Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk se nezdál být zaujat tím, co říkám, dokud jsem se nezmínila o Chaosu, což mě potěšilo, stejně jako jeho následující slova. Bylo dost možné, že by se později rád přidal, což je jen dobře. Jak to říkal Angel? V počtu je síla? Nebo tak nějak... "Přesně tak. Žádný území, všichni jsou si rovni, vázáni přísahou, že si nebudou vzájemně ubližovat." Protože společně se ubližuje líp než po jednotlivcích, haha. Když se pak zeptal na hlad, přikývla jsem. Měla jsem hlad jako vlk, doslova a do písmene. Zvířátko vylezlo ven, jak se k němu bíločerný vlk přibližoval. Vypadalo docela neškodně, taková malá jednohubka, ale když jsem si pořádně prohlédla jeho rysy, nepřišlo mi něco v pořádku. Ta kůže vypadala mladě, neopotřebovaně. Zavětřila jsem. "Nemyslím si, že bychom to měli jíst. Podívej se na to, je to mládě a ta barva nevypadá jedle." Většinou nejpestřeji zbarvené houby a rostliny bývali jedovaté, může to platit i u živočichů, no ne?

"Jo smečky, co vím, jsou tu dvě. Jedna u jezera mezi horama na druhém ostrově, druhá..." Ta jedna je Shayina a ta druhá Navinova... Neříkal jak se jmenuje? "Je tam na druhou stranu," ukázala jsem za sebe přes mlžné pláně někam dolů. "A potom je tady Společenstvo Chaosu, ale to není žádná hloupá smečka, je to bratrstvo. Jsme drsní, svobodní a nazávislí," pousmála jsem se, byla jsem spokojená, že můžu dělat reklamu a šířit jméno Společenstva mezi ostatní vlky, zvláště nováčky, protože tenhle obejda vypadal, že ho sem Smrť hodil teprve před nedávnem. Vtom se ta malá příšerka protáhla a vypadalo to, jako že "malá" bude spíš "větší," protože se s tím otřásl celý keř. Možná bychom měli ucouvnout... Hm a z pitvání nic nebude...

Měla jsem sto chutí odseknout "nezajímáš mě, seber se a vypadni," ale když jsem zvážila, že když budu mluvit, alespoň nebudu myslet na element a nestane se žádná pohroma. Jak to říkala ta Dail? zkoušela jsem si vybavit název, Mo-ma-ms, ne ale m a s tam bylo... "Jsme na souostroví, kde vládnou nadřirozené síly. Vlky sem prostě vyhodí moře, nikdo neví, jak přesně to funguje" řekla jsem věcně. Svou víru v to, že tohle je druhý život a že za to může Smrť. V podstatě prožíváme limbo. Nebo ráj? No, spíš to limbo. V tom jsem si vzpomněla, jak to tady Dail nazvala. "Mois gris-" Nebo tak nějak, "se to tu jmenuje." V tom jsem si všimla divného ocasu, který působil jak nahatá krysa a dodala jsem: "Je to tu plný divných potvor. Tam je třeba jedna." Ale to bych nebyla já, kdyby mě tvoreček z biologického hlediska nezajímal. Určitě by se dal s trochou snahy zařadit do systému a kdybychom to ulovili, mohla bych tomu spočítat zuby, drápky, končetiny a popsat trávicí, dýchací, nervovou, cévní a rozmnožovací soustavu. Tedy, jen, pokud by tvor nechtěl to samé učinit s námi.

Ztuhla jsem. Někdo na mě zavolal. Muselo to být na mě. Otočila jsem se za zvukem hlasu, stál tam mohutnější vlk, půl bílý, půl černý. Těžko říct, jak se to stalo, ale jak jsem veškerou pozornost přesunula na cizince, vítr ustal a zbyl po něm lehký jarní vánek. Co to? Ne, nemysli na to, vůbec na to nemysli, nebo se to vrátí, pojď myslet na něco jiného. Třeba na kytičky. Tralala, ne, ne, nemyslím na to, do háje, nemyslím na to! Musela jsem vypadat jako pošuk, když jsem tam jenom tak stála a dívala se na vlka a nejevila známky toho, že bych chápala co se děje. Ve skutečnosti jsem ani nebyla tak zmatená, jako vylekaná a naštvaná zároveň, ovšem ani jedna z těchto emocí nebyla na povrchu vidět. Když to zírání už muselo být divné, stočila jsem oči někam pryč, na nějaký šutr a dělala, že se nic z toho, co se právě stalo, vůbec nestalo. Ne ne ne, já jsem úplně v pořádku, vůbec nemám potíže s m--- Nemysli na to. Jakmile jsem se totiž té myšlenky jen trochu dotkla, zase vítr jemně zesílil, ale když jsem odvrátila myšlení, opět se zklidnil. Bylo mi jasné, že se to budu muset naučit ovládat, i proti své vůli, ale nevěděla jsem jak.

