Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem odhodlaná se před otcem předvést. A ten zajíc byl asi úplně slepej, ale hej, přežijí jen ti nejsilnější, nemám pravdu? Jako já a moje sestra, ne náš bratr, na kterém si otec tak zakládal. To já ale netušila, protože jsem skočila a srazila zajíce do sněhu. Stačil sotva vykviknout, než jsem ho zakousla a hrdě ukázala otci. Tak. jsi na mě pyšný? Samozřejmě, že jsi. Táta tam něco zkoumal a já už se chtěla zeptat, co to má, ale... ale pak mě pochválil a já se radostí celá rozzářila... jenom obrazně, samozřejmě. "Jasně!" Pro tátovu pochvalu cokoli! Chvíli jsem přemýšlela, jestli mu mám toho ušáka nechat, ale... můj úlovek, moje právo ho sežrat, takže jsem ho popadla a už jsem pelášila zpět po stopě najít ty vlky - aniž bych tušila, že mám zase o sourozence míň. Otec mi to jistě řekne, až přijde ten správný čas, a do té doby jsem si dál mohla užívat sladké nevědomosti.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 4/4 - 2 body

Nebylo to jednoduché stopování a kdybych tu byla sama, asi bych se na to už před nějakou dobou vykašlala a šla si vyžebrat jídlo od nějakého člena smečky, jak jsme to dělala jako malá. Ale byl tu táta a já ho chtěla potěšit a trochu se předvést, takže jsem stopovala a čenichala dál. Brzy jsem se také přepla do plíživého módu, abych si kořist nevyplašila ještě než ji uvidím. To bych tu pak musela tvrdnout dál, což bylo to poslední, co jsme chtěla. A hle, támhle byl ten zajíc! Hezky v zimním kožichu, netušil, co se k němu blíží. Možná až moc věřil, že ho sníh schová. Nazdar, večeře! Byla jsem na zajíce tak zaměřená, že mi uniklo, co uviděl otec - spoléhala jsem totiž, že když já lovím, on mi bude krýt záda, protože od toho smečka byla, ne? Takže já se okolím moc zabývat nemusela. S očima na ušákovi jsem se přitiskla k zemi a pomalu, pomaličku vyrazila za ním. ještě kousek, ještě kousíček...

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 3/4

Tohle už pomalu ale jistě zavánělo šikanou! Vždyť jaký v tom byl rozdíl, králík nebo zajíc. Chutnalo to skoro stejně, vypadalo to skoro stejně, lovilo se to skoro stejně. Nespokojeně jsem zamručela, když mě napomenul, protože se mi takové zacházení nelíbilo... ale s přivřeným okem to mohlo vyznít jako že se mi nelíbí můj neúspěch, zvlášť když jsem se vydala stopu prozkoumat pozorněji. Když byl pro tátu ten rozdíl důležitý, fajn, zapamatuju si to. Poznámku, že je to jednu a na první pohled to vypadá stejně, jsem si radši nechala pro sebe, aby se otec nerozhodl pro eliminaci neschopného potomka. "Dobře, rozumím. A králíci jsou ti, co žijí v norách, že ano?" Něco v té hlavě mám, dobře? Jen mi chyběly zkušenosti, protože zkušenosti se špatně nabírají, když jeden prospí půlku života magickým spánkem. Ale hej, to doženu. A pak mě vyslal po stopě a já poslušně vyrazila. Sledovala jsme ji jen očima, protože to bylo rychlejší, a čenich používala jen když stopa místy přestala být zřetelná. Pohybovala jsem se rychle a úsporně a pro jednou nevypadala jako úplné zklamání... zatím. Ono to zas přijde.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 2/4
3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem! - 1 bod

---> Ledové pláně

Žádná ostuda před smečku, jaká to nádhera! A já na to samozřejmě už taky zapomněla. Jazyk přimrzlý k rampouchu? Já? Nah, to byla nějaká jiná vlčice, mám jen běžný kožich! A tak jsme si brzy už spokojeně hopsala za otcem bez špetky studu. Za chvíli budeme doma.
Jenže ne, otec se samozřejmě rozhodl z hezkého výletu opět udělat životní lekci a co papá rozhodl, to byl zákon, takže jsem ani moc nekoulela očima, když mě zavolal ke stopě, a šla si ji prohlédnout. "Eh... něco malého? Pták to není... zajíc? Králík?" Ideální sváča tak jako tak. Sklonila jsem k nim čenich a očichala je, jenže to už mi táta ukazoval ty druhé. Prohlédla jsme si je a pak vedle nich otiskla vlastní tlapku. "Tohle je vlk," zahlásila jsem jako poslušná dcerka. je to tak, tati? Jsi na mě hrdý?

