Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Věděl že nejspíše i tato chvíle spánku pro něj nebude klidnou. Pro nikoho, kdo zažil tolik nebyla chvíle spánku klidnou. Přesto usnul během chvíle. Únava kterou pociťoval byla snad největší za poslední rok, ani v té nesmyslné válce toho tolik nevydal. Přesto tohle nebyl klidný spánek. Jako u každého pacienta se stále vracel k tomu co se stalo, vrhalo jej to stále do toho jednoho okamžiku.
--
Mnohem dříve než Solfatara procitl. Dýchal zběsile a uvnitř sebe pociťoval strach. Tohle nebyl kvalitní spánek, ten nezažil už více jak dva roky. Posadil se a tiše čekal až se jeho partnerka probere. Nechtěl nikam odcházet, neměl to jako potřebu. Spíše si hrál s menším plamínkem aby svůj mozek přivedl na jiné myšlenky. Jen co se probrala Solf tak se na ní pokusil usmát. "Dobré.." Odpověděl jí prostě. Nebylo více co říct. Bylo teprve po jejím probuzení. Avšak začínal pociťovat hlad. Měl by jim něco ulovit. Něco co by si mohli dát a zase se vydat zpět na cestu. Možná nějakou srnu či dva pořádné zajíce. Něco co se bude lovit lépe i v zimě. Podíval se hlouběji do lesa zda neuvidí něco co by se mu hodilo. Cítil pach pár laní, nebyli zase tak daleko, ale byl je schopen ulovit ve svém stavu? Zastřihal uchem a zamyslel se.

Nemohla to pochopit, on věděl až moc dobře ale co znamená ztratit někoho, kdo je vám tak moc milovaný. Před očima se mu objevil pohled na mrtvou Star. Její bezvládné a chladné tělo, které bylo napůl sežrané. Mrtvé oči upřené přímo k východu a meč pohozený kus od těla. Oklepal se. Nechtěl to už nikdy zažít. Nepotřeboval se ještě jednou zhroutit, zažívat pořád tu samou bolest po celý jeho život. Byl už tak silně traumatizovaný. Kráčel dál lesem a doufal že zase nejde pozdě.
Ihned k Solf přiskočil až je zahalilo zlaté světlo. Štít jenž se okolo nich utvořil měl nádhernou zlatou barvu, třpytil se ve světle jenž propouštěly koruny stromů. "Pomůžu ti s tou bolestí svalů." Zamumlal a Solf zahalilo i zelené světlo. Byli v pořádku a tak jí mohl pomoci s léčením. Bolest svalů se jí mohla uvolnit, pokud měla nějaké menší ranky tak se mohli zacelit i ony. Po chvíli zelené světlo přestalo a Taylor si vyčerpaně lehl vedle ní. Svou magií používal o hodně méně než oheň či zemi. Nepotřeboval jí tolik pokud nehrozila válka či bitva. Ležel proto vedle ní s hlavou položenou na packách. Unaven snad ještě víc.

(--- Svatyně
Dýchal zhluboka, jeho tréning byl však úspěšný. Cítil se po něm o tolik silnější.. netušil jak je to možné, ale zase byl ve své kůži. Až na barvu kožichu. Ta byla jiná než dříve, hrála více barvami a odrážela nejspíše barvu jeho duše. Z hnědého kuřátka se stal barevný kohout. Pokýval si spokojeně hlavou než si dovolil se rozplácnout na zemi. Neměl ani náladu jim tvořit úkryt. Prostě se budou muset se Solf vyspat na hulváta na zemi. Tedy doufal, že nebude mít ona nějaké speciální prosby ohledně tohohle, to by Taylor opravdu nerad. Stačilo mu, že se tu teď spokojeně válel v jehličí lesa. Připomínalo mu to druhé setkání s těmi podivnými narušiteli jeho klidu, když s Cerumem cestovali. Pamatoval si jen s těží jejich podivná jména. Tyhle mladé vlky nikdy neodrazil svou chladností. Drželi se jich jako klíšťata. Nejspíše kvůli tomu šátku, který Cerum měl stále u sebe a zakrýval mu ránu jenž značila to, že přišel o jedno z očí. Taylor se podíval na svou levou zadní packu. Bolela a nechutně pulsovala. Myslel že se přes tento úraz dokázal nechat za sebou.
Uvědomil si, že Solfatara za ním není. Nechalo to nepříjemný pocit v jeho hrudi. "Solfataro!" Zakřičel z plných plic na celý les. Nemohlo jí to trvat o tolik dýl u mistra a ona u něj stále nebyla. I přes tohle vše se vydrápal na bolestivé packy. Vytrvalost měl největší, proto vydržel hodně. "Solf!" Zkusil ještě jednou když se mu nikdo neozýval. V jeho okolí začal tát sníh, jenž za tu dobu stihl napadnout. Byl naštvaný a to zažehlo oheň pod jeho nohama. Vydal se opatrně Solf na proti. Co když se přeci jen něco stalo?

