Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mladý vlk straku nepovažoval jako za jeho vlastnictví. Měla volnost a mohla kdykoli kamkoli. My se sourozenci jsme je taky neměli za majetky. Každý měl svého dravce, ale ani jeden z nás to nebral jako něco našeho, pokud jsem si dobře vzpomínal. "Rozumím," přikývl jsem na jeho slova. Šedý vlk jménem Wu? A má s sebou nějaké podivnosti a zvířata? To znělo dost zvláštně a neobvykle. Na druhou stranu proč by ne. Sám vlk byl zvláštně zbarven, tedy modré svítící znaky byly neobvyklé, něco se mu houpalo i kolem krku. Zřejmě onen Wu sbírá různé věci a nabízí to dál. "Budu si to pamatovat," pokýval jsem. Hned jsem byl zase o něco moudřejší.
Zdálo se, že vlkovi se moc nelíbila slova, která jsem pronesl o svém bezpečí. Sic se zdálo, že tu jsou zvláštní úkazy na ostrovech, jak jsem zjistil, pořád jsem asi nezažil všechno, co tu mohlo být. "No... Bude to několik dní." Jistě, byla to dost krátká doba na to, abych byl znalý zdejších ostrovů. Nebyl jsem naivní, vážně jsem si uvědomoval možnost nebezpečí, které mohlo být v podstatě všude, ale necítil jsem se ohroženě, ani po jeho slovech. "Pokud bych si tedy měl dávat pozor, jak říkáš... Pověz, s čím se tu tedy mohu setkat?" dotázal jsem se. Chtěl jsem to vědět, když to tedy začal.

Straka, po které jsem se ohnal odletěla a posadila se na vlkovi přede mnou. Naklonil jsem nechápavě hlavu na stranu. To tu straku měl snad ochočenou? Hned jsem si vzpomněl na mě a mé sourozence, když jsem kdysi mívali také své ptačí společníky. "Je tvá?" většinou jsem moc konverzace nezačínal, ale tohle mě opravdu zajímalo. Moc rád bych měl zase zpět u sebe puštíka, ale vlastně sem si už nevzpomínal, jak se ke mě dostal. Bylo to už docela dávno a hádal jsem, že ani moji sourozenci nemají své dravce.
Ze straky jsem stočil pohled na vlka, který se rozhodl na mě promluvit. Přátelská rada? Na to jsem byl zvědavý, necítil jsem se, že bych nějakou radu nutně potřeboval, ale nechal jsem ho mluvit dál. Ostrovy? Dobrá, jsem na ostrovech. "Děkuji ti za radu, cizinče, ale myslím, že se o sebe dokážu nějak postarat," neměl jsem pocit, že bych tu byl v nebezpečí. Nebyl jsem hloupý ani lehkomyslný, jen jsem nepostřehl nic odlišného, jako v mé předešlé domovině. Hádal jsem, že tu budou medvědi, krutí vlci nebo možné přírodní pohromy, ale to nebylo nic, co bych neznal.

Ač jsem byl vyspalý, po vydatném jídle bych býval možná na chvíli ještě usnul. To mi ovšem nebylo dopřáno, když se ke mě přibližovaly kroky. Otevřel jsem zelené oči a viděl před sebou černého vlka se zajímavými modrými znaky a něčím na krku. Chtěl jsem se pomalu zvednout, ale to mi straka začala tahat za uchu. Zavrčel jsem a ohnal se po černém ptákovi. Co to bylo za drzouna? Od kdy se straky přibližují k vlkům? Vydechl jsem a zvedl se na nohy. "Zdravím," prohodil jsem k němu vážně a mrskl ocasem.
Zřejmě v této krajině nebylo těžké narazit na nějaké vlky. Nejprve Neisha teď tenhle černý. Chvíli jsem si jej prohlížel a následně se zas usadil a ocasem si omotal tlapy. Jako vždy jsem byl tiše a vyčkával, zda on začne mluvit jako první. A jako vždy jsem vypadal příliš vážně. Sem tam jsem naklonil lehce hlavu na stranu, ale jinak jen čekal.

