Příspěvky uživatele

< návrat zpět

''Hm.. Asi nějací cvoci.. Takoví se na těchto ostrovech najdou asi taky.'' Zavrtím hlavou nechápavě. No osobně jsem na to ještě neměla štěstí a byla jsem ráda. ''Tak hory, jo? Tak kdby ses usídlil třeba někde tady, měla bych to za tebou kousek.'' Ušklíbnu se a poukážu tlapkou směrem k poušti, ale mlhavý opar z deště dělal hustou clonu a bylo vidět leda.. velké houby.
To už jsem hlavou zaplula do jeskyně, odkud jsem slyšela to jméno. Tmavá vlčice byla chvíli varovná a já ji naznačila skloněním hlavy i uší, že opravdu nepředstavuji žádné nebezpečí. To pak se bílá vlčice zmínila,.. to jméno! Khan-fani! Ano, přesně takhle to znělo! Neurčitě přikývnu hlavou. ''Děkuji, bude to jen chvilička.'' Mávnu ocasem a zapluji dovnitř. ''Neznám ho osobně, ale.. zajímalo by mě jaký je, nebo tak. Zmizel a opustil Namarey. Za mého přidání se už tam nebyl. Chtěla ybch znát důvod proč tak úžasnou smečku, nechal ve štychu.'' Kouknu na bílou. ''Mé způsoby!'' Skoro se až zhrozím. ''Ushari. A jsem členkou Namarey. Proto mě bývalý Alfa zajímá.'' Dovysvětlím. ''Nemáte nějakou misku, mám tu trychtýřek, příjemně nás může zahřát.'' Mávnu ocasem a kytku trychtýřku vytáhnu.
Jakmile se k misce dostanu, protože ji vytvořila (/vytvoří v příštím postu, skáču kvůli času> manipulace vlastní postavou) tmavá vlčice, nechám ji napustit dešťovou vodou a poté do ní trychtýřek vložím. ''Pár minut a příjemně nás zahřeje.'' Kývnu a dám misku doprostřed mezi nás. ''To počasí je hrozné co?'' Pootočím se a zahlédnu zajíce, kterého mají vlčice za sebou, ''My jsme o svůj úlovek přišli, vzal nám ho rys. Všichni predátoři se snad také stahují do hor, ne jen vlci.'' Začnu debatu.. Třeba se dozvím něco nového, než jsem se vydala na tuto pouť?

<- Most (Přes Temný les)

Trošku posmutněle se podívám do propasti jakmile jsem bezpečně na druhé straně. ''Jen tak? Tady? To to ti vlci nemohli mít tedy v hlavě v pořádku.. To kdyby se stalo mě...'' Oklepala jsem se a nedokázala jsem si představit, že by se mi to stalo.. Nakonec se vydám hlouběji do lesa a mířím k horám přes které jsem předtím procházela a měla jsem dojem, jako bych cítila svou sestru.. Ale zároveň to Nitocris nebyla, protože tu jsem zcela jistě nechala v poušti. ''Tak si slíbíme, že jakmile objevíme nějakou jinou lepší cestu, tak si to řekneme, hm?'' Navrhnu s povytaženým obočím. ''Až voda opadne, určitě mě přes zimu najdeš po většinou v poušti, nebo v její blízkosti kolem. Tak doufám, že až se rozdělíme, tak si mě jednou zase najdeš.'' Jak se mi s ním loučit nechtělo.. Byl tak fajn! I když většinou mlčel a celou konverzaci jsem vedla já. ''A kde případně najdu já tebe?'' Uculím se, ''Kdyby se mi zastesklo, nebo tak.'' Lákavá nabídka, no ne? Khan... Střihnu ušima a rázně se zastavím. A hledám odkud to šlo. To jméno už jsem slyšela! Jak to bylo? Khanfati?
Nakonec jsem nedaleko nás zahlédla jeskyňku a v ní malé světélka, která vyletěla a ihned vymizela, jako žhavé uhlíky, které déšť okamžitě smyl. Zvědavost byla zase silnější, než já. Podívala jsem se na Rodyho, ''Něco si chci ověřit.'' Řeknu a zamířím k oné jeskyňce. Opatrně nakouknu a tam dvě vlčice. Tmavá měla dost.. citová slova. Odkašlala jsem si, abych na sebe dostala pozornost, ''Omlouvám se, že ruším. Ale slyšela jsem slovo, které mě vskutku zajímá.. Khan?'' Nevěděla jsem, která vlčice to řekla a tak jsem se omluvně, ale zároveň zvědavě dívala na vlčice obě.

