Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tiše jsem vyčkávala mezi stromy, zda si mě písková vlčice všimne, nebo jen přejde a půjde si po svých. No nakonec si mě všimla a namířila si to ke mně. Její chůze byla elegantní a celkově se zdála... jiná. Minimálně jiná, než vlky, které jsem doposud viděl. Střihl jsem ve chvíli, kdy ke mně promluvila. "Ano, to ano. Až moc mrazivé," odpověděl jsem a hlavou jemně pokynul nazpět.
Vlčici jsem si pořádně prohlédl, jako vždycky a všechny. Udržovala si odstup, za což jsem byl vlastně rád. Neměl jsem zrovna v lásce, když mi někdo cizí vstupoval do osobního prostoru. Její další slova byla vlastně pravdivá. Na takové zimy jsem zvyklý vlastně nebyl. "Nu, na takové mrazivé zimy rozhodně zvyklý nejsem, ač celkově zimy mi nejsou cizí," odpověděl jsem. "Vy také nebudete úplně ze severu, že?" usoudil jsem podle toho, jak vlčice vypadala. Že by měla hustou srst vhodnou do zimy, se říci rozhodně nedalo. Já zimy znal z mé rodné domoviny, ale nikdy nebyly takhle kruté, jako je právě tahle na ostrově.

Stále jsem mezi stromy, které byly dosti blízko a doufal jsem, že se alespoň trošku schovám před silným větrem. Nebylo to příjemné, ovšem nebylo to nic, co bych nezvládl. Přivřel jsem oči a ponořil se do svých myšlenek. V hlavě mi jich běžně proudilo docela dost. Ne všechny byly hezké nebo příjemné, ale i to je důležité v hlavě mít. Žádné sluníčko zrovna nejsem, co si budeme povídat.
Tím, že jsem byl zadumaný a stál po větru, nevšiml jsem si vlčice, pískové vlčice, která procházela kolem. Tedy nevšiml jsem si ji hned, ale až po nějaké té chviličce. Byla písková, podobně jako já. Zvedl jsem se a na její pach jsem se nakonec zaměřil. Neznal jsem ji, ovšem voněla po skořici, což bylo příjemné.
Stál jsem a jen na ni tiše koukal. Nevěděl jsem, zda o mně ví či nikoli, ale jak jsem měl v povaze, většinu času jsem nikoho sám od sebe neoslovoval, pokud to nebylo nutné a tohle mi nutné rozhodně nepřišlo.

Postovaná 2

Vlkovi jsem rozhodně neporadil, bohužel. Neměl jsem ani ponětí, co to bylo za vlčici, ale nakonec mě ujistil, že je to vlastně v pořádku. Naklonil jsem nad tím hlavu lehce na stranu. Nepřišlo mi, že by to bylo úplně v pořádku, vzhledem k tomu jak se tvářil. Očividně ji potřeboval najít. "Opravdu? Případně ji můžu pomoc hledat," nabídl jsem, i když vlk nahodil ledově klidnou tvář. Ta mě stejně nepřesvědčila, že je vše ok.
Vlk se představil jako Alduin. Mírně jsem kývl hlavou a následně se taktéž představil: "Já jsem Strix, těší mě." Bylo fajn znát někoho dalšího v tomto světě, ač já zrovna upovídaný nebyl, ale dokázal jsem to! "Opravdu? Já tedy narazil na jednu vlčici, když jsem se sem dostal a pak ještě vlka, Zeiran se tuším jmenuje," odpověděl jsem a přidal i informaci navíc. Třeba jedno z nich znal, těžko říct. Ovšem Alduin byl cítit někým dalším, ale ani jeden pach mi nebyl znám. "Ty patříš do smečky? Vím, že jich tu pár je," nadhodil jsem, když jsem cítil na něm i jiné pachy než ten jeho.

post 1

Sice už bylo světlo, ale na cizince jsem narazil ještě za tmy. Nebylo vidět pořádně na krok a málem jsem do černého vlka narazil. Poté co jsem si jej prohlédl, zjistil jsem, že mimo černé má bílou a červenou srst. Zajímavé. Pomyslel jsem si. K řeči jsem se neměl, pravda, ale o to se postaral onen vlk, který nevypadal zrovna dobře. Rozhodně ne psychicky.
Naléhavě hledal tmavou vlčici, její popis mi nic neříkal. Tolik vlků jsem tady na ostrovech zrovna nepotkal. Vlastně se vším všudy byl tenhle třetí? A jediná vlčice byla šedá, takže jeho vlčici jsem neviděl. "Zdravím, bohužel jsem ji neviděl," odpověděl jsem prostě. Sice bych mu rád pomohl, ale to narazil na nesprávného. "Um, stalo se něco? Zdá se to být naléhavé," dodal jsem a vlka si ještě jednou prohlédl. Vlastně ode mě žádné informace nezíská než ty, které jsem mu již sdělil, takže hádám, že bude muset jít o dům dál a hledat někoho informovanějšího.

