Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To si jen myslíš, cukrouši. Až se dostatečně nabažím tý tvý krásy, protože musím uznat, že ti ta uhlově černá srst doopravdy náramně sluší, vzdálíš se od mé přítomnosti jak namydlenej blesk, pokud nebudeš chtít přijít o to ucho, žejo, pomyslela si, a kdyby to řekla nahlas, bylo by to s pěknou ironií v hlase. Problém byl však v tom, že to myslela smrtelně vážně, kdepak ironie. „Jen škoda, že ti ten opravdickej šutr nezkřížil cestu už prve. Ta tvá myšlenka, že to já jsem šutr, totiž dost bolí, abys věděl,“ popotáhla a vykulila na něj psí oči. Ač nemohl její kulení zelenošedých očí vidět, z jejích slov to utrpení přímo odkapávalo. Inu, věděla, jakým způsobem tahat za nitky, aby dosáhla svého. Stuha by musel být sadista, kdyby se jí drobné vlčice nezželelo. Bylo sice pravdou, že to bolelo, ono tělo totiž nebývá zvyklé na to, že si ho někdo splete s balvanem a přerazí se o něj, ale že by to byla až tak pekelná bolest, jak to prezentovala, to se říci nedalo. Však je lepší se tvářit, jako že už ani jedna kůstka v těle není vcelku, než tak, že je zcela nezraněná. Když už ji takto nehorázně urazil, ať trpí! Bude ho citově vydírat, až ho dočista citově zdeptá.
„Neznáš?“ houkla poměrně zklamaně. Nebyla si tak úplně jistá, zdali to vlastně nebyla výhra, ale část její duše uronila nejednu slzu. Srdceryvně vzdychla. Nebude si však kazit tento již tak zkažený den - obloha byla temná a svět byl celičký nějaký zvláštní. Místo utápění se v slzách pohodila hlavou, aby všechny myšlenky na bratříčky a sestřičky uvěznila někde hluboko v mysli, a střihla ušima. „Ále. Možná by mi i stačilo, kdybys mi ukázal pár krás zdejších ostrovů, co ty na to?“ usmála se sladce a oblízla si čumák.

Takže je slepej! A já se tady můžu div přetrhnout, abych působila dokonale. Oh, bohové, to je snad nějakej výsměch?! Vztekle nakrčila čumáček a tiše vzdychla. Pak ladně přešlápla z nožky na nožku, protože co kdyby jí ten černý vlk lhal a ve skutečnosti viděl veškeré její počínání, a zazubila se. „Já tě ale neodpálkuju,“ dušovala se a obnažila jako perličky bílé zoubky v laškovném úsměvu. „A kdo říká, že by ses musel bít? Ucvakla bych ti ucho, a než by ses nedál, byla bych za obzorem i s tím tvým cárem kůže.“ Snad by i mohla působit poměrně děsivě, kdyby jí u toho necukaly koutky. Kdyby se hodně snažila, asi by mu i dokázala ublížit, ale nebyla to přece taková mrcha, jako její máti, no ne?
„Zejména by mě zajímali jistí Illyrian a Tania,“ pronesla poměrně nezaujatě, na to, že se ptala po svých sourozencích. Inu, tyhle dva nikdy moc nemusela. Ve skrytu duše je ráda měla, a neb s nimi trávila svůj drahocenný čas i poté co se od jejich rodinky utrhli Sierra se Siriusem, chovala k nim jisté pouto, ale že by je milovala, se říci nedalo. Nenáviděla, jak se lísali k jejich matce do přízně. Ano, ani jí nebyla matka lhostejná, ale stejně. To neměli nic jiného na práci? A co tam ti dva poutníci, hm? Žijou ještě vůbec? „A pak by mě zajímalo, jestli tvé bystré hlavince něco říká jméno Sierra,“ mlaska. Nepamatovala si naposledy, kdy tu stříbrnou vlčici viděla, a vlastně by i byla docela ráda, kdyby se s ní opět setkala. Zvědavě nakloníc hlavu udělala krůček vpřed, a že to snad bylo za trest. Její droboučké tělo se ještě stále nevzpamatovala z toho, jak na něj hupsl ten slepejš. Bylo jako v ohni. A nejen, že ten, co jí způsobil to strašlivé rozdrcení všech kostí na padrť, viděl nic jiného než tmu, on musel být dočista vymytej. Splést si ji s šutráky? Snad i slepej musí vidět tu její okouzlující krásu, a balvany fakt krásný nejsou, takže jak si ji jako mohl splést?! Ňouma jeden!

