Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ticho, jež mezi nimi panovalo, pro ni nebylo nepřítelem, nýbrž věrným sluhou. Ticho dávalo prostor pro myšlenky, které se proplétaly v mysli do provazců, zamotávaly se a zase rozplétaly, míhaly se jako světelné šmouhy. Véina hlava byla plná nezkrotných myšlenek, ale musela by se hnát snad až na samý konec světa, aby dokázala rozluštit, co na ní její vlastní mysl pokřikovala. Bylo jich tolik, že se raději vzdala a nechala je volně plout, zatímco zelenkavý pohled upínala na všechny ty sochy z ledu, co tu zdejší příroda utvořila. Inu, nebyly to sochy v pravém smyslu, ale tak či onak se jí celý tenhle komplex postavený z ledu líbil, neb působil nevšedně a... hezky. Zimu měla poměrně ráda, ale když se jí nepříjemně zakusovala do kožíšku, byla to panečku nestvůra! Ale tady, daleko na severu, v přítomnosti básníka se srdcem jen pro ni, se ze zimy stávala skutečná bohyně krásy. Na tu Véinu samozřejmě neměla, ale ano, i zima byla kouzelná.
„Nejsem štiplavá a otravná? Och, to mě těsí, Minstrelle,“ zatrylkovala sladce a spustila svůj léta nacvičený smích, jež by snad mohl být označen za roztomilý, který se nesl celým komplexem. Odhalila u toho zoubky bílé jako perličky v hravém úsměvu a svojí mini-oháňkou udělala pár kmitů tam, a pár kmitů zase zpátky. „A jistě, obdivovatelů mám samozřejmě spoustu. Chceš mi snad naznačit, draký Minstrelle, že jsi jejím z nich?“ zahleděla se do jeho modrých očí, jakkoliv se snažil uhýbat pohledem, se zubatým úsměvem. Princezna neměla ve zvyku se vzdávat. Buď půjde její služebník s pravdou ven, nebo ji z něj klidně vymlátí. Holky se samozřejmě neperou, takže jen těmi svými sladkými řečičkami. Viděla sice, jak na ní ten šedý vlk visí pohledem, jak lační po každém jejím slůvku, po každém jejím uznání, ale chtěla to od něj slyšet. Pod tou maskou nevinnosti se totiž skrývala pýcha.
Vydat se zpět se jí moc nechtělo. Tady bylo alespoň o něco tepleji, a představa, že bude znovu mrznout... už z toho se třásla po celém těle. Neměla se tedy příliš k odchodu. Mnohem raději zkoumala každou z ledových chodeb, každý kousek ledu. Prohlížela si svůj odraz na ledové ploše - a s hrůzou zjistila, že má pár chloupků rozcuchaných -, a čas od času zavítala pohledem k cizinci, na něj se sladce usmála. Skutečně byla spokojená. Minstrell byl na správné cestě, jak dobýt její nitro, ale pár kroků mu přece jen chybělo.
Nakonec se přece jen zase vydala o dům dál, ve skrytu duše doufajíc, že její služebník s ní bude pokračovat i nadále. Vlastně se jí jeho společnost docela zalíbila.

>> Nížina hojnosti (přes Tundru)

<< Tundra

Vlastně jí ho bylo trošku líto. Na kratinký moment si dokonce pomyslela, že by mohla přehodnotit svůj postoj, méně se ksichtit a více ocenit jeho snahu, jenže to by to přece nebyla Vé. Inu, líbil se jí, ne že ne. Byl fešný, srst měl v hezkém stavu, žádnou vypelichanou jako nějaké kuře. A ten šedomodrý odstín? No radost pohledět! Udělal by pro ni, co jí jen na těch jejích zelenkavých očích viděl, snažil se být pravý gentlaman. Ale pro vlčici, jakou byla Vé, sličnou princeznu a dámu za všech okolností, to byl opět jen někdo, ke komu se mohla lísat. S kým si mohla pohrávat, obtáčet si ho okolo tlapek. Šeptat mu do uší sladká slůvka a přimět ho, aby se stal jejím věrným ocáskem. Nic víc, nic míň. Zatřepala hlavou a pousmála se. „Kdo by taky měl rád zimu, že?“ zavrkala a zkoumavě se na něj podívala. „Zima je sice pěkná, kouzelná, ale tady je spíše štiplavá a otravná,“ zaúpěla a vykulila na Minkara prosebný pohled, aby ji zachránil z téhle šlamastiky, pod jehož silou by roztál nejeden ledovec a podrobil se jí nejeden fešný vlk. Pak pomalu přikývla a v závěsu za ním se vydala do srdce mrazivých jeskyní.
Kráčela po ledu. Tlapky se jí občas smýkly, jak to klouzalo, ale na tváři jí stále pohrával jistý výraz. V očkách jí jen jiskřilo - musela uznat, že takhle jeskyně byla vážně docela pěkná a byla důkazem, že zima je skutečně kouzelná. Od stropu se táhly dlouhé ledovcové krápníky a jemný poprasek zavátého sněhu poletoval ve vzduchu. „Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale máš docela vkus,“ zazubila se, laškovně na něj pohlédla a pak se kolem něj prohnala jako vítr a odhodlaně kráčela dál. Její dech a tlukot srdce se rozléhal do všech prostor, jaká tu byla ozvěna.

