Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jí při lovu. Kdyby to nebylo po asi milionté co někoho viděl lovit, tak by to nazval impozantním. Jenže teď se jen soustředil na to až bude jeho čas. Lov si pamatoval ještě dost dobře a nebál se tedy že to pokazí. Navíc svalová paměť by mu to nedovolila zapomenout. Podíval se na to, jak k němu Solf hnala mladého koloucha. Nejspíše. Nikdo nikdy ale u těchto zvířat nevěděl dokud se jim nepodíval na intimní partie. Připravoval se k tomu, jak po něm skočí až bude dost blízko. A pak se to stalo. Odrazil se ze zadních nohou aby letěl co nejdál a natáhl přední packy. Dopadl na malého koloucha a zahryzl se mu do jedné z tepen v krku. Cítil tu železitou chuť až v krku a proto pustil již mrtvou kořist na zem. Odflusl si rudou tekutinu z tlamy a olízl si hnědý čumák zabarvený od krve. "Máme to..je to nejspíše jinak zdravé. Jen tu nohu si poranil." Odpověděl nadšeně. Konečně to bylo jídlo. Jídlo co potřeboval každý vlk ke své existenci. Nejspíše by déle už nepřežil. Jeho žaludek se kroutil hlady, ale přesto čekal až se Solf nají první. Seděl u kořisti a hlídal jí jen. Spokojeně si však olizoval tlamu, která byla stále od krve.

(((-- Most
Byl cvičený jako lovec, byl cvičený jako voják. Jeho role kdyby nebyl panovníkem by byla jistě Gamma či hraničář. Vždy o tom přemýšlel, že by si to nechal znovu obnovit. Teď se však musel soustředit na jediný úkol a tím bylo hledání potravy. Znovu zavětřil a zavřel oči. Musel najít něco, co by mu dalo menší stopu ohledně kořisti. Jenže pořád nic moc necítil. Jak by taky měl něco cítit? "Aspoň tu narozdíl od Temného lesa zpívají práci, Solf, hlavně mám pocit, že jsem cítil laň s mladým." Promluvil po chvilce a znovu přilepil čumák k zemi. Nechápal proč se vlastně nesnažil již dříve o to, aby si vzpomněl na to kým je. Byl v tolika věcech cvičený, že tomu nemohl uvěřit. Ale spíše využíval lov a bylinky. Boj už navždy pověsil na hřebík po úrazu nohy. Hlavně se zeslabil. Nemohl tomu uvěřit. Znovu nasál pachy okolí a pak je ucítil. Matku s mladým jak to Solf říkal. Přikrčil se k zemi a pomalu se plížil za pachovou stopou. Našlapoval opravdu lehce, aby pod ním ani vetvička nepraskla. Využíval svých hnědých barev a schovával se co nejvíce při zemi.
Doplížil se až k místu odkud na ně viděl. Malé srnče bylo zraněné, netušil od koho a proč, ale právě jeho krev kapala z nohy. Nebude utíkat tak dobře, když má jednu nohu vyřazenou. Uvědomoval si teď svou výhodu. Sledoval je mezitím co čekal na svou milou. Musela vidět tuhle podívanou. Nemohl ani vydat hlásku jinak by jej dvojice kořisti slyšela. Králíka nenašel, bohužel cítil jen pach jejich krve. Snad se Solf rozhodne pro tuhle kořist.