← Oáza přes Poušť

Pokračoval jsem od oázy opět přes poušť, nehodlal jsem se tam více zdržovat. Poušť se zdála, že nikde nekončí, avšak brzy se písek pomalu měnil v trávu. Švihl jsem ocasem a střihl uchem. Opravdu tu bylo jaro. Louka se pomalu a jistě začala zbarvovat do různých barev květin, které začaly kvést. Přišel jsem sem tedy vhod, na začátku jara. Slunce mě hřálo do zad, ptáci zpívali a všechno začínalo být cítit jarem. Na tváři se mi mihl jemný úsměv. Měl jsem z toho radost.
Ušel jsem ještě několik metrů a následně se jsem ucítil pach srnky. Olízl jsem si tlamu. K úplné spokojenosti jsem musel zahnat žaludek. Avšak cítil jsem i krev. Že by mršina? Vydal jsem se tedy za pachem krve, ten mě dovedl k mladému srnčeti, které zřejmě nestačilo utéct predátorovi, který tady část masa nechal. Akorát k zahnání hladu. Rozhlédl jsem se, zda tu nikdo není a pak jsem se pustil do masa. Bylo mlaďounké a měkoučké. Spořádal jsem ji v podstatě celou až na nějaké části. Olízl jsme si tlamu zašpiněnou od krve a opodál se svalil k zemi.

Probudily mne sluneční paprsky a teplo, které tu zase o něco větší bylo. Otevřel jsem oči a párkrát zamlaskal. Rozhlédl jsem se a pohled mi spočinul na Neishe, která se zdála, že je vzhůru. Zvedl jsem hlavu a následně i zbytek svého těla. Došel jsem opět k vodě a několikrát se napil. Energii jsem měl, vodu jsem již také nepotřeboval. Byl jsem připravený na další cestu, kterou bych asi rád započal tentokrát sám. S Neishou jsem si neměl moc co říct, ne že bych konverzaci začínal. Přes to jsem neměl potřebu s vlčicí nadále cestovat. Zdálo se, že se nějakým způsobem o sebe umí postarat.
Oklepal jsem ze sebe písek a vydechl jsem. "No, já asi budu pokračovat dál," začal jsem. "Tentokrát už sám," dodal jsem a rozhlížel jsem, kudy půjdu teď. Rozhodně jsem neměl v plánu se vracet směrem, odkud jsme přišli. Nelíbilo se mi tam a chtělo to, abych si něco ulovil. Začínal jsem mít hlad, to jediné mi scházelo ke kompletní spokojenosti. "Měj se pěkně, Neisho," pronesl jsem a vydal se pryč.

→ Kvetoucí louka přes Poušť

Podařilo se nám úspěšně najít zdroj vody. Konečně. Kdo by řekl, že jej najdeme zrovna na poušti? Čekal bych, že to bude nějaké jezero u lesa, normální jezero podotýkám. Avšak nohy nás zavedly sem, nevadila mi poušť, ač jsem měl písek úplně všude. To nebylo teď podstatné, hlavně že jsme měli vodu. Z oázy jsem se hned napil a následně se uložil pod palmu.
Byla noc a cestování mě zmohlo, takže jsem nakonec usnul. Zdálo se mi o puštíkovi, kterého jsem míval v rodné smečce. Byl to fajn parťák, bohužel už nebyl po mém boku a netušil jsem, co se mu vůbec přihodilo. Přitom jsem sebou škubl, ale spal dál. Ve snu jsem viděl i své sourozence, jak jsem si přál se s nimi setkat, ale nevěděl jsem, kde je jim konec.
Jistě bych ještě spal, ale to mě cosi kouslo do nohy. Škubl jsem sebou a zvedl hlavu. Pohlédl jsem k noze, ale nic jsem neviděl, zřejmě šlo o nějakou malou potvoru v písku, která hned zmizela. Odfrkl jsem si a pohlédl na šedou, která tu stále byla. Neměl jsem ji moc co říct, tak jsem mlčel. Hlavu jsem opět položil na zem a snažil se usnout, ale nešlo to. Tak jsem jen mlčky ležel a sledoval okolní krajinu, ne že by toho bylo tolik k pozorování.

