Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na Cerumova slova jsem jen mlčky přikývl. Rozhodně bylo fajn, že jsem znal někoho, kdo by mi byl ochotný pomoci v případě, že bych snad byl zraněný. Sic jsem tedy teď měl rány po těle kvůli těm kaktusům, ale opravdu to nebylo něco, co bych nutně potřeboval ošetřit. Rány se samy brzy zahojí.
Bylo tu tedy více smeček. Já jinou neznal, kromě té, do které jsem samozřejmě patřil. Ostrovy jsem opravdu znal dost málo. Chtělo to napravit. Noir se zdál jako někdo, kdo je naopak zná velice dobře, ovšem nevěřil jsem mu z jakéhosi důvodu. "Znáš ostrovy dobře?" optal jsem se, abych se ujistil, že mám správný odhad.
Ohlédl jsem se na Ceruma. "To ano. Neznám jiné členy, kromě Neith, se kterou jsme se přidali společně," řekl jsem. Kolik vůbec Namarey měla členů? To jsem vlastně netušil. Minimálně čtyři určitě.
Alatey. Daén. Zlatá. Názvy dalších smeček, které tu byly. To byla informace, která rozhodně nebyla od věci. Kde sídlily, bylo prozatím záhadou.

Udržoval jsem si odstup, nerad bych tady měl potyčku mezi kaktusy. To by rozhodně bylo nemilé a nepříjemné. "Myslím, že takhle mi je dobře," odvětil jsem na jeho slova. Vlk byl zvědavý. Nedivil jsem se, tudy zřejmě moc vlků asi nechodilo. "Procházím," odpověděl jsem krátce. Nikdy jsem moc své odpovědi nerozváděl. "Chápu." Takže vlk cestovatel a průzkumník. Jistě tedy o těchto ostrovech už věděl dost. Rozhodně musel víc než já. O tom jsem nepochyboval.
Myslel jsem, že tu bývá minimum vlků, vzhledem k těm kaktusům, které vás rádi pobodají, jakmile mezi ně vstoupíte. Ovšem byl jsem překvapen, když k nám dorazil další vlk. "zdravím," pozdravil jsem si druhého cizince a prohlédl si jej. Ten mi hned začal nabízet své léčitelské služby. Nevadilo by mi to, avšak rány nebyly tak hluboké, aby mi to nějak vadilo. "Není třeba, děkuji za nabídku," kývl jsem děkovně.
Jeho další slova mě velice zaujala. "Namarey? To je mi ale náhoda. Též jsem členem této smečky," prohodil jsem k bílému. Tmavý vlk se představil jako Noir. Jméno mi bylo cizí. "Těší mě, Noire," řekl jsem. "Jsem Strix," představil jsem se na oplátku.

Teď jsem opravdu litoval toho, že jsem se vydal sem. Nebyla to rozhodně procházka růžovým sadem, spíše naopak. Uvažoval jsem, tě bych se snad vrátil zase zpět. Minimálně z tohoto místa, jenže to mě do čenichu zašimral cizí pach. Pozorně jsem se rozhlížel a koukal mezi kaktusy. Černobílého vlka jsem rozhodně neměl šanci přehlédnout.
Seděl a díval se mým směrem. Nevypadal, že bych chtěl útočit. Tady by to bylo dosti nepraktické, to vám povím. Ovšem dával jsem si na něj pozor a udržoval si bezpečný odstup. "Zdravím. Už to tak asi bude," pokrčil jsem rameny. Naštěstí jsem se dostal mezi kaktusy, které byly dál od sebe než ty ostatní a já tak měl o něco více prostoru kolem sebe. Jaká to úleva.