<- Severní hory (přes Luku, Les u mostu> ob tři)

Když jsme seběhli z hor, konečně jsem zpomalila a dovolila si ohlédnout. Rody byl v těsném závěsu za mnou. Zdálo se, že má dedukce se potvrdila, rys už za námi nebyl. Podívala jsem se na Rodyho, který vyzvídal. Zavrtěla jsem hlavou. ''Její drapy ucítím na těle asi ještě nějakou chvíli, o tom žádná.. Uměla se zarýt teda pěkně hluboko!'' Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Tím pokračujeme dál v cestě. Tak nějak podvědomě ho vedu na ostrov, kde sídlila moje smečka. ''Ale nic co se nezahojí.'' Kývnu nakonec a pak se podívám i já na něj, ''Taky si přišel o pár fešných chlupů, ale nic co nedoroste.'' Zašklebila jsem se pobaveně, ''Díky.. Nevím jak bych ji ze sebe bez tebe sundala. Myslím, že jsme si kvit.'' Já tě vytáhla z vody, ty mě ze spárů dravé kočky.
Došli jsme až k mostu. Neměla jsem ho ráda, ''Myslíš že existuje nějaká jiná cesta, než tenhle starý vrtkavý most?'' Otočím se na svého společníka a pak, hlavou namířenou vpřed do druhé půlky lesa, se jej snažím opatrně a přesto rychle projít.

-> Hraniční pohoří (přes Temný les)

× Ubraň úlovek 3/3
Bylo to vskutku děsivé, že mi ta kočka vysela na zádech a já jsem se ji snažila všemožně nějak shodit, a nakonec jsem jen pocítila úplný tlak na svém těle v ten moment, kdy na nás skočil i Rody a mě se jen tlapy podlomili a spadli jsme na jednu hromadu. Vysmekla jsem se a Rody se snažil kousat všechno co se dalo a jednomu kousanci jsem se sotva vyhnula, abych ho místo rysa neschytala já. Podívala jsem se očkem na zajíce a pak na divokou kočku, nakonec na Rodyho. Hodnotila jsem situaci.. ''Zajímá ho asi jen ten zajíc, pojď pryč!'' Štěkla jsem na svého společníka, popřípadně jsem se posnažila kočku odstrčit a sama se pak vydala na útěk. Bohužel.. Tentokrát jsme svůj úlovek obhájit nedokázali. Hory se zdáli bezpečným místem, ale začali se do nich stahovat nejspíš kvůli dešťům všichni..

-> Most (přes Luku, Les u mostu> ob tři)

× Ubraň úlovek 2/3
Když jedl Rody, tak jsem se taky tak nějak rozhlížela, abych mu nehleděla pod zuby jak si plní žaludek. Bylo to slušné. Jenže mojí pozornost strhnul onen rys, který si nejspíš brousil drápy a zuby na naši kořist. Mávla jsem ocasem a po očku sledovala Rodyho reakci. Zlekl se? Ne, jeden by řekl že by se i zježil, kdyby mu to mokrá srst jen dovolovala. Rys. "Je to něco jak fenek?" Zeptám se i přes hrozící nebezpečí, protože jsem prostě neznala takovouhle kočku. Jo, fenek byla pouštní liška, psovitá, ale nenapadlo k čemu jinému bych to měla přirovnat.
Sledovala jsem kočku očima a trošku se přikrčila, lehce jsem zavrčela, snad abych dala najevo, že zajíc je náš, ale jaká byla rysova síla? Jaké byly naše šance, ačkoliv jsme byly dva? Byl Rody silnějším, než já? Ubrání nás? Bude mě chtít vlastně bránit? Vzdychla jsem. Udělala jsem pár varovných kroků vpřed, ale kočka vystartovala a skočila po mě, pocítila jsem jak se její drápy do mě zaryly a já bolestně zakňučela. Sundej to ze mě proboha! Skákala jsem jak na rodeu, abych kočku se sebe sundala.

