Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Tajga

Horskou cestičku vinoucí se až k Avaru znala... no, jako své tlapky. To byl asi ten problém. Měla na ni tak ošklivé vzpomínky, až se jí svíral žaludek. Naposledy tudy totiž šla, když ji vyhodili. Ano, chápete to? Vé, urozenou princeznu, nejpůvabnější dámu... vyhodili! A kdyby jen tak někdo, udělal to samotný princ, který pro ní zahořel velkou láskou... Nebo spíš, zahořel, protože se chovala jako nána. Vé zcela bez výčitek pokračovala v cestě, hezkým procházkovým tempem, patřičně vlnila zadnicí, kdyby se na ni náhodou někdo šel podívat, a občas zelenkavýma očima bloudila nalevo či napravo; to jestli náhodou neuvidí nějakou známou tvář. Jenže nikde ani živáčka. Došla tedy úplně nahoru, kde už bylo jenom pár klečí a keříků... jestlipak se jí někdo omluví? Skloní se jí k tlapkám? Požádá o odpuštění? Hlasitě si povzdychla. Tyhle ostrovy byly moc zkažené pro mladou princeznu! Proč tu jen nebyla Aly? Nebo třeba... ta tichá fialová vlčice? Ta ji alespoň obdivovala!

Vlk ji úplně, ale úplně ignoroval. Kromě jednoho útrpného výrazu vůbec nevypadal, že by ho Véina přítomnost jakkoli stresovala, nebo spíš... že by se cítil poctěný. To, že to byla princezna, ho zjevně vůbec nezajímalo! V praxi to tedy znamenalo, že si Vé tvrdohlavě jela svou a doufala, že vlka přesvědčí o tom, že je skutečná princezna a měl by se k ní chovat dobře! Vlastně to byla taková světice, která snese jeho ignorantské úšklebky, aby se pak k ostatním dámám choval dobře. „Ahh. Povzdychla si a potom ještě jednou a možná i potřetí, aby svému trápení dodala dostatečný šmrnc. Propalujíc pouštního prince zelenkavýma očima si uvědomovala, že s ním nehne. Byl to prostě nevychovaný bídák! Zvesela se tedy otočila na patě. „Užij si, dokud mě můžeš vidět! Za chvíli budu pryč a postarám se o to, aby se ti všechny princezny vyhýbaly jedním velkým obloukem!“ pohrozila mu. Pak udělala dramatickou pauzu a vydala se, no... konečně domů.

>> Alateyská smečka

„Pff,“ odfrkla si hlasitě. To poslední, na co by měla náladu, bylo, aby ji nějaký cizinec – a ještě k tomu hezký pouštní princ – poučoval. To mnohem raději bude tvrdohlavě poučovat jeho... ale aby si dovolil štěkat na ni? Tak to ne! Vé naštvaně loupla očima, pohodila zadnicí, aby u toho vypadala co nejelegantněji, a potom se k vlkovi přiblížila. „Víš vůbec, kdo já jsem?“ Změřila ho vyčítavým pohledem. „Jsem urozená princezna ze severních krajin, má matka je Near, postrach zdejších ostrovů... víš vůbec, jak se ty ostrovy jmenují? Tak si tak nevyskakuj!“ čertila se. Nerada používala svoji matku jako výmluvu a nechtěla z ní být stejně vyprďolená, jako někteří její sourozenci, ale momentálně jí bylo jedno, co říká, hlavně, aby si na tom samci pořádně smlsla.
Potom se jednoduše otočil a šel pryč. To už Vé prskala na všechny strany. K princezně se nikdy, nikdo neotáčí zády! A ještě prskal jakési poznámky. „No tak to počkej!“ zavyla jako siréna. Bahno už tu naštěstí nebylo, a tak se mohla bezpečně vydat za vlkem a za oním zdrojem vody, k němuž mířil. „Já chápu, že tebe to neučili, ale ještě jednou budeš takhle prskat a ukážu ti, jak silné my princezny jsme!“

