Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vé spadla brada. Přeslechla se snad? Přestaly jí fungovat ušní bubínky? Ne, to nebylo ono. Její údiv měl prosté vysvětlení, nijak nesouvisející s jejím zdravotním stavem. Jednoduše řečeno, Segin byl... ňouma. Tak. A jak jednou získá nálepku ňouma, bude ji mít v očích Vé nalepenou navždy. Míňa chudák taky skončil jako ňouma, ale o něm teď Vé nechtěla přemýšlet, protože před ním se tak trochu... zbláznila? a nakecala mu spoustu zvláštních věcí. Místo toho se raději zaměřila na to, co se dělo aktuálně, a zpražila Segina nenávistivým pohledem. „Copak, vyznáš se v bylinkách? To je mi docela líto. Očividně o nich totiž moc nevíš, když mi chceš něco poradit, aniž bych měla problém.“ Naschvál ještě párkrát zakroutila zadnicí, aby bylo vidět, jak žádný problém doopravdy nemá!
Potom ale přestala, dokonce i sklapla a jen za občasného mrlání si vyslechla jak jeho příběh o navštívení ostrovů, tak příběh cizinky. Nastražila ouško. Moc se ani od jednoho z nich nedozvěděla, Bryce, jak se cizinka později představila, byla o něco sdílnější. A panečku, taky se Vé ptala! Poněvadž o ní měla šedá lepší mínění, hned se mile usmála a provokativně naopak zašklebila na vlka, aby věděl, co mohl mít a co nemá. „Ale ano, to si piš, že ano! Jako vlastní tlapku,“ pronesla, jako by na tom nebylo nic zvláštního. „Já jsem tu vlastně ze své vůle, nikdo mě tu nevězní nebo tak. Má matka tu kdysi žila a já se rozhodla přesvědčit se o existenci ostrovů na vlastní oči. Dalo by se říct, že jsem šla v jejích šlépějích, ačkoli jsem samozřejmě samostatná a žádný mamánek.“ Na závěr svého dlouhé proslovu se rozhodla, že je už vyčerpaná, a elegantně si sedla. Nožky dala pěkně k sobě, ocásek obtočila okolo zadních nohou, jak to jen při jeho krátkosti šlo (nešlo to ani trochu) a vysílala usměvavé pohledy na oblohu. K Véině smůle, obloha jí úsměvy neopětovala a dívala se na ni lhostejnýma, chladnýma mrakovýma očima.

Vé se snažila, ale moc jí to nešlo. Že by jí sesazením na omegu uvadly i herecké schopnosti? Ale kdepak! Byla to pořád urozená princezna a to, že někdo (dívám se na tebe, Einare!) nechápe, že si zaslouží patřičnou úctu a ne hoření na hranici, neznamenalo, že by se měla jen tak vzdávat. Ušklíbla si. Ten vlk byl pěkný, ale očividně taky pěkně hloupý, když se tvářil, že ji nevidí. Snad se nestyděl? „Ale no tak, nemusíš se tvářit, že je každý kámen a větev zajímavější než já. Klidně to řekni nahlas. Pochopím to. Ne každý umí docenit to, jaká jsem,“ lákala ho Vé, nepřestávajíc kroutit zadkem. Jaká to komedie! Aby se tím samým kroucením nakonec přece jen nevznítila.
Nakonec do rozhovoru vstoupila i ona cizinka, jež je pravděpodobně již nějakou dobu pozorovala z dálky. Vé se na ni skoro mile usmála a přestala pohazovat zadkem. První, co ji o vlčici napadlo, že se ničeho nebojí a že jí připomíná Aly. To bylo pro cizinku rozhodně dobře, protože existovala vysoká pravděpodobnost, že o ní Vé nebude vymýšlet ošklivé drby a posmívat se jí. „A mé rozpoložení je víc než báječné. A to samé mohu říct tady o rozpoložení...“ Zarazila se. Přeslechla snad vlkovo jméno? Nebo se jí jen, neřád jeden, nepředstavil? „Tady špinavotlamka má určitě taky hezký večer, i když podle něj jsou hezké večery všechny. Ale ty v mé přítomnosti jsou určitě hezčí, to snad chápe každý, co má hlavu nasazenou na krku.“ Vé krákorala a krákorala, očividně jí to vychvalování sama sebe skutečně vyhovovalo. Nikdy nebyla vyloženě upovídaná, raději sázela na gesta, ale pokud šlo o sebestředné lichotky, tlama jí jela naplno.
V šedé princezně trochu hrklo, když se jí oranžovooká cizinka zeptala, jestli je ze smečky z hor. Odmítala se před ní jakkoli hroutit z faktu, že je omega, avšak přece jen by bylo nemilé, kdyby věděla, jak si na ní Einar smlsnul. Bylo to potupné, hloupé... ve výsledku ovšem chyba a hloupost Einara, myslela si tvrdohlavě Vé, aby se neuvrhla do rozpaků. „Ach ano, zrovna jdu odtamtud. Říkala jsem si, že se trošku provětrám a dám se do udržování kondičky. Ne každému vyhovuje být tlustá.“ Těžko říct, jestli to bylo rýpání do cizí vlčice, nebo jen konstatování do větru. Nevinné zamrkání vykulenýma, zelenýma očima účel slov moc neprozradilo. Aspoň, že se Vé konečně přestala kroutit.

