Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stáhl uši. Možná jí neřekl celou pravdu. Nikdy jí nechtěl lhát, ale celá tahle situace která ještě na rodném území mu byla proti srsti. Nikdo se jich na nic neptal, protože byli moc mladí a navíc nemohli znát co by chtěli jejich předci. Ani vlčice se schopnostmi média nemohla přehlušit rozhádanost dospělých, někdy se právě oni chovali hůře než mladí. Bylo těžké to proto Solf vysvětlit normálně. "Mi mladí jsme přeci jen ti co si na rody už hrát nemusí, nic to neznamená, proto zanikly, rozdupaly je a ani se nás neptali zda chceme je dále nosit. Nemohl jsem se ho vzdát ani kdybych chtěl, během jednoho dne a velké hádky jsem byl nikým. Jako by nikdy ani neexistoval můj rod. Nechtěl jsem o tom mluvit předtím, protože jsem byl na ně naštvaný. Vím jak to většinu také zasáhlo... jediné co mi zbylo jako ofiko věc jsou hodinky. Měli fungovat, ale teď? Stříbrný krám vládců času co někdo rozbil." Odpověděl jí a řekl jí tedy celou pravdu. Když se k němu přitulila tak přes ní ještě nemotorně hodil jeho plášť. Pírka a látka tvořili dokonalý materiál do zimy. Nejspíše se teď nevědomky zachoval jako gentleman, ale kdo ví.

Spokojeně vydechl. Ztratil vše, nebyla to ale jeho chyba, že mu osud připravil zrovna tohle, ale zase mu to postupně nahrazoval. Věděl že slova Solf něco znamenají, jenže za ty roky už si nebyl jistý jestli chce svou korunu. "Víš co mě nejvíce štve? Neměl jsem ani možnost vzdát se rodu, prostě mi bylo oznámeno že zanikl... jako by to bylo prostě samozřejmé. Nejvíce je mi líto prababičky. Hrdě se bila za něj, aby ho aspoň jedno její vlče mohlo mít a teď?" Konečně řekl pravdu. Rád by svůj rod měl, ale nejspíše v tomhle světě nic neznamenal, byl jen spojením s minulostí. Věděl že teď mohl někde jinde, zrovna tady budovat své malé království či prostě jen obdivovat krásu své královny. Byl rozhodnutý, i když to bude znít sobecky, zachová to co mu předala jeho prababička. Zachová určitou hrdost. Až najde ty hodinky tak je najde a opraví je, i kdyby ho to mělo stát cokoliv. "Překonávám je i kvůli sobě..." Dodal.

Cítil v sobě jakousi úlevu. To co dlouho nezažil. Vlastně ale jeden kladný bod to mělo, krom rudého bělma od pláče. Taylor věděl že nejspíše brečela i Solfatara, slyšel její popotahování a lehké fňukání. Tohle byla chvíle která měla zpevnit jejich vztah. Možná to bylo něco co jednou budou vyprávět dětem. Jak král konečně sundal svou korunu a stal se běžným vlkem. Přiložila svůj čumák na jeho a něco řekla. Nerozuměl tomu a chvilku trvalo než to zpracoval. Zamrkal překvapeně, ale nevypadalo to, že by neměl souhlasit. "Proč bych ti neměl dát šanci? Teda naší budoucnosti, když už jsem kvůli tobě ve smečce, na ostrově kde jsem ani nechtěl být a lezl jsem na nějakou horu, kde chytám panické záchvaty." řekl pobaveně Taylor a čekal co mu na to Solf odpoví.

Taylor nikdy často nebrečel, ano pociťoval smutek, ale nikdy to ze sebe pořádně nedostal. Nikdy vlastně nedokázal říct skutečně jak moc mu chybí. "Chybí mi všichni... sakra, proč se to vlastně stalo?" Mlhavé vzpomínky na veselé dny, na to kdy vlastně provokoval Garmadonská vlčata a pak se utíkal schovat za matkou. "Chybí mi i dokonce ten debilní strom plný nerozpadlých lidských koster. Chybí mi doslova vše co bylo mým domovem..." Jeho hlas byl skoro neslyšitelný. Nikdy mu ale nedošlo po čem se mu skutečně stýskalo. Pro Marcie bylo normální zdát hold mrtvým, vždy pro ně budou větrem šepotajícím jim do uší, ale chyběl mu hlavně domov. Narážky na stejně starou Orieu a nebo věčné hry s dalšími vlčaty. Nevzpomínal si už na jejich obličeje. Nevzpomínal si ani na to, jak jejich jeskyně vždy voněla po levanduli, kterou tam jejich matka vždy v tlamě přitáhla a rozprostřela jí. Zabořil svou hlavu do její srsti a konečně nechával všechen ten smutek jít ven. Spolu jak vzpomínal na to co mu minulost vlastně dala a vzala.

