Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tebeth lovil se svým bratrem a když ulovili zajíce, z hladu si dali do nosu a druhého plánovali odnést do smečky. Celou smečku sice nezasytí, ale i něco bylo lepšího než nic, ne? Aspoň takhle to chtěl Tebeth brát. Prozatím však nechal jít Lycana s úlovkem napřed a on sám se začal nejistě zase procházet po lese. Jestli hledal výmluvy, aby se zatím nemusel postavit matce, nebo v tom bylo něco jiného, sám pořádně netušil. Dřív či později se stejně hranicím smečky vyhýbat nebude moct. Když v lese ucítil pach matky silnější, než předtím, tak mu po hřbetě projel mráz po zádech. Nene.. ještě nebyl připravený! Ještě se ji nemohl podívat do očí a omluvit svou dlouhodobou nepřítomnost!
Už-už hledal cestu z lesa ven, ale narazil na dva vlky. Jeden byl z části cítit Daénem, ale ne tak silně, asi podobně jako Tebeth... A ten druhý však nikoliv, smečkový pach měl, ale ten neznal. Nová smečka? Kdo ví.. Koneckonců si velmi matně pamatoval pouze Zlatou smečku, měl však vzpomínky dost mlhavé a nečitelné! Každopádně jako hrdý obr s nic neříkajícím výrazem se před vlky zastavil a narovnal se. ''Zdravím.'' Nehnul ani brvou, v hlase bez nic říkajících emocí.

<- Ostříží zrak

Tebeth také stále uvažoval. Možná ho viděl matně jen jako malé vlče? Sám si však nedokázal říct jakou dobu byl pryč. Lycan pak byl o něco víc jistější o tvrzení bratrství. A tím že mají stejné rodiče, narodili se ve stejné smečce.. Tebethovi i přes mlhavé vzpomínky stačilo tedy pouze toto, aby si byl jist. ''Je to příjemné. Jsem rád že se můžeme seznámit víc, než jsme k tomu měli kdysi příležitost, malý bráško.'' Zazubil se spokojeně. Konečně si mohl být jist, že se doopravdy vrátil domů, tam kde jeho srdce patřilo.
Když Lycan navrhl, že by se mohli v lese zastavit a něco ulovit, přikývl. ''Souhlasím. Navíc jsem taky dlouho nejedl, přijde to vhod, že se domů nevrátím jen jako příživník.'' Zasmál se pobaveně a když došli do lesa, začal větřit. Zůstalo v něm něco z loveckých genů Vina? To se zrovinka brzy zjistí. Začal větřit a hledal stopy. A stopy zajíců, kteří v zimě hledají potravu.. Těch tu bylo víc, než dost. Prozatím co začal stopy sledovat se mohli dohodnout na strategii. ''Chceš nahánět, nebo chytat?'' Zeptal se po chvíli, kdy se snad mohli začít blížit k noře odkud mohli jednoho či dva zajíce vypudit a ulovit.

Neslyšel o Tebethovi, stejně jako Tebeth nikdy neslyšel o Lycanovi. Ale nebylo to asi nic zvláštního, když byl valnou života pryč. Jen to tedy prošel, neboť Lycan pokračoval dál, a přiznal že mají vlastně stejné rodiče. Což by vysvětlovalo i ten přespříliš podobný pach. Teb přikývl, ''Tak očividně máš ještě staršího bratra a sestru, drahý Lycane.'' Dodal na jeho počty o jeho sourozencích. V Tebethovi to však vyvolalo otázky. Když nikdy neslyšel o mě, ani o Niyari, kde je má sestra? Snad se ji nic nestalo... Chtěl jít domů a poradit se s rodiči, ''Myslím že to není tolik třeba, nechat si to rodiči vysvětlit. Já s Niyari jsme první potomci, které naši rodiče měli a za dobu co jsem byl mimo ostrovy jste se museli narodit ty a tví sourozenci.'' Uchechtl se. ''Akorát mě děsí až jakou dlouhou dobu jsem musel být pryč..'' Zavrtěl hlavou následně, ''Takže jo, stejně bychom si asi měli promluvit. Vůbec jsem zvědavý jestli mě po takové době matka přijme do smečky zpět..'' Joo, v tomhle obavy trochu měl. Lycan se zdál, že už je mu lépe, ''Tak asi půjdeme?'' Navrhl po chvíli, ''Mimochodem.. Rád tě poznávám, mladší bráško.'' Zazubil se. Naštěstí byl Tebeth kliďas a tak tedy to vzal dost pozitivně, že má další sourozence.