Vé protočila oči. Takhle si svoji výpravu ani v nejmenším nepředstavovala. Zatímco riskovala, že Einarovi rupne cévka a nakonec ji přece jen usmaží, byť se od Alatey nevzdálila na víc než na pár kroků, šedý vlk jednoduše... měl rád všechny večery. „Ach ano,“ vzdychala Vé, „tomu naprosto rozumím. Vlastně nechápu, jak někoho může takové bezbřehé plkání třeba o počasí bavit... koukám, že jsi zrovna něco jedl?“ S povytaženým obočím se podívala na koutky jeho tlamy. Očividně si dal záležet na tom, aby tam žádný svinčík nezbyl, ale Vé si moc dobře všechny prohlížela a zjišťovala, jestli to nejsou špindírové, a helemese, ten modrooký zrovna byl!
Všelijak před ním kroutila zadkem a pak ji napadlo, že vlastně neví, co chce dělat. Měla by si postěžovat? Ne, to princezny nedělají. Tak vymyslet nějaký drb a sesadit vekerou Einarovu slávu? To by už bylo rozhodně lepší, plkání ne, ale drby, to Vé ráda! Jako by to ve výsledku nebylo to samé...
Nakonec znuděně mávla tlapkou a podívala se na horizont. Kousek od nich číhala vlčice, prozradil ji vítr nesoucí její pach. Vé neměla tušení, kdo ta vlčice je, ale nevypadala jako nepřítel. Že by však Einar poslal někoho Vé šmírovat? Pobaveně se uchechtla. „Vypadá to, že někdo přece jen chápe, že je dnešní večer hezký a jako dělaný na příjemnou procházku...“

<< Úkryt (přes Alatey)

Co nejhoršího se může stát? Prostě vzplanu, pomýšlela si zrovna Vé, když kráčela po klikatých horských cestičkách, snažíc se kochat krásnou přírodou a možná posledními slunečními paprsky. V doprovodu dalšího člena nešla, a tudíž musela doufat všemi svými buňkami, že Einar přilehlými územími myslel i tohle. Konec konců, členové sem chodívali často, a pokud se náhodou něco zvrtne, určitě bude lehké předstírat, že Vé neutekla. Navíc, ona vážně neutíkala.
Pouze ji bolela hlava, byla unavená, plná dojmů a potřebovala chvíli pro sebe. Kolem a kolem, přítomnost spousty vlků jí přece jen nedělala dobře, obzvláště tehdy, co se jí ani jeden z nich nezastal, když se před ní Einar žhavil. Posměšně si odfrkla a mimoděk zabodla zelenkavá očka do dálky. Přesně na místo, kde se zrovna elegantně promenádoval šedý vlk. Napadlo ji, že takový krásný samec za hřích přece jenom stojí, přesvědčila se, že má urovnanou srst, odkašlala si, aby snad náhodou nezněla ochraptěle, a zrychlenou chůzí spěchala k němu. Tvářila se u toho, jako že nic, aby si snad náhodou nemyslel, že si kvůli němu míní zlomit nohy. „Hezký to večer, viď?“ vpálila mu rovnou do tváře a nevinně se nasmívala. Jistě ještě nikdy v životě neviděl tak ladné křivky!

