Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Nevypadat jak čuně je první krok, jak zaujmout své okolí,“ zazubila se a jakoby mimochodem propálila pohledem sněhově bílou srst modrooké vlčice před ní, která sice nepůsobila zanedbaně, ale na Vé stejně byla až moc málo opečovaná. Správnou srst jste si museli každý den oblízat, načechrat, načančat, to dalo panečku práce! Vlastně celý Véin život byl složitý, když se snažila být vždy jen tou dokonalou princeznou, talentovanou hérečkou, na jejíž sladká slůvka skočí nejeden vlk či vlčice. A to ani nemuseli být hloupí. Stačilo prostě jen trochu nedávat pozor a nevšímat si, že všechna ta milá slova gesta jen nacvičenou hrou.
„Matka tu kdysi žila, konstatovala. Ke svojí matce vzhlížela, přesto se jí však nikdy nenechala zaslepit. Nebyla jak její bratr se sestrou, aby hltala každé její slovo a brala ji jako modlu, nikdy se proti ní však neobrátila zády, jako zbytek jejích sourozenců, když odešli pryč. Vždy stála v tom pomyslném středu - matku milující, ale s vlastním rozumem a vlastním názorem na život. „Jmenuje se Near,“ odvětila pak prostě. Jak dlouho jen onu černou vlčici s očima rudýma jako rubíny neviděla?
„Prostě... jsem chtěla žít jinde. Někde, kde to neznám, ale kde vím, že tam patřím. Možná jsem se tu nenarodila, ale mé srdce tak nějak vždy patřilo sem. Uvědomila jsem si to ale, až jsem sem přišla. Možná jsme si s matkou podobné více, než jsem si kdy myslela, zamyslela se a pokrčila rameny. Pak se uchechtla. „Tanečník z tebe nebude, ale alespoň jsem se pobavila,“ zhodnotila celé její taneční vystoupení nakonec a nerušeně se rozešla směrem jemné vlnky omývající písečné břehy. Bylo vážně nádherné počasí!

„Celý svět je naprosto v pořádku,“ uculila se na ni nevinně. Dala jsem kopačky jednomu ňoumovi poté, co jsem mu naslibovala hory doly a slíbila jsem mu nehynoucí lásku... to se přece dělává, no ne? pomyslela si s nevinným úšklebkem, nic však na nahlas neřekla. Ona vlčice by to jistě nepochopila. Nebyla jako Vé, která si hrála s mužskými srdci jako s nějakými plyšáky.
Překvapeně uskočila, když se na ni sesypala sprška písku, jak se začala vlčice oklepávat. Zlostně si odfrkla a probodla vlčici vražedným pohledem. Tváře jí uraženě zrudly. Celou dobu má hezký kožíšek a pak si přijde nějaká jeho ničitelka! Rychle ze sebe ty zrnka sklepala a při té příležitosti si kožíšek pořádně ulízala, aby netrčel na všechny strany, jak kdyby se snažil komunikovat s mimozemšťany ve vesmíru. Bylo pravdou, že od té cesty s Minkarem přes most si ho pořádně nenačačala! Načechrala si ho, pak pohodila hlavou a opět pohlédla na bílou, skoro jako by předtím zapomněla, že tam celou tu dobu stála.
„Ty neznáš moji matku? Ach, to mě upřímně mrzí. Pokud bys ji znala, věděla bys, že je na svou dceru náležitě pyšná a nezkřivila by jí ani chlup. Já odešla dobrovolně,“ pokrčila letmo rameny. Pak ladně pohodila oháňkou a udělala krok vpřed. „Jinak ten tvůj písečný taneček, ten byl legendární,“ ušklíbla se povýšenecky a vrhla po ní tázavý pohled. „Budeš mi muset vysvětlit, kdo tě takovým kreacím naučil.“