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4

To znělo... strašidelně. Bude vůbec doma ještě sestřička? A bratr? A zbytek smečky? Nebo se vrátíme a nenajdeme nic? Ale pochopitelně jsem nechtěla dát své obavy najevo, protože to bylo jednoduše potupné. On se tím neznepokojoval a já chtěla být jako on, takže jsem se tvářila, že mě to netrápí o nic víc. "Hm." Už abychom byli doma. Polární záře byla sice hezká, ale najednou se mi zastesklo po mámě. A po ostatních. Tenhle výlet už byl až moc dlouhý.
No jo... jenomže příroda mě nechtěla pustit. Měla jsem alespoň dost slušnosti vrhnout na tátu ponížený pohled. takový potupa! Hrůza! Ale táta mě zachránil! A... přilepil se taky. Ale hej, čas jít domů. A tak jsme za ním pajdala a snažila se držet krok, tažená za rampouch jako nezbedné štěně v tomhle pochodu hanby. Tohle se Ada nesmí dozvědět. Naštěstí jak jsme se rozpohybovali a dostali se z mrazivých plání do hor, kde bylo přecijen trochu příjemněji, můj horký dech rampouch trochu roztopil a já se odloupla. Uf. Záchrana. "Děkuji," řekla jsem důstojně, opět volnáa svobodná, nedržená nějakým kusem ledu! Nikdo ze smečky se nic nedozví. Alespoň v to jsem doufala. Že nikomu nic neřekneš, viď, tati? Že nepřiznáš, jak neschopnou máš dceru?

---> Alatey

---> Začarovaný les

Kdo by taky ocenil takové drsné vytažení z pelechu? Já, líný puberťák, teda rozhodně ne. Ovšem nutno uznat, procházka a rozcvička mi udělala dobře. jak se vůbec stalo, že už jsem byla tak velká? Bylo to jako včera, co jsem ještě byla poměrně malé vlče, a teď... "Tati, jak je možné, že jsem tak rychle vyrostla? Budou Ada s Noahem taky už tak velcí?" Jasně, pořád jsem byla menší než on, ale něco mi na tom prostě nesedělo. Nebo tohle bylo normální? On to přece nijak nekomentoval, ne? "Polární záři," zopakovala jsem po něm. To bylo jako co? Rozhodně to neznělo jako ti slíbení brouci, ale na brouky teď asi nebylo zrovna nejlepší počasí, takže jsem prostě vyrazila za tátou a snažila se s ním držet tempo, což teda nebylo zas tak jednoduché. Táhl mě teda pěknou štreku kamsi do háje - nebo spíš z háje, protože jsme se brzy ocitli na rozlehlé zasněžené planině a já konečně pořádně viděla na oblohu. A že bylo na co se dívat. Doslova jsem si z toho sedla na zadek. Páni! To bylo barviček! Dělala tohle obloha normálně? Že jsem si toho nikdy nevšimla! "Je krásná," uznala jsem, zatímco jsem na ta světýlka doslova zírala, očka rozšířená úžasem. "myslíš, že někdo umřel, že tak svítí?" Ani mě nenapadlo zpochybňovat jeho slova. Když to tak táta řekl, tak to určitě musela být pravda. "Ale ty ještě nehodláš umírat, že ne?" zeptala jsem se trochu polekaně. Ale ne, nevypadal, že natáhne brka. Ještě aby! Co bych si počala, kdybych něco takového musela oznámit smečce. A kdo by ji pak vlastně vedl, brácha? No to by dopadlo! Jak jsem tak ale pokukovala po otci a hledala známky toho, že by se tu chtěl v nejbližším okamžiku složit, moji pozornost upoutalo něco jiného. Rampouch! barvy z oblohy se v něm moc hezky odrážely a vyloženě mě lákaly, abych přišla blíž. Mhm. Podívejme se na to. Jak hezky se ten led barevně třpytil. Vyplázla jsem jazýček a nom, už jsem ho olízla, abych ochutnala, jestli ho ty barvičky neudělaly zajímavého i jinak, a... oh, co to? Můj jazyk během okamžiku k rampouchu přimrzl. "Chachííí! Pomoch!"

