Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podívala jsem se na šedou vlčici, která se následně představila jako Mielei. Usmála jsem se na ní a přikývla jsem. ''Taky mě těší.'' Opětovala jsem, a podívala se na Merlin, na kterou odkázala Mielei, že se máme domluvit spolu, že to ona nerozhoduje. Samozřejmě, bylo to dosti logické, že se Merlin musela rozhodnout sama.
Tak si šla Mielei k tomu šedému vlkovi a jsem se tedy podívala na Merlin, která mezitím zmínila i nějakou další rostlinu. ''Tu neznám, učím se teprve postupně o zdejší flóře.'' Odpověděla jsem ji. Pak že mi tedy může ukázat cestu, že se chtěla podívat stejně do nějakého Zlatého lesa a zjistit si něco o svém otci, zda-li žil. Přikývla jsem hlavně na návrh toho, že mi něco může povědět o ostrovech. ''Jo, super. Něco málo už jsem slyšela, ale budu ráda.'' Souhlasila jsem tedy a podívala se na Mielei, která už se vracela zpět k nám.

Yaro, jak se předtím představil, se moc dlouho nezdržel. Povykládal si s tím vlkem, který zrovna přišel a táhl za sebou jakýsi vozík. Vzápětí se tu objevili další dvě vlčice. Pootočila jsem nad tím zvědavě hlavou. Yaro když se přišel rozloučit, měl jinou barvu očí. Jen jsem kývla na rozloučenou a pohled jsem otočila na příchozí vlčice. Jednu z nich jsem poznala. ve stejnou chvíli jsme se přidali spolu s mým bratrem do Namarey. Kývla jsem ji na pozdrav. ''Ach ano. Zdravím tě Merlin.'' Houkla jsem nakonec a pak mi začala povídat u květině na jakési červené louce. ''Hm, to zní zajímavě. Nasměruješ mě prosím?'' Pozvedla jsem obočí a podívala jsem k šedé vlčici, jejichž jméno jsem neznala. ''Mé jméno je Ushari, jak již zmínila tady Merlin. Mohu si ji ukrást? Příliš se zde ještě nevyznám.'' Pověděla jsem k ní. Zdálo se mi na první pohled, že si byly celkem blízké a tak jsem nechtěla být hned hrubá.

Příliš dlouho jsem samoty v okolí ještě zažít nestihla, ale příliš mi to nevadilo. Vypadalo to, že tu je spousta vlků a to bylo dobře. Jen... V takové zimě asi prostě ne! Oklepala jsem a sledovala jak vlk ke mě mířil až nakonec došel. Vypadal celkem sympaticky a s tím, sněhem by dost i splýval nebýt ostatních znaků a převážně tmavé zadní tlapy. No, věnovala jsem mu úsměv nazpět. Ještě zatím mi nikdo neukázal, že bych se měla chovat jinak a tak jsem se snažila být dost milá, jen aby se mi to však pak nevymstilo, ale každopádně jsem byla připravena na všechno a oceňovala jsem, že si vlk držel i tak trochu ústup. ''Ahoj.'' Opětovala jsem pozdrav a skoro se až spokojeně zaculila k tomu, že jsem se mu líbila. To jednoho vždycky zahřeje u srdíčka, ''Och děkuji.'' Odpověděla jsem, ''Taky nevypadáš..'' Znovu jsem si ho prohlédla od uší až po ocas, ''Úplně k zahození.'' Pak jsem se zasmála a rozhlédla se okolo, ''Je tu zima co? Nejsem vůbec zvyklá na takové podnebí.'' Nechtěla jsem aby bylo úplně ticho.

<- Ledové pláně

A tak jsem prošla tou ledovou plání, ve zdejší části se nacházelo spousta kopců a skal, které se také zdáli hluboko zmrzlé a že tu zima bývá i v jiném ročním období, než byla právě zima. No nedalo se nic dělat, očividně jsem toto roční období musela přežít, protože do pouště jsem se vrátit ještě nemohla. Teda mohla, žejo?
Hm, bylo těžké se občas rozhodnout racionálně, nebo to něco co bych nezvládla, pro teď to byla možnost rychle si všechno prohlédnout na severu a zamířit potom na jih, kde by asi mohlo být o něco tepleji, než se nacházelo tady nahoře.
Pootočila jsem hlavou a začala se tedy rozhlížet i zde, zde mezi zamrzlými skálami, už se pomalu totiž vyjasňovalo po dlouhé noci.

