Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Ach ach ach, Sierrko, Sierrko!“ Véin hlasitý povzdych byl snad slyšet na druhé straně ostrovů. Pomalu, teatrálně protočila oči a potom si pro jistotu povzdychla ještě jednou. „Sestry by snad tohle měly dělat automaticky, uznávat pravdu svých milovaných sester, ne?” Dala speciální důraz na slovo 'měly' a tiše se zahihňala. Potom konečně ztichla, protože koho konec konců má bavit pořád žvanit, a nerušeně ťapkala po horských klikatých cestičkách až dolů, kde se rozkládal jehličnatý les. Trochu ji zklamalo, že její sestra nemá žádný plán, ale nechtěla se tím vyvést z míry. Proto jen pokrčila rameny. „Některé věci musíš nechat náhodě. Já osobně bych šla za čumákem. Nic horšího, než že narazíme na bandu hlupáků, co neumí uznat existenci princezen–“ Vé najednou zalapala po dechu. Jak mohla skoro zapomenout, že už necestuje s princeznou Alyannkou? „Nebo spíš jedné z nich. Ta druhá je šmudla. Nic proti, sestřičko, holt v přírodě nemůže být každý krásný a chytrost sama.“ Vé skoro trhalo srdce něco tak ošklivého říct. Ale jen skoro.
Potom už rozdávala všem stromům nadšené úsměvy a houpala zadnicí jako na kolotoči. „Tak co, už se kolem tebe ochomítl nějaký přenádherný šmudla?“ Sierra už přece byla dost stará na to, aby se jí někdo dvořil, div už neměla nakročeno jednou tlapkou do hrobu! Vé se navíc dvořil naprosto každý, dokonce i to slunce, co nyní zalezlo pod hustou clonu černých mračen. Jak si to jen mohlo dovolit?!

<< Alateyská smečka

Vé dramaticky vzdychla a vykulila své zelené oči. „Sestřičko, nejsi snad nemocná? Vážně jsi uznala, že mám pravdu?“ zahýkala ohromeně a přidala do kroku, aby jí snad takhle její geniální sestra nezmizela z dohledu! Pravda byla ovšem taková, že cestu vedla spíše sama Vé.
Sierra očividně nebyla z Véiny přítomnosti nadšená. Nápodobně, mohla pronést Vé, ale nakonec to neudělala, ačkoli by se světem nesdílela nic jiného než pravdu. Bylo ovšem hezké se ovšem tvářit, že se svými sourozencemi vychází tak báječně, jako nikdo jiný na světě. Ťapkala bok po boku své báječné sestry a rozhlížela se při tom okolo. Na sestup z hor si vybraly dobré počasí. Vzduch byl cítit po dešti, ale začínalo se krásně vyčasovat. „Tak kam bys chtěla, Sierrko?“ Véino úzké tělo se protáhlo do listnatého lesa a zastavilo o pár kroků dál. Bedlivě se rozhlédla. Tady to znala. Tohle místo se jí líbilo. Třeba tu konečně natrefí na nějakého krásného prince nebo alespoň na Aly?

