Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebyla náhoda, že se vlčeti tak moc líbily květiny. Shine mu je navíc ukázala v tak krásném světle, jako doposud ještě nikdo. Sám si ani příliš neuvědomoval, že by jednou mohl tohle umět, ale teď…? Cítil se o poznání jinak. “Sedmikásky!” Zopakoval po Shine název kytky, byť pravda, příliš dobře se mu to nepovedlo. Ovšem informaci ohledně toho, že je kytka jedlá, slyšel moc dobře. Švihl ocáskem a jednu hned vzal do pusy. Jako zkušený gurmán ji převaloval na jazyku… a nakonec ji vyplivl zase ven. ”Není dobrá, maso lepší,” zamručel zklamaně.
Druhá rostlinka byla o dost zajímavější, ale také asi o dost vzácnější. To malinko vlčka odrazovalo. Plazivec měl však dokonalý význam. Mohl tím někoho zachránit? To se mohlo hodit! Jeho zvědavá kukadla upíral na svou učitelku. “Kde najdu? Kde žije?” Ptal se Shine dál a dál. Toužil po tom, aby i on zvládl magii takhle ovládat. “Já naučím!!” Vypískl a začal hopsat nadšeně kolem Shine.
Když tu najednou, ocitl se pod útokem své nadšené sestry. A Tebeth hned také pookřál. Jakmile ho pustila, nadšeně kolem ní začal skákat. “Plazinec! Já se učím magii a tohle je plazinec!” Vysvětloval nadšeně své sestřičce a začal troch u ignorovat Shine. Důvod? Ucítil ze své sestry pach maminky. “Mamka zpátky?” Zeptal se s nadějí v hlásku.

5

Vlček následoval svou přítelkyni a za sebou tak nechal zapomenutou sestřičku s otcem, o kterém stále netušil, že jeho otcem. Za to se mu o to víc stýskalo po domnělém otci, který nesl jméno Freki. Tiše si pofňukl. Maminka mu utekla, tatínek taky. A teď mu zbyla jen nový objev Shine a sestřička. Rozhodně si tohle nechtěl nechat uniknout mezi prsty jeho malých tlapiček. Shine mu navíc přinesla velkou radost do srdíčka. Odpustila mu! Svěšené uši radostně narovnal a zavrtěl prdelkou celý nadšený. Byl štěstím bez sebe a tak se rozhodl obdarovat Shine i jedním olíznutím. Aby na jí však dosáhl, musel povyskočit. Zvesela šel na druhou stranu, kde byl cizinec. Naštěstí, vyslyšel snad prosby vlčka a odešel za jinou vlčicí. Což znamenalo, že měl Shine jen a jen pro sebe. “Mám! Moc!” Zavrtěl ocáskem a sledoval napjatě vlčici.
Když tu najednou, začaly se objevovat sedmikrásky, které rostly hezky uspořádaně v kruhu. Vlče pookřálo ještě víc a k jedné sedmikrásce přiskočil. Hned na to si těsně před ní lehl a zhluboka si ke květince přičichl. Až se mu z toho dostal pyl do čumáčku a on byl přinucen pšíknout. “Co to je za ky-kytky?” Zakoktal se trochu u slova kytky, ale přece jen se mu to povedlo říct. Svá bystrá očka pak směřoval na Shine. “Taky budu umět?” Tázal se nadšeně.

4

Vlček sice měl výchovu, ale tohle opravdu bral čistě jako hru. A zdálo se, že i teta na hraní to brala jako hru. Až do chvíle, než se rozhodl vlček vyškubnout chlupy z její srsti. V tom okamžiku se teta rozhněvala. Překvapeně stáhl ouška k tělíčku a tiše si pofňukal na protest. Samozřejmě nezmohl nic a naopak chápal, že se jeho nová známá hněvá. V tu chvíli přestal mít radost z utržených chlupů a zadíval se posmutněle do očí vlčice, která se opravdu hněvala. "Promiň," špitlo vlče a tlapičkou chlupy posunulo blíže k jejímu tělu.
A jakoby toho nebylo málo, ona s ním nechtěla zůstat! Místo toho ho vlčice sprostě opustila a zanechala mu nemálo nehezkých slov. Ouška stáhl o to víc k sobě a zmateně zamrkal. Tohle mu ještě nikdo neudělal! "Zábava?" Zopakoval po ní. Neznámý vlk mezitím nabídl, že tu s vlčaty zůstane. Jenže to už se Tebethovi nelíbilo vůbec. Tiše vyprskl a švihl ocáskem. "Já zábava!" Zvolal a utíkal za černou vlčicí, jež mu to vnukla na mysl. "Pořád zlobíč?" Zeptal se vlček u jejího boku a posmutněle ťapkal vedle ní. Chtěl se přeci bavit, nic víc!