(-- Mlžná džungle
Taylor vedl Solf stále odhodlaně k místu kde se ona svatyně měla nacházet. Nezapomínal na to, že se nejspíše ve svatyni neuvidí. Neuvidí se po celou dobu, to nejspíše byla magie onoho místa. Doufal že se pak setkají ještě v použitelném stavu, po tréningu nebude schopen ani použít magii jak bude unavený. Teda aspoň si to myslel jelikož teď si chtěl dát pořádně do těla, napumpovat se na sílu jakou měl předtím a možná si pak ještě zajít koupit něco pěkného. Nějakou novou magii, kterou by se mohl učit a zdokonalovat se v ní. Podíval se na Solf po větě co řekla. !!Opatrně si od ní zase vzal zpět plášť aby jí v tréningu nepřekážel leč si jistě na něj už zvykla!!."Nezapomínej... nejsem o tolik silnější. Možná mám lepší vytrvalost, ale rozhodně tě neunesu až zpět. Budeme muset tedy chvilku v džungli či v lese u mostu odpočívat." Odpověděl jí a doufal že si jeho slova vezme k srdci. Netušila jaký byl vlk uvnitř svatyně sadista. Viděl ruiny. Pokýval na Solf s tím že půjde první a tak se tedy vydal vstříc tomu co musel prožít.