Aha. Vé nevěděla, co si z toho má vzít, a tak jen přikývla. „Aha“ bylo to jediné, co z ní vypadlo, zatímco se nadšeně ksichtila. Dante si tuhle reakci určitě zasloužil. Copak se to sluší, odkopávat sličné princezny? Ještě štěstí, že se Sierra neposadila na zadek při zmínce jeho jména, to by si Vé musela, chudinka malá, rozmyslet, jestli si ještě chce hrát na milované sestry!
Vé se párkrát zakroutila, pěkně pohodila šíjí a vším, čím se pohodit dalo, aby náhodou nezapomněla jak se správně nakrucovat, kdyby jí přece jen do cesty vstoupil nějaký sličný a rozumný princ! „Říkáš to tak, jako by sis myslela, že nemám vlastní rozum. Máma nebyla bezchybná, ale nebyl to její problém, že jí někteří,“ Vé se významně odmlčela a ještě významněji u toho mlaskla „lezli až do míst, o kterých je neslušné mluvit.“ Sieře sice věnovala provokativní pohled, avšak nebylo to proto, že by zapomněla, že Sierra do vlezdoprdelkovské skupinky nepatřila. Konec konců, kdyby ano, nesetkávají se po tak dlouhé době.
„A jéje, Sierrko, nepřijde ti to takové moc strojené? Víš moc dobře, že tě odpověď na otázku zajímá asi stejně, jako mě zajímala ta tvá.“ Byly rodina, rodiny se před sebou nemusí přetvařovat, ne? Vé nicméně přetvářku moc ráda, takže jen co se rozhýbala dolů z kopce, nadšeně se na svoji sestru usmála. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi mi nenápadně sdělila, že toužíš po tom, abych s tebou víc poznala tyhle ostrovy zrovna já.“ Vé byla mrcha a neviňátko v jednom. Užívala si to.

>> Tajga

Nápadně zdvihla pravé obočí. Byl to snad výsměch? Že se tu objevíš zrovna ty. Pff! Vé chvíli na sestru mrkala s očekáváním, že tu svoji kousavou řeč opraví. Tak nějak ale počítala s tím, že neopraví, a tak se nakonec jen přihlouple usmála. „Dante.“ Tak a má to, všivák jeden! Byl to sice pěkný vlk a nespřádal proti urozeným dámám tak ukrutné plány jako ti dva bratři, co byli ve vedení Alatey, ale že by si Vé o něj byť tlapku opřela? To sotva! Jen ať se na něj Sierra zlobí, že Vé vykrákoral její existenci. Ač... bylo to přece tak nádherné, mít po boku svoji dlouho ztracenou sestru, tak co to Sierru tak zajímalo?
Při otázce Sierry se Vé znovu usmála a tentokrát jako na jevišti udělala pár krůčků okolo ní. „Samozřejmě, že se mi tam líbilo. Na naši máti přeci nebudu kydat špínu,“ odsekla a prudce zavrtěla hlavou. „Ale to víš, jeden nemůže stát na místě moc dlouho, pak mu zdřevění nohy a vůbec, není to prospěšné zdraví ani kráse!“ Ty ses musela válet opravdu dlouho, sestřičko.
Sierra souhlasila s Véiným nápadem. Na to se Vé zahihňala a následovala šedou vlčici po úzké horské klikaté cestičce. Dolů to šlo poměrně snadno. „Jaké jsou tvé další plány se životem?“

Cítila tu napjatou atmosféru mezi ní a sestrou, ale bylo jí to jedno. Vlastně jako jí obvykle bylo jedno všechno, pokud se to netýkalo toho, jak se k ní ostatní chovají, či její případných vzhledových nedokonalostí, což se samozřejmě dělo jen v ty nejkatastrofičtější dny! Nyní ale Vé přece jen nevypadala jako z perfektní škatulky; to bylo však to jediné, co ji trápilo. Rozhodně neplánovala brečet nad tím, jak špatný vztah se sestrou má, a nedejbože se k Sieře přehnaně familiarně lísat. To snad jen tehdy, kdyby se ponořila do role pravé herečky.
„Ach, jak nádherné to je, na něčem se společně shodnout! Jako pravé sestry,“ zahihňala se a teatrálně mávla tlapkou. „Když mi takový krémový vlk pověděl, že zná někoho, kdo vypadá jako já, málem by se ve mě krve nedořezal! Takové náhody se snad dějí jen v pohádkách, ne, má milá?“ vrkala Vé. To, že ji Dante přirovnal k Sieře, mu sice nikdy neodpustí, ale to už byl zase jiný příběh. Kde vůbec jsi, lamači srdcí? A mimochodem, nezlomil tobě někdo někdy mozkové buňky, hmm? vyslala myšlenku k Dantemu při vzpomínce na to, jak se občas choval.
Sierra skutečně vypadala šťastně. Mít domov, rodinu a přátelé, to byl luxus, který si Vé nějakou dobu nemohla dovolit. Ale teď měla i ona všechno, skoro. Hlavně věrnou spojenkyni a smečku, ve které se občas našel i někdo chytřejší, kdo dovedl ocenit její dokonalou podobu! „Řekněme, že od té doby, co jsem se sama rozhodla jít pryč, je vzduch o něco čistší,“ shrnula to prostě. Konec konců, kdo pořád měl poslouchat to, jak se její dva sourozence lísají do přízně matky? Vé matku obdivovala, ale nepotřebovala si u ní vydobýt své místo. Ona ho zkrátka měla; alespoň tak to vždycky brala.
„Už se trošku vyčasilo, co takhle menší procházka? Zdá se mi, že na tebe život v horách měl opačné účinky a trochu jsi nám nakynula. Nebo je to snad ochrana před zimou?“ zaksichtila se pak Vé na Sierru a hlasitě se zasmála.