Ó bohové, zlatý Minkar, ohodnotila celou situaci s překvapeným výrazem ve tváři, když před ní sněhově bílá vlčice s černou špičkou ocasu udělala několik kotrmenců a rozplácla se na zemi jako nějaký brouk. Vé protočila panenky, uvnitř však byla celá nadšená, že se něco takového nestalo jí. Jak by jen s takovou ostudou na krku mohla žít? Jak by se komukoliv mohla ještě někdy podívat do očí? No fuj! Ale když se to stalo té cizince, jedině dobře. Alespoň si bude moci do své sbírky drbů zapsat kterak se špeky sněhově bílé vlčice rozlily do všech stran. A samozřejmě to nezapomene okořenit spoustou lahodných výmyslů, aby to znělo ještě lépe!
„To by mě zajímalo, proč jsi tak šťastná,“ zahuhlala ještě stále překvapeně Vé. „A to, že jsem tě já učinila ještě šťastnější, mě samozřejmě těší, jak by tě mohlo napadnout, že ne,“ usmála se na ni přeslazeně. Co jí zajímal život někoho jiného? To, že Vé zlepšila sněhově bílé vlčici den, bylo pro zelenookou asi tak důležité, jako to, že nebyla ona vlčice pouze bílá, ale měla černou špičku ocasu. Vůbec ji to nezajímalo - kdyby ji někomu měla popsat, řekla by o ní, že je bílá a basta. Švihla ocasem a napřímila se. „Copak, sourozenci a rodiče tě nechtěli, že tě poslali po moři až sem?“ utahovala si z ní následně a hihňala se u toho, jako by to bylo náramně vtipné a vzrušující. Tohle setkání se jí vlastně i začínalo líbit.

<< Les u Mostu

Láska byla skutečně nevyzpytatelná. A to, co se ze začátku zdálo být zabalené do obláčku růžové mlhy, dokonalé a krásné, se mohlo brzy změnit v něco, co vám rozervalo srdce na cáry. Inu, nevyložte si to špatně. Vé rozhodně srdce rozervané na cáry neměla, to Minkar na to byl expert - tedy, lépe řečeno, to Minkar byl ten, komu Vé vyrvala srdce z hrudi a roztrhala ho na kousíčky o velikosti zrníčka písku. Berme to sice z nadsázkou, ale otázkou bylo, zda to skutečně modroočka bolelo o něco málo. Modrooček však už pro Vé byl jen minulostí, k níž se nehodlala vracet. Netrápilo ji, že její ostrá slova vrazila modroočkovi kůl do srdce, kdepak. Jediné, o co se zajímalo, bylo, jak moc se chovala hloupě a dětinsky - ač ne, že by za to mohla. To ten blbej Amorův šíp, kterého dostala přímo do zadnice!
Zrudlá vzteky si to štrádovala na místo, které nebylo ani trochu odrazem jejích pocitů a poté, co se s Minkarem zcela bez ostychu rozešla, to skoro vypadalo, že se jí vysmívá. No ještě že to neviděl Minkar, to by ho chudáčka pak musela dotáhnout za nějakým léčitelem, aby ho vzkříšil z mdlob. Studený větřík prosycený solí jí čechral stříbrnou srst a zelenkavé oči pozorovaly klidnou mořskou hladinu, třpytící se v odpoledním žhavém slunci jako démanty. Bříška tlapek jí lechtala jemná zrníčka písku.
V dáli si všimla rozjařené vlčice s huňatou srstí, která po pláži poskakovala, jako kdyby do zadnice dostala šípů hned milion, akorát nevypadala zamilovaně, ale naprosto šíleně. Vé nasadila svůj sladký úsměv, jako správné hérečka, a pak se co nejelegantněji přiblížila až k dosahu jejích tmavých očí. Naklonila hlavu a na stranu. „Koukám, že tu má někdo dobré nálady na rozdávání,“ našpulila rty a huňatou oháňku si ladně obtočila okolo těla, sledujíc cizinku pronikavým pohledem.