6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři - 2 body
1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů? - 1 bod

Tak dobře jsem se už dlouho neprospala. Spala bych dál, jenže to by mě nesměl vzbudit pohyb něčeho vedle mě. Mého otce, abych byla přesná. Zavrtěla jsem se a zamručela v polospánku na protest, jenže to už do mě šťouchal čenichem. Vrhla jsem na něj podrážděný pohled, ale... ale byl to táta, takže jsem ani slůvkem neprotestovala a zvedla se. Celé moje tělo bylo ztuhlé z dlouhého spánku hezky pod sněhem a venku byla zima. Fuj. No, asi měl pravdu, že je čas se pohnout, abychom tu nezmrzli. "Už jdu," odpověděla jsem, protáhla se a zívla a pak už jsem cupitala v jeho šlápějích. "Kam to jdeme?" A co to bylo na obloze? To zcela odvedlo moji pozornost od rozmrzelosti z takového náhlého probuzení.

---> Ledové pláně

1. Einar

---> Mokřady

Nespokojeně jsem švihla ocasem, když mě táta opravil. Bouci, to znělo pěkně a příjemně, ale brouci? Nelíbilo se mi, jak je to hrubé. Byla jsem ovšem zvědaváa pokud správné vylovení byla cena za informace o mých boucích, co bych pro ně neudělala. "...brouci," řekla jsem neochotně. Nadšení po něm chtít nemohl, protože mi přece slíbil jen že mi o nich řekne víc, ne že mi je ukáže. To kdyby mi slíbil ukázku...
Jídlo však bylo zdarma, bez toho, aby po mně chtěl vyslovovat nějaká slova. Mluvit už jsem přece ve svém věku uměla dobře. Následovala jsem ho, zvědavá, kam mě to vede a kde bude jídlo. Samozřejmě jsem se chtěla i něco málo přiučit, když ho budu sledovat, jak nám jídlo loví.
Jenže místo toho... jsme vešli do lesa. Najednou byli bouci a jídlo to poslední, co mě zajímalo, protože táta měl na sobě kožešinu! A já? Já měla plášť. A masku. A divný list na ocásku? Co mělo tohle znamenat? Ještě štěstí, že jsme rychle došla k závěru, že se mi ten obleček líbí, jinak by ten, kdo mě do něj oblíkl, něco slyšel. Teda... řev by slyšel. A táta by slyšel řev jakbysmet, takový řev, že by na mě ségra byla pyšná. "Jů, tati, podívej!" Nadšeně jsme se mu ve svém pláštíku předvedla.

---> Alatey

Hnala jsme se za tátou co mi síly stačily. Neexistovalo v tu chvíli nic, než lov a jeho zrzavý ocas. Vůbec jsem nekoukala doleva doprava a neřešila, kam mě to vede. Vlastně jsem si sotva všimla, že už nejsme na území smečky. tak moc jsem byla odhodlaná ho pokořit a ulovit, protože to se přece nestane, abych nám musela lovit jídlo!
A nakonec jsem skutečně vyhrála! S pocitem zadostiučinění jsme lapla otcův ocas a zakousla se do chlupů. "Mám tě!" informovala jsem ho a zase ho pustila. Táta potvrdil, že jídlo tedy skutečně loví on, a já s hrudí hrdě vypjatou vyrazila opět na cestu. byla jsme už velká, vždyť jsem byla rychlejší, než dospělý vlk! něco takového štěněti, jako jsem byla já, rozhodně pěkně zvedlo sebevědomí. "Ráda bych bažanta. Neboo... králíka?" poručila jsem si. "A tati? Bude už léto? Že by mohli být ti bouci?" Ano, ti mi pořád leželi v hlavě. netušila jsem, jak takové léto vypadá a nechtěla jsem ho přece prošvihnout.

---> Začarovaný les

Můj roztomilý kukuč fungoval, tatínek svolil! Cha, měla jsme lepší zábavu než sourozenci. "Platí!" vypískla jsme nadšeně a na nic nečekala, už jsem upalovala za ním. Přece ho teď nenechám jít beze mě, ne? Sliboval mi přece výlet a zábavu, což byly přesně dvě věci, které jsme teď chtěla. Vůbec mě netrápilo, že jsme Vločce řekla, že se za chvíli vrátí, ani že moji sourozenci nejdou se mnou, protože mít tátu jen pro sebe, to byl přece splněný sen. Věnoval se mně, ne jim.