← Hraniční pohoří

Snažil jsem se utéct před deštěm, který zrovna slabý nebyl a ani to nevypadalo, že by v blízké době mělo snad přestat. Mrzutě jsem si odfrkl a v klusu, do kterého jsem se dostal, jsem pokračoval. Naštěstí jsem asi vybral správný směr, jelikož se přede mnou objevily stromy. Sic jsem se neusmál, ale radost jsem měl, ale zároveň jsem byl i mrzutý. Měl jsem hlad a chtěl jsem se schovat před nečasím.
Prolezl jsem mezi prvními stromy a už cítil, že déšť není tak hrozný jako mimo ně. Zhoupl jsem spokojeně ocasem a vydal se hledat úkryt. Tady to vypadalo podobně jako má domovina, tudíž jsem trochu očekával, že najdu nějakou jeskyňku nebo tak něco, kde budu moci svou maličkost schovat. Avšak místo úkrytu jsem narazil na vlka. Na skoro černého, který docela splýval s nocí. Býval bych se mu vyhnul, abych s ním nemusel mluvit, ale to se dělá těžko, když se objevíte víceméně přímo před ním. Zastavil jsem tedy a čekal, co bude.

Musel jsem pravděpodobně usnout, ne. Ne pravděpodobně, určitě. Vzbudil jsem se celý promočený a sám. Neměl jsem tušení, kdy zmizel Zeiran, chtěl mi ukázat nějakou tu bylinu, ale očividně jsme se k tomu nedostali. Nevadí, třeba na něj narazím někdy příště. A vůbec, teď to pro mě nebylo ani podstatné. Byla tma, pršelo a já bych celý celičký promočený. Zvedl jsem se a pořádně se oklepal, ne že by to mělo nějaký větší smysl, když stále pršelo.
Protáhl jsem se a rozhlížel se, ač ani takhle činnost neměla zrovna hlubší význam v té tmě. Vydechl jsem a prostě se rozhodl jít někam, někam kde budou při nejlepším stromy, abych nebyl na zcela otevřeném prostranství. Tohle mi byl čert dlužný. Zatřepal jsem hlavou, byl jsem z tohohle celý mrzutý a chtěl jsem akorát najít úkryt před deštěm a následně si něco ulovit k snědku, začínal jsem mít docela hlad.

→ Tajga

← Kvetoucí louka

Téma smeček mě poměrně zajímalo. Jednak jsem se ve smečce narodil a žil a druhak by bylo fajn vědět, na jaké tu mohu narazit. Rád bych se asi k nějaké časem připojil. Smečkový život se mi líbil a i vyhovoval. Každopádně jak se zdá, tahle krajina skrývá mnohá tajemství. Možná bych to tu rád nejdříve prozkoumal a pak se teprve někam přidal. Znělo mi to rozumněji. "Um. to dává smysl. Přeci nemohou být všechny stejné že," pokrčil jsem rameny. Bylo mi jasné, že někde bude taková ta smečka, která s radostí mezi sebe přijme skoro každého a je taková rodinná, a některé naopak budou i negativnější a jen tak si mezi sebe někoho nepustí.
Zeiran se zdál, že se tady opravdu moc dobře vyzná. Smeček tu bylo hned několik a z toho dvě jsou v lese, třetí je někde tady v horách a čtvrtá je v poušti. Zdálo se, že každý si může vybrat to, co mu vyhovuje. "Páni, to jich je docela dost," podotkl jsem, abych nebyl úplně ticho. "Ty k některé z nich patříš?" optal jsem se. Přeci jen o smečkách věděl dost, možná tedy k nějaké z nich patřil? Docela by to dávalo i smysl.
Sourozenci. To bylo druhé téma vedle smeček. Já své sourozence mě rád a ač ne vždy jsme spolu vyšli, pořád jsem za ně byl rád. Byla to rodina a mít rodinu bylo hezké. "Hm... Obecně bych řekl že jo. Já jsem za své sourozence rád, ač jsem se s nimi delší dobu neviděl. To ale nic nemění. Někdy s nimi nevyjdeš tak, jak bys chtěl, ale na konci dne jsi za ně rád. Ale jasně, najdou se i výjimky, to je normální," odpověděl jsem poměrně dlouze.

