Příspěvky uživatele

< návrat zpět

× Zamiř do bezpečí
<- Modrák (Přes Kvetoucí)

S tím jsem se pak přes louku vydala k horám. Louka byla celá rozmočená a určitě ne příliš bezpečná. Začínala jsem se bát toho že koryta řek přestanou za chvíli nápor vody zvládat a skutečně se vylejí. A já chtěla jsem být co nejdřív odtamtud!
Po louce jsem se vydala rychle k horám. Našla jsem si vyšlapanou cestičku, která přes hory vedla. Ač se tu proudy vody skutečně proháněli směrem dolů, pořád mi to přišlo bezpečnější, než takové nížiny ve kterých jsme byly.
Nahoře jsem cítila spoustu pachů, možná až příliš a to byl jasný varovný signál. Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem pořádně neviděla,
Jeden pach... ''To už mě snad ten déšť i šálí smysly?'' Zkusila jsem zavětřit znovu. Pachy se dost míjeli a spolu s vodou dost štípali v čenichu, a tak jsem nedokázala nic určit stoprocentně, ale měla jsem pocit jako bych...Zavrtěla jsem hlavou a tím jsem se po cestičce vydala zase na druhou stranu luk.. Jak to vypadalo za mostem? Taky tam byly takové problémy?

-> Nížina hojnosti

× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Pokus se plavat
<- Namarey (Přes Kvetoucí)

Odešla jsem z pouště a byla jsem celkově překvapená z té spouště, která tu všude byla. Louka byla z velké části už pod vodou, o tom žádný pochyb... Snažila jsem se tak nějak vyhýbat největším loužím, abych do nějaké nezahučela, nebo tak.. Jednu menší jsem chtěla přeskočit! Udělala jsem pár kroků až k okraji ''AAA.'' Jekla jsem v moment, když místo abych se zastavila a připravila ke skoku jsem zhučela do vody. Kopala jsem tlapami celkem zmatečně a snažila se zachytit zase pevné půdy. Možná jsem se párkrát vody nalokala, než jsem se z vody vydrápala. Pravděpodobně se už zdejší řeka začínala stávat nezvladatelnou a já měla ještě dost štěstí že se mi podařilo dostat se z ní ven... Podívala jsem se na to, inu.. zpět to bude asi pak jednodušší obejít... No ale pokračovala jsem teď dál.

Došla jsem až k velkému stromu, který stál mimo les, ale přesto se tu tak pěkně tyčil. Stála u něj vlčice. Sbírala hřiby, které tu rostli. Nojo, díky dešťům teď asi hojně porostou, že? Ale proč je sbírá v takovém nečase? ''Co je za houbu?'' Odpověď mi přišla ihned, Hlučina. ''Jedovatá jo, když se přežene.. Hm, zajímavé.'' Prohlédla jsem si ji víc zblízka, ''Co vidí? Takže ovlivňuje myšlení, nebo tak.'' To už jsem si řekla spíš pro sebe, ''Smím?'' Vlastně jsem nyní odpověď nečekala a jednu jsem si utrhla a uschovala. Třeba ji pak můžu ukázat ostatním ať vědí, kterou houbu v lese jíst by opravdu neměli.
A s tím jsem se vydala dále..

-> Hraniční pohoří (Přes Kvetoucí)