Taylor přemýšlel jak si tohle všechno vlastně zasloužil. Jak si vlastně zasloužil někoho jako byla Solf? Mezitím co držel její kožíšek a nasával její sladkou vůni. Vonila mu po levanduli s lísktky růží, nebo tak by jí aspoň popsal. Kvůli Solf by dokonce i dokázal nemožné pro vlka a to vytvořit květinu co by mu jí připomínala. Byla to složitá vlčice a tak se musel zamyslet jaká květina by jí seděla. Nikdy u nikoho o tom nepřemýšlel, taky proč by to dělal. Bylo divné o někom takto uvažovat. Vlastně by dokázal říci, že se mu něco takového nelíbilo. Označit někoho jen k jedné květině, když bytek bylo neskutečné množství. Nespokojeně zamručel a podíval se na vlčici před ním. Možná by jí přirovnal opravdu k heřmánku. Léčila jeho rány, které si nesl spolu se svou minulostí a přijala ho takového jaký byl, však nemohl o ní tak přemýšlet. Solf byla unikátní vlčice, která si zasloužila, aby byla milována pro to jaká byla. Však pak ho to napadlo. Ohnivá lilie. Lilie se mu vždy líbili a dovolil by si označit je za svou nejoblíbenější květinu. Spokojeně se usmál nad tou myšlenkou. “Myslím, že už vím jaké květiny ti budu nosit pokud je někdy najdu. Budou to Lilie. Podle mne se k tobě hodí a navíc je jich několik variant. Ale snad to nebude moc klišé, když ti nějakou občas přinesu. Ale budu se pokoušet vyrábět další takové věnečky.” Přiznal a snažil se být romantický. Však moc mu to nešlo, jelikož nikdy vlastně vlčici doopravdy nebalil. Star si ho jistě vybrala kvůli postavení proto s ní měl často rozmluvy právě o budoucnosti. Ale se Sofl to bylo vše jiné, nové pro něj všechno. Spokojeně si oddechl, když si uvědomil jaká cesta je už za nimi a že je brzy čeká jídlo. Co si asi uloví? Nějakého králíka či nějakou srnu? Byli vlastně dva a tak by se jim mohla srna lovit lépe než ubohý králík, který po zimě bude stejně hubený. Hladově si lízl rty. Začínaly mu téct sliny z důvodu, že měl opravdu velký hlad. Pár ryb mu nestačilo a proto se na jídlo jenž mělo přijít opravdu těšil. “Já vím, že jsi má rodina.” Zamumlal spokojeně a pak se zamyslel. Bude vlastně se Solf chtít děti? Nejspíše ano, ale zatím na ně neměl ani pomyšlení. Odtáhla se konečně a on se spokojeně vydal za ní. “A víš co nás teď čeká? Jídlooo.” Řekl nadšeně.
Tenhle les na něj působil jinak, byl mu více příjemný a nedalo se říci, že by se tu bál. Přeci jen zase slyšel ptačí zpěv a opět cítil nějaké to dobré maso. Nadšeně začal vrtět ocasem. Ach, jak se na něj těšil. Jak moc se těšil až se zakousne do křehkého masa zajíce či do trochu tužšího masa srny. Zastavil se a začal čenichat. Někde blízko nich byla srna s mladým. Mohli by si dát do mladé nebo se aspoň o jeho ulovení pokusit. Podíval se na Solf a kývl na ní. Museli se připravit na lov toho skvostu kterému se říkalo jídlo. Zakručelo mu nahlas v břiše a on se jen pousmál. Bylo to vtipné, že vlastně od toho, co měl tu rybu moc nejedl a nejedl ani moc před tím a to to byl vlk. Čekal až Solf bude chtít taky lovit.
---) Les u mostu

Jako by ho nic nepochlouchalo. Jak měl sakra přečkat záchvat uprostřed mostu, který mohl každou chvíli spadnout? Nejhorší na záchvatech je, že mozek si prostě myslí, že se snad děje to nejhorší. Nemohl se ani pomalu nadechnout, jako by se měl co nejdříve udusit či mu to aspoň tak přišlo. Zkoušel se pomalu uklidnit ve své hlavě, ale nešlo mu to. Mozek pořád vysílal varovné signály pro tělo, aby si sakra pospíšilo pryč z toho hrozného místa. Zaskuhral pomalu nad tím, jaký k němu osud byl krutý, až najednou se mu dařilo, když uslyšel hlas Solfatary. Byla vystrašená jako on, ale on věděl že tu pro ní musí být aby jí ochraňoval. Podačilo se mu pomalu pohnout packou. Jak moc by se měl vzpamatovat z tohohle? Většina lidí co tento záchvat prodělala se vzpamatovala docela rychle. Povedlo se mu zavřít oči. “To je v pořádku, Solf. Brzo budu na konci. Jen...musím se uklidnit.” Poznamenal tiše, spíše skoro pro sebe a soustředil se na jenom hezké věci. Vybavil si svou matku. Vlastně celou svou rodinu jak se zase hádají ze srandy o kravinách a jak jsou zase šťastní. Jak zase má svůj čumák zabořený v srsti své sestry či jí tam lehce vplétá květiny a různé ozdoby. Miloval zdobit její světle hnědý kožíšek, ale nikdy si to netroufl říct. Rád by měl taky světlejší srst. Nebo jak s Markovníkem staví v zimě vlčuláky. Vždy se jim to nedařilo, protože přeci jen měli tlapy. Matka jim pak vždy ohřála bylinky proti nakažení ve vodě smíchané s medem a nutila je to i přes občas hořkou chuť vypít. Otec jim pak vyprávěl o svých výpravách co jako král podnikl. Konečně se mu to povedlo. Odboural se ze záchvatu jenž zasáhl jeho tělo. Konečně se zase zhluboka nadechl a podíval se pořádně na Solf. “Promiň, tohle má občas každý kdo má nějakou fobii. Zjistil jsem, že se to nedá tišit bylinkami, ale jen duševním klidem, musíš na to přestat myslet.”
Pomalu se zase začal hýbat kupředu. Spokojeně si pobrukoval. “Víš, Solf, fobie jsou podivné. Donutí nás si vzpomenout kvůli záchvatům na body v minulosti jenž nás utěšují, jelikož součastnost je pro nás moc děsivá. Já si třeba znovu vzpomněl na momenty se svou rodinou. Ani nevíš jak moc jsem ti záviděl, žes mohla být s Lucianem. Já nejspíše nikdy nebudu mít tu možnost, abych je zase uviděl. Ani nevím jestli žijí, ale něco mi říká, že pořád žijí a hledají se mezi sebou. Jako jsem je hledal já, ale oni zatím nemohli jelikož se zotavovali. Rodina je fakt něco podivného.” Musel jí to prostě říct, jestli spolu měli budovat vztah, tak k sobě museli být upřímní. Jak moc se mu vlastně stýskalo? Asi hodně, že se vydal na druhou stranu s hlavou plnou vzpomínek. Rychle zdolal pár posledních prken a zastavil se. Díval se na Solf s úsměvem. Přiběhl k ní jen co dorazila na druhou stranu mostu, aby jí mohl chytit. Jak moc se těšil, že zase ucítí její vůni. Jak moc se těšil že jí znovu obejme. Jejich vztah se budoval dobře, to musel sám uznat. Nakonec jí přeci jen pevně objal.

