Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Dvojčata

Pochodoval jsem ve sněhu dál, místy se spíše šklebil. Tlapky byly zmrzlé, ale nedal jsem se. Přistoupil jsem na nějakou hru, která mě napadla. Naháněčka by měla být v krvi každého vlka. A i když jsem neměl tak skvělou kondici, jako tady přítomná Sill, dával jsem do toho všechno, co jsem mohl. Dýchal jsem zhluboka, až mi šla pára od tlamy. Sill neměla ani možnost mi ukázat, co vlastně umí. Ale na to jsem teď nebral ohledy. Neviděl jsem v tom žádnou zábavu, ale stejně jsem běžel.
Doběhl jsem až k místům, kde byl led rozbitý. Sill mě stačila předběhnout, nebo jsem jí gantlemansky nechal? Heh... pravda byla, že jsem dýchal jak lokomotiva a nohy se mi třásly v jednom ohni. "Vidíš? O... o to-tomhle jsem mlu-mluvil!" Vykoktal jsem zadýchaně za sebou. A při tom tlapkou ukázal na vodu. Každý led jednou praskne! Sill mi mezi tím ukazovala kousky s vodou, jaké umí. Fascinovaně jsem se na to koukal, než mi pár kapek dopadlo na nos. Oklepal jsem se. "Brrr!" Zašklebil jsem se.
Sill mi nedávala moc prostoru a běžela zase pryč. "Hej!" A to měla na zádech zátěž ve formě bílé lasičky. Ani o té jsem neměl zatím žádné informace, ale nebyl prostor se ani zeptat, jak tak valila kupředu§´!

// Ledové pláně

// Ledovcové jezero

Zamračil jsem se. Sill byla mocnější než já a rozhodně schopnější. Možná jsem se jako chlap cítil trochu nedoceněně, ale moje maminka mě doceňuje zcela jinak. Jiných kvalit, proto jsem si z toho nic nedělal. Když mi poklepala na rameno liána, jen jsem se podíval na ni a zpátky na Sill. "Co všechno vlastně ovládáš?" Zeptal jsem se jí. Věděl jsem, že oheň uměla. Kupodivu ohnivou kouli vytvořila hned vzápětí, díky teplu. Ale tu měla i v době, když jsme se poprvé potkali. Ale co měla v kapsách ještě?
Když jsme procházeli krajinou. Vítr se hnal přes pláně a tvořil určitou melodii. Já se do toho drkotal zimou, ale díky ohnivé kouli to bylo mnohem lepší. Zima nebyla nic moc pro mě, ale dokázal jsem jí zkousnout. V jednu chvíli jsem ale měl tendenci začít zpívat, sám od sebe, samozřejmě. Ne, že bych zpíval, ale broukal. Byl jsem celkem dobře naladěný a musel jsem uznat, že jsem v tom měl dokonce i nějaký ten talent! Hrubý hlas se dokonale vyjímal v této krajině. A Sill s tím určitě nemá nic společného. Napadlo mě a při tom jsem se na ni lehce podívat. Zadkem jsem do ní lehce ťuknul a pak se rozběhl, abych si udělal nějaký náskok. Měla takhle vypadat ta její zábava? Možná! Hra začíná, kdo z koho. Snad se nikde nepropadnu.

