Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vše se vyvíjelo dobře. Jen mi přišlo, že její úsměv lehce poklesl. Jako by byla mnou zaskočená. Čímž ve mě vyvolala zcela nové pocity. Máš jen prvních pár minut udělat dobrý dojem, aby si na tebe udělala obrázek. Pokles v náladě, nepatrný. Přátelství je v ohrožení. Uvědomil jsem si, že bych se měl snažit trochu víc. Snažil jsem se cítit co nejvíc pachů. Důležité bylo, že vlčice přede mnou měla velmi silný pach. Ale mě nic nepřipomínal. Cítil jsem na sobě určitý hadicap. Proč? Celý život jsem žil v bublině Daénu. Už jsem začínal chápat, co po mě matka chtěla. Načichnout ke světu, abych zjistil jak žijí zdejší obyvatelé. Znáš cizí smečky a jejich pachy se může hodit. Co kdyby náhodou k nám na území přišel vlk z cizí smečky? Nejspíš bych to ani neuměl rozeznat. Teď už to začíná být jiné.
Snažil jsem se s vlčicí nějak domluvit. Bylo to ale těžké, neřekla ani slovo. A ta její malá kopie také ne. Když v tom jsem najednou viděl iluzi zlatého lesa. Rozhlížel jsem se, přímo uprostřed byla roztomilá postavička vlčice přede mnou. Odpovídala mi na mou otázku. "Ty mi rozumíš." zamrkal jsem. To je dobré znamení. Takže vnímá. Takže je zdravá, jen nechce mluvit. To dokážu skousnout. Sledoval jsem ten les a snažil si ho spojit s vyprávěním mé matky. "Zlatý les... zlatý les, tam žije smečka, že jo? Patříš do té smečky?" Matka mi podávala informace sotva před pár hodinami. Včetně drobného popisu zdejších smeček. A v iluzi jsem viděl zlaté listy na stromech. Nemohl jsem se tedy mýlit, určitě ne. Tak jo. Zamrkal jsem. Tohle bude těžší, ale nikdo neřekl že se mnou to také není lehké.
Ukázala i směr, kde se údajně les nacházel. Naklonil jsem se, ale viděl jsem jen černotu. A tak jsem na to jen přikývl. "Dobře," kývl jsem a chvíli jen tak uvažoval. Vlčice, očividně schopná, magicky i fyzicky. Má víc než jednu magii. Má ochočenou lasici. Žije ve smečce. Všechno jsem si to v hlavě zapisoval. "Já jsem Tebeth, z Daénské smečky." Představil jsem se. "A tobě nějak říkají?" Sledoval jsem jakoukoliv grimasu, která by mi mohla pomoct zjistit její jméno.

Zachraňovala mě jen okolní tma od zmateného výrazu. Sledoval jsem světlou vlčici, která při dnešní noci svítila jako lampión. Postřehl jsem možná drobný úsměv a nějaký podivný výčnělek, co jí vyčuhoval z hřbetu. Viděl jsem mávající malou tlapku. Není to výrůstek, nejspíš nějaké malé zvíře. A je přátelské, mává. Ona se usmívá. Je přátelská. Usoudil jsem nakonec a zařadil ji do sekce přátelských vlků. Kterých jsem tam měl jen slabou hrstku. Vlastně tam byla jen moje matka. Nemluví, možná nemluví mojí řečí. Měl bych tedy mluvit řečí jejího kmene. Projelo mi hlavou. Zopakoval jsem kývnutí hlavy stejně jako vlčice. Pak zabodl pohled na sněhovou lasici a zamával jí. Stejně jako ona před chvílí mě. Stupeň obtížnosti, dva. Splněno na výbornou. Uvědomil jsem si. Pozdravil jsme měli za sebou. Teď bych se měl asi představit. Když v tom se nad námi objevila ohnivá koule. Zkoumavě jsem si jí prohlížel. Ovládání jiné magie než té, která se vyznačuje v barvě očí. Lépe řečeno je v tomhle světě víc zběhlá než já. Objekt řadím jako nadstandardní. Zamyslel jsem se. "Oh, velmi působivé." Pochválil jsem ji. Lichotka, už jsme kamarádi. Zkrátka a dobře jsem tuhle situaci vyřeš moc hezky. Chci si tvořit kamarády, měl bych udělat hezké gesto. Rozhlédl jsem se po okolí. Díky ohnivé kouli jsem tak trochu viděl. Ale tady v horách moc zeleně nebylo. Viděl jsem ovšem zajímavou plevel kousek od nás. Ihned jsem k ní přiskočil a chytl do tlapek. Bylo to trs trávy, který nejspíš sloužil jako potrava pro kamzíky. Ale jelikož jsem v životě neviděl hezčí kytku, bral jsem to jako přirozenou krásu. Po třech jsem doskákal k vlčici a při tom jí to strčil před nos. Dar. Máma na mě bude hrdá. Umím se bavit s cizí vlčicí. Už teď jsem si pígloval, jak jí to budu všechno do detailů říkat a vytahovat se. Měla podivný tvar tlamy. A tak jsem udělal to samé, snažíc se o úsměv. "Ty, zdejší?" Zeptal jsem se a při tom na ni ukázal tlapkou a pak na krajinu. Snažil jsem se mluvit její řečí. A při tom sem zamrkal.

