Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jestli jsme skolili hada. Znovu jsem odložila klacek. "No..." V podstatě ne, nemám tucha, kam se poděl, utekla jsem mu. "V podstatě ano." Ještě že tahle informace nabyla tak důležitá, abych kvůli tomu překreslovala celý obrázek znovu. Když jsem si ho letmo prohlédla, musela jsem se zarazit. On... Vrtěl ocasem, jako bychom se znali celý život. Vždyť jsem skoro cizinka. Tohle mi vysvětli. "Nemusíš mi vysvětlovat, proč se tak tváříš." Ne, musíš! Potřebuju to-- Nevím proč se tak tváříš. Ale dneska je stejně všechno nějaké divné, dobře, zůstaňme u toho, nic nemusíš vysvětlovat, stejně za to může magie... Rezignovala jsem. Dnešek vypadal jako nějaký nepovedený vtip a to jsem před chvílí snídala.

Ano, byl to on a už seskakoval z kamene a hnal si to ke mě. Nesežral a ty tak žiješ! Ale jak to jen mám říct? Zastavila jsem se a sklopila pohled. Přemýšlela jsem, jak mu to sdělit. Položila jsem klacek na zem. "Nemluvím v protikladech. Moře je suché a nebe oranžové." Přišlo mi to jako dost názorný příklad toho, že je něco hodně špatně. Pak jsem vzala klacek zpátky a nakreslila jsem do písku hada, postavičku utíkajícího vlka a něco co se mělo podobat peříčníkovi a pak šipku směrem od vlka a hada jsem škrtla. Chtěla jsem tím říct, že jsem díky tomu tvorečkovi před hadem utekla a tak mě nesežral, ale bylo to dost obtížné. Chtěla jsem ještě říct tu část s tím, že je fajn, že žije, ale nevěděla jsem, jak to nakreslit. Kdybych mu to řekla, asi by to znělo jako "je špatné, že jsi umřel" a něco takového by nemělo žádný smysl.

<< Palmová pláž (přes poušť)
Písek mne ještě nějakou tu chvíli neopustil. Ještě že jsem tuto poušť už trochu znala. Nebo alespoň její část. Tady jsem se poprvé potkala s Balrogem. Tedy přesněji s oáze, ale jo, v podstatě tady... S klackem v tlamě jsem ne zrovna rychlím krokem dopochodovala někam na rozmezí mezi poušť a louku. A jsem tady zase, pomyslela jsem si. Ale tentokrát blíž k vodě. Byla to vcelku hezká zátoka a po takové túře se i hodila. Smočila jsem tlapky ve vodě, abych se trochu zchladila. Pohyb umí rozehřát srstí pokryté tělo, zvlášť, když má ještě přes sebe celý ocas, jako šál. V létě si ho nechám v úkrytu, řekla jsem si. Byl hezký, ale kapánek překážel a dost hřál. V tom vítr dovál povědomý pach k mému čenichu. To je ten černobilý... On žije. Vylezla jsem z vody a okolo břehu jsem šla za jeho pachem.

<<Duny
Tak jsem tak šla, začalo mi docházet, že mám zase hlad, ale pozitivní na tom bylo, že závěje písku se začali zmenšovat. Tedy, měla jsem pocit, že se zmenšují. A přece jen opravdu. Za dalším písečným pahorkem jsem zahlédla stromy. Tedy, přesněji řečeno palmové stromy. Oáza? To přece nemůže být oáza, ta vypadala jinak a byla menší... Tak či tak vklusala jsem mezi palmy. "Není tu nikdo?" Někdo!? Znovu mi zakručelo v břiše. Proč musím mít tak rychlý trávení? Šla jsem tedy dál, doufaje, že naleznu něco k snědku. A jo, nějaká pouštní myš s bambulkou na ocásku se sem zatoulala. Rychle jsem odhodila klacek a rozeběhla se oproti tarbíkovi. Ten, jakmile mne zmerčil, dal se dlouhými skoky na úprk. Ale já ho dohnala, skočila po něm a zakousla se mu do hřbetu. Se škubnutím jsem mu přelomila vaz a pak jsem se pustila spokojeně do jídla. Ne, že by to byla nějaká velká hostina, ale stačit mi to muselo. Kdoví, kdy zase něco k jídlu najdu. Vzala jsem si svůj klacek a šla dál. A tak jsem narazila na vodu. Aha tak tudy cesta nevede. Stočila jsem to do pravého úhlu a pochodovala pryč. Plavat se mi opravdu nechtělo.
>>Tichá zátoka (přes poušť)