Konečně k němu došli. Podíval se na něj a nahlas polkl. Tak rychle jako se les změnil v travnatý palouk před mostem nikdy neviděl se území změnit, nebo aspoň to tak bylo pro něj. Zhluboka se nadechl a stáhl uši. Solf se ho ptala na to, proč měl vlastně strach z výšek. Nevěděl ani kde začít.“Na mém starém území jsme měli skálu, kde se učil snad každý budoucí panovník stát, aby se mu pak netřásly tlapky. Byla sice o něco nižší než nejvyšší hora, ale kdokoliv by z ní spadl, tak by zemřel. Sledoval jsem jak ostatní vždy recitovali a jejich hlas se ozýval územím, ale já jako vlče měl nějakou nemoc že jsem se furt musel hýbat a dělat nějaké vylomeniny a tak se stalo, že jsem z té Skály Alf málem spadl. Myslel jsem, že je po mě, ale zachytil mne otec za kožich dříve, než jsem byl mimo plochu. Jak jsem visel tak jsem viděl tu výšku pode mnou. V ten moment jsem se dokonce i strachy počůral. Od té doby jsem se nedokázal přiblížit v okraji abych viděl na vlky a vůbec abych viděl na zem. Jenže děti mých strýců a tet nebyli tak milé a pořád mne strkali ke kraji, když se dospělí nedívali. Byl jsem totiž docela tintítko jako vlče.” Přiznal a pak se podíval na most ještě jednou. Přísahal by, že ta lana se přetrhnou jakmile na ně někdo vstoupí. “Nebo mne taky vysadili na jednu z větví nejvyššího stromu co byl na neutrální půdě. Kvůli tomu jsem se věnoval i tomu, abych byl válečník, abych se jim ubránil...jenže to nebylo tak rychle. Kdyby nebylo jednoho z mých bratrů, tak bych byl několikrát mrtvý.” Přiznal a pak se pomalu posadil. Musel se pořádně připravit na to co brzy přijde. Bude muset přejít most.
Chvilku tam jen seděl a klepal se jako želé do kterého někdo strčil vidličkou, ale v mysli se připravoval na to, že bude muset jednou z tlapek vstoupit na most, který se mu ani trochu nezdál. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. V duchu se uklidňoval, že to bude dobré, že je to oba jistě udrží. Pak se tedy zvedl a vydal se tím směrem. Otevřel oči a zastavil se s jednou packou zvedlou nad mostem. Pak přeci jen s praskáním mostu vstoupil. Pomalu začal postupovat dále. Jak moc kvůli tomu musel Solf milovat, aby udělal takovouhle kravinu? Nakonec packu po pacce začal přecházet most a vdechovat chladný vzduch co všude byl díky mlze. Nebylo to zase tak špatné, aspoň si mohl prohlédnout jednotlivé kousky lana. Někde bylo více zarostlé mechem, jinde bylo zase méně zarostlé. Spíše ho děsilo co mělo přijít pak. Věděl že v některých částech laso není tak pevné a proto je rychle přecupital. Už byl v půlce mostu, kdy se musel zastavit a zrychleně dýchat. Jeho hrdlo se začalo úzkostně stahovat, když se podíval pod sebe. Viděl akorát mlhu. Kdyby spadl či na něj něco vyskočilo byl by jistě mrtvý. Cítil jak se nemůže díky strachu nadechnout. Nemohl za to, dostal panický záchvat. Po jeho tvářích začaly téct slzy. Nikdy nezažíval moc svůj záchvat paniky díky tomu, že většina lidí s fobii se vyhýbala tomu být s ní v kontaktu. Sledoval s vykulenýma očima jedno místo pod sebou. Nemohl se pohnout ani kdyby chtěl. Jeho packy byli najendou tak těžké.