← Oáza přes Poušť

Vzdaloval jsem se od oázy a užíval si chvíli ticha a samoty. Nebyl jsem zrovna nejspolečenštější vlk a měl jsem rád chvíli svého klidu. Přeci jen jsem nebyl už ani nejmladší a mladá léta byla dávno za mnou, na druhou stranu jsem rozhodně ještě nebyl dědula, který by měl šediny a bolesti kloubů. To mě ještě čeká až za pár let. Vlastně jsem byl ve středních letech. Možná bych dávno měl mít po boku partnerku a vlčata. To se mi ovšem zatím nepoštěstilo. Chtěl jsem to vlastně vůbec? Asi ano. Pravdou ovšem bylo, že vlčici jsem si aktivně nehledal a spíše jsem čekal na. Na co vlastně? Na osud? Možná.
Přes poušť jsem přešel bez větší úhony a dostal se až ke zvláštnímu místu. Byly tu všude jen a jen kaktusy. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se. Nikde mezi nimi nebyla cestička a musel jsem jít prostě skrz. Vydechl jsem a rozešel se. Jakmile jsem mezi ně vstoupil, ihned jsem cítil, jak se jejich bodliny zařezávají do mého těla. "No tak," zamručel jsem nabroušeně a pomalu, opravdu pomalu jsem šel skrz ně a rozhodně jsem schytal hodně škrábanců. Některé byly i hlubší a začala mi z rány téci krev. Na druhou stranu to nebylo nic, co by mi bránilo v cestě. Nebo ne tolik.

Došli jsme s Neith jen na okraj území, kde jsem se na chvíli natáhl a dokonce s emi podařilo i usnout. Nebylo divu, měl jsem toho za sebou opravdu dost a spánek rozhodně bodl. Mezitím Neith zmizela, čehož jsem si už ani nevšiml, jelikož jsem pomalu usánal.
Probudil jsem se až pozdě odpoledne. To jsem se tedy prospal. Zamrkal jsem očima a rozhlédl se. Měl jsem dostatek energie a mohl tedy opět protáhnout své nohy. Neměl jsem v plánu se příliš vzdalovat. Měl jsem domov a rád bych tu nějakou chvíli strávil, než půjdu prozkoumat ostrovy, ale projít si poušť, abych se lépe orientoval rozhodně nebylo špatné rozhodnutí.
Protáhl jsem se a před odchodem jsem se ještě napil vody z oázy. Tentokrát jsem snad nemusel čekat, že by mi to snad Khan zakázal, když jsem patřil do jeho smečky. Byl jsem popravdě zvědavý, jak ji vlastně povede, když má přístup... no takový jaký má.

→ Pichl přes Poušť

Tiše jsem stál a koukal na Khan-faniho, který opravdu měl čenich výš, než bych asi čekal na první pohled. A stále jsem měl pocit, že oázu si nárokuje, ač tady necítím nic, co by naznačovalo, že je to jeho území. Ovšem takoví idioti se najdou všude. Nebyl jsem ten typ, co by mu to řekl, nestál jsem o nepříjemnosti, ještě když se mi tady líbilo a rád bych se pozdržel. Avšak měl jsem o něm již vytvořený obrázek a že by byl zrovna pozitivní, říct se rozhodně nedalo.
Nakonec vypadalo, že samozvaný král nám dovolí tu zůstat a snad že nás přijme mezi své řady? Střihl jsem uchem a překvapeně na něj pohlédl. Zavrtěl jsem nakonec jemně hlavou. "Děkujeme mnohokrát," pokynul jsem hlavou a pohlédl na Neith. Ta vypadala, že ví, jak na něj. Sic mi nebyl sympatický, byl jsem přeci jen rád, že tu tedy můžeme zůstat a že teď patříme k jeho smečce? Tak jsem to pochopil. Že bych zas mě domov? Zřejmě.
Jakmile se vzdálil, pohledem jsem opět sklouzl k pískové společnici. "Koukám tedy, že víte, jak na něj," pohodil jsem hlavou. Jak to myslel s palmami, jsem netušil. "Nemám zdání," též jsem se porozhlédl po palmách. "Máme tedy asi domov," pronesl jsem polohlasem. "Nepůjdeme se porozhlédnout po území?" navrhl jsem a rozešel se.