<< Tajga

Na'arash. To jméno znělo možná dost velkolepě, rozhodně Vé nepředpokládala, že by se tak jmenoval nějaký nekňuba, ale soudě dle toho popisu to rozhodně nesedělo na její rodinu - a ani to jméno jí nebylo povědomé, ledaže by se nějakej chytrolín z její rodinky přejmenoval. To však nebylo příliš pravděpodobné, takže sourozence holt nenajde. A pořád se nerozhodla, jestli ji to trápí, nebo ne.
Aktuálně však měla lepšího společníka, než nějaký sourozence, tsse. Minkar za ní chodil jako ocásek a nenasytně hltal každé slůvko, které jen vypustila z tlamičky. Omotávat si ho uměla skvěle, ach, jak na sebe byla hrdá! A když už o něm mluvíme... po chvíli cesty hustým lesem se na něj otočila a naklonila hlavu na stranu. „No, já věděla, že z tý tvý hlavinky asi nevypadne nic důležitýho, ale snaha byla. Děkuju,“ špitla nakonec a dokonce se pousmála. Bylo to díky od srdce, nebo jen její plán, jak ještě více pobláznit svými sladkými řečmi hlavu toho cizince? Inu, ani Vé si v tu chvíli nebyla jistá. Ale vlastně možná, že to myslela upřímně. Líbil se jí. Sice nebyla hloupá, že by s ním už v mysli plánovala budoucnost, ale... byl fajn. Udělal jí teda docela ostudu tím svým cajchtáním ve vodě a pak jak jí přinesl tu oslintanou kytku, ale jinak se jí docela líbil. Sladce na něj zamrkala, pak se zase otočila, co nejelegantněji pohodila zadnicí a tiše se zahihňala. Byla to vlastně zábava.
Ten její úsměv ji však přešel ve chvíli, kdy se dostala do světa, který se jí ani trošku nelíbil. Na to, že z nebe padal sníh a tvořil na zemi sněhovou peřinu, si zvykla. Však koneckonců neviděla sníh poprvé. Ale tady byla mnohem větší zima a vypadalo to, že led a sníh jsou tu věčnými vládci. „Brr,“ zamumlala tiše, aby si toho náhodou Modroočko nepovšiml. „Jsem ti říkala, že sem nepůjdeme,“ přimhouřila na něj zelenkavé oči a zaksichtila se. Svést na něj vinu? Jak ďábelské. Možná kdyby víc sledovala, kam její tlapky kráčí, a míň přemýšlela o udatných princích na bílém koni, nemusela by teď přemýšlet o tom, jestli se z ní nestane kostka ledu. Bylo to tu sice docela hezké, ale zima se jí nepříjemně zabodávala do kožíšku. Rozhodla se tu však setrvat a trochu to prozkoumat.