-------------
10 mincí = 80%
Vlastnosti budu trénovat následující:
Rychlost + 18% (po tomto bude na max)
Obratnost +2% (po tomto bude na max)
Schopnost lovu +54% (také bude na max)
poznámka tedy pro Tebe, že na Taylorovi budu mít všechny procenta na max
-------
Jen co překročil pomyslný práh ruin jej naplnila neznámá atmosféra. Na zádech ho tížila váha kterou už ani nevnímal. Na plášť si zvykl tak moc, že se s ním dokonale sžil. Naposledy se cítil podobně.. to tajemno které na něj dýchalo z celého místa. Pociťoval v sobě dokonce i nadšení, že konečně bude na levelu na kterém byl než se ztratil až sem. Možná bude horší, ale pořád.. bude mít zpět aspoň část. Nečekal že by mistra našel tak rychle, i minule mu to dalo chvilku zabrat. Díval se okolo sebe a hledal toho staříka, který jen tak vypadal. Ve své duši to byl satan. Mistr se jako na zavolanou vynořil odkudsi ze stínů. Taylor jej ihned uvítal ukloněním. Bral ho jako boha a bohům se každý musel v jeho domovině klanět, pokud jej tedy vyloženě nepožádali o opak. Mistr však nikdy nemluvil. Jen zíral přímo na Taylora jako by se snažil prohlédnout do jeho duše. Nemusel teď ani nic říkat a už byl mistrem vyzvaný aby se vydal za ním. Taylor neváhal a vykročil za ním.
Zastavil se a zamrkal když se najednou objevil v lese. Že by měl teďkon lovit? Nejspíše. Chtěl to trénovat co nejvíce a tady to měl. Povzdechl si a upravil si pořádně plášť, aby mu nesklouzl ze zad během toho co bude zběsile běhat po lese a bude se pokoušet lovit. Nakonec se postavil a začal naslouchat a soustředil se i na pach. Jen co nabral stopu jakési lasičky tak se pomalu začal plížit k místu kde by tento tvor měl mít svůj brloh. Obživa jako obživa. Jen co ho ale tvor zbystřil se rozběhl ve snaze si zachránit život. Taylor se ihned rozběhl za ním leč chvilku pocítil i ostrou bolest v zadní noze. Rychlost neměl tak dobrou proto spíše volil kličkování a obratnost, lehkost se kterou se pohyboval získával také díky plášti. Několikrát se po té bílé mrše pokusil cvaknout zuby, ale ona byla menší a hbitější. Lasička zběsile běžela a vlk s barvou polární záře běžel za ní. Chtěl jí tak moc ulovit, chtěl jí aby dokázal to že není jen ubohá nicka. Zavrčel plný naštvání, že mu ta mrcha zase utekla z útoku a odrazil se od země. Chvilku to vypadalo jako by tam i letěl, ale nutno si uvědomit že díky svému plášti skákal dál. Přistál tlapkama přímo na lasičce a zaryl do ní své drápy. Zvíře děsivě zapištělo a pak.. už bylo ticho a jeho tělo bylo nehybné. Ovšem než si jí Taylor stihl prohlédnout zmizela a on si všiml, že ještě z lesa neodešel či lépe řečeno nezmizel. Taylor proto tedy mlaskl a díval se okolo sebe co by mohl být jeho cíl. Uvědomil si, že v okolí cítí stádo laní… že by tohle byla ta výzva kterou musel dokázat že je hoden lovu o samotě? Většinou laně skolilo více vlků. Na to aby jí skolil sám potřeboval vymyslet plán. Zamyslel se. Možná nejsem nejrychlejší a nebo nejsilnější, ale… moje schopnosti ovládání jsou na vysokém levelu. Ovládám zemi a oheň… s tím by se něco dalo udělat. Projelo mu hlavou. Ještě chvilku byl přikrčený než se mu dvoubarevné oči rozzářily. Vymyslel plán který by mohl fungovat. Lovení nemusí být vždy za pomocí pacek a zubů. Jsou vlci s magií. S tím se pomalu začal plížit směrem ke stádu laní, jenž si spokojeně přežvykovaly listy. Nehodlal to jen tak vzdát. Smečka bude potřebovat schopné lovce a když pochopí techniku lovu s magií pomůže si a pomůže i Solf. Prasknutí větvičky ho prozradilo a stádo se dalo na útěk. Taylor se ihned za nimi rozběhl a uvědomoval si, že jim jen tak nestačí. Všiml si ale spadlého stromu po kterém by jim mohl nadběhnout. Vymsrčil se do vzduchu a doskočil na kmen do kterého zaryl drápy aby se udržel. Skoro spadl, ale záchyt drápy mu pomohl. Ihned co si byl jistý se rozběhl. Jen co byl nad laněma skočil a ve vzduchu udělal ohnivý bič, který omotal jedné lani okolo krku. Jak dopadal tak za ohnivé laso zatáhl, až uslyšel nepříjemné křupnutí. Laň měla opálený krk ze kterého se kouřilo a on měl skolené jídlo mnohem lépe než kdyby užil jen klasických metod. Než se nadál tak les okolo něj začal mizet. Takže svou zkoušku zvládl? Nejspíše jo.
Než se nadál objevil se vedle mistra. To co budou dělat bylo jasné. Bude se muset rychle rozhodovat, žádný dobře promyšlený plán na něj tady nečeká. Podíval se na mistra a pokýval hlavou, že je připravený. Nač to zdržovat, když mu tady pomůžou jen jeho reflexy. Vyrazili tedy. Taylor cítil jak skutečně vystřelil, jak bez váhání běžel a dával si pozor na terén, který mu mohl být každou chvilku více a více zrádný či nápomocný. Běžel a sledoval jak má mistr prostě na vrh. Jak se jeho naděje ztrácí v prachu. Avšak neváhal si sáhnout až na úplné dno. Nehodlal se nechat jen tak zahambit někým kdo je sice zkušenější, ale starší. Bůh nebůh Taylor ho rozdrtí. Vnímal terén. Sledoval každý detail který by mu mohl pomoci. Ale tohle bylo jen na reflexech. Mohl zvolit horší cestu, ale rychlejší. Či jistou cestu, ale pomalejší. Všímal si jak mitr se radši vydal po kládě nad lehčí jámou do které kdyby spadl tak by se dlouho drápal na povrch. Všímal si jak musel zpomalit. Tohle byla šance ho předehnat. Taylor se rozběhl z plných sil a odrazil se. Letěl vzduchem a sledoval jen místo dopadu. Byl to docela dlouhý skok, ale on cítil jak plachtí vzduchem díky plášti. Dopadl na zem spíše tlamou, leč využíval vlasnosti pláště často, tohle bylo prostě moc. Ihned co se zvedl tak změnil svůj směr, protože si všiml jasné zkratky.Běžel a využíval jakékoliv zkratky která mu mohla pomoci. Několikrát se skoro rozsekal když rychle změnil směr. Až nakonec… udýchaně se zastavil, když zjistil že tento závod vyhrál, že za ním jen mitr už jde.
Sedl si na zadek, když se najednou zase objevil v džungli. Zhluboka dýchal a uvědomoval si, že tohle nejspíše bude překážková dráha na obratnost. Tohle se mu líbilo. Proto spokojeně zamručel a postavil se zase. Byl hrdina, musel být hrdina pro Solf tak i přes únavu kterou teď cítil nesměl přestat. Rozběhl se tedy a s ladností přeskakoval jakoukoliv kládu či se vyhýbal liánám do kterých se mohl zamotat. Využíval dokonce i své výšky, tudíž pokud byl spadlý strom který místo přeskočení mohl podlézt udělal to. Nebyl to závod, byla to prostě dráha, kterou musel zvládnout. Vyhýbal se obratně i díky plášti, ale… ten nebyl vždy nejlepší záchranou. Cítil jak se zachytil za větev což Taylora poslalo k zemi. Naštěstí se ihned oklepal. Zkontroloval plášť a rozběhl se dál. Ale vzhledem k vysoké obratnosti, kterou měl už před vstupem do svatyně se mu povedlo dráhu dokončit.
Objevil se zase v mistrovo úkrytu. Unavený a bolavý. Podíval se na něj a uklonil se lehce na znamení díků. Vydal se ven za Solf a pak je vedl zpět do lesa, aby si tam mohli odpočinout.
>> Les u mostu (přes džungli)

