Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moje sestra se tahala bůh ví kde, s bůh ví kým. Nejspíš to bude dědičné, vzhledem k tomu, že já s otcem strávil asi jen pár hodin za celý svůj život. Technicky vzato jsem ani netušil, kdo vlastně můj otec je. Jo, nějakého jsem měl. Byl to vlk, kterého bych poznal, ale neměl jsem k němu žádný vztah. Nebral jsem ho tudíž ani moc jako otce. Co mi ovšem bylo líto byl fakt, že jsem měl slabý vztah z vlastní sestrou. Copak takhle to má v rodině být? V té naší to tak opravdu bude. A nemá smysl brečet nad rozlitou kávou. "Někdy se objeví," řekl jsem neutrálně. Nedokázal jsem to moc dobře popsat. Emoce jsem nikdy plně neprojevoval a ani jsem to neuměl. Tvář jsme měl neutrální a byl připraven na to, co přijde. Ne zabývat se nad tím, co už se stalo a co by kdyby se dalo změnit.
Otázka padla na Claude, ohledně lovu. Aspoň ta první. Dřív lovila srnčata, na velké zvířata si netroufla. Hmm.. To by nemuselo být úplně fiasko. Uvědomil jsem si. Ale matka tady měla to hlavní slovo. "Něco málo jsem stihl ještě v lese. Občas tam zavítala srna, tak v rámci cvičení a zdokonalování. Ale nikdy jsem neměl pořádného učitele, snažil jsem se lovit podle vlastních instinktů a zlepšovat se." Prohlásil jsem pravdivě. To že naše smečka nefungovala co se vlčat týkalo tak jak měla jsem neřešil. Byl jsem rád, že jsem se mohl schovávat v útrobách smečky, aniž bych na sebe musel upozorňovat. Mohl jsem tak vyrůst zcela sám. No a řekněte sami, nepodařilo se mi to? Hrdě jsem tu stál po boku vlastní matky a nebál jsem se žádných nových věcí. Možná by bylo fajn i nějaké vzrůšo, ale na divočáka matka jít v tomto složení nejspíš nebude chtít. Povzdychl jsem si. Přejel jsem pohledem vše, kam mi jen oko dohlédlo, když jsem zaregistroval stádo kousek od nás. Kývnul jsem hlavou, abych na ně upozornil, byly celkem daleko, takže nás nejspíš ještě ani nezaregistrovali.

// Daén

Sledoval jsem svou matku. Její postavení, snažíc se napodobit. Nemusel jsem se ani snažit, neboť jsem to měl jednoduše v krvi. Hnědá vlčice se zdála, jako nová členka málomluvná. Ale nijak mi to nevadilo. Přece jen jsem se věnoval matce. Ale neunikali mi otázky, které Claude pokládala. Těšil jsem se, že se podívám někam jinam a můžu tím i matce pomoci. Nikdy jsem neměl v plánu na moc dlouho opouštět les. Ale v rámci lovu to bylo něco jiného.
Když se věci dali do pohybu, pomalu jsem nasměroval své tělo mezi stromy. Občas jsem zvedl zelené oči a poohlédl se. Zvířat v lese bylo celkem dost. Překvapilo mě, kolik potravy tady bylo. Ale my neměli zálusk na nějakou dunou malou srnu, nebo zajíce. Smečka potřebovala jíst a i když se členové moc dlouho doma nezdržovaly, potrava v úkrytu byl základ. Budu si muset promluvit i s jinými členy. Zjistit kde vznikl zádrhel. Jen proto že matka byla dlouho pryč se to všechno tak pokazilo? Bádal jsem zamračeně. Z mého zamyšlení mě vytáhla až matka, která se ptala na Niyari. Pokrčil jsem rameny. "Tu jsem naposledy viděl, když jsem byl asi o čtyři hlavy menší." Řekl jsem neutrálně. Netušil jsem, kde by moje sestra mohla být. Ale možná chtěla cestovat trochu více než já. Já jsem byl věrný území a smečce. Neměl jsem potřeby se toulat, poznávat vlky a svět. Mé priority byly jinde. "Máme zálusk na konkrétní zvíře?" Zeptal jsem se do prázdna, když jsem došel na velkou louku. Pár stád jsem v dálce viděl, ale hlavní slovo měla Liss.

