Příspěvky uživatele

< návrat zpět

TANEC MRTVÝCH - Taylor + Zeinab
POST 1
Rozuměl si s ní více než se Solf, proč tedy ztrácel čas v partnerství kde vlčici co měl milovat bral spíš jako nejlepšího přítele? Povzdechl si. Solf mu měla co nabídnout, ale nemohla být jeho partnerkou pokud by se nezměnila. To on se taky měnil. "Zem také mám, docela podivuhodná magie. Narozdíl od ohně i něco buduje." Odpověděl jí na její myšlenku. Měl dva úplné opaky magií. "Pravda, ale zas vem si. Někteří magie nemají a jsou spokojení. Protože neví vlastně jaké je to mít magii a my zas nevíme jaké je to magii nemít. Je tvůj život těžší pokud jí nemáš? Si diskriminovaný pokud jí nemáš?" Zeptal se pobaveně. Filozofická otázka spíše, docela dobré uhození hřebíku na hlavičku. On magie používal, trénoval je. Byl zvyklí na to. Stejně jako dříve měl své tělo vytrénované. Nebyl dříve tak slabým, nebál se dokonce i svou sílu využívat. Podíval se na Zei a pokýval. "A přitom je smrt koloběh života. Pro mnohé je i zvykem mít rituál před boji. Chtěl bych s ní mluvit, to ano. Ale zároveň vím že udělala co mohla aby se ubránila za což jí patří čest. Zemřela tak jak chtěla. V boji." Odpověděl jí. Přitom znal i zvyky honu. Chápal že oni před bojem dávali své životy do rukou osudu. Garmadoni zase šli do všeho po hlavě stejně jako oni. Neměl co komu vyčítat.
"Oh, netušil jsem že i v jiných smečkách chtějí aby jejich nejmladší uměli co nejvíc a ukázali co uměli při zkoušce. U nás to byl krutý tréning následovaný ještě krutější zkouškou. Už od malička se vlče učí kde je jeho místo. Každé postavení má pak jiný tréning a nelze si šplhnout jinak než za vysoké zásluhy. Teda tak to bylo, nevím kdo je nyní alfou všech zbylých vlků." Řekl. Bylo hezké slyšet že to nějaká smečka měla podobně. Již od mala se on učil jak být vhodným vlkem a pak byl vybrán na alfu a jeho tréning byl ještě krutější. Ale byl za něj rád. Nenadával na něj. "Až na ty zvyky to u nás bylo stejné. Trůn se dědil z rodiče na potomka. Netřeba zmiňovat tu nenávist ohledně toho z řad prostředních členů. I když to pravidlo bylo dáno dávno, však některým se jeden nezavděčí ani celým stádem laní." Vše ale bylo pryč. Rozplynulo se to v prach.

Pak však temno, neuvědomoval si ani kdy usnul. Jen pomalu otevřel oči a nasál pach okolí. Smrt. Něco jako když se jeden přidá do honu. Zei se o něj rozplácka což jej donutilo se zasmát a opatrně se zvedl na vlastní nohy také. Zakýval hlavou, ano byl v pořádku. Místo jej fascinovalo takže si nevšímal ani bušení vlastního srdce. Rozhlédl se okolo nich. Podle vyprávění to vypadalo totožně. Tohle jej trklo. Nemít v rodině někoho na hraně řekl by že jsou zase ve světě cizáků, ale ne. Páchla tu smrt a viděli jen světlo, které je někam vedlo. Sykl. "Ano, vskutku milá Zei, jsme zase v prdeli spolu, ale proč se mi zdá že jsme na hraně našich světů? Slyšel jsem o tom hodně, hlavně díky tomu médiu, ale nikdy bych netušil že by se sem dostal i normální vlk. Způsobila to naše debata? Prošli jsme snad přes něco nebo jsme zemřeli?" Zeptal se a opatrně Zei štípl zuby, aby zjistil zda stále ucítí fyzickou bolest. Vykročil opatrně za ní. "Dávej si bacha, pokud skutečně jsme tam jak jsme řekl, tak nás čekají věci horší než při cizácích. Svět mrtvých se od našeho prý zásadně liší." Kora nikdy nedržela tlamu zrovna o tomto světě. Měla zde svůj vlastní domov, svůj druhý domov kam často mizela pokud se potřebovala zabývat tímto světem. Snažil si vzpomenout na to před čím ho hlavně tato vlčice varovala. "Pravda... toto štěstí by se dalo ale teď nakopat. Aby nás příště neposílalo na smrt." Zhluboka se nadechl. Něco o tomhle věděl, měl to přece v rodině, měl v rodině pošuky pro které byl tohle druhý domov pokud se skutečně jednalo o druhý svět.