Tiše jsem souhlasila se slovy Zohara, ale jinak jsem se k tomu netvářila. Pak jsem se trochu snažila změnit téma i na aktuálnější situaci, jako rodinné drama by se také mělo vyřešit, ale abychom se za chvíli snad i na poušti neutopili. Takové tekuté písky... To jeden zažít fakt nechtěl!
Ale to co chřestýš opravdu nechtěl... Podívala jsem se na Nitocris, která se začala bránit dvakrát tolik. Povytáhla jsem obočí a podívala jsem se jejím směrem, ''Drahá sestřičko, myslím že my dvě jsme nikdy žádný pořádný neshody neměli. Doma. Když ses tu objevila, měla jsem jen strach, aby se tu neopakovalo Zoharovi to co doma.'' Navíc kdybys věděla, že byl znovu ještě nějakou dobu pryč a vrátil se až nyní! Kdybys byla na mém místě! Přesto jsem se k ní znovu usmála, ''Jak říkám. Každý si zaslouží druhou šanci a Zohar se ti vyjádřil, že je ochoten ti druhou šanci dát, to je pro mě velmi důležité, stejně jako tak to, že si otevřela oči, že chceš být sama sebou. Cítíš se být samcem? V pořádku, cítíš se že tě vyháníme? Taky v pořádku, ALE,'' Na to ale jsem dala opravdový důraz, protože to byl fakt a už jsem ji ho říkala předtím, když celá tahle konverzace začala, ''Nikdo tě nevyhání, já jsem ráda že vás tu všechny mám. Jenže pokud se takto cítíš, nemůžu ti tvůj názor odepřít, pokud si myslíš toto. Já osobně si přeji, abychom tu dokázali všichni společně být, bez výčitek, jako rodina. Samozřejmě že si to přeji, ale taky je naší novou rodinou smečka Namarey. Já bych tu klidně stála i další hodiny a snažila se tohle vyřešit, ale sami víte co voda s pískem udělá.'' Povzdychla jsem si.

Vyslechla jsem si samozřejmě názory, Zohar se zdá být celkem zkušený s tím co voda dělá v horách. Což byla zase pro mě novinka. Že by ten svět kde byl nějakou dobu uvězněný sídlil v horách? Naklonila jsem trochu hlavu a přikývla jsem. Vyslechla jsem si i názor Morpheuse, který spíš.. zněl jako kdyby mluvil do prázdna, ale i jeho slova jsem vzala v potaz a samozřejmě také ten od Nito. ''Měli bychom se pro teď rozdělit.'' Dodala jsem pak, ''Slibuji, že tohle téma dořešíme jakmile přestane být krize, ano?'' Můj pohled se zakotvil především na Nito, aby to opět nepochopila jakoby mi na jejím názoru nezáleželo, ''Záleží mi na tvých pocitech, stejně tak jako na těch Zoharových.'' Dodám ještě. ''Teď se vrhněme na to, udělat zásoby, najít nějakého dalšího člena smečky a najít bezpečný a suchý úkryt, kde to můžeme společně přečkat.'' Věnovala jsem každému z nich pohled. Můj pohled skončil na Morpheusovi, ''Pokud se má sestra rozhodne zůstat, a já doufám že ano, jistě budeš mít také zájem ukázat se, že bys o členství ve smečce stál ne jen kvůli ní, ale i sobě a tak se nám v tuhle chvíli tvoje tlapka k dílu bude hodit.'' Promluvila jsem k němu vážně, ale přesto jsem neztrácela přívětivý hlas,nebyl to rozkaz, byla to žádost o pomoc.

Když tohle bylo následně pak vyřešeno, a já doufala že tedy ano, pod příslibem že se to později dořeší finálně, ''Držte se prosím v bezpečí, když se nesejdeme na území, sejdeme se v tamtěch horách ve snaze že jsme našli suchou jeskyni.'' Poukázala jsem tlapkou na hraniční pohoří.
A tím jsem se pak rozloučila, a vyrazila z pouště ven.

-> Modrák (Přes Kvetoucí)

× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy (ve čtyřech vlcích)

Během našeho rozhovoru se k nám přikradl černý vlk. Nitocris nám jej představila jako onoho Morpheuse, se kterým by si přála zůstat a chtěla kvůli němu i odejít. Naslouchala jsem jejím slovům, ale i těm jeho. Vypadalo to že mu skutečně záleží na jejím štěstí a jejich slova se příjemně doplňovala. ''Ráda tě poznávám, Morpheusi.'' Dodám tedy prvně k černému vlku, ''Je pravdou že na smečkové území bys neměl tak neohrabaně vstoupit, ale pokud bys skutečně zůstal u zájmu kvůli mé sestry vstoupit, jistě se to dá přehlédnout.'' To byla první věc, kterou jsem k němu měla na srdci.
Zohar, ten i k mému překvapení vyjádřil to, že by mohl být ochoten dát ji šanci. Úlevně jsem se usmála a u toho jsem poslouchala slova Nito. Že se o sobě vyjadřovala jako o samci.. to se tak cítila? Ach, ach... ''Jistě na to bude příležitost, abyste se víc poznali, než tě pustí do těsné blízkosti Nito, ale nyní bychom se mohli také věnovat i jiné věci.'' Čas změnit téma? ''Jistě jste si všichni povšimli, že pouští také prochází tohle nepříjemné počasí. Serbia s Peisiou, Merlin a Akros a také Zephir a Sonora se stále neukázali a už je to nějaká chvíle co jsem je viděla naposledy, ještě než přišli tyto deště.'' Zvážněla jsem jiným způsobem, Sivatag stál opodál naší skupiny, ale zbytek smečky? ''Měli bychom zvážit asi se vydat je najít. Ale možná najít nějaké zásoby, lovit. V případě že se i Oáza přeplní, dost možná přestěhovat se do těch hor nedaleko. Nelíbí se mi tohle počasí a to ne jen z důvodu, že jsme jej ještě nezažili.'' Alespoň tedy já ne. Tohle u nás doma nehrozilo.