// Rozbitý sever

Chtěl jsem se dostat zpátky na břeh. Naštěstí mi Sill už pomohla se tam dostat, byla v tomhle mnohem lepší, než já. Takhle jsem si zábavu nepředstavoval. Já ani netušil, co to slovo vlastně znamená. Neuměl jsem se bavit a ani jsem nevěděl, co by mě vlastně bavilo.
Jakmile jsem se dotkl sněhu, ihned jsem si oddychl. "Díky bohu, žiju!" I když jsem viděl, jak je ledovec tlustý, stále mě to neuklidňovalo. "Jak můžeš vědět, že je tak tlustý na všech místech? Třeba někde může být tenčí a ejhle! Kdo tě pak najde?" Zeptal jsem se jí a při tom se zamračil. Tohle jsem rozhodně nepochopil! Já se totiž bavit neuměl. Kráčel jsem sněhem, naštěstí Sill zaujalo něco nového a tak jsem šel ochotně za ní. Snad jí nenapadne lézt na další zmrzlé jezero. Ale možná bych si měl taky najít něco, co mě bude bavit.
Bavilo by mě ale určitě něco v Daénu. Ne tady, na severu. "Není ti zima?" I když naše kožichy se chystaly na zimu, já se cítil zmrzlý jako... jako lejno. Zatnul jsem zuby a šel dál. Netušil jsem, kam mě chce ještě zavést, možná mě chce tímhle vším zabít. Ale její tvář byla tak spokojená a radostná, že bych tomu nevěřil. Ale nikdy neříkej nikdy. Neměl bych věřit nikomu, kromě své matky.

// Dvojičky

Měl jsem o ni starost, neměla absolutně pud sebezáchovy. Zamračil jsem se, odmítal jsem jít na to jezero za ní. Se Sill jsme měli odlišné názory o tom, kdo by měl vést smečku. Možná bych uměl podobně podporovat i ji, ne jen svou matku. Ale to jsem si nemohl jen tak připustit. Místo toho jsem zastříhal ušima a sledoval ji, jak se tam klouže. Najednou jsem ale ucítil, že mám tendenci jít za ní.
Nejdříve jedna noha, pak druhá. "Hej!" Vyhrkl jsem směrem k ní. Tohle jsem od ní nečekal, takovou podpásovku. Položil jsem tlapu na led a cítil se mnohem víc nesvůj, než před chvílí. Očekával jsem, že led pode mnou začne praskat. Zděšeně jsem si to prohlížel a doufal, že to nepraskne. Měl jsem srdce snad až v krku. "Praskne to," řekl jsem nejistě. Slyšel jsem divné zvuky, ale rozhodně ne takové, které bych očekával.
Sill se kolem mě klouzala, jako by to dělala každý den. Naježili se mi chlupy na zádech. Pro černého vlka to bylo přece něco naprosto neslýchaného. Sklouzl jsem se podobně, ale spadl jsem. Tohle nebylo nic pro mě. Zvedal jsem se, ale nohy mi klimbaly sem a tam a nemohl jsem najít rovnováhu. "Takhle se bavíš?" Zvedl jsem obočí a nevěřícně se při tom škrábal na nohy. "To je nebezpečné!"

// Tundra

Kráčel jsem po boku Sillarei a stále se nemohl zbavit toho podivného dojmu z toho sněhu tady. Jistě, za chvílí se sníh určitě snese i na zbytek ostrovů, ale tohle pro mě bylo něco nového. Z nechutí jsem se zašklebil a zamával tlapou, abych se sněhu zbavil. Sníh, moc ho nemám rád. Polkl jsem nakonec. Místo toho jsem si ale hleděl Sill, byla jediným rozptýlením tady.
Rozhlédl jsem se kolem dokola, když v tom mi Sill odpovídala na další otázku. Čím déle jsem s ní byl, tím mi to ticho nepřipadalo zase tak divné. Místo toho mi byla ukázaná zajímavá iluze nás, jak vedeme smečku. A že bychom byli ti nejlepší z nejlepších. Usmál jsem se. "Mám být upřímný?" Řekl jsem a tázavě jsem se díval na Sill. "Rád pomáhám matce ze smečkou, cítím se tak důležitě. Mám nějakou roli a povinnosti. Ale nejsem si jistý, jestli bych smečku chtěl osobně vést. Chci jít v matčiných stopách, ale kdyby se měla vytratit, nejspíš bych na svém postu zase tak neseděl." Matka je mi vším. Měl jsem jí rád, ona byla někdo. Otec byl nikdo, ale to už byl detail. Důležitá pro mě byla hlavně ona a její spokojenost. Pokud by jí udělalo radost to, že bych měl smečku vzít po ní, nemám s tím problém. Ale musela by tam být. Pokud by ona ztratila pro smečku význam, nejspíš bych ho ztratil i já. Ale teď tu byla i Sill.. a já získával zcela nový pohled na svět.
Začala se klouzat po jezeru, zděšeně jsem jí sledoval. "Počkej! Vždyť se propadneš! Vidíš?! Je to zmrzlý jen na povrchu! Někde dole je voda a sakra studená!" Voda, ledová voda, rovná se nemoc, rýma, nudle u nosu. Můžu umřít, rovná se - nechodit tam. A zůstal jsem stát u břehu.

