Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem celkem radostná z toho, že jsem Xandera viděla a mohla jsem ho se strýcem seznámit. Když ten však vypustil svůj vtip o červech, šlehla jsem po něm pohledem. Ale naštěstí to ovšem Xander vzal celkem v pohodě a tak jsem nad tím v duchu mávla tlapkou, Pro tentokrát.
Trošku jsem však při odpovědi Xandera zastřihla uchem, ''Jakýpak úkol ti mohl dát v poušti. Můžu ti nějak pomoci?'' Pozvedla jsem pomyslně jedno obočí vzhůru a byla jsem zvědavá co z tmavého vlka vyleze. Pak také popsal svou dceru, jeho popis zněl celkově opravdu na něj, ''Hm, nikoho takového jsem neviděla, a asi bych si ji nespletla. Třeba jste se zrovna minuli, no.. možná i já. Teď jsem se tu zrovna vrátila a mířím se strýcem do smečky.'' Přikývla jsem na svou vysvětlenou. Žádnou Vittani jsem neviděla.
Na jeho dotaz jsem zavrtěla hlavou, ''Bohužel.. Moc toho nebylo.. Méně, než bych určitě chtěla.. Ale rozhodně mezi zajímavé patří Váčkovka. Že ji tu zasadili z jiného světa, aby pomáhala vracet magii ostrovům, které postupně svým užíváním spotřebováváme.'' Pokývla jsem rameny, ale nedokázala jsem ji popsat víc, aby si ji vlci dokázali pořádně představit. Pak jsem se podívala na strýce, ''Promiň, chtěla jsem tě vzít za Serbií a pořád se se mnou někde zdržuješ.'' Zasmála jsem se během té konverzace. Rozhodně jsem nemínila jej z konverzace totiž vůbec vynechat!

<- Temný les

A tak jsme pokračovali postupně dál, až se půda změnila v písek. Lehce jsem zamávala ocáskem. Vždycky jsem se tak ráda vrátila mezi tyhle tuny a tuny písku, bylo to mým životem. ''Neboj, Serbia se ti bude líbit.'' Podotkla jsem jakmile jsem si všimla jeho nervozity. Koneckonců může se rozhodnout jakkoliv v tomto. Ale mohl by minimálně poznat místo, kde jsem se rozhodla zůstat a kde budu žít.
To už jsem zacítila pach, známý pach. ''Jéé, toho vlka znám!'' Křikla jsem najednou, když se mi jej podařilo i spatřit, protože... vlastně proč?
Pohledem jsem pokynula Sivatagovi aby mě následoval a tím jsem se dostala k tmavému vlku. ''Xandere, ráda tě vidím.'' Usmála jsem se. ''Copak tě přivádí do pouště? Myslela jsem, že se převážně zdržuješ v horách..'' Naklonila jsem hlavu a pak se usadila. ''Oh.. Tohle je můj strýc Sivatag. Sivu, tohle je Xander.'' Skoro jsem je ani nechtěla pustit ke slovu, chtěla jsem mít tohle náhodné seznámení pěkně pod dohledem!

<- Tajné Ostrovy (Přes Les u mostu, most)

Přikývla jsem. ''Vypadala jako Peisia, to je naše beta. Myslím, že se ji na to budu moct zeptat. Vypadali jako rodina a tak věřím, že Peisia o tom bude něco vědět.'' Minimálně jsem v to doufala.
To se začal vyptávat na Nito, což jsem se musela podívat na oblohu a zauvažovat, ''Mám pocit, že se změnila.. Říkala že od doby co jsme se Zoharem zmizeli, tak otec začal jančit a pohádali se... Že přestala kopírovat chování ostatních, že si stejně vždy připadala pouze jako zrcadlo.'' Shrnula jsem... Byla prostě jiná, vůbec mi to nepřipomínalo mou sestru, ale to bude možná tím i jakou dobu jsme se neviděli, ''Snad se má Camiya lépe, než mi Nitocris líčila.'' Dodala jsem zamyšleně a podívala se na svého strýce.
Pak jsem náhle změnila směr, ''Víš co? Zajdeme do pouště hned, když tam bude Peisia alespoň nám hned může odpovědět na naše otazníky.'' Přikývla jsem si rozhodně a změnila původní plán procházky. Projít to tu můžeme přece kdykoliv jindy.
Nakonec zmínil, že je na mě pyšný a já jsem zamávala ocasem, ''Děkuji, strýčku. Vážím si toho.'' S Nitocris netuším co se přesně stalo, Zohar zmizel, ostatní tu nebyl- minimálně jsem o nich nevěděla a proto jsem byla ráda že tu strejda byl, alespoň jedna stejná tvář co se na první pohled nezměnila a neotočila.