Tichounce si odfrkla, až jí od čumáčku odletěl obláček sražené páry. Sice asi nebylo moc princeznovské jako drak okolo sebe frkat páru, ale byla zima, takže co nadělat! Její sestra zněla, jako kdyby to vůbec nebyla pravda, že Vé nelže, a přitom... Vé snad někdy lhala? Určitě ne! „Ale co ten sarkastický tón?“ nadhodila Vé a teatrálně popotáhla. „To vůbec není hezké!“ Chytla se snad Sierra špatné party, že takhle nehezky pomlouvala Vé?
Vé si nebyla jistá, jestli za tu dobu sama trošku zapomněla, jak to mezi ní a sestrou bylo, avšak přeci jen, to, že Sierra skutečně nepochopila podstatu jejích slov, ji velmi, opravdu velmi rozesmutnilo! Kéž by tu byla Aly. Princezny vždy drží za jeden provaz! Protože se ovšem Vé nelíbilo, aby už v tak mladičkém věku měla šediny, jen se zhluboka nadechla, vydechla a nešťastně zakroutila hlavou. Sierra si nezasloužila, aby se s ní hádala.
„Tak to jsi dobrá, ségra, to ani já nedovedu přesně popsat, jak strašnou radost jsem měla! Je hezké vidět staré známé tváře, nemyslíš?“ Vé někde ve svém ledovém srdci princezny skutečně chovala lásku ke svým sourozencům, avšak problém byl v tom, že některé z nich – jako třeba Sierru – považovala za příliš měkké, a ještě k tomu za zrádce, a jiné – jako třeba Illyriana a Taniu – za vlezdoprdelky. Jaké štěstí, že zrovna Vé byla v tom báječném středu, dokonalá, úžasná, skvělá, radost pohledět!
„A jak se vůbec mé malé sestřice daří?“ vyzvídala potom s širokým úsměvem.

„Ach sestřičko, ty tomu ale vůbec, vůbec nerozumíš,“ pozdychla si Vé zklamaně a skoro soucitně se na Sierru usmála. „Já přece mluvím naprosto vážně! Copak jsem ti kdy lhala, drahá?“ bránila se Vé a nevěřícně zamrkala očima. Navíc už jí skoro slzy začaly téct po tvářích! Udělala krůček vzad a nerušeně si oblízla tlapku, která ji už začala docela zábnout. Nebe se snad zbláznilo, protože už zase z něj padaly vločky, a kdyby jen to! Za chvíli se k tomu přidala dešťová přeháňka. Vé proto nasměrovala své kroky směrem k horskému výklenku. „Ti dva ledoví princové – Einar s Vidarem, ty určitě znáš, ne, když jsi členkou jejich smečky? – mě a moji kamarádku princeznu Aly ze Zlaté smečky vodili za nos! Tedy, nám hned došlo, že na tom něco nehraje, ale představ si, oni si ti dva vyměnili role! I když já si myslím, že ten plavej by možná byl lepším vůdcem, dokázal mnohem více ocenit moji přítomnost, a když poznáš, kdo je princezna, seš inteligentní,“ frkla a vykulila na Sierru oči, nevinně se zubíc.
„A pak jsem se dozvěděla, že tu někde jsi ty. A představ si, jakou radost jsem z toho měla!“ vysmívala se.

