Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« Luka

Elegantně jsem kráčela za mladým Samaelem a vážně čekala na to, s čím vlastně přijde. Zajímalo mě, co ten jeho mladý mozeček vymyslel. Tak či onak jsem se na to těšila a doufala jsem, že brzy najdeme někoho, na kom mi ten jeho plán ukáže.
Dostali jsme se do lesíku, který mi byl dobře známý. Jako docela malé vlče jsem ho podpálila. Zdálo se, že za ty roky se dal dohromady. Ne že bych spálila celý na popel, to vůbec ne, přeci jen to byly moje první pokusy o hrátky s magií. Třeba se naštvu a podpálím ho z trucu a celý. Jeden nikdy neví.
Nasála jsem okolní pachy do nozder. Měl pravdu. Oběť bychom měli. Olízla jsem si čenich a mlčky ho následovala za vlkem, který byl nedaleko od nás. „Zdravím,“ pozdravila jsem vlka a zamrkala na něj ohnivýma očkama a mile se na něj usmála. Čekala jsem na jeho reakci a na reakci Samaela a podle toho jsem měla v plánu se zařídit.

« Les u Mostu

Na jeho slova jsem jen tiše zamručela. Vážně jsem byla zvědavá na to, co jeho malý mladý mozeček vymyslel. Ovšem zdál se být do toho zapálený, a to se mi líbilo. Třeba bude mít podobné plány a myšlenky jako já. Ačkoliv já chudáky manipulovatelné vlky využívám pro svůj prospěch, aniž bych musela hnout drápem.
Zastříhala jsem ušima. Zajímavý člen Chaosu, to rozhodně. „Jo, s tím mám zkušenosti. Sama jsem jich pár zmanipulovala, aby dělali to, co chci já. To není pro mě žádná novinka. Každopádně limity naší oběti rozhodně ráda vyzkouší,“ uculila jsem se spokojeně. Jen ještě někoho najít. „Ah... slabiny. Rozhodně o pár vlčích slabinách vím,“ ušklíbla jsem se. Občas stačilo kolem vlka elegantně projít, ocasem ho pošimrat, usmát se a byl můj. A to jsem se nemusela zas tak moc snažit.

» Ovocný lesík

Přemýšlej moudře. Přesně to budu muset udělat. Nerada bych si vybrala něco, co pak bude znít blbě, nebude se to ke mně hodit, nebo dokonce se mi to nebude líbit. Doufám, že to té doby se konečně rozhodnu pro nějakou dobrou přezdívku. Mávla jsem ocasem a prozatím to odložila nebo si to nechala spíše uležet v hlavě. Budu se k tomu moci vrátit později.
Pokrčila jsem rameny. Já si tedy nechávám raději lovit od ostatních. Není divu, nikdo mě pořádně lovit ani nenaučil. Rodiče selhali snad ve všech aspektech, tak jsem se musela přizpůsobit. Buď nechávám lovit druhé nebo využívám magii, k samotné fyzické aktivitě mě neužije. „No jak myslíš,“ pronesla jsem jen a nechala to být. Na druhou stranu to byl vlk, měl by se umět postarat o druhé, no ne?
Zbystřila jsem a zastříhala ušima. „No tak to jsem zvědavá, cos vyplodil, ale máš v tom zahrnutou oběť, tak to by mohla být zábava,“ ušklíbla jsem se a následovala mladého vlčka. Vážně jsem byla zvědavá, co vyplodí. Ještě si stihl zahrabat ušáka, já si to samozřejmě zapamatovala, kdybych měla hlad a dostala se sem dřív a následně elegantně kráčela po jeho boku.