// Mokřady

Šel sem dál, provázen Sill. Sněhové pláně byly mnohem příjemnější, než to bláto co jsme nechávali za sebou. Ale ještě jsem se ohlédl, jak je možné, že je tady taková zima? Jak je možné, že se tady udržuje sníh? To nedává smysl. Byl jsem znalý toho, že na vrcholu hor se může zdržovat sníh, ale tohle? Ihned jsem ucítil i chladnější podnebí a teplotu.
Tak jo, co mi ještě ukážeš? Promlouval jsem do duše. Když v tom mi Sill ukázala, co ráda dělá. Pomáhá ostatním a věnuje se převážně bylinkářství. "Tak to jsem rád, že jsem ve správných tlapách." Zastříhal jsem ušima. Když iluze z mé tlapy zmizela, ještě jsem si jí chvíli prohlížel. "Obdivuhodné, že jsi na vlky nezanevřela. Já už bych k nim byl asi skeptický, kdyby se ke mě chovali takhle krutě, jako k tobě celý život." Řekl jsem docela jasně. Vlastně... já se k nim odměřeně choval vždy. Jenomže jsem musel být ve svém prostředí, tady venku to bylo jiné. Byl jsem tak slabý oproti ostatním a necítil jsem v zádech sílu smečky. Což znamenalo, že jsem byl vytrhnut ze svého komfortu, Sill mi to ale dost usnadňovala.
Když jsem se rozmluvil o své smečce, i Sill na to měla svůj názor. Ukázala mi pár obrázků vlků, které by nejraději ze smečky vyhodila. "Tak to máme stejně, i já bych z té své některé idioty vyhodil. A ne jednoho, matka je sice přísná, ale v tomhle je slepá jak bobr." Podíval jsem se do strany. Měli jsme ve smečce spoustu vlků, dokonce i vlčata, které jsme ani neviděli. Jak je mohla stále považovat za členy smečky? "Vyházel bych to, vlci v naší smečce jsou dost... toulaví a nezodpovědní. Přijde mi, že spousta vlků zcela zapomněla na povinnosti a slib, který při přijetí dávají." Pokrčil jsem rameny. "Ty by jsi určitě smečku vedla lépe, než otec. Měl by ti více naslouchat." Ale chápal jsem, že otec vůči ní může mít předsudky, i když to tak nevypadá. Škoda, Sill měla víc rozumu, než kdejaký vlk, co se prohlásí za alfu.