Na Véin vkus se poslední dobou dělo hodně věcí. Dramata byla fajn, ale s nálepkou omegy a poté, co začal v úkrytu panovat chaos, to už tak fajn nebylo. Něco bouchlo, prý. Vé zaraženě otáčela hlavu ze strany na stranu a špicovala uši, aby něco zaslechla. Byl to očividně velký průšvih, jinak by ji ten šedý neposílal za svojí družkou a... děckama. Dotčeně si odfrkla. Měla úkol. Nečekala na to snad celou dobu?
Zinek však najednou poplašeně odklopýtal. Vé za ním zamrkala. Slova Einara neslyšela, jen co přišel, raději se klidila z cesty. Byla možná husa hloupá, ale ne abnormálně husa hloupá a nemínila se nakonec skutečně smažit. Na to měla svůj překrásný kožich moc ráda!
Nakonec si uvědomila, že je tu přílišné dusno, a rozhodla se vyklidit pole. Spěšně zaregistrovala Xanderův pohled a hlavou jí proběhla myšlenka, kde je její sestra. Co když se jí něco stalo? Zavrtěla hlavou. Neměla by mít strach. S vypjatou hrudí a s drápkami melodicky ťukajícími o kamennou plochu se odloudala pryč. Potřebovala si pročistit hlavu, a to urgentně. Vtom si ale vzpomněla, že slíbila, že se podívá po Shine a vlčatech. Jako by na to nezapomněla naschvál! Zinek jí sice nic neřekl, ale už se asi našli a šel se s nimi shledat, ne? To by tak z úkrytu nevystřelil! A Vé si mohla dát šlofíčka. Mohla, že?

>> Tajga (přes Alateyskou)

Nechápavě se podívala na Cinder. Poté, co se na ni Vé tak ošklivě obořila, se nazpět přátelsky usmívala? Vé tohle nikdy nezažila. Pochopení – aspoň něco takového se lesklo v očích vlčice s elementem ohně. Rozhodla se to však ignorovat, ačkoli to jejím tělem pohnulo víc, než by si chtěla přiznat. Třeba nakonec nebyla bezpáteřní mrcha, ale jen nešťastná a nepochopená, bez skutečných kamarádek? A Cinder jí ukázala, že by kamarády i vlčice jako Vé mít mohla? Vé zavrtěla hlavou. Tak to ani náhodou!
Jak absurdní! Sama se nad tou myšlenou zasmála a raději zdrhala chrámem dřív, než si to Einar rozmyslí, najde si ji a vzplane znovu. To se však do úkrytu přiřítila i Hanka a všem oznámila, že bouchlo jakési modré světlo. „Vidíš, nekňubo, spravedlnost si pro tebe přišla!“ Vé se málem za břicho popadala nahlas, ale poněvadž měla po jistých událostech alespoň lehce patrný pud sebezáchovy, rozhodla se držet jazyk za zuby a jen doufat, že ji nikam nevyšlou. Ráda by vypadla pryč, ale... docela jí vyhovovalo, že si dá šlofíčka po náročné noci. Pokud ovšem...
Asi se na toho šedého neměla smát, protože se na ni usmál taky a potom, potom byl ošklivý asi jako zachucaný kožíšek! „Prosím? Jak jako >>hej ty<<? Já jsem princezna Vé a–“ šedá se zarazila a zakroutila hlavou. Nelíbilo se jí to ani v nejmenším, jenže momentálně byla ta nejposlednější z nejposlednějších, jak jí to sám milý alfa zdejší smečky prozradil, takže... by si asi neměla otvírat tlamu na špacír. „Družku ti klidně zkontroluju, ale DĚCKA? Já ti dám děcka, však... jsi neviděl, jak to slintá, piští a dělá bordel?“ Vé se zhrozeně zamračila. „A-ale jo, mohla bych jít. Ještě něco?“ Preventivně ho zpražila varovným pohledem, aby ho ani nenapadlo po ní dál něco chtít.