Moje matka mě pěkně dlouho neviděla. Já musel uznat, že ona je stále stejná. Nebylo na ni vidět ani to, že by nějak stárla. Otce jsem ovšem viděl naposledy jako malý, ale moc jsem se o něj nezajímal. Nikdy jsem k němu nenašel cestu, kdežto moje máma byla něco úplně jiného. Byl jsem rád, že jsem se jí mohl konečně podívat plně do očí. A dokonce jsme měli už téměř stejnou výšku. Byl jsem vysoký a hubený, zkrátka krásný mladý vlk. Představila mi novou členku smečky. Hmm... Zabručel jsem v duchu a při tom se na ni podíval. Možná trochu více povýšenecky, než bych chtěl. Ale byl jsem po mámě, tak jsem sklony po ní trochu více projevoval. "Je fajn tě vidět pracovat," kývl jsem na svou mámu a vrátil se zpátky pohledem na ni.
Dlouho v lese totiž nebyla, čehož jsem si všimnul. Ono když jsem se ukrýval ve stínech, všiml jsem si spousty věcí. A byl rád, že se vrátila, hned to tady bude příjemnější. Přišel jsem právě včas, lov se chýlil k začátku, stačilo jen vyrazit. "V tom případě není na co čekat," mrkl jsem a zelené oči tak zabodl do cesty kolem. Vyšlapaná byla dostatečně. Zaujal jsem tedy tempo a vydal se vstříc lovu. V tuhle jarní dobu by mohly být nějaké stáda na louce. Matka je na tom co se lovu týče určitě výborně. Ta druhá, to se uvidí. Projelo mi hlavou.

// Přes Les Alf, Ostří zrak? :-)

Dlouhé týdny jsem se toulal v lese, cvičil své dovednosti. Vyhýbal jsem se ostatním, ostatně já ostatní nikdy neměl potřebu mít kolem sebe. Chtěl jsem se zdokonalit a být skvělým synem pro mou matku. Ta mě neviděla pěkně dlouho, za tu dobu jsem vyrostl do vysokého vlka. Dokonce i nějaký ten sval se mi rýsoval na těle. Důkladně jsem za sebou schovával stopy, nechtěl jsem být nalezen do doby, než bych chtěl já sám. A konečně nastal čas, abych se ukázal své smečce. Té jsem se zaručil, že jako chrabrý rytíř o ni budu do své smrti starat. Má matka téhle smečce dala úplně všechno, a já bych měl být vzorným synem.
Kráčel jsem lesem, noc pomalu končila a s přicházejícím sluncem jsem se objevil i já. Našel jsem matku poměrně rychle, věděl jsem kde je. Tohle schovávání mělo své výhody, věděl jsem kde kdo je. Sledoval jsem je, z dálky.
Vyšel jsem ze stínu, ve stejném okamžiku, jako se začínají objevovat první paprsky slunce. Hrdě jsem měl hlavu nahoře. Vysoké tělo, ale přesto hubené, i tak vybízelo k tomu opticky zvětšovat mé rysy. Matka tam nebyla sama, byla s ní i nějaká vlčice. Tu jsem jen přejel víceméně pohledem. Slušně jsem se ale uklonil, aspoň letmo. "Zdravím," kývl jsem, ale pohled jsem měl upřen na matku. Pozdravil jsem vlčici spíše ze slušnosti, že jsem musel. Zůstal jsem ale stát lehce bokem. "Nebudu lhát, konec jsem zaslechl, smím se k lovu přidat?" Zeptal jsem se matky a své zelené oči zabodl do jejích očí. Byl jsem připraven, musel jsem.

Byla to dlouhá doba, co se mladý vlk toulal po většinu doby sám po území. Hledal, zkoumala hlavně trénoval. Sestra byla dobrým příkladem. Na rozdíl od něj se totiž bála opravdu jen mála věcí. Tebeth nebyl žádným strašpytlem, ale rozhodně se nedal nazvat ani statečným vlkem. Zkrátka takový ten průměr, který nikoho neurazí.
Dnešní den nebyl o moc jiný. Probuzení proběhlo během pár krátkých sekund. Hned na to si vlk několikrát zívl, snad už jen ze zvyku. Prohlídl si okolo sebe vše, co se jen dalo. Hledal někoho, s kým by mohl prohodit pár slov. Potřeboval se odreagovat. Nebylo divu. Pořád nějaká námaha, to nebylo nic na jeho mysl. Ne teď. Zvedl se na všechny čtyři a důkladně se protáhl. Kde byly časy, kdy byl úplně mrňavej a všem sahal maximálně tak po konečky chlupů hrudě a břicha. Líně se dal do chůze. Do čenichu ho při tom přímo udeřil známý pach. Ještě, aby tu nebyla…