<<Temný les
A tak jsem se ocla mezi horama písku. Stopy, jestli po mých společnících a teď i spojencích vůbec nějaké vznikly, odvál vítr. Nebo jsem byla na špatné duně? Ne. Všechny duny vypadaly stejně. Nemělo smysl zvednout čenich a nasát vzduch, jestli jsem nechtěla nasát do čumáku i haldu bordelu v podobě hrubého škrábavého písku. To už bych si nevystopovala skoro nic s podrážděnou sliznicí. Raději jsem si řekla, že půjdu po haluzi s haluzí v tlamě. Ono to vyjde tak nějak nastejno, jako kdybych si zavázala oči a šla poslepu a doufala, že je někdy najdu, ale nemohla jsem se jenom tak vzdát. Možná se potkáme na konci. A nebo až na území... Které to smečky? Tak té, kde byla Shay, tak té ne, ta je na druhém ostrově. Tak v tom oranžovém lese ne? Asi jo... Nejspíše.
>>Palmová pláž

<< Spáleniště
Všichni šli strašně rychle, tenhle "mrtvý les," jak jsem mu říkala nechali za sebou a směřovali pryč. Počkejte na mě! "Jen utíkejte!" Zarazila jsem se. Co to bylo? Já jsem tady chtěla normálně říct, aby zpomalili. "Zrychlete." Cože? Nebyla jsem schopná říct, co jsem si myslela. Ani za nic. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Tenhle les je černý. "Je bílý." Proč já? Jako bych s komunikací normálně neměla problémy? Za to určitě může nějaká magie. Vždycky za to může magie! Rozhlédla jsem se okolo sebe. Potřebovala jsem si něčím pomoct a dohnat je, ne se tady točit jak čamrda, jinak se mi ztratí. Jakým způsobem jim vysvětlím, že mluvím v protikladech? Popadla jsem klace, který ležel na zemi. Jo, tím by to šlo.
Jejich stopa směřovala někam do pouště mezi písčité duny. Moc se mi to nelíbilo, že bych měla procházet právě tímto. Ale co, chtěla jsem se zbavit cizáků, stejně jako oni a toho dosáhneme jen spoluprací.
>> Duny

<< Pytias (přes Temný les)
Šla jsem přes temný les a mířila k mostu, ale v tom jsem ucítila ten štiplavý pach a vzpomněla jsem si na požár. Zajímalo mne, co tam je, chtěla jsem se tam jít podívat už dřív a tak jsem tak učinila nyní. Nedokázala jsem přemoci svou zvědavost.
Navinova akce
Jak jsem tak šla, přiblížila jsem se ke skupině vlků, podle všeho se hádali a rvali. Když jsem se přiblížila a vyptávala se, co se tady děje, byla jsem vtažena do bitky a stejně jako ostatní povalena a přišpendlena k zemi. Pak přišel vlk, zjevně vůdce těch ostatních agresorů, vybral si některé vlky a zbytek poslal až uteče, jinak zemře. Dala jsem se na odpor, chtěla jsem vzdorovat, protože mezi těmi zajatými byl vlk z Chaosu. Když jsem viděla, že to nemá smysl, poslechla jsem Navina a odešla s ním stranou. Tam jsme začali vymýšlet plán. Potkali jsme ještě jednoho nového vlka, který se k tomu přichomýtl nejspíš čirou náhodou. Pak přiběhl jeden cizák, nejspíš dezertér nebo dobrý lhář. Bylo v mém zájmu spolupracovat, tak jsem běžela za ním. Ukryl nás do křoví. Tam jsme měli počkat na jeho signál. Ten nepřišel, ale když se tam strhl zmatek, vyběhla jsem a kousala jsem do všeho, co smrdělo cizinou. Při úprku jsem se ještě z trucu vrátila o kousek zpět a porvala se s jedním cizákem, pak už jsem pelášila za ostatníma. Jeden z Navinových synů, Rhaaxin, na tom byl hodně špatně. Potřeboval pomoct. Rozhodla jsem se jít s nimi. Snad moje znalost bylinek k něčemu bude.
>> Temný les

<< Kvetoucí louka
V údolí jsem se držela co možno nejdýl, ale věděla jsem, že jestli chci k Mostu, budu muset přes hory. Neměla jsem s nimi problém, protože jsem v horách vyrostla, ale nechtělo se mi zbytečně plýtvat energií. Vyšlápla jsem proto do kopce jenom kousek, našla jsem si pěkné místo mezi stromy a tam jsem se uvelebila na zemi, mezi haldami medvědího česneku, schoulila jsem se do klubíčka a usnula jsem. Už jsem to potřebovala, ani mne nepronásledovala tentokrát moje nespavost, protože jsem nespala už vcelku dlouho. Snad i proto se mi nezdál žádný sen. Probudila jsem se za nějakou tu dobu, těžko říct, co bylo za den, ale bylo světlo. Podle Slunce jsem mohla s jistotou říct, že bylo ráno, nebo spíš už dopoledne. Vstala jsem a protáhla jsem se, následně jsem vyšla výš do hor, plná nové energie.
>> Spáleniště (přes Temný les)