× Ubraň úlovek 1/3
Naše taktika ačkoliv nebyla zcela promyšlená se zdála účinná a Rody toho zajíce chytil a usmrtil, což bylo prostě skvělé. Spokojeně jsem doklusala k Rodymu a našemu úlovku, abychom si na něm i společně pochutnali.
Jeho gentleman gesto mě vnitřně zahřálo a nezažila jsem nikoho kdo by se až takhle choval ke mě, kromě mého milovaného bratra. "Díky." Kývla jsem mu tedy a postila se do jídla. Trvalo to možná pár minut, přeci jen odtrhnout maso a rožvýkat ho. Och, kdybys viděl naši techniku, asi by se ti zježili chlupy na zádech. Zasmála jsem se, což muselo vypadat komicky, u jídla se smát. Když jsem byla plná tak jsem poodstoupila a nechala jsem zase prostor svému společníkovi. Natočila jsem hlavu a jala jsem se pohledem prozkoumávat okolí. Můj pohled zachytil zvláštní pohyb, další zajíc to nebyl, jedině že by byl pěkně... kočičího typu. Rys na nás číhal. Ozývalo se zvláštní vrčení. Rysa jsem neznala, nebyly to zrovna pouštní kočky. Udělala jsem váhavý krok dozadu. "Co to u všech skarabů je!?" No zeptat jsem se musela!

× Ulov si na horší časy
Oceňovala jsem jak Rodion trpělivě vyčkával, než budu připravená vyrazit. Byl to poměrně tichý společník, a mě to nevadilo. Až mě něco napadne, dokážu pak toho napovídat za dva!
Vyrazili jsme ven z prozatímního úkrytu, který jsme měli a já jsem pocítila jak už jak-štač suchý kožich během pár sekund znovu nepěkně navrhl. Ještě nějakou chvilku jsme šli v tichosti, než to Rody přerušil. Otočila jsem hlavou směrem, kterým ukázal. ''Tak snad nestihne utéct moc daleko.'' Prohlásím na to a změním směr, tam kde to ukázal. Narovnám se a pak zase přikrčím a snažím se plížit, teda.. v té rovině, kterou bahno, které pod tlapami jenom mlaskalo, dovolovalo. Po chvilce jsem zahlédla i čerstvé stopy, které se teprve vodou zaplňovali. ''Zkusím to obejít a nahnat ti ho, jo?'' Zajíc. Byly mrštní a taky se asi stahovali do hor, aby byly ve větším bezpečí, než dole v nížinách.
A jak jsem řekla, tak jsem taky udělala.. Začala jsem stopy obloukem obcházet a pak jsem ho spatřila. Zajíc nervózně těkal ušima sem a tam. Udělala jsem ještě pár kroků a opatrným natažením hlavy jsem zkontrolovala, jestli mi ta cestička povede přímo k Rodymu. Když jsem si byla jistá, lehce jsem štěkla, abych ho upozornila k přípravě, zároveň jsem tím i zajíce vylekala a ten se vydal směrem k Rodionovi. Rozběhla jsem se za ním a snažila se mu z celé rychlosti a vytrvalosti co jsem měla zabránit změnit směr. Teď nebo nikdy!

Nakonec jsem usnula úplně a netušila jsem kolik času jsem prospala... Ale když jsem se probudila, byl tu. Neodešel. Což mě přivedlo k mé otázce na kterou jsem dostala odpověď. U té jsem se musela pěkně zasmát, protože co si budeme. Přišlo mi to vtipné, ''Tak to mě těší, když je nálada vtipkovat, lepší to být nemůže.'' Jo, byla jsem poměrně dost pozitivní vlčicí. Ironie mě tudíž nemohla vůbec rozhodit. Byla jsem na ní zvyklá a tak jsem věděla jak na to svým způsobem reagovat.
Na jeho otázku jsem kývla hlavou, ''Ano. Našla jsem pár léčivých bylin, které ještě nevzala voda a tak se pak budu moct vrátit domů a být připravená na zraněné.. Ale doufám, že žádní nebudou.'' Mávla jsem spokojeně oháňkou. Ano, víc než můj zdravotní stav, který byl mimochodem v pořádku, tak jsem se zajímala o léčivé byliny a ostatní vlky.
Pak jsem se spokojeně uculila, ''Mhm.'' Ušklíbla jsem se a postavila jsem se na všechny čtyři a popošla jsem blíže k vlkovi na kterého jsem se následně uculila, ''Nevím, ale můžeme to zjistit společně.'' Možná on to házel nepřímo, já jsem mu to nahodila zcela přímo. Mrk, mrk
Sbalila jsem si svoje saky paky, aka léčivé rostlinky, a jako první jsem vyšla do toho deště a můj suchý kožíšek byl... rázem zase mokrý.