<- Začarovaný les (Přes Tajgu)

Zima se trochu celkem krotila, teda, ne že bych to měla soudit, když takhle je první co jsem se k ní kdy dostala, ale měla jsem pocit, že jsem se dostala ještě na horší místo, které se tu vůbec nacházelo! Měla jsem poměrně krátkou a řídkou srst, vůbec neuzpůsobenou k tomu, abych takovou zimu dlouhodobě vydržela.
Přidala jsem do kroku, měla jsem takový pocit, že tady rozhodně jsem asi neměla šanci něco najít, ale určitě se mi to hodilo tu rychle, alespoň proběhnout... Když zjistím situaci hned, třeba se sem nebudu muset už vracet? A nebo taky jo, kdo ví? Třeba mě tu Serbia pošle na mráz, hah.
Tlapky se mi bořili do sněhu a já pokračovala dál a dál na sever, očima jsem těkala ze strany na stranu, protože jsem se i tady snažila tohle zapamatovat, ale... to bíle cosi bylo téměř všude a připadalo mi tedy všechno naprosto stejný.

-> Tundra

Opět jsem poslouchala jeho vyprávění. Ten poutník se jmenuje Atreas a určitě je spíš štěstím na něj narazit. No, určitě jsem si to hodlala zapamatovat, co by kdyby. To už se však Xander loučil, že musí se vrátit na území smečky a já tedy na to přikývla. ''Dobře, tak já tě někdy navštívím, třeba do té doby zjistím něco více.'' Přikývla jsem. ''Měj se Xandere, a děkuji ti za pomoc.'' Věnovala jsem mu úsměv a ještě jsem ho chvíli pozorovala, než zmizel mezi stromy a pak jsem se podívala na tu pavučinu, kterou tu zanechal, aby znovu vyzkoušel svou dávnější teorii. Zkusila jsem si zapamatovat toto místo dopodrobna, abych si případně to mohla příště uvěřit také, zda skutečně po lese tyto stromy cestují.
Ale v tom jsem se pak taky rozhodla se dál projít, byl čas to tu trochu proběhnout, zjistit pár věcí, naučit se další novinky, než se vrátím zpět do smečky. Možná najdu i toho Ceruma, hm?

-> Ledové pláně (Přes Tajgu)

<- Květoucí louka

Následovala jsem Xandera a naslouchala jeho slovům. Defakto tu už byl tak dlouho, že se to jeho domovem prostě stalo. A jsou tu dokonce i vlci, kteří se tu narodili! Což ostatně reagoval tím i na moje slova, na která jsem se předtím i ptala, už měl s partnerkou děti, ''Tak to jsou určitě stejně tak skvělé jako ty. Asi ne všichni by podali tlapku naprostý cizince.'' Reagovala jsem tedy s úsměvem.
To už jsme došli do lesa, kde by se měl nacházet onen začarovaný strom. Všechny stromy tady byly zvláštní, než jsem si stihla dala jedna a jedna dohromady tak se ujal Xander opět slov. Celý tenhle les byl plný Začarovaný stromů, říká se o nich, že se pohybují a mění své místa. Což kdysi on zkusil otestovat. Ale co mě mimo jiné taky zaujalo, byl ten poutník co se vyznal ve zdejším rostlinstvu, ''A toho poutníka.. Nevíš kde bych třeba našla?'' Pozvedla jsem zvědavě obočí, protože mě to vskutku zajímalo, takový vlk by mi jistě také hodně pomohl.
Prohlédla jsem si znovu ty stromy a nakonec jsem přikývla s úsměvem a podívala se znovu na Xandera, ''Děkuji, myslím že tyto stromy si obzvlášť zapamatuji. Jsou speciální.'' Zasmála jsem se. A tak jsem byla zase o něco chytřejší.

Prý jsem měla štěstí, že jsem se ocitla na místě na které jsem zvyklá. Jo, to jo. Ale taky tenhle bílej šok!? Ale na něj jsem se usmála, povyprávěl mi jak se tu před lety ocitl on. ''Takže tu žijou všichni, kteří se tady jen tak prostě objevili? Zajímavé. Hádám už si tu dlouho?'' Pozvedla jsem obočí. Samozřejmě, že jsem nezmínila možnost, že tu někdo mohl už narodit, to jsem prostě nevěděla a tak jsem to nezmiňovala.
Měl tu svou rodinu také, což bylo hezké, ''Tak je super.'' Reagovala jsem na to, měl tu i partnerku, ''Tak to jistě už přemýšlíte nad dětmi ať tu jsou i nějací vlci co se tu narodili, ne?'' Ušklíbla jsem a u toho švihla ocasem. Dovysvětlil mi zbytek o Křince a že mě vezme do nějakého Začarovaného lesa. S pozvednutým obočím, ale i zaujetím jsem tedy tmavého vlka následovala, ''Jsem ráda, že jsem narazila na někoho kdo se tu trochu vyzná ve zdejší floře. Ač mám ráda samouku, někdy je lepší začít s něčí pomocí. Pak už bude o tolik jednodušší pokračovat.'' Kývla jsem hlavou.