Rozhodně jsem nebyl ten nejukecanější vlk pod sluncem, toho si jistě Zeiran už stačil všimnout. Každopádně jsem sdělil pár informací o mé maličkosti, ač to dle mého nebylo zajímavé nebo užitečné. Upřímně jsem neměl potřebu sdělovat úplně osobní informace, proč? Neznal jsem ho a začít s něčím takovým mi přišlo zbytečné a nepotřebné.
Rozmluvil se o smečkách. Zastřihal jsem ušima. Tohle mě poměrně zajímalo. Sdělil mi, že v horách, kam míříme sídlí jedna, dokonce na zdejších ostrovech jich je víc. "Jsem docela přizpůsobivý, co se týče teplot... Jsem schopný tedy být jak na severu, tak i na jihu," odpověděl jsem a pokrčil rameny. Když jsem byl s Neishou na poušti, rozhodně jsem neměl s tím nějaký velký problém, ještě ke všemu, když se zdálo, že to je normální teplota i takhle přes přelom zimy a jara. "Ano, žil jsem ve smečce," odpověděl jsem a více to ani nerozváděl. Co bych k tomu více řekl? Vlky odtamtud neznal a smečka fungovala jako většina ostatních. Neměl jsem tedy žádné přínosné informace, které by se mu hodily. "Zdá se, že i o zdejších smečkách víš. Kolik jich tu je?" zeptal jsem se. Docela by se mi hodila představa o tom, kde a jaké jsou.
Mladý vlk se dal do pohybu směrem k horám, já ho tiše následovala a rozhlížel se kolem. Chtěl jsem to tu samozřejmě poznat co nejvíce a dobrým začátkem bylo i pozorovat to, co je kolem mě. Byly to takové dobré body, kterých jsem se mohl držte, kdybych někam šel. Ponořil jsem se i do svých myšlenek, které zahrnovaly právě tyto ostrovy. Z čeho mě Havran vytrhl. Otočil jsem se na něj a odpověděl, opět stručně: "Mám." Uměl jsem mluvit a rozmluvit se, ale to jsem dělal tehdy, když jsem byl ve společnosti přítele a to tenhle vlk nesplňoval.

→ Hraniční pohoří

Zdejší rostlinky mě zajímaly a rád bych o nich věděl něco víc. Jak Zeiran říkal, mají různá využití, která se mohou někdy v budoucnu hodit a to se mi líbilo. Tedy ne že bych měl v plánu někoho otrávit nebo omámit, to rozhodně ne. Tedy dokud to nebude vyžadovat situace.
Hádal jsem, že za to něco bude chtít. Přeci takové "poklady" nebude sdělovat a ukazovat někomu cizímu. Samozřejmě by to bylo od něj pěkné, ale co by z toho měl? Když jsem se zamyslela, já bych třeba takovou informaci sdělil, pokud by to bylo třeba... I když těžko říct, rostliny momentálně zatím neznám, třeba až je poznám a potkám někoho, budu mluvit jinak. "O mně?" optal jsem se. Co bych mu o sobě mohl říct? Nebyl jsem zrovna výřečný a sdělovat nějaké osobní informace jsem zrovna taky nechtěl. "Nu... nenapadá mě nic. Pokud tě zajímá něco konkrétního? Leda mě napadá, že pocházím ze severnějších oblastí," pokrčil jsem rameny. Tohle byla zrovna informace, která mu byla docela k ničemu. "Dobrá, tak pojďme," odpověděl jsem.