„To je tak sladké!“ rozplývala se, ještě stále pod vlivem Amorova kouzla, které se však již pomalu vytrácelo. „Ale možná bych trochu snížila počet těch mostů. Stačil mi tenhle jeden,“ zazubila se a mávla tlapkou tam, kde se v mlze ztrácel vratký most. Při představě, že přes něj ještě před chvílí šla a její život visel na vlásku, že byla jen jeden špatný krok od zřícení se do rozbouřeného moře... se jí zhoupl žaludek a nápadně zbledla. Rázně zakroutila hlavou, aby ze sebe ten děsivý pocit sesypala jako zrníčka prachu, a soustředila se na to, aby se její z andrenalinové cesty divoce rozbušené srdce uklidnilo.
Když ucítila na své tváři sliny, trochu ucukla. Kouzlo mizelo jako tající sníh a s ní ztrácelo její srdce schopnost milovat. Už neviděla modroočka jako svatý obrázek, a ač stále pro ni byl její rytíř, prvotní pobláznění jeho osobností uvadalo jako kvítek na poušti a její mysl již nebyla jako mlze. Pomalu si začínala uvědomovat, že to, jak se k němu chovala, ten její oddaný zamilovaný pohled... že to všechno byla nejen přetvářka před Minkarem, ale i před ní samotnou. Jak se jen nějakému mužíčkovi lásky podařilo ošálit i samotnou Vé? Nenechala se však těmito pocity zmást. Tedy, již nemohla být zmatenější, jak z ní pomalu začal opadávat ten pocit zamilovanosti a stávala se z ní ta stará vlčice, co vodí vlky za nos a dělá si z nich hračku, avšak se dokázala přinutit k "jsem naprosto v pohodě" úsměvu. „Ano, to zní skvěle.“ Jakkoliv se snažila znít sladce, už jí to moc nešlo. Sladce zněla, ale bylo znát, že už to je zase jen součást její hry, nikoliv pravé, nefalšované city. Prober se, prober se, prober se! křičel její vnitřní hlásek. Její racionální stránka se prala s kouzlem spojeným s tou po uši zamilovanou stránkou, avšak jasně navrch mělo Véino pravé já. Přesto ji však bolestivě bodlo u srdce, neb trocha lásky v ní ještě stále pulzovala. Chudák Minkar. Takové naděje si dělal.
„Proč liánu?“ houkla po něm posměšně a z jejího pohledu zmizela ta poslední špetka lásky. „Já bych nehledala žádnou alternativu, protože žádné příště nebude, drahý modroočko. Kde jsme to minule skončili? Ach ano, že si mě nezasloužíš. Vážně jsi tomu věřil, Minstrelli? Že já, urozená princezna, bude milovat tebe, rytíře s oslintanou kytkou - ne, nezapomněla jsem. Je mi tě upřímně líto. Nicméně... nicméně sbohem.“ vykoktala ze sebe zmateně z té náhlé změny tónu jejího sametového hlásku, co nyní bodal jako šíp, jako by se její mozek ještě stále nerozhodl, kterou Vé upřednostní - jestli tu zamilovanou, nebo tu se srdcem chladným jako led. Normálně by možná zvolila trochu milejší slova (nebo spíš ne), ale teď, když si začala uvědomovat, že se chovala jako zabouchnutá puberťačka, se snažila tu veškerou lásku zadupat pod sníh. Navíc to byla pravda. V jejím srdci nebylo místo pro lásku jinou než lásku k sobě samé, natožpak pro lásku k někomu, jako byl Minkar. Zhluboka se nadechla, teatrálně švihla oháňkou a pak se prostě rozťapkala pryč, jako královna dramatu. A stejně jako naposledy, mimochodem. Na rozdíl od minula si však teď byla jistá, že se žádným dalším šípem lásky do zadku píchnout nenechá a rozhodně pak nebude Minkarovi fňukat v náručí, jak byla hloupá, že si jeho pozornosti nevážila. To Minkar by měl být zatraceně vděčný za to, že ho vždycky vzala zpátky. Nezasloužil si, aby Vé, dokonalou princeznu, doprovázel na jejích cestách, a přesto jej zelenooká vlčice stále trpěla. Ach ano, ty vztahy byly vážně komplikované!

//Hráčka posílá Minkarovi objetí, to zvládneš, Vé je holt mrcha :d

>> Tajné ostrovy

Vé&Minkar - Vé 6, Minkar 5 postů, Asshiřin labyrint, pak Most a Les u Mostu

Mrzí mě, že jsme s Barn nestihly napsat tolik postů, ale tak, příště! :D A je mi líto Minkara, jako by nestačilo, že mu už Vé jednou zlomila srdce - až se chudák dozví, že Véiny city nebyly pravé... ale byla to zábava! Hrát za po uši zamilovanou Vé bylo boží! ♥ :D