// Červená louka

Když jsem otevřel znova oči, cítil jsem že stojím pevně nohama na zemi. Překvapeně jsem pootevřel jedno oko, pak druhé. Stál jsem na nějaké hoře, která rozhodně nepřipomínala červenou louku, na které jsem byl do teď. Co se to... Nechápal jsem. Ale pak mi to docvaklo. Jo, našel jsem přesně to, co mi matka popisovala. Cestu, která mi usnadní přecházení z jednoho ostrova na druhý. Ach matko, kdyby jsi tu tak byla. Byl jsem pryč sotva chvíli, ale i tak jsem měl chuť se vrátit zpátky domů. Tady venku nebylo nic, co by mi bylo příjemné. Pachy tu byly různé. Sem tam nějak zvěř. Na tohle jsem nebyl zvyklí. Byl jsem zvyklí na zvuky Daénského provozu. Lesu Alf. A ne cestování po nějakých horách, loukách a kdo ví čem. K čemu mi sakra tohle všechno je? K ničemu... Ztrácím tu čas, místo toho abych byl doma a hlídal hranice lesa. Ale né, já musím jít zkoumat svět! Zatraceně! Už teď jsem litoval, že jsem matku poslechl. Ale kdybych jí neposlechl, klesl bych v jejích očích. Musel jsem poslouchat, bylo by to zdrcující nesplnit její žádost.
A tak jsem se vydal pomalu někde dolů. Byla noc, takže jsem viděl velký kulový, možná tu byl nějaký výhled, co by stál za hřích. Ale ve výsledku jsem nic moc neviděl. Černá obloha jasně říkala, že dneska žádný jasno nebude. Měl jsem asi osobní problém, který jsem musel brblat pod nosem. "Běž ven, běž poznat svět, bude to príma. Poznáš nové vlky, nové prostředí, bla bla bla..." Štěbetal jsem si jako puberťák a při tom dělal podobné grimasy, jaké měla moje matka. Čili grimasy-negrimasy. Její tvář byla většinou kamenná a velmi přísná. Zamračil jsem se podobně, jako to dělávala ona. "A co z toho mám?! Nic. Sem venku, je mi zima, nelíbí se mi tu. Už jsem prošel portálem. Měl bych se vráti zpátky, tím končí moje dobrodružství. Tenhle život je na prd. Chci domů. Tam patřím, vyhazovat neschopný budižkničemu, být tam pro mat-" nedokončil jsem svůj srdceryvný proslov, neboť jsem si právě až teď všiml, že někdo byl přímo přede mnou. Zůstal jsem stát a zelenkavé oči zabodával do očí neznámé vlčice. Ta si mohla myslet, že jsem blázen co tady mluví sám se sebou o své matce. První setkání v životě s cizí vlčicí. Jsem mimo území smečky, nemůžu na ni vyjet, neměl bych ani vrčet. Neměl bych se chovat povýšeně. Neutrální půda. Musím být slušný. Začal jsem ihned hodnotit situaci. "Čau?" Povytáhl jsem obočí. Dobrej začátek.