← Poušť

Zdálo se, že ta poušť je nekonečná. Chodili jsme a před námi byl jen písek, písek a zase jen písek. Povzdechl jsem si, přesto jsem se nevzdával a věřil, že narazíme na vodu. V pouštích občas byly oázy, kde mimo vody se zdržovali i jiní živočichové, to by jsme si mohli ulovit něco k snědku, ač jsem teď mnohem víc potřeboval vodu. Také začínala noc, možná by bylo fajn se tam i vyspat, minimálně si odpočinout.
Obrátil jsem se k Neishe, která zvedala nohy k výšinám. Býval bych se usmál, ale na tváři jsem měl stále vážnou tvář, jak jinak. "Ano. V pouštích bývají oázy. Místa, kde je voda," poučil jsem vlčici a pokračoval dál v honbě za vodou.
Jako kdyby naše přání bylo vyslyšeno. V dálce jsem viděl palmy a trochu zeleně. To znamenalo jedno - oáza! Přidal jsem do kroku. "Támhle!" ukázal jsem tlapkou a přál si už abych tam byl. Konečně jsme stanuli před oázou. Vydechl jsem a spokojeně se vydal přímo k vodě. Oproti předešlým místům tu bylo teplo, opravdu teplo. Nevadilo mi to, jen to byla změna. Byla přeci zima, tedy ustupující zima a začínající jaro, ale tady byly letní teploty. Avšak nad tím jsem teď nechtěl přemýšlet a vrhl se rovnou k vodě, kterou jsem hltavě pil, dokud jsem nebyl spokojený. Lehl jsem si pod palmu a rozhodl se odpočívat. "Tak, voda. Já si odpočinu. Pokud chceš pokračovat v cestě, můžeš. Já si pak půjdu asi po svých," řekl jsem k šedé a zavřel zelená očka.

← jezero Smrti

Tiše jsem kráčel dál a hlavně pryč od tohoto divného jezera, které se mi nelíbilo a už teď jsem neměl v plánu se sem někdy vracet. Byl jsem tu, nepotřeboval jsem sem jít znovu. Proč? Nebylo tu nic zajímavého k vidění, voda pitná taky nebyla a celkově to tu vypadalo, jako kdyby tam někdo chcípl. Oklepal jsem se a a ani jednou se neohlédl zpět.
Tmavá půda se brzy mísila s pískem a nakonec naše tlapy se ocitly na písku. Dostali jsme se do pouště. Povzdechl jsem si. Nebyl jsem si jist, zda tady vůbec nějaká voda bude, přeci jen je to poušť. Ale třeba taky konečně budeme mít štěstí a narazíme na oázu. Sem tam v pouštích oázy byly.
Ochladilo se a začalo se i stmívat. Dokonce začalo i z oblohy kapat. Zvedl jsem hlavu vzhůru a pousmál se. Když by nic jiného, měli jsme tady kapky deště. Sice žízeň nezaženou, ale lepší něco než nic. Ohlédl jsem se na Neishu. "Neboj. Nemyslím si, že jsi z prachu," ujistil jsem se a šel dá po poušti. Už v tuhle chvíli jsem písek musel mít úplně všude. Pořád lepší než ten hnus na tom spáleništi. Poušť se zdála být nekonečná. "Kudy půjdeme? Tudy?" navrhl jsem, ale na odpověď nečekal. Přeci jen ani jeden z nás netušil kam jdeme.

→ Oáza

Stále jsem seděl na břehu toho ošklivého jezera a koukal na šedivou vlčici, která se v jezeře koupala. Nechápal jsem, proč teď a v tomhle. Jistě bychom našli mnohem přívětivější vody, ale to Neishu zrovna moc nezajímalo. Mlaskl jsem a sklopil hlavu k nohám a v tu chvíli jsem zaslechl 'rozbouřenou' vodu. Ihned jsem hlavu zvedl do výšin a viděl vlčici, která spadla do vody a teď tam sebou zmítala. Zvedl jsem se a přiběhl k ní, abych ji mohl vytáhnout ven, jenže to se zvedla sama a pelášila pryč, div do mě nevrazila. Otočil jsem se za ní. Ano. Na slanou vodu jsem upozorňoval, ale má slova si k srdci zrovna nevzala. Povzdechl jsem si. Neisha byla spíš takové vlče, které nemá ještě rozum. Upřímně jsem doufal, že tady narazím na někoho jinačího, než na zbrklou a ne moc rozumnou vlčici.
Vyšel jsem na břeh a přemýšlel, jak ji pomoc. V tuhle chvíli tady nebylo nic, co by ji snad mohlo pomoct. "Budeš to muset překonat a pojď, půjdeme najít sladkou vodu, která by ti měla pomoct," křikl jsem k ni. Opravdu jsem doufal, že to nebude trvat příliš dlouho. Hádám, že vlčici dovedu k vodě a půjdu si po svých, nedokážu si představit, že bych měl hlídat dospělou cizí vlčici, která je spíš vlče.