Spokojeně jsem si oddechovala během odpočinku, a po očku jsem sledovala vlka. Chtěl odejít? No, jistě jsem ho nevyháněla, a pokud by do deště odešel, určitě bych ho nenaháněla. Byl dospělý a nezdál se zraněn, abych dále za něj nesla zodpovědnost. Ale.. zdálo se že se vrátil a usedl zpátky. Ale, ale? Je ti líto tu nechat bezbrannou vlčici? Znovu jsem zavřela oči a ještě se chvíli nechala unášet odpočinkem.
Trvalo to možná několik desítek minut, možná dýl, ale usnula jsem. Probudila jsem se až po nějaké době a on tu stále byl. Pomalu jsem se postavila a zívla jsem si, což následovalo i protáhnutí se. ''Vyspaný do růžova?'' Ušklíbla jsem se. Vypadal už i trochu sušší a tak jsem si jej zase lépe dokázala prohlédnout. Bílé odznaky jej lemovali, vypadal vskutku zajímavě.

<- Ostříží zrak

Tak jsem se pak nějak úspěšně tedy tou loukou probrodila a opět jsem se dostala k severním horám. Teď jsem už zdaleka viděla, že tyto hory nebyly tak vysoké jako ty u té rudé louky kde rostli Ruměnky. Ale co se potvrzovalo, tak hory byly zdaleka nejsušší místa a nejvíc bezpečné. Takhle se to aktuálně jevilo.
Možná se do hor stahovali i kořisti? Oh, neměla bych něco i ulovit? Nejdřív zkontroluji vlka a pak dle toho by se mohlo třeba něco ulovit. I on jistě bude mít hlad. Ale poté už jistě se musím vrátit, abych se podívala na ostatní... Od původních plánů mi malinko sešlo, ale mám udělané nějaké zásoby na různá zranění a tak! Což bylo dobře, ne?
Horko-těžko jsem našla tu jeskyňku ve které jsem tmavého vlka nechala a vešla jsem dovnitř.. Spal, stále spal. Úlevně jsem se usmála.. A chvíli jsem se přesunula do lehu také, prošla jsem velký kus a tak únava znát byla. Neusnula jsem tvrdě, odpočívala jsem.

<- Nejvyšší hora (přes Rokli)

Obejít horu bylo v rámci možností suché. No, když nebudeme počítat vodu neúnavně padající z oblohy. To je hnus. Hnus velebnosti! Cesta zpátky znamenala i to, že jsem musela zase plavat. A tak jsem opět prostě plavala, mhm.
Po překonání vody v rokli, mě opět čekala chůze ve vodě. Jindy to mohli být jistě takové pěkné louky, palouky a kdo ví co všechno, plné života a nejrůznější kořisti, ale teď to všechno bylo zničené a ani jsem si nedokázala představit jak to bude vypadat až voda opadne, to bahno, zničená půda.. Bylo mi to tak všechno líto..
Vzdychla jsem a procházela jsem tedy dál. Blížila jsem se opět tedy k hoře kde jsem předtím Rodiona zanechala a doufala jsem, že se nic nezmění na tom, že byl ponechán v bezpečí. Měla jsem ho vlastně nechat samotného? Byl značně unavený.