>> Mrazivá jeskyně

<< Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

Když usoudili, že bylo koupele v jezeře dosti, vydali se dál na sever. Vzali to přes louku umělecky pocukrovanou bílým sněhem, dokud se před nimi nerozprostřel les. Stromy se tu navzájem dotýkaly a proplétaly se, jako by to byli nejvěrnější bratři, kteří nechtějí být od sebe dál než na dva centimetry, ale vyhlídky nebyly až tak katastrofální - cestou se vlčí princezničce pravděpodobně do stříbrného, nadýchaného kožíšku nějaká ta větvička zachytí, ale pošpinit jeho krásu snad ani ty ohavné větve nedokáží. Po poměrně svižné chůzi, kdy si to jako ocásek hnala za Minkarem, zastavila, zcela nevzrušeně kecla na zadek a oháňku se snažila elegantně obtočit kolem tlapek - což bylo dost hloupé, protože s tak krátkou vlaječkou se to dělalo opravdu stěží. S tím zakrslým ocasem vypadám jak králík, fňukla v duchu. Nejraději by si vylila své srdíčko i nahlas, jenže přece nebude říkat před tím princem na bílém koni (byť to byl pěknej idiot), že vypadá jak ošklivej, oškubanej zajíček? Svraštila nosánek, mírně ho pak namířila k nebi, kde se na modré obloze zubily bílé mráčky, a následně zelenkavýma očima sladce pohlédla na svého prince. Být jím, asi by se už dávno propadla až někam do pekla, protože vážně by nechtěla žít s tím, že kam se jen hne, tam si o ní budou špitat a u toho se budou prohýbat smíchy - a že se Vé postará, aby to modrooček neměl jednoduché. Ono totiž předvést nejdřív velmi povedený taneček v jezeře, pak se jako udatný rytíř vydat pro nějakou podivnou kytku a vytasit na vlčici své mistrné plavecké zbraně, a následně jí ten uslintanej kus rostliny hodit k nohám... no, bylo jí Minkara docela líto.
„Ty, Modroočku,“ oslovila jej tak sladkým tónem, že se jí div z té sladké příchutě na patře nepřetočil žaludek, „nepotkal jsi tu někdy moje sourozence? Sierra, Illyrian...“ Začala vyjmenovávat pár jmen, načež zvědavě naklonila hlavu na stranu a propalovala vlka toužebným pohledem. Ne, že by její srdíčko prahlo po tom, setkat se s nimi, ale možná... možná že i jo. Možná, že je vážně měla ráda. „A vůbec, už nelelkuj a pojď,“ řekla, jakoby byl Minkar ten, kdo se tady nerušeně posadil pod jeden ze stromů a začal si čistit kožíšek. Pak se vyšvihla na nohy, modroočka předběhla a s laškovně pohazující zadnicí si to štrádovala... no, někam.

>> Tundra

S tím, že nebylo zábavné lovit nevinná zvířátka, Vé souhlasila. Jeden se pak akorát zapátlá od hlavy až k patě a pak trvá celé věky, než je srst opět čistá. Lovení akorát přidávalo práci, ale na druhou stranu... za tu chuť čerstvého masa to stálo. Koneckonců držet hladovku by Vé nemohla, to by si přece poničila své ladné křivky! Hlad však zatím moc neměla a počasí spíše vybízelo ke studování zdejších krás, než honění se za králíky. A s Minstrellem se nudit rozhodně nebude, takže proč ne? Líbilo se jí, jak je šarmatní, a přitom tak strašně vtipný! Vlastně jí ho bylo docela líto. Tak se snažil a ona se neustále prohýbala smíchy. Ale to už byl holt úděl teď, co se stahovali do její přítomnosti. Ona si nikdy nebrala servítek.
Střihla ušima. „Výjimečně musím podotknout, že tvůj nápad se mi líbí. Ty kytky přinášejí akorát tak smůlu. Naposledy ses ztrapnil před urozenou dámou, takže bych je vážně nechala tady,“ neodpustila si mu opět připomenout jeho plácání se ve vodě a následný lov za kytkou, kterou jí pak přinesl jako na zlatém podnose, a zahihňala se. „No a co mi, pane, ukážete, smím-li se vás zeptat?“ vyzvídala následně, přičemž se snažila naladit na stejnou vlnu a mluvit minstrellovskou řečí. No, moc jí to nešlo.