((-- Laica Mar
Pomalu přecházel na místo, které bylo takové.. známé a přesto cizí. Pak promluvila Solf a on se zamyslel. Louka pomalu přešla v hromadu stromů a pak už jen les. Zastavil se jen aby ucítil ve vzduchu tu krutou pravdu. “Co se to tu sakra děje, co se děje s celým ostrovem. Myslel jsem, že už se to tu po apokalypse jenž tu byla začalo uklidňovat, ale najednou zase ubývá jídlo.” Začal a pak zase čichal ve vzduchu. Nic moc tu nebylo, dříve cítil více králíků a srny, ale teď? Srnu skoro žádnou a králíky skoro vůbec. Jako by se zase probouzelo něco, co se mu nelíbilo více a více. Něco co by mohlo reálně ohrozit více vlků než jen jeho a Solf. “Tohle se mi nelíbí Solf, něco se tu zase děje a to tu nejsem ani půl roku.” Zamručel mírně naštrvaně, ale i přes to se velice brzy uklidnil. To Solf se tu bála a on musel být silným. Musel být silným hlavně pro ní. Nespokojeně šlehl ocasem a pak se zase rozešel. Přála si být brzy z tohoto lesa pryč a on se jí vůbec nedivil, ale musela to s tímhle pošukem vydržet. Slyšel pod tlapkami praskání větviček a jehličí, dokonce i cítil jak se mu občas jedno zabodlo do hnědého polštářku a vyvolalo mu bolest kvůli které pak musel packou zaklepat. Les na něj působil temně, ostatně tak na něj působil vždy a nedalo by se říct, že by to bylo kvůli tomu jeho nejoblíbenější místo. Mlha sice nebyla tak zřetelná, ale furt tu nějaká u země byla. “Jestli nás tu nic nesežere, tak jsme děti štěstěny, vypadá to tu více děsivě než kdy jindy.” Pravil a zaposlouchal se zase. Nic tu neslyšel ani ptačí zpěv, taky jaký pták by si tu dobrovolně postavil hnízdo.
Vlastně, když řekla slovo most, tak se mu sevřelo srdce. On nechtěl přes něj zase jít. Co kdyby se zase protrhl či se s ním něco stalo zrovna když na něm budou a běžet se mu zrovna dvakrát s tou nohou nechtělo. Podíval se na ní prosebně proto. “Ještě prosím ne, klidně se před mostem zastavíme, ale já se musím psychicky připravit, víš jak moc se bojím výšek.” Zakňučel jí tam jako malé štěně. To bylo něco co rozhodně před vlky neskrýval. Výšek se bál více než smrti. Výšek se bál hlavně proto, že jej rodiče často strkali ke kraji skály a nutili jej trénovat si proslov na své poddané. Vlastně jim to Taylor nikdy neodpustil, málem totiž několikrát spadl kdyby jej otec nedržel a bratr nejistil. “Ale souhlasím s tím, že bude dobré si ulovit jídlo až za mostem. Bůh ví co v tomto lese ještě číhá, bůh ví co se tu vůbec stane. Bůh ví kdo si pro nás přijde. Nebo spíše bohové, co jsem tak pochopil, tak tu máte dva, jestli se nepletu, že?” Zeptal se jí. Bylo super zavádět témata. Sám to rád dělal a vyhýbal se tím třeba tomu, že měli spolu s rodiči jít k Oběšencovu stromu. Taylor to nikdy nepochopil ten název. Podle toho, co se říkalo se tam měl oběsit pár milenců za zradu lidského království, ale nikdo jim to nikdy nedosvědčil. Většina polobohů co Taylor znal žila dlouho, ale nikoliv tak dlouho aby si to pamatovali. Jediný, kdo si to pamatoval byl Wendigo, ale toho už nikdo léta neviděl. Tenhle vlk měl ty nejskvělejší příběhy, ale vytratil se jako pára nad hrncem. Proto raději šel Taylor dál a prohlížel si tento úchvatný les.
---)) Most