Rozhodně znalost zdejších rostlin není na škodu. Pakliže se jedná o magické ostrovy, bude nemožné se odtud dostat. To znamená, že se budu muset naučit tady žít a nejlépe i všechno znát. Jak rostliny, tak zvěř a případně i další zdejší kuriozity. Momentálně jsem mohl začít s rostlinami, které Zeiran znal-jak se později představil. Znělo to rozhodně zajímavě. Mohl jsem si dokonce vybrat, které bych chtěl poznat. Jedovaté by se mohli hodit v případném ohrožení, léčivky na druhou stranu při zranění sebe nebo ostatních a to se také hodilo. Dle vlka tu byly i takové rostliny, které měly ještě speciálnější využití. "Pro začátek bych asi začal s těmi léčivými," pronesl jsem nakonec. Přišlo mi to v tuhle chvíli nejrozumnější a možná i nejpraktičtější. Byl jsem tu nový a těžko říct, na co tu ještě narazím.
Zajímalo mě, kdo je ten Wu, o kterém se zmínil. Jednalo se o obchodníka, který nabízel nějaké speciální předměty, ale také jsem se u něj mohl zlepšit v magii nebo si dokonce pořídit novou. Znělo to dost zajímavě a neuvěřitelně. Nikdo takový mimo tyhle ostrovy nebyl, minimálně se mi na někoho takového v minulosti nepodařilo narazit. "Hádám, že to ale nebude zadarmo," vytáhl jsem "obočí". Nic přeci nebylo zadarmo vůbec nic. Když se vlk představil, jen jsem mlčky přikývl. Zeiran. Havran.

Rostliny? Naklonil jsem lehce hlavu na stranu a následně se kolem rozhlédl. Rostlin tu bylo několik, krásně kvetly... Vlastně celá louka byla posetá různě barevnými květy. Avšak zdálo se, že vlk má ne mysli nějaké jiné rostliny než tyhle květinky. "Proč ne. Rozhodně se rád přiučím zdejším rostlinám," odvětil jsem. Třeba se mi to jednou může hodit. Sám jsem znal něco málo, ale jednalo se o takové obecné kytky, keře a stromy, které nebyly nijak vzácné nebo specifické pro tyto ostrovy. Jistě tady roste mnoho zajímavých rostlin, když tu jsou i zvláštní zvířata.
Magické. Vlk mě v tom utvrdil. Magie tedy byla víceméně všude kolem nás. Zajímavé. Bylo to zvláštní... O magiích jsem něco maličko věděl z mé rodné smečky, ale asi ne tolik, kolik toho bylo tady. "Wu? Kdo je to?" střihl jsem uchem, když řekl jméno nějakého cizince. Byl to snad nějaký trenér magií? Nebo co jsem si pod tím měl představit? Mimoto když jsme byly u jmen. "Jsem Strix," představil jsem se krátce a jednoduše, netřeba plýtvat více slovy. Jestli jsme měli jít do hor a chvíli spolu cestovat, nebylo od věci znát naše jména.

Mladý vlk vlastně má navštívená místa zhodnotil zcela přesně. Pustá a zdevastovaná. "Naštěstí se zdá, že jsou tu i pěkná místa, jako třeba tahle louka. Myslím, že tu budou i další pěkná místa," řekl jsem spíše pro sebe než k vlkovi a rozhlédl se kolem. Sic byla tma, ale i přesto jsem si louku stihl prohlédnout za světla. Rozhodně jsem prošel minimum míst, která se na těchto ostrovech nacházela a postupně bych rád prozkoumal všechny, ale hádal jsem, že mě tedy čeká dlouhá cesta.
Černý se následně dostal i k mé magii, kterou odhadl moc dobře. Já na oplátku dle jeho očí mohl soudit vodu, měl i tak zbarvené svítící znaky po těle. Ač jsem nikdy tak nezvyklé zbarvení neviděl, musel jsem uznat, že se mi to vlastně i docela líbilo. "Jistě, avšak jak jsem říkal, jsem tu chvíli a rozhodně to tu nemám prozkoumané," odpověděl jsem na první část jeho slov. "Takže tu můžu najít rostliny, které naleznu jen na zdejších ostrovech? Avšak když tu jsou i speciální živočichové, proč by to nemohl být rostliny, že ano," pokrčil jsem rameny nakonec. "Koukám, že ostrovy jsou tedy kouzelným a neobyčejným místem. To je pro mě docela nové... Mimo ostrovy jsem žil, řekněme na normální části Země," dodal jsem k tématu.