» Luka

Ušklíbla jsem se na něj. Zdálo se, že by mohl být přínosem pro Chaos. Takové vlky jsme potřebovali a ne žádné ubožáky. Mlaskla jsem a přikývla. Byl znát, že je syn svých rodičů, ač ty jsem zas tak neznala, tedy ne do hloubky, ale byl jim podobný.
Pokrčila jsem rameny. Moc jsem si s tím jménem nevěděla rady, chtěla jsem něco pěkného a výstižného, ale zas ne nic hloupého. Bylo to náročné. „Jiskry. Mhm...“ zamručela jsem zamyšleně.„No budu to muset rozmyslet do té doby, než se setkám se Scarem,“ pokrčila jsem opět rameny.
Zdálo se, že můj návrh ho zaujal. Ještě aby ne! „Někoho najdeme a uvidíme co s ní, buď nám zajistí jídlo nebo mu vyprášíme kožich,“ ušklíbla jsem se spiklenecky a máchla dlouhým ocasem.
Na jeho slova o prohře jsem jen tiše přikývla. Něco na tom přeci jen bylo. Prohrát takhle to jde, ale doopravdy? Pff. Každopádně mě stejně vnitřně prohra žrala, ne že ne.

Ušklíbla jsem se na něj. Líbil se mi. Měl kuráž. Na druhou stranu ještě aby ne, když se jednalo o Chaosana. „Pochyby? Oh, vůbec ne, nemusíš se bát,“ mrkla jsem na něj a mávla ocasem. Kdo ví, co z něj vyroste. Každý měl jistou roli, funkci v Chaosu, který ten chaos vyvolával různými způsoby. Bude vlky trávit, bude na ně útočit, bude si je omotávat kolem tlapky? To se asi ukáže časem.
Pokrčila jsem rameny. Chtělo by to už nějakou přezdívku vymyslet, abych ji mohla říct Scarovi, až jej zas uvidím. Sic jsem měla nějaké nápady, ale zatím se mi zas tak moc nelíbil. „Co říkáš na Corinne Ohnivá?“ nadhodila jsem nakonec a vyčkávala na jeho reakci. Přeci jen slyšet názor od někoho, kdo vůbec netuší, nebylo zas tak od věci, no ne?
Zajiskřilo mi v očkách, jakmile řekl další větu. „No však v pořádku. Na co mít rodiče pořád za prdelí, že jo. Co kdybychom šli vymyslet něco spolu a vyhlídnout si oběť? Co na to říkáš?“ Měla jsem nutkání zas něco provádět a takhle se mladý vlček mohl rovnou zaučit.
Přirozeně se zajímal o vítěze v aréně. Protočila jsem očima. „Alee jedna chaosanka Tania,“ pokrčila jsem otráveně ještě jednou očima. Já jí ještě ukážu!!

Zahnala jsem žízeň a olízla si tlamu. Warg vypadal, že se vydal nejspíše vlastní cestou, tak jsem měla klid. Alespoň na chvíli, než narazím zas na někoho. Nevadila mi cizí společnost, ale většina vlků byla... nemastná, neslaná, a to mě nebavilo. Švihla jsem ocasem a zvedla jsem hlavu ve chvíli, kdy jsem ucítila pach v okolí. Zastříhala jsem ušima a pohlédla mezi stromy. Tam jsem zahlédla mladého vlčka, který mi byl povědomí, ale ten vzhled mi nic neříkal.
Nemusela jsem ale ani nic říkat a zjišťovat. Jakmile mladík promluvil, hned jsem si to spojila. Jednalo se o vlče Usměvavé. Ušklíbla jsem se na něj a přistoupila k němu. U nohou měl úlovek. Hmm. „Tos ulovil sám?“ zeptala jsem se nejdříve a nasála jeho pach, abych si ho omylem někdy nespletla s obětním beránkem.
„Jo, to jsem já. Corinne se jmenuji a jsem beta Chaosu, abys věděl. Jen tedy potřebuji vymyslet přezdívku, jako má tvoje máma,“ vysvětlila jsem mladému vlkovi, kdo ví, kolik toho o Společenstvu vlastně věděl. „Koukám, že se snažíš osamostatnit, necítím rodiče ani sourozence. Jdeš páchat Chaos?“ ušklíbla jsem se na něj a mávla oháňkou.