„Blind?“ zatrylkovala a oblízla si čumák. Její znalost anglického jazyka byla velmi skromná, a tak přirozeně nemohla tušit, že to jméno k černému vlku skutečně pasuje, ale stejně - měla pocit, že k němu dokonale sedí. Akorát tak jméno pro nemehlo, jakým byl právě on. „Já jsem Vé,“ představila se mu nakonec a nezapomněla u toho pohodit zadnicí. Asi jí chudince stále nedošlo, že ji - díkybohu - jí ten násilník nevidí. Přichází o hodně! „To jsem ráda, že se většinou nepřerážíš o milé vlčice. Za chvíli by jich po tobě šla celá skvadra,“ pronesla laškovně. „Ani milé vlčice totiž většinou nejsou potěšeny, když se o ně někdo přerazí a ještě je někdo považuje za kámen. Máš štěstí, že já tě za to o ucho nepřipravím, ač je pravda, že jsem to původně měla v plánu,“ odmlčela se a mávla chundelatou oháňkou. „Nicméně,“ odvětila pomalu, načež opět na moment zmlkla, „vynahradit bys mi to stejně měl. Neznáš náhodou jednoho z mých sourozenců?“ Otázala se ho, jako by snad byla samozřejmost, že by věděl, kdo jsou její sourozenci, aniž by znal jejich jména. No, když jí téměř rozlámal všechny kosti, bude se muset snažit, nemehlo jedno! Ne snad, že by prahla po setkání se se sourozenci, ale na druhou stranu... proč ne?

Když se uhlově černý vlk přerazil o její nebohé tělo, okamžitě vystřelila na všechny čtyři a zacvakala ostrými zoubky. Srst na zátylku měla zježenou a pysky ohrnuty natolik, že jí div nerozbolela tlama. „Komu říkáš posrané šutry?!“ šlehla po něm zelenkavýma očima a tiše, přesto však výrazně na něj zavrčela. Jedna věc byla, že jí svým pádem div nerozdrtil všechny kosti v těle - alias Vé a královna dramatu - a druhá, že si ten sprosťák myslel, že je kámen. Chápete to? Obyčejnej šutr! Očividně nebyl nápad schovat se mezi nejvyššími stébly trávy dobrý tak, jak si původně myslela.
Když z ní konečně vyprchala ta největší salva vzteku, konečně si jej pořádně prohlédla. Musela uznat, že byl fešák! Zlaté nitky křižovaly jeho jako noc temnou srst a dodávaly mu jakýsi mystický nádech. Tou největší třešničkou na dortu však byla béžová páska přes oči - byla součástí jeho plánu, jak zaujmout nejednou smělou vlčice, či skutečně nic neviděl? Kdyby si tu pásku sundal, spatřila by jen mléčně zakalené oči? Zvědavě naklonila hlavu na stranu a nasucho polkla. „Odpouštím ti,“ řekla nakonec sladce jako med a zazubila se. Že já hloupá nejdřív nezjistila, s jakým krasavcem mám tu čest, hned bych držela jazyk za zuby! Vzdychla a laškovně si oblízla tlamu. Byla připravena ukázat se v tom nejlepším světle. Je můj úsměv dostatečně neodolatelný? Je má srst lesklá a jemná?! Ach ty Véiny trable!

<< Mlžné pláně (přes Zauberwald)

Z pláně zahalené mlhou se dostala do lesa. Jeden by snad i řekl, že všechny lesy musí být totožné, ale tenhle nebyl ani zdaleka podobný těm, jaké znala ve své domovině. Prastaré stromy s mohutnými kmeny a hustě propletenými větvemi byly obaleny fialovým listím. Z té všudypřítomné fialové téměř bolely oči, ale přece jenom musela stříbrná princeznička uznat, že je to místo, jež ji uhranulo. Ač samozřejmě na moji krásu nemá nikdo.
Jen co minula poslední fialový strom, ocitla se na louce. Během jara a léta to tu muselo přímo pukat ve švech tou spoustou květin, co tu rostla, avšak nyní, na podzim, tu snad nebyl ani jeden kvítek. Jen tiše ševelící nažloutlá tráva. S čumáčkem zdravícím nebesa, hrudí vypjatou a ocáskem ladně tančícím v poklidném tempu ťapkala dál. Nebyla tu noha, což se pro tento moment zdálo být vítězstvím - o sladký odpočinek ji tedy nic nepřipraví. A tak po pár dalších krocích ulehla mezi obzvláště vysoká stébla trávy, aby ji tu případní nepřátele neměli jako na dlani, schoulila do klubíčka a přivřela oči. Neboť ale nebyla hloupá - a opovažte se ji za hloupou označit -, nenechala se říší snů pohltit dočista. Stále byla připravena se v případě potřeby bránit. Její hrudníček se jemně zvedal, jinak bylo její tělo v klidu. Jestli mě někdo vyruší, tak přísahám, že přijde o ucho!