>> Common forest (přes Kvetoucí louku)

„Nerada to říkám, ale jo. Asi by ses mi docela hodil, svět je zkaženej a já se občas fakt mileráda zasměju,“ zazubila se a mávla oháňkou. Její zelenkavé oči zářily jako hvězdy na temné obloze a těkaly ze strany na stranu. „No, já teda na kytky moc odborník nejsem, mám-li být upřímná,“ pronesla zamyšleně a v tem moment se už kysele ksichtila, protože dokonalé princezny přece nemohou přiznat, že jsou v něčem totální trubky, no ne? Avšak jak se říká, později bycha honiti... holt smůla. Ještě chvíli tu kytku hypnotizovala pohledem, načež pokrčila rameny a dál se o ní nezajímala. Botanička z ní stejně nebude (pevně doufá!), takže k čemu jí to bylo, zkoumat kytky. Když už, tak se raději nabaží jejich vůně a zas půjde o dům dál dřív, než jí ta květina třeba sežere. Některé umějí být totiž dost nevychované!
Už si tak úplně nepamatovala, kdy jedla naposledy, neb o čase už dávno ztratila pojem. Možná, že by však nějaké lahodné sousto nezaškodilo, no ne? „Věřím, že sledovat tě při lovu by bylo k pokukání, ale spíše navrhuju, abys mi ukázal krásy zdejších ostrovů... a cestou bychom se třeba mi mohli najíst, záleží, jestli všichni králici nezdrhnou dřív, než uvidí tu tvoji oslintanou kytku,“ uchechtla se a zkoumavě ho pozorovala. S tímhle vlkem budu mít tolik báječných drbů!

No to víš, že si to budu pamatovat dlouho! Jako by mu četla myšlenky. Bylo jí úplně jasné, na co teď myslí, protože na jeho místě by se trápila přesně tím samým (i když ona možná o trošičku víc) - jak moc pro smích teď bude? Véina sadistická stránka si docela užívala, jak muselo být modroočkovi trapně. Měl se holt přihlásit na taneční, než se jí pochlubil s tím svým tanečním vystoupením alá vodní taneček. Ve vodě se možná odehrával, ale rozhodně nebyl ladný. Naopak u toho vypadal, jako by se mu rozpadaly nohy a on se na nich marně snažil udržet. No prostě to bylo strašně komické.
„Vlastně se říká, že za zkoušku nic nedáš, že? Ale v tomhle případě mám pocit, že to bylo... totálně k smíchu. Dlouho jsem se tak nepobavila,“ zazubila se a následně vydala zvuk, který byl směsicí znechucení a pobavení.
„No, ty tvé slinty si můžeš nechat. Ale ta kytka je hezká, to bych lhala, kdybych řekla, že se mi nelíbí,“ zhodnotila květinu s mírným pobavením a sjela modroočka rentgenovým pohledem, jako by se mu navrtávala do mysli. Docela ji děsil, jak mluvil. U něj to znělo strašně... strašně. Ona dokázala být sladká, když se přemáhala, aby každé její slůvko bylo dokonalé, ale on zněl. Hrozně. No, hroznej tanečník a hroznej řečník. Divila se? Asi ne.
„Minstrell,“ převalila na jazyku, skoro jako by si vážně dávala odpoleční svačinku, a naklonila hlavu na stranu. „Máš pro mě ještě nějaký dárek? Třeba oslintaného zajíce nebo tak?“ zavrkala sladce, přičemž div nevyprskla smíchy. Modrooček byl děsivej. Ale děsivě k pokukání.