« Luka

Byla jsem rozhodnutá jít s Wargem do lesíka a ukázat mu ho, ale lehce se loudal a já tak nějak zjistila, že bych zas potřebovala změnu. Vlk to byl fajn, jistě bych se s ním ráda opět potkala, ale teď jsem neměla nic, co bych si na něj vymyslela a obyčejné tlachání mě dlouho nebavilo, spíš naopak.
Prolezla jsem mezi pár okrajovými lesíky, ale následně odbočila k lesu vedle. Tam jsem potkala ty dvě před potopami. Ušklíbla jsem se a ještě jsem se obrátila, zda Warg nejde za mnou, ale neviděla jsem ho. Snad si to nebude vykládat špatně, ale pro teď mě už moc nebavil. Mlaskla jsem a šla hlouběji do lesa. Hledala jsem něco, z čeho bych se mohla nažrat, ač jsem nějaký velký hlad neměla. Místo toho jsem narazila na říčku a začala pít. Žízeň to jsem měla.

Mírně jsem se na jeho slova uculila a zamávala ocasem. "Jo, snad je už nepotkám," zavrtěla jsem hlavou a rozhlédla se kolem, jako kdybych pátrala po neexistujících útočnících. "No není zač. Co bych to byla za vlka, kdybych ti přála něco zlého?" zavrtěla jsem hlavou. Ovšem tohle jsem uměla, jen mi u Warga přišlo, že to není vůbec třeba.
Jo, třeba se někdo dostal pryč, možná moji rodiče. "Jak říkáš. Buď to nejde nebo jde, ale už se nejde vrátit zpátky," pokrčila jsem rameny. "Ty bys odtud chtěl odejít?" zeptala jsem se zvědavě. Já nad tím nikdy moc nepřemýšlela. Brala jsem ostrovy jako domov a věděla jsem, že mám ještě co zkoumat.
Tmavý se nabídl, že by se mnou mohl zkoumat ostrovy. Neznělo to vlastně špatně. Mohla jsem ho víc poznat a rozmyslet se, co s ním budu dělat. "Klidně můžeš," zazubila jsem se na něj. "Takhle budeme ve dvou a nikdo na nás nezaútočí. Snad." Ale kdo by útočil? Chaos? Haha.
Oblíbené místo? Krátce jsem se zamyslela, ale hned mi naskočilo jedno místo, které mám vlastně ráda. "Mám. Pojď za mnou. Ukážu ti ho," drcla jsem do něj a elegantně jsem se rozklusala tím směrem.

» Ovocný lesík EDIT: » Les u Mostu

Zdálo se, že Warga má věta zaujala, ale nevěděla jsem, zda o tom chci mluvit. Ještě když moji rodiče byli z Chaosu a to on vědět nepotřeboval, no ne? Jen jsem ho sjela pohledem a nakonec se mírně pousmála.
Zavrtěla jsem hlavou. "Nepotkala. Jen ti, co mě honili byli podle mě z Chaosu, naštěstí jsem vyvázla bez vážného zranění," sklopila jsem smutně očka. Vnitřně jsem smutná rozhodně nebyla, když se tohle nestalo, ale navenek jsem to uměla zahrát dost přesvědčivě. "Snad na ně nikdy víc nenarazím. A ty snad taky ne," pousmála jsem se a mávla ocasem.
Přikývla jsem. "Mhm, to ano." Já... co byla moje rodina vlastně? Bratři. Ano. Bratři z Chaosu. Ano. Ale s nikým z nich jsem neměla tak pevný vztah, jak by se asi čekalo od rodiny? Těžko říct, já těm rodinným vztahům konec konců nerozuměla, neměla jsem ani jak.
Uchechtla jsem se na jeho plán. "Odtud se nedostaneš, Wargu. Neznám nikoho, komu by se to podařilo." Ne že bych mu chtěla hatit plány, ale aby nešel hledat cestu ven zbytečně. Zvedla jsem se a prošel blízko kolem něj a jemně ho zašimrala ocasem, ale na to nijak moc nezareagoval. Mírně jsem protočila očima. "Já? Hm. Asi procházet ostrovy a zjišťovat kde co všechno je," pohodila jsem hlavou. Měla jsem vůbec nějaké plány? Ani moc ne.