3

Vlče nemělo to nejmenší tušení, s kým má tu čest. Jediné, co ho zajímalo byla srst, která se zcela vymykala jakýmkoliv normám. Byl zvyklý na matku, která byla přeci jen “přírodní” a do dnešního dne nic tak neobvyklého neviděl.
Hra byla v plném proudu a Tebethovi se to náramně líbilo! “Velký! Bojovník!” Vyštěkl, přičemž mu bylo rozumět asi jen tak půl slova, protože se právě úspěšně zakousl do tlapy Shine. To, že to bylo naschvál a že to bylo až na druhý pokus ho absolutně nezajímalo. Byl štěstím bez sebe. Navíc jeho plán se pomalu začínal realizovat, když se černá vlčice sehnula blíž k vlčkovi. Teď už jen stačilo… odrazit se aaaaa! V tom okamžiku už visel tlamou za její krásné znaky na rameni a snažil se vyškubnout pár těch krásných chlupů pro sebe. Kdo ví, třeba si je chtěl sám přidat do svého kožíšku.
Pokud se mu to tedy povedlo, vítězoslavně se zazubil na Shine i s tím pramínkem chlupů. Vesele vrtil ocáskem a v očkách mu hrálo naprostá radost. Až do chvíle, než se ozvalo volání od neznámého vlka. Tebeth stočil hlavu směrem k vlkovi, jež chtěl, aby ho vzala vlčice k úkrytu. Demonstrativně si sedl na zadek tak rychle, že se ozvala i menší rána. “Tady pěkný! Já nikam neci!” Zamručel naštvaně a ohlédl se na sestřičku. Proč je furt chtěl někdo někam vodit?

Tebeth nebyl nijak nadšený z toho, že je opustila matka. Znepokojeně zastřihal ouškama a stále kontroloval sestřičku, zda se náhodou nerozhodla dělat něco jiného. Když tu nebyla matka, byla tu vždycky ona. I když ho někdy pěkně zlobila a štvala, byla pro něj vším.
Nová, příchozí dvojice vlků na něj vrhala zvláštní dojmy. Cítil se zvláštně, trochu nervózně. Vlčice vypadala velmi zajímavě. Její znaky na černé srsti přímo volala k hře. Vlče se na ní dívalo a mělo v hlavě plán, jak si ty krásné chlupy vyškube a bude je nosit jako ozdobu. Shine jeho výzvu ke hře hned podpořila a sama k vlčeti přistupovala, jakoby byla ve stejném věku. Tebeth byl štěstím bez sebe, že měl možnost hrát si s někým novým.
Radostně zavrtěl ocasem a pak vyštěkl. Vyskočil ze své pozice přímo k tlapkám Shine, kam se nemilosrdně snažil zakousnout. U toho vrčel, velmi zuřivě. V očích dospělých to tak však vůbec nemuselo působit. Po útoku na tlapky se snažil vyskočit k znakům na její srsti a snažil se něco málo vyškubnout.

Ve vodě se vlčkovi líbilo náramně. I když pravda, že jeho sestřička k tomu měla daleko větší předpoklady. Ovšem když se matka zvedla z vody, vlček zbystřil a udělal pár kroků za ní. “Kam?” Zvolal za ni trochu nechápavě a dostal se až na břeh za ni. Jak se zdálo, v životě vlčat má být p´no vlků. A tihle, co jim matka chtěla představit, byli znovu neznámí. Tebeth v mysli zapátral po tom, kde asi je jeho otec - Freki. Ten vlk mu chyběl každou chvílí. A když se sem dostal ten… který byl opravdu jeho otcem, najednou si nebyl jistý. Díval se na něj a udělal krok zpět. Vlčice vedle ho tolik nezajímala. Z vlka cítil jistý pach domova. Něco, co mu bylo známé… ale nedokázal ho nikam zařadit. Místo toho stál jako opařený.
Teprve až jim matka dala výslovné povolení “zničit”, udělal pár krůčků vpřed. Ne k vlkovi, který byl opravdu jeho otcem. Ne. Šel přímo za vlčicí a hravě k ní přiskočil. U toho vyštěkl a zadek vysadil co nejvýš. Vyzýval Shine ke hře přirozeně. Doufal, že ho nezklame.

