Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Ostříž

Ladně jsem kráčela přes pláň k horám, které jsem rozhodně měla raději, jenže teď to tak kouzelně nevypadalo, protože se dost zatáhlo a byla zvláštní tma na to, že byl den a pak taky dost silně foukal vítr a cuchal mi mou krásnou srst. Zamručela jsem a v obličeji jsem se zachmuřila. Nemohlo být chvíli pěkně? Hrůza, děs. "Jo Souhlasím s tebou," odmlčela jsem se a následně dořekla: "Nená to odtud už moc daleko." Zbývalo projít ještě pár území a byly jsem na místě.
Tohle celé téma jsem moc asi nechápala, což jsem se snažila nedat znát v obličeji, což se mi dařilo. Smaozřejmě slova už byla o něčem jiném. Což mi ale nevadilo. "Na to se moc bojí," odfrkla jsem si sebevědomě. Nad jejími dalšími slovy jsem se zamyslela. "No to rozhodně jsme, minimálně já, ale rozhodně bych našla více využití, než jen na plození vlčat," pověděla jsem. Ano. Rozhodně bylo víc možností jak je využít. A co se týče plození vlčat, možná jsem měla věk, ale rozhodně jsem to neměla v blízké době v plánu.

→ Luka

← Nejvyšší hora

Ladnými kroky jsem se vydala směrem k domovu. Byla jsem ráda, že odtud můžu zmizet a déle se tu nezdržovat. Zakručelo mi v břiše. No jo. No jo. Já vím. Protočila jsem očima a doufala, že se brzy najím.
Jakmile jsme se vzdálily od hory, pocítila jsem pěkné foukání větru. Vzhlédla jsem k obloze, která vlídně rozhodně nevypadala. "To je zase den," pronesla jsem mezi řečí k vlčici. Jemně jsem sebou škubla, když mě oslovila princezničkou. Ne že bych si tohle o sobě nemyslela. Princeznička jsem byla a to doslova, otec býval vůdcem Chaosu a matka taky nebyla žádná spodina společnosti, jenže od vlčic jsem na tohle prostě zvyklá nebyla. Jó kdyby mi to řekl vlk, to by byla jiná, ale takhle jsem z toho byla lehce mírně zmatená, což jsem na sobě nedala vědět.
Poslouchala jsem ji, mezitím, co jsme se už o docela kus vzdálily od hory. Černomodrý idiot? Přimhouřila jsem oči a ne úplně hezky jsem na ni pohlédla. Udělala jsem to spíše automaticky, přeci jen vlk, o kterém mluvila, byl můj bratr. "Hm... Doporučovala bych ti, o něm mluvit hnusně," zamaračila jsem se. Sice jsem se Zeiranem nestrávila kdo ví jak dlouho, přesto jsem ho tam někde uvnitř měla ráda. Byl rodina. Nad jejími slovy jsem se pozastavila a nechápavě na ni pohlédla. "Teda... Takhle jsem nad vlky nikdy nepřemýšlela," uznala jsem.

→ Severní hory

Vyslechla jsem si proužkovanou vlčici. Smečku. Vzhledem k tomu, že do jedné rádoby smečky jsem patřila, tak bych ji mohla vzít tam, na druhou stranu jsem nevěděla, kde bych měla hledat Scara, který to měl na starosti. Dle mého na to pěkně kašlal, vlastně jsem ho vůbec neviděla, jen letmo. Pff. Kdo ví, kde se fláká. Jízlivě jsem si pomyslela a vydechla. Když bych vlčici tam zas ale vzala, mohla bych dostat i nějakou pochvalu, kterou jsem si konec konců rozhodně zasloužila. Mě by měl někdo pořád chválit. "Možná bych o něčem takovém věděla," pronesla jsem, přičemž mi zajiskřilo v očích.
Musela jsem uznat, že se mi líbil její přístup. Dělat chaos jinde? Na to jsem rozhodně slyšela a rozhodně se mi to zamlouvalo. Přístup se mi líbil, ovšem já byla rozhodně hezčí než ona. Byla jsem sebevědomá a to rozhodně nešlo přehlédnout.
Přikývla jsem. "Rozumím," řekla jsem jen a vstala. "Následuj mě," rozkázala jsem a otočila se k ná zády a následně se elegantně rozešla směrem, kde by mohl být Scar. Nebo taky ne.

