Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Valentýn 2

Jakmile kašel ustoupil, přede mnou se objevila cizinka. Zastříhal jsem ušima a prohlédl si ji. Krásně zapadala do pouště. Její kožich se sem přímo hodil. Mávl jsem ocasem a na tváři mi hrál úsměv, což bylo velice neobvyklé. Ovšem celá tahle situace byla neobvyklá. Cítil jsem se jinak než předtím. Byl jsem jí okouzlen a nechápal jsem jak, tohle přeci nebylo možné, ne?
Vlčici jsem hned pozdravil. Na její slova bych se býval začervenal, kdyby to bylo možné. "Ah, nepovídejte... Vy jste nádherná. Jak to, že jsem vás ještě neviděl? přeci bych tak pěknou vlčici nepřehlédl," vypadlo ze mě. Moc jsem nad tím nepřemýšlel, co říkám. Což bylo u mě též velice nezvyklé. Běžně jsem nad vším přemýšlel, někdy až příliš, ale ne dnes. "Co jsem to za nezdvořáka. Jsem Strix," představil jsem se a mírně se poklonil.
Vlčici jsem si stále prohlížel. Byla opravdu pěkná. Snad jsem pěknější vlčici nikdy neviděl. Ach... Jak to, že jsem na ni nenarazil dříve. Pocity se ve mě míchaly. Cítil jsem se velice příjemně a jistě to bylo zapříčiněno její přítomností.

Valentýn 1

Procházel jsem se po poušti, stále poměrně blízko hranic smečky. Nechtěl jsem se vzdalovat víc, než bylo nutné. Měl jsem funkci hlídače a chtěl jsem ji plnit svědomitě. Procházel jsem tedy podél hranic a nasával pachy, které tu kolem byly. Ovšem žádný nebyl dost blízko smečky, abych to musel jít prošetřit. Ani jsem cestou na nikoho narazil. Zatím to vypadá na poklidný den. Hranice se zdají být v bezpečí, Khan může být v klidu, že mu sem nikdo neleze. Máchnul jsem ocasem.
Rozhodně bylo příjemné protáhnout nohy a projít se. Zjistil jsem, že jsem to opravdu potřeboval. A vůbec, nevím, jak dlouho bych s Taniou vydržel. Odfrkl jsem si. Byl jsem trpělivý a tolerantní, ale Tania byla asi moc, než jsem si původně myslel. Ovšem ke Khanovi se hodila, nedivil jsem se tedy, že ji vzal do smečky.
Po nějaké chvíli mě přeci jen polechtal pach cizinky v čumáku. Vydal jsem se tedy za ní, abych ji upozornil, že se nachází blízko smečky. V tom se mi ale dostalo něco do čenichu a já se rozkašlal. Nebylo to nic příjemného, naštěstí to po chvíli ustalo a já se mohl normálně nadechnout. Co to u všech vlků bylo? Zavrtěl jsem a pak ji spatřil. Páni... Vydechl jsem a přiblížil se ke světlé vlčici přede mnou. Byla krásná, pohybovala se tak ladně. Ach. "Zdravím-," řekl jsem s úsměvem na tváři, který se běžně nevyskytoval, ale nemohl jsem si pomoci. "Vy... Vy jste tak krásná, slečno," vypadlo ze mě najednou a já se nemohl vynadívat.

← Ruiny přes Namarey

Podařilo se mi vymotat z ruin a vylezl jsem ven. Uvnitř úkrytu jsem neměl tušení, co je vlastně za denní dobu, ale pak jsem zjistil, že je odpoledne. Máchl jsem oháňkou. Jak dlouho jsem tam vůbec byl? No tak či onak jsem rád, že jsem zase venku. Chtělo to čerstvý vzduch a světlo. Tam ho moc nebylo. Možná by... Ale ne, nechám to na Khanovi, on jistě ví, co je pro smečku dobré. Alespoň doufám. Nejsem si jistý, jestli je to nejvhodnější vlk na vůdčí pozici, ale má členy, tak to asi s ním nebude zas tak hrozné. Přemýšlel jsem. Uměl jsem přemýšlet dost dlouho a vlastně i rád.
Prošel jsem přes část smečkového území, až jsem se dostal na hranice. Cestou jsem nepotkal žádného člena a v okolí jsem necítil ani žádné cizince. Měl jsem tak splněnou smečkovou povinnost kontrolovat, zda nám sem neleze nezvaný host. Asi bych se šel projít. Seděl jsem tam docela dlouho a měl bych protáhnout ztuhlé svaly. Nejsem nejmladší, nemůžu přeci zakrnět. No ne? A s touto myšlenkou jsem se vydal na výpravu. Neměl jsem v plánu jít někam daleko, spíše jsem se chtěl projít a pak se vrátit zpět na území.