Ve vlčkovi se to vše tak strašlivě pralo, že už ani nevěděl, kdo je on sám. Bolela ho myšlenka, že matka tak jednoduše odsoudila teď už jeho kamarádku. Vůbec se mu nezdála zlá. Proto jen zvesela zavrtěl ocasem a nechal to vše za sebou. "To ale přece nemůže být pravda! Vždyť jsi hodná!" Zamručel nespokojeně s verdiktem matky. Nelíbil se mu a snažil se na něj zapomenout. Zkrátka tu před ním stála Scallia, která byla rozhodně hodná.
"Wua přece znám!" Vypískl nadšeně, protože si hned rozpomněl na to, co jim povídala matka. Mohl jim nabídnout moc, o které se mu zatím jen zdálo. Co ale nevěděl, bylo to, že nabízel i nějaké ty kamarády do života. A když teď viděl lasičáka, byl jím naprosto okouzlený. Toužil si s ním hrát a mít také takového společníka. "Páni! A já myslel, že nám nabízí jen tu magii," vydechl ohromeně.
"Musíš co nejdřív! Hned co budu moct jít i jinam! Strašně se na to těším!" Pronesl a přikrčil se u toho dost hravě na to, aby Scallia pochopila vážnost jeho žádosti.
Hra probíhala velice dobře. A na to, že se vlčka nikdy neprala - ve smyslu hry - jí to šlo skutečně velice dobře. I když jí Tebeth musel šetřit, aby jí úplně nepotupil, šlo jí to. A když on sám skončil na zádech, začal při jejích slovech zvesela vrtět ocasem. Měl z toho radost podobnou té její. "Říkala jsi, že sis nikdy moc nehrála a přece ti to jde líp než mě!" Zavolal radostně a ve chvíli, kdy jí povolily trochu tlapky, dostal se z jejího sevření a pokusil se jí převalit na bok.

"Ano, vede," odpověděl ji s hlavičkou jemně pozdviženou nahoru. Stále to nechápal. Proč byla na jeho kamarádku taková nepříjemná? Vždyť byla tak hodná a milá! Líbila se mu, moc se mu líbila. Jemně se pousmál a snažil se na to celé s maminkou zapomenout. Musel se o to alespoň snažit. "Ale na nás byla vždycky hrozně hodná, nevím co se stalo," přiznal tiše nakonec a podíval se nevědomě na lasici, která dokonce prý měla i jméno. Bylo to něco jako červeňák od matky? Asi.
"Frank jo?" Zopakoval po ni nevěřícně a trochu přistoupil tedy blíž. Nebude se přece bát její druhé poloviny, nebo jo? V jeho srdéčku se to popravdě dost bilo navzájem a nebyl sto udělat jeden kloudný pohyb kupředu. Naštěstí to lasice rozhodla za něj, když předvedla menší poklonu. Zvesela v tu chvíli zavrtěl ocáskem. "Jak jsi k němu přišla? Můžu mít i já nějakého Franka?" Zeptal se trochu přiblble, protože se mu ta vidina popravdě moooc líbila.
Představa toho všeho venku ho děsila. Ale Scallia tam byla přeci spokojená.. nebo ne? Přežila tam, tak to nebude tak nebezpečné, jak se říkalo. Určitě. Najednou ucítil hroznou touhu to tam objevovat. "Vezmeš mě tam někdy?" Zeptal se ji mile a pousmál se.
Pak už ale započala bitka. Skok na Scalliu byl úspěšný a bylo hodně vidět, že vlčka nebyla vůbec zvyklá si hrát. Zdálo se, že ani nevěděla jak se bránit a Tebethovi v tu chvíli bylo mladé vlčice hrozně líto. To si nikdy nehrála? Když mu odhalila své břicho, už už chtěl zaútočit, ale spatřil něco, co ještě neviděl. Od té chvíle si kladl otázky. Co se jí stalo? "Braň se!" Štěkl na ní ze srandy a docela legračně u toho zavrčel. Protože byla však vlčice mladší, chtěl ji dát i nějakou tu šanci. A tak když zatlačila, byť by ho normálně nepovalila, udělal jeden ohromný pohyb dozadu a přepadl na záda. To byla šance, která se neodmítá.