<< Oblouky bohů (přes Mlžné pláně)
Svým způsobem jsem prchala před magií, ale tento počin byl více než zbytečný, protože ta magie byla uvnitř mě, byť jsem si to odmítala přiznat. Byla tam celou tu dobu. Šla jsem rozhodně pryč přes Mlžné pláně, občas jsem se ohlédla za Balem, ale pak se mě zase zmocnil ten divný pocit. Cítila jsem vítr. Každý jeho pohyb, měla jsem pocit, jako bych s ním byla spojená. Každý sebe menší poryv, jako bych byla já a když jsem se na nějaký trochu zaměřila, cítila jsem, jak sílí. Ne, ne, dost, přestaň! Vzdorovala jsem, ale čím víc jsem svému vrozenému elementu vzdorovala, tím víc sílil. Zničeho nic dul silný vítr a já s tím nic nesvedla. "Ať to přestane!" zmohla jsem se na tiché zvolání. Těžko říct, jestli mne Balrog slyšel. Ale měla jsem strach. Byla jsem nebezpečná, měla jsem ničivou sílu, kterou jsem nenáviděla a nedokázala ji ovládat. Tohle mi byl čert dlužen. Kdyby mne takto viděl, už by se mnou nechtěl nic mít, určitě. Se zrůdou, která vás může zabít aniž by chtěla nechce nikdo mít nic společného. Zrychlila jsem proto krok, abych už byla v lese. Tam jsem hledala místo, kam bych se mohla schovat. Nesmírně jsem se styděla za věci, kterými jsem dlouho opovrhovala a dlouho nalhávala sama sobě, že je nemám. Ani jsem si nevšimla v tom roztržení pachu, který se jaksi blížil mým směrem.

Lásku. "V tom případě to je bohyně lásky, nebo tedy její bůh, na tom nesejde." Chtěla jsem mu říct o tom, že na tomto místě uctívali Smrtě, ale stejně by asi nevěděl, o kom mluvím. Kdoví, co to způsobilo, jestli to byl ten strach, nebo co - zasáhl mne podobný stav, jako naposledy na mostě. Z ničeho nic jsem pocítila teplo okolo tlapek. Ucukla jsem. Bal už chtěl odejít. Měl pravdu, měli bychom jít, ale rozhodně jsem se sem chtěla někdy vrátit. Už jen kvůli tomu, co jsem zde zjistila. Nechtěla jsem ale, aby to Bal poznal. Když jsem se podívala na místo, kde jsem před chvílí stála, byl sníh roztopený. Bylo to divné. Nemohla jsem přirozeně vydat takové teplo, abych roztopila sníh, ani jsem nevážila tolik, aby byl pod tlakem, za kterého by mohl takhle tát. "Pojďme..." Vyhla jsem se pohledu, cítila jsem tu hromadící se magickou energii, kterou jsem potlačovala už přes rok a teď se drala na povrch. Ale já ji nenechám. Já s tím nechci mít nic společného, prostě nechci! Rychlejším krokem jsem se vydala do mlžných plání. "Kam vlastně půjdeme? Už mám trochu hlad, co ty? Třeba na louce něco splašíme."
>> Zauberwald (přes Mlžné plně)

Stála jsem těsně před posledním kamenem z oblouku, byla jsem otočená směrem k němu, ale když promluvil Bal, otočila jsem hlavu k němu. "Nemusely obětovat přímo vlky... Kdyby se každému bohovi přinesla oběť v podobě člena smečky, postupně by vymřeli. Podívej se, kolik jich měli. Mohli přinášet část úlovku nebo podobně," odpověděla jsem zcela klidně. Ale měl pravdu, jestli si tyhle bytosti vyžadovali od vlků fyzické obětiny, bylo dost možné, že byly natolik kruté, aby z vlka namísto stroje udělaly kaši. Představa, že by mi někdo z mého obříka někdo nadělal krvavý cár mi nebyla příliš příjemná. Zahleděla jsem se znovu na jeden z obelisků, přesněji na znaky, které na něm byly vyryté. Nerozuměla jsem jim, ale to neznamená, že jsem se o to nemohla snažit. Možná jsou to obrázky, které něco znázorňují... přemýšlela jsem. Jediný symbol dával smysl a tím bylo srdce, na které jsem civěla. "Srdce?" vzpomněla jsem si, že Bal kreslil do ledu srdce. "...Ty víš, co znamená srdce," řekla jsem neurčitě. Pak jsem se vrátila k šutru vedle, kde byla vyrytá lebka. Chvíli mi trvalo, než mi došla tato asociace. Smrť... Ti vlci uctívali Smrtě... Poodstoupila jsem a jala se mne zbožná bázeň. Uhla jsem pohledem někam na oblohu a pak jsem se zadívala někam do blba. To není možné.