Jméno vlka: Vé
Počet postů: 11
Postavení: Omega
Povýšení: say no more LOL
Funkce: Podržtaška průzkumník
Aktivita pro smečku: Postarala se o zábavu všech členů
Krátké shrnutí (i rychlohry): Vydala se Sierrou na procházku, ze sesterské vycházky nakonec sešlo kvůli Einarově svolání smečky. Byla hubatá jako vždy, málem ji sežehl hořící Einar, následovalo sesazení na omegu. Taková obyčejná noc.
Smečková minihra:
- Jednoduché: Promluv si s jiným členem (Einar, spíš řvaní než promluva)
- Složité: Přidej se nově do smečky (2021); Zúčastni se velkého smečkového lovu (2021)

Sierra, Cinder, Zinek, drobná reakce na Hanku (zpytování svědomí, haha)

Při vyslovení verdiktu si sice Vé stále jakžtakž držela svoji důstojnost, ale to neznamenalo, že ji nezamrzel pohled vlastní sestry. Nechápavě se tím směrem podívala a ušklíbla se. Vždycky to byla Sierra, která byla z nich dvou uťáplá – hlavně kvůli Vé, jež jí vše dávala pořádně sežrat a otloukat o hlavu. A najednou to byla princezna Vé, která stáhla ocas mezi nohy a klaněla se, protože jí nic jiného nezbývalo. Na chvíli možná konečně pochopila, jak se asi Sierra musela celou dobu cítit, když se k ní chovala hnusně... Jenže lítost Vé prostě... neuměla správně podávat, takže ve výsledku to byl jen další úšklebek, který sestře věnovala.
Zatímco se pomalu posunula dál od Einara a koutkem oka sledovala roztřesenou drobnou vlčici, jak se hrne za ním, nevěděla, co si myslet. Tohle způsobila ona, ten strach v očích droboučké zelenooké vlčice (Hanka)? Ne, tohle způsobil Einar. Ale možná, že Vé za to taky trošičku mohla. Hlasitě si povzdychla a pohledem propalovala zem. Takhle si rozhodně nepředstavovala, že se noc vyvine.
Ještě předtím, než zrzavý alfa s třesoucí se vlčicí odešel, prohlásil, že tu všichni mají zůstat přes noc. Jak ironické. Kam by asi Vé tak spěchala? Docela mu i ta jeho slova o tom, že by se stala zrádkyní, věřila a nemínila pádit pryč, ačkoli by si ráda postěžovala na rameni princezny Aly. Ale ne... nic takového nebude dělat, i kdyby mohla. Byla silná a její sílu a geny jí nějaký nekňuba Einar nevezme.
Najednou si uvědomila, že na ni zírá pár ohnivých očí. Se soucitem? Obdařila Cinder naštvaným pohledem. Teď, když byla Vé nejvíce zranitelná a skutečně trochu plakala, nechtěla, aby ji kdokoli viděl. Jedna její část by se nejraději schoulila do klubíčka a bulela na celý chrám, ta druhá, silnější, se odmítala ještě více ponížit. Oblízla si čenich. „Co koukáš?“ zavrčela tiše k vlčici s ohnivýma očima (Cinder), avšak v jejím hlasu zněla... rezignace? Slova díků? Těžko říct.
Šedá vlčice nakonec zamrkala a s pohledem ještě stále raději upřeným do země se loudala pryč. Vyhýbala se ostatním, dokud jí do zorného pole nespadl šedý vlk, otec těch malých harantů, vlčat. Podařilo se jí nabrat svoji důstojnost a sladce, nevinně se na něj pousmát, jako by před chvílí nebyla strůjcem takového divadelního dramatu. Nemínila se s ním však vybavovat, pokud ovšem... ji třeba nezastaví a nebude jí její hérecké schopnosti otloukat o hlavu.

DRAMA LOL (Einar, Vidar; okrajově vlčata)