Zatímco si sestřička všímala všeho okolo, malý Tebeth sledoval převážně jen tu jednu konkrétní žábu, který skončila nakonec ve vodě. Matka jim vysvětlila vše potřebné a tak po napití hned naklusal blíže k nim. "Žába!" Zopakoval... tedy spíš zavolal, protože uviděl další žábu, po které hned hravě skočil. Tentokrát to bylo dost blízko matky a navíc ve vodě. "Kde táta?" Zeptal se matky, která se zrovna nořila do vody. Nemyslel tím však svého biologického otce. Myslel tím Frekiho, který s vlčaty strávil tolik času. Vlček u toho aktivně zavrtěl ocáskem a celý smáčený vkročil hlouběji za matkou do vody. Té vody se překvapivě ani nebál. Příjemně chladila a to bylo hlavní.
Nicméně hlouběji rozhodně jít nechtěl. Toho se stále bál. Co bylo tam, kde už mu nožky nestačilo? Co bylo pod vodou? "Poť'! Volal krapet šišlavě na svou sestru, aby se přidala k hrám. Protože voda nebyla jen pustoprázdná. On v ní spatřil živočichy, které se aktivně snažil lovit. Spatřil i nějakého velkého brouka, kterého se zprvu lekl. Plaval opravdu rychle a byl tak velký! Vykuleně na něj zíral a čumáčkem se přiblížil víc k hladině, dokud nevdechl kapalinu dovnitř a nedal se do zběsilého pšíkání.

To celé se zdálo jako jedna velká výzva. Vlček se najednou nenacházel ve své noře, ale byl venku. Všechny pachy ho dráždily v nosíčku a nevěděl jak na ně reagovat. A tak se často stávalo, že se na chvíli zastavil, stočil hlavu jistým směrem a jakoby se snažil rozpoznat, co mu vítr dovál. Nic však rozpoznat ani nemohl. Neznal nic. Po útoku na neznámou vlčici ho jeho vlastní matka popíchla. Šlo se. Muselo se jít. Prvně neochotně, ale nakonec se rozutekl přímo za ní. Nadšeně skákal a zkoumal vše, co se kolem něj nacházelo. Ocáskem hýbal z jedné strany na druhou a přemýšlel nad tím, co ho asi tak čeká za dobrodružství.
Když tu najednou to tu bylo. Velké modré něco! Nejdříve trochu nervózně koukl po matce. Když ho sem vzala, znamenalo to, že je to tu bezpečné. Určitě! A tak se odhodlal k dalším rázným krokům přihlížejíc na žáby, které mu matka ukázala. Ty příliš nezahálely a ozvaly se hlasitým kváknutím. Nebudeme si nic nalhávat, Tebetha to vyděsilo, ale také ho to poňouklo k dalšímu prozkoumání. Neohrabaně vyskákal na kámen, kde se žáby nacházely a na jednu z nich pak skočil. Žába byla však rychlejší a skočila do vody. A tak se malý Tebeth dostal poprvé do kontaktu s vodou. Kapky vody se ocitly na jeho čumáčku a on nelibě zamručel a raději sledoval matku, co s tím velkým modrým dělá. Smáčela si tam jazyk a tak jí napodobil. Na tohle byla voda dobrá. Jednoznačně.

Vlče rozhodně nebylo nijak nadšené z přítomnosti cizí vlčice, ale tušilo, že tu zkrátka bude. Nezbaví se ji. Trochu na protest zakňoural a podíval se po své sestře, která už o sto šest provokovala ostatní. Jenže on byl přeci po jídle! Teď si měl na chvíli lehnout, nebo ne? Ne! Vždyť tu byla přeci jeho největší opora. Matka, kterou neviděl tak dlouho. Proto si jen zívl a neobratně máchl ocáskem doprava. A když slyšel slovo, které zvolala sestřička hravě se mu rozjiskřila očička. "Tata!" Zopakoval po ni, protože to přeci muselo být správně, no ne? Malý Tebeth byl pak svědkem naprosto příšerného zákroku vlčice, která se vrhla "nepřátelsky" na jeho drahou, rudou sestřičku. V tu chvíli vyštěkl a zaútočil i on. Musel ji přeci chránit! Zahlodl se vlčici do jedné z tlapek a opravdu "hrozivě" trhal hlavou z jedné strany na druhou.
A pak přišla otázka. Vlček se tupě zastavil ve veškerých aktivitách a podíval se na matku. Naklonil hlavu na stranu až mu z toho jedno ucho přepadlo a odkrylo tak vnitřek pokrytý jen tím málem chlupů. Po chvilce, kdy analyzoval bezpečnost situace nakonec horlivě přispěchal k matce a nadšeně vyskakoval okolo ní a snažil se ji chytit za chlupy. Dokonce se mu to povedlo a pořádně zatahal, až mu jich pár zůstalo v tlamě. To pak nešťastně různě pohazoval tlamičkou, aby se zbavil toho "fuj."