Amorek 6

<< Most

S Minstrellovým ocasem v tlamě, což bylo prosím pěkně vážně nechutné, protože měla jeho chlupy snad úplně všude a zdálo se jí, že je bude z hrdla vykašlávat ještě hodně dlouho, se šinula vpřed. A když říkám šinula, tak si opravdu představte rychlost centimetr za minutu, nebo tak něco. Jednak modrooček před ní šel pomalu, jako kdyby měl všechen čas světa jen pro sebe - nebo byl možná tak příšerně vystrašený -, a navíc se ani jí se nelíbila vidina, že by přes onen most přeběhla, jen by se za ní zaprášilo. Na to se až příliš viklal a laťky byly až příliš nestabilní. Občas se jen tak tak vyhnula praskající laťce, aby se pod ní vzápětí nepodlomila, nebo přeskočila zející mezeru mezi dvěma laťkami. V žilách se jí rozléval adrenalin a krev bušila jako zovn. A když neslyšela bušící krev, chtě nechtě naslouchala o skály se tříštícím vlnám. A že to nebyl ani trošičku příjemný zvuk. Jednak by měla zmáčený svůj nádherný kožíšek, kdyby žuchla dolů, a druhak by měla zlámané všecičky kosti v těle, pokud by to vůbec přežila, a už by se před ostatními vlky nemohla promenádovat jako na přehlídkovém mole. A to by byla panečku katastrofa!
Za normálních okolností by Minstrellovo tlachání, které bylo spíš pokusem o uklidnění sebe sama než o uklidnění Vé, snažila nevnímat, případně by se mu za to vysmála a předhazovala mu to ještě hodně dlouho - ale teď na to pro ni bylo něco jako maják, něco jako kotva. Lpěla na těch slovech, dodávala jí odvahu a sílu pokračovat i přesto, jaký strach ji sžíral. Za svůj dosavadní život zažila spoustu věcí, ale nebezpečné přecházení přes ztrouchnivělý most, to byl vážně jiný level. Jak si oddechla, když se konečně ocitli na druhé straně!
„Já věděla, že to zvládneš, ty můj sladký Minstrellíčku!“ spustila hned, jakmile se všechny její čtyři tlapky dotkly pevné půdy pod nohama a našla ztracený dech. „Jsi ten nejúžasnější rytíř, kterého znám,“ lísala se k němu, zoubky jí laškovně cvakaly u modroočkovy tváře. Nebyla to však výzva k boji, nýbrž jen důkaz toho, jak moc ho měla ráda - že by ho samou láskou i snědla! Ach, jak mocný byl jeden Amorův šíp, jak dokázal roztát i Véino ledové srdce. Zelenooká vlčice mávla oháňkou. „A vlastně to docela byla zábava, nemyslíš, Minstrellí?“ zamrkala na něj očima a udělala pár kroků dál, kde začala prskat všechny chlupy, které ji dráždily na jazyku. Kdykoliv jindy by snad omdlela samou hrůzou, že má v tlamě chlupy nějakého nýmanda s modrýma očima, ale teď jí to vlastně vůbec nevadilo. Pravda, chlupy byly vážně tfuj, ale pro tentokrát jí to bylo vlastně jedno. Zazubila se.

Amorek 5

Zelenooká princezna na svém rytíři pocítila strach - ostatně ani jí samotné nepřišlo překračování nebezpečně vyhlížejícího mostu jako nějaký svělý zabiják času, leda tak zabiják sama sebe. Za normálních okolností by mu však tak či onak už stihla vyhubovat, jak je neschopný, že se chová jak ustrašené malé vlče a vůbec, proč s takovým imbecilem ztrácí čas, le teď to byl přece její rytíř, láska jejího života a vůbec ten nejúžasnější vlk, kterého kdy potkala. Takže to samozřejmě přešla jen s dalším sladkým úsměvem a vírou, že ji její rytíř skutečně přes most přenese. A aby mu dodala motivaci, s nevinným výrazem se na něj podívala a pak co nejroztomileji řekla: „Když nás dostaneš přes tenhle most v takové podobě, v jaké jsme nyní - se všemi kostmi a nááádhernou srstí, věnuji ti ten poslední ždibíček srdce, který ti ještě nepatří, a budu tě milovat úplně celičkého a úplně navždy, i kdyby nás rozdělila věčná dálka, i kdybysme byli každý na jiném konci ostrova, ty můj Minstrellíčku.“
V žilách se jí rozproudil adrenalin, když v závěsu za modroočkem vstoupila na první laťku. Snažila se dívat jen na laťky a ne pod ně, aby nespatřila to pusto prázdno a v mlze se rýsující obrys rozbouřených vln. Občas se však přece jenom přistihla, jak jí pohled pomalu sklouzává, avšak včas opět zelenkavé oči upřela na tlapky. Pomalu kráčela dál, tlapku za tlapkou, se zatajeným dechem a divoce tlukoucím srdcem, až se docela i bála, že jí prorazí žebra a vyskočí z hrudi. V tlamičce svírala modroočkův ocas. Nebylo sice zrovna příjemné mít plnou tlamu jeho chlupů, ale alespoň tak měla pocit, že se nemusí spoléhat jen na leckdy polámané dřevěné laťky, ale v případě nouze ji včas modrooček zachytí. „Jsi ten nejúžasnější rytíř, Minstrellí,“ zahuhlala. Snažila se ho do ocasu moc nekousat a držet se ho co nejněžněji, ale zároveň co nejpevněji. Jen doufala, že se nezřítí dolů. Zaprvé - takové půvabné vlčice by byla škoda. A za druhé - pokud by si to neuvědomila a včas Minstrellův ocas nepustila, šedý vlček s pohledem temně modrým jako moře by byl o ocas kratší. A aby takhle její rytíř skončil, to vážně nechtěla.