// Nejvyšší hora

Unaveně jsem zívnul. Kdo by to byl řekl, že mě to takhle unaví? Pochodoval jsem dál a dál a uvědomil si, že mám horu už dávno za zády. Otočil jsem se na ni, černá silueta jasně dominovala všemu, co jsem mohl z tohohle úhlu vidět. Pak jsem přesunul svůj zrak kupředu, něco tam svítilo. Že by to byl ten portál? Nedůvěřivě jsem se k němu přibližoval. V hlavě se mi honila opravdu velká spousta věcí. Jedna z nich byla i taková, že bych se nejraději sebral a vrátil se zpátky domů. Ale stále jsem ještě nic neobjevil. A matka mě určitě bude ihned zpovídat, co jsem všechno zažil. A vyprávění typu, došel jsem za horu a vrátil se zpátky, protože mě to nebavilo, by jí nejspíš nepotěšila.
A tak jsem se zhluboka nadechl a dlouze vzdychl. Byl jsem už u záře, u které jsem musel zavřít oči, jinak bych přišel o zrak. Stoupl jsem do neznáma. Proháněl mě podivný pocit, který se nedal popsat. To neznámo mě... přitahovalo. Chtě nechtě jsem toužil zjistit, jestli budu padat volným pádem někde z útesu, nebo to bylo opravdu ono přenášedlo, které mě donese na druhý ostrov.

// Sněžné tesáky

// Rokle

Dolezl jsem k vysoké hoře. Podíval jsem se směrem nahoru a jen se ušklíbl. Tak daleko od domova jsem ještě nikdy nebyl. Stále se mi stýskalo po matce, byla celý můj svět! A teď jsem tady, kvůli ní. Kvůli jejímu pocitu, že mám poznávat svět na vlastní kůži. A ne jen z vyprávění. A co jsem zatím pochytil? Tady venku to celkem smrdí. Nohy mě už bolely. Nebyla to jako prohlídka smečkového území. Už jsem šel celkem dlouho a na tlapkách to bylo znát. Měl bych projít celou noc, třeba mě to někam donese. Zastříhal jsem ušima.
Prošel jsem kolem hory a hledal náznaky té rudé louky, kterou jsem hledal. Právě tam by měl být můj cíl cesty. A pak? Pak se uvidí. Doufal jsem, že se něco stane. Že se k něčemu aspoň přimotám. Někomu pomůžu a můžu jít zase domů se zážitkem, který můžu odvyprávět matce a ta z toho bude úplně unešená. Ale nic takového se nedělo, protože atmosféra tady, byla dostatečně mrtvá. S pochmůrnýma myšlenkama jsem se dostal až na louku.

// Červená louka

// Les Alf

Ohlédl jsem se za sebe, abych se ještě jednou rozloučil s lesem. Necítil jsem se zrovna nejlépe. Žaludek jsem měl jako na vodě. Naštěstí jsem byl po jídle a tak mě hlad nemusel hnát kdo ví jak daleko. Ale pokud mě matka popoháněla poznat svět, vydal jsem se mu naproti. Mluvila o nějaké hoře, za níchž je červená louka a tam najdu něco, co mě přemístí na druhý ostrov. Vysvětlovala to celkem detailně, tudíž jsem toho využil a rozhodl se začít svou cestu tam. Co bych měl ale na té cestě hledat? Smečku už mám a jinou vidět nechci. A nechci se vlastně ani seznamovat. Ježiš k čemu jsem se to upsal. Protočil jsem očima a ihned se cítil bez nálady. Tahle výprava stojí za prd.
Prošel jsem kolem rokle, kterou jsem naštěstí také znal a tak jsem dával pozor na to, kam šlapu. Jen velmi nerad bych se proletěl volným pádem. Naštěstí to ale nehrozí. Olízl jsem si nos. Déšť už na tom byl lépe a tak jsem se mohl pohybovat bez ostychu a celkem rychle. Okolí jsem viděl po tmě, ale to mi nevadilo. Byl jsem na černý terén celkem zvyklej.