Warga nejspíše zaujala moje princeznovská stránka osobnosti. To snad neviděl od začátku, že jsem princezna? Pche. No nevadí. Zaujalo ho to ale natolik, že se začal zajímat. "Jak říkáš, narodila jsem se tu a oba rodiče měli velmi důležité postavení," vypnula jsem hruď. "Ač matka si to nezasloužila," a táta taky ne... Nedokázala jsem odolat takové poznámce. Matku jsem nesnášela, opustila nás a nikdy se nevrátila. Táta udělal sice to samé, ale vztah k němu mám odlišný. Ač i jemu to vyčítám a taky ho nemám zrovna v lásce. Jak bych mohla, když jsem ho roky neviděla?
Tmavý vlk se s někým z Chaosu dle jeho slov nesetkal... ale jak moc se strašně mýlil! Vlci nemohli na nás přijít, pokud nás přímo neznali, nesmrděli jsme tím otravným smečkovým pachem, a tím byli hezky skrytí před všemi. "To chápu. Já doufám, že na ně nenarazím, jsou to prý děsní zmetci," ošila jsem se. "I když před potopami mě nějací naháněli, ale netuším, kdo to byl," pokrčila jsem rameny.
Vlk se zajímal, to se mi líbilo. Pousmála jsem se. "Po ostrovech mám dva bratry," pousmála jsem se mávla oháňkou. "Máš nějaké plány teď?" zeptala jsem se, zvedla se a prošla kolem něj, načež jsem mu svůdně přejela ocasem přes čenich. Rozhodně za tím nebyly skryté úmysly, ne ne.

Jistě byl Warg rád, že jsem mu přeci jen něco nechala a mohl se najíst i on. Nemohla jsem přece sníst hned všechno, to by ho mohlo odradit, a to jsem nechtěla. Musela jsem hezky krůček po krůčku.
Jak to? Cožpak nevidíš? "Povídej se na mě, Corinne, princezna ostrovů," mávla jsem elegantně ocasem a olízla si čumáček. To bylo jasné od pohledu ne? Nebo fakt ne? Chtělo by to korunku...
Mně nevadilo, že někteří zemřeli. V tom případě nebyli dost silní a neměli tady co dělat. Tak. Takhle příroda prostě fungovala a já očividně byla silný jedinec. Což nebylo pochyby. Nikdy jsem nepohybovala o sobě a své výjimečnosti.
Zajímalo mě, kde má Warg domov a docela se rozpovídal. Na ostrovech domov neměl. Zastříhala jsem ušima. Znal dvě zdejší smečky. Mlaskla jsem. Já moc smečky neznala, nezajímala jsem se o ně příliš, ale nebyla to rozhodně špatná informace. Zbystřila jsem ve chvíli, kdy zaslechl slovo Chaos. V duchu jsem se uchechtla. "Nejsou? Setkal ses s někým? Já neměla ještě čest... Pokud se to tak dá říct," pokrčila jsem rameny. "Domov taky nemám, ne smečku," odvětila jsem a vlastně jsem nelhala, Chaos smečkou nebyl, jednalo se o společenství, to bylo něco jiného.

Nemusela jsem moc dlouho čekat a tmavý vlk mi přisunul zajíce blíže, abych se mohla najíst. Zablýsklo mi v očích a popošla jsem k úlovku. Velký hlad jsem neměla, to ne, ale odmítnou jsem také nemohla a něco ze zajíce přeci jen snědla. Mohla jsem sníst takovou třetinu přibližně. Mlaskla jsem a olízla si pysky. "Děkuju," přikývla jsem hlavou a vlka sjela rudýma očima. Ten by šel využít jistě. Prolétlo mi hlavou a mávla jsem elegantně ocasem.
Vlk se jmenovala Warg. Tohle jméno mi nic neříkalo, ale asi ani nemohlo, když on sám moc vlků tady neznal. "Hm, tak to jsi teď narazil na toho lepšího," mrkla jsem na něj. Potopy bylo téma hádám pro úplně všechny. Nebylo divu, ale alespoň přežili jen ti nejsilnější, ne? "Taky taky. Hory byly dobrým útočištěm, ale hádám, že někteří potopy nepřežili a voda si je odnesla," zastříhala jsem ušima. "Máš domov, Wargu?" zeptala jsem se. Mohl by mi dělat sluhu v Chaosu, ne? Ovšem to jsem ho musela ještě trošičku poznat.