Tiše jsem seděl na stále stejném místě a vyčkával, co za moudra z vlčice vyleze. Byl jsem rád, že jsem měl domov někde, kde se mi to líbilo, ale normální vlk, na kterého jsem zatím narazil, byla Neith. Ach Neith, kdepak jste? Rád bych si s ní popovídal, s někým normálním. Minimálně tak na mě doposud působila. Cítil jsem ji tu, ale už tu nebyla, nejspíše odešla pryč. I Khana jsem tu už neviděl. Zbyl jsem tu tedy já s Taniou, což nebyla ideální společnost pro mě.
Slyšel jsem kroky, otočil jsem se tím směrem a brzy spatřil světlo. Ze světla vylezla bílá vlčice, kterou jsem doposud neviděl. "Též vás zdravím," pozdravil jsem nazpět a pokýval hlavou. Nemohl jsem si nevšimnout sovičky, která bělavé vlčici zalezla do kožichu. Zastříhal jsem ušima a naklonil hlavu mírně na stranu. Měl jsem opeřence rád, ovšem nedávalo mi moc smysl, že se nechala ta sovička takhle ochočit. Chvíli jsem drobného dravce sledoval a pak se zhluboka nadechl. "Dámy, když mě omluvíte, půjde na čerstvý vzduch," promluvil jsem na obě a zvedl se z místa. Protáhl se a uličkami odešel směrem k východu.

→ Poušť přes Namarey

S kamennou tváří jsem hleděl na Taniu a z jejích slov si opravdu nic nedělal. Nebyl jsem ten typ, co by hned vyletěl jako čertík z krabičky. "Ne každý se s tebou chce dělit o informace, které má," řekla jsem a pokrčil rameny. Já sám byl ten tajnůstkář. Moc jsem toho nenamluvil a když už jsem mluvil, tak dosti obecně. Sám o sobě jsem nenamluvil už skoro nic. Neměl jsem zapotřebí se o takové věci dělit s někým, koho sotva znám.
Nebyl jsem si jist, zda jsem měl na vlčici náladu, faktem ale bylo, že já měl náladu opravdu jen na někoho. Nebyl jsem zrovna nejmladší, nebyl jsem ani zrovna nejspolečenštější. Ideální kombinace. Někdo by si řekl, co vlastně tedy dělám ve smečce. Avšak já se ve smečce narodil a žil v ní, bylo mi to tedy blízké. Ale přesto jsem se spíše držel dál od středu pozornosti.
Vlčice ze mě začala tahat informace. "Žil jsem ve smečce. Je mi to blízké. Pouště mi nevadí. přizpůsobím se," řekl jsem dosti stručně. Jestli čekala obsáhlejší odpověď, tak té se nedočká.

Mlčky jsem seděl v úkrytu a užíval si chvíli ticha. Většina členů se rozprchla ven a tady nikdo moc nezbyl. Informace o nemoci se mi nelíbila, ale věřil jsem, že to nějak zvládneme. Kde se to tady vzalo? Napadlo mě. Přeci se to tu neobjevilo lusknutím prstů. Tak takové věci přeci nefungovaly. Na druhou stranu tady na ostrovech to asi není nic zvláštního? Těžko říct, ostrovy moc neznám, abych tohle zas mohl soudit.
Vydechl jsem a přivřel zelená očka. Mé maličkosti si všimla naše bojovnice Tania, která ke mě promluvila... No nejspíše svým způsobem. "Taky tě zdravím," broukl jsem k ní klidně a hlavu stočil jejím směrem. "To se ti jen zdá. Nejspíš tím světlem tady to tak vypadá," odvětil jsem. Nebyl jsem ten typ, co by hned útočil nebo se urážel. To nemělo moc smysl a takhle mi to přišlo lepší. Nač se rozčilovat? Snad ona není nakažená a nemoc ji nevlezla na mozek. Zas... Khan byl dost podobný a nejspíše do smečky bral i takové, se kterými by si on rozuměl.