<< Ostříž přes Severní hory.
Podíval se na písek. Toho se moc u nich nenacházelo, většinou tam byli takové ty záležitosti zahrnující mírný pás. Žádné super věci dokonce i pár vylidněných lidských vesnic. Zei to nejspíše tu připadalo více jako rodina, nedokázal to však určit dobře. "Je hezké slyšet i o tom co znají ostatní, aspoň vím že tradice existují všude a nejsou jen na jednom kousku země." Odpověděl jí na to. Skutečně, nedokázal ani popsat že byl rád co všechno se nově o Zei dozvěděl. Za tu dobu se mu o minulosti otevřela snad více než Solf. "Garmadonská věc, co jsem tak pochopil tak ti to taky moc nepřidá. Furt slyšíš hlasy a vidíš mrtvé, teda vidíš je jen ty a slyšíš. Zajímavá magie, ale jsem radši za ty co mám já. Dokonce i za ten štít co umím vytvořit." Odpověděl jí na to, do věcí Garmadonů se jako Marcia motal velice málo, jeho praprababička si to ani nepřála. Garmadoni jim vzali svobodu a proto si ona i poté nechala svůj rod a chtěla jej předávat dál. Měl určitá pravidla která za svůj život musel dodržovat a ani po rozpadu je nehodlal porušovat. Řekla, že by bylo super někoho takového najít. Pokýval hlavou. "Vskutku, mluvil jsem s nimi. Oběma co byli v mé domovině, jenže jsem neměl ještě s kým se spojit, ale hodně vlků je vyhledávalo, nejspíše kdyby si za to nechávali platit tak by mohli mít cokoliv." Dodal pobaveně k její myšlence. Podíval se na ní a zacukal uchem. Možná, jejich zvyky se táhly dlouho, nikdo nevěděl kde přesně či kdy vznikli, ale miloval je. Chybělo mu to. Podíval se okolo nich a vzpomněl si na setkání s Rain. "A máte ještě vy nějaký zvyk?" Zeptal se jí. Pořád pociťoval jistou nestabilitu, ale povětšinou nebylo nic poznat, byl klid. Díval se tedy okolo nich zda tu nenajde něco co by jej zaujalo. Co by mohli prozkoumat.