-> Poušť (Přes Duny)

<- Les o mostu

Horlivě jsem přikývla, když myslel to co já, sníh. Taky si ho příliš neoblíbil. Vůbec jsem se tomu nedivila! Bylo to hrozné!
Zdálo se, že moje odpovědi ukázalo strýci ještě víc otázek. Víceméně jsem se snažila mu to vysvětlit, ale moc to úspěšné nebylo a tak jsem musela vymyslet lepší slova, ''Byl tu.. vypadal skvěle, odpočinutě.. Ale kam zmizel, netuším.. Dle té Tundry je to svět moc milých bytostí a že když bude mít zájem, tak portál dokáže také zprovoznit aby se dokázal vrátit, jen se modlím ke Kleopatře, aby to byla pravda.'' Zavrtěla jsem hlavou. Můj milovaný Zohar... chyběl mi. ''Jak jsem řekla.. Nito jsem nechala ve smečce v poušti, dost možná tam je doteď, jestli nešla také zdejší ostrovy trochu prozkoumat.'' Opět jsem se podívala na oblohu.
Z lesa jsme se dostali na moc hezkou pláž. Vlny z moře naráželi, slabě, o břeh. Byl to vskutku hezký pohled. Aby ne.. Tohle se mi v poušti nenaskytlo vůbec někdy prohlédnout. Tolik vody... Začenichala jsem, v ovzduší byla cítit sůl, ''Taková velká louže vody a tolik soli tu je cítit.'' Zavrtěla jsem hlavou trochu zklamaně.
To jsme už však pokračovali v tématu o naší rodině, ptal se na tátu a mámu. Opět jsem tedy jen zklamaně zavrtěla hlavou, ''Nevím.. Jsem si teda jistá, že všichni žijí. Když jsem odcházela hledat Zohara do pouště, než mě přepadla ta písečná bouře která mě přenesla zde, tak byly všichni v pořádku.'' I když Nito tvrdila, že se to doma po mém a Zoharovu zmizení trochu vyhrotilo, ale to jsem mu neříkala.. ''Možná to byl osud prostě, že to některé z nás přeneslo zde.. Třeba nás tu něco čeká.'' Snad aspoň trochu pozitiva jsem se v tom snažila najít.
''Jmenuje se Namareyská.. Bývalej Alfa se na ní vykašlal, ale nebyla nové Alfě vůbec lhostejná a tak se ji rozhodla chopit a znovu oživit.. V ten moment jsem se objevila a rovnou tomu dala šanci.. Takže jsem již její členkou.'' Vysvětlila jsem, ''Budu tě tam mít moc ráda.'' Zavrtěla jsem ocasem, ''I zde jsem se rozhodla pokračovat na své cestě za léčitelstvím.'' Pousmála jsem se.. A doteď jsem se stále toho moc o zdejší flóře moc nenaučila. Což jsem určitě chtěla napravit. ''Až se projdeme, provětráme hlavu, hlavně si o všem povykládáme, tak tě tam můžu vzít!'' Zazubila jsem se.