>> Les u Mostu

Amorek 4

<< Asshiřin labyrint (přes Temný les)

Kdyby Vé věděla, že modrooček již plánuje, jak budou mít spolu úžasné dětičky, i přesto, že byla ještě v zajetí Amorova kouzla, asi by ho zpražila pořádně vražedným pohledem. Už jen představa, že by měla vychovávat ty malé caparty, byla děsivá. Ledaže by je dala na krk modroočkovi, ale stejně. Mít něco společného se zmenšeninami vlků, kteří umí akorát žužlat uši, slintat a kňourat? Ne, děkuji. A o smečce sice uvažovala, ale představa, že by byla ve smečce s Minstrellem a hráli si na dvě zamilované hrdličky, brr! Tedy, teď to pro ni bylo něco naprosto úžasného a už už si říkala, zda by se s ní Minstrell skutečně do smečky upsal, ale zatím jen mlčky pochodovala v čele jejich zamilované skupinky.
Když se však konečně vymotali z labyrintu plného děsivého kvílení a skřeků, z nichž Vé vstávaly na zátylku chlupy hrůzou a krev tuhla v žilách, dostali se opět do toho temného, děsivého lesa. Že já husa hloupá mu neřekla rovnou, že ho miluju, a mohla jsem si ušetřit chození na tak strašidelný místa, vyčítala si zelenooká princezna v duchu, snažíc se zaplašit nepříjemný pocit z tohoto místa, který jí svíral žaludek. Bylo odpoledne, ale sluníčko schovaly koruny hynoucích stromů. Nepronikl sem téměř ani jeden proužek světla a celá ta atmosféra tu byla víc než děsivá. Pod tlapkami jí čvachtalo bahno. Už se tu držely jen poslední zbytky sněhu, jak se začalo oteplovat. Sněhu tu však bylo stále dost, neb sem se jen málokdy prodraly sluneční paprsky. I tak však měla Vé po chvíli od bahna celé tlapky i elegantní nožky. Znechuceně nakrčila čumáček. Pohled na jejího rytíře však zahnal i myšlenky na to, že teď vypadá jak čuník, co se vyválel v bahně, a opět ji zaplavil jen pocit lásky.
Jakmile se konečně vynořily z temného lesa, rozprostřel se před nimi dlouhý, vratký most zahalený v závoji mlhy, a odkudsi z hlubin bylo slyšet tříštění bouřlivé vody o ostrá skaliska.
Vé nasadila ten nejsladší, nejroztomilejší a nejprosebnější úsměv, jaký jen uměla, přistoupila k modroočkovi a jemně mu olízla tvář. „Viď že mě přes to přeneseš, můj hrdino?“ zatrylkovala sladce a zamrkala na něj. To bylo snad poprvé, že přiznala, že se něčeho bála. Jindy si hrála na nebojácnou princeznu, co dokáže všechno, ale teď, s rytířem po boku, věděla, že si nemusí hrát na dokonalou. Však přece - od toho měla svého prince, aby ji přenesl i přes ty nejtěžší překážky.

Amorek 3

„Odpuštěno?“ zajíkla se nevěřícně a pak mu jemně olízla čumák. „Tak v tom případě - když jsi ty tedy ten nejšťastnější vlk na světě -, já jsem tvá nejšťastnější princezna,“ zašvitořila nadšeně a ocásek se jí radostně roztančil. Ach, jak její srdce plesalo, jak šťastně se cítila. Jakoby najednou někdo mávl kouzelným proutkem a nechal zaniknout úplně všechno všecičko, jen lásku nechal kvést. Jen škoda, že tato láska nebyla opravdová, ač tomu modrooček slepě - chudáček jeden - věřil a Vé samotná tu lásku za opravdovou díky Amorkovu šípu považovala. Myslela si, že nedokáže milovat. Že jí je souzeno hrát si s city jejích nápadníků, ale nikdy jim neodevzdat ani kousíček svého srdce. Ale teď, jak se topila v temné modři Minstrellových očí, přesně v tenhle moment jí docházelo, že se láska zrodila i pro ni. Aby i ona, stříbrná princezna, mohla milovat.
Jen škoda, že celou tu romantickou atmosféru rušila rozhodně nikoliv romanticky vyhlížející jeskyně. Byla tu tma, Vé běhal mráz po zádech a krev tuhla v žilách, jak se odevšad ozývalo děsivé kvílení. Snad i proto se ještě více přitiskla k modroočkovi, aby snad ze stínů nevylezla nějaká příšera a neukousla jí zadnici, a vděčně mu přikývla, když jí ukázal cestu, kudy se vydat. Sama byla dočista ztracená, neb ve víru vzteku odbočila nejednou chodbou a pak se samozřejmě divila, jak to že neví, kudy jít zpět. Ještěže tu měla svého rytíře. A s ním kousek za sebou opustila chřtány děsivého labyrintu a vydala se vstříc dalším krásným chvílím, stále zcela poblázněná láskou.