Věděla jsem že to přijde, že hned jakmile zmíním jeho jméno, že Zohar začne pomalu pěnit. Stáhla jsem uši k zátylku a pomalu jsem se jala k němu přiblížit, abych se mu dostala co nejblíž a snažila se jeho vztek uklidnit. Věděla jsem, že ač by se vztekal sebevíc, nikdy by neublížil mě. A to byla kolikrát jediná záchrana. Alespoň to byl pro mě ten nejvíc ověřený trik. ''Zohare... Zvládneme to. Tak jako vždycky.'' Zašeptala jsem. Věděla jsem, že to je pro něj bolestné, věděla jsem, že přijmout je tady je pro něj velká zkouška. Věděla jsem, že... to potřebuje čas.
Čas pomalu pokračoval, stála jsem v jeho blízkosti tak dlouho jak bylo potřeba.. Nebo aspoň tak by to bylo, kdybych neslyšela své jméno a tak jsem zvedla pohled. Nitocris, Vážně sis nevybrala zrovna tu nejlepší chvíli pro tyhle slova Nito... Lehce jsem přivřela oči na znak toho, že tohle nebyl zrovna ten nejlepší čas, když Zohar pěnil. Odtáhla jsem se od něj, protože jsem věděla, že před nikým jiným tohle nesnesl. Bylo to jen naše, jen mezi námi.
Předstoupila jsem mezi Nito a Zohara, ''Nitocris.. Tímhle opravdu nedokážeš Zoharovi tvou touhu napravit minulost, či se jej pokusit pomalu poznat z jiné stránky, než té kterou zvěstovala naše matka celé smečce. Nebo snahu si snad získat jeho důvěru, ač by to šlo jen velmi pomalými krůčky,'' To zaprvé. ''Je v pořádku vědět, že názor naší matky byl názorem celé smečky a byl špatný, ale tady..'' Podívala jsem se i na Zohara, Dlouhou dobu jsem jen já věděla že názor matky je špatný. Až nyní někdo teprve otevřel oči. Poprvé za dlouhou dobu. Na kterého jsem se i usmála, ''Tady to není jak to bylo u nás doma. Máme tu nový domov. Všichni můžeme a zasloužíme si mít druhou šanci.'' Můj pohled se opět vrátil k sestře ke které tyto slova byly převážně mířené, ale samozřejmě jsem chtěla, aby to zkusil i Zohar.. Nemusel hned. Časem.
Podívala jsem se sestře hluboko do očí, ''Pokud si přeješ odejít za.. tím Morpheem, máš mé svolení jako sestry. Ovšem budu ráda když si to upřímně vyjednáš samostatně se Serbiou, nenechávala to jako vzkaz po nás do dalšího srazu.'' Mávla jsem oháňkou a narovnala jsem se, s tím že jsem i tiše povzdechla a oči přivřela, ''Ale také jako sestra, doufám že se rozhodneš
v tu chvíli správně a nebudeš svého konečného rozhodnutí litovat.'' Říkám druhá šance, jo? Ne třetí..
S tím jsem se zařadila vedle opět vedle Zohara a doufala jsem, že má blízkost jeho reakce dokáže.. alespoň mírnit. Dobře, klidně se pak poperte, ale prosím, na území ne! Nemusí to vidět Serbia, nebo snad příchozí Peisia, Kde vázne? Začínám se o ní bát..