// Ledovcové jezero

// Tajga

Ještě jsem se jednou ohlédl. Měl jsem pocit, jako by nás někdo sledoval. I když to bylo nejspíš jen v mé hlavě. Absolutně jsem nerozuměl tulákům, jak můžou takhle na divoko žít. Někde spát a z toho na ně někdo, nebo něco vyskočí. Nechutné, odporné. Proto jsem nakrčil nos a raději začal ládovat otázkami Sill. Sice nemohla příliš komunikovat, ale docela se mi líbili její obrázky. Ani mi vlastně nedocházelo, jak jednoduše by se mnou mohla manipulovat. Ale ty představy se mi líbily, byly tak živé, že jsem se toho nemohl nabažit. Sem tam jsem stačil zakopnout, když jsem se kochal obrázkem na hory a noční oblohu. "Takže noční živel?" Usmál jsem se. K jejímu kožichu se to moc nehodilo, ale o to víc vypadala duchařsky. Ohledně masa mi ukázala mohutného daňka. Bylo to zvíře, na které si jen tak sám vlk nikdy netroufne. Bylo to privilegium vlků pro smečky. Není to tak dávno, co jsme takového lovili s matkou. Ihned jsem se při té myšlence olízl. "Máš skvělý vkus," pochválil jsem jí.
Kráčel jsem dál do doby, než mi to pod tlapama začalo čvachtat. Nechutně jsem nakrčil nos. Kiudy mě to vede? Zavrtěl jsem se a snažil se najít pevnou půdu pod nohama. Byl jsem v tomhle tak trochu princezna. Ihned jsem začal nohama šermovat, abych se bláta zbavil co možná nejdřív. "Ach jo, podzim se definitivně blíží, nemám ho zrovna rád. Je tak... bahnitý. Špinavý. Barvy na stromech se drží jen chvíli a pak to začne, nekonečný chlad, sychravo a vlci věčně špinavý." Zavrtěl jsem hlavou. Což mi připomnělo následovné, podzim klepal na dveře a brzy tu bude zima. Matka už určitě bude shánět zásoby pro smečku na zimu. A já jsem tady! "Máš ve smečce nějaké povinnosti?" Zajímal jsem se o ní. "Já se starám tak nějak o celý chod, kontroluji co se dá. Dělám co je potřeba. Věřila bys, že ve smečce máme takové budižkničemu, co nic neumí? Je tlustej a nic nechce dělat. Ale matka ho tam z nějakého divného důvodu má, při tom kazí morálku celé smečky. Raději se k němu nepřibližuju." Řekl jsem jí, aby řeč nestála. Tak nějak mi slova chyběla, ale tím že jsem mluvil sem si to vynahrazoval.

// Tundra

//Modrák, přes Llúku

Kráčel jsem vedle Sillarei dál. Byl jsem lehce nervózní z celkového dojmu z tohohle ostrova. Nebyl to Daén a to mě děsilo. Byla tady spousta zvěře, kterou jsem ani neznal. Divné zvuky, na které jsem nebyl zvyklí. Půda byla někde moc tvrdá, někde naopak měkká. Všechno bylo úplně jinak, než bych si přál. Terén byl... jiný! Všechno bylo tak jiné, ale Sill a její dobrá nálada mě stále popoháněla k tomu jít s ní. Chtě nechtě mě to k ní táhlo víc, než bylo zvykem. Většinou jsem takhle následoval jen svou matku, ale tohle tady je jiné. Dokonce jsem na chvíli i na nějakou tu matku zcela zapomněl.
Při letmém dotyku od Sill jsem ucítil, že chce zkoumat tento les. "Máš nějaký oblíbený les? Nebo místo?" Zeptal jsem se jí. Musela toho už projít určitě hodně a něco milého mít musí. "Kromě tvého domova teda? Nebo takové oblíbené zvíře? Nebo jídlo?" Vyzvídal jsem. Protože bych si i já docela rád něco dal.

// Mokřady

Chtěl jsem sebe i Sill ochránit před... účinky fialových plodů. Ještě nějaké zažívací problémy - v dobré míře, bych opravdu nepotřeboval. A Sill o ně určitě také nestála. Takže jsem byl i rád, že se nepokoušela nějaké další jablko sníst. Přesto mi neuniklo, že přišli noví vlci. Zastříhal jsem ušima a snažil se na ně vidět. Slyšet je však rozhodně bylo. Sill se mi otřela o bok a já věděl, že je třeba zase jít. "Nerada se seznamuješ s novými vlky? Se mnou jsi neměla problém." Zeptal jsem se jí se zájmem. Přišla mi jako typ, která se ihned vrhne do davu vlků. Ale možná už byla tolikrát spálená, že už jí to omrzelo. Já k ní vlastně přišel jako slepý k houslím, málem jsem o ní zakopnul.
Sill mě ale i nadále někam vedla. "Kam mě vedeš?" Zeptal jsem se jí, ale ona byla tak nadšená, že jsem jí nechtěl kazit zábavu. Proto jsem se rozklusal za ní, jako hodný pejsek. Možná jsem si to začal užívat, ale stále jsem měl v hlavě takový ten maják, který mi říká - co se děje doma? Je matka v pořádku? Zvládá to? Ale Sill.. Sill měla něco do sebe, čímž tyhle myšlenky dokonale utlačovala. A já se možná místy i usmál, i když to na černé tváři nešlo moc dobře rozpoznat.