Khan nám rozdal funkce. Musel jsem mu jedno nechat. Vlky dokázal odhadnout dobře. Minimálně já byl se svou funkcí spokojený a ta černá nejspíše taky, jak se chvástala. Mírně jsem protočil očima. Svou mluvou byla Khanovi podobná. Doufal jsem, že taková nebude většina smečky, to bych to tu s nimi asi nejspíše nevydržel. Měl jsem rád svůj klid a pokud tu bude takhle žvanit několik vlků...
Cerum, kterého jsem před několika dny potkal mezi kaktusy, nám sdělil, že po ostrovech se šíří nemoc, která se může přenést z mršin i na nás vlky. To mě mírně znepokojilo, na druhou stranu mě uklidňoval fakt, že Cerum je léčitel a vyzná se v bylinách, které nám třeba případně mohou pomoci. Jen snad ví, jak to léčit. Na instrukce bílého a alfy jsem jen tiše přikývl. Lepší tedy se nestýkat s vlky mimo smečku, ač je možné, že třeba to někdo ze členů stihnul chytit.
Pohlédl jsem na Neith, která po smečkovém srazu, který Khan již rozpustil, rozhodla jít ven. "Doufám," houkl jsem jen a pohlédl na ty, co tu zůstali. Vlastně jsem to byl jen já, černá vlčice - Tania, Khan a nový člen, který bude můj pomocník při hlídání hranic. Mlčky jsem seděl a prohlížel si zbylé.

← Oáza přes Namarey

Následoval jsem Khana a ostatní do smečkového úkrytu, do kterého vlastně půjde zcela prvně. Pravdou bylo, že byl dobře schovaný a sám bych jej asi jen tak nenašel. To rozhodně bylo namareyské plus. Vlk se tady nemusel bát, že ho přijdou obtěžovat cizinci zvenčí. Ti sem ani rozhodně netrefí. Ovšem dával jsem pozor na cestu, abych si ji zapamatoval a pak neměl problém cestu najít já sám.
Dostali jsme se do hlavních prostor, kde stály pískové sloupy a celé to tu bylo takové honosné. Na stěnách zvláštní znaky a svítící cosi. Musel jsem uznat, že Khan vybral moc pěkný úkryt.
Usadil jsem se vedle Neith, které jsem pokynul na podzrav. "Též vás velice rád vidím," odvětil jsem. "Koukám, že jste prošla změnou kožíšku. Musím uznat, že vám to velice sluší," zkonstatoval jsem a ještě jednou si pískovou vlčici prohlédl. Mimo Neith tu byla také skoro černá vlčice, béžová vlčice a nazrzlý vlk. Ani jednoho jsem neznal, ale s jistotou jsem dokázal říci, že se jedná o další členy Namarey. Na ně jsem taktéž pokýval hlavou. T
Následně se slova ujal Khan a já jej bedlivě poslouchal. Béžovou představil jako Zubrayu, která byla poslem smečky a hned šla vyplnit alfův rozkaz. Následně se otočil na mě a udělil funkci i mně. Měl jsem být namareyským hlídačem. Funkce mi vyhovovala. "Dobrá, budu ji plnit jak nejlépe dovedu," odvětil jsem mu a podíval se na Zephira, který by mi s hlídáním území měl pomáhat. Další jeho slova jsem tiše poslouchal a vyčkával na informace od Ceruma, kterého jsem již potkal.
Střihl jsem ušima a pohlédl na Neith. "Vypadá to tak, máte pravdu," řekl jsem polohlasem a mírně se na ni úsmál. Vzácnost, kterou mohla vidět snad prvně. Moc jsem se neusmíval.