-> Les Alf

Tebeth si úlevně trochu oddechl, když vlk sdělil, že je v pohodě. I když tak nevypadal. Vlk se posadil, snad aby svým slovům dodal trochu pravdosti. No, důležité pro Tebeho bylo že se mu tady nevybulí, neboť by asi úplně netušil jak ho z toho dostat, ''To jsem rád.'' Řekl tedy nakonec a dodal to s lehkým úsměvem.
Když seč vlk představil, Teb chvíli přemýšlel, ale rozhodně tohle jméno vydolovat ze své paměti jednoduše nedokázal, ale ten rodinný pach se vůbec zapřít nedal a zdálo se, že vlk měl zcela stejné myšlení, jelikož se hned ptal na jeho rodinu. Tebeth se s lehkým uchechtnutím také posadil, ''Vtipné, zrovna jsem myslel na to samé.'' Začal prve a pak se lehce narovnal, ''Tebeth, syn Lissandry a Vina z Daénské smečky.'' Představil se tedy rovnou i se svou rodinou a... především upřeně u toho sledoval, a hlavně velmi zvědavě, co vyleze z Lycana. Že bychom byly bratři? Rodiče si udělali další vrh mezitím co jsem byl pryč z Ostrovů? Je jich více? A kde je Niyari? Měl tolik otázek a tak málo odpovědí, byl pryč až příliš dlouhou dobu. To vše se mu honilo v tu chvíli hlavou, zatímco čekal po své odpovědi reakci Lycana.

Tebeth se sic chtěl vydat do hor, ale držel se jen na jejich okraji, dokud vody neopadli. U toho samozřejmě stihl usnout, protože sledování krajiny z provizorního úkrytu ho celkem stihlo unavit. Vodu doslovně nesnášel v její jakékoliv podobě a byl rád, že nakonec se ve zdraví dočkal konce podvodní.
Když se probral, zjistil, že někde ztratil svého nového přítele Coya. Možná už odešel, zatímco Teb spal? Možné to je, pach jeho tu stejně necítil. A když už nemusel dostávat amoky, mohl se tedy zkusit vrátit do lesa a smečky kde se narodil. Snad ho jen matka nevyžene, že byl takovou dobu pryč. S tím vylezl ze svého úkrytu a už si to štrádoval po louce, která od hor k lesu vedla. Pamatoval si to jen velmi matně, zvláště co se týkalo zimního období, které pomalu nastupovalo ve své kráse.
Ale to ho něco zaujalo. Lehký vítr mu zavál do čumáku pach. Pach jeho rodiny. Niyari!? Zpozorněl, a začal se rozhlížet. Byla to jeho milovaná sestřička Niyari? Byla cítit trochu jinak za tu dobu co vyrostli a on ji neviděl?! Rozklusal se se tím směrem a pak se mu naskytl pohled na... Přimhouřil oči. Vlk předtím rozhodně nevypadal jako Niyari a vůbec celkově ani jako vlčice. Byl to jasný samec a rozhodně byl cítit jeho rodinou, avšak ani otec, ani matka, ani jeho Niyari. Tebeth naklonil hlavu na stranu, a znovu si ho prohlédl, ''Jsi v pohodě?'' Zraněný nevypadal, ale dost zmateně a sotva stál. ''Potřebuješ pomoci?'' Nabídl mu případné rámě pokud by se rozhodl nechat si pomoci, ''A kdo jsi?'' Ten rodinný pach Tebethovi prostě bil do čumáku jako červený maják, ale přesto ho prostě vůbec neznal.

Tebe se topil. Zase. A bylo až ironické kolikrát za sebou prostě skončil ve vodě a musel bojovat v ní o svůj holý život! Snažil se ze všech sil zůstat na hladině, ale jakoby jej něco nechtělo pustit a stahovalo ho to dolů. Několikrát se i jistě nalokal vody. Spodní proudy byly silné, ale jedno stáhnutí mu snad i zachránilo vědomí, protože zrovna nad jeho hlavou proplul strom, který proud po zatopeném území táhnul.
To už pak pocítil do sebe náraz a zase se objevil nad hladinou, kde zalapal po dechu. Snažil se kopat tlapami a dost možná vlka pod sebou i trochu pokopal, ale nakonec postupně a společnými silami se dostali zpátky ke břehu, kde se postupně vyškrábali zase na pěvný břeh. Tebeth kašlal. Dostával vodu z plic ven a sledoval Coya, zda se z vody dostal taky.. ''Díky příteli..'' Řekl pak. ''Čas jít do těch hor...'' To už ani neváhal a spolu s bílým vlkem zamířil do nejbližších hor.