<< Modrák
Louka vypadala tak, jako každá jiná louka na jaře. Byla pokrytá jarními květy, od hluchavek, kopřiv, sedmikrásek, orseje přes křivatce až po ty pitomý dýmnivky, u kterých jsem nikdy nevěděla, která je plná a která dutá. Tak či tak, hrála všemi barvami a po tání sněhu a jarních deštících byla půda jemně rozbahněná. Což mi nečinilo žádný větší problém, vzhledem k tomu, že kořeny rostlin to držely pohromadě a mě trocha špíny na tlapkách a v kožíšku nikdy nevadila. Měla jsem jednoznačně namířeno k potoku, který tudy protékal. Pomalým krokem to trvalo trochu dýl, než obvykle, ale nemohla jsem si dovolit po tom, co jsem měla za sebou pospíchat. Když jsem byla u potoka, smočila jsem tlapky a plnými doušky se napila. Teď už jen to jídlo. Mohla jsem chňapnout nějakou rybu, ale to by vyžadovalo trpělivost a přesnost. Namísto toho jsem se rozhodla pro použití rozumu. Vykopala jsem si u břehu boční kanál a část toku přehradila kameny. Teď stačilo počkat, až nějaká ryba vpluje do mé pasti. Když se tak stalo, přišla jsem k ní z té strany, aby neměla šanci odplout a pak, když se mi nemohla vymanit, jsem ji chytla do zubů a vítězoslavně si ji odnesla na břeh, kde jsem ji zkonzumovala do posledního kousku. Pro lepší trávní jsem k tomu přihodila pár čerstvých výhonků trávy a pak jsem šla své přehrazení zlikvidovat. On by to tok dříve či později zničil sám, ale nechtěla jsem zasahovat do přírody tak moc. Pak jsem šla dál. Snad najdu nějaké sušší místo, kde si budu moct odpočinout. Dost možná ukazoval směrem k mostu... Echo...
>> Pityas

Když odešli, ještě jsem se chvíli dívala za nimi. Vypadali tak poklidně, tajemně, ale z celé té zkušenosti čišela určitá moudrost. Jestli jsem to pochopila správně, měla jsem se nyní vydat dál tím směrem, jak mi mládě ukazovalo. Snad nechtělo, abych se vracela za černobílým. Chaos nechaos, kvůli cizinci nebudu víc riskovat vlastní kožich. Místo toho jsem se po chvíli odpočinku zvedla na nohy a vydala pomalým krokem na cestu. Kdoví kam ně to zvířátko posílalo. Možná se ještě někdy uvidíme, upřímně v to doufám, říkala jsem si, když jsem opouštěla velmi zvláště vyhlížející obrovitý dub. Byl hezký, ale neměla jsem moc chuť jej biologicky zkoumat, potřebovala jsem vodu a jídlo. A spánek, rozhodně spánek.
>> Kvetoucí louka

Když jsem nakoukla za kmen stromu, abych zkontrolovala, jestli tam je ten had, nebyl tam. Oddechla jsem si. Zato tady byla nějaká docela velká bytost, v jistých ohledech podobná malému peříčníkovi. A že se k sobě měli, vzala jsem si do hlavy, že to bude asi jeho rodič. Pohled na jejich shledání byl svým způsobem kouzelný. Nehnutě, abych to nevylekala, jsem je pozorovala. Pak to větší udělalo podobné gesto, jako dříve to mrně, směrem ke mně, i když to působilo o dost rozdílně. Namísto teplého dechu mne ovál vítr a pak nastalo naprosté bezvětří. Nechápala jsem, co to znamená, i když mne napadlo, že... Mi tím nějak pomohla? Nebyla jsem sto vysvětlit jak přesně, ale ten pocit, který jsem z toho měla, byl dobrý. Nesvedu jej pojmenovat, ale bylo to pozitivní. A to se ke mně přiřítil ten menší. Jak jsem pochopila, měli způsoby podobné vlčím, až na některé drobnosti, ne že bych tomu rozuměla, jen mi to přišlo přirozené. Jemně jsem tvorečka pohladila čumákem po peříčkách a pak se na něj podívala. Byla jsem mu vděčná za to, že jsem utekla víceméně bez problému tomu hadovi přes ten celý les? Asi bych měla být.