<- Duny

Usměji se, znovu, když zmíní že je rád že je zpět. ''Ani si nedokážeš představit jak ráda jsem já, že jsi zpět. Předtím jsme na sebe skoro neměli čas, jakmile jsme se tady po takové době viděli a pak si...'' Vzdychnu a zavrtím hlavou, pak jej ještě jednou ťuknu čumákem do tváře, ''Ale jsi tu a já jsem šťastná.'' Slastně vydechnu.
A tím jsme se postavili a pomalu se vydali na odchod.. Jemu se moc nepozdávalo, že bychom snad měli jít hledat mimo poušť a chtěl se vrátit, ''Um..'' Natočila jsem hlavu na stranu a rychle jsem jej dohnala, ''Asi bys měl vědět, že..'' Je mi tak líto mu hned kazit dobrou náladu! ''Je tu i náš strýc.. Sivatag. Ne jen Nitocris.'' Povyprávěla jsem mu během cesty pouští, ''Já vím, že... tvá minulost byla těžká.. Nežádám tě o to abys někomu z nich odpustil. Jen.. neskoč jim hned po krku, jo? Kvůli mě..'' Zamrkala jsem prosebně a lehce to podtrhla ocasem. Já jsem byla ráda, že se mi tu rodina postupně objevovala, ale Zohar.. Ten byl pro mě tady ze všech nejdůležitější.. ''Jednou budeš mít tu sílu jim všem ukázat, že si někdo víc, než v tobě vždy viděli.''

Naklonila jsem hlavu, ''Mhm.'' Přikývla jsem, ale nakonec jsem tou hlavou musela i však nesouhlasně zavrtět, prostě takové zamyšlené kolečko hlavou. ''Ano, ale i ne.. Že to byl nějaký portál co prostě si vzal někoho za to aby tu mohla ona přijít...'' Nějak takhle to říkala, ne? ''Ale říkala že ji to mrzí, že takhle si to nepředstavovala a taky že doufá že bys to dokázal zprovoznit a dostat se zpátky.'' Usměji se k němu a ještě jednou se k němu přivinu. Když však pak zmínil Merlin.. Povytáhla jsem obočí a odtáhla se, ''Merlin? Neviděla jsem ji od posledního srazu..'' Zkoumavě jsem si jej prohlédla od uší až k tlapám a zase zpět. ''Hm, jistě bude ráda..'' Ale to už jsem říkala, při jeho otření jsem lehce zavrněla a opětovala jsem mu jej. ''Můžeme se jít někde po ní podívat co říkáš? Ale na území není, odtamtud jdu. Měl být sraz, ale nikdo zatím nedorazil a ten déšť..'' Znovu pohlédnu na oblohu. ''Najít je všechny.. Snad se nikomu nic nestalo.'' A musím přivřít oči, pak jsem pohnula pohledem zpět před sebe. ''Už nejspíš několik dní..'' Vydechnu zamyšleně. A tím jsem se postavila, připravená vyrazit.

-> Namarey

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí - 1b
Byl to on a já pořád nemohla uvěřit svým očím. Takhle.. ji říkal pouze on. Přesto se mi zdál jeho úsměv jiný.. Byl šťastný, ale zároveň ne. Ale to mi jistě poví i sám až bude chtít, pro teď.. ''Ráda tě vidím.'' Přikývla jsem a přišla k němu blíže. Předtím jsme nebyly sami, předtím po našem prvním rozloučení jsme na nic neměli příležitost. Teď jsme tu byly sami dva. A prostě jsem ho šla obejmout. ''Aspoň měla ta Tundra v jedné věci pravdu, že ten portál půjde zprovoznit, aby ses dostal zpět.'' Mávla jsem spokojeně ocasem a čumákem se jej dotkla tváře.
Jenže čas kvapil, bylo tu to abnormální počasí.. ''Zrovna jsem se chtěla vydat z pouště a zkusit najít Peisiu, či kohokoliv dalšího. Hladina v oáze stoupá díky děšťům.'' Poukázala jsem na tmavá mračna, které pravděpodobně v tuhle chvíli sužují celé ostrovy a vytrvale z nich pršelo. ''Půjdeš se mnou? Peisia tě jistě také ráda uvidí.'' Byly naposledy spolu a Peisia byla první koho jsem zažila že se k Zoharovi chovala hezky, bránila jej před jejich sestrou, která se zjevila prvně. ''Doma jsme nikdy nemuseli čelit takovým dešťům.. Je to divné a nedokážu si vůbec představit co nás čeká.'' Měla jsem z toho počasí opravdu starost.