→ Ostříží zrak

Stále jsem seděla a vlčici s proužky přede mnou sledovala. Vypadala docela sympaticky, ale nebyla jsem si úplně jistá, že by to byl typ vlka, kterého bych mohla jen tak využít. A to se mi popravdě vůbec nezamlouvalo. Ale kdo ví, třeba se pletu. "Hrůza a děs, je to tak," odfrkla jsem si a rozhlédla se. Bylo ráno, tudíž i více světla a tím pádem jsem lépe viděla tohle místo. Opravdu nestálo za nic.
"Hm a co si tak jako představuješ?" optala jsem se. "Máš na mysli nějakou jeskyni, kde by ses mohla ukrýt, nebo něco víc?" vyzvídala jsem. Měla jsem dojem, že naráží na nějakou smečku. O tom jsem něco věděla, přeci jen jsem do něčeho takového spadala, ač to zřejmě nefungovalo, jako klasická smečka, o kterých jsem stejně nic nevěděla. Ovšem Chaos byl můj domov již od narození, ačkoliv jsem moc vlků ve výsledku neznala. I tak jsem mu byla z nějakého důvodu loajální.

Nabručeně jsem vyčkávala, zda se neobjeví živá dušička, která se bude moci zneužít v můj prospěch. Neměla jsem nejmenší tušení, jak tohle místo často navštěvují ostatní vlci, protože mně osobně se to tu moc nelíbilo. Na druhou stranu existovalo dost podivínů na to, aby se tady zdržovalo. Což já rozhodně nebyla, nikdy jsem nebyla. Kde k sakru někdo je?! Křičela jsem ve své hlavě a máchala naštvaně ocasem jako kočka.
Skoro svítalo a stále nikdo nepřicházel, začínala jsem být pěkně naštvaná a měl sto chutí se zvednout a jít někam jinam, ač původně jsem tu chtěla čekat do té doby, než někdo nepřijde a nechytí mi večeři.
Už jsem se skoro zvedala k odchodu, ale to můj čumák zachytil pach vlčice, které se sem asi nejspíš blížila. Zajiskřilo mi v očích a uvelebila se v sedu tak, abych vypadal elegantně, což jsem ostatně vypadala víceméně vždycky. Rozhodně mě její slova, která vyřkla při příchodu ke mě, překvapila. Nečekala jsem to, minimálně ne od vlčice. Vlastně žádná vlčice mě nenazvala kráskou. Protože mi všechny jistě záviděly. Byla jsem mladá a v tomhle ohledu rozhodně nezkušená. "Zdravím," pronesla jsem na oplátku. "O tomhle příšerném místě?" uchechtla jsem se pobaveně.

<<< Červená louka

Obcházela jsem horu a očkem ji sledovala. Vůbec se mi nelíbila, hlavně proto, že byla přespříliš vysoká a tudíž výšlap nahoru by byl děsně náročný a to já nemám ráda. "To tak, nečekej, že bych lezla nahoru," zasupěla jsem směrem k hoře a kráčela dál. Byla jsem již opravdu hladová a vůbec se mi to nelíbilo. Stále jsem se rozhlížela, zda někoho neuvidím, jenže jsem tady byla stále sama. "To není možné, určitě tu někdo musí být," naříkala jsem tiše a tlapkou naštvaně hrábla do zeminy, která byla lehce ještě měkká po předchozím dešti.
Sice jsem byla vyspalá, ale žaludek jsem měla prázdný, takže jsem neměla ani moc energie a ani náladu někam dál chodit. Nabroušeně jsem si kecla na zadek a rozhodla se, že já nikam teď nepůjdu a prostě si počkám, až půjde někdo kolem, koho bych mohla zlanařit.

Zamžourala jsem a rozhlédla se po louce, kde jsem se právě nacházela. Zazívala jsem a pomalu se zvedala a současně se přitom i protahovala. Vlk, který sem přišel a vypadal využitelně, byl zas v čudu a já byla zas na všechno sama. Odfrkla jsem si a máchla nabroušen oháňkou. Začínala jsem mít hlad, ale nechtělo se mi nic lovit. Musela jsem se tedy vydat sehnat někoho, kdo bude lehce zmanipulovatelný, že mi něco k snědku uloví. "Tak jdeme hledat," povzdechla jsem si a línými kroky jsem se přibližovala k hoře, k hodně vysoké hoře. Byla jsem ráda, že se dá obejít a nebudu muset jít skrz ni, to by se mi opravdu nechtělo.
Cestou jsem ještě několikrát zazívala a protáhla své ztuhlé tělo a očima pátrala, zda někoho neuvidím, ale zatím bez úspěchu. Doufala jsem, že budu mít jinde větší štěstí.