→ Poušť

Jezero nepáchlo přívětivě a ani tak nevypadalo. Bylo zvláštní, jako kdyby bylo mrtvé. Těžko říct, co se tu stalo, že to jezero vypadá tak, jak vypadá. Odfrkl jsem si a rozhlížel se, kudy bychom se mohli vydat teď. Dokonce jsem Neishu vybídl, aby směr mohla určit tentokrát ona, ale ona se rozhodla ne pít z toho jezera, ale rovnou se v něm vykoupat. Protočil jsem oči v sloup a plácl se tlapou do čela. Nebylo to rozumné, ale vlčice se prostě potřebovala vykoupat. Zrovna teplo jako takové nebylo, tudíž jezero muselo být děsně ledové a jak jsem říkal, nebylo zrovna lákavé. "Neis-..." vydechl jsem, chtěl jsem ji ještě jednou upozornit, ale to už lezla do jezera. "Dávejte bacha!" houkl jsem k ní a udělal pár kroků blíž k jezeru.
Posadil jsem se na břehu a dával pozor, aby se jí něco nestalo. Co když tam byl nějaký nebezpečný živočich, proto to tu vypadá, jak kdyby tu někdo chcíp? Kdo ví. Já bych do té vody rozhodně nelezl. Aspoň že se nerozhodla z té vody pít, slanost ve vzduchu byla dost silná, z jezera by se snad nenapil ani ten, kdo o slané vodě neví, když je to tu všude cítit. "Až se tedy vykoupeš... Můžeš tedy vybrat směr," prohodil jsem k ní. Doufal jsem, že narazíme na normální pitný zdroj a ne na něco podobného tomuhle.

← Temný les

Z lesa jsme se úspěšně přesunuli k prvnímu zdroji vody, který už na pohled nebyl rozhodně lákavý. Nakřenil jsem znechuceně čenich. Voda byla zvláštně tmavá, o dost více, než ostatní jezera, která jsem kdy potkal. Také se tu nesl silný pach soli. Další věc... Z jezera se ani pít nedalo, bylo slané. Kdo se napije, nebude se tvářit zrovna nadšeně. Střihl jsem uchem k Neishe a následně otočil hlavu. "To ano. Snad budeme mít štěstí jinde," rozhlédl jsem se, ale kromě tohoto jezera jsem nenarazil na jiný zdroj vody. "Z toho se nenapijeme, budeme muset jít dál," žízeň jsem už začínal dosti pociťovat, proto jsem doufal, že se nám poštěstí.
Krajina se zdála být docela rozlehlá a rozmanitá. Netušil jsem tedy, kudy se vydat dál. Neznal jsem to tu a Neisha také ne. Zbývalo jít naslepo a doufat, že půjdeme někam, kde nebude tak pochmurno, jako na posledních místech, kde jsme byli. "Cestu můžeš vybrat ty. Je to asi jedno kudy, vzhledem k tomu, že ani jeden z nás to tu nezná," pokrčil jsem rameny s kamennou tváří a vyčkával, kudy se šedá vlčice vydá ona. Nechtěl jsem, abych vybíral vše jen já. Ne proto, že bych snad nechtěl vést nebo rozhodovat, ale přišlo mi správné, aby se na naší výpravě za vodou podílela i ona. Přeci jen následovat mě nemusela a třeba zrovna vybere lepší směr jak já.

← Spáleniště

Když jsem se rozešel, ohlédl jsem se, zda mě vlčice následuje či nikoli. Šla za mnou. Jen jsem tiše přikývl a z místa spáleného na popel jsme se dostali do lesa, který také na mě neudělal nejlepší dojem. Byl temný, světla tu moc nebylo a všude kolem byla mlha. Bylo to zvláštní, bylo odpoledne, ale tady to vypadalo, že se to chýlí k večeru. Oklepal jsem se a rozhlížel se kolem. Sice se mi tady nic nelepilo na tlapy, ale i tak se mi to zrovna dvakrát nelíbilo. "Koukám, že jsou tu samá zajímavá místa..." prohodil jsem a střihl uchem. Bylo tu ticho, klid, přesto jsem tu cítil vlky, kteří se tu nejspíše zdržovali. Býval bych za nimi šel, ale pokud tu trávili více času než bylo nutné, nepřišlo mi to moc rozumné.
Šedé jsem se představil a následně se představila ona. Neisha. Přikývl jsem a jméno si uložil do paměti. "Těší mě, Neisho," pověděl jsem jak jinak s vážnou tváří. Vlčice také nebyla zrovna upovídaná duše, ani moc mi to nevadilo, stejně jsem nevěděl, co bych vlastně měl říkat. Jen jsem tedy procházel mezi tmavými stromy a hledal vodní zdroj, ač tady bych z vody moc nepil. "Hádám, že tady také nebudeme úspěšní," podotkl jsem a šel dál, směrem, kde se zdálo, že temný les končí. Konečně.