-> Furijské hory

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Projdi se po zatopeném území
× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody

Možná se dvojice až příliš dlouho bavila na to, aby poznala že tohle místo začíná být více než nebezpečné. Ale popořadě.. Tebe se podíval na Coya a lehce trochu naklonil hlavu na stranu, 'Proč myslíš? Magie je skutečná. Minimálně na těhletěch ostrovech.'' On se dokázal najít někdo kdo nevěřil na magii? To Tebeth tedy nechápal.
Podíval se mezitím na oblohu. ''Tohle počasí je opravdu dost nepochopitelné. Prší už jistě bezmála několik dní. Jen se podívej. Tu je všude voda!'' A nehlásil to jen kvůli tomu, že vodu nesnášel. ''Myslíš že tohle počasí někdy přestane? Co když jsem se vrátil domů zrovna na konci ostrovů, že ostrovy mizí? Ty jsi z nich taky neviděl nic krásného..'' Zavrtěl lehce zklamaně hlavou. Jen kdyby ho matka viděla. Musel se zas najít...
Jenže to byl u původního loveckého plánu hodně zamyšlený a než se stačil nějak nadát, či snad vyjádřit.. ''Ááá.'' Stihl jen křiknout, když mu ujela tlapa na bahnitém povrchu a on skončil ve vodě.. už zase! Začal panikař a kopat tlapami do všech stran. Cítil jak vodu začal i kloktat, i když se snažil držet hlavu ze všech sil nahoře.. Na spodních tlapách pocítil najednou takový chládek a něco ho stáhlo pod vodu, ''Co...'' Chtěl křiknout jméno svého společníka, když v tu ránu se ponořil a druhá půlka jména 'yo' zmizelo pod hladinou v bublinkách.

<- Severní hory

Tebeth se podíval na něj, když konečně zpomalil, jak byly dostatečně daleko od vody. ''Tak to je pak v pořádku. Myslím, že je v pořádku být spokojen s tím co máš.'' Pokýval hlavou a dopřál mu jeden ze svých milých, ne příliš častých úsměvů.
Tím se pak vydali z hory pryč. ''Hm, myslíš tím celé ostrovy?'' Nejprve se musel dotázat zda správně pochopil, to, že nemyslí jenom jednu určitou část těchto míst, nebo to myslí jako celek. ''Jsou to ostrovy, které jsou protkané hlubokou magií. Vlci se tu dostávají záhadnými způsoby.'' A Tebovi se ani za nic nelíbilo, že to jeho cestování pokaždé končilo koupačkou... ''Ale to tu budeš muset asi poznat sám, abys zhodnotil jestli je něčím speciální.'' Zakončil nakonec, sám si vlastně nebyl úplně jist co o tomto místě pořádně věděl. Jen to, že se narodil zde, v Daénské smečce.
Nad jeho slovy pokýval hlavou, ''Jo, něco ulovíme a vrátíme se pak do hor najít sucho.'' Pokýval hlavou,
Pak přišel dotaz, který Tebeho donutil nejdřív chvíli mlčet, několikrát musel, uvažováním, pohýbal ze strany na stranu, než se na Coya znovu podíval, stále se zamyšleným výrazem, ''Víš, že ani nevím? Rád bych se znovu ukázal doma, řekl matce že žiju, znovu fungoval ve smečce jako kdysi..'' Ale fungoval někdy? Proč jeho vzpomínky byly tak mlhavé? Tak málo věděl.. Nakonec když dorazili na luku, zastavil a začal se rozhlížet. V okolí, po zemi.. Začal hledat stopu, ''Tak jo, Jdeme něco splašit k snědku,'' Ušklíbl se. A jal se pomalu hledat stopy. Pamatoval si něco i z tohoto? Jeho otec byl lovec, ne? Nebo i to byla vybledlá a dost možná špatná vzpomínka?

× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 2/5
<- Irisin ráj

Teb si ušklíbl. ''Ale to nevadí.'' Pokud byly na Moisu, věřil že sám v paměti poté vytáhne nějakou důležitou vzpomínku, díky které to pozná. A jak jinak než z hor odkud byl nejlepší výhled?
S nápadem naštěstí teda souhlasil, což bylo fajn. Tebeth tedy spokojeně švihl ocasem a tímpádem společně kráčeli pryč z pláže, kde se hladina příliš přibližovala k nim, i když byly od ní několik desítek metrů daleko. A on by se nerad okoupal znovu... Pak se vlci představili a nyní mohli tedy cestovat spolu, alespoň nějakou chvíli. ''Neumím si představit mít bílej kožich no. Vůbec ti nezávidím. Ale pokud jsme tam kde si myslím, tak tu existuje obchodník, který by ti srst dokázal za úplatek kompletně změnit.'' Ušklíbl se. Ale.. byly tam?
Nakonec se dostali do celkem vysokého bodu a Tebeth se začal rozhlížet. Místy.. mu to povědomé bylo a.. Naklonil hlavu. ''Mmm, že by?'' Zamyslel se. Pak se podíval na Coya. ''Možná jsme skutečně na ostrovech Mois Grisu,'' Ukázal směrem na les, který pomalu otravovala mlha díky dešti, ale to větší část míst otravovala.. Dělal to ten déšť. ''Pokud se nemýlím, a já doufám že ne.. Tak to by mohl být les, ve kterém jsem se narodil.. Moje smečka.'' A tím prozatím návrh jeskyně celkem zamítal, rozhodně se tam musel jít podívat! ''Pojď!'' Zazubil se.

-> Ostříží zrak

× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 1/5
Tebeth když se konečně pomalu začínal uklidňovat, tak se z nebe rozhodla začít padat voda v podobě deště. On prostě nemá v tuhle chvíli štěstí! Vlk si úplně nebyl jistý jestli se nacházeli tam, kde se Tebeth dostat chtěl. ''Plno míst je plných vlčích pachů, je to příliš široký pojem.'' Zavrtěl hlavou, inu nakonec pohled zvedl. Jeho pohled zamířil k moři, Zdá se mi to, nebo jsou vlny větší, a dopadají dál na břeh? Že by? Nakoec pohled zvedl ještě k obloze, a to byla chyba. Voda mu padla do oka a on musel nepříjemně rozmrkat, aby ji dostal pryč. Příjemné to určitě nebylo.. ''Hele.. Co tak najít nějakou skrýš?'' To by bylo bomba! Takhle.. Snad nebylo ani jemu příjemné stát na tom dešti. A to si představte jak muselo být Tebovi! ''Oh!'' Došlo mu konečně a na bílého se znovu otočil, ''Tebeth jméno mé, rád tě poznávám.''
Švihl ocasem až se u toho voda rozletěla do všech stran. Pak už jen.. byl čas hledat suché místo! Tolik vody bylo totiž.. ew!

-> Severní hory

Do reality hnědého vrátit ten náraz. Byl vyplašený, ale když pomalu přišlo uvědomění toho, že už je na suché a pevné zemi, rozhodl se podívat před sebe... Prohlédl si vlka, který se zrovna díval směrem k moři, než svůj pohled na Tebetha vrátil. ''Já.. um.. Omlouvám se.'' Snížil uši lítostivě. ''Nejsem s vodou příliš kamarád, a ještě když do ní.. nečekaně spadnu..'' Vysvětlil, bože! Vždyť on měl úplně panické ataky když měl přijít do kontaktu s vodou! To máte vidět ty cavyky při tom, když se má jít napít! No, inu nakonec oklepal ze své srsti přebytek vody, dost možná pocákal i vlka. ''Ještě jednou se fakt omlouvám.'' Odkašlal si. Bylo mu to poměrně líto, že svou panikou mu mohl vlastně ublížit, jak o něj zakopnul. ''Nevíš náhodou jestli tohle jsou ostrovy MoisGrisské?'' Zeptal se. ''Tolik portálů jsem vyhledal a prošel... Tak moc jsem se toužil dostat zpět domů. Vysvětlil a pak se klidně rozhlédl, jakmile už se cítil o něco lépe. Zdejší okolí mu zdánlivě bylo dost povědomé, ale určitě stálo za to se ujistit, ale to ještě netušil, že bílý vlk dorazil jen krátkou chvíli před Tebethem, takže sám vůbec netušil kde se nachází.

<- Z neznáma

Zalapání po dechu.. To si jako poslední tento hnědý vlk pamatoval, když prošel portálem a ocitl se v moři. Jeho tělo se snažilo intuitivně kopat tlapami, aby se držel nad hladinou, ale několikrát se nalokal vody. Zmatkoval, tolik zmatkoval, až ztratil sílu. Na moment možná i vědomí.
Pak už jen otevřel splašeně otevřel oči a z plic vykašlal vodu. Byl na pevné zemi... Zmateně se rozhlížel okolo sebe. Byl tam kde si myslel? Dostal se konečně domů? Byl teď zmatený, celý mokrý a ke všemu byla hrozná tma, byla noc. Chladná noc a to jeho mokré srsti zrovna dvakrát nepřispívalo. Opatrně se snažil zvednout, ale jeho nohy ho úplně neposlouchali. Sotva se snažil udržet rovnováhu, pohnout se, daleko a daleko od vody. Copak mu osud přál smrt utonutím? Není to poprvé co musel zápasit s tím, aby se z vody dostal pryč... Už z ní měl takovou fóbii! Znovu zakašlal a postupně zjistil, že se mu dýchá lépe.. Ale pryč, honem pryč! Samým zmatením vrazil do vlka.... (Coyo)