← Duny přes Poušť

Podařilo se mi projít kopce písku a dostat se bezpečně na přívětivější část pouště, kde jsem to už jakž takž znal a věděl, že jsem blízko domova. Máchl jsem ocasem a přidal do kroku. Popravdě jsem tam už chtěl být. Sám jsem území moc neznala a byl čas to napravit. Mimo to jsem cestou zaslechl Khanovo vytí. Smečkový sraz? Nejspíše ano, jedině že by si nás povolával k tomu, abychom mu dali masáž zad a k tlamě mu nosily pouštní kočky jakožto oběd.
K oáze se mi podařilo dojít poměrně rychle. Nejspíše jsem došel jako jeden z posledních. Viděl jsem mezi přítomnými Neith a další vlky, které jsem ale neznal. Pokynul jsem na pozdrav a usadil se poblíž alfy a jediné vlčice - nemohl jsem si nevšimnout změny, kterou Neith prodělala -, kterou jsem znal a naslouchal Khanovým slovům. Neměl jsem k tomu co dodat a jen se zvedl a následoval jej do úkrytu.

→ Ruiny

← Most přes Temný les

Já jsem měl zatím štěstí, že mi bohové cestu nezkřížili. Ovšem rozhodně jsem to nechtěl zakřiknout a doufal jsem, že to tak bude i dál. Nestál jsem o nechtěná překvapení v podobě nějakých zlámaných tlapek, nemocí, slepoty a kdo ví čeho ještě. Neměl jsem zdání, čeho všeho jsou bohové schopní. Snažil jsem se tu nedělat něco, čehož bych následně litoval.
Most se mi podařilo překonat bez zranění a les, ve kterém byla stále tma, teď spíše šero, jsem také rychle prošel. Bylo zvláštní, že tam se světlo skoro vůbec nedostalo, přestože slunko svítilo dostatečně. Že by snad také magie? Dost možná. Asi by mě to nepřekvapilo.
Mé tlapky mě donesly zpět do pískových oblastí. Avšak nebylo to místo, kterým jsem před tím procházel. Byly tu hory písků, které jsem musel překonat a rozhodně to nebylo něco snadného. Sem tam mi sjela noha a já se sklouzl o nějaký ten metr níže. Šlapat do těch kopců také nebylo zrovna snadné. No naštěstí jsem si dával pozor, byl jsem obezřetným vlkem, takže mě nic naštěstí nepřekvapilo.

→ Oáza přes Poušť

← Tajné ostrovy přes Most

Podařilo se mi dostat pryč z ostrůvků do lesa, přes který jsem šel posledně. Sice jsem zdejší ostrovy neznal tak dobře, už jsem se začínal docela orientovat. Alespoň v těch místech, kde jsem byl a procházel. Na druhou stranu bude potřeba ještě dost cestování, abych to tady měl prošlé celé a věděl, kde co vlastně najdu a kde co je.
Hbitě jsem se dostal i přes les k mostu, který vypadal stále hrozně, ale zdálo se, že se přes něj dá stále procházet. Byl jsem zvědav, kdy se most utrhne a nebude možné se dostat na druhý ostrov. I když možností byla jiná cesta. Mohla být, ale já o ní nic nevěděl. Netušil jsem o této krajině skoro nic. Jen že tu je všude kolem nás magie a ostrovy na starost mají bohové, kteří nemají problém ostatním házet klacky pod tlapky.

→ Duny přes Temný les

Zdržel jsem se tu déle, než jsem vůbec chtěl. Rány byla od vody vyčištěná a už se pomalu a jistě zocelily. Nebyly nikterak dlouhé, takže to nebylo ani žádné překvapení. Za tu dobu, co jsem zde strávil, se k mému čenichu dostalo docela dost pachů, ale žádný z nich mi nebyl povědomí a ani jeden za majitelů se ke mě nedostal dostatečně blízko, abych vlky mohl vidět.
Čas na odchod. Měl bych jít. Při mém výletu jsem se sice nedostal tak daleko, jak jsem si myslel, ale už bylo na čase se vrátit na území. Nerad bych, aby mě Khan hned zdrbal, že tam nejsem. Nepřekvapilo by mě to u něj, ač jsem ho zas tolik neznal. Zřejmě to stačilo.
Oklepal jsem ze sebe zrnka písku a obrátil se směrem, odkud jsem přišel. Na cestu jsem měl zrovna i dosti příznivé počasí. Rozklusal jsem se tedy směrem k domovu.