-> Temný les (Přes Les o mostu, most)

<- Most

Usmála jsem se nad jeho starostlivostí. Měla jsem jej ráda, prožila jsem i díky němu hezké dětství. Měl nás rád všechny bez rozdílu, neřešil ani to, že Zohar nebyl naší matky. ''Dostala jsem se tu v období jejich zimy. No viděl si někdy na svých cestách tu bílou odpornou věc? Strašně to studí a vzduch je studený, skoro se to nedá vydržet!? Říkají tomu sníh a zima.'' Začala jsem tedy vyprávět. ''Naštěstí moc dlouho to netrvalo a začalo se oteplovat, ale co vím, tak se to tu vrací každý rok. No, nevím zda celé období zvládnu! To asi z pouště nevystrčím čumák.'' Zavrtěla jsem hlavou. Představa že zase přijde ten sníh.. Oklepala jsem se. ''Ve skutečnosti jsem tu potkala i Zohara a Nitocris! Nito ta asi zatím zůstává dál ve zdejší poušti, ale Zohar... ten.. zase zmizel..'' Vzdychla jsem, ''Vlčice jménem Tundra mi to řekla.. Že zprovoznila jeden portál, ale tím že ona se rozhodla přijít, tak někoho to muselo odnést.. Tak to odneslo Zohara, pořád tomu nemůžu uvěřit.'' Sivatag si nás musel se Zoharem pamatovat víceméně jako naprosto nerozlučnou dvojici.
''No vlci ze smečky, kteří se tu nejspíš narodili, nebo už tu nějakou tu dobu žijí tvrdili, že jednou za čas zdejší bohové někoho zde přivedou, je to prý ostrov.. Takže netuším jestli se odsud dá taky jinak dostat, než že si tě zase sebere nějaký portál jako mi vzal Zohara.'' Podívala jsem se do korun stromů. ''Ale... i tak se mi tu celkem líbí.. Je to něco jiného, než to bylo doma v poušti.. A navíc tu je také poušť a pouštní smečka.. Rozhodla jsem se do ní přidat.'' Dokončila jsem nakonec své vyprávění a podívala se na Sivu.. ''Sama jsem zvědavá jak náš život tady nakonec dopadne.''

-> Tajemné ostrovy

A skutečně! Něvědomky jsem zašlehala ocasem. Byly to už minimálně tři zimy co jsem ho naposledy viděla? Teda.. Tady jsem zažila první zimu, ale to byl detail, hehe..
Pochválil mě a pocuchal srst na hlavě. Zahihňala jsem se, ''Děkuju..'' Odpověděla jsem a podívala se znovu na něj. Byla jsem tehdy vlče, ale stejně zůstal oproti mě úplným obrem. ''Za to ty ses vůbec nezměnil strýčku.'' Zazubila jsem se a udělala jsem krok zpět. ''Jak ses tu ocitl? Teda.. vím že jsi vždycky rád cestoval, ale tady co jsem tak pochopila už není příliš moc možností útěku..'' Natočila jsem hlavu na stranu. ''Půjdeme se projít? Ten most mi nedělá dobře.'' Zamlaskala jsem. Kdo ví kdy se zhroutí! A tím jsem počkala na jeho odpověď a prvně se vydala zase do hlubin lesa.

-> Les u mostu

Už-už jsem se pokukovala po tom lese, když ke mě vítr zavál pach. Takový dost známý a přesto nějaký vzdálený. Můj ztracený bráška to nebyl, to jsem věděla jistě. Zůstala jsem tlapkami na pevné půdě, protože most jsem už prošla, ale otočila jsem se směrem, kterým jsem přišla. Dychtivě a napjatě jsem čekala kdo se ze záludné mlhy ukáže. V nitru duše jsem doufala stále v Zohara, že to byl jen špatný sen, že se tu objevila ta Tundra a on byl pryč.
Nakonec se v mlze začala zjevovat postupně urostlá vysoká postava a čím blíže byl, tím jsem byla překvapenější. Nakonec stanul přímo přede mnou, byla jsem oproti němu tak prťavá... Zvedla jsem pohled vzhůru, ''Strýčku? Jsi to ty?'' Natočila jsem hlavu. Pořád jsem nechtěla věřit vlastním očím, že by tu skutečně byl náš velký rodinný poutník.