<< Daén (přes les Alf)
Podíval se na ní, stejně jako Garmadoni i jejich rod věřil na neúplnou smrt. Většina tu byla držená kvůli tomu, že nedokončili svou cestu v životě. Nikdo tu duše nemohl držet krom médií nebo jak se jim nově říkalo modrou krví. Sintare, Rin, Kora či dokonce Valk a snad další budou v tomto koloběhu pokračovat, budou dále pomáhat duším. "Nevím, vlčice co má podivnou magii říkala, že ale hodně vlků po válce nenalezlo klid. Nedokázali odejít. Jejich duše jsou tu tedy dále a něco hledají. Většina chtěla jen omluvu, další chtěli vidět jejich děti vyrůst." Odpověděl jí a zastřihal ušima. "Možná je ona jednou z nich, sic máme pověru že se naši milovaní promění po smrti vítr jenž nám šeptá odpovědi a v něm nalezneme předchozí nositele rodu, nemyslím si že bych jí tu držel, ale spíš že bych byl důvodem proč odejít nemůže. Něco mi musela chtít říct, něco má na srdci, ale nemůže... nemáme u sebe vlky co s duchy umí komunikovat, takže se jí nedostane pomoci." Vysvětlil jí jak to nejspíše bylo, vždy to tak bylo. Dlouho tu byli duchové co neměli jak se se světem živých znovu spojit. Nikdo neuměl překročit tu tenkou hranici bez magie potřebné k tomu. Miloval tradice jenž dodržoval jeho rod. Miloval dokonce zvuky a vůni která vždy jednoho dne byla na oslavu mrtvých. Doufal že se zbytek živých vrátí a budou nadále oslavovat nad hroby. Území nepatřilo nikomu, ale nikdo se tam nechtěl vracet, ale strom byl vždy v neutrálním území.
Amorek možná za to nemohl, možná za to nemohlo nic, nebyl si jistý. Možná by se hodilo si udělat menší oslavu i tady, přeci jen... mrtvým se čest musela vzdát vždy. "Bez toho aniž by splnila to co jí tu drží odejít nemůže...." Jenže co jí tu drželo? Pak se na ní podíval. Bylo hezké slyšet že i jiní mají tradice. "Hrob má... je pod Oběšencovo stromem, vždy v určitý den kdy je spojení se světem mrtvých velké jsme se tam scházeli všichni vzdát čest všem kteří tam mají hrob. Brzy ten den zase bude, chtěl jsem se tam vrátit jako vždy, abych viděl zbytek rodiny a zazpívali píseň honu. U nás je to Věčný hon který odvádí duše do krajiny mrtvých. V jiný čas máme vítr, teda my Marciové, Garmadoni mají stíny které je vedou skrz stezku a Strážci mají hvězdy. Každý rod je ale v něčem stejný, věříme ve své předky a milované, přejeme jim klidný konec. Pokud cítíme že něco není dobře tak se jim snažíme pomoci bez magie pro komunikaci s duchy. Ale je pravdou že... jsem zapomněl..."

___) Irisin (přes Severní hory)

Povzdechl si. Co v něm Solf vyvolávala? Uvědomoval si zmatek ve svých pocitech, uvědomoval si konečně jak moc jí celou dobu bral jako jinou vlčici, až krutá realita a chvilkové zlepšení ho vrátilo zpět. Ona nebyla tou kterou v ní viděl. Tu už nikdo nikdy nevrátí, smrt je nemilosrdná, bere si a nic nedává zpět. Bere si bez zeptání se a ohlášení aspoň. "Dřív ve mě vyvolala naději, naději že je to víc než podoba, že jen zapomněla... ale pak jsem se probral... však jsem jí v viděl umírat a vidím jí furt. Že mi jí smrt nevrátí." Stáhl uši, ze všech na světě mu nejvíc chyběla ona. Nedokázal se smířit s tím že zmizela. Pořád jí viděl všude, slyšel její hlas a cítil její doteky. Jeho mozek šílel při každé vzpomínce na ní, srdce pukalo bolestí. Nestihl se jí omluvit, nestihl jí říct jak moc je mu líto že jí nezachránil a že radši zachraňoval místo kde měl vládnout. Opatrně si na sebe nasadil zase plášť. Bylo to sice těžší, zabralo to chvilku, ale mezitím poslouchal Zei. "Slunovrat, děli se divné věci a pak amorek. Jistě... nejspíše mám pořád v sobě šíp amora." Odpověděl jí na otázku načeš se pomalu vydal za ní. Nejspíše mu procházka prospěje. Pak si však všiml další obrazové halucinace. Zadíval se tím směrem a držel své tělo jen aby se tam nerozběhl. Možná se mu ale díky svátku mrtvých vracela, možná mu chtěla říct ať nesmutní. "Nedokážu to... to ona mou mysl drží pohromadě. Pokud bych byl sám tak jí vidím všude. Jako by nestačilo že jí vidím a slyším! Jako by nestačilo že se nemohu dostat dál dokud si s ní ještě jednou naposled nepromluvím! Začínám víc a víc šílet, Zei. Předtím to nebylo tak časté ale od doby co cestuji se to... zhoršilo. Jako by se mě snažila někam navést. Jako by věděla že na ní furt čekám." Podíval se směrem kde slyšel její hlas. Vábil jej a rval jeho mysl na kusy ještě více. Vábil jej a ničil jeho psychiku. Rozpadal se. Byla první kdo o tom věděl. Poslední dobou se to zhoršilo ještě víc. Netušil zda se jej jenom jeho svědomí snaží vytrestat nebo se jen neléčené trauma zhoršuje. Nikdy se s tím ale nesetkal, že by se to někomu takto razantně zhoršovalo a to první měsíce po válce furt pobýval s přeživšími. Více méně uskočil když jej kousla. Až to jej dostatečně probralo z tranzu co měl. "Jo to bodlo." Odpověděl jí pobaveně. Uvědomoval si, že jí následoval. Netušil kam chtěla jít.
---) Ostříž (přes Les Alf)