// Nejvyšší hora

// Daén

Kráčel jsem lesem a při tom se trochu motal. Netušil jsem, kam bych měl jít. Měl jsem letmý nástřel toho, jak tenhle svět vlastně funguje. Že je tu plno kouzel, nějaké přenášedla a tak dále. Ale osobně jsem v tom neviděl nic, co by mi vrylo novou krev do žil. Byl jsem spokojený s životem v lese. Ve své smečce, tam jsem také měl své poslání. A místo toho budu muset být někde venku. Dívat se na nějaký podlý xichty, které se mě budou snažit vlákat do svých spárů.
Nehodlal jsem se venku ani zamilovat, ani ničemu učit. Jednoduše to vezmu jako dlouhý výlet, který je povinný. Abych se pak mohl vrátit domů a říct matce, že ta výprava stála za starou belu. Jo, to by asi šlo. Zavrtěl jsem se. Došel jsem až k hranici lesa s loukou. Zvědavě jsem našteloval uši. Tudy jsem šel zrovna nedávno po lovu. Kdy se na nás vyprdla ta vlčice. Když jí tam znovu potkám, nejspíš jí proženu tak daleko od Daénu, jak jen to bylo možné. Někdo takový by neměl být ani v okolí mého lesa.

// Rokle

// Úkryt

Jak si to představuje? Proč mě vůbec posílá zkoumat svět? Vždyť mi už všechno potřebné řekla. Tady mi je mnohem lépe. Ale ne, já musím jít ven a zkoumat svět stejně jako Niyari. To jí snad nestačím? Chce nás oba vyštvat ven? Měla by být ráda, že jsem tady pro ni aspoň já. Zamračil jsem se. Nemohl jsem se s tím vyrovnat. Dost mě to bolelo, že mě takhle odkopla. I když to vzala opravdu citlivě, já to bral jako osobní prohru. Ale co, když mám zkoumat svět, tak půjdu. I když nejspíš do rána budu zpátky s brekem, ať mě máma vezme zpátky.
Hrdě jsem zvedl hlavu a přidupnul si. Takhle by to chodit rozhodně nemělo. Mohla jít se mnou. Nejraději bych se držel v její blízkosti. Ale uměl jsem fungovat i samostatně a hodlal jsem to sám sobě dokázat. I když myšlenka spaní pod širákem někde v divočině nebyla nic pro mě. Odjakživa jsem byl jen v lese. A tam mi bylo také dobře. Ale snad to pár dní zvládnu. Polkl jsem a s nejistotou jsem se vytrácel z lesa.

// Les Alf

Naslouchal jsem každému matčinému slovu Přece jen to byl něco jako zákon. Byla pro mě zdrojem informací, ale i smyslem života. Chtěl jsem, aby na mě byla hrdá. A to můžu udělat jedině tak, když budu vzdělaný a schopný pro svou smečku. "Zdá se, že je teď ve světě klid." Řekl jsem nakonec. Matka nezmínila žádné aktuální konflikty. Líbilo se mi i téma na Svatyni a pana Wu. Určitě se s ním někdy setkám i osobně, když budu mít štěstí. Jenomže já nechtěl vytahovat nos z lesa. Daén byl pro mě vším a já tak nějak cítil, že sem zkrátka patřím. A můžu se zdokonalovat i tady. Matka mi dávala najevo veškeré pocity. Když jednou budu cítit, že chci vyrazit ven, mám to udělat. Pokud budu chtít žít jinde, taky bych to měl udělat. Možná na cestě někoho potkám, ale o tom jsem silně pochyboval. V mém srdci bylo místo jen pro jednu vlčici, a tou byla má matka. Byl jsem typickým příkladem třicetiletého chlapa, který žije v mamahotelu. "Díky, ale myslím že mé místo je právě tady." Řekl jsem. A zároveň jsem cítil ten drobný tlak z její strany, že se mám vydat někam na vlastní pěst. Nechtěl jsem vypadat, že mě to překvapilo, i když opravdu překvapilo. Chtěla ať prozkoumám svět než přijde zima. Nejspíš měla v plánu se o smečku postarat sama a mě k tomu nepotřebovala. Což mě lehce píchlo u srdce. "Dobrá, půjdu. Ale pravděpodobně se vrátím dřív, než bude zima." Řekl jsem nakonec, abych vyhověl jejím slovům. Nechtěl jsem jí zklamat a když mě poslala ven, bral jsem to jako úkol, který musím splnit.
Dole hulákala nějaká vlčice. Za tou se matka ihned kradla, aby jí mohla být nejspíš nápomocná. Slezl jsem dolů a neodpustil si ťuknutí vlastním ramenem o to její. Byla kost a kůže, jestli takhle vypadají naši členi, pak potěš koště. "Zatím," rozloučil jsem se s matkou a také jí ještě v rychlosti objal. A pak už mi nezbývalo nic jiného, než se vrhnout do černé noci.