Bylo vtipné, nakolik ji zvládl prozradit kraťoučký ocásek, který měla, ale zjevně nebyl tak krátký, jak doufala. Sotva totiž skoro celým hubeným tělem zmizela za stromem, zpoza stromu vykoukl taky pouštní princ. A hned se na ni díval tak ošklivě a znechuceně, jako by snad vážně byla princezna z bažin! Co, princezna, čarodějnice!
„Ten pohled si nech pro někoho, kdo si ho skutečně zaslouží,“ prskla po něm naštvaně. Doufala, že si třeba nevšimne, že je špinavá... ale zjevně jí chvíle ocenění její krásy nebyla momentálně souzena. Navíc si z ní ještě dělal služku a radil jí. Odkdy někdo radil Vé? „Já nejsem žádná služka, najdi si ji sám,“ odsekla. „A vůbec, mám dostatek mozkových buněk na to, abych si zvládla rozhodnout, jestli potřebuju vodu nebo ne. Děkuji pěkně, můžeš zase jít.“ Zelenkavá očka se do vlka zabodávala jako dva špendlíky. Chudák Vé chytl v mrzutější náladě než obvykle.

<< Mokřady

Odpovědí na Véinu otázku, co si jen počít s bahnivým nadělením, byla pravděpodobně vlastně docela jednoduchá. Krásně svítilo sluníčko, krajina byla teplá... vydá se na procházku, udrží si pěknou kondičku a vedle toho skvrny od bahna uschnou a pak půjdou z kožíšku, snad, lépe sundat. Jenže to pro Vé nepřicházelo v úvahu, takhle čekat, protože za tu dobu ji bude moct vidět jistě spousta vlků a ještě se jí vysmějí! I nadále vzdychala nad svým osudem, když se naplnily její nejčernější představy. Ještě chvíli kráčela, než se do jejího zorného pole dostal vlk. Neznala ho, neznala ani jeho vůni, pa sotva páchl jako ostrovy. Jako správná princezna ale musela uznat, že je opravdu hezký, a taky, že musí být z pouště. To proto, že měl hnědorezavé zbarvení. Ano. Pouštní princ. A Vé byla... kráska z bažin, patrně. Raději se tvářila, že neexistuje, a tiše zabočila za strom. Snad si mě nevšimne. Jinak už vážně nebudu moct celé jaro vylézt z díry.

Zdali se Vé fialová princezna líbila, či nikoli, se pravděpodobně už ostrovy nikdy nedozví, protože Vé aktuálně rozhodně řešila víc to, jak vypadá. A že na sebe ani nemusela vidět v jezeře nebo řece, aby jí bylo jasné, že ošklivější káčátko jaktěživ nikdo neviděl! Mokřady se ozývalo hlasité úpění, když pominulo Amorkovo kouzlo a s tím se, k Doryině neštěstí, vrátila i stará Vé. Vé, která řeší víc, jestli má tlapky špinavé od bahna (a kdyby to byly jen tlapky, ach ach!), než to, jestli by si neměla raději dělat nové známosti. Lapala po dechu, kroutila se, bahno se drželo a drželo. „To jsi neviděla, ano?“ zopakovala ještě pro jistotu, už trochu mírněji, protože zpracovala šok.
Vzhledem k tomu, že jí fialová princezna zrovna moc věcí neprozradila, a veškerá iterakce probíhala pouze pohyby těla – což Vé vlastně ocenila, žvanit umí každý, ale – byly šance, že se o Véině hrozném zjevu nezmíní. Pojistit si to ale musela. „Víš, abych o tobě pak já nemusela říkat ošklivé věci. To jsi určitě slyšela, že jsem největší drbna ostrovů, že?“ obeznámila Doryu s mlasknutím a pak se vší pompou, jak se na bahnitou princeznu z Alateyské smečky slušelo a patřilo, odkráčela pryč. Bylo jí do breku. Co jen nadělá se svým, už ne tak dokonalým kožíškem?