-> Začarovaný les

Těšilo ho. Přikývla jsem tedy, "Mě také těší." Opětovala jsem a podívala se do jeho rudých očí. O tom jsem něco věděla, u nás doma rudá znázorňovala oheň, platilo to i tady? Zeptal se na mého bratra, zda jsem ho našla, to jsem znovu přikývla v souhlas, "Kupodivu celkem rychle. Písečná bouře mě jakýmsi způsobem přenesla na zdejší poušť, do blízkosti smečky do které se zrovinka přidal. Moc jsem se nerozmýšlela, věřím úsudku mého brášky, a tak jsem se přidala také." Střihla jsem ušima, Nejsi zrovna v postavení, abys vykládala o nynější situaci smečky, pozor na slova. Připomněla jsem si slova Serbie. Snažil se mi naznačit, že odsud nejspíš není cesty ven? "Myslím, že jsem se rozhodla dát tomu šanci už jen tím jak rychle se mi podařilo bratra tady potkat a přidat se do smečky. Ač to není úplně situace.." Poukázala jsem na sníh pod námi, ".. Na kterou jsem zvyklá. Věřím že se to ukáže příjemným místem." Dodala jsem nakonec a s mávnutím ocasu se na něj mile usmála, "A ty tu máš rodinu?" Zeptala jsem se nazpět.
Mezitím mi začal něco vykládat. Pod mými tlapkami zpod sněhu se vydral kořen, ze kterého vyrašili bílé okvětní lístky. Druhů kořenů byla spousta, ale tenhle jsem viděla prvně a tím se mi skutečně potvrdilo to, že zdejší nátura bude o dost honostnější, než ta se kterou jsem pracovala doposud, no nechala jsem se poučit. Kořen se jmenoval Křínka modrá a byl jedlý. Nic moc, ale v nutnosti posloužila k jídlu, přikývla jsem, "A takové se pak mimo... tuhle zimu.. dají najít kde?" Pozvedla jsem obočí. V tom mi došel ještě jeden detail, já určitě nezapříčinila to, že vyrostla ze země a on měl ohnivé oči.. "Myslela jsem si, dle tvých očí, že ovládáš oheň. Tohle je spíš dar země. To vlk může zvládat více druhů živlů?" Byla jsem zvyklá, že ohnivý a zemní živly užívali primárně ten svůj, nikdo z nich jich neuměl více.
Na pokynutí že mám vyzkoušet, jsem moc neváhala. Byla jsem zvyklá v menším množství zkoušet chuť většiny rostlin, kořenů, lístků, bylinek.. Mělo to zvláštní chuť, ale skutečně jsem pocítila na moment plnost, no pak to slehlo, ale rozhodně jsem se cítila na chvíli najezená.. Tohohle zásoba se jistě bude hodit v době kdy nebude moc co lovit, v obdobích úplného sucha.. bývají zde období sucha?

Čekala jsem na odpověď vlka, který mi nakonec to pěkně vysvětlil. Takže se jednalo o sníh, který se tu nacházel pravidelně v zimních období. Zamručela jsem si sama pro sebe, protože se jednalo skutečně o něco na co si budu zvykat jen velmi, velmi těžko.
Nakonec jsem tedy přikývla vdík. Dále se představil a nabídl mi pomoct. Tmavý vlk vypadal celkem mile a dost zvyklý na tyto podmínky, dokonce i znalý těchto míst. Možná bych se ho na chvíli mohla držet? Mohla bych na chvíli od něj zjistit vše co se dá? Oh, jistě. Určitě ano. Nakonec jsem si po chvíli ticha odkašlala, ''Ah jistě. Sníh.'' Znovu jsem si prohlédla tu bílou věc podemnou a nakonec se opět podívala na něj. ''Jmenuji se Ushari. A opravdu zde nejsem moc dlouho. To hledaní mého bratra mě zde dostalo.'' Řekla jsem ve zkratce. A k jeho nabízení pomoci? ''Možná bys mi mohl poradit jak v tomhle.. eh.. sněhu, můžu hledat různé bylinky zdejší nátury. Potřebovala bych si udělat jakousi zásobu.'' Řekla jsem. Vypadal znalým, třeba bude vědět. Takže Xander.