Na modroočka čučela už poměrně dlouho. Její pokus o iterakci zůstal notnou chvíli ignorován, místo toho si ten šedivý vlk mumlal cosi o vodě, nějaké veršíky. Vé přitom nakrčila nos a tiše se zasmála. Co to jen povídal? Nebyla si jistá, jestli právě narazila na básníka srdcem i duší, nebo blbce s nedostatkem mozkových buněk, ale jako by v sobě měla zabudovaný magnet, nemohla se otočit a prchnout. Jako poslušný pejsek si sedla na břeh jezera a propalovala toho básníko-blázna pohledem, dokud si jí konečně nevšiml.
Docela ji urazilo, když se jí lekl, vyjekl, jako by mu za patami hořelo, a následně sebou plácl do vody. To byla tak ošklivá? Byla snad její srst zacuchaná? Od bláta? Ale kdepak! Vlk se jen lekl, protože si myslel, že je na celičkém světě sám - nebo v to tedy stříbrná vlčice minimálně doufala. Musela však uznat, že neznámý vlk byl vskutku odvážný - spadnout jak hruška do ledové vody přímo před její maličkostí, si žádalo opravdu hodně odvahy. Vé si totiž velmi ráda škatulkovala vlky téměř ještě předtím, než je vůbec viděla na vlastní oči - a hádejte, kam odteď patří Minkar, když se před ní dočista ztrapnil? Nechtějte vědět!
A pak najednou zmizel. Vnořil se do vody, rozvířená hladina se za ním zavřela a on zkrátka zmizel. Vlčice se prudce vyšplhala na nohy a natahovala krk, aby něco viděla. A pak tam někde v dáli, když přimhouřila oči, spatřila jeho stín, jak tam cosi loví. Jo tak on si milostpán vyrazil na ryby!
Jak se však záhy ukázalo, žádná rybí snídaně na programu nebyla - vlk se vrátit s květinou v tlamě a dokonce ji vlčici nabídl. Vé přimhouřila oči a zazubila se. „Dáváš mi oslintanou mokrou kytku, abych ti odpustila a zapomněla na tvůj elegantní vodní taneček?“ zamrkala na něj a zamávala oháňkou. „Nevím nevím, jestli to bude stačit, ale možná, že i jo,“ zamyslela se a zazubila se. „Já jsem Vé. A ty?“ vyzvídala s nadzvihnutým obočím.

<< Modrák (přes Kvetoucí louku)

Šla poměrně pomalým krokem, však nikam nespěchala. Z oblohy se tiše snášely miniaturní vločky a vpíjely se jí do srsti jako vodové barvy do papíru. Tlapky zanechávaly otisky ve sněhové peřině, když si to kráčela skrz louku, na jaře a v létě posetou barevným kvítím. Osud ji pak zanesl až na břeh jezera - v tento čas jistě studeného jak psí čumák. Chvíli ťapkala podél břehu, načež jí do zorného pole padl cizí vlk. Tady jsou samí fešáci! zaradovala se v duchu a koutky tlamy se jí zacukaly. Napřímila se, čumák napřímila k nebeské báni a už si to štrádovala ke svému novému objevu. „Půbavné to zimní ráno,“ zatrylkovala sladce a prohlížela si ho doširoka vykulenými zelenkavými kukadly.

Stuha ji ignoroval. A to se jí samozřejmě nelíbilo. Rozhodla se tedy, že se s nějaký starým vlčím exemplářem nebude zalamovat hlavu. Věnovala mu poslední sladký úsměv (čehož by si měl zatraceně vážit, protože se v ní vařil vztek) a pak s hlavou vztyčenou k nebi vyrazila pryč, jen se za ní zaprášilo. Uhlově černý vlk byl sice fakt fešák, ale když o ni nestál... tak ať jde brečet do kouta, že promarnil tak úžasnou příležitost být v její přítomnosti. Protože tlapku na srdce - být v přítomnosti Vé se rozhodně nerovnalo být v té nejotravnější společnosti, kde pak! Minimálně tuto stříbrnou dámu by to ani ve snu nenapadlo.
Pomalu se vzdalovala od kouzelného modrého stromu a dávala sbohem svému prvnímu moisgrisskému objevu.

>> Small (přes Kvetoucí louku)

Celá ta historka Stuhy zněla jako hodně špatný pokus o science fiction, rozhodně ne jako něco, co se doopravdy mohlo stát, ale na druhou stranu... uhlově černý vlk zněl poměrně přesvědčivě. Vé se ušklíbla a souhlasně kývla hlavou. Že by mu vyloženě věřila, to ne, ale minimálně jí už nepřidal jako starej blázen, co se jí snaží přesvědčit o existenci světa někde mimo tuhle dimenzi.
Překvapeně ho sledovala, jak ji náhle opouští. Nakrčila čumák. Tak si jdi, ty stará rašple. Když si nevážíš přítomnosti mé maličkosti, klidně jdi! durdila se a roztomile krčila čelo. Pak sebou plácla na zadech, ocásek si obmotala kolem tlapek (kdyby to tedy šlo, protože na to byl až moc krátký) a čekala. Čekala na co? Až se vrátí jako princ na bílém koni? No, možná. Nelíbilo se jí, že jen tak vzal roha. A když se opět vrátil, stejně jí to nebylo dost. Dokonce měl v tlamě králíka a nabídl jí ho, ale stále - zlobila se. Měl se jí nejdříve omluvit a až poté nahánět králíky, takhle teda ne! Tiše si odfrkla a odvrátila od ušáka zrak, no nakonec ji náhlé zakručení v břiše přinutilo se k nebohému zajíci přiblížit. Přičichla k němu a pak už pomalu trhala jednotlivé kousíčky masa. Dala si sotva pár soust, černému vlkovi tedy ještě zbylo dost na to, aby zahnal ten největší hlad. Pak si opatrně očistila kožíšek od krve, oblízla tlamu a usmála se. Nepoděkovala. Jen na něj zamrkala očima - jako by to mohl vidět. Trochu zapomínala, že on byl slepý.
„A co takhle někam do lesa?“ zašvitořila sladce a též nadzvedla obočí. Vůně hlíny, spadeného listí a čerstvý vzduch. Něco, nad čím její srdíčko poskočilo radostí. V zelenkavých očích jí poletovaly rozverné jiskřičky.