Na Véin vkus to ti dva přeháněli, ale tentokrát si nedovolila oponovat. Měla svoji důstojnost, to ano, ale taky měla svůj život. A ten by nerada ztratila. Ačkoli to vzhledem k jejím předchozím slovům nebylo zrovna dvakrát patrné, vážila si ho. Docela dost. Nikdy nad tím nepřemýšlela, avšak jak se tak nevěřícně dívala do Vidarovy rozezlené tváře a následně na ni jako sprška ohnivých uhlíků padal Einarův verdikt, došlo jí, že nechce, aby tohle skončilo.
Stála tam, jako socha. Vyklepaná socha. Modlila se, že nevypadá příšerně, že jí není trapně, že... že přežije. Konečně se jí podařilo pohnout a zelenýma očima zamrkala na Einara. Mohla by s jeho rozhodnutím něco provést? Byl to samec, přítomnost krásné samice by jistě ocenil. Jenže to by nesměl hořet. S takovouhle se k němu Vé opravdu nepřiblíží!
Raději si teatrálně povzdychla a sklopila pohled. „Omlouvám se... za menší nedorozumění. Ještě štěstí, že být omega není zlé. Každá smečka přece potřebuje omegu?“ Vé nad tím lhostejně pokrčila rameny. Ve skutečnosti se jí to nelíbilo ani trošku. Z princezny na omegu během dvou ohnivých sekund? To chtělo pořádné dovednosti. Nakonec si za to přišla ještě skvělejší. Aspoň bude moct z Einara při nějakém tom drbu udělat odporného alfu a ji, Vé, úžasnou princeznu, která musí všem sloužit, a i tak ji to nezlomí.
Když Einar začal přidělovat funkce, šedá párkrát loupla očima po vlčatech. Ve světle posledních událostí se už nebála o bolest hlavy, spíš, že se o ně nedejbože bude moct starat... omeze by sice funkci pečovatelky nesvěřily, ale bůhví? Nakonec na krk dostala bandu harantů Vločka a Vé se pyšnila funkcí průzkumnice. No, pyšnila, spíš se tím dávila. Copak si Einar nepřišel trapný? Nejdřív ji peskuje a pak jí dává funkci.
Nevraživě se po něm podívala. A potom... potom se stalo něco nečekaného. V očích jí zaštípaly slzy. Proč ji celý svět nenáviděl? V tu chvíli pokorně obrátila pohled dolů, aby ji nikdo neviděl, a sklonila se div ne k tlapkám. Ne kvůli EInarovi ani Vidarovi, nýbrž kvůli sobě. Tohle si nezasloužila. Nebo snad ano?

Drama Vidar, Einar

To, že to Vé totálně pokazila, věděla v momentě, co cítila, že se na ní v očekávání upřely snad všechny páry očí v Alatey. Dominantou byly ty rudé, které patřily béžovému bratrovi alfy. A zrovna Vidar byl tak hezký! Provolával něco o respektu a úctě. Co si budem, pro Vé to byla docela cizí slova, což se jí dnes mělo pěkně vymstít. Jeho naštvaný pohled a zježená srst na zátylku ji ovšem znervózněl. Polkla a nechápavě nadzvedla obočí. „Prosím?“
Moc jí nedávalo smysl, proč je najednou celej zježenej a naštvanej. Copak Vé něco řekla? Splnila úkol, dostavila se na zavolání smečky a odpověděla na Einarovu otázku, čím by chtěla být – pakliže nebyla v rozličné nabídce funkcí funkce dvorní dámy či princezny, její volby sestávaly z funkce učitelky a průzkumnice. Její slova očividně vyzněla ostřeji než zamýšlela. Vé se však, ke svému neštěstí, rozhodla všechny své myšlenky, jež se jí honily hlavou, zformulovat nahlas.
„Kdybych k vám neměla respekt, nepachtím se zpátky do hor. Pohyb sice prospívá fyzičce, ale být zpocená není moc elegantní. I tak jsem všechna rizika vzala na sebe, a jen co tvůj bratr zavyl, letěla jsem sem. A pak... pak jsem s tím největším respektem,“ odplivla si pomyslně Vé a zamyšleně pozorovala Vidara, „předložila svá přání. Nic víc, nic míň. Není třeba se tak červenat. S tou béžovou srstí vypadáš líp.“ Na tváři vykouzlila tak srdceryvný výraz, že jí to snad musel každý odpustit. Snad. U všech čertů, jestli jí to neodpustí, tak ji tu upečou zaživa. Nebo ji nechají umrznout?! Vé začala přemýšlet, co z toho by mělo větší vliv na její dokonalý vzhled. Pravděpodobně to upečení.
Béžový byl nicméně podle všeho jen začátek něčeho, co by se dalo nazvat dramatem. Drama měla Vé ráda, ale ne, když jí padalo na vlastní hlavu. Einar vypadal rozuměji, akorát že vůbec. Dramaticky seskočil ze svého podstavce a potom, potom... Vé konečně pochopila, že to nejen totálně pokazila, ona si snad dobrovolně řekla o smrt. O co taky jiného, když Einar doslova hořel a pro dramatický efekt nechal všechno nejdřív zhasnout, než se koustíček před Vé objevil jako hořící duch? Vé si oblízla čenich. V jejích zelenkavých očí se poprvé zračil strach. Udělala krok dozadu. Nemohla však přestat myslet na to, že nemůže vypadat jako vystrašené kuře a už vůbec nebýt hezká. Rychle si uhladila rozčepýřený šedý kožíšek a potom vydechla: „Když to musí být. Tak já teda půjdu...“ Udělala dramatickou chvíli a propalovala Einara hlubokým pohedem. Už však nebyl troufalý, byl skoro... vyděšený. Jen skoro. Vlastně se Vé teď už třásla jako obrovský chundelatý balónek. Doufala však, že to není moc vidět a úsměv měla stále sladký jako med. Chtěla mít poslední slovo. Jen tak se nevzdá, i kdyby ji to mělo stát život. Doslova. Myslela na Near, ta by si taky takhle nenechala nakopat zadek.
„Půjdu a skloním hlavu, Einare. Možná jsem to nikdy neřekla nahlas, ale Avar se stal mým domovem a ty, ty jsi můj alfa.“ Mimoděk sklopila pohled. Vyloženě klanět se nemusela, protože už tak byla oproti zrzavému alfovi směšně prťavá. Kde se v ní jen vzala taková kuráž?