>>> Nejvyšší hora

Zrzek, který stál přede mnou vypadal zajímavě, rozhodně to nebyl někdo, koho bych jen tak přešla a to jsem již potkala několik nudných vlků. Šibalsky jsem se na něj usmála a sedla si na zem, přičemž jsem si ladně omotala nohy ocasem. "Jsem Corinne," představila jsem se mu bez mrknutí oka a vypnula sebejistě hruď. Ano ano, sebevědomí mi rozhodně nechybělo. "A kdopak jsi ty, Zrzku?" optala jsem se a sjela vlka pohledem.
Mlaskla jsem a pohlédla ke slunečnému nebi. "Počasí se tu mění tedy dost rychle," vyprskla jsem a zavrtěla hlavou. Ne že by mi ta vichřice chyběla, to rozhodně ne. "Kam máš namířeno?" položila jsem mu další otázku. Byla jsem zvědavá a potřebovala jsem o něm něco přeci zjistit. Mé drobné tělíčko sice nebyla hladové, vzhledem k tomu, že jsem jedla, na druhou stranu zásoby by se rozhodně hodily a tenhle vlk vypadal, že by se o mě mohl hezky postarat. Tím, že jsem si žila na vlastní pěst už dost dlouho a lov nebyl moje silná stránka, bylo to na mě vidět. Byla jsem vyzáblá a i přes zimní srst bylo znát, že mi lehce lezou žebra. Potřebovala jsem si najít někoho, kdo se o mě hezky bude starat, aby mé krásné tělo nestrádalo.

← Nejvyšší hora

Spokojeně s naplněným žaludkem jsem se jaksi dostala o několik s stovek dál od hory, kde bych bývala možná nalezla úkryt před větrem, ale jak jsem byla najedená a spokojená, zapomněla jsem na to. Ocitla jsem se na louce, kterou jsem znala a na jejím konci byl portál, který byl schopný přenášet vlky do hor naproti. Možná tam bych našla nějakou jeskyni, kde bych to přečkala.
Ovšem to bych nebyla já, abych na někoho nenarazila. Šla jsem směrem k portálu, ovšem od něj někdo zrovna odcházel. Vlk hnědozrzavý si to kráčel přímo naproti mně. Mlaskla jsem a své plány jsem změnila a svižným krokem jsem šla taktéž naproti. Byl huňatý, docela vysoký a měl dvoubarevné oči. Taky nevypadal zrovna nadšeně, asi stejně jako já.
Byla jsem již kousek od vlka. "No zdravíčko," pronesla jsem směrem k němu a máchla dlouhým ocasem. Na tváři se mi objevil nevinný úsměv. Vlka jsem si ještě z blízka prohlédla a zastavila se. Čekala jsem na jeho reakci.

← Severní hory přes Ostříž

Sejít dolů nebylo při tom silném větru nic jednoduchého, ale nebyla bych to já, kdybych to nakonec nezvládla. Zamračeně jsem tedy sešla na otevřenou pláň, kde to vůbec nebylo lepší, možná snad i o něco horší. "To snad ale ne," zamručela jsem a rozhodla se jít tedy dál, neměla jsem v plánu tady zůstávat. Rozešla jsem se tedy podél hory přes pláň a když mi nic nezbylo, musela jsem jít zcela odkryta.
Naštěstí se mi podařilo docela rychle přejít k hoře, která byla naproti a tam jsem doufala, že najdu nějaký úkryt. Nechtělo se mi někam zalézat a přečkávat tohle počasí, chtěla jsem něco dělat, měla jsem dostatek energie. Ideální by bylo, kdybych někoho potkala a využila ho. K čemukoli.
U hooodně vysoké hory se ke mně donesl pach. Zastřihala jsem ušima a vydala se za tím pachem. Na tváří se mi objevil úsměv. U jedno z keříků ležela mrtvá mladá srnka. "Výborně," olízla jsem si tlamu a pustila se do mrtvoly.
Oběd mi rozhodně bodl, mé vyzáblé tělo potřebovalo dostat do sebe nějaké té živiny a zároveň jsem měla o kousíček lepší náladu.

→ Červená louka

Na noc jsem si našla malou škvíru mezi skálami, kde jsem usnula a následně se probudila do chladného počasí, což mně nevadilo. Narodila jsem se v zimě, tudíž jsem na ni byla zvyklá, ovšem šlehat by mě ten vítr do obličeje nemusel. Odfrkla jsem si a natáhla hlavu ven. "Nádhera," pronesla jsem nespokojeně.
Ač se mi nechtělo, vysoukala jsem se ven, protáhla se a snažila se upravit si srst, což v té vichřici rozhodně nešlo. "Naprosto úžasné," zavrčela jsem. Rozhodně jsem se neprobudila s dobrou náladou.
Tím, že jsem se nacházela v horách, foukalo tady o dost víc, neměla jsem se pořádně kam schovat, tudíž jsem se rozhodla hory opustit a sejít někam do nížin, kde bude snad lépe.