Otázka, která byla mířená na vlčici nakonec nebyla vůbec šťastná. To Tebeth poznal v okamžiku, kdy se mladá, vlčí slečna podělila o to, kdo to vlastně byl. Černohnědého to tak rozhodilo, že měl co dělat, aby se neschoval zpátky do nory. Strnule na ní zíral a ztěžka polkl to, co mi první vytanulo na mysli. Co jen měl říct? Váhavě otevřel tlamičku a nadechl se. A hned potom? Potom ji zase zavřel.
“To byla moje… moje mamka,” přiznal nakonec a trochu u toho sklopil zrak do země. Ouška stáhl k sobě. Možná se styděl, možná se cítil provinile, že se teď v klidu bavil s někým, koho vykázala jeho vlastní matka. Co měl jen dělat? Vždyť vypadala tak krásně a zábavně! Tiše zamručel nad svou situací.
Z toho všeho ho najednou a velmi lehce dostalo zvíře, které zatím jen zahlédl z dálky. Lasice se ukázala tak blízko, že z toho div nevyskočí z kůže. “Co to tu děláš?!” Vyjekl hlasitě a udělal krok zpět. Co to mělo za drzou poavhu, že lezlo tak blízko k němu?
“Jaké to je tam venku?” Zeptal se, při čemž stále držel svůj pohled nasměrovaný na jedinou věc - lasici. Dělal mu nemalé vrásky na čele a nijak se tím netajil. “Ale jistě! Vždyť to je to nejlepší na světě! Zazubil se na ní a snažil se zapomenout na přihlížející zvíře. Snad proto se odrazil ze svých nohou a skočil po Scallii. Tím ji povalil a výhružně u toho “štěkl”. Tahal ji pak za kůži a za srst, ovšem jen tak, aby ji to nebolelo. Teta Shine ho totiž pěkně proškolila už dřív.

Stále si lámal hlavu nad tím, co si má o příchozí návštěvě myslet. Mladičká, vlčí dáma na něj nepůsobila nebezpečně. Navíc mu říkala vše popravdě. Alespoň tohle si tedy myslel. Proč by mu nakonec říkala, že byla vyhnána? “Kdo tě vyhnal?” Zeptal se zvědavě. Bylo mu ji líto. Vždyť vypadala tak mile! Ledabyle švihl ocáskem a udělal jeden váhavý krok blíž k vlčce. Líbila se mu. Byl to nezvyk vidět jiné vlče, než svou vlastní sestru.
“Já? Ne… proč bych to dělal?” Zeptal se ji dobrácky. Takový plán neměl ani při nejmenším. Od toho tu ani nebyl, nebo snad ano? Najednou měl hrozný zmatek v tom, co se má dělat a co ne. Bylo to zkrátka komplikované a jen tiše doufal, že se snad brzy dostane víc k rolím jednotlivcům smečky. “Jmenuju se Tebeth, moje matka je alfa téhle smečky,” představil se trochu nejistě. Na to, že byl synem někoho tak důležitého, cítil se stále vystrašeně. ”Jak se jmenuješ ty?” Zeptal se mile a snažil se zahnat své obavy. Nakonec, někdo ze smečky o ní věděl, tak nemůže být na škodu, když se s ní bude chvíli bavit, ne? “Rád s tebou půjdu,” řekl zvesela a už skoro zapomínal na své prvotní obavy.

Zírání vlčka na svou vrstevnici mělo dlouhé trvání. A jak se zdálo, i tahle mladá vlčice projevila nebývalý zájem o Tebetha samotného. Ten byl však v pozoru. Patřila do smečky, nebo to byl vetřelec, kterého jen ostatní zapomněli vyhnat? Byl zmatený. Naštěstí vlčka před ním měla trochu víc prořízlou pusu a promluvila jako první.
“Ahoj… ano, tohle je můj domov,” promluvil víc nahlas, než by si přál. Neznámá u toho zavrtěla ocáskem, což bylo dobré znamení. Sám tedy udělal tenhle přátelský pohyb taky. “Když jsi z venku, proč jsi tady? A proč jsi tu tak sama?” Zeptal se ji nesměle. Mohl si s ní hrát, nebo to bylo proti pravidlům? Bál se víc projevit, ale strašně moc ho lákala myšlenka skočit ji po kožichu a jen tak se vyblbnout. Růžová očka ho fascinovala už od začátku. Co to jen měla za element? Na takové otázky však ještě přeci jen měl trochu víc času.