// Tajga

Se Sill to bylo dá se říct celkem fajn. Nemluvila, ale dokázala ze sebe vyjádřit vše, co potřebovala. A náhodou s ní byla celkem i domluva. Chápal jsem jí. Rodina jí sice moc nemusí, díky tomuto handicapu, ale já jsem to tak bledě neviděl. Kdo ví, třeba bych jí někdy mohl jít ukázat i matce, co by na ní řekla. Ale to jsem trochu předbíhal. Má matka pro mě byla na prvním místě! Přece jí nemůžu jen tak vyměnit při první výpravě tady venku?!
V tom Sill ukázala na modré jablko, které spadlo na zem. Z její tváře jsem vyčetl, že by ho nejraději ochutnala. "To teda ne!" Vytřeštil jsem zelené oči a při tom tlapku dal před Sill, abych jí zabránil se k jablku přiblížit. "Plody jsou nebezpečný i normálně, natož fialový!" Zabručel právě vlk, který odjakživa žral jenom maso a o plody ani nezavadil. Každopádně ta barva byla opravdu divná. "Co bych pak dělal, kdyby ti něco bylo, hm?" Zamračil jsem se. Jo, asi bych se dostal domů, ale mít na svědomí smrt vlčice? Kór takové, která si už prošla bůh ví čím? Nesmysl. Nedovolím to. Tohle jsi zvládl dobře, udržet společnici při životě, splněno. Téměř. Zvedl jsem se a tlapou jablko odpinknul někam dál. Ale při delším zkoumání jsem došel do bodu, že jich je tady na zemi víc než dost.

Všechno to pro mě bylo nové. Zvuky noci v cizí krajině, na cizím poloostrově. Celý rok jsem se považoval za vlka, který bude jednou schopný pomoci své matce v lese. Ano, byl jsem, ale ne zdaleka tak, jak jsem si představoval. Možná nikdy nebudu schopný vést smečku, technicky vzato jsem jí nejspíš ani vést nechtěl. Chtěl jsem být jen po boku své matky, která vládla. Kdyby se matka ztratila, nevěděl bych, co dělat. Zůstat a být rádcem nové alfě? Asi by záleželo, kdo by to byl. Jinak bych byl nucen odejít. Ale žít tady venku? To nebylo nic pro mě. Nechtěl jsem svůj zadek jen tak někde posadit. Dokud jsem si hezky neutřel veškerý prach pod zadkem, nesedl jsem si. Byl jsem zkrátka tak zhýčkaný životem doma, že jsem netušil co je tady venku. A stále jsem tady neviděl nic, proč bych se sem měl vracet. Teď jsem měl Sill, která díky své magii uměla komunikovat mnohem líp, než kdejaký jiný vlk. A já si jí možná i oblíbil, i když bych nikdy neřekl, že se budu kamarádit s vlčicí, co je... taková. Jo, byla celkem hezká, matka byla sice hezčí, ale... škaredá nebyla. Když jsem se zeptal na její vztahy s rodinou, ukázala obrázek jen svého otce. "Jsme si asi hodně podobní, co?" Zeptal jsem se jí. Se sourozenci neměla dobrý vztah, údajně kvůli tomu, že neuměla mluvit. "To je od nich dost sobecké," zamračil jsem se. Vždyť se s tím narodila, nemůže za to. Proč jí teda takhle vynechávají. "A víš co? Je to jejich chyba, kašli na ně. Většina ti určitě nesahá ani po kotníky. To co jsi dokázala ty, někteří nedokážou ani za celý život." Já bych se oběsil na pupeční šňůře, narodit se bez hlasu. Upřímně... většinou jsem jen kritizoval, nebo vykládal tak svůj názor, přímo na stůl. Ale nemoct nic říct? To by bylo prokletí.