Podíval se na ní nechápavě. Pak si však povzdechl. Nechápal proč byla vlastně tak moc odtažitá ohledně své minulosti. Taylor věděl přesně proč se chtěl změnit, být bývalým princem co byl jen namyšlený bylo něco, co by moc vlků nechtělo. Moc vlků vlastně vůbec nechtělo někoho, kdo by se choval tak hrozně jako se choval on. Co si vlastně ve své minulosti myslel? Že všechny nechá tak moc trpět a oni jej budou milovat? Jak moc bláhový dříve byl, lásku si jeden nezíská týráním druhého, ale spíše tím co k němu cítí a jak to bude prezentovat. Zatím musel uznat, že prezentace své lásky k Solf mu nešla moc dobře, ale pořád se učil, měl by na to jít zlehka. “Takže tys nikdy neobdivovala krásu přírody? Tys nikdy třeba celý měsíc nesledovala jak roste tráva a řeknu ti… tráva roste pěkně pomalu. A na to, že jsem jí hnojil masem, které jsem musel při tom sledování jíst jí nepomohlo. Ale to je jedno... já prostě… proč je k nám někdy život tak krutý?” Zeptal se jí a pak se podíval na řeku. Plynula pomalu a přitom tak rychle. Taylor nikdy vodu moc nepozoroval, protože to jako léčitel moc nepotřeboval. Proč něj byli důležité hlavně jen bylinky, které mohl využít v běžné praxi. Pro něj bylo důležité zapomenout na to kým dávno byl. Když se díval na tu řeku, tak mu to jen připomínalo ten den, kdy ztratil vše. Kdy se musel dívat na to, jak hrozné bestie jenž by nikdy neoznačil za jeho druh pojídají z hladu jeho partnerku. Jak v jejich vyhublých tělech byla vidět žebra a každý obratel. Co to vlastně bylo za bestie? Co to bylo za věci jenž k nim přišli a proč je někdo takhle hlady trápil? Vůbec se nechovali tak jak by normální vlk útočil. Oni šli jen aby buď někoho zabili či zemřeli sami.
Z myšlenek jej zase probrala Solf, která mu olízla čumák. Zamrkal a pak jí spokojeně objal. Pevně oběma packama. “Ani nevíš jak moc mi tohle chybělo a vlastně nevím proč mám takovou náladu dneska. Možná zítra zase budu mrzutý, ale to musíš chápat.” Zamumlal jí do ucha a pouštěl jí. Držel jí a dokonce jí i světle růžovým jazykem začal olizovat obličej. Zavřel při tom své rudé oči. “Od doby co zemřela Star jsem myslel, že už si nikoho nenajdu a najednou si na horu přišla ty! Objevila si se z čista jasna a já překonal svůj strach z výšek jen abych tam s tebou vydržel.”Promluvil konečně se odtáhl se sice trochu smutným štěněčím kukučem. Upíral na ní rudé oči a vrtěl nadšeně ocasem, jako by se jeho nálada měnila také. Měl snad krámy či háral? TO nikdo nevěděl.
Pak se však pevně postavil. Byl rozhodnut, že musí jít dál. Nebyl čas na prkotiny a další písničku, leč by klidně Solf zpíval dál, ale mučit jí svým netalentem dále nehodlal. Proč by to také dělal. Bylo by to od něj sobecké, bylo by to od něj tak nefér. Spokojeně si odfrkl a šel opět normálně. Viděl zase ten temný les, který na něj působil děsivě. Viděl jak se rozpínají rozvětvené větve borovic a smrků, jelikož les byl více méně jehličnaný nebo si to aspoň Taylor myslel. Cestou moc listnatých stromů nepotkal, spíše více méně žádný nepotkal. “Co kdybychom si v lese ulovili nějaký oběd? Přeci jen..co jsem našel, tak tam bylo dost králíků a začíná být jaro a tak by tam mohlo být dost mladých.” Navrhl jí spokojeně. Přeci jen temný les měl v sobě jistě dost kořisti pro dva hladové milence.
---))) Temný les