Zhluboka se nadechl. Posadil se a zavřel oči. Snažil se po celou dobu zhluboka dýchat. "Říká se, že na první lásku nikdy nezapomeneš, nikdy nepřestaneš...ale já.. já zapomínám. Už ani nevím jak její tělo vypadalo normálně, jak vypadala ještě když byla živá. Zapomínám jak zněl její hlas. Všechny vzpomínky na ní začerňují ty vzpomínky na tebe. Stejně jako už si nepamatuji jak to doma vonělo. Je normální zapomenout na někoho, kdo mi byl tak blízký?" Po jeho tvářích začali téct slzy. "Já na ní nechci zapomenout a zároveň chci, ale moje mysl si dokáže jí nahradit tebou a... veškeré moje vzpomínky na ní jsou... pomotané." Nikdy na ní nechtěl zapomenout, chtěl na ní vzpomínat jako na někoho kdo mu ukázal nový život, kdo se ho už tehdy snažil změnit, ale pocity k ní pomalu mizeli jako listí pomalu měnilo svou barvu. Ona už byla jen ta pro kterou dříve plakal. Krásnou vzpomínkou na bezstarostné mládí. "Už... k ní nic necítím... i když bych chtěl... je jen krásnou vzpomínkou na mládí." To spíše špitl pro sebe aby bolestnou realitu pocítil sám. Život byl někdy životem. Dokázal udeřit silně a pak vše smýt jarním deštěm či to nechat spadnout jako podzimní listí. Možná je to tak lepší, možná by si to přála... já ani sám nevím.

Měl s pravdou ven? "Hlavně je pro mě těžké mít vlčata, protože než začala válka tak.. ona čekala vlčata. Chtěl jsem s ní založit rodinu, prožít šťastný život a.. vidět jí pak, jak jí žere vlk, co možná sežral i ta nenarozená vlčata jako lentilky, prostý bonus bylo.. uzavřelo mě to ještě víc. Občas ten pohled mám před očima jak sem ti říkal. To, že jsem padl jako budoucí král, ale čím dál víc si uvědomuji co musel vidět Cerum. Co musel prožít a jak se musel on cítit, proti němu jsem přišel ještě o málo. Proto chápej, že neumím vyslovit jak moc tě miluji, jak moc mi na tobě záleží, protože už jednou jsem měl pocit štěstí co mi byl odejmut krutým způsobem. Tím co bych někomu nepřál. Naučil jsem se, že lepší je city nevytahovat na povrch..." Znovu měl před očima celou tu scénku. Bylo to pár sekund, ale mnohkdy se vlk cítí jako by se okolo něj zpomalil čas. Znovu měl chuť křičet její jméno, znovu měl pocit jako by ho dusila voda, protože se přesto nadechl, aby zakřičel její jméno. A pak jen ledová voda a černo. Sevřel rty do úzké linky. "Byla jich škoda, všech co zemřeli. Teď už je ale nic nevrátí.." Musel se držet aby mu nezačaly téct slzy. Nechtěl před ní brečet...

Povzdechl si a podíval se na ní. Věděl že ona mu nemůže nahradit to co ztratil. Neměla ani jak, vlky o kterých mluvil neznala. Možná by se hodilo podotknout, že je ani možná nechtěla znát. Přesto by si ale Taylor mohl najít kamaráda v někom zde. Co třeba Zinek? Ten vlk byl docela rozumný, ale zdál se zničený minulostí stejně jako Taylor. Ten nový černý vlk? Nah, neznal ho ani. Možná by mohl zkusit zajít za Hraninem či někým kdo by mu mohl rozumět více než by si jeden myslel. Hranina ale neznal tak dokonale. Spíše si typl Gwyna, kterého ale už dlouhou dobu neviděl. Z myšlenek ho vytáhla slova Solf. "Já vím, ale chápeš to. Ne vše se zdá spláchnout, všechno na tobě nechává nějaké jizvy. Ano, možná ze mě už ozvěny války odpadly, ale pořád v sobě mám bolest. Vlčata budou dobrý prostředek na to se jí zbavit, ale co mi to skutečně dá?" Zeptal se jí a povzdechl. Dá mu to rodinu, ale k čemu je rodina když před ní není občas kam utéct?