banda vlčat (ne Třezalka a Hvozdík), částečně Vločka, Xander + Cinder, veškerá přímá řeč Einar

Vé se znechuceně ušklíbla na tlupu malých, uslintaných vlčat, a raději běžela pryč. Hnala se jeskynním komplexem a otáčela se, jestli ji nepronásledují. Naštěstí ji žádná klubka nepronásledovala (snad), tudíž nakonec zvolnila krok a nervózně se podívala po jeskyni. Nikdo si jejího pádění nevšiml, že ne?
Zrovna si myslela, že bude mít chvíli klid, a to už Einar dělal šaškárny se světýlky. Celé to zablikalo a Vé přirozeně zvědavě stočila hlavu na stranu. Rezavý alfa stál na podstavci, jako by spolkl veškerou dokonalost světa, a Vé se na něj provokativně zubila. Takovému nekňubovi svěří smečku a jí, skutečně dokonalé, akorát život hází pod nohy bandu ukvílených spratků? Ne, že by o vedení smečky stála, ale...
Vé si začínala uvědomovat, že všechny ty roztomilé řečičky, co měl zrzek na začátku svého proslovu, se až nápadně podobají těm, co měla obvykle ona. Až na to, že on ty sladké řečičky naštěstí neříkal proto, že byl hérečka, ale proto, že to myslel vážně. Teda... s dalšími vlčaty si musel dělat srandu, že jo? Varovným pohledem střihla po Cinder a Xanderovi, s nimiž měla tu čest na smečkovém lovu. A že by jim ještě měla pomáhat se stavením jejich hnízda? No to sotva, přičinit se, že jeskyní bude kvílet kupa harantů a ještě ji z toho akorát bude bolet hlava. Vé mohla být docela dost vděčná své matce, že ona vlčata měla... asi ne s láskou, ale měla. To by totiž teď neexistovala tahle šedá, dokonalá existence s pronikavě zeleným pohledem.
Jakmile byla Vé předvolána, zdálo se jí, že se snad přeslechla? To má jít s dalšími několika vlky za Einarem, jako by snad s nimi byla rovnocenná?! Nakonec se přece jen rozťapkala za ním a zastavila se na pár kroků od něj. Nerušeně se posadila a oblízáním si nadýchala huňatý kožíšek. „Funkci dokonalé princezny nebo alespoň dvorní dámy nepostrádáte?“ zamrkala na Einara bez sebemenšího studu sladce, jako by to myslela vážně. Potom si povzdychla nad svým nešťastným osudem, protože on vůbec neměl tušení, jak je těžké být dokonalou princeznou, a určitě jí to nepovolí! „Třeba bych si mohla na ten podstavec stoupnout místo tebe a učit ostatní, jakou úctu mají mít k princeznám a jak se snažit alespoň zčásti se chovat jako princezna,“ přemítala, avšak její přemítání bylo brzy vyrušeno tím, že jistá Shine si již takovou funkci zhamounila pro sebe. „Nebo,“ začala zase Vé, tlama jí dneska poměrně jela, „bych mohla dělat průzkumnici. Prosím si delegaci dvou vlků, kteří zajistí, že se neprojdu bahnem a když mě nevyšleš do nějaký smrdutý kobky a nebudu ještě týden smrdět jako špindíra, tak... tak bych mohla být průzkumnice.“ Div se u těch slov nezalkala.
Einar navíc nakonec přišel s tím, že bude prozkoumávat chrám. Přikývla. Chrám by nemusel být ani od bahna, ani od nelibých pachů, takhle působil velmi pěkně. Nadšeně se usmívala na Vločku, s níž se již nějakou tu dobu neviděla a co jí sprostě přebrala toho sličného Arryna (jak tak nad tím Vé přemítala, byl to akorát další nekňuba na již tak dlouhém seznamu nekňubů), a už ne tak nadšeně na ty dvě hrdličky, co se chystali založit rodinu. Už zmínila, že jí z toho prasknou ušní bubínky?