Pokýval hlavou, přišel při úplné apokalypse a pak našel vlky jenž kradli magie. Hodně dobře si uvědomoval, že zde bylo možné skoro vše. Hlavně potkat vlčice zcela jinak vychované než byl on zvyklí. Chování Zei se mu líbilo, připomínalo mu vlčici kterou znal hodně dávno. Ovšem ta zemřela a on nebyl nechutný incestní vlk aby si jí vybral, jinak by do ní nejspíše šel.
Nakonec to ze sebe všechno dostal, tedy prozatím. Následovala totiž debata se Zei. On věděl že mu to nejspíše pomůže se rozhodnout. "Jo, ku**vs** si to uvědomuju. Uvědomuju si i jak sem klesl. Já měl tak dokonalou ženskou a jak sem si pohoršil." Povzdechl si. Nemohl ty dvě srovnávat. Věděl jistě kdyby nedal příkaz ať jeho partnerka ten den zůstane v jeskyni s dalšími tak by nejspíše stála po jeho boku a užívala si boj plnými doušky. "Jenže čas vrátit nemohu, jinak bych byl dál šťastně zadaný a Solfataru neřešil. Má bývalá byla její úplný opak. Sice něžná květinka na první pohled, ale dozajista Solfatařin protipól. Debila ze sebe dělám jen proto, že se mi tak často střídají emoce. Uvědomuju si to já sám. Nedokážu jí říct že chci být sám, jakoby mi něco uvnitř mě bránilo,... asi to poje***ý svědomí, které mi nenechá nic zlého udělat." Zamyslel se, opravdu mu něco bránilo. Nechtěl jí vidět přeci jenom umírat, nebyl si jistý svými city, ale věděl že ona jej miluje a... sám pořád oplakával nejspíš lásku jeho života. "Nevyhovuje mi to, nejspíše mám typ na jiné vlčice. Solf... potkal jsem jí při té divné věci na vysoké hoře a od té doby se to ve mě asi pohnulo. Ano vzhledem mi jí dříve připomínala, ale když promluvila tak sem se modlil aby ta iluze skončila." Vysvětlil jak k tomu vlastně přišel. Sám nikdy nezvažoval svůj typ na vlčice, jaké je preferuje, ale když si to tak uvědomoval. Svou již mrtvou partnerku potkal při boji, kdy mu skoro nakopala prdel. Díky jejímu otci byla k boji cvičená, její temperament byl cítit všude kudy chodila, pokud si nehrála na tu dokonale sladkou vlčici. "Ta by mě zbila zase kdyby viděla koho jsem si našel. Doufám že se její duše záhadně nevrátí." Poznamenal a zasmál se tiše.

