Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po mé nakrucovačce, kterou nepřehlédl, jsem se posadila blíže k němu a tlapy si omotala dlouhým ocasem. Na tváři mi hrál úsměv a v očkách mi stále jiskřilo. Opravdu jsem byla v dobré náladě, nešlo to podle mě ani přehlédnout. Neměla jsem sice důvod, ale nejspíš jsem se jenom prostě vyspala. Kdo ví.
Neopomněla jsem mu říci, že potkal velice výjimečnou vlčici. O své výjimečnosti jsem vskutku nepochybovala a cpala jsem to kde komu, myslím, že pak na mě jen tak nezapomenou. Vilém nemohl jinak než souhlasit. Ne že bych mu případně dala na výběr... "O tom opravdu nepochybuji. A věz, že už ani nepotkáš. Jsem moisgriská princezna a nejen to," řekla jsem a poslední slova řekla tajným hláskem. Princezna Chaosu jsem ještě ke všemu byla a nepochybovala jsem o tom, že se ze mě jednou stane královna. Měla jsem to v krvi.
"Jsi zdejší? Nikdy předtím jsem tě neviděla a ani tvé jméno nezaslechla," začala jsem vyzvídat. "Rozhodně ale budeš ten vlk, který patří k těm nejhezčím tady na ostrovech," laškovně jsem na něj mrkla a olízla si čenich.

Nemohla jsem si nevšimnout, že si mě cizinec prohlížela. Já se tedy elegantně nakrucovala, aby si mě mohl prohlédnout pořádně. Takhle krásnou vlčici tady už nepotká, tak ať si to pořádně užije. Věnovala jsem mu i milý úsměv. Ty jsem uměla, ale neukazovala jsem je tak často, jak by někdo třeba chtěl. Záleželo na situaci a mém rozpoložení a teď jsem byla docela v dobré náladě. Dobře pro něj. Uvidíme ale, jestli se to třeba ještě nezmění.
Naklonila jsem hlavu mírně na stranu a mlaskla. "Ještě aby ne. Potkat někoho jako jsem já, není snadné. Řekla bych, že je to až nemožné," zazubila jsem se, přičemž mi zajiskřilo v očkách. Tenhle vlk nebyl materiál do Chaosu, ale rozhodně by se dal využít.
Vilém? Zvláštní jméno to je. Nikdy nic podobného jsem neslyšela. "Vilém... Uhm. No, to moře tady dělá," řekla jsem, jako by to bylo něco normálního. Tedy, pro mě to nebylo nic neobvyklé, narodila jsem se tu, tudíž podivnosti těchto ostrovů byly pro mě zcela přirozené. "Mé jméno je Corinne," mrkla jsem na něj. Nebylo to mé pravé jméno, ale cizincům jsem nikdy své pravé jméno neříkala.

Můj čenich zachytil pach cizince, který se nacházel poblíž jezera. Rozhodla jsem se ho tedy poctít mou přítomností a vyrazila za ním. Vlk čučel a pil z jezera. Nevypadal, že by patřil do Chaosu, ač v tomhle ohledu je docela jedno, jak vlk vypadá. Minimálně jsem tak jsem to vnímala, ač já raději koukala na hezké vlky. Nejlépe na sebe.
Bez ostychu, jako vždy, jsem na něj promluvila a prohlédla si ho od hlavy až k patě. Byl pěkný, to jsem musela uznat. Jemně jsem se na něj usmála, přičemž mi jiskřilo v očkách. Líbilo se mi jeho nadšení z mé přítomnosti. To hned měl bezvýznamné plus. "Ach, v pořádku. Chápu... Po tak dlouhé době narazit na někoho a ještě ke všemu na mě," pohodila jsem ocasem a vypnula hruď. Následně jsem se ladně posadila a omotala si ocasem nohy. "Nacházíš se na ostrovech - Mois Gris a konkrétně u jezera," řekla jsem, přičemž poslední slova byla očividná. "Kdopak jsi?" optala jsem se a opět jej sjela pohledem.