Nebyl to jen takový malý výlet po okolí, to jsem poznala, jakmile jsme zamířili do krajů, které jsem ještě neměla šanci poznat. Rozhlížela jsem se kolem a žasla nad tím, naprosto unešená ze skutečnosti, že jsem najednou tak daleko od domova. A že půjdeme ještě dál. Co zajímavého tam objevíme? prožijeme báječné dobrodružství? Koukala jsem kde co lítá, když tu táta promluvil. zareagovala jsem rychle - jak jinak - vřeštěním: "Hej, to není fééér!" a už jsem si pospíšila a vyrazila plnou parou vpřed, abych ho dohonila. Večeři jsem přece lovit nechtěla, i když by si tím táta pravděpodobně naběhl, protože by pak chudák k večeři dostal pár listů a šišku a s trochou smůly svůj vlastní ohon. Možná jsem základy lovu už trochu chápala, ale pořád jsem byla žalostně nezkušená.

---> Mokřady (přes Tajgu)

Už jsem si pomalu začala říkat, že to otočím a fakt se vrátím, abych nepřišla o žádnou zábavu. Sourozence jsme přece nemohla nechat chvíli bez dozoru! Nepřicházelo v úvahu, aby měli něco, co já ne. Koukala jsme zpátky do úkrytu a přemýšlela o tom, když tu se ozval cizí hlas, který mě polekla, div jsem nenadskočila. leknutí se ale vzápětí změnilo na nadšení. "Tatíí! byla jsme se jenom podívat, jestli už nejdeš. Nechtěla jsme jít nikam daleko, jen takhle před uklyt, pšíšahám. Vločka na mě požád vidí, podívej!" To nebyla tak docela pravda. Vločka mě mohla vidět jen s trochou představivosti, ale to já v tuhle chvíli neřešila, protože táta byl tady. A řekl něco moc zajímavého. "Výlet?" nastražila jsme ouška. He, že by to tu venku bylo nakonec zajímavější, než uvnitř? "Na výlet bych ale ráda!" Půjdeme na výlet? Nabízel mi, že někam vyrazíme? "Mohli bychom spolu, to pak sama nebudu. prosím?" Hodila jsem po tátovi štěněčí očka.

---> úkryt Alatey

A už jsem ťapala ven. Jestli jde brácha se ségrou za mnou, to jsme teď neřešila, protože jsem přece nechtěla být pryč dlouho. Jen jsem musela jako velká a samostatná vlčice zkontrolovat, jestli už se neblíží táta, protože táta byl přece důležitý.
Před doupětem jsem si kecla na zadek a koukala sem a tam, jestli neuvidím známý zrzavý kožich. Ten však nebyl nikde v dohledu. Možná když počkám ještě chvilku? Ještě maličkou chvilku? Třeba se táta ukáže a když se teď otočím, tak ho prošvihnu. To by byla hloupá náhoda. Jenže čekání mě taky nebavilo a každou chvíli jsem se ohlížela zpět do úkrytu, protože co kdyby Vločka mým sourozencům vymyslela nějakou zábavu beze mě? To by přece nešlo. Já musela být u všeho dění.

"Táta ukázal sníh," zašklebila jsme se, "táta mě hodil do sněhu. Hnusně studí." Zkoumavě jsem si prohlédla její kožíšek. Ale trochu smysl to dávalo, ale: "sníh je bělejší," řekla jsem s naprostou jistotou a přesvědčením mláděte, které si myslelo, že už je velké a proto je stejně chytré a znalé jako dospělí. Vločka nás instruovala, že nesmíme řvát, jinak nám jídlo uteče, což teda byla logika, které jsme zatím moc nerozuměla, ale šťouchla jsem do sestry, aby sklapla. Jídlo bylo potřeba, řvaní může chvíli počkat. naklonila jsme hlavičku na stranu, když nám Vločka začala nabízet aktivity. Hru? Mám moc ráda hry! "Bude obsahovat bouky? Budou bouci, Vločko? Táta mi slíbil bouky. Plý až v létě, ale.... prosííííím!" A když už mluvíme o boucích, kde vůbec táta trčel? A kde byla maminka? Ale hlavně kde byl táta, samozřejmě. "Jdu kouknout po tátovi," řekla jsme Vločce, hrát si můžeme pak. A už jsem ťapala ven z úkrytu. Neměla jsme samozřejmě v plánu zdrhnout, jen vykouknout ven a zase doťapat zpátky, protože táta přece chtěl, abychom zůstali s Vločkou a táta se poslouchal. Navíc Vločka nám slibovala hru a třeba by mi obstarala i ty bouky.