O děkuji :3 Procenta bych prosila k obratnosti a pokud se za označení magie dá schovat i element, pak bych prosila oheň. ^^

ZAPSÁNO

Nápad, že bych ho možná mohla přijmout sama, nebyl k zahození, ale nepomáhal mi v tom, jak to vlastně funguje. Ale copak se to dá? Někoho přijmout jenom tak z lásky? Nebo pro modrý oči? No jo, společnost není kdejaké kvítí, abych se v něm vyznala tak dobře. "Nevím, jestli se to dá brát oficiálně, ale jestli by to měla být má pravomoc... Tak tě s radostí do společenstva přijímám," řekla jsem trochu nejistě a pohodila po něm očkem.
Jeho vyprávění jsem poslouchala pozorně. Rozuměla jsem jeho důvodům, tedy až na jeden a tou byla barva kožichu. Copak to není jedno, jestli je vlk zrzavý jako veverka, bílý jako sníh, černý jako noc nebo hnědý jako čokoláda? Hlavně, že mi nekomplikuje život. No, každopádně mi Amorek příliš pomotal hlavu na to, abych se tím nějak dál zabývala. Mávla jsem nad tím tlapou, jako by tato informace nikdy nebyla zazněla. Ocas jsem si každopádně ochotně nechala navléknout a chvilku se kochala jeho délkou a jemností srsti. "Děkuju," věnovala jsem vlčkovi úsměv.
Slunce už jen matně osvěcovalo přes stoupající mlhu symboly na kamenech. Byly už pěknou chvíli mým hlavním objektem zájmu a pomalu se mi až kouřilo z hlavy, jak jsem se usilovně snažila vyluštit, co se za nimi skrývá. Když mi symboly na jednom kameni ani po mnoha minutách civění nic neříkaly, přešla jsem k dalšímu kameni. Takto jsem přešla celý oblouk. A pak mě něco napadlo. "Je to obětiště," zauvažovala jsem nahlas.

Bal se mi pokusil nějak přiblížit, jak to funguje. Takže bych mohla... "Já bych tuším měla být beta, ale ve fungování takováhle věcí se nevyznám. To funguje tak, že ti řeknu, že chci, abys se mnou ve společenstvu byl a to je všechno? Bylo by zbytečné, abys nějak dokazoval svou schopnost, když to nikdo v alf neuvidí." Byla to zapeklitá záležitost.
Když řekl, že by z toho mohla být šála, usmála jsem se. Nevěděla jsem, jak si takovou šálu představit, ale mít kožich navíc? No neberte to. Přišla jsem k němu a sklonila jsem hlavu, tak, aby mi Bal mohl oháňku navléknout na krk. "Co ta vlčice provedla?" zeptala jsem se ještě. Pak má pozornost sklouzla na obelisky. Respektive na symboly, vyryté do kamenů. "Asi nevíš, co tyhle znamenají, co?" Nevěděla jsem o žádném vlkovi, který by uměl číst, ale ještě by mě mohl vlček překvapit. Označení vlček je vskutku ironické, protože Bal je vlk jako hora a i když nejsem zrovna malá, v porovnání s ním jsem se cítila jako tintítko. Naposled jsem si tak připadala v přítomnosti Angela, který se svými křídly působil ještě obrovitěji než Balrog.

<< Zauberwald (přes Mlžné pláně)
"No, jo. Docela se v nich vyznám. Víš přece, jak mě zajímá každá drobná hloupost v přírodě. Jsem schopná strávit hodiny zkoumáním pitomé díry v zemi, abych určila, jaké zvířátko v ní má domov," odpověděla jsem mu. Něco mi říkalo, že když mě chválí, tak mu tento stav vyhovuje, já jsem se ale cítila trochu zvláštně. Nebylo to nic, čím bych se měla chlubit, spíš něco, co vždycky jiní shledávali podivným. Mělo mne těšit, že jemu se to nejspíš líbí, jenže jsem pociťovala nejistotu. Vždyť je to proti rozumu, když tě chválí... Bylo iracionální cítit se negativně. Nemyslela jsem na to a doufala, že to odezní. Jen jsem se na něj lehce usmála. "To doufám... I když... Nevíš, jak přesně to funguje? Kdo všechno může příjimat a tak?" V několika dalších metrech nebylo vidět na krok. Věřila jsem, že Bal cestu najde i tak a nechala jsem se vést. A opravdu, dostali jsme se na místo určení. Byl to vlastně kruh v balvanů. Prohlížela jsem si to tam, na kamenech byly různě klikiháky. Pak Bal upozornil na chlupatou věc, která působila jako ocas. Očichala jsem to a pak jsem tázvě pohlédla na vlka. Nedokázala jsem číst v jeho výrazu a tak jsem požadovala vysvětlení.