Ještě teplé kousky do sebe ládoval vlček jedna radost. Mohl by se ocáskem ukroutit z toho, že už konečně není sám jen se svou sestřičkou. Byl asi ještě moc malý na to, aby se těšil ze samoty. A stejně jako jeho sestra, i on zaslechl hlas, který mu byl tak povědomý. Naklonil prudce hlavu doprava a bezradně se díval směrem, kterým zvuk přišel. Sám začal tiše kníkat a snažil se vybudit obdobný zvuk. To musel být přeci ten vlk, který se o ně staral. Otec. Tak jak si ho sám vsugeroval. Kdo jiný by to přeci mohl být. Znal jen matku a jeho. A teď tu byla i ta nová vlčice, kterou však příliš nevnímal. Nakonec... jídlo bylo to podstatné.
Teprve když se zrzavá vlčice jala slova, znovu se podíval na ni. Co to říkala. Syn - Tebeth? To měl být on? Chápal význam slov. Ale jméno slyšel poprvé. Tebeth. A hned na to začal ve snaze olíznout matce tlamu a možná taky trochu kousnout, vyskakovat a chňapat. Měl radost? Ano, jistě, měl. A pak padlo i druhé jméno. Jenže tentokrát z tlamy světlé vlčice. Niyari. Sestřička. Mlčky se na ní zadíval a znovu se dal do vrtění ocásku.

Malý vlček byl zcela ponořen do víru hry se svou sestřičkou. Byla pro něj veškerý svět. Momentálně. Matka byla v nedohlednu a dokud neměl hlad... vlastně mu svým způsobem ani nechyběla. Co však pozoroval jako zradu, byl odchod jeho velkého přítele, kterého se tolik zpočátku bál. Freki je opustil. Musel to být přeci jejich otec, no ne? Spokojeně žužlal ouško své sestřičky a když se začala bránit tlapkou, snažil se jí to vrátit. Teprve když se svalila na zem, zdálo se, že chápal, že se ji to nelíbí. Zvědavě naklonil hlavu na stranu a snažil se chápat to, co se po něm chce. Jenže on si opravdu chtěl hrát!
A to bylo možná velký štěstí pro sestřičku, že se tu ukázala opravdu máma! Máma! Zvesela začal vrtět ocasem a neobratně se k ní hrnul. Mezi zvuky se ozývalo kňučení, vyštěknutí a plno jiných, dalších zvuků. Pozorně na ni hleděl a když otevřela tlamu, přihrnul se k ní jako první. Ta vůně! Jídlo! Pištěl nedočkavostí. Jak dlouho nejedl? Jak dlouho to bylo? A nebylo proto divu, že když vyvrhla Lissandra jídlo na zem, začal hned hltat. Vlčice co přišla s matkou pro něj zatím neměla pražádný význam. To mělo přijít až po najezení se.

<< Úkryt

Vlček nebyl vůbec spokojený s tím, co se děje. Byl vyrván z jeho komfortní zóny v podobě úkrytu a najednou cupital na světle. A co víc, byl tak mimo, že nechal sestru, aby ho ničila i ona. Jen se po ní pokaždé nespokojeně ohnal čumákem a u toho i trochu zamručel. Nelíbilo se mu to. Chtěl jednoduše domů. Chtěl se vrátit do tmy a chtěl se zachoulit do srsti své milované matky. Kde ale byla? Smutně se rozhlížel všude kolem. Sestřička zkoušela volat a tak se k ni přidal. Třeba přijde. Doufal v to. A při tom dlouhém čekání se zakousl do ucha sestry a zatahal směrem dolů. Tenhle svět ho děsil, ale sestra mu poskytovala jakousi útěchu. Když se bude držet poblíž, nemůže se mu přeci nic hrozného stát. Také se ohlížel, zda uvidí Velkého Červeného.

