadoufala, že toho vlka v životě nepotkám, když mně pak napadlo, že jestli umí tohle, mohl by mi s mými problémy pomoct a jednoduše si moje schopnosti vzít, utlumit je nebo tak něco.

Nechala jsem ho, ať dělá, co chce. Nebo spíš musí? V této situaci těžko říct. V Chaosu jsou samí cvoci... Jak to říct, aby to pochopil. Všichni v Chaosu jsou úplně normální." Z toho určitě zjistí, že normální není ani trochu ani jeden. Proto se to jmenuje Chaos a ne třeba Harmonie, že ano. "Takže v žádném případě," dodala jsem, čímž jsem chtěla říct samozřejmě ano, ale dneska mi to prostě nešlo. Teď mi došlo něco zvláštní. Nemá něco jiného sna srsti? Podívala jsem se na něj ještě jednou. Zatvářila jsem se, jak se tváří malá vlčata, když je něco hrozně zajímá a ukázala jsem na červené části srsti. Nepřirozená barva... Ale to mu už nepomůže. Na druhou stranu to zas tak nepřirozené není, když rezavá se vyskytuje u vlků běžně, jen nebývá takto rozmístěná a takto do ruda.

Už jsem ničemu nerozuměla. Od si chtěl držet odstup a tak se přemáhal a působil spíš jak přerostlé vlče, než jako velký zlý vlk, který by vraždil vlčata. Nehledě na to, když vezmu kolem a kolem, co dělal Chaos, bylo mi to jedno. Taky jsem se chovala jak hovado. Rozhodla jsem se už raději nemluvit, nesnesla jsem, jak jsem nesvedla vyjádřit ani ty nejzákladnější fráze, jako je ano nebo je mi to jedno. I když tomu Alduin podle všeho rozuměl. Nějakou dobu jsem ještě ležela na místě a snažila se v hlavě zpracovat, co se to vlastně děje a co ze společenských hledisek vlastně tulení jako takové znamená. Náklonnost? Znamená toho, že je nám někdo milejší? Hele, včera jsme spolu málem chcípli. Co potom znamená fyzický kontakt s více osobami? Něco málo jsem začala chápat díky Dail, později jsem díky Balovi pochopila jisté emoce a co se dělá, když takové emoce jsou, ale pořád jsem nechápala nějaké morální zábrany. To, že se takhle ničil, znamenalo nejspíš, že je to společensky neúnosné tulit se s cizincem, který má partnera. Proč? To moje hlava zatím nepobírala, ale tato skutečnost mi došla. Vypadalo to tak, že na ničem, co se dnes stane nezáleží. A já nechtěla vidět někoho, kdo podle všeho trpí kvůli společenským normám. Jako jo, přišlo mi to divné a většina fyzického kontaktu mi není příjemná všeobecně, protože nevím, co si o tom myslet. Teď v tom byl ještě větší bordel než obvykle. Jestli mne miluje a hledá mne, pak taky pochopí, co dělám... Zvedla jsem se. Asi mi ho bylo líto? Nemuselo být. Ale vlastně mi to bylo jedno, bylo v mém zájmu vodit vlky do společenstva, ne je od něj odrazovat. Sundala jsem si rezavý ocas, aby mi nebylo takové teplo. Pak si ho vezmu zpátky. Možná mu to nedošlo. "A to není vlčí ocas. Vůbec." Snažila jsem se znít ironicky. Byl to jediný způsob jak říct opak. Chtěla jsem k němu přijít, ale trochu jsem váhala. Možná mi ublíží... A co na tom sejde.

"Hm. Neříká opak. Nic z toho, co říkám je opak... A Slunce je studené." Tou poslední informací jsem si chtěla přisadit v tom, že skutečně říkám opak. "Záleží mi na tom-" Je mi to ukradené. "Nemůžeš ke mě přijít. Klidně si dojdi. Jako by čemkoli záleželo. Ať už řeknu cokoli nebude to vůbec dávat smysl, kdo s tím má žít? "Znám tě, ale ne..." Agh, už mlč. "Všechno." Radši nic. Čuměla jsem po kraji. A přitom je tak hezký den! Tam v dálce to vypadá trochu na deštík, ale co bychom chtěli touto roční dobou. Může se strhnout krupobití, sníh, můžou být třicítky... A vlci můžou mluvit v opacích a mazlit se k sobě, i když se vůbec neznaj. Dnešek ne nesmí brát vážně.

Pozorovala jsem ho. Došlo mu to. Vypadal k utrápení. Musel s tím nesmírně bojovat, jako já se svou magií a bylo aby by mi ho bylo i bývalo líto, kdybych byla nějaké komplexnější empatie schopná. Podívala jsem se směrem k pláním. Ne, nehledá. "Ale myslím si, že mě hledá. Vím, že ho najdu. Ten... Vánek. Magie. Já... Jsem neškodná, nejsem zrůda." Kdybych alespoň částečně věřila tomu, co ze mně leze, měla bych naději a důvod k radosti, ale takto... Byla jsem z toho spíš smutná. Chladně modré oči jsem upřela na bíločerného vlka, který se choulil k sobě. Připadal mi tak menší. Tak Alduin... "Ano, nejsi tak chytrý." No, to zní fakt hrozně. Ahh, se na to vykašlu, stejně nic nemá smysl. Počkat, neudělala jsem to už? Jo, ale to jsem se vykašlala na všechno ostatní, teď se vykašlu i na tohle? Hm, ty to vedeš. Není tak hloupý, jestli mu došlo, že mluvím v protikladech, tak není hloupý. Povzdechla jsem si, poodešla jsem a tam jsem si lehla. Neměla jsem už co ztratit.

Oddechla jsem si, když povolil sevření. I když se nezdálo, že by měl v plánu mi dál do osobního prostoru nezasahovat. Ano, má, Balroga. "Ne, nemá." Rezignovala jsem na to, jen jsem sklopila pohled. Nevěděla jsem, jak už to mám vysvětlit, když cokoli, co řeknu je naprostý opak toho, co myslím. Ale Bal by to pochopil. Miluju ho a on miluje mě. Tedy... Myslím. Hledá mne? Asi nehledá. To by tu snad už byl. Naposledy jsem se mu ztratila na Mlžných pláních, odtamtud se musel už dávno dostat. Leda, že by si řekl, že to se zrůdou, jako jsem já vzdává. Vždyť jsem blbá, nerozumím pocitům, neumím ovládat svou magii, jsem nebezpečná potvora a ještě ke všemu teď ani neumím mluvit. Chtělo se mi z toho všeho být smutná. Cizáci, ztráta přítele, popletená mluva, zdivočelá magie. Všechno to bylo příliš divné a já neměla energii to řešit. Vzdávám se...

Trochu jsem se lekla, když mě chňapl do obětí, ale neřekla jsem ani béleš. Nemělo to smysl. Tak jsem se jenom nechala objímat, ale po chvilce mi to přišlo už trochu nepříjemné. Ať mě už pustí... "To je hezké." Ne, není to hezké! Chci pustit! Uvažovala jsem nad tím, že zavrčím, ale nechtěla jsem, aby se mazlení proměnilo v bitku. Stejně byl větší a mohutnější než já, takže jakýkoli odpor by neměl zrovna smysl. Musela jsem to tedy přijmout jako fakt, že se to děje. Možná když ho pohladím, bude mu to stačit, naplním tak jeho potřebu fyzického kontaktu a pak už se nebude potřebovat mazlit, napadlo mne. A tak jsem tak učinila. Jemně jsem mu zajela čumákem do velmi huňaté srsti na krku a otřela se o něj. Tak, spokojený?