---> území Alatey

---> území Alatey

Vrátili jsme se do úkrytu. Zatímco táta přemýšlel co s náma, koukala jsme okolo a přirozeně se po chvilce začala nudit, takže jsme šmejdila okolo. "Bouci ne." Informovala jsme sestřičku důležitě. "Bouci v létě." Už jsme taky chtěla jít očmuchat tu černou hromadu chlupů jako brácha, ale tátův pohled byl zákon a stačil, abych za ním zase začala spořádaně ťapat jako hodné vlče, které jsme nebyla. "Máma není? Vočka?" No a tak se stalo, že nás táta přidělil nějaké cizí vlčici, která nebyla máma. Chudák ještě nevěděla, že právě dostala do péče tři malé satany, ale táta se naštěstí zdejchnul dřív, než to stačila zjistit. "Já jsem Taicala" představial jsme se Vločce hrdě a pak už jen koukala, jak táta mizí. Pochopila jsme, že máme zůstat, že se táta zas vrátí. Že naše nová hračka je tahle vlčice. "Ty jsi Vočka?" zeptala jsme se zvědavě.
Ada mezitím začala ožužlávat druhou vlčici. přiběhla jsme k ní a zvědavě ji pozorovala. "Hamu papu?" zeptala jsem se. Ségra, ej to k jídlu? Sežereme to? Neměla jsem hlad, ale to by bylo, abych nechala sestru provozovat kanibalismus samotnou! jenže sestra nechtěla jíst, sestra chtěla imitovat sirénu "Čo žveš?" zeptala jsem se jí. Mám řvát taky?

Sotva jsme se najedli té podivné, nemlíčkovité stravy, následoval opět čas zábavy. tedy... učení, ale já v tom neviděla zas takový rozdíl. trávili jsme přece čas všichni spolu a s tátou a to bylo hlavní. Že nás ta černobílá vlčice opustila, to mi bylo docela fuk, protože jsme tu stejně měla všechno, co mi stačilo ke štěstí. Den to byl notně nabytý vědomostmi. Snažila jsme se mluvit a svědomitě jsem zkoušela všechno, co nám táta ukazoval. přirozeně jsme se pokoušela i vykřesat jiskřičky, protože mi nějak nedocházelo, že to logicky nemůžu dokázat. protože proč by to měl umět bratr a já ne? Tak to prostě nefungovalo. Alespoň v mé hlavě ne. Stopy mě zajímaly zpočátku, ale pak jsme vyhodnotila jako zajímavější šikanu sestry (protože sourozenecká láska se musí dělit rovným dílem a já jí nějakou dlužila za ty okousané kotníky, že?). A taky tátovi se musí nějaká ta láska nadělit, takže jasně že jsem se mu pokusila povalení oplatit, když on válel po zemi nás. bylo to celé velmi únavné, ale také velmi zábavné a poučné a i když jsme po tom všem byla utahaná, i tak jsme po tatínkovi škemrala jiskřičky na dobrou noc, a nějaký ten hezký plamínek. Plamínky se mi líbily. Ale nesahat, už když jsem se předtím moc přiblížila, zjistila jsem že jsou horké a že bych se s nimi neměla moc tulit. Nespálila jsem se, ale pochopila jsem to rychle.
Ráno pak dobrodružství pokračovalo. Táta nás zavedl k vodě. jak ta se mi líbila! A byla studená! přirozeně jsem se v ní pokusila vykoupat bratra.A když přišel čas bratra něco naučit, svědomitě jsme se ujala té role učitelky a myslela jsem si, kdovíjak mi to jde, i když z pohledu dospělého to byly dost směšné pokusy. ze stop už jsme však moc moudrá nebyla, protože jich na mou malou hlavinku bylo jednoduše moc. kdežto brouci, ti mě doslova chytili a fascinovali a když jsme se braceli, mumlala jsme si pod vousky celou cestu spokojeně: "Bouci. Blouci v létě. Budou bouci." Ačkoli jsem samozřejmě vůbec netušila, co to to léto je. Ale táta slíbil, že budou brouci, a to bylo to hlavní.

---> úkryt