// Daén

Přikývl jsem. Měli jsme všechen čas světa. Zdejší svět byl magický a o to víc výjimečný. A já nepochyboval o tom, že tu budu strašit možná i desítky let. Bylo do na jednu stranu docela děsivé, ale na druhou víc než pravděpodobné. Jen mě zajímalo, jak dlouho tady seděla a hleděla ven. Nebo snad na mě? Kdo ví, možná si říkala, jak rychle jsem před jejíma očima vyrostl. Teda vlastně, před očima úplně ne. Ale teď jsem tady stál, skoro dospělý.
Zajímal jsem se o tu vlčici, u které jsem zapomněl už i jméno. Ta vlčice z lovu, ale prozatím se na území neukázala. Ušklíbl jsem se. Možná sem jí zastrašil. Napadlo mě, neboť při odchodu jsem po ní tak trochu prskal. Ale jen pravdivé slova, nic z čeho by se měla vlčice rozklepat a pak už nepřijít. Když v ní matka něco viděla, nejspíš to tak bylo. Ale byla to její volba, buď se tu ukáže, nebo ne.
Zajímal jsem se o ten zmatek tam venku. Byla noc, není noc. Možná se po nebesích prohání nějaký tvor a my o tom neměli ani potuchy. "S tím souhlasím, smečka Tě potřebuje." Nadhodil jsem a poposedl si, abych si udělal větší pohodlí. Matka zde dlouho nebyla a spousta členů také ne. Ale má matka byla v čele, byla lepidlem celého skupenství, co tady tak dlouho buduje. "Jak se vlastně žije tam za hranicemi? Smečkám se daří? Navštívila si při cestách nějaké?" Zeptal jsem se se zájmem. Neboť jsem si všiml úpadku na našem území. Já jsem se snažil tu aspoň být, ale k čemu to, když někteří neměli ani zájem se vrátit zpátky domů. "Rád bych měl přehled, ale osobně venku nevidím nic, co by mě tam táhlo. Jsem raději tady." Pokrčil jsem rameny. Cítil jsem se doma v bezpečí a zároveň víc sebejistější. Tam venku můžu potkat co? Špinavé tuláky? Nějaké hňupy? Raději budu něco kutit tady.