Hnědý vlk nevypadal zrovna na to, že by se chtěl moc přátelit. Spíše si nárokoval zdejší oázu. Nepatřila mu, necítil jsem pachy, které by značily jeho teritorium. Přimhouřil jsem oči a změřil si ho pohledem. To si vážně myslel, že mu to tady patří? To byl na omylu. Ovšem držel jsem si odstup a chladnou hlavu.
"Ano, samozřejmě. Je tu velice příjemně a vlk tu rád složí hlavu," odpověděl jsem mu. Opravdu tu tu bylo klidné a příjemné a pro vlky, jako bylo zrovna písková, to tu bylo jako dělané.
Hnědý se vrhl rovnou na přestavování. Střihl jsem uchem. Král pouště? Přišlo mi, že to byl samozvaný král, který si to tu nárokoval, aniž by na to měl právo. "Těší mě, Khanhfani," řekl jsem a pokynul hlavou. Do přestavování se pustila i vlčice, jejíž jméno jsem doposud neznal a to, co vypustila z tlamy, mě lehce vykolejilo. Takhle dlouhé představení jsem ještě nezažil. Pohlédl jsem na ni zmateně, ale následně zavrtěl hlavou. "Strix," řekl jsem prostě. Neměl jsem žádné přívlastky a i samotný můj původ nebyl takový, jako byl právě Neith.
Neměl jsem v plánu odcházet, líbilo se mi tu. "Též bych se tu rád pozdržel. Jak jsem říkal, je tu příjemně," odpověděl jsem mu a přitom pohlédl na Neith, která tu také měla v plánu na nějaký čas pobýt.

Přikývl jsem. Bylo toho tedy hodně na prozkoumání a vlk se tu rozhodně nenudil. Nebyl jsem si ovšem jist, zda na to mám ještě věk. Přeci jen jsem nebyl nejmladší a rád bych se usadil. Na druhou stranu bych si měl užívat života, dokud ho mám. Pak bude pozdě.
Vlčice měla pravdu. "To rozhodně ano," řekl jsem jen a následně mlčel. Opravdu jsem toho nenapovídal tolik. S cizinci jsem to prostě neuměl a držel si odstup. Jakmile bych se s pískovou více seznámil, jistě bych dokázal mluvit hodiny, ale na to jsme se znali krátce, ač ona byla příjemná společnost. To jsem musel nechat.
Zavřel jsem oči a hlavu položil na přední tlapy. Neměl jsem v plánu spát, ale odpočinek by se mi rozhodně hodil. Bohužel ten netrval příliš dlouho. Brzy jsem slyšel kroky a pach, který se blížil k nám. Zbystřil jsem, zvedl hlavu a pohled směřoval k cizinci. Vlk se nesl a vypadal, jako kdyby ta oáza byla jeho. Lehce jsem svraštil čelo a vlka si prohlížel. "Děkujeme. A jak řekla má společnice, hledali jsme místo, které bude přívětivější," odsouhlasil jsem slova pískové.

Vlčice sama toho tolik nezažila, ovšem zažila toho víc než já sám. Všechny ty věci zněly zajímavě, minimálně bych o nich věděl rád něco víc. "Bohové, obchodník? Smečky?" zopakoval jsem to, co mě nejvíce zajímalo. Ve smečce jsem se narodil a vyrůstal, smečka byla pro mě domov a rád bych zas nějaký ten domov měl, ale o zdejších smečkách jsem nevěděl vůbec nic.
Písková se rozmluvila o onom obchodníkovi, který tady někde byl. Znělo to všechno zajímavě. Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal. Rozhodně tahle krajina ukrývala spoustu věcí, kdo ví, zda odkryla vůbec všechno. Dle mého ne. Ještě určitě bylo spoustu věcí, co se nevědělo. Alespoň jsem si to tak myslel. "Velmi zajímavé," podotkl jsem a položil si hlavu na přední tlapy. Cítil jsem zas více pachů, než před chvílí. Nějak se tu vlci zdržovali. "No... O zdejších bozích nic nevím, určitě ale nás nepustí jen proto, že chceme. Tim jsem si jistý" vydechl jsem a přimhouřil oči.