Malý vlk si ani neuvědomoval, jak rychle čas plyne. Matka ho opustila, ale zanechala tu po sobě Frekiho a Velkého Červeného. Jak si ho sám pro sebe pojmenoval. Ten pták mu byl útěchou a bezpečím. A nakonec se i Freki probojoval do srdíčka malého vlčete. Vždyť se o něj staral stejně, jako matka samotná. Byl to snad... otec? Vlče o tom začínalo uvažovat. Nicméně po těch pár dnech se dokázal už více starat sám o sebe. Rozumějme, dokázal lépe chodit a vycítit možné nebezpečí. Stále se však zdráhal kamkoliv jít. Oproti sestře byl zbabělcem.
Jednoho dne se tak sestřička vydala ven. Vlček jen otevřel svá očka ze spánku a zvědavě se za ní díval. Opouští ho i ona? Zprvu kňučel a nechtěl, aby někam chodila. Jenže... sám se v úkrytu cítil poněkud divně. Rozcupital se tedy za ní a za doprovodu občasného ufňuknutí se motal za červenou sestřičkou. Dost často přikrčený se za ní plížil. Ocásek stáhl pod sebe. Tohle bylo velké a neznámé! Když to však prozkoumala Niyari, pochopil, že by to nebezpečné být nemuselo. A tak se společně s ní dostal ven na denní světlo. Poprvé v životě... Cítil se zvláštně.

>> Daénská smečka

Malý vlček stále horlivě přemýšlel o tom, proč ho matka opustila. Bylo to navždy? Proč tu s nimi nechala toho cizince? A proč tu byl ten Velký Červený, který patřil k matce. V tom se vlček rozpomněl. Ano, měl ho chránit před tím velkým zlým vlkem, který ale vlastně až tak zlý nebyl.
Šedý vlk se ujal role chůvy a začal aktivně vymýšlet plány, co všechno bude moci s vlčaty dělat. No... jednu věc si neuvědomoval. Černý ani Zrzavá nebyli příliš stavěný na to, aby šli ven. Nikdy tam nebyli. A proto vlček nepřestal fňukat ani tehdy, kdy pořád opakoval slovo ven. Avšak to podivné divadýlko trochu zabralo. Minimálně v tom, že vlče neochotně zvedlo hlavu a naklonilo ji na pravou stranu. Chápal ho? Nebo ne? To kdyby sám věděl. Díval se na tu díru, jakoby tam měl spatřit smysl života.
Až když si Velký Neznámý Šedivý lehl na zem, vlče přeorientovalo svou hlavu na něj. A to... bylo vše. Pak hlavu zase položilo na zem. Ven? Proč by chodil ven. Velký Červený přece taky zůstal tady. I přesto, když se Freki uvelebil na zemi, jeho ocas se tak octl na místě, které bylo vlčeti opravdu blízko.
Zvědavě natáhl tlusté ťapky v leže a velmi neohrabaně se zvedl s jediným záměrem. Chytit ocas. Velmi rychle (rozumějme neohrabaně), zaútočil na ocas. Tohle byla přeci větší zábava, než chodit ven. Svalil se s kouskem toho ocasu v tlamě na bok a poklidně žvýkal a žužlal.

Jak se zdálo, cizinec byl svolný ke hře s vlčaty a malý Černohnědý vlček brzy zapomněl na to, že měl za zády Červeňáka. Zkrátka se poddal tomu momentu a zapomněl na hrozící nebezpečí. Více se do jeho hlavy nevešlo. A když jeho sestra kousala do levé nohy, tak on do pravé. Zkrátka všude tam, kde jen bylo místo. Ožužlaná srst pak zůstávala slepená a nehezky mokrá. A jak se zdálo... vyhrála! Vlčata opravdu vyhrála. Vlček se podíval po sestře, která se jala žužlání ucha a protože on nechtěl být za žádných okolností pozadu, hned se dal do druhého ucha.
Jenže, jeho nebojácnost rázem zrušila matka svým činem Odcházela? Ale proč? Vlček se za ní nechápavě díval a začal kňučet, možná ještě hlasitěji než červenavá. Avšak stejně jako sestra i on vyběhl za ní. Oba se tam pak sápali a doufali, že se matka rozhodne přeci jen jinak. Vlček se podíval na sestru, která kňučela jako on. A protože ona se rozhodla vrátit se... jemu nezbylo nic jiného. Tlusté nožky šoupal po zemi zpět k vlkovi. Lehl si kousek od něj a ještě pořád pofňukával. Snad nějaká ta hra ze strany Frekiho by mu pomohla žal zahnat.