>> Tajga

//velká omluva, už proto, že jsme nestihli hrát Amorka

Vé, ledová kráska a princezna, vyhnankyně z Alateyské smečky – asi by tam měla co nejdřív zajít – stála v bahně, tlapky přirozeně ušpiněné, a vůbec, ale vůbec jí to nevadilo. Jen se nadšeně usmívala na svoji fialovou princeznu a čekala, co se bude dít. Nikdy nebyla moc trpělivá, chtěla věci získat hned, a ačkoli za něco musela bojovat zuby nehty, nyní skutečně cítila, že to už nevydrží. Potřebuje svoji princeznu. Potřebuje konečně někoho, kdo uvidí její slzy i přesto, že nebude plakat, kdo nebude vidět jen ledovou tvář, ale citlivou bytost s něžnou duší a bijícím srdcem, nikoli srdcem z kamene. Tak si totiž skutečně opravdu občas přišla. Jako zrůda bez srdce, nebo snad se srdcem z kamene – tak ji ostatní viděli.
Pomalu polkla. Vlčice si odkašlala. Vé se zahanbeně podívala na tlapky. Pořád byly špinavé. Kupodivu. „Jsi překrásná. M-myslím, že jsem nikoho krásnějšího jaktěživ neviděla,“ lichotila jí. Cítila, že její hlas najednou zhrubl, jako by jí nepatřil, jako by byl ovládán... jakýmsi ostrovním kouzlem. Přiťapkala zvědavě blíž.
A ještě než stihla cizince oblíznout čumák na znamení zalíbení, bariéra se rozprskla a ona si připadala, jako by stála před cizinkou nahá, totiž bez své masky princezny. Zranitelně. Poníženě. Podívala se na své tlapky. A začala nahlas bědovat. „To jsi neviděla! No fuj, takový hnus! Otoč se! Hned!“ vyštěkla po vlčici. Část jejího zvědavého pohledu však zůstal... že by se jí přece jen její princezna líbila?

3

Kdykoli jindy, během jiného večera či jiného noci, by určitě už Vé začala prskat. Cizinka se jí nepředstavila, ba co víc, z jejího hrdla nevyklouzla ani hláska. A možná právě ona záhadnost, jež vlčici obestírala, byla důvodem, proč se na ni Vé tak dívala. Na rozdíl od ní – což nemohla vědět – ji ani na moment nenapadalo, že dělá něco špatně. Tedy, nikdy předtím se patrně nezakoukala do samice, ale alespoň neměla žádnou starou lásku, kterou by oplakávala a která by ji brzdila. A proto se k ní tiše blížila, se zájmem v blyštících očích, pozorovala ji, prohlížela si ji. Ano, byl to krásný sen. Ta vlčice byla jako ze snu. Krásná, milá, laskavá. Byla ztělesněním všeho, po čem Vé toužila, aniž by si to kdy uvědomila. Jako by najednou měla naději, že ji konečně někdo uvidí takovou, jaká skutečně je. Princeznu z ledu, ale kdepak mrchu. Konec konců, i princezna z ledu měla nárok být milována!
Jakmile se před ní vlčice poklonila, Véino srdíčko bušilo ostošest. Hlasitě si povzdychla a natáhla k ní tlapku. Zavrtěla hlavou. „Ne, má milá. Ty se nebudeš klanět. Tobě se budou klanět. Já se ti pokloním, má milá, aby všichni věděli, že jsi skutečná princezna!“ Potom sama zdvihla tlapku a vysekla něco, co by se v lidském světě dalo považovat za překrásně naučené pukrle! V praxi to vypadalo tak, že se málem v bahně natáhla.

2

Vé se momentálně jednoznačně vznášela, a to i přes to, že měla kožíšek plný bahna a že jí mrzly tlapky. Moc nevěděla, co si vlastně počít s pocity, které cítila, kdykoli vvykoukla zpoza kroutícího se stromu a spatřila onu záhadnu vlčici. Byla skutečně jako z jiného světa. Měla fialový kožich a při každém pohledu na ni Vé zažívala... co vlastně? Přišla trochu blíž.
To samé udělala i cizinka. Vlastně se dostala do takové blízkosti Vé, že ji konečně mohla pořádně vidět a pořádně si ji prohlédnout. Byla sice noc, ale nad jejich hlavami svítily jasné hvězdičky, a tak setkání na takhle ošklivém místě nabývalo jiných rozměrů. „Ach ach,“ zavzdychala Vé. „Nemluvící princeznu jsem jaktěživ nepotkala, ale mé instinkty, a že nikdy neklamou, pevně věří, že bys byla dobrou princeznou! Máš pěkný kožíšek,“ pravila potom a zvědavě si oblízla čenich. Bylo to zvláštní. Však to byla vlčice, ne? A Vé... Vé vždycky kroutila zadnicí před samci. Něco jí snad unikalo? Něco bylo v nepořádku? Její hlava jí ovšem říkala, že tohle... tohle je sen! Krásný, pěkný sen, jehož se odmítala vzdát. I by pro něj snad do samého bahna šla a vyválela se tam! Ostatně, už se to i stalo.