Spánek mi opravdu bodnul. Po tom lově jsem se cítil dost vyčerpaný, unavený a na jednu stranu i dost rozladěný. Tu nulu, co matka dotáhla na lov mě dokázala dost zaskočit. Takové budižkničemu a máma jí chce přijmout do lesa. Snad dostane rozum a zdrhne, přesně takové vlky opravdu, ale opravdu nepotřebujeme v lese.
Mžouravě jsem zamrkal a plně přicházel k sobě. Protáhl jsem si nohy, pak zbytek těla. Rozkoukal jsem se a uvědomil, že nejsem v téhle místnosti sám. Patřila matce, alfě, ale já si jí svým způsobem mile rád přivlastnil. Narodil jsem se tu, nebo ne snad? Tak je tak na půl i moje. "Jsi tu dlouho?" Zeptal jsem se, když jsem se konečně dával zase dohromady. Posadil jsem se a ještě zívnul. Moje tělo se stále cítilo unavené, ale to v dnešní době ti mladí takhle měli. Neustále bolavé tělo. "To budižkničemu do lesa ještě nedošlo?" Zamyslel jsem se. Ta vlčice se mi opravdu nepozdávala od začátku lovu až do konce. Vlastně od prvního pohledu se mi nijak zvlášť nelíbila. Ale matka tady velela, já jí za to obdivoval a snažil se naučit vše.
Byla venku snad noc? Ne, to není možné abych tak dlouho spal. Počasí dneska bylo obzvlášť divné. Postavil jsem se a zamířil těch pár metrů k matce. Měla tady totiž bezva telku, ze které viděla na les. "Co myslíš, že se děje? Nějaký bůh se rozhodl zase obtěžovat?" Zeptal jsem se. Určitě byl den, nemohla být noc.

// Daén

Tlama mi málem vypověděla službu, stejně tak i tělo. Jakmile jsem konečně dotáhl danělu do spižírny, kecl jsem si na zadek. Zdálo se to tady být uklizeno, nejspíš nějaký pobuda se do toho dal. Ale i tak mi to přišlo prázdné. Žilo zde tolik vlků, tolik hladových krků. Ale na lov se sejdu jen já, matka a nějaké pometlo. To je fiasko.
Ale neměl jsem už ani sílu na to přemýšlet, nebo nadávat na okolní vlky. Potřeboval jsem si odpočinout a tak jsem i učinil. Vyšel jsem ze spižírny. Neměl jsem ani hlad, únava byla mnohem větší. Věděl jsem, že jakmile se vzbudím, možná tu danělu na truc sežeru celou. Ale velké oči, malej žaludek. Vyšel jsem ze spižírny ven a začal si hledat nějaké místo.
Nakonec jsem se rozhodl strávit nějakou tu chvíli u matky ve vrchním patře. Tam jsem se narodil a zároveň jsem tam rád spal i teď. A bylo mi jedno, jestli se bude zlobit, nebo nebude. Udělal jsem kus práce a zasloužím si klid. Odmítal jsem se otravovat s někým, kdo by sem zabloudil. Jeskyni jsem znal jako své boty, proto jsem ihned zamířil nahoru po schodech. Přivítala mě místnost, která mi byla domovem. Schoulil jsem se do klubka a usnul.

// Ostří zrak

Daněla byla těžká jak čert. Ale já to považoval za osobní výzvu a trénink. Matka už nejspíš byla někde v trapu. Claude se odmítala účastnit. Jedno lepší než druhé. Přišlo mi ale správné dotáhnout to maso do jeskyně. Přece jen i hladové budižkničema budou mít určitě hlad. Ne, že by tady někdo něčím přispíval. Projelo mi hlavou. Kdykoliv jsem se vracel do Daénu, bolelo mě srdce. Jak to tady chátrá a všem to bylo jedno. Snažil jsem se tady držet nějakou hladinu toho, co tady má matka roky buduje. Ale bylo to těžké s přístupem, kteří zde mají i ostatní.
Po několika úmorných hodinách jsem byl konečně kousek od úkrytu. Byl jsem unavený a musel se na chvíli posadit a popadnout plně dech. To úmorné počasí mě zabíjelo. Zvedl jsem hlavu a ihned poznal, že se bude dít něco nekalého. Měl bych si pohnout, přece nechci aby to maso zmoklo. Pak by to tam smrdělo. A tak jsem chytl mrtvé tělo a táhnul ho zase dál. Bolel mě už celý vlk a nemohl jsem se dočkat, až si na chvíli lehnu.