Sierra, Hanka + vlčata

Vé byla zmoklá jako sklípka a tvářila se znuděně jako stará dáma. Ani jedna z těchto věcí neprospívala k dojmu svěží, voňavé a dokonalé princezny, takže to holt musela kompenzovat tím, že se všelijak vedle sestry nakrucovala a div do světa nevolala: „Heč, podívejte, já jsem ta lepší!“ V úkrytu bylo poměrně chladno a jen co se dostatečně zaplnil vlky, Einar se zjevil na svém posvatném místě a začal hovořit... jak jinak než nesmysly.
Vlčí princezna rychle střelila pohledem po drobné vlčici (Hanka), která vypadala poněkud nemocně a nadšeně ji a sestru zdravila. Ani se neobtěžovala odpovědět, jen se ještě znuděněji usmála a odmávla ji tlapou. Bylo jí to líto, s takovou si kamarádky nezíská... ale kdo říká, že Vé někoho potřebuje?
Raději se skeptickým pohledem zaměřila na Einara. Ačkoli ho stále považovala za ňoumu, byl dostatečně chytrý na to, zaúkolovat jiné vlky s posbíráním dřeva. Místnost zaplnilo světlo z ohýnků a hned tu bylo příjemněji! Vé se natáčela na všechny strany, aby jí kožíšek co nejrychleji uschnul, při tom samozřejmě taky musela přijít o něco blíž. Při zmínce o Astrid maličko zpozorněla, přece byla něco jako Véina 'kamarádka', ale okrem zmínění povědomého jména se Einar zrovna nečinil. Vé si čistila drápky a tvářila se, jak ji to zajímá. Zajímat ji to začalo až v momentě, kdy zmínil i sestru. „Teda, páni, Sierrko, nekňuba k nekňubovi sedá, že tě Einar chce vyslat za cizí smečkou. Asi na průzkum?“ Opět tlachala to svoje a byla nepříjemná asi tolik, co osina zaražená v zadku.
Jakmile rezavý alfa domluvil, vyplížila se pryč. Sestra určitě nestála o její přitomnost a ona o tu její taky ne, nějaké vyznání, že ji má ráda... co to mělo být? Vé se jistě dočista zapařil mozek, pokud to v dešti bylo možné! Zrovna si to ťapkala po kamenném podloží, když vtu do čehosi šloupla. Málem. Bylo to malé a uslintané. Teda, Vé byla drobná, takže to nebylo zas o tolik menší než ona, ale bylo to... vlče. Vé ze sebe vydala hlasitý povzdych a možná by i vyjekla, kdyby nechtěla vzbudit dojem tuláckého burana. „A vás sem přivedl jako kdo?“ Střídavě koukala na Mátu, Podběla, Šalvěje, Tymiána a Heřmánka, jako by zapomněla, že o nich Einar něco zmiňoval. Přirozeně neměla tušení, kdo je kdo, a s o to větším zmatením si je prohlížela. Měla pravděpodobně větší trauma než všech pět vlčat dohromady.