<- Pichl (Přes Temný les)

V tom lese jsem byla po druhé v životě a přišel mi stejně zvláštní jako, když jsem v něm byla poprvé. Byl ponurý a temný, stejně tak jako byly v tuhle chvíli mé myšlenky...
Zastavila jsem se na malé mýtince a a zhluboka se nadechla a vydechla. Nakonec mě převládl silný pocit něco udělat.. A tak jsem nasála opět vzduch do plic, zvedla hlavu ke korunám stromů a dlouze, smutečně, zavyla...
Když jsem skončila, cítila jsem se o malinko lépe. Minimálně jsem smutnou grimasu již dokázala nahradit. Pořád mě to tížilo jako balvan, ale to nejhorší jsem smutečním vytím za bratra ze sebe dostala ven. Nyní jsem se chtěla soustředit na to dobré, na tu naději že Zohara ještě někdy uvidím, ''Budu se starat o náš nový domov..'' Slíbila jsem si, nahodila alespoň krátký a rychlý úsměv, a s tím jsem se vydala zase dál.
Má cesta mě zavedla na vratký most ze kterého se mi zvedal žaludek... Jak to někdo mohl procházet!? No, vracet se mi v tuto chvíli nechtělo a tak jsem vzala všechnu svou odvahu, kterou jsem v sobě dokázala najít a tím jsem skoro, ale jen skoro, se zavřenýma očima prošla až na druhou stranu, kde se na mě usmíval les mnohem veselejší, než byl ten na druhé straně mostu. Tím jsem byla překvapená.. To asi nebyl ten stejný les, ne?

<- Oáza (Přes poušť)

Vyšla jsem od oázy ven. Písek začínal být příjemně horký a jen něžně jsem bořila tlapky, aby to nepálilo. Sluníčko pěkně hřálo a konečně bylo znát, že tyto ostrovy začínalo uchvácet teploučko.
Ač jsem poznala, že se nás zima zrovna dvakrát nekousne, lásku si k ní nejspíš nikdy nedokážu najít. Ale nevadilo mi to... Měla jsem svou poušť a v té jsem byla spokojená. A to i když mi v ní chyběla jedna věc, nebo spíš.. vlk.. Vlk, kterého jsem měla na celém světě nejradši.
Ač jsem tu nyní měla i sestřičku.. Tak ono pořád jsem k Zoharovi měla hodně blízko a jeho zmizení mě zasáhlo.. Snažila jsem se věřit slovům Tundry o tom, že se dokáže vrátit, Snad se bude chtít vrátit..
A s tím jsem nechala poušť za sebou a písek se pomalu měnil v půdu a následně se postupně ukazovala tráva... A pak jsem zmizela v houštině stromů..

-> Most (Přes Temný les)

Jakmile zmínila to, že jsou v pořádku, oddechla jsem si, ale šok přišel v následujících slovech.. Zohar.. Ten nebyl již nadále součástí ostrovů, odnesl ho pryč portál, který přivedl na ostrovy ji. Ztratila jsem slov a cítila jsem v sobě zvláštní chvění. Hleděla jsem na vlčici, která mi vyprávěla o tom jak její portál fungoval.
Ta země je přátelská a bude snad moct jednoho dne se vrátí, když portál zprovozní.
Vzdychla jsem nakonec, jen těžko jsem držela slzy. ''Já.. děkuji ti za tvou zprávu...'' Nakonec jsem ze sebe dostala, nebyla jsem schopná snad dalších slov. ''Tak.. ať se ti na ostrovech líbí, sestro Peisie.'' Neznala jsem její jméno, neměla jsem v tuhle chvíli ani to, že bych se ji snad na to jméno zeptala, no rozhodně jsem si ji jako nositelku špatných zpráv hodlala zapamatovat.. ''Jestli mě omluvíš... musím zpracovat to... že je můj bratr pryč...'' Soukala jsem ze sebe, měla bych dávat pozor, ač byla sestrou Peisie, pořád byla tulačkou na našem území. Možná ji však stihla Peisia přijmout do smečky? Tak či onak, zpovzdálí jsem po s rozloučení vlčici ještě nějaký čas sledovala. Ač přes slzy, které se mi linuli z očí proudem byla jen rozmazaným mokrým flekem.
**
Usnula jsem.. A když jsem se probrala, stále jsem tomu nechtěla věřit, že můj bratr byl prostě pryč. S hlubokým vzdechem jsem prostě... Musela jsem se jít projít, abych to vstřebala...