<< Úkryt

Rychlé kroky podlouhlého vlčka se nesly ven z úkrytu. Když se dostal ven, prvně zhluboka nasál pachy, jak ho to učili všichni okolo. Cítil tu úplnou směsici, ale svou rodinu ne. Ne, že by z toho byl smutný, ale překvapený byl. Asi prospal svou šanci. Dlouhé nohy, dlouhé uši, nijak zvlášť mohutný. Jeho zjev byl teď spíš pro pobavení. I přesto nebyl nijak vysoký. Průměrný na vlka svého věku. Prvně si dodával trochu té odvahy, sám ještě příliš dlouho nebyl. A pak váhavě udělal kroky vpřed. Hledal tu někoho. Kohokoliv na hru nebo potrénování.
A ejhle... on tu opravdu někdo byl. To černohnědého vlka trochu znervóznělo, ale když viděl, že to je vlče stejně jako on sám, trochu pookřál. Bylo to snad ono vlče páru o kterém mluvila jeho matka? Zdráhal se však přijít blíž a tak jen tupě koukal a naklonil ještě přiblble hlavu na stranu, takže mu ušiska přepadávaly na jednu stranu.

Sestra nebyla příliš pro to, aby byla ve společnosti Tebetha. Popravdě, ani se nedivil, když odešla za kvílením dalšího vlčete ze smečky. On sám se jen díval jak odchází. Neměl chuť někoho konejšit nebo zjišťovat, co se stalo. Sám neměl příliš dobrou náladu. Místo toho zůstával na místě a prohlížel si pečlivě každičký kamínek. Kde je táta, napadlo ho najednou. Objevil se, ukázal jim kus světa a najednou zase zmizel. Pištivě se dal i on sám do menšího kňourání. On už takový prostě byl. Žádný velký hrdina, spíš bojácný posera. I přesto, že s nimi táta nebyl takovou dobu, byl ochotný mu to odpustit.
Po dlouhých hodinách a i dalším spánku se vlče ukrutně nudilo. Sestru a její novou společnici neměl v plánu nijak narušovat. Třeba bude někdo venku, zadoufal tiše a už už se hrabal ven.

>> Daénská smečka

// Za manipulace Niyari a Lissandry

Celý den byl pro tmavého vlčka zcela novým. Všechno to poznání, vysvětlování a utíkání za maminkou a sestřičkou bylo velmi únavné. Skoro vypadal, že se chvilkama prostě zastaví, svalí se a už nikam nepůjde. Odmítal chodit pořád dál a dál. Celý jeho kratičký život si ho skoro nikdo nevšiml a najednou tohle! Každopádně i přes únavu, jak psychickou tak i fyzickou, užíval si vše, co dělal.
A když se konečně dostali do úkrytu, byl rád, že si může lehnout a spát. Sestřička na tom byla dost podobně. Oba se tedy svalili a relativně spokojeně spali. Sny Tebeth na rozdíl od Niyari neměl. Zkrátka jen úplná tma, ve které byl ale nesmírně rád.
Tebetha probudil až nářek sestry. Prudce sebou škubl a hledal příčinu. "Co se děje?" Zeptal se a u toho si zívl, jak mu kázala patřičná únava. Nechtělo se mu ještě ven. Líbilo se mu tady.