Vlčice měla ještě nějaké poznámky, které jsem nechala bez odpovědi. Proč se s ní vlastně teď zahazovat? Jen mě udivilo, že znala Angela. Přimhouřila jsem oči a prohlédla si ji. Jak věděla, že jsem jeho dcera? A kdo byl Havran? Tolik otázek, na které jsem se přeci jen chtěla zeptat, ale než jsem se nadála, vlčice se rozešla pryč a zmizela. Odfrkla jsem si. Jdi si.
Zas jsem byla sama. Ne že by mi to nějak moc vadilo, odpočinout si od ostatních je také důležité, ale stále jsem potřebovala najít někoho a najíst se. To byl můj cíl. Opět. Ovšem jako kdyby mi snad bohové vyslyšeli. Brzy se k jezeru dostal vlk, kterého jsem neznala a nebyl mi ani nijak povědomí a rozhodl se využít naše jezero. Sice jsme nebyli smečka jako taková, ale tohle jezero jsem brala částečně jako náš majetek.
Rozešla jsem se tedy za ním. "Zdravím, krásný cizinče," mlaskla jsem a sladce se na něj usmála. Posadila jsem se kousek od něj. Přeci jen mohl zaútočit, tak jsem si chtěla mezi námi udržet jistý rozestup.

Ještě letmo jsem se ohlédla na Scara, než jsem veškerou svou pozornost přenesla na vlčici, kterou jsem neznala, ale zajímala mě. Prohlédla jsem si ji. Dle pachu jsem usoudila, že to není cizinka, ale Chaosanka. "Na Chaosanku nevypadáš," utrousila jsem a ještě jednou si ji prohlédla.
Mlaskla jsem. "Výtečně," řekla jsem a neobtěžovala jsem se ptát na totéž."Kdo tě mezi nás přijal? Scar?" vyptávala jsem se. Zajímalo mě, co vedlo Scara k tomu, aby ji vzal mezi nás. Ne že bych jeho rozhodnutí zpochybňovala, ale na první pohled mezi nás prostě nezapadala. Zajímalo mě tedy, co z ní vlastně vypadne. "A co tu děláš tak sama?" ptala jsem se. Ač jsem pochopila, že nejspíš přišla s tím tmavým, co hovořil se Scarem. Nepřihlížela jsem si ho, mou pozornost měla momentálně ona.

Jeho první slova se mi moc nelíbila. Mírně jsem se zamračila. Jistě. Jak to, že jméno mého otce nic neznamenalo? Jak tohle mohl vypustit z tlamy? Na druhou stranu se sebral a opustil mně a to se mi absolutně nelíbilo a vnitřně mě to bodalo. Bylo to zvláštní, protože jsem ho vlastně neznala, ale z nějakého zvláštního důvodu mi to ubližovalo.
Zamručela jsem. Neměla jsem na to moc co říct. "Jak jako neslyšel? O mně a neslyšet?" neodpustila jsem si poznámku a protočila očima. Já taková krásná a nic o mě neslyšel? Jak jen mohl. Další slova mě ale uklidnila. Mírně jsem se pousmála. "Věř, že jsem se v ní rozhodně nespletla," máchla jsem ocasem. Morgan jsem neznala skoro vůbec, ale věděla jsem, že v ní je rozhodně potenciál dělat Chaosu dobré jméno. Přikývla jsem a sledovala jsem ho odcházet. Z tohohle setkání jsem myslela, že si odnesu víc. Na druhou stranu tu byla možnost, že příště už bude ze mě beta a to se mi rozhodně líbilo.
Začenichala jsem a ohlédla se směrem, odkud přicházely dva pachy. Jeden jsem absolutně neznala, druhý mi byl zvláštně povědomí. Noir? Ne. Nebyl to Noir. Ovšem pach měl hodně podobný. Avšak já se rozešla ze světlou vlčicí, která kolem postávala. "No zdravíčko," pronesla jsem a vlčici si změřila pohledem.