→ Nejvyšší hora přes Ostříž

← Křišťálové jezero přes Luka

Dostala jsem se na Luka, která jsem jen bez velkého zkoumání prošla a dostala se do hor. Ty už jsem docela znala, konec konců jsem tady narazila na Khana. Při vzpomínce na něj jsem se jen zamračila. Raashi byl lepší než on a toho bych i ráda potkala, ale kdo ví, kde je mu konec.
Procházela jsem cestičkami, které tu byly vychozené a hledala něco k jídlu, i kdyby mršinu, to by mi momentálně i stačilo. Sice jsem mršinu nějakého kamzíka nenašla, za to jsem našla ležící vlčici, která tu dělala vlk ví co. Ušklíbla jsem se a šla přímo za ní.
"No nazdárek," pronesla jsem živě a vlčici si prohlédla. Neznala jsem ji a ani její pach mi nebyl vůbec povědomý. Ovšem mohla by mi pomoct s jídlem a to se mi zamlouvalo. "Má milá, nemáš náááhodou hlad?" optala jsem se a posadila se na zem. "Zdá se, že jsi docela vyhublá - stejně jako já," dodala jsem a ještě jednou si ji prohlédla.

Probudil mě ranní mrazík. Zamručela jsem a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo, ač jsem tu cítila pachy, ovšem ty mě momentálně nijak nezajímaly. Zvedla jsem se ze země a protáhla jsem se. Ozval se mi žaludek. Zavrčela jsem nevrle a rozešla se pryč. Bylo docela chladno, minimálně chladněji než před tím. V zimě jsem se narodila a ani mi příliš vlastně nevadila. Na druhou stranu jsem nebyla nadšená, že mě ranní mrazík probudil. Sice bych možná mohla dělat užitečnější věci než spát, ale zas jsem si mohla dobýt baterky, což se konec konců vlastně stejně stalo.
Ještě jednou jsem protáhla své hubené tělíčko a rozhlédla se kolem. Neměla jsem tušení, kam vlastně chci jít, ale nechtěla jsem zůstávat tady. Ne teď. Nakonec jsem se prostě rozešla a nechala na osudu, kam mě nakonec dovede.

→ Severní hory přes Luku

← Luka

Odvodila jsem si to opravdu správně. Byl tu sraz. Z dálky jsem již poznala Noira s Dail, kteří stáli u sebe (?) a i černého vlka, který by měl být údajně můj druhý bratr, ovšem to jsem mu nevěřila. Následně jsem zahlédla mezi vlky Kurážnou, kteří sem teprve také došli. Vlků tu tedy bylo opravdu spoustu. Zbytek už jsem neznala, jen jsem si nemohla nevšimnout vlčat, která byla po boku jednoho z vlků. Hm, takže se rozrůstáme jo? Ušklíbla jsem se nad tou myšlenkou a pomalu s elegancí a čenichem nahoru jsem si to kráčela k nim. Hlavu jsem natáhla přes Noira a pohlédla na černého (Zeirana) a pobaveně se na něj usmála, avšak nebyl to výsměch vůči jeho osobě, spíše takové přátelské popíchnutí řekněme.
Vlk, takový světlý se zvláštními znaky mě zaujal a hned jsem si ho prohlédla. Samozřejmě jsem si prohlédla pořádně všechny, přeci jen patřili do Chaosu také a bylo by fajn vědět, s kým do něj vlastně patřím. Očima jsem sjela na Scara, o kterém jsem nevěděla, že Scar je. To bude určitě on! Přimhouřila jsem oči, abych si ho poměřila. Pak jsem jen zavrtěla hlavou. "Zdravím vás všechny, jsem Corinne," představila jsem se pyšně a hlasitě. Museli všichni přeci vědět, kdo jsem.
Ještě jednou jsem všechny přítomné sjela důležitým pohledem a zaparkovala vedle Noira. "Zdravím," broukla jsem k němu a posadila se na zem, přičemž jsem si omotala nohy ocasem.

← Most přes Les u Mostu

Byla jsem docela rychlá a z lesa jsem se dostala docela brzy. Ocitla jsem se na louce, která mi byla již dobře známá a věděla jsem, že jsem už skoro u jezera. Mimo to jsem cítila Kurážnou a ještě jednoho vlka, kteří tu museli projít před chvíli. Zastřihala jsem ušima. "Že by...?" Černý vlk přeci mluvil o něčem jako byly srazy, ne? Tak snad budu mít štěstí a konečně potkám zbytek Chaosu, Scara a dozvím se něco užitečného. Být členem společenstva, které pořádně nefunguje se mi nelíbilo. Asi to budu muset vzít do svých vlastních tlapek a nastolit pořádek.
Cesta mi utíkala dost rychle. Jednak jsem skoro běžela a myšlenky mi běhaly hlavou, že jsem nestíhala ani prohlížet okolí. V dálce jsem již viděla vodní plochu. Byla jsem zase zpět. Ovšem zdálo se, že doopravdy je u jezera nějaké shromáždění. Zbystřila jsem a zpomalila krok.

→ Křišťálové jezero