Mlaskl. Věděl že nejspíše Solf na něco myslí, nejspíše sama probírá v hlavě své sourozence. On je neznal, ale Lucian jako jediný z nich co měl tu čest víc poznat mu přišel jako milý vlk. "Já.. chci je, ale.. budu na to sám, bez přátel. Nikdy nebudu moc odejít a se svým přítelem probrat jak moc naše vlčata zlobí..." Konečně si uvědomoval že se reálně bavil jen se Solf. Komu bude moci vyplakat své srdce ohledně problémů s rodinou? Komu se bude moci svěřit s těmi věcmi co by měl slyšet jen kamarád? Ano, pořád tu byli vlci z jeho smečky, ale každý byl jinak uzavřený, každý prožil jiné věci. Stáhl pysky do úzké linky a podíval se na Solf. Vybral si skutečně dobře? Teď neměl kamarády, neměl nikoho protože ani za pána boha nemohl najít Gwyna či Xereho, aby s nimi zkusil navázat bližší pouto. Povzdechl si a podíval se na vrchol hory. Nemělo cenu to teď řešit...

Ušklíbl se. Někdy se trápil, nočních můr se vlk nezbaví jen tak, pořád to bude něco co mu nedá klidný spánek. Přesto to byla jen upomínka toho co bylo za ním. Možná měla Solf pravdu, díky tomu že se přesunul už nebyl takový egoista. Cítil jak se mu vítr opřel jemně do pláště. Cítil i chvilku vůni domoviny, která ještě z pláště nevyčichla, ale to už byla jen matná vzpomínka. Nepamatoval si to vše dobře, zapomínal jak šel dál čas. Pak Solf řekla jak to skutečně bylo se sourozenci. "Aspoň víš jestli třeba mají rodiny, novou lásku... Já.. zajímalo by mě jestli třeba ten motýl má někoho. Jeho děti jednou budou lákat partnery také na svá křídla. A co třeba takový Cerum... neměl nikdy štěstí jako já. Rád bych měl děti.. rád bych viděl i děti ostatních, byl pro ně strejdou.. vyprávěl jim legendy, ale.. nikdy mě už nekontaktoval. Ani u pláště nebyl vzkaz... cítím se kvůli tomu špatně, nevím co se s vlky které jsem bral spíše jako své bratry stalo." Odpověděl jí na to co ho teď trápilo. Rád by svým dětem dal geny jako měl Jayce. Jeho nádherná křídla mu záviděl, ale nikdy to nepřiznal. Ale vlastně se jí i přiznal že by vlčata rád měl, že by rád založil rodinu...

(-- Rokle
Podíval se na jeho tlapu a uvědomil si že bolest skoro zmizela. Mnoho věcí si nesou spíše psychické následky, které si moc vlků neuvědomuje. "Chci až úplně nahoru." Odpověděl jí na to. Nejspíše ze shora zase uvidí ta místa která potřeboval prozkoumat. Vlastně jí na druhou větu dlouho neodpovídal. "Mě to ani nebolí, nejspíše to bylo více jak z poloviny psychické. Ano nejspíše nikdy ta noha nebude úplně dobrá, ale necítím tolik bolesti jako předtím." Odpověděl jí a sám se nad tím musel zamyslet. Opravdu, takhle nad tím nepřemýšlel. Nadšeně se pousmál a podíval se na Solf. "Smířit se s tím, že jsou pryč bylo nejspíše taky ulevující. Jak pro mou psychiku tak i pro mou nohu." Dodal ještě a zavrtěl ocasem. Odvázat se od všeho. Ale chybí mi, někteří mi opravdu chybí. Pomyslel si. Rád by je viděl, aspoň jednou v životě, ale ten koho by nejraději viděl byl Cerum a nejspíše i Jayce, ale bylo mu jasné že dva vlci se kterými si nejvíce rozuměl se vydali mít vlastní život. "Máš takové štěstí ale že tvá rodina je tu na Mois Grisu." Řekl Solf. On tohle říct aspoň o svých kamarádech nemohl.

Dokonce si i na ten den pamatoval, což pro jeho pohlaví bylo podivuhodné. Nevěděl jak moc měl doufat v to, že se mu ty hezké chvilky vrátí spolu s jejím pachem, jelikož i když si to pamatoval tak jen matně. "Navíc je to pekelně vysoko." Dodal ještě na její myšlenku. Nebylo nutné připomínat jeho panický strach z výšek, který se vždy ozval v nejméně vhodnou chvíli. Pamatoval si ale fakty zaplněné faktem vždy nejlépe. Doposud si pamatoval svůj panický záchvat když přecházel ten hnusný rozhoupaný most. Podíval se na Solf a povzdechl si. "Ale.. někdy to bylo krušné v té jejich krajině. Nebýt Hava o kterého mám doposud strach bych nevěděl jak se tam vymotat." Upozornil jí na ten fakt. "Jsou silní. S tím už však kráčel dál na horu. Jeho polštářkům se to ale ještě více a více přestávalo líbit.
---) Nejvyšší hora.