Scar konečně dořešil Morgan, která zmizela za obchodníkem a poté zmizela úplně. Chvíli jsem na ni koukala, jak mizí z dohledu. Byla mi sympatická, řekla bych, že i mně celkem podobná. Až tedy na pár rozdílů v názorech a té její speciální schopnosti, že necítila bolest. To bylo zajímavé, ale stále jsem si stála za tím, že to není zas až tak moc velká výhoda. Jednou se jí to vymstí.
Pohlédla jsem na Scara, kterého jsem teď mohla mít jen a jen pro sebe. Uculila jsem se a změřila si ho pohledem. Pořádný chlapák to byl, to jsem musela uznat. Zavrtěla jsem hlavou. "No, chtěla jsem probrat mě," začala jsem a olízla si tesáky. "Jsem dcerou Angela, jsem tu od narození a myslím, že dělám Chaosu dobré jméno," pokračovala jsem a vypnula hruď. "Měli bychom se tedy pobavit o mém postavení. Nemyslím si, že bych déle měla setrvávat na sigmě," dokončila jsem to, co jsem chtěla probrat. Mé povýšení. Myslela jsem si, že bych měla být výš. Ne. Věděla jsem to. Jen tohle nebylo mé rozhodnutí, což mě štvalo, jinak bych se povýšila už předtím.

Posadila jsem se na zem a omotala si nohy ocasem. Začínalo mě to tu už nudit, nepotřebovala jsem poslouchat rozhovor mezi Scarem a Morgan, ale se Scarem jsem chtěla mluvit. Musela jsem tedy vyčkat. Morgan vypadala, že o Chaos má opravdu zájem a naše pravidla se jí líbí. Spokojeně jsem mlaskla a pohlédla na Scara. "Chm, já tě tu tedy neviděla, asi zrovna když jsem tu byla, jsi byl pryč," prohodila jsem k němu a střihla uchem. Opravdu. Když jsem tu byla posledně, po Scarovi tu nezůstal ani jeden chlup. Kecá. Určitě kecá.
Pravidla jí Scar řekl, já si je alespoň osvěžila. Líbilo se mi, že jsme mohli prohánět kožich tulákům a jiným smečkám a případně si pohrát s našimi omegami, ač jsem nevěděla, kdo je to u nás. "Máme nějaké omegy?" zeptala jsem se zvědavě Scara. Ráda bych nějaké pocuchala kožich.
Scar Morgan přijal, pohlédla jsem na ni stylem "Nemáš zač". Byla jsem hrdá, že jsem dovedla do Chaosu někoho, kdo se mezi nás hodí a Scar ji přijal. Musela se mu tedy líbit. "Chtěla bych s tebou mluvit ještě," prohodila jsem ke Scarovi klidně a upnula na něj zrak.

Konečně tu byl Scar a věnoval se nám. Mně se ulevilo, že na něj už nemusím déle čekat a můžu to všechno vyřešit teď a tady. Pak jsem měla v plánu si jít lehnout do konečně něčeho pohodlného. "To sice ne, jenže s tebou chci mluvit už delší dobu a nejsi vůbec k zastižení," oznámila jsem nabroušeně a přimhouřila oči. Měla jsem toho víc na srdci, ale nejdřív jsem mu přivedla Morgan a pak chci řešit to svoje. Musela jsem si nejdříve pořádně promyslet, co vlastně všechno s ním chci probrat.
Hm. Doufala jsem ve větší uznání než jen "To ještě uvidím", ale to bych chtěla asi moc, vzhledem k tomu, jak byl dostupný. Scar si Morgan pořádně prohlížel, nedivila jsem se, taky bych si prohlížela vlka, který by měl zájem se přidat. A vůbec, proč jsem neměla pravomoce někoho přijímat? Jsem snad dcera Angela, ne? Sice se na mě totálně vybodl, ale pořád jsem byla jeho krev. Kdyby tady byl, ten by vám dal. Zamručela jsem pro sebe.
Líbila se mi Scarova slova o tom, jak Chaos funguje. Věděla jsem to, ale slyšet to takhle nahlas znělo zas o něco lépe. Mlčky jsem ho poslouchala, neměla jsem co k tomu dodat, jen snad: "Lesíky můžeš podpalovat," s jiskřičkami v očích jsem se podívala na Morgan i Scara.