→ jezero Smrti

Musel jsem uznat, že tady se mi to moc nelíbilo a rád bych se hnul z místa pryč, jen jsem nejdříve musel pořešit cizinku, která se tu objevila a chtěla po mě informace, které já jsem neměl. Naklonil jsem hlavu na stranu, když mě šedá bez mrknutí sledovala. Netušil jsem proč, tedy špinavý jsem byl, o tom jsem věděl, ale ona na tom byla dost podobně, tudíž to nebylo tak zvláštní, ne? "Eee," vydal jsem jen a hlavu natáhl k jejím směrem. Vypadal děsivě, když mlčela a jen zírala, ale nakonec byla opět při sobě.
Voda? Ta by se mi upřímně hodila taky a jak jsem správně hádal, ani šedá nebyla zdejší. "Tady to nevypadá, že by nějaká měla být, ale můžeme se po nějaké společně podívat," navrhl jsem a rozhlédl se. Neznal jsem to tu, neměl jsme ponětí, kudy se mám ke zdroji vody dostat, ale tak snad na něco narazíme. "Říkají mi Strix, mohu znát i vaše jméno?" optal jsem se a máchl ocasem. Pokud máme spolu hledat vodu, bylo by fajn znát naše jména.
Když jsem se tak rozhlížel, neměli jsme moc možností. Za námi moře, před námi les, který se také nezdál moc přívětivým, ale nedalo se nic dělat. "Půjdeme? Asi tudy, jinudy to nepůjde," ukázal jsem tlapou a pomalými kroky jsem se rozešel k lesu.

→ Temný les

Vlčice se ke mě brzy přiblížila. Ještě jednou jsem si ji prohlédl a mlčel jsem. Nezdála se být nebezpečná, naopak. Zastříhal jsem ušima a čekal, zda něco řekne či nikoli. Nakonec se optala, zda jsem zdejší. Kéž by. Rád bych to tu znal a věděl, kde se má maličkost pohybuje. Nu, nebylo tomu tak a já byl odkázán ke zkoumání nové krajiny, kam jsem se dostal a to jsem ještě ani netušil, že jsem se objevil na ostrovech, odkud není úniku. To mě ovšem momentálně nemuselo trápit, vzhledem k tomu, že to pro mě byla neznámá informace. "Nejsem zdejší, vy?" odpověděl jsem jednoduše. Prohlédl jsem si ji, usoudil jsem, že ani ona sama nebyla zdejší. Vypadala dost podobně jako já, že ji právě přiválo moře a když jsem k tomu doplnil její otázku? Rozhodně nebyla odsud.
Nebylo to tak špatné potkat někoho, kdo je ve stejné situaci a ocitl se někde v neznámu. Praštila se do hlavy taky a moře ji sem doneslo? Tedy, já si myslel, že jsem se sem takhle dostal, bylo to rozumné a uvěřitelné vysvětlení. Možná se jen šla dobrovolně koupat do moře? Nemyslím si. Moře není zrovna nejlepší na koupačky, upřednostňoval bych jezera, případně řeky, ale otevřené moře rozhodně ne, nebylo to moc bezpečné.

Zastavil jsem ve své cestě, když jsem ucítil pach cizince. Pach mi nebyl známý, možná bych se mohl dozvědět, kde to vlastně vůbec jsem a to by se rozhodně hodilo. Každopádně jsem se za oním pachem nevydal a čekal, zda si mě všimne ten druhý a půjde za mnou. Býval bych si sedl, ale byl jsem špinavý víc než dost a lepit si zadek popelem a kdo ví čím dalším jsem nechtěl.
Nemusel jsem čekat příliš dlouho a v dáli jsem viděl šedou vlčici, která si to ke mě kráčela. Nedokázal jsem odhadnout, zda je zdejší či nikoli. Prohlédl jsem si ji, nezdála se, že by snad měla být nebezpečná. Pokýval jsem hlavou. "Zdravím vás," řekl jsem vážně a nic více neříkal, nebyl jsem ten typ, co by začínal konverzace pokud to nebylo nutné.Doufal jsem tedy, že vlčice se ujme slova jako první. Přešlápl jsem z jedné tlapky na druhou a sem tam zamával ocasem. Na tváři mi jako vždy hrál vážný výraz bez náznaku úsměvu nebo jiné emoce. Nedivil bych se, kdybych vlčici nebyl sympatický, ne jednou se mi stalo, že kvůli mé vážné tváři si o mě ostatní pomysleli různé věci a raději šli pryč. Zvykl jsem si, nevadilo mi to, vlastně jsem se ani moc nedivil. Sám jsem potkal vlky mě podobné, kteří se tvářili, jako by jim ulítly včely.