Schváleno

Zamručel. Pořád našvaný z toho co se tam stalo. Možná to mělo znít jako omluva, možná ne. Rozhodně jim však nechtěl více kazit vzduch. "Když se do příště naučím být otevřenější k cizincům, které vidím poprvé v životě, možná to dopadne líp." Zamručel. To co dělal bylo držení svého rodu, někdo kdo byl skoro poslední z rodiny mohl tento akt respektovat. Nedělal to pro sebe, dělal to pro všechny předky. Solf se zeptala co se vlastně u mistra dělá. "Mistrovi řekneš co bys ráda trénovala, on podle toho vytvoří ty arény. Na vytrvalost lezeš na horu, lov lovíš a obratnost teda nevím... ale na sílu s mistrem bojuješ." Odpověděl jí to co on u něj vypozoroval. "Je to takový záhadný stařík stejně jako Wu, ale tenhle je schopnej tě tak moc zmordovat že ani nekrkneš." Dodal ještě po chvilce aby upozornil na to jak moc je to na hovno situace ve svatyně. Přesto se vydal směrem svatyně jak si tak pamatoval. Ono to nebylo zas tak moc nepřístupné když už byl více vytrénovaný. Pomalu překračoval skoro spadlé stromy. Nebo ne překračoval on je přeskakoval. Dokonce dával pozor zda jej Solf stíhá.
-) Svatyně

(- Dračí průsmyk (luka)
Nemohl jim to vyčítat, sám by si možná ani sám nesedl, ale zamrzelo ho to. Zamrzelo ho to, že i přes to jak dlouho je na těchto ostrovech se pořád chová podle vzorce který se naučil. Nelze mu vrýt pod kůži něco jiného. Uvědomil si kolik bolesti prožil než se stal tím vhodným, vychovaným jedincem na místo budoucí alfy. Nikdo netušil co prožil, nikdo ho nemohl soudit a on musel jen slepě odhadovat u vlků, které ani neznal. Tak jak byl naučený. "Třeba příště naše setkání bude lepší... pokud se odtrhnu od kořenů." To byla jeho poslední věta k těm dvěma a pak už jen šel dál a dál. Jako by se potřeboval dostat z tranzu který právě prožil. "Byl to debilní nápad.... nedokážu se uvolnit u ostatních... vždy mi v hlavě přepne na automat." Promluvil po chvíli směrem k Solf, když promluvila i ona a byli o kousek dál než Xander s Cin. Ne že by mu vadili, jen... "Choval jsem se povýšeně... nedivil bych se kdyby mě brali za úplného č**áka." S tím šlehl ocasem a na chvilku se zastavil. "Nebyli špatní... no sice Xander smrděl jen samicema a u Cin bylo cítit jakési napětí jak se snaží držet, ale nic co bych měl odsoudit..." Zarazil se když si uvědomil co zase dělal. Zavrčel a stáhl uši k hlavě. "I po roce...to furt dělám." Zamumlal si spíše pro sebe. Možná jejich další shledání bude lepší, ale nedoufal v to ani. Naučil se spoustu věcí, které se aktivovali podobně jako pud sebezáchovy. Proto se rozhodl dále mlčet. Možná takhle působila Lissandra na Solf. Jako namyšlený vlk, jenž vše dělá v prospěch vyššího dobra, což vypadá nafoukaně a sobecky. Nehodlal to ale více řešit, možná příště ten tranz už nebude...
--) Mlžná džungle