To bílé cosi snad studilo na tlapkách čím dál více. Klepala jsem se tímto chladem neskutečně. U nás doma tohle nehrozilo. Takový byl asi osud za to, že jsem šla hledat bratra a našla jsem ho? Možná.
Byla jsem v tuhle chvíli tak neopatrná a zajetá touto novinkou v mém životě, že jsem nepostřehla, že se ke mě někdo blíží. Až do chvíle, než se ke mě dostat dostatečně blízko na to, že mou pozornost získal promluvením. S lehkým nadskočením jsem na něj nalepila své zelené oči. Nakonec jsem povzdechla, na první pohled to nevypadalo, že by mě chtěl v této bílé kalamitě utopit. No, ale opatrnosti nebylo nikdy nazbyt v neznámém kraji.
''Také zdravím.'' Pozdravila jsem však nakonec také. ''Prosím, že mi můžeš prozradit co je toto za věc? Je snad všude!'' Houkla jsem nespokojeně. Tlapkou jsem kroužila nad sněhem, taky i do dálky na sníh jsem poukázala. No prostě byl všude!

<- Namarey

Zdálo se, jak jsem procházela hranicemi smečky, že tady ještě Zohar s Merlin nedorazili. A tak jsem se jednoduše rozhodla taky označit, obnovit hranice. Bylo to divné, většinou to, alespoň u nás dělali samci, kteří na to měli.. no, lépe stavěné ústrojí. Když jsem něco málo tedy zvládla, vydala jsem se směrem dál.
Byla jsem překvapená nad tím, jak se najednou písek proměnil ve sníh. Samozřejmě jsem neměla nejmenší tušení o tom, co to bylo za bílou přikrývku. V životě jsem ji neviděla, ale už teď jsem věděla jediné. Neskutečně studila a ledový vzduch se mi dostával pod mou krátkou a řídkou srst. Několikrát jsem se oklepala, ''Alespoň jsi mi Serbio mohla říct, že v tomto jen tak žádnou rostlinu nenajdu.'' Zaskučela jsem, nečekala jsem to. Nejradši bych se vrátila zpět do pouště, ale potom bych jen ukázala jakousi slabost a to se na někoho mojí úrovně určitě nehodilo.

Serbia mi zodpověděla mé dotazy. Na to jsem jen chápavě přikývla. Jistě, bylo hloupé navrhnout se hned jako někdo, kdo by oznámil situaci cizím Alfám. ''Jistě. Byl to hloupý nápad. Odpusť.'' Kývla jsem tedy hlavou. No, nakonec mi něco přece jen přidělila. Mohla jsem najít zdejšího léčitele Ceruma, naučit se něco od něj. Či se domluvit s Peisou co se týkalo země. Hlavou jsem přikývla v díky.
A tedy se vydala po svém. Někdo, kdo by mě mohl poučit o zdejší flóře. Jo, to se rozhodně hodilo více, než pochodovat po neznámých smečkách.
Mohla jsem si tedy s povolením Serbie udělat zásobu pro zraněné, což jsem se tedy ihned hodlala dát do práce. Koneckonců jsem na to měla jen dva dny, abych se trochu posunula v tomto směru kupředu.
Vyrazila jsem při této příležitosti teda mimo území.

-> Květoucí louka (Přes Poušť)