Hlásím se.

Ne, nejspíše někdo jako ona nebude rozumět takové psychologii, stejně jako děti svou povahu mají vrozenou jen ze čtyřiceti procent. Věděl jak moc život vlče ovlivní, on se jako otec sice nechoval tak úplně, ale občas se i sám divil jak v některých chvílích jednal. Taylor se podíval na Solf a povzdechl si. Nehodlal už dále zmiňovat téma vlčat. Chtěl je, ale věděl jak moc bude vlčata ovlivňovat svým chováním, tomu čemu je vystaví a taky jak je jejich geny ovlivní. Podíval se na Solf a vydal se pomalu k hoře. "Neříkám, že by můj otec byl špatný... neber to zle, jen prostě jsem nepoznal nikdy tak čistou jeho lásku, nejde mi nějak obecně dobře projevovat city. Ani já v tom nejsem nejlepší. Nechci v někom vyvolat trauma typu 'můj otec mě nikdy nemiloval'" Řekl jen aby jí možná naznačil i, že by ty vlčata chtěl. S tím se ale dále promenádoval k hoře. "No také jsem tam od té doby nebyl." Řekl a vzpomněl si na ten den. Ach, jako by to bylo včera. Taky si pamatoval jak se přeskupovaly ostrovy a on zrovna v ten moment na Mois přišel. "Ale musíme být ostražití, nevíme kde všude cizáci jsou."

Povzdechl si a podíval se na ní. Věděl jak moc vzor rodiče co měl mohl ovlivnit jeho výchovu vlčat. Bylo to vždy úplně stejné. I když se jeden snažil aby se svým otcem nestal nakonec se jím pomalu, ale jistě stával. "Nejde o to, že se tomu jde vyhnout. To by si jeden musel dát pozor na každé své slovo. Znám vlky co říkali že nebudou podobní svým rodičům a hle. Je prostě normální kopírovat věci co jsem se naučili a co nám někdo ukázal." Řekl. Věděl že i kdyby se snažil tak by se stejně musel opičit. Neznal nic jiného než výchovu svého otce a věděl jak ostatní vychovali své děti. Na její nápad však jen zacukal uchem. Sám jí tuto možnost chtěl nabídnout. Mohli se projít a užít si ničím nerušený výlet po ostrovech, mohl jí ukázat spoustu míst, ale netušil jak by souhlasila, ale teď mu to řekla ona. Pokýval hlavou. "Jistě, nabídl bych to i sám. Je pár míst kam bych tě rád vzal." Odpověděl jí ještě slovně, leč tušil že lehká gesta nepotřebovala více než jen je. Vlčí polibek se jí pokusil oplatit, nikdy jí vlastně nepolíbil první. Uvědomoval si jak moc se od té chvíle uzavřel citově, bylo načase se zase ještě víc otevřít. Podíval se na ní a usmál se. "Co rovnou zopakovat naše první rande?" Zeptal se jí s pohledem na Nejvyšší horu.

Hlavou mu proběhla vzpomínka na veškeré rodiče na které narazil. Jedině v Cerumovi by si mohl najít vzor. Ostatní rodiče měli svou vlastní zkušenost a vlastní tréning mladých. On sám zažil tvrdost a necítil nikdy moc lásku otce. Pocítil v sobě nerozhodnost. Neopakoval by on jen těm vlčatům to co on slyšel? Nestal by se on sám vlastním otcem? Věděl jaký byl jeho otec v tomhle ohledu, nikdy nebyl milý na jeho vlastní krev a v době, kdy Taylor byl vybraný jako další vůdce mu bylo dokonce sděleno jak nemožný je. Cítil v sobě dokonce i hněv, nechtěl si ho vylívat na Solf, ale musel. "Nevím zda je má krev nejlepší na další množení. Nevím ani zda jsem měl dobré otcovské vzory. Nechci opakovat jejich chyby a nechávat svá vlčata jen trpět jako to bylo u mě." Řekl to na plnou tlamu. Pokud už se měli bavit o vlčatech mělo to být vybalení všeho. Ano, jeho minulost byla minulostí, ale děti nevědomky opakují chování svých rodičů. Pokýval na další větu své partnerky. Ano, i jeho to naplňovalo takovým hřejivým pocitem, ale zároveň věděl o všem.