<< Sněžné Tesáky

Když slézala z hor, snažila se být věru opatrná. Irisví, kdy by se jí tlapka mohla smýknout pod nestabilním kamenem a ona by spolu s ním spadla jako hruška dolů, či by si poranila kůži o nějaký ostrý výčnělek. A že o jizvy ani otlučeniny opravdu nestála! Až příliš pozdě si uvědomila, že jde sama, že se k ní ta cizinka nepřidala. A trápilo ji to? Vlastně ani ne. Vé tím nepřicházela o nic, to ta tmavá se dobrovolně připravila o tak úžasnou společnost, jakou byla stříbrná vlčice s roztomile vykulenýma zelenkavýma očima.
Počasí bylo velmi podivné. Jakoby se kolem ní vznášela jakási temná aura. Byla černočerná tma, a když se dostala až na rozlehlou travnatou pláň, neviděla už ani na krok. Hustá mlha ji obalila jako pavučina. Kdybych tu někoho potkala, neuvidí moji krásu. Ah, bohové, co mi to děláte? zakňourala a hlasitě vzdychla. Tohle místo se jí pranic nelíbilo, nedokázalo ocenit její půvab! Nebo jí snad chtělo naznačit, že je tak ošklivá, že by ji žádné oko nemělo spatřit? Odfrkla si. Ničím ani nikým se nenechá takhle urážet. Vztekle zaskřípala zuby a dala se do běhu. Na tomhle hnusném místě nezůstane už ani vteřinu. Její stříbrná srst zmizela v mlze a vícekrát se tu už neobjevila. Možná, že ještě někdy v budoucnu sem nakonec zavítá, ale prozatím se hodlala od těhlech končin, jež nedostatečně ocenily její krásu, držet co nejdále.

>> Kvetoucí louka (přes Zauberwald)

Stříbrná princeznička si nenuceně oblízla pysky a smutně vykulila jiskřící kukadla. „Krása zdejších ostrovů ti není známa? Ah! To mi je tuze líto!“ odvětila srdceryvně a vzdychla. Následně se nevinně, jako beránek, usmála. Ve skutečnosti však cítila, jak jí skřípají zuby, neboť jistojistě měla tisíce jiných, a mnohem atraktivnějších možností, jak trávit svůj drahocenný čas, nežli lelkováním s ní. Vlčicí, jež byla ještě stále ukryta pod rouškou tajemna, a stříbrná princeznička tak neměla ani ponětí, co od ní může čekat. Avšak koneckonců, snad to pro ni nebude také utrpení! Střihla ušima a vzhlédla k obloze. Sbíhala se na ní šedivá mračna, která již nějakou dobu popotahovala, dokud nezačala ronit slzy. Drobné dešťové kapičky jí s tichou tesknou melodií dopadaly na čumák a s jemností bavlny jí máčely srst. Být parné léto, uvítala by takovou milou dešťovou návštěvu s otevřenou náručí, ale takto se jí to věru nelíbilo. A co teprve tehdy, až začnou ty mraky naříkat natolik, že se spustí prudký slejvák? Jak by pak vypadala? Jako zmoklé kuře! S nelibostí nakrčila čumák. Nenechá si znesvětit svůj vzhled! Musí tu být nějaká skulinka, která by mě ochránila před těmi násilnickými projevy přírody, ne snad? Určitě mě někdo zachrání. A když ne jeskyňka, tak třeba nějaký princ! Nakonec se ale rozhodla, že tu nezůstane. A tak se s elegantní otočkou rozťapkala vstříc nevím-kam-ale-snad-správným-směrem. Ladně přitom pohupovala ocasem a zadnicí kroutila natolik, že si ji div nevykroutila. Ne snad, že by potřebovala zapůsobit na tmavou vlčici - pche, dokud z ní nebude fešný princ, ať si třeba trhne nohou -, ale třeba se na ni z vrcholků hor dívá nějaký krasavec a obdivuje její krásu, že ano!