Jak vlčice mluvila, tak jsem si uvědomil, že jsem toho tady prošel žalostně málo. Jak jsem nikam moc nechvátal, trvalo mi dlouho se z jednoho bodu dostat do druhého bodu. Tak to i pak vypadalo. Neznal jsem to tu skoro vůbec. A to byla ostuda vzhledem k tomu, jak poměrně dlouho jsem tu už byl. "To jste toho zažila o dost více než já. Já jsem tu sice docela už dlouhý čas, ovšem prozkoumaného to tu mám opravdu dost málo," odpověděl jsem. "A ani nic zvláštního ani magické se mi nestalo. Těžko říct, zda bych měl být rád či nikoliv," zadumaně jsem na pískovou pohlédl. Zkušenosti byly důležité, na druhou stranu jak moc jsem chtěl zažít zdejší magická dobrodružství. "Co jste vlastně zažila vy?" optal jsem se na oplátku.
Konečně jsme se dostali k poměrně rozlehlé oáze. Olízl jsem si tlamu a na nic nečekal. Došel jsem ke břehu, ponořil čenich do vody a hltavě pil. Opravdu jsem měl vyschlo v tlamě. Když jsem žízeň zažehnal, svalil jsem se kousek od vlčice na zem a rozhlížel se kolem.

To měla vlčice rozhodně pravdu. Osvěžení by se momentálně hodilo. V tlamě jsem už opravdu měl sucho. Aniž bych cokoli řekl, písková se vydala směrem, kde si myslela, že oáza je. Pokud jsem se dobře pamatoval, šla správně. Snad jako kdyby tu vodu cítila. No na nic jsem načekala a vydal se po boku vlčice. Nic jsem neříkal. Moc jsem toho nenamluvil obecně. Opravdu rozmluvit jsem se dokázal ve společnosti někoho, kde je mi příjemně a jsem zcela uvolněný. Ano, tahle vlčice mi byla rozhodně sympatická, ale neznal jsem ji. Prozatím. Konec konců ani nevypadal, že by ji moje málomluvnost nějak vadila.
Nad jejími slovy jsem se pozastavil. Neznělo to špatně a vzhledem k tomu, že její domov je oušť, pro ni by to bylo jako dělané. Na druhou stranu bylo dobré vědět, kde jsem a co kde najít. Ještě ke všemu, pokud se z ostrovů nedá dostat, tak o to víc je dobré znát místo, kde jsem uvězněný. "Nemyslím si, že by to byl špatný nápad, ale ze strategických důvodů si myslím, že je dobré znát i okolí," pronesl jsem k ní a mlaskl. Opravdu jsem se už potřeboval napít.

→ Oáza

Jak se vlčice zasmála, střihl jsem uchem a obrátil zrak k ní. Její smích byl příjemný, to jsem musel uznat. Vlka, kterého písková popisovala jsem neznal, ale rozhodně nezněl sympaticky. Arogantní a povýšené vlky jsem neměl zrovna dvakrát v lásce. "Ach, tak tomu rozumím. Ne každý zná pojem pokora," pokrčil jsem rameny a pohlédl do dáli.
Když jsem se nad tím zamyslel, nikoho jsem tady vlastně moc neznal. Potkal jsem všehovšudy, pokud mě má mysl nešálil, tři vlky včetně pískové. "To mě těší, děkuji," poznamenal jsem a lehce pokynul hlavou. Vlčice měla pravdu, málo kdy se stalo, že vlk potkal někoho, kdo věděl, jak se má chovat. A to bylo dosti smutné. "Bohužel máte pravdu," souhlasil jsem a mávl ocasem. Začínal jsem pociťovat sucho v tlamě. "Půjdeme k té oáze?" optal jsem se a rozvzpomínal se, kudy ta oáza vlastně byla.