Jméno: Khan-fani (protože má bejt Alfa a Alfy prej nemaj bejt loseři... což, ehm, mno, nesplňuje)
Počet přihlášení: jednou, strašně dávno, ještě někdy v pravěku
Preference: někdo, kdo nekouše a je aktivní, dík
Vytvoření týmů: budu hodná a řeknu, že to nechám na svý ségře! :3

Starej - s tím stříbrná vlčice souhlasila. Pomalu tloustnoucí - to by se asi též dalo říct. A nemající do čeho píchnout - to taky odpovídalo. Ono když jste slepej, tak je fakt, že ten život stojí za starou belu. Odfrkla si a hlavičku naklonila na stranu. Zmínka o zajímavých věcech v ní vzbudila zájem.
Kecla si na zadech a se zelenkavýma očima, jimiž probodávala ty jeho - ač tedy ne, že by je pod páskou mohla vidět, jej ostražitě posloouchala. Nebyla si jistá, jestli má na tu podivnou báchorku a divné dimenzi skočit, nebo spíše - jestli si vážně myslel, že je tak hloupá, ale bylo fakt, že tady se asi děly podivné věci. Ta páska přes oči a podivné zlatavé znaky, jež křižovaly jeho uhlově černou srst, byly patrně důkazem. Tiše mlaskla a obnažila zoubky v drobném úsměvu.„Ty a zachraňovat planetu? Nějak si tě neumím představit, poslyš,“ broukla posměšně a vyplázla na něj jazyk. Už totiž úplně viděla, jak jako udatný bájný oř běží spasit svět. Uchechtla se a drápky zaryla do vlhké hlíny. Drobné kapičky deště se v tichém rytmu vznášely z šedivých mraků a vpíjely se jí do kožichu. Oklepala se, aby ze sebe tu vodu setřásla. „A co kdybys mi to tu trochu ukázal?“ vybídla jej nakonec se sladkým úsměvem, jemuž snad nemohl odolat!