-> Pichl (Přes poušť)

Vlčice přede mnou stála, vypadala celkem neschopná slov. Hlavu měla lehce přikrčenou a tak se mi do jejích očí dobře hledělo. Snad.. měla tam smutek? Vyptávala se na Zohara? Stalo se snad něco? Napnula jsem uši a trochu se zamračila. ''Stalo se něco Peisii a Zoharovi?'' Zeptala jsem se tedy jinak, ''Ten vlk.. Zohar.. můj bratr.'' Dodala jsem ji tedy informace, které vlčice chtěla slyšet. Zohar je mým milovaným bratrem a už jsem začala nervózně těkat tlapkami na místě s chutí se rozběhnout směrem od kterého vlčice přišla ve snaze, že přesně tam Peisia se Zoharem přece musí být, když ji Peisia poslala za mnou.
Byla jsem dost nervózní z toho co mi chce povědět, už jsem v hlavě šrocovala plány že musím najít nějaký léčivý bylinky, že musím nabrat síly, abych jim dokázala pomoct!

Zastřihla jsem ušima, když jsem zaslechla kroky v písku. Byly opatrné a zdálo se, že v tom celkem umí chodit, otočila jsem hlavu tedy, a zahlédla jsem srnčí kožíšek, ''Ah, Peis...'' Zarazila jsem se v půlce slova, vypadala podobně, ale Peisia to rozhodně nebyla. Naklonila jsem hlavu během jejich slov, která vypustila z tlamy.
Rovnou se omluvila za to, že byla na území smečky, ale posílala ji Peisia a posílala ji za mnou? Postavila jsem se na všechny čtyři a k vlčici jsem tedy popošla blíže. Byla malinko vyšší, ale mě to nijak nerozhodilo. Ač vypadala rodinně spojená s Peisiou a nejspíš spolu domluvili, když ji posílá přímo za mnou, přesto jsem byla připravená, kdyby se snažila o něco dalšího. ''To jsem já.'' Narovnala jsem se a snažila se vlčici hledět přímo do očí, ''Co Peisia potřebuje?'' Pozvedla jsem jedno obočí při svém dotazu.

<- Namarey

Cesta nějakých těch pár minut mi zabrala, ale nakonec jsem se postupně dostala z území, kde jsem také trochu označkovala i další části, než jsem nakonec dorazila do oázy. Tam jsem došla k tůňce kde jsem se napila a pak se rozhlédla. Cítila jsem zde pach Merlin a Akrose a tak nebyl pochyb, že odtud před krátkou chvíli odešli, ale pro teď jsem tu zůstala já, sedět u vodní hladiny, v oáze, tomu nejlepšímu místu na poušti. Zohara jsem necítila zde a tak asi jsem ho nejspíš prošvihla a tak jsem si musela holt počkat zase na jinou příležitost kdy zase bratra příště uvidím, ''Bývali jsme spolu pořád, proč se tady nedaří najít si na sebe pět minut času?'' Zamručela jsem. Tak mi můj velký bráška chyběl! Víc, než kdokoliv jiný.