Zdálo se, že dostat se z jakéhosi světa mrtvých bylo jednoduché. Nadzvedl jsem obočí. Znělo to dost zvláštně, přeci jen pokud se doopravdy dostal do světa mrtvých, nějaký svět za oponou tohoto nemohlo být až tak snadné, ne? Avšak na druhou stranu vlk byl mladý a věci možná zveličoval, aby vypadal drsně nebo tak něco. Avšak víc jsem se k tomu nevyjadřoval, neměl jsem mu k tomu co říct. Pokud to doopravdy bylo tak lehké, dobře pro něj. Dostal se odtamtud, možná s něčí pomocí, kdo ví.
Nad jeho dalšími slovy jsem zavrtěl hlavou. "Ne, nezažil. Jsem tu několik dní a jediné, co jsem viděl, bylo spáleniště, jezero, které bylo cítit smrtí a prošel jsem poušť," pokrčil jsem rameny. Tohle nebylo zajímavé, ne tak zajímavé jako svět mrtvých a útočící hlodavci. Další otázku, kterou vlk položil, jistě musel odpověď znát, přesto jsem mu odpověděl: "V podstatě nic. Nic jiného, než si mi sám řekl." Jak bych taky mohl? Nebylo nic, co bych se dozvěděl, jediný, koho jsem před mladým potkal, byla Neisha a ta na tom byla stejně jako já.

Opona mrtvých? Požírač duší? Všechno to znělo tak zvláštně, až se mi tomhle nechtělo moc věřit. Jak jsem mohl vědět, že mi mladý říká pravdu? Mohl si to vymýšlet, aby byl zajímavější, aby upoutal mou pozornost. Těžko říct, třeba na druhou stranu mluvil pravdu. Nemohl jsem tedy zavrhnout ani jednu z možností, dokud se s něčím takhle nadpřirozeným nesetkám. "Wohoo... To zní dost zajímavě, to musím říct, ač tedy i nebezpečně," poznamenal jsem na jeho slova. Nedal jsem na sobě dát ani nejmenší známku pochybnosti. Jistě by začal přednášet o tom, jak jsem hloupý. Nebyl jsem, jen některé věci zněly opravdu neuvěřitelně. Na něj samotného mimo onoho Požírače duší zaútočili křečci. Naklonil jsem hlavu na stranu. Věděl jsem, co je křeček, ale nedokázal jsem si představit jejich útok. "Útočící křečkové? Narušili jste jim snad jejich klid?" optal jsem se. Bylo toho tolik, co mi mladý řekl a já si to všechno musel teď urovnat v hlavě.
Bylo tedy možné narazit na útočící veverky nebo křečky. Požírače duší, nebyl to jen ostrov, ale souostroví více ostrovů a bylo možné zahlédnout ostrov v mlze, o které nikdy moc nevěděl. Zvláštní, velmi zvláštní. "Nu dobrá. Budu si to pamatovat," pokýval jsem hlavou. Tolik nových informací jsem se dozvěděl, jen zda byly všechny pravdivé.

Zdálo se, že ani jeden z nás není zrovna nejkomunikativnější. Pověděl jsem své a mlčel, zřejmě to tak měl i mladý vlk s modrými znaky. Neměl jsem mu moc víc co říct a otázku jsem položil. Nač tedy plýtvat dalšími slovy? Uměl jsem si povídat to ano, ale s někým, kdo mi je bližší než mladý cizinec.
Rozhlédl jsem se kolem. Byl večer, ač bylo ještě poměrně světlo a teplo. To neměnilo nic na tom, že bych si rád našel nějaký úkryt, kde bych mohl přečkat noc. Ovšem na louce se tady nic takového nenacházelo a měl jsem před očima vlka. Doufal jsem tedy, že mi řekne to, co potřebuji vědět a budu se moci uložit ke spánku. Nakonec po docela dlouhém tichu promluvil. Střihl jsem uchem a nadzvedl 'obočí'. Krvelačný jelen nebo skupina veverek? Znělo to dost zvláštně a nepředstavitelně, ale pořád jsem byl odhodlaný tomu věřit. Mohl si ze mě dělat legraci, ale i tak jsem tuhle prapodivnou možnost připustil. "Uhm. Jo, to nezní nejbezpečněji," přikývl jsem na jeho slova. "Ty ses sám s něčím takovým setkal? Jako s krvelačným jelenem nebo skupinkou agresivních veverek?" Přeci jen to mohl slyšet z vyprávění od někoho jiného, co jsem mohl vědět.