>> Most (přes Temný les)

Amorek 2

„Jak bych se na tebe mohla zlobit, hlupáčku,“ švitořila a zelenkavýma očima se přitom vpíjela do Minstrellova temně modrého pohledu. Jemně si oblízla čumáček a zamilovaně hleděla na svého rytíře. „To já ti ublížila, můj rytíři, nejkrásnější rytíři Minstrellí,“ fňukla do jeho kožichu a jemně ho zatahala za ucho. Musela se trochu natáhnout, neb byla oproti němu drobounká, ale nakonec se jí to přece jen podařilo. Stiskla ho a začala ho v tlamičce žužlat. Jemně, tak, aby to jen jemně štíplo, ale rozhodně nebolelo. Pak zase vlčkovo ucho pustila ze spárů své tlamy a šťastně vydechla. Co si to jen myslela, že by mohla žít bez krále? Bez pravé, nefalšované lásky? Jak teď hleděla na Minstrella jako na svatý obrázek, bolestně se jí sevřelo srdce. Kdyby tu nebyl, co by jen dělala? Jaký by pak byl její smysl života? Však bez lásky by byla nic. Pouhou ztracenou dušičkou, nešťastnou, zoufale toužící po svém rytíři a králi, aniž by ho mohla vícekrát mít. Stále byla zmatená, co se to jen dělo s jejími pocity, snad byla ještě zmatenější než modrooček, ale nejdůležitější byl ten hřejivý pocit lásky, jenž se jí rozléval do celého těla. „Slibuju, že tě už nikdy neopustím, Minstrellíčku! Ale viď že mě vyvedeš z téhle strašidelné jeskyně, viď že ano?“ prosila jej úpěnlivě a uši přitiskla k temeni hlavy. Bylo to tu taaak strašidelné. V dáli se ozývalo plačtivé kvílení a hrůzou jí stávaly chlupy. Nebýt poblázněna láskou, nedala by najevo svůj strach, ale teď, když měla po boku svého rytíře, se mu mohla schoulit do náruče a čekat, až ji její nejdražší rytíř zachrání. A budou moci žít šťastně až navěky.

Amorek 1

Jeho naléhavá slova se rozléhala labyrintem a Vé se zdálo, že je neslyší ona sama - jako by je slyšela nějaká mnohem méně chladnější část jejího já, v jejímž srdci bylo místo pro pravou lásku. Tedy... pro lásku tak trochu falešnou, neb se zrodila kvůli zásahu Amorova šípu, ale stále to byla mnohem opravdovější láska, než jakou byla Vé kdy schopna k někomu cítit. Zelenkavý pohled zamilovaně upřela na modroočka a fňukla. „Já, já,“ vykoktala ze sebe, zcela zmatená svými pocity. Přišla si, jako by měla místo mozku cukrovou vatu. Mozkových buněk, které by nebyly zcela poblouzněny zásahem šípu lásky, zbylo již pomálu, ale přesto se i ten zbyteček snažil vší silou Vé opět přitáhnout do reality. Jenže ta realita byla pro Vé v ten moment ta, v níž se chovala jako zamilovaná puberťačka. „Prosím, cukroušku, odpusť mi. Já jsem taková špatná hérečka. Já prostě... já prostě nechtěla hned přiznat, že se mi líbíš, ale věř mi... jsi ten nejkouzelnější vlk, kterého jsem kdy poznala,“ vrkala sladce jako hrdlička a rozťapkala se ke svému staronovému objevu. Nakonec se zastavila až u něj a začala se k němu lísat. „Odpustíš mi, Minstrellí? Viď že mi odpustíš, můj sladký Minstellíčku?“ kulila na něj prosebně svá zelenkavá kukadla a bulela u toho jak malá, aby srdce svého rytíře obměkčila. Když se na moment opět vytrhla ze spárů lásky, zablesklo se jí před očima a uvědomila si, že ji matka za tohle počínání vydění a Illyrian, Sierra a Valariya si na čelo napíšou 'Vé rozhodně není moje sestra.' Ale nakonec nad těmihle scénáři jen mávla tlapkou. Tak ať si ji klidně vydědí, ať si ji za slova jako miláček, hubička a kvíteček, nebo čím vším to Minstrella častovala, klidně odkopnou. Láska byla důležitější. A poblouzněna láskou měla oči jen pro svého rytíře. „Já bych tě snad samou láskou spapala!“ blábolila dál a jí samotné se z těch všech sladkých řečí, které pro tentokrát nebyly součástí jejího divadýlka a myslela je zcela upřímně, točila hlava.