A tak smečkový sraz zase trochu prořídl a já jsem zůstala v blízkém okolí sama. Teda byla tu moje sestra a tak jsem se k ní vydala, ''Hned se vrátím, když tak si odpočiň, musíš být unavená.'' Řekla jsem ji. Hádala jsem že asi se stejně půjde projít, ale já pro teď zamířila na obchůzku území.
Po jednom kraji jsem to trochu označkovala neboť se mi zdálo, že je tu pach smečky méně cítit a pak se postupně jsem se vydala směrem k oáze.
Cesta v písku byla místy složitá, ale nebylo to nic složitého pro vlka narozeného v poušti jako jsem já.
Všimla jsem si, že podobným směrem šel předtím Zohar s Peisiou a já jsem neměla doposud příležitost s bratrem pořádně mluvit, vyjma pár prohozených slovíček a tak jsem se vydala tím směrem ve snaze, že bych ho snad ještě mohla chytit.

-> Oáza

To k nám mezitím stihl přijít nějaký zrzek, který se vyptával na Khana, kterýho já už jsem neznala. Měl to být Alfa, byl to ten, který zmizel a na smečku se naprosto vybodl. A kdyby tomuhle vlkovi již tehdy na blahu smečky záleželo, neopustil by ji a ujal by se smečky on, ne Serbia. ''Jestliže nemáte zájem o to, aby jste znovu vstoupil do smečky pod novým vedením, měl byste odejít.'' To moje slova už pak jen Peisia potvrdila celou svou elegancí. Věřila jsem že se Peisia nadále o cizince postará a tak jsem jen poslouchala vyprávění Merlin o tom co dále bylo na ostrovech. Svatyně mě jistě zaujala a hodlala jsem ji v nejbližších dnech pokusit se navštívit, jestliže se mi tedy podaří ji v brzké době najít, haha.
Přišel další vlk, ten však byl mnohem uctivější a projevil svůj zájem přidat se do smečky. Mladý vlk, který nevypadal že má zkušenost v tom žít v poušti. Klobouček dolů chlapče, že se to hodláš vyzkoušet. ''Vítej ve smečce Akrosi. Věřím, že se ti tu bude líbit. Jmenuji se Ushari a kdyby ses někdy zranil nebo tak, můžeš se stavit za mnou. Ještě mě čeká tedy se toho hodně co učit, ale věřím, že se stanu dobrou léčitelkou smečky.'' Kdo mě znal, věděl že jsem dokázala léčitelství věnovat se naplno, mám už to prostě z domova. Ale teď byl můj domov tady a tady jsem se musela naučit pracovat ze zdejším rostlinstvem. Počkala jsem na jeho odpověď, pak mu popřála hodně štěstí. Pak jsem se postavila ke své sestře, ''Já mu povím o tom, že bys chtěla si s ním promluvit. Ale nic ti neslibuji a pak se dle toho rozhodneš jak dál. Ráda bych tě měla tady, ale stejně tak ráda tu mám Zohara. Rozhodnutí pak však padne jen na vás dvou.'' Pověděla jsem směrem k Nito a vydala se ke svému bratrovi, ''Nitocris by si údajně s tebou později chtěla promluvit. Ale chápu, kdybys o to ještě nyní neměl zájem. Ťukla jsem do něj povzbudivě čumákem a šeptla tak, aby to slyšel jen on. Popřípadě to slyšela jen Merlin, která stála u něj nejblíže. Chápala bych to, kdyby to Zohar nechtěl a chápala bych kdyby kvůli tomu chtěla Nito nakonec odejít jinam. Těžké vztahy se horko těžko dávali dohromady. Po takové minulosti, kterou tato trojice sourozenců měla za sebou z domova, ale byl čas to hodit za hlavu, byl čas začít znovu, byl tady náš nový domov.
Pak už jsem se jen vzdálila a čekala jsem chvíli jestli ještě někdo něco chtěl se mnou vyřešit, ale jinak jsem se chystala pokračovat něco po zjišťovat a najít tu džungli a svatyni.