<< Tajga (přes území)

Nechápala, kdy jí ta věta z pusy vylétla a doufat, že si toho sestra nevšimla, nemělo cenu, protože ji z ní hned zmateně tahala znovu. „Nenuť mě opakovat věci, na které nejsem pyšná,“ odsekla Vé a varovně se zadívala do sestřiných tmavě modrých očí. Někde v koutku duše doufala, že sestra pochopí, že to Vé nechce přiznávat nahlas, ale že to přece jen... myslela vážně. Hlasitě si povzdechla. Tohle divadýlko se jí vymklo tlapek.
„To je dobrý,“ usmála se Vé milosrdně. „Ráda si protáhnu tlapky, má to dobrý vliv na kondičku a štíhlou linii. A navíc, s těma dvěma trumbelíny třeba nakonec přece jenom bude zábava,“ nabídla zlehka jedno z možných vysvětlení svého následného zápalu pro urychlený návrat. Co si na ni Einar s Vidarem vymyslí tentokrát?
Zatímco Sierra neměla při cestě do hor potíže, Vé si přirozeně stěžovala. Na to, že prší, že bude vypadat jak zmoklá husa a že se tak rozhodně nemůže ve smečce ukázat. Bůhví, jestli ji vůbec Sierra poslouchala, tak či onak došly až do úkrytu. Vé si pečlivě začala oblizovat kožíšek – kvůli slinám nakonec vypadal ještě příšerněji – a potom se zamračenýma očkama obhlédla místnost. „Och, výborně, pravý čas na setkání s přáteli!“ oznámila. V úkrytu skutečně byla spousta vlků z lovu. Musela se potěšeně usmát. A támhle byl Nekňuba Einar! Její úsměv byl ještě potěšenější.

To, co řekla Sierra... bolelo. Vé neuměla ten pocit úplně analyzovat, ale protože se jí najednou zdálo, že na mžik nemůže dýchat, pochopila, že to asi nebylo dobré znamení. Se sourozenci měla vždycky komplikované vztahy. V tomhle bylo vždycky lepší se kamarádit než bratříčkovat. Povzdychla si. „S tebou by to smysl mělo.“ To, co nakonec řekla, překvapilo i ji samotnou. Nedávala tím Sieře najevo, že je to její oblíbená sestřička a všechno bude dobré, ale... možná se nad sebou Vé alespoň na chvíli zamyslela. Nad tím, co říká a jak se chová, jak ubližuje, i když to možná tak nemyslí a prostě to dělá proto, že si neuvědomuje následky. Vé byla rozbouřený živel.
A někde uprostřed té bouřky – která najednou byla skutečná – se ozval hlas alfy. „A zrovna jsem se bavila,“ povzdychla si Vé, no nakonec víc neremcala a upalovala za sestrou. Samozřejmě upalovala elegantně a vystavovala na obdiv své ladné křivky! Bože, jedno setkání s nekňubou vystřídá hned to další. Ale ty, sestři, jsi pořád menší nekňuba než ten Nekňuba Einar. Střihla opatrným pohledem po vlčici, jako by ji snad mohla slyšet.

>> Alatey

„Ale Sierrko, ty to přece vůbec nechápeš!“ povzdychla si teatrálně Vé. Se sestrami se přece souhlasit muselo, obzvláště, když jste měli za sestru báječnou Vé. To jste pak ani nesouhlasit nemohli, když měla vždycky pravdu!
Pokračovaly v cestě, dusná atmosféra z hor snad zůstala v horách. Pokud by ovšem... Vé protočila oči. „Však taky o to jde! Princezna jsem, protože se tak umím chovat. Zrodila jsem se pro to, abych byla dokonalá a skvělá. Tak už toho nechej, huš kuš.“ Že se vůbec snažila něco vysvětlovat. Sierra ji prostě pochopit nemohla, ta to v krvi neměla. „A to to nechceš zkusit, drahá? Vybudovat krásný, báječný sesterský vztah? Tak povídej. O kterém nekňubovi sis myslela, že je princ, a nakonec byl jen nekňuba?“ vyzvídala dál provokativně, ignorujíc Sieřina předchozí slova. „A mimochodem, možná by ti pár princeznovských lekcí prospělo...” Ne, že by se pro ni samou ochotou hodlala rozkrájet, ale třeba by pak její sestra něco konečně pochopila?