(---- Němé údolí (přes severní hory)

Stále mlčel. Neměl potřebu se zapojovovat do už tak mrtvé debaty. Teda ona zemřela hned s tím jak se objevil on a Solf. Kdyby tu nebyl bavili by se? Bavili by se jako normální vlci? Pořád musel působit povýšeně, ale byl k tomu vychován. Už i Cerum ho upozorňoval na to jak se choval a jak vypadal, když se měl představit někomu novému. Povzdechl si a podíval se směrem k nebi. A kde si teď? Zmizel si a už ses neobjevil... Pomyslel si. Uvědomoval si jaké city dříve k Cerumovi choval... vzhlížel k němu, možná dokonce... jeho srdce začínalo rychleji tlouct a Taylor cítil jak se mu nepříjemně sevřel žaludek. Nikdy nebyl stoprocentně na samice, ale až s tím bílým zmetkem mu to došlo. Jak zvrácené by bylo kdyby to přiznal? Přiznal by že měl city k vlkovi se kterým cestoval... byl pro něj záchranou, upnul se na něj. Ještě než potkal Solf. Ta pro něj byla novým ohněm, ale stejně nikdy jeden nezapomene na všechny které miloval.
Cerum ovšem měl někde ve světě svou partnerku. Vlčici která sice měla mysl pomatenou temnem, ale byla tam stále pro něj. Zatím co on tu měl Solf. Solf které nedokázal kvůli tomuhle říct nahlas co pro něj znamená. Stejně jako rodina by ho totiž mohla opustit. Podíval se na Xandera. Ihned odvrátil pohled a nechával se vést podle toho co si pamatoval. Dostával se do svatyně podobně. Ale nechtěl stále mluvit. Stále se mu na Xanderovi něco nezdálo. Pokud mu něco nehrálo tak to, že se motal jen v okolí samic. Necítil z něj nic jiného než pach samiček, většinou rozeznal samce lehce.
Podíval se na Solf a naznačil jí, že on toto shledání neuznává za úspěšné. "Jdeme Solf napřed... nejsem někým kdo by soudil, ale tady nejsme vítaní. Aspoň tedy já nejsem vítaný ze strany Xandera." Zamručel jí do ucha jen co se k ní přiblížil. Nehodlal mu nadále otravovat vzduch. Proto přidal na svém tempu.
---) les u mostu (přes Louku)