// Začarovaný les

Šel jsem stále se Sillarei. A byl nesvůj. Šli jsme podivným lesem, ze kterého by mi měl běhat mráz po zádech. A opravdu běhal. Ještě jednou jsem se otočil, abych se ujistil, že jsme venku. Jenomže tu něco nehrálo. Došli jsme naopak k dalšímu velkému stromu. Trhl jsem sebou, ale nechtěl dávat najevo, že jsem překvapený. I když jsem opravdu byl.
Když jsme došli, Sill mi ukázala další iluzi. Viděla jsem opravdu hodně vlků. Pak jsem viděl malou Sill, došlo mi že to bude asi její rodina. A otec bude vůdce? A matka pak zmizela. "Takže tvůj otec je taky alfa," řekl jsem zamyšleně. Na matku bych se ptát asi neměl. "Máš opravdu velkou rodinu," řekl jsem. "Ale bohužel, nikoho neznám. Nikdo mi nikoho ani nepřipomíná," prozradil jsem Sill. Sill tak byla první, koho jsem z velkého klanu mohl poznat. Což mohlo být i potěšující. "Máš dobré vztahy s rodinou? Já jen s matkou. Zbytek... chce to asi čas." Řekl jsem jí. I když sestru a otce jsem už pohřbil někde hluboko pod názvem - nezajímavé, možná neviditelné.

// Sněžné tesáky, přes Mlžné pláně

Sillarei mě vedla směrem, kterým uznala za vhodný. Netušil jsem, co mi chce ukázat. Žádal jsem jí jen o to, aby mi ukázala svět. A já se pak mohl spokojeně vrátit domů ke své matce. Ale ať jsem chtěl nebo ne, musel jsem uznat, že Sill má taky něco do sebe. Líbilo se mi, jak se pere se svým životem i přes to, že nemohla mluvit. Že ovládá tolik magií bez toho, aby jí to bralo kdo ví jak moc energie. Věděl jsem o ní, že žije ve Zlatém lese. Ale doufal jsem, že mi nějakým zázrakem sdělí ještě víc. To ticho je takové zavádějící. A já nechci asi pořád mluvit. To je tak těžké. Mumlal jsem si ve vlastní hlavě. Nebyl jsem zvyklí moc slušně mluvit. Pokud jsem někoho nekritizoval, nerad jsem mluvil sám od sebe. Ale tady to šlo samo. Sill se mě dotkla ocasem a já jsem v té chvíli měl chuť rozmluvit se o své rodině. Jak to dělá? Dostává mě z komfortní zóny, to takhle nejde. Polkl jsem na sucho, ale ochotně jsem jí šel po boku. "Má matka vede smečku v lese Alf. Jmenuje se Lissandra, dle mého názoru je to skvělá alfa a mám se od ní hodně co učit. Jsem v lese hlavně proto, abych jí byl při ruce. Otec... otec je vytížený, asi někde jinde." Řekl jsem nakonec a pokrčil rameny. Otce jsem viděl možná tak jednou, nebo dvakrát za život a to byly spíše letmé pozdravy. "Není to zrovna ukázkový otec, matka mi stačí." Zastříhal jsem ušima. Nejspíš ty doby, kdy jsem se s otcem měl spřátelit jsou definitivně pryč. Nikdy bych ho nepovažoval za právoplatného otce, který by mi měl mluvit do života. Ovšem co řekne moje matka, to je slovo svaté. A proto jsem byl i tady. "Mám ještě sestru Niyari, ta asi zdědila podobně toulavé tlapky, jako Vino." Zavrtěl jsem hlavou. Už je to opravdu dlouho, co jsem ty dva viděl. Snad se jim daří dobře, to je vše, co jsem na jejich účet mohl říct.