"Zajímalo by mě, jestli je to něco jako polobůh nebo jen obyčejný vlk. Nevypadá nijak speciálně, ale to co umí speciálního je. Navíc jak by věděl i o tom, že na vlka můžeš přidat i jiné zbarvení." Řekl a podíval se na Zei. Nejspíše by bylo dobré pak i zmínit to, že se naučil i ovládat své dvě magie které měl nyní k dispozici a dostal i svou, kterou měl dříve. Podíval se na svůj plášť. Opatrně jej sundal zase ze svého těla. Nechtěl ho teď mít na sobě. Zamyslel se nad její větou, rozhodně měl asi víc smůly než štěstí. "Řekl bych spíše že smůly, ta se mi lepí na paty již od doby co začala válka v mé rodné zemi, ale neztrácím naději." Přiznal. Proč by se mu jinak stalo to co se stalo. Neměl pro to jiné vysvětlení.
Zamručel. "Myslíš že jsem nepřemýšlel že bych se nenechal do toho tlačit? Ale ona by se zabila, nechci na své srsti více krve než je potřeba, Zei. Pokud bych se nenutil tak jí to tak akorát urazí a ona odejde. Bůh ví co by se stalo kdybych jí řekl, že nejsem psychicky v pořádku. Do prdele viděl jsem víc jak ona za celý život a brečím pokud mi to v mozku neběží dobře." Odpověděl jí popravdě. Projevoval se zase ten starý dobrý Taylor co se nebál mluvit otevřeně o problému. Kterého nezajímalo že urazí ostatní vlky svým chováním. Olízl si čumák a čekal na to co mu poradí dál.
Musel se zasmát. Bylo jasné že mu rozhodně četla myšlenky. "Za tu dobu co je tu ona a co jsem tu já jsem zesílil snad víc jak ona za poslední roky. Kdo myslíš že by vlčata jako jediný musel bránit? Jo možná to bude znít hnusně, ale kurva ona nebere ohled na to, že jsem vyšel s psychickou nemocí se kterou se snažím žít. To že bude plakat jak je slabá a nebo mi občas obejme mou nemoc nevyléčí. Jak říkal vlk kterého jsem znal... bude to trvat dlouho než můj mozek zpracuje to co se stalo a dovolí mi to zahodit za hlavu." To bylo nejspíše to co ho trápilo nejvíc. Že musel. Ne že by chtěl. Zei by jej možná v tomhle chápat mohla. Nebylo ale divu, že se u něj tato porucha vyvinula, nebyl dříve tak psychicky silný, neměl ani proč. "Ale jak říkám, řekl bych jí něco hnusného tak by se rozbrečela a nejspíš by se zabila a kdo by byl ten s krví na packách? Samo sebou že já do prdele."

Netušil že Zei byla zrovna smečkovým typem, to co zažili v tom cizím světě bylo flustrující, v akci se totiž zdálo že oba společně zahubí dva určité členy, které od té doby neviděl. Jeho tělo se při těchto myšlenkách uvolňovalo a nutilo jeho pysky, aby se roztáhly do milého úsměvu. Pokýval hlavou na její oslovení, skutečně, i s novým kabátkem od Wua to byl on. Sice mu jeho hnědá barva občas chyběla až moc připomínala minulost. Bolestivě. "Ten kouzelný stařík s obchodem umí všechno, ještě aby prodával něco na uklidnění až moc sebekritické partnerky a byl by dokonalý." Odpověděl jí. Chtěl vtipkovat, ona věděla že to jistě pochopí, možná je uslyší i Lissandra a vykouzlí jí to úsměv na rtech. "Ale krom vztahu ke kterému jsem přišel jak slepí k houslím, málem vlčatům se toho nestalo moc, chápeš takový ty běžný věci. Ještě dostat smrtelnou nemoc a řekl bych, že mám za sebou ty největší katastrofy." Pořád jel na té dobré vlně, znal hlavně temperament Zei. Nechápala sice partnerství, ale vtipkovat uměla. Zavrtěl hlavou. Neměl jak, neměl ani co s tím udělat. Byl jako myška chycená do pasti. "Ne, cítím se jako v pasti." Odpověděl jí konečně slovy. Všechno co dělal dělal kvůli tomu aby neublížil více někomu na kom mu záleželo. Časté změny nálady, emoční otupělost... to si toho nevšimla? Potřeboval pomoc. Čas který strávil na cestě po ostrovech mu lehce přidal k psychickému pohodlí, ale... vybalila vlčata, něco co znovu přiživilo všechno. "Chce vlčata..." Zamumlal, aby to slyšela jen a pouze Zei. Tohle téma nechtěl zatím ani před alfou řekl, už jen to že se Solf chvilku cukala.. Doufal že jej Zei vyslechne a dá mu nějakou super radu, něco co by mu fakt pomohlo.