<< Kvetoucí louka

Svižným tempem si razila cestu loukou, jež možná v čase znovuzrození, během jara, kdy se příroda probouzela po dlouhém zimním spánku, byla obsypána všelijakými kvítky, avšak na podzim byla její ozdobou jen seschlá stébla trávy. A někde v dálce se jako hora tyčil strom.
Zprvu si Vé myslela, že je to jen jeden z těch obyčejných stromů, na něž může narazit na každém kroku, jen se trochu rozhlížet kolem sebe a pohledem neustále nepropalovat zemi. Tenhle byl však jako růže mezi trním. Mohutný prastarý kmen onoho dubu by nedokázala obejmout, ani kdyby se rozčtvrtila, a modré listí na ni vzhlíželo skoro tak, jako by bylo zcela zřejmé, že bude mít strom listy modré jako obloha nad nimi. Tázavě naklonila hlavu na stranu a střihla ušima. Musela uznat, že to byl vskutku impozantní exemplář, ač na její oslnivou krásu samozřejmě neměl nikdo, že ano?
„Mois Gris,“ zopakovala po uhlově černém vlku se zlatavými znaky zamyšleně a mlaskla u toho. Její mozek se okamžitě rozběhl na plné obrátky, aby si ten název uložila do dlouhodobé paměti. Až potká nějakého nebožáčka, ať se mu může pěkně vysmát do ksichtu, že ona název této země zná, a on ne. Heč! Tohle mohl být jeden z jejích es v rukávu. Oblízla si tlamičku.
Nějaká bohyně, o níž se Stuha v souvislosti s názvem těchto ostrovů zmínil, pro ni nebyla nic jiného než obyčejný smrtelník. Na bohy nevěřila. Možná existovali, ale co jí bylo po tom. Bylo však pravdou, že někde uvnitř její duše se přece jenom cosi zachvělo. Zvědavost. Zmínka o divné bohyni v ní zažehla jiskérku zájmu.
Byla mu poměrně vděčná - co vděčná, ještě aby se mu za to klaněla -, že se v tématu sourozenci nerýpal. Sama měla v hlavě zmatek z toho, jaký vztah mezi nimi vlastně panuje, natož aby o tom byla schopná mluvit. Své sourozence měla ráda, ale v té stejné vteřině by je nejraději zaškrtila. A mluvit zrovna o tom asi nebylo úplně ideální.
„Čtyři roky? Tak to už asi máš ta nejlepší léta ze sebou, co?“ pronesla jízlivě a vyplázla na něj jazyk.Zajisté to totiž nebylo tak, že by celý život strávil zrovna tady. Několik let se určitě promenádoval za hranicemi Mois Grisu, a tak musel být o dost starší než Vé. Šediny mluvily za vše.
„A máš nějaké další zajímavé historky z tohohle světa, Mois Grisu, když nepočítám tu s bohyní a páskou přes oči?“ zatrylkovala pak a se zájmem se k němu přiblížila. Možná, že jí nikdo nevysvětlil, co znamená zachování osobního prostoru. Ještě pár krůčků a už by se na něj nalepila jako pijavice. Nevinně se zazubila.

„Když to říkáš,“ zamrkla na něj zasněně a div se neodrazila od země a samo pýchou se neusadila na jednom z nadýchaných bílých mráčků, jež se líně povalovaly na blankytně modré obloze. Při Stuhově poznámce o své kráse si zkrátka přišla jako v sedmém nebi. Spokojeně zamávala ocasem a přimhouřila zelenkavá kukadla.
S jiskřičkami naděje v očích přikývla a pomalu se rozťapkala směrem onoho černého vlka. Těžko řícit, co jí mohly zdejší ostrovy nabídnout, ale zajisté bylo lepší vydat se na průzkum, než tu jen sedět na zadnici. Co nejelegantněji jen uměla střídala tlapku za tlapkou a nezapomněla u toho laškovně pohazovat svým ctěným pozadím. Stále se držela zásady kdyby-náhodou-tu-slepotu-hrál-tak-ať-vypadám-skvěle.
Stuha se zdál být poměrně ukecaným. Teda ne, že by otevřel tlamu a už nikdy ji nezavřel, to by stříbrná princeznička okamžitě vzala nohy na ramena, ale vůbec by jí nevadilo, kdyby cestou raději mlčel a užíval si ticha. Myšlenka to však byla očividně naivní, a tak se Vé chtě nechtě rozpovídala.
„Příchod na tenhle ostrov je tak trochu... zahalen tajemstvím,“ pronesla zamyšleně a vycenila tesáčky v potutulném úsměvu. „Řekněme, že si to moc nepamatuju. Šla jsem, šla jsem a pak jsem skončila tady. Jak se to tu vůbec jmenuje?“ nadhodila s pozdvihnutým obočím. Když už byla nucena konverzovat, tak ať jí z toho taky něco kápne. Věru si nebyla jistá, k čemu jí tak bude název tohoto světa, ale pakliže tu má strávit nějakou tu etapu svého života, asi by to nebylo na škodu. „Sourozenci?“ zopakovala po něm pak skoro nedůvěřivě a nepřítomně hrábla tlapkou do země. Sourozenci nebyli zrovna tématem, kterým by se ráda chlubila. Vztahy mezi nimi byli komplikované, zvláštní. Nikdy by nedovolila, aby kdokoliv její sestře či bratru zkřivil chlup. Přiznat nahlas by to však nedokázala. Stejně jako o nich nedokázala vyprávět. Nevěděla, co říct. Stuha přece nemusí znát celý její životní příběh, no ne?
„Bavíme se jenom o mně, pojďme se bavit i o tobě. Jak dlouho tu už žiješ?“ usmála se a přidala do kroku.

>> Modrák