→ Most přes Les u Mostu

← Most přes les

Od mostu jsem se dostal do lesa, který rozhodně vypadal o dost lépe. Ovšem cestou jsem nenarazil na žádný zdroj vody, kde bych mohl očistit rány, tudíž jsem lesem jen prošel a více se v něm nezdržoval. Dostal jsem se zřejmě na další ostrov, na kterém jsem ještě předtím nebyl. Mohl jsem tedy objevovat nová místa a poznávat zdejší kraj. To se mi i docela zamlouvalo. Na to, jak jsem tu byl dlouho, jsem ho neznal a byl čas to změnit.
Dostal jsem se najednou na písečnou pláž, netušil jsem, jak se mi to podařilo. Propletl jsem se křovinami a stromy a stanul jsem před řekou. Voda! Chtěl jsem se dostat na druhou stranu, tak jsem se přebrodil a částečně si opláchl vodou ranky. Přes trávu jsem se dostal na konec ostrova. Byly zde malé ostrůvky a že jich bylo. Přišel jsem ke břehu a pomalu šel hlouběji do vody a nechal rány
vyčistit.

← Pichl

Podařilo se mi nějakým způsobem vyjít z toho bludiště kaktusů, které mi způsobily ještě několik dalších ranek, ze kterých mi vytékala krev. Naštěstí to nebyly nijak hluboké rány, které by potřebovaly ošetřit. Trocha vody a bude to v pořádku. Rozhodl jsem se tedy jít ne průzkum a zároveň najít zdroj vody, kde bych poranění mohl vypláchnout.
Mé nohy mě z pouště plné kaktusů dovedly do lesa, kterým jsem procházel, když jsem se tu octil. Nebyl pěkný, byl temný a nebyl to les, ve kterém bych se chtěl snad zdržovat déle než bylo nutné. I přestože svítilo slunce a bylo dost pěkně, les byl stále tmavý, jako by sem snad nepronikaly paprsky slunce. Zvláštní. Pohlédl jsem k vzhůru. Stromy byly blízko sebe, ale stejně tu bylo temno.
Opravdu jsem se tady nechtě zdržovat a přidal do kroku. Z lesa jsem se dostal k mostu, který rozhodně nevypadal bezpečně. Chvíli jsem před ním stál a snad jako kdyby vypočítával, zda mě prkna unesou a most se nezřítí. Nedošel jsem k žádnému výsledku. Most stál, některá prkna tedy byla už v moři, ale nepřišel mi zatím až tak nepoužitelný. Položil jsem tlapu na dřevo a vyčkával. Udrželo mě. To mě povzbudilo a pomalu jsem se rozešel přes něj. Houpal se, sem tam zapraskalo dřevo, ale naštěstí jsem se dostal na druhou stranu bez úhony. Výborně. Vydechl jsem se rozešel se dál.

→ Tajné ostrovy přes les

Žádné léčitele jsem neznal a nemohl jsem tedy Cerumovi dát řádnou odpověď, jen jsem tiše pokrčil rameny a ohlédl se na Noira, zda on nemá odpovědi. Též se zdálo, že žádné nezná. Ovšem nepochyboval jsem o tom, že by snad bílý byl jediný na těchto ostrovech. To se mi rozhodně nezdálo.
Cerum též do Namarey nepřišel sám. Doprovázela ho vysoká vlčice, která byla podobná srně. Přikývl jsem. "Dobrá, děkuji ti za informace," přikývl jsem. Rozhodně nebylo od věci znát jméno a popis vlčice, která byla také členkou Namarey. Snad ji někdy potkám seznámím se. Ač jsem na nějaké veliké společnosti nebyl, přeci jen bych měl znát ostatní, když je pouštní smečka teď mým domovem.
Oba vlci už chtěli jít dál. Nebyl jsem proti, také bych se zas vydal dála rozhodně pryč z tohoto místa, kde ty kaktusy byly opravdu dost nepříjemné a měl jsem několik drobných ranek, které mi udělaly. "Mějte se oba pěkně," hlesl jsem a chvíli koukal jak mizí stejným směrem. Já se rozhodl jít jiným.

→ Most přes Temný les