Penízky poprosím na Merlin! :3

← Les alf (Furijské hory)
Nejspíše nastalo jen ticho. Dokázal skutečně zabít konverzaci pouhým představením? Nah, tak ať nebude se doprošovat k tomu aby tu bylo živo. Věděl že by to Solf mohlo zamrzet, že si on zrovna nechtěl povídat s vlky co zrovna potkal, ale ona ho musela chápat. Nikdy nebyl ukecaná s jinými vlky. Neměl hlavu tak vysoko zdviženou aby se nekoukal pod své packy. Dával si pozor na to kam šlape a přesto... panovník kterým měl být byl někde pořád tam uvnitř. Podíval se na svůj stín a uvědomil si, že se stále podobá panovníkům před ním. Amy by byla pyšná... projelo mu hlavou a dokonce vzpomínal na vlčici jenž ve svém kožichu nesla jasné znaky stáří když se narodil. Přesto se vždy snažila být tu pro ně, pomáhala každému, ale od smrti její vlastních potomků a smrti i jednoho vnuka se zdála jako ta babička co už spíše dává jen rady z povzdálí. Povzdechl si a uvědomil si že jejich kroky míří skrz hory.
Ucítil lehký vánek na své srsti. Zastavil se a díval se směrem kterým odhadoval že větřík vane. My jsme vzduch, vracíme se tam vždy po smrti... jednou tu budu také takto pro své děti... ale.. v jeho očích se chvilku zablekl smutek. hlídají mě stále rodiče? Projelo mu hlavou. Zemřeli během bitvy. Jejich těla našel hned co se tam vrátil aby pomohl s určením mrtvých. Podíval se na ty dva, jak se k němu Cinder přidala. To mu odvedlo myšlenky jinam. Pokud byli oba dva tak neskutečně žárliví, tak je to jednoho dne zabije. Znal vlky které láska zabila, které zničilo to že se nikdy nedokázali povznést nad to vše.
Šel za nimi dále, vedle Solf a doufal že se dostanou brzo do svatyně, aby se na tohle dobrovolné ničení nemusel dívat.
→ Dračí průsmyk (přes severní hory)

Netěšil se, pořád byla mez kterou Taylor hodlal snést. Pořád byla mez s jakou se naučil chovat k ostatním a nehodlal to měnit. Nechtěl se ani měnit vůči vlkům které neznal. Neměli mu co vytknout, neznali jej a neznali ani jeho příběh. Byl rád když vlk prokázal respekt když už neměl ani své postavení, narodil se na území kde se respektovali všichni. I on vykal vlkům s nimiž neměl vztahy ve své rodné smečce, tykalo se jen tulákům či kappám. "Nemá ti co vyčítat, všichni se rodíme stejně.. všichni děláme chyby. Život si nevybírá mezi normálními a vysoce postavenými, prostě bere. Tobě vzal sebedůvěru. Mne vzal vše co jsem miloval a ctil, vše co jsem znal... i Lissandře něco vzal, proto k tobě musí hledět normálním pohledem. Navíc se mi nezdála namyšlená aby ti hned vmetla do obličeje tvou chybu. Ne jako Sar." Snažil se jí uklidnit. Nevěděl však že brzo přijde jen chlad.
Viděl je v dálce. Jeho postoj se narovnal, hlava se hrdě zvedla a oči naplnil chlad. To co ho naučili. Nikdy neukazovat city vůči cizím. Vždy jen ledově rozhodovat a nenadržovat. Šel hrdě vedle Solf, dával si pozor na to jak držel jednotlivé části těla. Jen co byli natolik blízko že mohli vidět různá gesta, tak kývl na pozdrav. Mlčel. Tak byl vychován. Aby mlčel a mluvil jen když to bylo důležité. Solf stále měla jeho plášť, s ním by zakryl aspoň ramena, ale nevadilo mu to tak jako že ho Solf představila. Byl zvyklí že mluví první samec a až pak jeho družka. Naštvalo jej to někde uvnitř, nehodlal to však komentovat. On mluvil a Star byla svaly. Stejně jako u většiny párů a hlavně u panovníka. Ovšem hlavou mu projel Kuroko se Sintare. Tam byli oba vlci kterých si natolik vážil že doteď cítil jejich stín. Když ho Solf dopředstavila, tak se rozhodl promluvit konečně on. "Taylor Kom de la Marcia, těší mne." Prosté ledově chladné představení vyšlo z úst které neměli žádnou emoci jako zbytek obličeje a těl následované lehkou úklonou. Očima přejížděl vlky a dělal si na ně názor. Jako správná Alfa hodnotil všechny faktory se kterými byl zatím seznámen. Xander se zdal až moc dobrosrdečným. Připomínal mu Jayce. Jenže... jako každý neuměl držet jazyk za zuby a nemohl si odpustit poznámku. "Také Vás rád poznávám." Neměl potřebu mu poznámku vrátit, bylo to neslušné. Přesto ledový tón nemizel. Ani postoj který si stále Taylor zachovával. Jeho ladnou chůzi.
Svou pozornost přesunul na Cinder, bez pohnutí hlavy jí sledoval jen očima. Prohlížela si jej stejně jako on jí aby dostala názor na to co se dělo? Nehodlal tomu věnovat více pozornosti než bylo nutné. Solf Xandera znala, sice byla neopatrná, ale vlk se nezdál být zbytečně agresivním. Poklidný mladý vlk jenž se snaží spřátelit se všemi. Nejspíše balič srdcí všech samic na které narazí. Zarazila jej Cinder, která mu okomentovala zabarvení kožichu. "Děkuji Vám, máte velice vnímavé oči. Plášť jenž nese má partnerka na zádech vskutku patří mě. Nepotřebuji ho aby mne hřál a vzhledem k okolnostem nemá Solfatara tak hustou srst, vypůjčil jsem jí tedy můj plášť aby během našeho putování netrpěla zimou." Nemusel se ani snažit volil slova. Šlo to přirozeně, jako by se zase vrátil zpět. Jako by stále měl svůj titul a reprezentoval svou rodinu. Podíval se na Xandera a pak na Solf. Nehnul při tom ani hlavou, prostě je přejel očima. Nikdy však jeho pozice nebyla ani chvilku strnulá.
Cinder se konečně zmínila o svatyni do které chtěli jít i se Solfatarou. Nevěděli nejspíše jak to tam chodí. On tam byl během svých cest na tomto souostroví. Mohl jim vysvětlit co tam je a jak to tam chodí. "Svatyně je magické místo. Mistr vám pomůže při každém tréningu jakékoliv schopnosti chcete krom magií." Řekl stále ledovým hlasem na vysvětlenou ve zkratce. Nehodlal jim líčit jakékoliv romány o tom co prožil, když je ještě ani neznal. Solf tu bude od kamarádíčkování, nebyla naučená ničemu co by to ovlivňovalo. Ach Kaine.... co bys na mém místě dělal ty? Zbavil by ses toho jak tě vychovali či dál držet hrdost nás lvů? Mluvil ve své hlavě k duchovi jeho předka. Většinou se obracel k jejich pomoci pořád. Chtěl je stále reprezentovat jak nejlépe uměl. Chtěl pořád mít hrdost lva. Držel tempo s ostatními pohled pořád chladný a držení těla stejné, jako by se vrátil skutečně zpět...
→ Němé údolí (Přes Furijské hory)

