Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bolest se utlumila, ale on věděl že tohle nebude jen tak lehké. Pomalu se sebral ze země a došlápl na tlapu. Ta byla slabá, nedokázala se ani udržet bez křivení a kolabsu na jednu stranu. Jako kdyby kloub byl z gumy. Sešel schody proto s minimální zátěží na tu tlapu. Podíval se na Luciana. "Děkuji ti, ale... tlapa je v háji. Zas..." Povzdechl si a pak se podíval na Solf. Bolest se vracela a on ucítil v očích slzy. Podíval se tedy na Solf a mírně se usmál. "Já to zvládnu...nemusíš se bát." Řekl s hlasem plným bolesti, ale tušil že to brzo bude lepší. Tušil že to bude muset být lepší.

Do kasičky tady pro blba mého hnědého, prosím. ^^

ZAPSÁNO

Povzdechl si. "Opravdu si to myslíš Solf?" Pokrčil se tak, aby pokrčil pořádně i kolena na zadních nohou, kdežto v tom zadní levá noha nechutně křupla. Zaskučel bolestí a ihned se zvedl. "Ne, leda že bych se doplazil po břiše, ale pak se mi zvedá ještě o to hůře." Sykl a začal si olizovat packu. Nebyl člověk, aby se mu kloub s vazy dokonale zahojil. I kdyby byl člověk, tak by si klekal blbě. Snažil se nohu šetřit tak dlouho, jelikož stažení jenž mu po bitvě Jayce udělal nebylo dostatečné. Nebyl medikem a jediný medik byl daleko, co by mu pomohl. Nemohl nikdo tušit, že se kloub nevrátí úplně dokonale na původní místo. "Dostanu se za vámi, jen co si najdu něco na tu nohu, když jí zpevním, tak to půjde." Řekl odhodlaně. Chtěl být po boku Solf tak moc.
Začal se rozhlížet okolo něj. "Nebylo tu někdy staré lidské oblečení? Umím z něj něco vyrobit, ale z lián či něčeho pevného by to šlo taky." Zeptal se. Kde by sakra sehnal liány? Nebyla tu džungle a ani nic, kde by se vytvořili přirozeně. Seru na to. Pomyslel si a přišel blíže ke stupu. S hnusným křupnutím a slzami v očích se protáhl dovnitř. Packu měl zase lehce poničenou, modlil se jen, aby nevznikl zánět, ale byl vevnitř. Po tvářích mu tekly slzy bolesti a zuby měl zaťaté, ale byl tu.

Zarazil se, když je pozval k němu. Pohled padl na packu a povzdechl si. Bral někdo vůbec ohled na někoho kdo byl chromého? On by jim nestačil, ale nechtěl lámat Solf srdce, tak si jen odfrkl. Popadl do tlamy jednu rybu a další kopl do vody aby přežila. "Jdeme." zamumlal a vydal se rovněž směrem za jejím bratrem. Jak moc byla příroda rozpačitá, když se tak díval. Nebylo to poprvé, co je udiven tímto územím a ostrovy. Proč se vlastně nikdo nezajímal o jeho zdraví? Mohl se jevit jako zdraví, ale nikdy se nebude moc přikrčit tak dokonale.
Nakonec se zastavil u vchodu a ušklíbl se. "Nejspíše bych měl zůstat venku...s mou nohou se dovnitř neprotlačím."
---) Androme

Jeho pohled změknul. Ach, jak rád by viděl zase svou rodinu. Jak moc by zase Markovníkovi řekl, že je pošahaný a že se nemá snažit lítat, když nemá křídla. Jak moc by zas objal sestru a uklidnil jí, že muži nemají tolik citů jako ženy. A co druhá sestra jenž ze sebe dělala samce po většinu času? Ucítil zas jemný vánek. Jako by se o něj někdo otřel. Neměl by kritizovat ty co nezná, takový nebyl, nepoznával se. Nepoznával ani kým nadále je. Musel by se změnit jen aby mohl více vyrůst? Nechtělo se mu měnit staré zvyky jenž uchovával. Opatrně se proto pustil do ryby. Jak pěkné by bylo potkat ještě jednou sourozence, aspoň na chvíli, abych věděl že žijí a nic se jim moc nestalo. Pomyslel si a vyplivával kůstky, které jeho zuby nerozdrtily. Každý kousek masa důkladně rozkousal a pak projel jazykem kolik kostí v něm zbylo.
Musel se zasmát nad větou Solf. On nebyl vojákem co by jí zachránil v případu nouze. Nebýt té nohy, dostal by se výš v žebříčku, ale zatím? Kloub v levé zadní noze mu nepříjemně křupl, když se konečně pohl směrem k vodní hladině. "Myslím si, má dámo, že ti občasná kontrola od bratra neuškodí...není to sem daleko, aby se sem nedalo občas od smečky dostat." Zhodnotil Taylor. Nemohl jí okrádat o sourozence. Pak se o něj otřela. Zamručel a sklonil hlavu k vodě. Napil se opět, aby zapil možné kůstky v krku a donutil je sklouznout dolů. Pak mlčel a díval se do odrazu na vodě. Muselo být nějaké znamení že žijí.