Jak se ukázalo, nadcházející minuty a hodiny strávené po boku matky měly přinést mnoho nového. O magiích slyšel už od Shine, které za to byl nesmírně vděčný. Matčiny informace byly proto už trochu povědomé a možná, opravdu jen možná, nedával tolik pozor, jako sestřička. Ze znuděného výrazu ho však dostala přímá ukázka, kdy jejich matka nechala vyrůst - jak říkala sama - pomocí myšlenek trs květů, které opravdu nesmírně nádherně voněly. Přišel blíž, aby si je mohl prohlédnout a u toho nadšeně vrtěl ocáskem. "Co to je za kytku?" Od Shine už věděl, že se kytky nějak jmenují. Teď už znal celkem tři. Za předpokladu, že mu maminka odpověděla, že se jedná o levanduli. Jenže... tahle ho vábila o dost víc, než kterékoliv jiné kytky, co doposud viděl. Možná ta vůně? Možná ty květy? Kdo ví. Působily na něj však dokonale a on se toho pocitu nehodlal zbavovat.
Sestřička však neměla magii země, jako měl on sám a rodiče. Její otázka měla hluboký záměr, který by rád znal i on sám. Jak bylo možné, že on sám má magii jako jeho maminka a Vino, kdežto Niyari měla magii vody? Vodu měl rád, ale ne tolik, aby sestře tuhle možnost záviděl. Vlastně byl sám moc rád, že se bude moc naučit vyvolat znovu levandule.
Učení o magiích však nemohlo trvat věčně. Přišla na řadu další velká věc. Tebeth se jen koukl po očku na svou sestřičku, která se tvářila přímo nadšeně. I sám vlček byl rád. Vždyť se konečně něco kloudného také naučí! A lov? To znělo přímo náramně. Vždy se o tom bavili jen v jeho blízkosti ostatní vlci, ale sám toho příliš neviděl. Zvesela zamáchal ocasem z jedné strany na druhou a hned se vydal za ostatními.
Lov probouzel v tmavém vlčkovi zcela nové pocity. Adrenalin doposud cítil jen, když se ulekl něčeho velkého a neznámého. Třeba takový pavouk když na něj skočil, to byl alespoň příval! jenže teď to bylo jiné. Pečlivě si poslechl každé slovíčko, které padlo od Vina i od maminky. Přikrčený postoj udržet takovou dobu bylo pro vlče takřka nemožné. Stále se ošívalo a přálo si spíše to, aby si znovu mohlo hrát. Když jim však matka ukázala hýbající se uši, najednou mu to přišlo o chlup zajímavější. A když náhodou ztratil svou koncentraci - což bylo v jeho případě opravdu jednoduché - tak ho Vino velmi rychle navrátil do reality.
Lov skončil úspěšně a oba sourozenci si odnesli svůj první úlovek vůbec. Tebeth na sebe byl náležitě hrdý. Vždyť to zvládl skoro úplně sám! Veškeré pochvaly si tedy bral vřele k srdéčku a usmíval se jako sluníčko na hnoji. A pak to přišlo. Informace, že je Vino jejich otec? V tu chvíli mu spadla brada dolů na zem. Niyari ho opět předběhla. Freki tedy byl jen součástí smečky? Zmateně si prohlížel vlka před ním. Když byl jeho otec, kde byl celou tu dobu? Tiše si zafňukal. Tahle informace bolela, ale zároveň měl i radost, že konečně ví, čí je. A když se na vlka podíval, došla mu jedna věc. Jejich kožichy byly hrozně podobné. Ty barvy... Kdežto Freki? Zmateně se podíval na svou sestřičku, jak nesla ona tuhle informaci? Uši měl spadlé na jednu stranu a snažil se to celé vstřebat. "Proč jsi s námi nebyl?" Zeptal se narovinu Tebeth Vina krapet vyčítavě. Bylo z něj však cítit, že je zároveň rád, že teď tu pro ně je. Zkrátka potřeboval jen... čas.
Únava na vlče dopadala nesmírnou rychlostí. Celý den se učil něčemu novému a teď... teď se mu chtělo už jenom spát. Po rozloučení s rodiči se mohl plně věnovat jen myšlenkám o tom, co se dneska naučil. Měl toho plnou hlavičku. Dokáže v nejbližších dnech vyvolat levanduli, stejně jako jeho maminka?
Než se stihl více zamyslet, Niyari ho vzala útokem. Oslintaný kožich, vytrhané chlupy. Vylekaně vypískl a snažil se ubránit jejímu náporu. "Přestaň!" Štěkl, napůl z únavy, napůl ze zoufalství. Ať se totiž snažil jakkoliv, sestru nemohl vůbec přemoci.

Shine na Tebetha působila neskutečně mile. A i přesto, že vykročil trochu špatným směrem, kdy vlčici vyškubl pár chlupů z její krásné srsti, cítil, že by to snad mohlo být teď i lepší. Doufal, že zůstanou kamarádi. Sestřička navíc jeho dojmy ještě více podpořila. Švihl ocasem a byl trochu zklamaný, že už Shine odchází. Jenže to bylo zcela pochopitelné, vždyť u něj byla i tak víc než dost času. "Děkuju! Uvidíme se ještě, žejo?" Zavolal ještě trochu posmutněle na svou kamarádku. Sestra měla totiž v něčem pravdu. Učit se magii bylo něco úžasnýho. A když viděl, jak to černé vlčici šlo, toužil po tom ještě víc.
Nakonec jim však nezbylo nic jiného, než se opravdu vydat za matkou. Poslušně za sestrou ťapal a měl v myšlenkách trochu nepořádek. Co si měl počít? Bude ho ještě někdo učit magii? Když došli za matkou, uvítal ji radostným zavrtěním ocásku a pak se posadil na zem. "Co budeme dělat?" Zeptal se automaticky.