Bylo vidět že Solf nebyla zcela spokojena s jeho názorem. Taylor možná neříkal úplnou pravdu ohledně toho co se dělo v hlavě každé alfy. "Fajn... můžeme se nechávat ovlivňovat názory, které jsou zcela osobní, ale také musíme nahlížet na celkové dobro smečky. Chápu že je Lissandra na tebe naštvaná, vidí v tobě slabou vlčici, ale... jsme ve vztahu dva, dva budeme vychovávat vlčata. Já o svých schopnostech nepochybuju, nepochybuju ani o nás. Naší prací bude ale nutnost přesvědčit i Lissandru." Věděl jak to chodí. Nikdy by nemohl dovolit vlčata určitým pozicím. Liss respektoval, jak už bylo několikrát zmíněno, pokud jim nebude přát tak to pochopí. Zastřihal uchem a podíval se na Solf. Jít ve více do svatyně? "Solf... víš jaký jsem stále vůči ostatním..." Jeho pohled byl rázem ledově chladný. Jen k pár vlkům se choval mile a přátelsky. Zbytek jako třeba ty co potkal při útoku cizáků nemusel, choval se odtažitě a jednal ve vlastním dobru. "Pokud to ale přežijí, tak klidně. Nemám s tím problém."

Podíval se na ní a zastřihal uchem. "Neboj, nikdo nás nebude soudit. Jako alfa se na to musí koukat zcela nesobecky, bez osobního názoru." Odpověděl jí na to co jí nejspíše trápilo. Vskutku, Liss nemohla svůj názor jen na jednoho z nich nechat všechno zhatit. Nebo spíše by neměl ovlivňovat finální rozhodnutí. Taylor se Solf zesílili od doby co přišli na tento ostrov. Taylor dokonce objevil i svou magii. Nehodlal se tedy nechat potupit tím, že by vlčata nedokázal vychovat. I kdyby na to měl být sám. Věděl jaké je to být sám bez rodičů... chvíli takto musel být když se oni věnovali svým povinnostem, tomu co každý vlk musel dělat. Konečně sešel až dolů. Měli by se tedy vydat zpět za smečkou. Ale vzhledem k tomu jak se Solf cítila... zvolil pomalejší tempo a zase zamířil k lesu Alf. "Rovnou se budeme moci zeptat zda smečka nebude něco potřebovat specifičně." Řekl. Bylo to lepší než přitáhnout něco co by se nehodilo.
---) Les alf