>> Mlžné pláně

Inu, zdali tmavá považovala dnešní ráno za půvabné, či nikoliv, bylo upřímně to poslední, co by ji trápilo, a zeptala se na to jen ze zdvořilosti. Následující poznámka ji však chladnou nenechala. Vylekaně vytřeštila zelenkavá kukadla a vyvalila je tak, že jí div nevypadly z důlků. Pranic se jí nelíbilo, že si tmavá povšimla, v nakolik zuboženém stavu její srst je. Dosud si myslela, že těch pár zacukaných chloupků vyloženě nekřičí, avšak jak si uvědomila záhy, pravda byla zcela odlišná. Krutá. Vlčice si toho všimla, byla očividně bystřejší než sokol, a Vée se z toho prozření div nepodlomila kolena. Tlapku na srdce - její reakce na to, že nebyla dokonalá, byla již tak velmi srdceryvná. Jak by pak tedy reagovala třeba na oznámení o smrti nejblizšího? Inu, jistě o nic více vyděšeně. Začala si žmoulat vnitřní část tváře a neklidně přešlápla ze tlapky na tlapku. Nasadila však natolik všechno-je-v-naprostém-pořádku výraz, že by si snad ani tmavá nemusela povšimnout, nakolik ji její poznámka vyvedla z míry. Obnažila zoubky bílé jako perličky ve sladkém, přeslazeném úsměvu. „A zdalipak jsou stejně půvabné i zdejší ostrovy?“ snažila se opět zabruslit do předchozího tématu, neboť přece neexistovalo nic důležitějšího, než rozebírat krásu rán, ostrovů a vůbec čehokoliv na světě - zejména samozřejmě krásu Véi. Tělíčko se přitom nepatrně zachvělo - tady nahoře, vysoko v oblacích, byla zima. Chlad prostupoval až do morku kostí a vysával z těla veškeré teplo, dokud z něj nezbyl jen jeden velký rampouch. A takhle vlčí dáma věru nechtěla být rampouchem. Ani malým, ani velkým. Její ladné křivky, to, s jakou ladností pohupovala ocasem, jak krásně se usmívala, se jí až příliš líbilo na to, aby se toho dokázala vzdát. Kdepak, žádný rampouch z ní nebude. Pokud tu ovšem nebude stát natolik dlouho, že by se nestačila ohřát a vážně by dočista zmrzla. To už je však jen drobný detail.

<< Toulky dob minulých

Oblohu zrovna zkrášlovaly červánky a brzké sluneční paprsky se pomaloučku, polehoučku začaly hlásit o slovo, když se po ostrovech rozkřiklo, že další nebohou dušičku odneslo zrádné moře až do těchto končin. Stříbrná srst se jako stín míhala mezi horskými hřebeny. Vzpomínky jí v hlavě matně pableskovaly, přeskupovaly se, proplétaly a na závěr utvořily změť provazců, vyčíst z nichž byť jedinou stopu po tom, co se vlastně stalo, bylo téměř nemožné - ne-li dočista nemožné. Její hlavu jako by zastínila neproniknutelná clona z mlhy. Vratkým krokem postupovala nerovným terénem vpřed. Nožky se jí navzájem pletly, a i přesto se jí dařilo působit poměrně reprezentativně, jako by snad na Mois Gris přišla velvyslankyně z jiné země. Což o to, z jiné země byla, avšak skončit tady nechtěla. Nebo možná ano? Kdyby si tak vzpomněla, co se stalo! Všudypřítomná magie na její otázky zarytě mlčela. Však jak by taky mohlo něco, co samo nemělo vysvětlení, na něco odpovědět? Pomoct jí pochopit, kam se to dostala - a hlavně, proč? Hlavu měla vzpřímenou, hruď vypjatou a krátký ocas v rytmu tichého našlapování tančil ze strany na stranu. Inu, neměla vytyčený žádný cíl, pranic netušila, kam vlastně míří, avšak i tak se nenechala zastrašit a s grácií pokračovala v cestě. Zpod tlapek jí odlétávaly drobné kamínky, vzduch byl vlhký a nesl sebou pachy cizích vlků. Spousta z nich byla již staršího data, a tak si vlčice nebyla tak úplně jistá, zdali jí spíše nešálí vlastní smysly. Jeden pach však na ni přímo křičel, jako by jí chtěl říct - ‚Tady! Tady! Pojď za mnou!' Střihla ušima, odfrkla si a silou vůle se otočila přesně opačným směrem. Chvíli setrvávala s jednou nožkou těsně nad zemí, načež nožku opět položila na chladivý povrch. Tepala v ní touha zjistit, kdo na ni za několika dalšími skály čekal. Nuže, nakonec se tedy odhodlaně rozťapkala přesně tím směrem, který její smysly vyhodnotily za správný. Přimhouřila zelenkavé oči a zaostřila na siluetu v dáli. Ještě než se k ní přiblížila, a že si dávala pozor, aby nebyla spatřena v nestřežený okamžik, se v rámci možností prohlédla stav své srsti. Na některých místech byla zacuchaná, ale nejdůležitější bylo, že nebyla zabahněná a již na první pohled nebylo znát, že není dokonalá. Frkla, nasadila svůj to-já-jsem-ta-neskutečně-boží úsměv a pokračovala v cestě. Tmavé vlčici zanechala osobní prostor, ale nestála od ní natolik daleko, aby si snad myslela, že se jí bojí. Pak si oblízla tlamu. „Není to obzvláště půvabné ráno?“ zatrylkovala sladce jako karamelka, pohodila zadnicí a přeslazeně se usmála. Ach! To tu nemáte fešné samce? sykla v myšlenkách podrážděně a našpulila tlamičku. Ale třeba mě takhle nebožačka k nějakému tuze pohlédnému princi zavede!