"Vlastně jsem se kvůli tobě rozhodl pokračovat v tom, co jsem se naučil po mém úrazu a co jsem se učil dlouho než jsem odešel od nich. Naučím se kvůli tobě léčit či znovu bojovat, abych mohl bránit smečku. Bude zas tak moc hezké si připomenout věci co jsem zapomněl."** Ozval se nadšeně a pak se podíval na Solf. Nakonec to přeci jen nebylo tak zlé. Pomalu se vydal dále v jejích stopách a sledoval jak se jim ten svět vybarvuje. Pomalu následovala tlapa za tlapou a on si užíval že je zase může vnímat. Koho vlastně? Všechny ty barvy, které zapomněl že existují. Tolik emocí okolo něj bouřilo a kolik mu jich ještě bouřilo v hlavě? Život byl pro něj jako pro vlče. Zase se mohl od Sofl tolik učit. Tolik toho mohl objevit a zapomenout na to kým byl a kdo vše mu zemřel před očima.
Zadíval se jedním okem na motýla jenž se věnoval květině. Pomalu se přikrčil, aby si jej mohl prohlédnout. Sosákem nasával sladký nektar květiny a nechával svá modravá křídla otevřená. Taylora to naplňovalo pocity co nikdy necítil. Nikdy ani při učení se přírodě nevěnoval takovou pozornost detailům. Nikdy si vlastně neuměl představit svůj život jako takovouhle dojemnou kouli pocitů. Vždy si představoval jak bude mocný válečník a nikdy mu nepřestane štěstí přát. Získá srdce každé vlčice a nepřestane přitom milovat svojí Star, ale okolnosti se mění každý den, ne vždy jeden může mít vše co se mu v minulosti zamane.
Po chvilce se zase zastavil, aby se napil potoku co jim zkřížil cestu napříč plání. Však zastavil se v půli pohybu. Nikdy by si vlastně nevšiml detailů kterým se rozhodl zase věnovat. Kdyby byl princem tak by nejspíš zase nezkřivil svá záda jen kvůli nápoji, poručil by asi někomu s magií vody aby mu jej přenesl k puse. “Solf, věděla si, že voda je někdy tak čistá?” Zeptal se jí a nakonec se i napil. Chutnala dokonale a dokonce jej i osvěžila. Nejspíše kdyby měl magii země tak by vycítil každý minerál v ní, ale zatím mohl říct, že tato voda neobsahovala tolik železa. “Hele! To je Heřmánek! A nejspíše je to dokonce i heřmánek pravý! Nemáš problémy se spánkem? Raději jej pár kusů utrhnu a ponesu jej.” Navrhl a prohlížel si rostlinu. “Heřmánek má docela bohaté schopnosti. Vzhledem k naší magii bych z něj mohl udělat něco čemu lidé říkají čaj či zábal ve studené vodě.” Snažil se osvěžit si znalosti. Pomalu se zase zvedal a utrhl při tom kytici heřmánku.
Nakonec se opravdu vydal za ní. “Bude to skvělé že budeme spolu ve smečce! Pokusím se být nejlepší před alfou!” Zahuhlal s pusou plnou heřmánku. Nakonec to vzdal a sedl si. Pomalu začal splétat nemotorně pomocí pacek věneček z té rostliny. Svou schopnost neztratí jen se jim lépe ponese. Trvalo to dlouho než konečně spletl všechny části dohromady i s trávou. Výsledek byl sice otřesný, ale dělal jej vlk, dalo se čekat že to nebude nejlepší. Nasadil korunku heřmánků na hlavu Solf jen co jí dohnal a pak začal vtipně postupovat dopředu. Začala mu totiž znít v hlavě píseň. “There will come a soldier. Who carries a mighty sword. He will tear your city down, o lei o lai o lord. O lei, o lai, o lei, o lord.He will tear your city down, o lei o lai o lord” Snažil se držet veselé tempo písně. “There will come a poet. Whose weapon is His word. He will slay you with His tongue, oh lei oh lai oh Lord. Oh lei, oh lai, oh lei, oh Lord. He will slay you with His tongue, oh lei oh lai oh Lord” Jeho hlas nebyl tak melodický, ale snažil se o to. Hold moc vlků nemělo nadání na zpěv. “There will come a ruler. Whose brow is laid in thorn.Smeared with oil like David's boy, oh lei oh lai oh Lord. Oh lei, oh lai, oh lei, oh Lord. Smeared with oil like David's boy, oh lei oh lai oh Lord. Oh lei, oh lai, oh lei, oh Lord. He will tear your city down, oh lei oh lai... oh” Však to nebylo vše. “Oh lei, oh lai, oh lei, oh lai, oh. Oh lei, oh lai, oh lei, oh lai, oh. Oh lei, oh lai, oh lei, oh lai, oh lei, oh lai, oh lei, oh lai, oh” Dozpíval a usmál se na Solf. Bylo to tak moc milé setkání, že dokonce i zpíval.