<< Congleat (přes Common)

"Toho taky znám, byl to on, kdo mě s Chaosem seznámil a přijal mne do něj," řekla jsem, když jsem uslyšela jméno Angel. "U mně taky první říkali, že budou potřebovat, abych splnila nějakou zkoušku, ale pak jsme vlezli do jakési jeskyně a tam nám to zavalilo východ a byly tam různé potvory, tak potom, když jsme vylezli ven, po mně nikdo už nic nechtěl a udělali ze mě rovnou betu," poněkud jsem se rozvykládala, ale ono to už tak nějak funguje, když se druhá strana rozvykládá, pak máte taky chuť přispět svými zkušenostmi. "To mi něco říká. Asi jsem ji už potkala." Šla jsem na to vylučovací metodou a asi to mohla být ona. Následoval jsem jej, šla jsem přímo u jeho boku, až jsem se jej téměř dotýkala. Šli jsme mezi stromy, zasněženým lesem dál, až na pláně.
>> Arcus Deum (přes Mlžné pláně)

"Je mi jedno, kdo ti to provedl, v každém případě z něho vymačkám veškeré tělní tekutiny, co jich jenom v živým organismu je." Byla jsem ráda, že mi Bal v násilnostech nezabraňoval. Bez připomínek jsem se rozešla za ním. Pochopila jsem, kam jdeme. Pokud se krajina nezměnila tam stejně drasticky jako zde, měl by tam být ten les, kde jsem potkala onehdy divočáky. Pak Bal promluvil, říkal něco o audienci u Chaosu. "A Chaos s tím nic nemohl udělat? To je zvláštní. Myslela jsem si, že se berou jen ti nejschopnější vlci... Jestliže jsi byl blízko přijetí, musíš být velmi schopný vlk. Mrzí mně, že ti to překazila ta- ta... ehm, věc. No, já... Kdybych se nevyznala v bylinkách, tak bych se mezi ně nedostala. A nevím, žádnou Allanu neznám, můžeš mi ji popsat?"
>> Zauberwald (přes Common forest)

Olízla jsem mohutného vlka na líčko. Byl to vskutku zvláštní pocit, tak láska. Připadala jsem si být v bezpečí. Zbystřila jsem, když po válení navrhl něco, co mi hrálo do noty. V nitru mi zněla celá symfonie o pomstě, o tom, jak se zabíjí bozi. "Místo, kde se ti stala tamta věc? To s těmi bohy nebo jak jsi to říkal?" Nevědomky jsem jemně vycenila tesáky při představě toho, jak nádherně pomstím svého drahého. "Pojďme tam," řekla jsem dá se říct prosebně, ale zároveň vyzývavě. "Chci vidět tu potvoru, co ti to provedla krvácet. Jestli tam pořád je, heh, jestli tam pořád je... Neuvidí zítřka. Odtáhla jsem se tedy po těch slovech a postavila jsem se. Rozhlédla jsem se. Krajina mlčela pod sněhem. Dobře, ale kudy teď? Takhle ostrov ještě nedávno nevypadal. Co když se špatně zorientujeme nebo to místo už více neexistuje?To by mi zkazilo plány.

"Byl jsi moc pohodlný," usmála jsem se. Možná bych se měla vrátit... Ale, co, Echo počká. "Neboj. Echo je snad už dost velký na to, aby dokázal chvíli vydržet sám. To mě přivádí na myšlenku, že vy dva se budete muset seznámit. No, to je teď jedno. Můžeme snad mít pár chvil jen sami pro sebe." Užívala jsem si jeho blízkost. V denním světle jeho nechanické součástky nevypadaly ještě žalostněji, než ve tmě. Jemně jsem položila svou tlapu na tu trubku, co měl na noze a smutně jsem se na něj podívala. Vzpomněla jsem si, jak o sobě tvrdil, že je zrůda a spojila jsem si to se zážitkem na mostě. Kdoví, kdo z nás je skutečná zrůda. Chvíli jsem váhala, pak jsem to všechno nechala plavat a přitiskla jsem se k němu ve vlčím objetí. "Máme v plánu něco konkrétního, nebo tady budeme prostě spolu?" Nejradši bych šla najít toho, kdo ti to provedl a zničit ho...