Ležel jsem ve stínu lesa, tak jak bylo mým zvykem. Sem tam jsem se rozhlédl, ale nijak víc se do dění nezapojoval, alespoň zatím. Vše jsem sledoval zpovzdálí a očekával, že něco málo zaslechnu. A tak se i stalo, ne že bych nebyl zcela mimo dění, ale stačilo mi to k tomu, abych se udržel při životě.
Zvedl jsem se a zamířil k jezeru, abych tak doplnil pitný režim, který jsem zanedbával. Přistoupil jsem k vodě, sklonil hlavu a pořádně se napil. Voda byla příjemně chladná, až jsem si namočil i přední tlapy. Osvěžující. Sám, v tichu a samotě. Zastříhal jsem ušima, otočil se zamířil zpátky do lesa. Rozhodl jsem se projít aspoň hranice a označkovat, aby pach byl stále aktuální. Viděl jsem i pár hlodavců, u kterých jsem se jen olízl. Ale nálada na lov absolutně nebyla. Žaludek jsem měl zcvrklý, ale ne tolik, abych se hnal za tak malou potravou. A kdyby bylo nejhůř, jeskyně to jistila. A tak jsem se vydal po hranicích, zkontrolovat, jestli vše klape tak jak má.

Moc jsem nevnímal, co se kolem dělo. Jak bývalo zvykem, schovával jsem ve stínech. A mlčky pozoroval smečku. Sem tam jsem zahlédl nějaký ten kožich, ale nepřibližoval jsem se. Ani jsem nechtěl vědět, co je za téma dne. Mnohem lépe mi bylo samotnému. Od té doby co se tady objevila ta podivná květina uběhl dlouhý čas. Byla tady zima, občas krutá, někdy trochu horší.
Unaveně jsem se v hroudě sněhu převalil na druhý bok. Položil jsem si hlavu na tlapku a díval se zeleným zrakem kupředu. Dělám to pro matku. Stále dokola jsem si opakoval. Byl jsem typickým mladíkem, který měl spoustu depresí. Který ještě nebyl tak úplně zajetý v tom, co od života čeká. Má sestřička na tom byla mnohem lépe. Mohl jsem jí v tom jen podporovat.
Ale já měl ten problém sám se sebou. Nebylo to nic nového, stávalo se mi to často. Potřeboval bych tady Sill, ta by určitě věděla, jak mi zvednout náladu. Pravda byla, že moje nálada byla pod bodem mrazu. Něco podobného, jako panovalo všude po okolí. Olízl jsem si nos a zabořil ho následně do chladného sněhu. Zůstával jsem i nadále ležet, nevnímajíc co se kde kolem šustne.

Situace se pomalu dávala do pohybu. Hranice jsme s matkou obešli, nadále se naše cesty ovšem pomalu rozdělil. Ochotně jsem se se sestřičkou rozloučil Šla snad za tou údajnou Meduňkou? A matka? Ta měla svých povinností dost. "Ještě to pro jistotu jednou prohlédnu." Podělil jsem se s ní o svůj záměr. Noc byla chladná a pravděpodobně brzy nás čeká sněhová nadílka. Chtěl jsem označkovat hranice důkladněji. Sníh to může smýt během několika hodin.
Zůstal jsem zase sám. Nevadilo mi to, teď když jsem byl doma jsem se cítil velice dobře. Příjemně a i tak nějak pod ochranou. Stále jsem měl v hlavě ale matčiné slova. Ptala se na magie a na to, jak sílíme. Můj vývoj byl v tomhle ohledu hodně pomalý a já si to bral dost osobně.
Zavrtěl jsem hlavou, ale zlých myšlenek jsem se nemohl střepat. Kdybych přivedl Sill, možná by matka viděla, že něco dokážu. Ale nechtěl jsem vlčici takhle zneužívat. I když to bylo s přicházející zimou příhodné. Se skloněnou hlavou jsem šel dál, sem tam jsem se podíval do stran. Ale celkově jsem neměl do čeho píchnout, což mě dost mrzelo. Ale co se dalo dělat. Hodlal jsem vyčkat do rána, skrýval jsem se ve stínech. Tak jak jsem měl přece jenom v oblibě.