<- Namarey (Přes poušť)

Kráčela jsem pouští a hledala jsem byť jen jediný náznak po jiných členech smečky, ale ne a ne narazit na někoho.. Pravděpodobně bych se měla vydat z pouště ven.. Ale!
Začala jsem čenichat, protože ten pach! Přes vítr byl slabý a nepatrný, ale rozhodně ne starý. Nebyla jsem si jistá úplně směrem, ale snažila jsem se následovat stopu postupně. A nakonec..
Musela jsem několikrát zamrkat.. Tohle.. Naklonila jsem hlavu. Byl to on? ''Zohare...'' Když by mi to snad jen trochu vítr a zrnka písku v očích dovolili, viděla bych lépe. Možná bych ji začala radostí brečet, ale nesměla jsem! Ale.. ''Bráško.. Ty ses vrátil, ty ses dokázal vrátit!'' To snad nebyla ani pravda a Cleopatra si ze mě začínala dělat legraci!?

Označili jsme kousek hranic, a nakonec jsme tu zase tu zůstali sami dva. Usmála jsem se k němu. ''Ano. Už jsi zase doma.'' Mávla jsem letmo ocasem a rozhlédla se okolo.. Na poušť.. Celkem hodně pršelo.. Nelíbilo se mi to.. ''Strýčku. Musíme najít Peisiu, nebo Serbiu. Oáza se příliš plní vodou..'' Tohle může být nebezpečné. Podívala jsem se smrtelně vážnou tváří. Znovu jsem mávla oháňkou, to jsem nejvíc dělala když jsem začínala být nervózní.
Půjdu tam odkud jsme přišli, ty se podívej tamtím směrem.'' Ukázala jsem a letmo se o něj otřela na znak 'hodně štěstí.'
Zrychlila jsem do kroku, ale znak toho, že by někde měla být Serbia nikde. Snad ji později najdu. Musela jsem jít prozkoumat okolí. Najít i Merlin, nebo tak. Neměl být sraz? Co když se jim něco stalo?

-> Duny (Přes Poušť)

VÝPLATY
za Zaří

Jméno vlka: Igor
Počet postů: Herní příspěvky během období 1. 9. - 30. 9.
Postavení: Aktuální herně odehrané postavení
Povýšení: Pokud jste byli tento měsíc povýšení a máte to herně zahrané, můžete si napsat o jednorázovou odměnu
například -> povýšení ze sigmy na kappu
Funkce: Aktuální herně přidělená funkce / funkce, kterou byste chtěli pro vašeho vlka
například -> hlídač / chtěl bych být hlídačem
Aktivita pro smečku: Co jste pro smečku udělali? Zachránili jste někoho? Sdíleli jste užitečné informace s členy? Plnili jste svojí funkci? (např. jako hlídač jsem označil hranice smečky)
Krátké shrnutí (i rychlohry): Všechno co jste za tento měsíc stihli zažít
Smečková minihra:

Do půlnoci 8. 10. 2024

Sonora popisovala svůj domov, ''U nás v poušti také nikdy nevládla zima.'' Řekla jsem s přikývnutím. Takže jsem chápala její obavy o tom, že cestu skoro nezvládla, taky jsem si málem prošla infarktem. ''Myslím že v zimních obdobích se bude moudré držet v okolí pouště, případně v úkrytu bychom mohli začít používat ohniště pro zahřátí.'' Uvažovala jsem nahlas, možná to navrhnu Serbii.
Všimla jsem si pohledu Sonory. ''Kdo nahoře, smím-li se ptát?'' Pozvedla jsem zvědavě obočí. Komu, nebo čemu vlastně věří?
Strýc se zatím rozvyprávěl o tom, že ano, že by to bylo zcela přirozené, kdyby opět se ujmul obrany, ale.. chtěl si nejspíš zachovat pouto poutníka, patřilo to k němu. ''Jistě. Promysli si to. Pokud tě srdce táhne k tomu, abys většinu času cestoval po ostrovech, jistě ti to nikdo nebude zazlívat, ale tentokrát už bys musel chodit v pravidelných intervalech do smečky se hlásit.'' Zauvažovala jsem. Rozhodně jsem ho nechtěla přikovat na jednom místě, jen proto že jsem ho přesvědčila že se přidal do Namarey.
Sonora se ptala jaké pouto mezi námi je, na to už Siva odpověděl sám. ''Ano, jednu dobu se o nás s bratrem hodně staral. Ještě tu později budeš moct narazit na Nitocris. To je moje sestra..'' Zmínila jsem. Oh.. teď se možná zeptá na bratra? Tolik mi chyběl... Vrátí se někdy?
Navrhla také to, že území můžeme znovu přeznačkovat, když už u nich budeme. ''Skvělý nápad.'' Přikývla jsem. ''Klidně se můžeme rozdělit ať to jde rychleji, hranice by měli jít povětšinou cítit, tak je stačí na slabším místě obnovit.'' Usmála jsem se. Územím jsme skrz na skrz prošli, ''Později se můžeme sejít znovu u oázy a vzala bych vás do úkrytu.'' Dodala jsem ještě. Sama jsem v něm nebyla ještě, takže to bude i pro mě premiéra, ale to jsem nemusela zmiňovat úplně nahlas, že?

<- Poušť

Xandera a Serbii jsme nechali za sebou a pomalu překročili hranice smečky. Přemýšlel jsem. Pak jsem se podívala po Sonoře, která se první ujala slov. Měla zvláštní mluvu. I její vzhled byl jiný než jsem znala, nevypadala úplně jako běžný vlk. Ale stačilo mi že je schopná. Takhle se Namarey dá dohromady s takovou skvělou Alfou jako byla Serbia co se snaží smečku obnovit. Našla jsem tu skvělý domov. Přišla s otázkou, ''Tak bohužel z tohoto hlediska mnoho nepovím. Když jsem se přidala, tak si Serbia zrovna převzala roli Alfy, protože původní zakladatel nechal smečku jejímu osudu.. Zmizel. A tak můžu asi říct, že ses přidala téměř od nové pomalu se obnovující Namarey a teprve se vše bude postupně navazovat.'' Usmála jsem se k odpovědi. ''Jestliže jsme teda byly všichni členi na posledním srazu, je smečka čistě pouštních vlků, protože žijeme v poušti. O nějaké speciální víře nevím.. Naše rodina, což je aktuálně většina členů hádám, žádnou speciální víru nemá. A Serbia žádnou nepředhodila.'' Odpověděla jsem i na druhou otázku, ale také zrovna ne úplně s jistým hlasem. Nebyla jsem si zcela jistá, ale určitě jsem netušila o žádné speciální víře. ''Od minulé zimy. Byl to poměrně šok..'' Zasmála jsem se, '..zjistit, že existuje i jiné počasí než teplo a horko v poušti. Takže asi nikdy nezapomenu na svůj první sníh a mrazy.'' Švihla jsem ocasem. A mimo poušť už pomalu začínalo počasí opět chladnout.. ''A co bys o sobě prozradila ty, drahá Sonoro? Máš velice zajimavý přízvuk a stavbu těla, takového vlka jsem ještě nikdy neviděla.'' Usmála jsem se.
Však ani na svého strýce, který šel vzápětí za námi jsem nezapomínala, ten kráčel až nezvykle tiše. A tak jsem do něj drcla po chvilce, ''A co ty mlčíš, hm? Máš ty v plánu nějakou speciální funkci, kterou bys na srazu pak Serbie přednesl? Vždy jsi smečku bránil.'' Usmála jsem se. Rozhodně jsem ho z konverzace nechtěla vynechat.
A vším tím mluvením jsem došli až k blízkosti oázy, Z jednoho hraje hranic jsme došli k druhému. ''Tady v okolí se již postupně by měli obnovovat hranice smečky, vždy jednou za čas, když pachy začnou slábnout, aby případní návštěvníci oázy měli přehled o tom, , že zde žije smečka a neměli zde na území nezvané hosty.'' Což bylo asi celkem logické, ale.. to nevadí. Opakování je matka moudrosti!