<< Nížina hojnosti (přes Temný les)

„Božínku, nepřišel jsi na to doufám až teď, že ne?“ zahihňala se a zamrkala na něj, pokračujíc ve svém divadýlku. V jejím pohledu však zároveň byla výčitka. To víte, když jste byli ve společnosti Vé, museli jste zatraceně dobře volit slova, aby vaši větu nepřekroutila a nesnažila se vás znemožnit. A že překrucovala téměř každičkou větu.
A pak se celá ta alespoň trochu idylická atmosféra zbořila jako domeček z karet. Minstell se ukázal být hloupoučkým samcem a Vé toho samozřejmě využila. Tedy, nikdy si nemyslela, že by byl nějak kdovíjak chytrý, to by jí ty všechny sladké řečičky nežral i s navijákem, ale stejně ji trochu bodlo u srdce, že se ani nesnažil v její přítomnosti tvářit se, že umí flirtovat. Tedy... on se snažil, hodně se snažil, ale princezna to neocenila. Takže teď se hnala pryč, zpod tlapek jí jen odlétávaly kousky tajícího sněhu, a její obdivovatel za ní.
Už jste někdy slyšeli citát Vlčice zklamaná svým nápadníkem si vždycky vybere to nejpříšernější místo, kde se vyvztekat? Pokud ne, prosím, seznamte se s ním nyní. A proč ho tu vlastně zmiňuji? Vé samozřejmě musela všechno zdramatizovat, a to takovým způsobem, že se do své herecké role pohroužila natolik, že moc nedávala pozor kam šlape. Což pro ni bylo dost nezvyklé, vzhledem k tomu, že jindy si vše pečlivě promýšlela. No a najednou hups! a ocitla se v lese prosyceném temnotou. Bylo tu šero, ticho jako v hrobě a bylo to tu vááážně strašidelný. A co by udělala každá ufňukaná vlčice, co právě dostala košem - a to prosím pěkně jenom proto, že nedokázala ocenit snahu jednoho fešného samce? Samozřejmě by honem honem přehodnotila své plány a utíkala se schovat do náruče svého ještě-před-chvílí-milence. Ten problém byl však v tom, že Vé nikdy žádného milence neměla, a do náruče Minstrella, jenž byl jejím milým jen na oko, se přece nemohla schovat, když by tím ukázala, jaký je strašpytel - to zaprvé -, a za druhé, pak by to celé její divadýlko nemělo moc smysl, no ne? Místo toho raději protočila panenky tentokrát nad svojí hloupostí a přidala do kroku, aby byla odtud co nejrychleji.
Tlapky ji zavedly zástupy hynoucích stromů až k jeskyni. Zprvu by si jí ani nevšimla, ale jako správná vlčice i ji nakonec vyčmuchala. Pokrčíc rameny do ní zaplula jako stín a ocitla se v táhlém komplexu chodbiček. Zelenkavé oči se snažily přivyknout tmě a tlapky se pomaličku daly do pohybu. Ten můj rytíř Minstrell by se mi tu přece jen hodil, pomyslela si zoufale a zaúpěla. Tady se jí to vážně nelíbilo. Byla princezna, a teď si připadala jako vězeň. Copak princezny chodily do takových to zatuchlých kobek? Nakrčila narůžovělý čumáček.