Přechod z chladnějších lesů do pouště byl rozhodně příjemný. Spokojeně jsem pohlédl na hory písku a mávl ocasem. Písek jsem měl rád, měl jsem ráda teplo, a proto tohle místo bylo dělané skoro pro mě, ač já nepocházel z pouštních oblastí. "Rozumím vám," kývl jsem hlavou k vlčici. Nevěděl jsem přesně, kde se vzalo ve mě to, že jsem měl rád spíše písčité oblasti, přestože jsem pocházel z mírného podnebí. Kdežto písková vlčice rozhodně z pouštních oblastí pocházela, jednak jsem to mohl vypozorovat z jejího kožichu, který rozhodně nebyl dělaný na zimy, byl řídký a za druhé jak mluvila o pouštích, tak by snad nikoho nenapadlo, že by dle těchto dvou bodů měla pocházet odněkud jinud.
"Nejsem si jist, zda se odtud dá dostat. Rozhodně se mi ještě nepodařilo to tu celé prozkoumat," podotkl jsem. Možná že vede cesta pryč, ale taky nemusela a mohli jsme tu být uvěznní do našeho skonání. "Jistě." Pohledem jsem spočinul na duny před námi a tiše je pozoroval. Sic byla noc, pořád jsem měl dojem, že je na co koukat.
Střihl jsem ušima a nechápavě se na pískovou vlčici podíval. Neměl jsem tušení, o čem to vlastně mluvila. Samozvaný král? Nějak jsem jejím slovům nerozuměl.

← Tajga

Přes louku jsme se úspěšně přesunuli na poušť, kam jsme měli namířeno. I počasí bylo hned lepší. Celkově dnešní ráno bylo po dlouhé době ráno, které mě potěšilo. Svítilo slunce, bylo teplo a tady na poušti bylo rozhodně tepleji než na louce. Spokojeně jsem položil tlapy do písku a vydechl. "Tak jsme tady," prohodil jsem k pískové vlčici a pohlédl na ni. Byla doma. Tedy ne asi doslova, ale vzhledem k tomu, že pocházela z těchto oblastí, mohlo jí to domov připomínat.
Chvíli jsem vyčkával a následně se rozešel hlouběji do pouště. Věděl jsem, že někde tady je ta oáza. "Nejsem si jist, jak daleko je domov můj, ale rozhodně to není blízko. Vyplavilo mě sem moře," pokrčil jsem rameny. Tyto ostrovy domovem pro mě nebyly a rozhodně mi domov ani nepřipomínaly, ovšem nevypadalo to tady tak, že bych si tu domov nebyl schopen najít. To zas ne. "Pokud se budete chtít osvěžit, je tu někde oáza," pronesl jsem a rozhlížel se po ní.

Vlčice rozhodně měla radši teplejší oblasti, jako jsou pouště. Vypadala na to a hezky by její srst v něm splývala. "Rozumím. Vypadáte na to, že budete spíše milovnice pouští, než zamrzlých oblastí," pověděl jsem. Bohužel momentálně jsme se nacházeli na dost chladném místě a minusové teploty a sněžení tomu moc nepřidávalo. Sice to na oko vypadalo docela pěkně, ale zima byla nepříjemná.
Skrýš. Ta by se rozhodně hodila, ne že ne. Ovšem tenhle les jsem prošlý neměl a netušil jsem, zda je tady něco vhodného, kde bychom se skryli před neúprosnou zimou. "Souhlasím." Nebylo co jiného na to vlastně říct.
Nadechl jsem se a zamyslel se. "Popravdě toho tady moc neznám a v tomhle lese určitě ne. Každopádně poušť zní dobře," souhlasil jsem. Tam jsem dokonce i byl, tudíž jsem tušil, kudy tam jít. "Můžeme?" optal jsem se a pomalými kroky jsem se vydal směrem poušť.

→ Poušť