// Modrák

Moje první velká známost, ze Zlaté smečky. Jmenuje se Sillarei a na vlčici vypadá... asi normálně. Jak má vypadat normální vlčice? Asi takhle? Není moc vysoká? Nebo tlustá? Nemá velkou hlavu? Možná má daleko oči od sebe... Sakra já nevím jak vypadají normální vlčice. Byl jsem zmatený. Ale přesto jsem se nechával unášet na té dobré vlně Sill. Vlastně by to mohlo docela klapat. Uvědomil jsem si. Ale nechtěl jsem moc přemýšlet. Když jsem přemýšlel, jako typickej chlap zvládnu jen jednu činnost. Neuměl jsem mluvit a přemýšlet zároveň. A když jsem nemluvil bylo tady hromové ticho. A to bylo dost divné. Představila se mi, dal sem jí dar, který si vzala ta lasice. Znova jsem si to zopakoval a to byla poslední myšlenka, kterou jsem stihl. Pak jsem začal pokládat otázky. Žila tu dlouho, nejspíš déle než já. Ale vypadala mladě. I když na bílém čumáku asi bílé chloupky vidět nejsou. A stáří se hodnotí určitě i trochu jinak, než šedivou tváří. "To mám štěstí, že jsem potkal někoho jako jsi ty," lichotka, další. Začíná mi to jít. Podpořil jsem se. To je přece důležité! Pak mi chtěla ukázat něco, co vlci tak normálně venku dělají. "Tak dobře," řekl jsem jí a při tom se zařadil vedle ní. Hory byly dost strmé a my byly celkem ještě vysoko. "Co vůbec tak pozdě v noci děláš tady?" Zeptal jsem se jí. "Jsi snad nějaká noční sova?" Zamrkal jsem a hodil na ni očko. Proletěl mi kolem hlavy netopýr. Cuknul jsem a tak se trochu nalepil na svou novou kamarádku. Nečekal jsem to! V Daéně totiž netopýry nemáme. A tak jsem pochodoval vstříc novému dobrodružství!

// Začarovaný les

Začínalo to dávat smysl. A já pochopil, že tahle vlčice buď nemůže mluvit, nebo jednoduše nechce. I to jsem chápal, někdy není občas nálada na to mluvit. Ale řešila to jinak... to asi nebude úplně tím, že se jí nechce. Možná se stal úraz, nebo zkrátka odjakživa nemluví. Takové jsou jisté deformace. Napadlo mě. Ne, že bych se chtěl nějak nadřazovat. Šlo to dost těžce, když před Vámi stál někdo kdo ovládal tolik magií. A na druhé straně já, poprvé venku a jen díky tomu že mě matka vykopla ven si hrát. Dobře, dobře, dostáváme se k jádru. Přikývl jsem.
Zeptal jsem se na jméno, vlčice se ihned vydala ke mě a položila mi tlapu na hruď. Prvně jsem se zděsil, že jde na to trochu hrr... a takhle si přátelství moc nepředstavuji. Zděšeně jsem na ni kouknul, když v tom jsem v hlavě uslyšel hlas. Nutil mě to říct. "Sillarei," řekl jsem to. Jakmile jsem to řekl, zase tlapku vrátila zpátky na zem. "Těší mě," máma bude koukat. Říkala mi, že mě má udělat šťastným. Možná by mohla udělat šťastnou moji mámu. Určitě by byla nadšená, kdybych jí přišel domů představit. Ovládá tolik magií, vlastně skoro ani nemluví... Co víc si přát? Zavrtěl jsem hlavou, nechal jsem se trochu unést představou na svou milovanou maminku, až bych úplně zapomněl, jaké zlato jsem měl před očima. Začínalo mi docházet, že tady budu mluvit asi já, hlavně. Což bylo hodně divné. Dohromady jsem mluvil za život asi s počtem vlků, který bych napočítal na jedné tlapce. Možná ani to ne. A teď bych měl začít mluvit sám od sebe? Děsivé. "Ty to tu znáš dobře?" Zeptal jsem se. "Já se zdržoval od narození spíše doma a hlídal matce les. No..." Pokrčil jsem rameny. "Co takhle vlci... venku dělají?" Zeptal jsem se jí a při tom si jí prohlídl, doufajíc že mi to trochu osvěží. "Chodíš často mimo svou smečku?" To je dost divný, necítím se tady ani trochu dobře. Ach kde je mámin pelíšek.