Zkouším to! :)

Rodina... to slovo ještě lehce zabolelo. On by rád měl svou rodinu u sebe, rád by zase viděl svého bratra či sestry. Viděl by je zase hrozně rád, byl by rád kdyby jejich pach cítil ve svých nozdrách a vše by se zdálo jako dřív. Klidné a připravené jako cestička vydupaná už předem. "Jo máš pravdu... bylo by na čase konečně Lissandru usvědčit v tom, že si zasloužíme založit rodinu." Odpověděl jí. Možná kdyby se předtím nehádali a on se nechoval jako idiot tak by to už mohlo být. Mohla by tu být jejich vlčata s nimi. Podíval se na Solf a pak zase na polární záři. Zvedl se konečně z chladné země a jeho packy si to namířili pomalu dolů ze srázu, který se nezdál už ani tak prudký. Barevný kožíšek mu nově zdobili i vločky sněhu, které se snášeli k zemi. "Vlastní úkryt? Na to abychom utekli před Lissandrou a zlým Sarem? Hm, to zní jako plán." Řekl zamyšleně. Bylo by milé mít někde daleko takovou zašívárnu, kde by se mohl i Taylor občas schovat před svými povinnostmi, které ještě nevěděl jaké vůbec budou. Následoval Solf a doufal, že se brzy vrátí, aby jim Liss požehnala a on zjistil co jako Kappa bude plnit.

Zazubil se když do něj strčila packou. "Nenechám se. Navíc na to že jsem drobnější mám docela tukové zásoby." Zavtipkoval. NIkdy nad tím nepřemýšlel, ale on nebyl někdo kdo by si okolo pacek obmotával partnery. Vždy se zamiloval tak neinvazivně. Spíše ani nikdy netušil jak. Ale v jednom měla pravdu. Jeho chování se měnilo podle toho jak se mu posouvala nemoc. Kéž by jej Jayce viděl teď. Jeho mysl se pomalu vracela zpět, byla skoro ve stejném stavu jako před válkou. Tenhle okřídlený jedinec by na něj byl nejspíše hodně pyšný. Dokonce by i uronil slzu jak nadšený by byl. Ale u většiny vlků které znal bylo těžké poznat na co skutečně myslí. Co je zničilo a co jim zvalo úsměv. Většinou byli mezi sebou svázaní i napříč rody. Leč jiné jméno krev byla stejná. Pořád byl potomkem vnučky Garmadona. Pořád je vázala krev. Vzpomněl si na sladkou Siriah a to že se i jako slepá uměla usmívat. Že jí nikdy její stav neomezoval aby každého brala jako svou rodinu. Dokonce poznal i černo-rudého vlka jenž ve svém životě zažil tolik a Rin dokonce Taylorovi několikrát pomohla najít odpovědi. Zatímco další děti od něj se domů moc nevraceli. Kde se teď všichni sejdou když vzniklo několik nových smeček? Ale slyšel i on ty zvěsti že Garmadoni na počest všech vytvořili smečku jenž bude přijímat vlky bez problémů a s láskou. Možná by se Solf mohla dozvědět více o celkové historii jeho rodu. Věděl že spíše mluvil jen o minulosti, co on prožil, ale Solf nikdy neslyšela jak to skutečně s Marcii bylo. Zasloužila si to vědět, zasloužila si vědět jak jeho kultura byla rozdílná vzhledem k tomu kde se jeho rod původně nacházel. "Možná bych tě mohl naučit více zvyků a také jak to tam vypadalo. Leč jsem z kolonie Marciů jenž se narodili už na Garmadonském území, tak někde ve světě je nás více. Máme zvyky pořád svázané s tím odkud pocházíme." Vysvětlil jí pro začátek. Zhluboka se nadechl a zase vydechl. Styděl se za to, že se bojí výšek když jeho rodina původně žila na horských hřbetech. Ale dokonce se Taylor zvládal svůj strach braburně. "Můžeme jít o kus dál." Bylo nad ním vidět že nad něčím přemýšlí. Bylo dokonce vidět že je to téma citlivější, jelikož v jeho očích měl ten výraz bolesti, muk které prožívali i ostatní. Prokletí rodu takové.