Ještě hodnou chvíli jsem seděla na zadku, dokud černá vlčice, nynější Alfa Serbia, se nerozhodla nás tedy všechny přijmout. Taktéž samozřejmě chtěla znát naše jména. První se slov ujala flekatá, jenž se představila jako Merlin, následně můj bratr, který se v části představovaní zasekl a následně zmínil svou přezdívku z naší rodné smečky. Nakonec jsem se postavila, popošla o kousek blíže. ''Mé jméno zní Ushari.'' Nakonec jsem se tedy představila také a sledovala pohled Zohara, který momentálně odcházel s Merlin. Vidí sestru po takové době... Lehce jsem si zklamaně zavrtěla hlavou, ale nakonec mu věnovala souhlasný úsměv a podívala se na Merlin. ''Těším se naši spolupráci a doufám, že spolu budeme vycházet.'' Měla jsem z té vlčice celkem dobrý pocit. Když jsem si počkala doteď, dokážu si počkat ještě chvíli až se Zohar vrátí, hned se ochotně dali do práce s obnovením hranic. Pak jsem se podívala na Zephira, kterého Serbia představila jako Kappu. Tedy vyšší pozici, než jsme v tuto chvíli byly já, Zohar a Merlin jakožto noví členové. Také jsem si zapamatovala jména ostatních. Tedy kromě té bílé, tu Serbia nezmínila.
Ovšem došla jsem k ní blíže, ''Serbio?'' Oslovila jsem ji jestli by mi ještě věnovala minutku, nebo dvě, pozornosti. ''Jelikož si prvotní základ pro obnovení území už přebrali Merlin s mým bratrem..'' Nadechla jsem se, očividně jsem chtěla řešit tedy ohledně nějakých povinností. ''Já se mohu převážně v tuto chvíli nabídnout jako léčitelka. Ale nevím zda je to v tuhle chvíli vhodné běhat po poušti a hledat různé bylinky, které bych si mohla naskládat pro budoucí použití někde.'' Tušila jsem, že jsem mohla být v tuhle chvíli užitečná i jinak, ''Možná bych se mohla podívat po něčem k ulovení, ačkoliv lovcem byl Zohar, ale není to něco co bych nezvládla, ''Třeba obejít okolní smečky? Myslím, že je dobré udržovat dobré vztahy se svým okolím, navíc sama bych mohla poznat co vlastně od tohoto místa mohu očekávat.'' Očividně jsem byla ve zdejší poušti nová, cizinka, která zde právě dorazila. ''Chci tím říct, že bych mohla nyní zaujmout místo jakéhosi posla o tom, že se zdejší smečka nerozpadá, ale pokračuje? Pochopila jsem, že se to skoro rozpadlo, protože první Alfa zmizel, že?'' Dodala jsem. Navíc jsme nikdo nemohl vědět co stihl a nestihl udělat, nebo dál? Zatím jsem neměla ani páru o tom jestli tu nějaké smečky jsou, či ne. Ale brala jsem to něco jako samozřejmost, také jsme žili dvě smečky vedle sebe, takže mi přišlo jenom logické, že určitě i zde se minimálně jedna nacházela, a to jsem ještě netušila jak vlastně velké ostrovy jsou, a ani to, že se jedná vlastně o ostrov.
Nakonec jsem zmlkla a vyčkala na její reakci, která mohla můj návrh uznat jako nevhodný pro tuto chvíli a třeba mi mohla nabídnout něco užitečnějšího, určitě jsem však nechtěla nečinně sedět a čekat co mi kdo postaví před čumák. Už dávno jsem nebyla malou princeznou, navíc jsem ani nebyla doma a bez rozmyslů díky mému bratrovi dala všanc právě objevené nové místo a tak jsem mu hodlala být užitečnou, a lelkováním užitečná určitě nebudu.

Můj pohled prvně zakotven na mém bratrovi zastihl jeho radost reakci. Nad tím jsem se usmála. Viděla jsem na něm, že by zase klidně dováděl v mé přítomnosti jako malé vlče, ale přítomnost ostatních ho jen a jen brzdila a držela zpět. No, mohli jsme mít možnost se po tolika úplňcích přivítat i později. Vydrželi jsme to do teď, tak nás už nemuselo v tuto chvíli dalších pár minut jistě zabít.
Mezitím po mě dorazila strakatá vlčice, která se hodlala do zdejší smečky přidat. Dle chůze, dle rozvážnosti v hlase, dle v rámci možností sebevědomého pohledu byla to schopná vlčice a tahle smečka mohla mít nyní radost z jejich schopností, kterými jistě překypovala. Do toho se přidal i Zohar, že i on by se rád přidal, ač jsem doufala že společně vyrazíme domů. Věřila jsem ovšem v bratrův úsudek a tak jsem klepla ocasem do země. Defakto naznak mého vnitřního rozhodnutí, které provázela doteď nic neříkající tvář. Odkašlala jsem si, abych i já se přidala do konverzace se srnčí vlčicí, která se zdála být velmi přátelskou. Dost možná byl ostatní klam, protože pokud jsem správně chápala, ta jenž se ujala místa Alfy ji právě povýšila na post Bety. ''Také bych ráda zaujala místo ve zdejší smečce.'' Zoharovi lovecké dovednosti, ty mé léčitelské- do rámci klasického, prozatím bez známosti zdejších rostlin. Mohli být pro tuto smečku, která očividně se dávala dokupy po zmizelé Alfě, velkým a potřebným přínosem. Navíc jsem tu měla bratra a tak jsem tu tedy měla naprosto všechno co jsem potřebovala k tomu, abych tu také našla spokojený a důležitý smysl života.