Trpělivě jsem čekala na to, co Serbia poví. Sivataga naštěstí přijala a měla jsem radost. Měla jsem ve smečce dalšího člena rodiny. Pak se ujmul slov Xander, který popsal svůj úkol od své Alfy. Serbia tedy nakonec pohled věnovala mě a tak jsem zpozorněla. Požádala mě o provedení Sonory a strýce, na což jsem tedy přikývla. ''Zajisté.'' Usmála jsem se a podívala se na Xandera, ''Hodně štěstí s tvým úkolem Xandere, měj se.'' Střihla jsem uchem na rozloučenou a pak se podívala na Sonoru i na Sivataga, ''Začneme od hranic směrem k úkrytu.'' Prohlásila jsem a vedla jsem je blíž směrem k hranicím smečky. ''Jestli je něco přímo na co byste se i chtěli zeptat, neváhejte. Na co budu znát odpověď, na to vám odpovím. Ale sama jsem tu jen chvíli, ale pár věcí už jsem asi stihla poznat. Kromě toho věřím, že brzy bude zase sraz a do té doby si můžete rozmyslet nějakou funkci, kterou byste chtěli vykonávat. Já osobně jsem léčitelka.'' Začala jsem alespoň se základním vysvětlováním. ''Teda, zdejší flóra je dost rozmanitá od té z pouště kde jsem vyrostla a učila se. Ale postupně se i na tu zdejší snažím přijít.'' Zasmála jsem se..

-> Namarey

Xander a Sivatag
Přikývla jsem na Xanderovu odpověď jakože ji chápu. ''Ano. Místní Namareyská smečka v poušti.'' Odpověděla jsem, a vítr mi kromě písku do čenich zavál pach Serbie ještě s někým. ''Tak jo, jestli chceš, zrovna nedaleko se nachází naše Alfa. Jistě tě ráda vyposlechne.'' Usmála jsem se na něj a pak na Sivataga, ''A tebe jistě také strýčku.'' Ušklíbla jsem se pobaveně.
Xander byl trochu nesvůj díky tomu všemu co nyní řekl o svých dětech, měl o ně strach.. Chtěl abych je požádala aby se vrátili domů, když bych je potkala. Soucitně jsem přikývla, ''Jistě, můžeš se spolehnout, že bych je navedla.'' A lehce, povzbudivě jsem do něj šťouchla, ''Neboj, možná jste se pohádali, netuším, ale znáš děti, urazí se, na chvíli zalezou a pak se vrátí.'' Mrkla jsem. No, realitu jsem tedy rozhodně neznala.
To už pak Sivatag se chtěl vrátit k tématu démonů a mrtvých, protože to jsem.. nějak úplně přešla. Natočila jsem hlavu při té odpovědi Xandera, ''Tyjo. Něco už jsem o tom slyšela. Teda ne zrovna o tomto, ale tak že na těchle ostrovech je možné fakt vše... Vidět mrtvé.. Hlavní je, že jsi z toho vyvázl pořádku.'' Pak se můj pohled otočil na Sivataga, ''Tady bude tvůj život asi veselejší, než jen obyčejné toulky po světě.'' Zasmála jsem se a pak se konečně vydala za pachem.

Serbia a Sonora
Nešli jsme směrem k území ani nějak daleko a na Serbiu s neznámou vlčicí jsme narazili. Lehce jsem před Serbiou sklonila hlavu na znak respektu, ''Zdravím tě, Serbio. Vedu zde svého strýce Sivataga, který by rád vstoupil do smečky. A také svého přítele Xandera, prý má zde úkol od své Alfy.'' Přednesla jsem, proč s dvěma cizinci, pro ní, kráčím směrem k naším hranicím smečky.
Pak se můj pohled přesunul na neznámou vlčici, předpokládala jsem, že ji Serbia přijala a teď ji provádí po území. A tak jsem se na ní usmála, ''Těší mě, jmenuji se Ushari. Doufám že se ti Namarey bude líbit.'' Navíc vypadala jako typická pouštní vlčice, a tak jsem prostě vsadila na jistotu, že se jednalo o novou členku smečky. A když ne... No, nechám se opravit, vždyť o nic nešlo.