(((--- PYtias
Nechápavě se na ní podíval. "Co to do prdele meleš, Solf. Mám ti snad furt opakovat, že jsem se rozhodl být s tebou? Řekl jsem to už i tvému bratrovi a myslel jsem to smrtelně vážně." Poznamenal ještě víc vážně Taylor. Tohle jej od ní dostalo a tak musel reagovat první na tuhle nesmyslnou větu. Proč si to sakra furt myslela? "Kdybych se tě chtěl zbavit, tak tě od setkání na nejvyšší hoře nehledám jak debil. Kdybych se tě chtěl zbavit, tak kvůli tobě nevlezu do nory a nezraním si při tom tlapu. Mysli sakra už holka." Odfrkl si a přešel k ní. Cvrnkl jí do čela. "A věř, že jestli chceš vyznávání lásky, tak mohu být otravný i tím. Nedělá mi to nejmenší problém, ale asi bys mě nenáviděla ještě dřív." Odpověděl jí a pak jí olízl čumák. "A teď už tu hlavu sakra použij." sykl mírně pobaveně, nebyl na ní naštvaný, spíše se jí snažil rozveselit.

Dohnal jí a podíval se na ní. Ptala se jej na co přemýšlí. Lehce se ušklíbl. "Začíná se mi vybavovat minulost více a více. Nejspíše abych platil za své hříchy a že jich bylo." Ušklíbl se a pak se podíval na svou tlapu. "Byl jsem fakt hroznej.." Povzdechl si a plácl se jednou packou do čela. Pak se přeci jen zastavil. Chtěla si to zkrátit? No asi se zdálo že ano, ale on se chtěl ještě pořádně projít, prostřídit si myšlenky. Jak moc by se mu to teď hodilo. Teď když věděl co si o něm vlci myslí věděl, že to moc kloudné nebude. Měl by se konečně pořádně změnit. Povzdechl si. Ale jak by se měl měnit? Měl se sebou někde srovnání? Ne, mohl jen tipovat jak hrozný dříve byl. Jak se vlastně vlci mění? Stane se to jen náhodou nebo poznají že se chovají hrozně? On už nepoznával kým je, ale pořád se cítil jako vlčí odpad. Jak jej jen mohla milovat? On byl snad nejhorší. Jaký to vlče muselo mít vzor. "Sebestředný jsem furt, asi to bude můj hřích." Přiznal a pak se podíval na Solf. Zase pokračovala dále a tak se i on za ní rozběhl.
---) Laica Mar

Nabídl jim možnost si odpočinout i místo kde složit hlavu. Přesto však mu někoho připomínal. Jeho nadšení pominulo v moment, kdy si uvědomil jak moc bláhový byl. Neměl by Solf nechávat bez obrany. Přivřel oči a přeměřil si okolí. Pak přešel k místu kde ležela a sedl si. Byl zvyklí spát opřený o kameny jen aby se mu lépe zvedalo. Seděl dlouho, seděl vzhůru dokonce i ve chvíli kdy odpadl Lucian. Hlídal vchod aby sem nikdo nevnikl. Pak se zvedl a přešel blíže k vchodu. Sehl si a pořád jej sledoval. Nakonec usnul docela pozdě, déle než by od sebe kdy čekal.

Vzbudil se hned co slyšel jak se Solf probrala. Spíše ho probraly zvuky. Leč se snažila být potichu. Zas se ani v době spánku moc nevyspal. Noha jej bolela a hlavně mu hlavou běželo milion myšlenek. Zvedl se na nohy, když do něj šťouchla a vydal se pomalu ke vchodu. "Můžeme si odpočinout, když budeš chtít. Já dovedu jít celou cestu bez toho... stejně můj odpočinek není odpočinek dokud tě musím hlídat." Promluvil a konečně vylezl ven. Chodil více méně s měnším kulháním, ale noha pořád bolela. Vzpomněl si na Ceruma. Netušil proč se mu začínají vybavovat vzpomínky kterých se snažil zbavit. Oklepal se.
---)) Pytias

Šlehl ocasem. "Ne, nechci být nejspíše panovníkem... vždy jsem si myslel, že je to můj osud, že se to prostě musí naplnit a že i přes válku všechny najdu, ale... tohle není pro mě. Nejspíše bylo dobře, že otec zemřel, kdyby mne zde viděl... nejspíše by mne seřval a vysvětlil mi, co znamená mít ve znaku lva." Odpověděl Solf a pak se podíval na svou nohu. "Špatnou nohu mám kvůli své idiocii. Však když s ní něco budu dělat, tak..mohl bych jí vyléčit, mohl bych se zbavit vší té psychické bolesti." Jeho rodina vždy přijímala slabé, ale Garmadoni je nestrpěli. Kdyby ho viděl někdo z nich. "Tak to bych se měl rychle naučit manipulovat s časem, jelikož to.. můj rod hlavně umí. Vracet sekundy či vidět útržky budoucnosti. Vlastně...pořád je mám, hodinky." Ale nevěděl kde, jen věděl že někde jsou. Ach, jistě. Pak se usmál. Lev je obří kočka s hřívou. Můj rod jí má ve znaku díky spojenectví a přátelství s nimi." Vysvětlil. Nebo spíše to byl jeho symbol dříve než se to vše pokašlalo.