Taylor se podíval na svůj odraz na vodní hladině. Jak moc by na něj byl otec pyšný? Měl jej sice rád, ale... jak moc byl jeho otec schopný projevit náklonnost ke svým dětem? Jak moc se mu podobal? Jak moc slyšel jeho hlas šeptat ve větru. Zavřel pomalu rudé oči a ucítil na své srsti jemný vánek. Solf měla sourozence, on nejspíše ne. Jak smutné to bylo? Jak moc byl život nespravedlivý. Otevřel zase oči a začal chňapat po rybách v jezeru. Nikdo vlastně neměl rád ryby, ale Taylorovi chutnali nejvíce snad. Také pro něj byli nejsnadnější na ulovení. Konečně ucítil její chuť v tlamě a tak svou oběť vyhodil na pevninu, aby jí mohl přidat kamarády. Zase ponořil hlavu pod hladinu a čekal na další rybku. Ach, nakonec měl i druhou. Hodil jí na pevninu stejně jako tu první.
Trvalo chvilku než jej vyrušila Solf a nejspíše další vlk. Házel zrovna čtvrtou rybu na pevninu. Protočil očima a vylezl z vody také. Přešel ke svému úlovku. Zaryl drápy do žaber jedné z ryby aby jí usmrtil a ona s sebou moc nekucala. Vlk si mohl všimnout jeho kulhání, však přesto byl Taylor pohyby ladný. Zase si získával své pomyslné postavení. Když jej Solf představila jako Taylora, tak sebou cukl a zaryl prudce drápy s dupnutím do další ryby. "Taylor Kom De La Marcia." Představil se celým svým jménem. Zase jej chtěl použít. Byl velice formální, byl narovnaný a jeho pohled byl vážný. "Jsem doprovod Solfatary na její území smečky, rovněž bych rád zaujal místo vedle ní jakožto partner." Představil se a jemně se uklonil. Většina Marciů se neklanila až k zemi, protože Garmadoni byli o dost větší než oni a tak neměl problém i teď.
Podíval se na Solf a přimouřil oči. Přesto však zůstával vážným. "Tvé předtuchy se jednou trefily do černého, má dámo, však příště nás tato zastávka může stát život." Řekl hlasem bez emocí. Musel si držet svůj vážný postoj a dokonce být vážný i hlasem. Panovníci nesmějí projevit emoce a on k tomu byl učený. Bez pohledu na zem zabil další rybu. Posunul jí k Solf. "Jez." Řekl prostě.

((--- Temný les
Zastřihal uchem. Ona měla bratra ještě tady na území? Taylor ani nevěděl kde jeho sourozenci jsou, jestli někde vůbec jsou. Ani nevěděl kolik jich přežilo. "Myslíš že tu bude někde tvůj bratr? Nemyslím si, že by tady zrovna byl. Je to tu..až moc milé." Přiznal Taylor a rozhlédl se kolem nich. Nakonec přešel k jezeru aby se napil. "A cesta několikrát na cizí území jen abych ten most mohl shodit a podpálit." Zamumlal a opět se napil. Pak se odhodlal vejít do vody, aby zkusil chytit pár ryb. "Musíme se najíst, Solf." Upozornil jí na krutou pravdu nakonec.-

((- Most
Zastavil se konečně zadýchaně a plácl sebou na zem. Most prakticky až na jedno škobrtnutí přesprintoval. Podíval se na Solf a odfrkl si. "Proč se to sakra musí dít pořád? Proč mi něco tahá přes ten zatracený most!" Řekl mírně naštvaně, leč furt zadýchaně Taylor. Proč mu to Solf dělala? "Solf, děláš si ze mě srandu? Ten pohled znám! Ty mi lžeš a jdeme na špatnou stranuuuu." Dodal nešťastně Taylor, když si jí prohlídl. Uměl odhadovat dokonale ve vlcích, hlavně ty co miloval dokázal odhadnout dokonale. Navíc se Solf tvářila ustaraně. Podíval se na ní po její otázce a konečně se zvedl. Přešel k ní a otřel se o ní. "JE to má volba s tebou být jen..." Povzdechl si Taylor znovu. Neměl by jí říct, že si pořád není jistý zda mu jí zase nezabijí? Pomalu se vydal dál, však po chvilce přidal do kroku. "Čím dříve tam budeme, tím dříve se najíme." Dodal a konečně přidal do běhu.
---) Pityas