-> Severní hory

<- Červená louka

Z louky jsem zjistila, že vlastně dál pořádně nevede, kromě jakésiho portálu a tedy, minimálně s novou zkušeností, jsem se vydala zpět směrem odkud jsem přišla. To znamenalo opět túru do hor! Ale už mi to ani tak nevadilo. Hory aktuálně znamenali to jediné v čem jsem nemáchala tlapky ve vodě po kotníky, potažmo na některých místech po kolena a nebrodila se bahnem. Uh.. Kdy tohle počasí už skončí? Zdálo se být opravdu, ale opravdu nekonečným!
Vycházela jsem tu horu nahoru... A pak zase dolů k té rokli, kde mě opět čekali plávání. Teoreticky jsem mohla to zkusit tím portálem, ale ještě co já vím kam vedl? To mi ještě nikdo neřekl.. A navíc jsem slíbila, i pro můj lepší klid že se zajdu ještě na Rodiona podívat!

-> Ostříží zrak (Přes Rokli)

5/5
Pokračovala jsem vytrvale za Atreasem, že z něj vydoluju povícero informací, ale jak se zdálo... Že se jedná o ruměnku, že roste jen zde v tomto období, že se to tu brzy zaplaví, že letos už hezčí už letos nebudou... Dokáže vyléčit cokoliv a.. je povoleno si udělat jejich zásobu, protože se jistě budou více než hodit během těch záplav.
Nakonec jsem tedy nahánění vlka přeci jen vzdala. ''Děkuji za tyto informace, jistě je využiju v dobrém rozpoložení.'' A v jakém jiném taky Ushari? To bylo trapný...
Rozhlédla jsem se a dala jsem se konečně do sběru těchto květin. V hlavě jsem si napočítala počet členů smečky, plus Rodiona kterého jsem slíbila ještě navštívit jednou, a tolik jsem jich natrhala. Sledovala jsem nedaleko Xandera, který vlčicím věnoval jakýsi košík? Hm, ten by se mi taky hodil.. Ale nakonec jsem tedy nadbytek přenechala Atreasovi a já si nechala u sebe pouzé tři, které jsem vložila k Hlučině a Trychtýčku.. No, větší kapacitu jsem už neměla a tak je to to jediné co nejspíš do pouště k ostatním budu moct přinést.

-> Nejvyšší hora

4/5
Dohnala jsem vlka, ''K čemu je dobrá?'' Na předchozí otázku jsem pro teď nijak nevytahovala, už to šlo. Dokáže vyléčit cokoliv? ''Tak to je opravdu škoda že roste jen touto dobou a jen tady, ne?'' Střihla jsem ušima. No, každopádně jsem se konečně jala! Konečně jsem začala mu pomáhat se sběrem. Možná bych si opravdu dle jeho slov měla udělat zásobu? Proč měl ten kotlík takový drahý!? To bych z něj všechno dokázala udělat, hmph. Odfrkla jsem si trochu naštvaně v duchu. Ale jistě bych to dokázala použít tak či onak!? Dost pravděpodobně. Jsem přeci léčitelka, ne? Musím se naučit se zdejší flórou pracovat přece jakkoliv, abych si svoje bývalé jméno znovu tady obnovila.. Oasis.. naděje.. Tou jsem doma vždycky byla a přála bych si aby mě tak viděli i tady. Už jsem tady stihla poznat snad spoustu bylin a tohle byla prostě šance se naučit toho ještě víc.

3/5
Pokračovala jsem v prozkoumávání rozdílu mezi mákem a ruměnkou. Květy byly rudější. Máky měli na svým stonku takové.. kousky srsti nebo jak to nazvat, chmýří? Možná... Ruměnka naopak zase byla zdá se čistá a zelené listy měla kolem sebe ve hvězdicové podobě. Mák měl také uvnitř sebe černé místo, zatímco rudé okvětní lístky ruměnky se zdáli zcela čistě rudé.
Nakonec jsem se jala o tom pomoc Atreasovi některé z nich posbírat. ''A není možné je třeba zasadit i jinde, aby rostli na vícero místech?'' Navrhla jsem, ale odpovědi se mi nedostalo, neboť jsem si všimla že mi vlk během svého sbírání a mého průzkumu celkem poutekl zase trochu dál.. ''Uh.'' Zamrkala jsem překvapeně, odmítala jsem se hned vzdát! Kéžby ten vlk se rozmluvil ještě víc!