Stejně jako já, i vlčice byla nevrlá z toho čekání. Už to trvalo na můj vkus příliš dlouho. Zamračila jsem se směrem ke Scarovi a máchala ocasem.
Morgan popisovala tu její schopnost, kdy necítila bolest. Opravdu to znělo moc zajímavě, ale i tak jsem nebyla přesvědčena, že je to stoprocentně přínosné. Necítit bolest bylo v určitých věcech dost nepraktické. Vymlouvat jsem jí to nechtěla, jednou se ukáže, že mám pravdu, není třeba to tedy říkat. "Jak myslíš," zavrtěla jsem hlavou a pokrčila lhostejně rameny. "Tak oheň je rozhodně velký pomocník," ušklíbla jsem se a vzpomněla si, jak se mi podařilo vypálit ten lesík s jabloněmi. Krásná vzpomínka. Kdo ví, jak vypadá teď a zda by nepotřeboval upravit. Znovu.
"Tak samozřejmě. Hezčí vlčici ti nepotkáš. Zdědila jsem to nejhezčí z rodičů," usmála jsem se a sebevědomě vypnula hruď.
Zastřihala jsem ušima. "No konečně," pronesla jsem otráveně, když se Scar zvedl a zamířil k nám. "Naopak. Čekáme na tebe tady celou věčnost," odpověděla jsem a rozhodně si nedávala bacha na to, co říkám. "Tady," ukázala jsem na Morgan tlapou."Vedu ti zájemce o šíření Chaosu," usmála jsem se spiklenecky. "Doufám, že máš že mě radost," dodala jsem a přimhouřila jsem rudá očka.

Koukala jsem směrem, kde byl Scar a vyčkávala jsem, kdy ta vlčice konečně odejde, abychom za ním mohly jít. Začínala jsem ztrácet trpělivost. "Co tam pořád žvaní?" zavrčela jsem a máchla popuzeně ocasem. Neměla jsem celý den na tohle. Ač tedy byl už večer, ale co.
Stočila jsem svou hlavu n Morgan, která údajně Scarovi měla co nabídnout. To, co řekla, znělo velmi zajímavě a zaujalo mě to. "Opravdu?" zeptala jsem se lehce nevěřícně a Morgan sjela pohledem. "Bych fakt chtěla vidět, jak běžíš se zlomenou nohou. I kdybys necítila bolest, běželo by se ti fakt na houby," pronesla jsem. Vážně. I kdyby tu bolest fakt necítila, není možné pořádně běžet. Ne normálně, bude to dost obtížné, když se při každém pohybu noha podlomí. Takhle jsem si to minimálně představovala. "A když budeš mít hlubokou ránu, tak co? Zdechneš, když ti někdo nepomůže," dodala jsem s úšklebkem.
"Nepopisuješ spíše mě náhodou?" uchechtla jsem se. Mladá? Nevím, kolik jí je, ale rozhodně mladší sem já. Na tom jsme byla líp a co se týče vzhledu? O tom taky nebyl pochyb.

Prudce jsem otočila hlavu, jakmile jsem slyšela cvaknutí Morganiných zubů. Vycenila jsem zuby a prohlédla na ni stylem "tohle už nedělej". Uměla jsem se bránit a tohle se mi nelíbilo, ač jsem si nemyslela, že by mě opravdu kousla. "Tohle se šetři na jiné," dodala jsem pak už klidně.
Doufala jsem, že Scar bude mít co nejdříve čas, abychom za ním mohly. Ne, že bychom se tam nemohly přifařit, ale neměla jsem náladu na seznamování a to by se zřejmě stalo, když tam byla ta světlá vlčice, ač ba pomalu na odchodu. "Připrav si nějaký zajímavý proslov," poradila jsem, i když jsem nevěděla, jestli je to něco, co Scar chce. Já se do společenstva narodila a tohle nemusela nikdy řešit. Měla jsem tak o starost méně.
Morgan popošla k jezeru, aby se napila. Taktéž jsem ponořila tlamu do vody a několika doušky se napila. "Hm..narodila jsem se v zimě a teď to bude moje čtvrtá zima," počítala jsem. "Tři," oznámila jsem svůj výpočet a poočku sledovala Scara. "Mladá, krásná... Co víc si přát," sebevědomě jsem se usmála. Prostě nejlepší kombinace.