(((--- Les u mostu
Taylor se nezastavoval, ale vnímal nepříjemné houpání mostu. Vnímal každý svůj krok jako posunutí blíže k jeho cíli. Jako takový vysněný cíl teď bral Temný les na druhé straně. Díval se před sebe, jako by tam byla nějaká sladkost co jej lákala dál nebo kus prokrveného fláku. Jak moc by si dal maso. Pak se budou muset zastavit na jídlo nebo hlady pojde. Pak však zakopl o prkno a natáhl se o zem jako by byl jedno z nich. Byl rád, že se celý most neurval, ale všiml si jedné věci... a to té hloubky pod ním, jelikož před mlhu nebylo ani vidět dno. Rychle se zvedl a zavřel oči. Sakra, jak se má teď dostat na druhou stranu? Sakra.. Otevřel zase oči a rozběhl se znovu. Ani nepočítal metry, ale najednou byl tam... byl na druhé straně.
---)) Temný les

(((---- Na vyhlídce
Povzdechl si. "Ale pochop že ten most přes který půjdeme je tak hrozný, že jsem ho raději celý předběhl." Sykl tiše, ale pak se usmál. Ne vždy se někomu dařilo. A jestli měli jít do jeho budoucí smečky, tak bude muset být pozitivní. Což se mu moc nedařilo, jelikož se mu hlavou honilo milion myšlenek. "Cokoliv se bude dít, tak se nedívej dolů." Zamumlal, když si začal všímat povědomých částí. Měl by jí říct, že se bojí výšek a most raději znovu přeběhne? Stromů ubývalo a začala se objevovat mlha. Sakra! Brzo to tu bude. "Uvidíme se na druhé straně, krásko, budu tě tam čekat." Pověděl, když jeho tlapky stanuly na mýtině před mostem. Pak už se jen rozběhl, aby to měl co nejdříve za sebou.
----)) Most

Jak moc byla bezstarostná? Jak moc spoléhala na lásku? Jenže on věděl, že to tak lehce nejde, že takhle lehce se nebezpečí nezbaví. Jak moc bláhová byla v jeho očích teď. Ale šlo pro jeden den myslet jen na lásku. Zklidnil se proto tedy. Jeho napjaté vlasy povolili a on si s klidem vykračoval. "Přemýšlela si, co jim řekneme? Že jen tak taháš cizince k hranicím?" Ušklíbl se na ní. Ach, jistě že o tom nepřemýšlela, jak by mohla! Vše si malovala tak růžově...tak skvěle. "Nebojíš se někdy být takto bezstarostná?" Zeptal se jí a konečně začínal zase rozeznávat onen les. To si snad dělala srandu, půjdou přes ten most!
---))) Les u Mostu

Konečně se probral. Netušil jak dlouho spal a ani jak dlouho se vlastně Solf probrala před ním. Zhluboka se nadechl a chytl se za hlavu. "Opravdu musíme do Daénu dnes? Solf, stmívá se pomalu, co když nás chytne tma?" zeptal se jí ustaraně. Nebyl atlet aby případnému nebezpečí utekl. Jak by sakra mohl utéct? Pomalu se zvedl a protáhl se. "Dobrá, musíme jít teda hned a rychle. Já jsem chromí a ty jsi malá stejně jako já. Bůh ví co za vlky cestou potkáme." Zamumlal Taylor. Nechtělo se mu moc, život tuláka se mu líbil čím dál vice, ale sliby se musí plnit. Zhluboka se nadechl a vydal se směrem ke kraji vyhlídky.

Podíval se do jejích očí. V odrazu viděl svou tvář. "Já..." Nevěděl co na to říct. Nikdy neuměl vyjádřit dokonale svoje pocity. NIkdy neuměl ani říct co sám chce, vždy měl okolo sebe lidi kteří mu pomáhali. "Budu tvou rodinou." Dodal nakonec a stáhl uši k hlavě snad nejvíce za poslední dobu. "Srdce nám říká jen kraviny občas, jelikož důležitý je mít k srdci mozek." Řekl se sarkazmem v hlase a pak se ušklíbl. Ale tak co mohl dělat..

Stáhl uši. Kdyby vlci uměli dělat fotky, tak by se mu teď vyjevil obrázek jeho smečky. Leč se tvářil nešťastný, tak je měl rád všechny. "Rodina... heh." Povzdechl si a zavřel oči. Zaposlouchal se do větru, aby mu snad i poradil. "Smečka je vždy rodinou." Usmál se na ní a pak konečně otevřel oči. Vždy bude mít svou genetickou rodinu díky víře a povídačkám blízko sebe. "Můžeme poznat jaké to tam skutečně je....a když se nám to nebude líbit, tak je tu jistě i další smečka." Ušklíbl se a strčil jí tak, aby spadla do sněhu. "Nikdo nám nemůže říkat kým máme být a kde máme být."

Povzdechl si. "Jenže pak končí tuláctví, které jsem začínal tak obdivovat." Odfrkl si. Bylo to jako najít si manželku jenž jej svázala a nutilal jej se hlásit odevšaď kde kdy byl. Pak se přeci jen usmál. "Ale jo, bylo by to úžasné." Přiznal tiše a pak se zazubil. Konečně viděl tu velkou změnu kterou udělal. Ještě na hoře by Solf řekl, že nikdy nepřijde už do smečky a najednou tu chce do ní jít a využít jejích možností s otevřenou náručí. "Jaké to tam vlastně je?" Zeptal se jí na smečku.