Nerozuměla mu. Takže se mu líbila, nebo nelíbila? To bylo tak složité, s těmi samci. Ona měla v hlavě jasno - ráda si zahrávala s ostatními, šeptala jim sladká slůvka lží, omotávala si je kolem tlapek. Nechala je věřit, že by společně skutečné mohli prožít své šťastně až navěky a pak za nimi udělala tlustou čáru dřív, než by snad i ji samotnou pobláznil pocit lásky. „To jsem tedy nabyla takového dojmu, Minstrelle. Ale pokud tedy říkáš, že jsem se jen mýlila, pak je všechno v pořádku,“ zašvitořila sladce a vykulila na něj zelenkavé oči. Ah, jak skvěle se cítila v roli dokonalé princezny s dokonalým úsměvem. Modrooček jí ležel u nohou, ba co jen on - celý svět se klaněl její kráse a eleganci. Princezna Vé, dcera obávané Near. Dáma všech dam, vznešenost sama. Elegantně si oblízla tlapku a nenápadně se u toho posouvala blíž a blíž k modroočkovi. I přesto, že sama byla drobná, nebyl oproti ní zrovna nějaký medvěd, do jehož náruče by se mohla schoulit, a i kdyby byl, stejně by necítila v jeho náruči ochranu. Ona přece chránit nepotřebovala. Ale bylo to tak strašně hezké, hrát si s cizími city. Lísala se k němu jako kočka, letmo se o něj otřela, špitla mu do uší pár sladkých slůvek a pak jako by se nechumelilo kecla na zadek a chundelatý ocásek si obtočila okolo těla. Všechno tohle byla jen hra. Divadýlko pro modroočka, který ji považoval za bohyni. Jenže srdce princezny Vé nikdy modroočkovi nepatřilo. A až si to modrooček uvědomí, bude to bolet. Jenže Vé už byla taková. Vzbudila v samcích naděje a pak je odstrčila pryč, jako královna, co právě při šachové partii ochránila svého krále. A tím králem byla ona sama. Královna a král. Vé byla dvě osoby v jedné. Nepotřebovala mít po svém boku krále, když si vystačila sama, protože ona byla sama pro sebe králem i královnou.
„Ah, hlupáčku,“ protočila pak oči, když z vlka vyšlo podivné zachrčení a díval se na ni, jako kdyby právě spadla z višně. Minstrell jí zase ukázal, proč byli pro ni samci jen hrou. „Já věděla, že nemá cenu s tebou ztrácet čas. Když dovolíš-,“ odstrčila ho od sebe a ještě předtím mu laškovně cvakla zuby těsně před tváří, „půjdu na lov jiných princátek. Protože takhle se z princeznou Vé opravdu neflirtuje,“ pronesla tak smutně, že chudák modrooček teď musel mít v srdci díru. Divadýlko uměla Vé hrát dobře. A pohlcena rolí princezny zklamané svým princem, jak příšerně marný byl v romantických řečích, se za doprovodu kroucení zadnice vydala pryč.

>> Asshiřin labyrint (přes Temný les)

<< Mrazivá jeskyně (přes Tundru)

Přimhouřila zelenkavé oči. „Takže se ti nelíbím?“ broukla zklamaně a pohlédla do jeho tmavě modrých očí. Vnitřně jí vážně bylo Minstrella líto. Chudák se snažil, div by za ni vlastní život nepoložil, a ona jej chytala za každé slovíčko a snažila se jej znemožnit. Vlastně jí bylo z ní samotné trošku šoufl. Odkdy byla taková mrcha? Mám takový pocit, že od té doby, co ses narodila, Vé, ozval se posměšný tichý hlásek a vlčí princezna protočila oči. Pak nasadila svůj sladký úsměv. „To musíš být pořádně odolný, protože odolat mému kouzlu...,“ zajíkla se a zamrkala na něj. Moc dobře si uvědomovala, jak byl její kožíšek nádherný - huňatý a nadýchaný, žádný fádní, ale naprosto jedinečný. Uvědomovala si, s jakou elegancí chodila, jak pečlivě volila každé slůvko. Byla to prostě bohyně chodící po zemském povrchu, bohyně v hávu prosté (ale stále naprosto neodolatelné!) vlčice.
Jako s vlastním ocáskem se s ním vydala z ledové jeskyně a zamířila na jih, tam, kde bylo přece jen o něco tepleji. Jemné sluneční paprsky ji laskaly po zádech, pod tlapkami křupal sníh a celá krajina byla zahalena do kouzelného kabátu zimy. Již bylo ve vzduchu cítit, že té kruté, štiplavé zimy byl konec a vládu mělo převzít jaro. Vé se spokojeně zavrněla a naklonila hlavu na stranu. „Tady se mi to líbí mnohem, mnohem líp. Nebo je to možná tím, že je stále mojí společností takovýhle úžasný vlk?“ zahihňala se a pousmála. Tahle lichotka byla jednou obrovskou lží... anebo snad ne? Možná, že i srdce Véino v přítomnosti šedého poutníka trošičku pookřálo...