// Úkryt

Lov byl u konce. Byl to víceméně jednoduchý lov. Sice jsem se lehce zapotil, ale dodržel jsem své slovo. A zdálo se mi, že jsem v očích mé matky přece jenom viděl nadšení. Překvapil jsem ji. Mohla na mě být hrdá a to pro mě byla ta největší odměna, jakou bych si dokázal představit. "Hm," zabručel jsem jen na poznámku o mé pochvale. To by ovšem nemohla být moje matka, která by k mé pochvale nepřidala zmíňku o mé nezvěstné sestře. Ne, že bych jí neviděl rád, určitě by mě zajímalo, jak se jí daří. Ale tak či onak, já tady držím tu správnou morálku. Ne ona.
I Claude byla pochválena. Matka se vrací zpátky do lesa a práci nechává na nás. Přikývl jsem a chvíli se díval, jak pomalu a jistě odchází. Stál jsem u poměrně velké daňky. Netušil jsem, jak se mi podaří samotnému odnést to tělo do jeskyně. Claude se zdála, že se neúčastní ničeho dalšího. "Na co tak čumíš? Makej." Zavrčel jsem na ni. Ale nechal to na ni.
Ani jsem neměl po tom všem hlad. Matka mě tu nechala a očividně očekávala, že splním rozkaz. A tak jsem i konal. Pomoci se mi nejspíš nedostane. Hodil jsem po ní jen oprsklý výraz. Matko, kam jsi dala oči. Je to budižkničemu. Projelo mi hlavou. Protočil jsem panenky, chytl danělu pod krkem a vší silou táhl. Nejspíš mi to pár hodin zabere, než ji dotáhnu domů.

// Daén

Byl jsem z toho lovu nesvůj. Obzvlášť i z toho, že mi přišlo že lovíme věčnost. Ale za to mohlo to úmorné horko, které převládalo na zdejším podnebí. Podíval jsem se směrem k nebesům. Kotouč byl tak vysoko, že bych si dokázal představit usmažit se na něm zaživa. Na černou srst mi to bylo čert dlužen. Díky, otče. Zamračil jsem se a při tom mu poslal jednu nemilou myšlenku. Byl jsem připravený na kdo ví co, ale rozhodně ne na tohle horko. "Já beru tu danělu." Řekl jsem rozhodně a při tom střelil jeden nevlídný pohled směrem k hnědé vlčici, která tu stála s námi. Opětoval jsem matce jeden příjemnější obličej, ale i tak byl dost razantní, že by se mělo jít do pohybu. "Obejdu je, naženu je směrem k nám, dřív než zdrhnou." Dobrovolně jsem se nabídl k té největší akci samo o sobě. Naháněč měl opravdu velkou zodpovědnost. Nesmělo o něm stádo vědět, ale zároveň je musel nasměrovat směrem tak, aby netušili, kam běží.
A tak jsem se i vydal. Nečekal jsem na svolení od své matky. Byl jsem přece téměř dospělý. Otřel jsem se jí jen o bok, jakmile jsem procházel. "Hlavně to neposer." Nevlídné slova směrem ke Claude nemohli chybět. I když jsem to nemyslel zle. Co by jste ale od samouka chtěli. Rozklusal jsem se směrem podél celé louky. Snažil jsem se být co nejtišší. Nebylo na tom nic těžkého. Plížit jsem se celkem uměl. Sice jsem byl vysoký, ale hubený. Ťapky jsem měl jako balerína a věděl, kam s nimi jít, abych tak neudělal větší rozruch.
Přešel jsem přes tu nejhorší oblast a už byl za stádem. Stačilo jen vyletět v ten správný moment. Toužil jsem po uznání mé matky, tak jako vždy. A tak jsem vyčkával do poslední chvíle, než jsem usoudil, že právě nastala. Vyskočil jsem ze křoví a udělal kolem nich oblouk. Povedlo se to přesně tak, jak jsem měl v mysli. Běžel jsem vstříc stádu, které se rozhodlo přede mnou prchat. Ještě jsem několikrát zavrčel do éteru, abych si nabral trochu větší 'velikost'. Chňapl jsem po jednom z daňků, který byl příliš pomalý. Přesto jsem kousal do prázdna, byly docela rychlí. A tak jsem přidal do kroku, aby vše nebylo jen na mé matce a Claude.