Po vyslání malé ohnivé koule po vlkově zajíci jsem na něj zkoumavě hleděla a čekala, jak na něco takového zareaguje. Ale pro mé překvapení zůstal klidný, což mě překvapilo a zároveň zaujalo. I jeho další reakce mě překvapila. Hned se mě ptal, zda nemám hlad. Uculila jsem se. "Zdravím, trochu ano," odvětila jsem a mávla dlouhou oháňkou.
Šla jsem blíže k tmavému vlkovi, ovšem stále jsem byla ostražitá, mohla to být nějaká past. Nebo možná byl vážně takhle šlechetný. "Ále... Jak říkám, stačí mi kousek, lovit asi nemusíme," prohodila jsem a zamrkala na něj nevinně ohnivýma očima. "Já jsem Corinne. Jak se jmenuješ ty? Nikdy jsem tě tady neviděla," pronesla jsem a elegantně se usadila kousek od vlka. Stále jsem byla připravena na útěk, případně využití mé magii, kdyby bylo třeba. "Koukám, že jsi zvládl potopy bez úhony," poznamenala jsem a prohlédla si ho. To nebylo vlastně vůbec špatné, značilo to, že se jedná o vlka s tuhým kořínkem, a to se mi líbilo.

« Jižní hory

Konečně jsem se dostala z hor, kde jsem strávila pěkný kus času a už mě to tam začínalo docela i štvát. Nebyla jsem stavěná na takový povrch, měla jsem ráda pohodlí a to naše místo bylo. Hezká louka, vodopád, jezero a vyhlídka, ze které je vidět dost. To bylo ono. Máchla jsem spokojeně ocasem a štrádovala si to elegantně přes louku. Neměla jsem moc plán, spíše jsem chtěla omrknou okolí jezera, zda tam nebude nějaký bratr či sestra.
Ovšem do čenichu se mi dostal neznámý pach, který jistě do společenstva nepatřil a byl to nějaký tulák, nejspíše. Zajiskřilo mi v očích a rovnou jsem se vydala za pachem, který se tu linul. Na srst mi padal první sníh, který mi byl dobře znám. Do takového počasí jsem se narodila a bylo mi to vlastně blízké. Asi.
Viděla jsem, jak si pod jedním stromem užívá svůj úlovek. Vyloženě hlad jsem neměla, ale když by se mi naskytla možnost, zajdou bych neopovrhla. Kráčela jsem ladně, srst jsem měla upravenou. Jako vždycky. Jakmile jsem byla dost blízko, vyslala jsem na zajíce drobnou ohnivou kouli, která jej z části opekla a vyčkávala jsem na reakci tmavého vlka.

Do jeskyňky se k nám přidala puma, která nejspíše hledala úkryt, možná potravu. Tak či tak narazila na špatné místo. Byly jsme tři a ona byla sama, výsledek byl naprosto jistý, ještě když měla starší popáleninu, nejspíše od jiného vlka, kterého přepadla. Ušklíbla jsem se, když jsme všechny tři udělaly co bylo třeba. Puma zdrhla pryč.
Pohlédla jsem na vlčice, které měly být minimálně příbuzné. Přikývla jsem a mlaskla. Jeden nikdy neví, kdy takové informace využije. Přivřela jsem oči, e plně jsem neusnula. Ovšem začalo svítat a viděla jsme paprsky. Nemožné se stává skutečností? Zvedla jsem se od ohně a došla k východu. Nad ostrovy byla nádherná velká duha. Zamrkala jsem, když jsem viděla rychle mizející vodu. "Je čas jít pryč," prohlásila jsem a vyšla ven z jeskyně a rovnou dolů, do nížin.

» luka