1

Vé přemýšlela, co komu kdy udělala, že teď těžce pykala. Copak existoval horší trest, než bahno v kožíšku?! Čím víc se jej totiž snažila zbavit a čím víc nad tím vzdychala, tím horší to bylo. A ještě horší na tom bylo to, že po chvíli, když zvedla hlavu, si její zelenkavé oči všimly vlčice. Úplně cizí vlčice. Možná, že kdyby to byla Aly, byla by Vé ráda. Její kamarádka-princezna by jistě pochopila její trápení, vyslechla by ji, dala by jí dobrou radu. Společně by tu bahnivou katastrofu překonaly. Ale cizí vlčice? Vé byla tak nešťastná! Však si o ní bude myslet, že je ošklivé káčátko!
Zavrtěla hlavou. Něco tak příšerného se nesmělo stát! Honem se hnala pryč, jenže v tu chvíli ji přepadl kašel. Růžovoučkého prášku si jen sotva všimla.
Zato najednou si víc a víc všímala cizinky. Nakonec k ní zvědavě udělala pár kroků. Třeba ji naverbuje do svého rozrůstajícího se spolku urozených dam a princezen! Kožíšek by na to věru měla, tak hezky fialový! „Jéé, ani nevíš, jak ráda tě vidím,“ vykoktala ze sebe. Bylo to historicky poprvé, co něco takového nemyslela kousavě. Tedy, myslela by, kdyby... kdyby nebylo toho hloupého prášku. A kdyby vůbec o nějakém prášku – a mráčku – věděla.

<< Tajga

Představte si situaci, že princezna hledá místo, kde by ji konečně chápali – Vé si to nemusela představovat, Vé skutečně takové místo hledala. Tam, kam ji její momentálně toulavé tlapky zavedly, se ovšem nesetkala s žádným uznáním. Jen co se totiž vydala tajgou, pod tlapkami jí začalo čvachtat a potom... potom se jí tlapka probořila do bahna. Vytřeštila oči. „No fuj!“ Les byl částečně pokrytý sněhem, a tak si toho zprvu moc nevšimla. Nyní však tu hnědou hmotu viděla podobně, jako kdyby jí propalovala sítnici. Jak si to jen to bahno mohlo dovolit? Takhle ji... zošklivět? Však nebyla žádné ošklivé káčátko, nýbrž urozená princezna ze severní smečky! Byla by se nad vzniklou situací mračila, kdyby jí nedošlo, že to by nemuselo prospět její mladé tváři. Konec konců, z nervů se dalo i nehezky ztloustnout. Rozhodla se tedy, že si nezkazí už tak pokažený den, a dala se do pečlivého čištění. Jenom proto, aby po pár chvílích obnovila svůj pokus projít bažinami a bahno se jí rozprsklo po úplně celém kožíšku. Být někdo jiný, asi by se rozbrečela. Protože ovšem urozené princezny brečí jen tehdy, co se jim to hodí, rozhodla se raději v duchu proklínat Einara. Jistě za to mohl on!

Vé se jistě snažila. Být milá a laskavá. Když ale někdo nechce uznat existenci princezny, to je potom těžké ho přemlouvat! Podrážděně si odfrkla. Celý svět byl proti ní. Jakpak se jinak dalo vysvětlit, že foukal tak nepříjemný fičák? Nejen, že ho cítila i pod huňatým (a samozřejmě moc krásným!) kožíškem, hlavně jí ten krásný kožíšek nehezky cuchal. Nějaký vítr si na ni přece nepřijde! Chvíli ještě seděla, potom se zvedla a pomalu si bílou vlčici, kolem níž se vznášel jakýsi modravý prášek magie, prohlédla. Ach, kde jen byla Aly? Copak byla jediná na světě, kdo ctil a chápal princezny? Kdo... byl princeznou? S takovou zablešenou tulačkou se přece nebude bavit! „Měj se,“ rozloučila se nezúčastněným tónem. „A nezapomeň o svém setkání s princeznou někomu říct,“ dodala ještě nafučeně a zastříhala uchem. Potom se vydala jehličnatým lesem vstříc... čemu vlastně?