Překročil hranice území smečky a pocítil jak se vše ulevilo. Jak všechen ten stres odešel. Všiml si že se konečně Lissandra vrátila, ale nehodlal jí říct o rozhodnutí jeho partnerky ke kterému se dostal jak slepí k houslím, bylo to jen na Solf zda si to vše bude chtít vyřešit. Bylo to jen na ní, on byl jen ten co jí měl oplodnit. Ten co neměl možnost to ovlivnit, přijít o ní nechtěl, nevěděl co by pak dělal. Až tolik stresu mu to způsobovalo. Jeho tempo zpomalilo a on jen šel.. díval se kdo všechno s alfou přišel. Všiml si ale známé tváře. Zei, jenž potkal naposledy při útoku cizáků se zde objevila a on pocítil zase pocit uvolnění, nemusel být sám. Pomalu změnil svůj směr chůze směrem k ní. Byla možná tou co by mu dokázala dát lepší radu. "Zei." Řekl když si byl jistý že jej uslyší i normálním tónem hlasu, nechtěl křičet bylo to zbytečné. Nechtěl být se Solf, ne teď. "Jak ses měla za tu dobu co jsme se neviděli? Naposled na cizácích." Zeptal se jí doufajíc že si na něj vzpomene.

Byl rád, celou dobu koukal na ten koberec kopratin zadumaný do své hlavy. Pak to přišlo. Najednou bolest a neschopnost se nadechnout, květinové pole vyvolalo vzpomínku na ten den. "Nepůjdu s tebou... promiň... bolí to, nechci ti ublížit." Odpověděl rychle a stáhl uši ke své hlavě. Bolelo to, začínal zrychleně dýchat. Proto se zvedl a snažil se dostal od toho místa, kde to vše viděl jako by se to znovu dělo. Jako by se mu mysl snažila jen ukázat to o co přišel a urážela jeho neschopnost v ten den zakročit. Taylor doufal že to trauma překonal, ale nejspíše ne. Nemohl. Neviděl ani kam běží, jen nejspíše tušil že se jeho cesta se Solf rozdělila. Se vzpomínkou před očima běžel směrem k území smečky, chtěl se schovat před tím co se tam stalo. Nejspíše se toho furt nezbavil, pořád něco vyvolávalo to čeho se chtěl zbavit a spánek se nelepšil... běžel a netušil. Běžel do Daénu.
-) Území Daénské smečky

Neslyšela jej, což bylo jen dobře. Cítil se lépe s každým dnem co přešel. Možná se vracel zpátky k tomu jak se choval. Podíval se na Solf a ušklíbl se. Jednoho dne to překonat zvládne, vše jde překonat. Rozepl si přesku na plášti a ten nechal klesnout k zemi. Vystoupil z něj a podíval se na Solf. Plášť vzal a tlamou jej přenesl radši dále od nich, nechtěl aby se mu stalo něco více. Byl sice chráněný magií, ale nikdy jeden neví co se zrovna posere. Podíval se na ní a musel se tiše zasmát. Ano s ovládáním vzduchu byla teprve na začátku zatím co on se snažil skoro furt. Přemýšlel o tom co by s magií mohl dokázat. Chtěla aby šel první. Zamyslel se jakým elementem by mohl začít, možná to chtělo něco co si nevybral jako vrozený element. Možná by to konečně chtělo potrénovat tu zemi. Pokýval hlavou a usmál se. Nakonec dupl packou a země se lehce roztřásla. Nechtěl ovládat kameny či jiné věci, chtěl prvně zkusit něco lehkého. Nedařilo se, přesto se snažil. Prvně se začalo objevovat pár květin, ale nakonec se tu okolo něj objevil koberec kopretin. "Oh, ještě více trénování se zemí a budu umět něco jako Liss." Řekl když viděl výsledek okolo sebe. Život. Mohl jim vytvořit něco kde by mohli žít jenom spolu, přeci jen žít se smečkou není také dobrý nápad. Podíval se na Solf a pokýval na ní. Nyní mohla ona začít s jejím tréningem.

Procenta poprosím do obratnosti.