<< Zauberwald
Všechno se to stalo strašně rychle. Když had odhodil černobílého proti stromu, chtěla jsem ho jít zkontrolovat, jestli je v pořádku, ale to už se objevilo to roztomilé stvoření a ukazovalo mi, kudy mám běžet. Tak jsem to alespoň pochopila a nebylo mnoho času na to, si to více rozmýšlet, protože had se okamžitě začal sápat po mně. Značně vysílená jsem se dala na úprk, jen co mi nohy stačily. Když máš pocit, že už nemůžeš, jsi teprve v polovině svých sil, vzpomněla jsem si na slova alfy ze své rodné smečky. Tak jsem vyplázla jazyk a pádila dál přes les za peříčníkem. Dovedl mne až k nějakému velkému modrému stromu, obešla jsem jej a tam se svalila na zem. Doufala jsem, že sem mě ten had už pronásledovat nebude a i kdyby, nechám ho omotat okolo kmene tak, že se na něm vytvoří uzel. Potřebovala jsem jídlo, vodu a spánek. A ne nějakého hada. I když, možná by byl i docela chutný...

I když jsem se snažila, stejně jsem černobílého nezachránila. Byl to asi slabý tah, protože plaz si vlka přitáhl až úplně před sebe a pak se vynořila ta obří tlama, která se roztahovala a roztahovala. Moje představivost byla rozdivočená sílou situace a pod tlakem okamžiku nevymyslela nic lepší, než: Bych mu do té tlamy něco velkého narvala ať se z toho udáví! Ale co jsem měla u sebe? Nic moc, jen stromy, pár malých šutrů, nějaký kytky a vzduch. Na to poslední jsem ani neměla myslet, ale stalo se tak. Ne, že bych chtěla, ale představila jsem si, jak se molekuly vzduchu shlukují blíže k sobě, až pomalu mění skupenství a vytváří levitující kouli velkou asi jako vlk, kterého had chtěl sežrat. Cítila jsem, jak to ze mě čerpá energii, ale už jsem to nedokázala zastavit. Jednou jsem si to vymyslela, představila, takže jsem tomu dala svolení a ono se to vykonalo, ať už jsem chtěla nebo ne. Prokletí... A opět, když jsem vzdorovala, jenom to zesilovalo, nabalovalo to na sebe všechny lehčí předměty od prachu až po drobné kamínky, přičemž to rotovalo a nakonec to splnilo svůj účel - vletělo to do tlamy plaza a zarvalo se mu to do krku. Po takovém výkonu jsem už neměla chuť mít cokoli společného s čímkoli podobného rázu a nejraději bych prostě odešla někam do háje, nažrala se, svalila se na zem a dala si dva zimní (ehm, letní) spánky.

No a aby toho nebylo málo, ta potvůrka se ke mě začala lísat. Zůstala jsem nehybně stát, protože jsem nechtěla s prudkými pohyby riskovat, že svou lásku vůči mě rychle přehodnotí. Beztak to má plnou tlamičku zubů. A i když jsem se snažila zabránit vylekání tvora, stejně utekl. Rychle jsem zjistila, že neutíká přede mnou, nýbrž před divným okem? na stromě??? Ucouvla jsem a nakrčila nos a otevřela tlamu, čímž jsem odkryla špičky bílých tesáků. Vypadalo to, že má zálusk na černobílého, protože ho to táhlo někam ke stromu. Tak to prr! Okamžitě jsem přiskočila k vlkovi a ohnala se zuby po tom, co ho svíralo, ať už to bylo cokoli. Zaryla jsem je do toho kdoví-čeho a zalomcovala hlavou ve snaže to zlikvidovat. Kdoví co by mu udělalo... Ne, nemysli na to, nebo z toho bude pohroma.

"Nevím, co to je. Nezabiju to. Nechci naštvat rodiče tohoto tvorečka. Podívej se na jeho kůži, je jako nová, nechci vědět, jak velké to je, když je to dospělé." Nasraná bytost neznámého původu chránící své mládě, jo, to nezlepší den. Pozorovala jsem, jak se to chová, ohodilo to vlka fialovým hlenem a pak to přicupitalo ke mně, když mi to zafunělo u čumáku, přirozeně jsem mu to vrátila. Ne proto, že bych na sebe nenechala jenom tak dýchat, ale prostě to tak přišlo. Následně jsem se dala to pořádně očichat. Nesmrdělo to jako běs, jak jsem nazvala minulého tvora, kterého jsem potkala v tomto lese. "Co takhle peříčník? Nebo prostě opeřený potkan," uvažovala jsem nahlas o jménu pro tvora.