<--- Luka

Zřejmě se Morgan nelíbilo, že jsem pro ni "přichystala" překvapení a ujišťovala ji, že se jí to bude líbit. Uchechtla jsem se a mávla ocasem. "Kouknu a vidím," odvětila jsem. Její výhrůžka mě ani trochu nevyvedla z míry. Taková slova se mnou nic nedělala. To spíš její flirtovní poznámky se mnou hnuly, než že přijdu o ledvinu. "Hned se nečerti," zasmála jsem se. Kdybych jí teď vedla do pasti, šla by za mnou. Minimálně jsem neměla podezření, že by mi snad nevěřila v tom, kam jdeme. To ale bylo jedno, netřeba zjišťovat. Jdeme správně.
Z louky jsme se konečně dostaly do blízkosti jezera. Rozhlédla jsem se kolem. Bylo dost temno a Scara jsem si na první dobrou nevšimla, to spíš tě vlčicr, co zrovna odcházela. "Támhle je," pronesla jsem a tlapou ukázala na druhou stranu jezera.
Z jejích slov jsem byla zas mírně zmatená. Sexuální výchova mi opravdu nic neříkala a zrovna tomuhle se moc nedalo ani říkat výchova. "Hm... aha," moc jsem nevěděla, jak s touhle informací naložit. Víc jsem ani neříkala, nějak jsem to všechno ve své hlavě zpracovávala. Každopádně to, co popisovala, jsem zatím nezažila, tudíž jsem ani nevěděla, co že je má orientace. Ale tak či onak jsem spíše obecně inklinovala k samcům.

Už jsme byly skoro u jezera. Jak já se těšila, až si zalezu do úkrytu a natáhnu se po opravdu dlouhé době doma. Nebyla jsem si jistá, jestli se tomu dalo úplně říkat domov, ale nic jiného jsem vlastně neznala. "Ale prosím tě, určitě se ti to bude líbit," mrkla jsme na ni a nevinně se pousmála. Doufala jsem, že mě Scar pochválí. Rozšiřovala jsem takhle chaos a to bylo přeci době a vlčice tomu byla jistě otevřená.
V tomhle jsme rozhodně měly odlišný názor. Mně vlci nevadili, ona je neměla ráda. Každý má jiný pohled na věc. Orientace? Střihla jsem uchem a prohlédla na ni. Nástin vším jsem prostě nikdy nepřemýšlela. Jakou já měla orientaci? "Aha. No," nevěděla jsem moc, co na to říct. "Hele, jak teda poznáš svou orientaci?" zeptala jsem se. Za normálních okolností bych se neptala, ale ona, která se později představila jako Morgan, byla zřejmě zkušená. "Corinne," pronesla jsem na oplátku.

---> Křišťálové jezero

<--- Severní hory

Docela jsem se těšila, až dojdeme na území Chaosu. Doufala jsem také, že tam bude Scar, se kterým si budu moci promluvit. Konečně. A ještě mu dovedu v
lčici přímo pod nos a za to mě bude moct pochválit, že rozšiřuji řady Chaosu. To bylo jedině dobře. Mrzelo mě ale, že jsem neznala víc vlků že společenstva, na druhou stranu mi to nepřišlo nijak zvláštní.
Prohlédla jsem na ni a zašklebila se. "Nech se překvapit. Já třeba od něj nedostala jediný rozkaz," těžko říct, zda bych ho vůbec splnila. Hodně by záleželo na tom, co by vlastně po mně chtěl.
Vlčice si pevně stála za tím, že samci jsou k ničemu. Samci se ke mně chovali pěkně, nikdo se nedovolil opak. I když ten hnědý se choval dost nadřazeně, to zas jo. Jinak jsem s nimi problém neměla. Došla jsem tedy k závěru, že jí nějaký zřejmě podrazil. "Hmm. Asi jsi nepotkala ty, kteří by za to stáli. Mně lovili, když jsem si jím řekla," prohodila jsem a vypnula hruď. "A vůbec, jak že se jmenuješ?" optala jsem se, abych věděla, s kým mám vlastně tu čest.
Na její poznámku jsem se s ďáblíky v očích usmála. "O tom nepochybuju," ušklíbla jsem se a prohlédla si rudé znaky na těle.