Zapsáno

Už to možná nezvládal. Nenáviděl poslouchat už od začátku že to nezvládala, jak slabá se cítila. "Můžeš toho už nechat? Ano, párkrát tě dokážu podpořit, ale... opravdu je jiné to být zdeptaný kvůli traumatu, což je mimochodem psychicky doložené a mít nízké sebevědomí. Napadlo tě proč jsem se dokázal postavit zase pomalu na nohy? A mimochodem po tom pláči se cítím lépe, mnohem lépe." Tohle spíše řekl sakra tiše, Solf to nemohla slyšet jelikož to bylo slyšitelné sotva jeho uším. Nechtěl jí nijak ublížit, ale pravdou bylo, že trauma které prožil ve válce pomalu mizelo, nemohlo tam být věčně. On už se cítil tisíckrát lépe než v první den co sem přišel. Neměl už proč brečet, jakoby vše ze sebe dostal. Nemohl zvrátit minulost a možná se spíše zaměřoval na budoucnost. Ale Solf? "Jistě, ukážu ti kde je mistr." Odpověděl jí na to s úsměvem. Možná to už opravdu pro něj bylo... navíc moc nepochopil to její chování vůči Liss. Přeci jen byla jejich alfa, měla mít jejich důvěru a respekt, ale neměla být jejich strachem. "Počkáme... já bych nejspíše chtěl trénovat magie. S jejich ovládáním si nejsem ještě tolik jistý, ale věřím že se časem zdokonalím." Řekl jí on to co chtěl popravdě dělat.

(-- Nejvyšší hora
Povzdechl si. Ona se tak moc podkopávala. "Pokud se budeš neustále ponižovat tak to skutečně bude pravda... ano, zesílil jsem a chci ještě sílit, ale.." Mávl nad tím packou, jí vysvětlit něco, co pro ní bylo jiné, bylo těžké. Byla to jako říkat anorektičce že je příliš hubená, Solf výrazně zesílila, ale viděla se stále slabou. Protočil proto očima a sedl si. Netrvalo dlouho a uslyšel i slovo mistr. Že by Solf chtěla do svatyně? "Také bych si rád zašel za mistrem. Hodilo by se mi zesílit také. Třeba sílu či obratnost." Řekl a zamyslel se nad svou větou. Nakonec se však zmínila i o Lissandře a smutném osudu všech Daénských Alf. Nejspíše to musela být pravda. "No nevím.. vypadala jako že se nevzdá. Ta ženská by se i jako polomrtvá doplazila do smečky a panovala, což je na ní to nejzajímavější..." Odpověděl Solf na její myšlenky. Sám pak jen tiše mlčel a sledoval co se dělo okolo nich.

Povzdechl si. Věděl jak moc jí žralo to že budou muset mluvit s Lissandrou. Ona nebyla nejmilejší co se volny slov týkalo, ale byla spravedlivá. Podíval se proto na Solf a vydal se směrem za ní. "Solf, ona je možná krutá co se volby slov týče, ale sama viděla jak moc jsme ona zesílili. Kolik nám samotná válka dala. Není slepá a ví, že my se o vlčata zvládneme postarat. Navíc... nikdy nevíš pokud to nezkusíš." Odpověděl jí na její větu o tom, že se vlastně s Lissandrou bojí mluvit. Cesta zbytkem byla docela tichá. Taylor si dával pozor na tlapy a dokonce možná chtěl zkusit co vše jeho magie skutečně dokázali, ale nechtěl ublížit více Solf. Možná zbude čas na tréning až budou čekat na alfu.
Konečně viděl okraj Lesa Alf. Nejistota v něm bublala a on věděl že prosadit u alfy to, že vlče dokáží vychovat bude těžké. Přeci jen Taylor viděl sám výchovu několika vlčat, ale nikdy se na ní nepodílel. Teď by se mi hodila vaše rada. Pomyslel si ve své hlavě, ale raději mlčel dále. Nechtěl se před Solf bavit s větrem.
--) Les Alf (přes rokly)

Věděl že pokud chtěla vlčata, tak musí jít zpátky, ale nejspíše si toho Solf vědoma nebyla. Povzdechl si. "Pokud chceme vlčata, tak musíme ctít pravidla smečky a zeptat se Alfy, to je má jediná podmínka. Nechci být vyhozený ze smečky a znepříjemnit nám všem život." Odpověděl jí naprosto bez mrknutí na její otázku. Ano také je chtěl, ale nechal by je pak zemřít někde venku jen protože nešli za svou alfou o povolení? Sobecké, nechtěl ani vědět co by se mohlo jinak stát. Navíc nebyli tak daleko, chtělo to jen pár kroků a brzo už se mohlo plodit. Pokud by stále chtěla, ale on to chtěl dodržet. Jeho povinnosti vůči smečce byli pořád povinnosti, které nemohl přehlížet. Více už nebyl alfou, aby dělal vlastní pravidla. Musel se řídit tím co chtěli druzí.