>> Mokřady

Musela uznat, že cizinčin svítící oblak byl fascinující, ale pro Vé nikdy netvořily magie podstatnou část života. Zajímalo ji něco jiného. Jak se vlk projevoval, jaký měl hlas, jak se pohyboval. A i když možná byla trochu zaujatá, cizinka rozhodně nepůsobila elegantně. Byla oškubaným kuřetem, pokud si mohla Vé dovolit soudit už během tak krátké chvíle, sotva by vlčici znala. A že mohla. Ona totiž soudila moc ráda a utvořovala si obrázky v hlavě stejně rychle, jako se jí měnily nálady.
Ostatně ještě před chvílí se ušklíbala, a poté, co se jí cizinka zeptala na to, jak zní její jméno - jak zní jméno královské výsosti! – se sladce usmála. „Oh,“ vyrazila ze sebe přidušeně. „Mé jméno je Vé. Jsem princezna Vé. Královská výsost Vé.“ Zamrkala očima a upravila si nevzhledně trčící chlup na hrudi. „Ty jsi, Nuso, odsud? Nebo jsi jen... zablešená tulačka?“ Znechuceně si odfrkla. Pravda však byla taková, že ne všechny tulačky musely být nutně zablešené (třeba Vé rozhodně během svého toulání nebyla!) a mít svobodu mělo své výhody. Zamyšleně si povzdychla, tak srdceryvně, až z toho i sníh musel samou něžností tát.

Vé sjela vlčici vražedným pohledem. Ona sama mistryní v magiiích také nebyla, ale přece jen jí něco nesedělo na tom, že by cizinka byla nějak kdovíjak zkušená v ledové magii. A už vůbec ne, že by to byla nějaká nepřekonatelná kouzelnice. „Ach drahoušku, je mi tě vážně líto,“ zacukrovala Vé, mrkajíc při tom zelenkavýma očima. Pohled jí mimoděk padl na ledovou kouli a potom s heknutím padla do sněhu. Onen zvuk rozhodně nebyl elegantní ani hodný princezny, a tak hned poté vykouzlila na tváři úsměv, aby to tím zamaskovala. Ostatně, měla právo být také vyřízená! Ne, že by v poslední době projevila nějakou zvlášť velkou aktivitu, avšak už samotný fakt, že byla princezna, byl prostě... vyčerpávající. „A jak se vůbec jmenuješ, ty kouzelnice z těchto lesů?“ napadlo ji a ani se nenamáhala skrývat své pobavení. Ušklíbla se a v očích jí jen svítilo. Sníh v tajze začal tát a Vé napadlo, že by se měla vrátit domů... jenže si nebyla jistá, jestli ještě pořád má to slovo, domov, nějakou podobu. Copak se tak dalo označovat místo, z něhož ji vyhnali? Kde byla všem pro smích?

Véino upravování kožíšku bylo stejně marné jako se snažit přesvědčit sníh, aby zase odtáhl směrem, odkud přišel. Ostatně právě nečekaná sněhová nadílka (nebo ji snad vzhledem k ročnímu období měla očekávat?!) jí kazila veškerou práci. Sotva uhladila nevzhledně trčící chlupy a veškerou zbývající srst úhledně načechrala, sneslo se z nebe celé hejno vloček. I skrz clonu z jehličnatých stromů sem přece jen nejedna vločka pronikla a Vé se u toho tvářila, jako by to byl nějaký atentát přímo na ni, urozenou princeznu! Ještě štěstí, že omylem natrefila na doopravdy dobrou společnost. Vlčice byla sice po probuzení zmatená a Vé se tak trošku obávala, že ji ty řeči brzy přejdou, ale zatím její původ náramně ocenila. Už se jí dlouho nestalo, že by ji někdo oslovil jako princeznu a netvářil se u toho, jako by právě řekl něco náramně vtipného a absurdního. „Oh-“ Vé překvapeně protáhla tvář a poposedla si trochu blíž. Nač řešit osobní prostor, že? Neměla moc ráda, když se jí do toho jejího někdo snažil vetřít, třeba takový Míňa, ale bavilo ji, když ostatní omdlévaly z její dokonalé přítomnosti. Což se moc času bohužel nevstávalo. „Začalo sněžit,“ zkonstatovala Vé prostě, jen s mírnou snahou o pozitivně naladěný hlas. „Za chvíli bys tu mohla umrznout a co já potom? Budu smrdět jako mrtvola. Ach ach, máme to my princezny doopravdy těžké.“ Teatrální zavzdychání vždy zabíralo. Třeba ji konečně utěší někdo tak, jak ji těšívala Aly, když spolu s Vé s náramným nadšením pomlouvala ty nekňuby z hor? Nahlas by to sice nikdy nepřiznala, ale nějaká pravá kamarádka by jí doopravdy přišla vhod. Jak jen jednu takovou získat? Drahá Vé, obávám se, že buzení není ten správný způsob, ach ach.