Stáhl uši a ocas. "Dříve jsem byl sobecký hlupák co se často smál obětem svých krutých žertů, měl jsem vše na tlapce a užíval si toho, kým jsem byl a jakou moc jsem měl, ale pak přišla válka a udělala za tím vším tlustou čáru. V táboru jsem pochopil, že mé slovo nic neznamená, vlci už se mi neklaněly a často ukazovaly, jak moc hnusný sem byl povahově. Pochopil jsem, že pokud chci najít přátele a ne jen tupé následovače a patolízaly, tak se musím změnit..." Začal Taylor popravdě a pak se podíval na vodu. "Teď, když se podívám do vody, tak se nepoznávám. Nevím kdo dál sem, nevím kým mám být a nevím kde je mé místo. Jako by změna nebyla úplná." Zamumlal a podíval se na Solf. "Až tady jsem pochopil co je to láska, několikrát jsem běhal po území jak idiot jen abych Solf našel, několikrát jsem kvůli ní překonal strach z výšek a cítil se... šťastně, když jsem jí uviděl. A když si bude přát, tak... zapomenu na to, kým jsem a kým jsem byl." Přiznal a sklopil hlavu. Nepoznával se už delší dobu, nepoznával kým ani měl být. "Však můj rod... jsem poslední lev, který snad přežil a..." Do jeho očí se narhnuly slzy. "Nebudu pak mít nic co by mi připomínalo rodinu, všichni jsou mrtví a ti co přežili už možná také nežijí."

Taylor nastražil uši. "Taky bych raději neomezenou svobodu, vzhledem k mé minulosti by to bylo nejlepší. Ale kvůli Solf se vrátím do smečky.. jenže nikdy jsem nebyl prostý člen smečky... nevím co kappa dělá a nevím ani co dělá kdokoliv jiný. Jsem typickou královskou smetánkou jenž byla namyšlená a nevnímala své poddané více než jen kus hadru. Byl jsem někdo a teď se mám přidat do smečky jako nikdo." Promluvil nakonec. Zvedl se opatrně ze země a podíval se na nohu na kterou se ještě neodvážil dokonale postavit. K čemu mu byla smečka, když tam nezapadne? Buď všechny ohrozí na životě, nebo si nebude moci zvyknout na to, že jeho bývalý smečkový život je pryč. "A co omega? Co vůbec dělá omega? Vždy jsem z nich akorát dělal pokusné králíky na svou magii a několik z nich poranil, co jiného dělá omega?" Zeptal se zoufale. Čím více si uvědomoval, že o světě bez sluhů a služek neví nic. Posadil se vedle Solf s packou nataženou. Nevím co se vůbec ve smečce dělá... byl jsem cvičený celý život k tomu být panovníkem a nezajímat se o ostatní. Co vůbec je všechno za postavení? Byl jsem sobecký, tak moc sobecký.

Kdyby ho teď někdo viděl. Ach, jak by se chtěl propadnout do země. Podíval se na packu a zastavil se. Pohledem jí sledoval jako kdyby byla nepřítelem. Začínalo se mu vybavovat jak vlastně přišel k úrazu. Pamatoval si jen tábor ve kterém se pak ocitl. Ale tuhle část jeho mozek vyčlenil kvůli bolesti. Jediný co si pamatoval ještě z toho dne bylo jak viděl Star pojídanou vlkem, ale ten moment jak přišel k úrazu? Ach, uvědomoval si to čím dál více. Zahnaný na skále kus od vrchu se musel poprat s pár vlky a pak nejspíše nešikovně znaven bojem o jednoho zakopl. Ale kdo jej tedy shodil do vody? Někdo ze spojenců mu musel zachránit život. Pomalu šel za nimi ponořen do myšlenek jenž mu vířili myslí.
Sedl si k vodě, aby si tlapu chladil. Pak si jí natáhl tak, aby na ní dosáhl tlamou. Chytl jí pevně, že se mu u pusy objevili pramínky krve a natáhl jí jako by jí chtěl urvat. Zakřupalo to a kloub se konečně s pomocí vlka usadil. To mu měl někdo udělat. Bolest mu zatmavila bolest a tak další pohyby dělal naučeně. Packu dal do vody, která se začala jemně rudě zbarvovat. Vyplivl krev a zašklebil se. Pak konečně zase vnímal, jelikož studená bolest stahovala žilky, aby neprokrvovaly tolik nohu. Oddechl si. Nejspíše bude noha lepší než kdy dříve, konečně jsem jí totiž napravil pomyslel si a mlčky se podíval na Solf.