Když celý život po něčem pátráte a pak to najednou máte před sebou, je pochopitelné, že se toho jen tak nechcete vzdát – a zprvu se tomu i zdráháte uvěřit. Vé nicméně měla problém v tom, že po své sestře neprahla, takže jí to vlastně bylo poměrně fuk. Proto ji nezačala objímat, a ani se nepokoušela na ni nějaké to srdceryvné divadýlko hrát. Ještě to tak!
Vé z Sierry nicméně cítila, že je nesvá. Ostatně, kdo by nebyl, když vypadá jako zmoklé káčátko a před ním se skvěle taková kráska, jakou byla princezna Vé! Ačkoli ani ona zrovna nevypadala jako ze škatulky, protože se územím před chvílí prohnal déšť smíchaný s ledovými krystalky, a teď jí několik mrazivých kousíčků sedělo zamotaných v huňatém kožíšku, zatímco Vé, vyvedena z míry, se snažila tu šlamastyku napravit.
„Ach, to jsi ještě od těch dvou spanilých princů a ulhaných bídáků neslyšela?“ zamumlala Vé překvapeně a pootevřela tlamu dokořán. „Rozhodli se tu konečně nastolik pořádek a přistoupili na mé rady ohledně toho, jak se správně chovat! Jsem teď princezna Alateyská!“ pochlubila se získaným titulem, a skoro se celá červenala jako rajské jablíčko.

Jméno vlka: Vé
Počet postů: 1
Postavení: Sigma
Povýšení: –
Funkce: Chůva pls, aby byla sranda posel možná, pokud jí vysvětlíte, že je to důležitá funkce hodná princezen a neznamená to, že musí skákat, jak ostatní pískají!
Aktivita pro smečku: smečkový lov? [ohledně něj jsem ale měla poslední post v září, tak nevím, jestli se to úplně počítá, ale s tím lovem to bylo všelijaké, tak píšu!], přijetí do smečky
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po příchodu s Aly do Alatey v Alatey zůstala, zúčastnila se smečkového lovu a následně vyrazila za sestrou!
Smečková minihra: –

//Co se menší neherky týče, hádám, že může být! Pokud to nebude nic náročného, budu se snažit zapojit, na něco těžšího mi, obávám se, poslední dobou nezbývá čas T-T

Sierra

No že ti to trvalo, drahý! frkla Vé a mírně se zazubila na Einara, když ji konečně přivítal ve smečce. Dle Véina skromného názoru by sice mohl být osobnější a také ji představit jako čest pro svoji smečku – přece jenom, v každé smečce nemůže být taková urozená dáma jako Vé! –, ovšem od lhářů a podvodníků, co jen čekat! Chvíli ještě setrvala na místě pro případ, že by měl Zrzek něco dalšího na srdci, a pak se rozhodla užít si to krásné, mrazivé ráno a shodit přebytečná kila, která třeba nabrala při tom zírání na všechnu tu kořist.
Sierra? Hlasitě si povzdychla, když zavětřila svoji sestru, a nerušeně se rozťapkala jejím směrem. Ještě stále ji neměla úplně na očích, ale to její vytí by nemohla neuslyšet, ani kdyby byla hluchá. Navíc jí dokonce Dante potvrdil, že tu chodí nějaká Véina podobizna – s čímž si tedy Vé dovolila nesouhlasit, ovšem důležité ve výsledku bylo zjistit, že ji skutečně někdo celou dobu netahal za nos. Jakmile docupitala až k šedivce, srdce se jí ponořilo ke dnu. Sierra byla zrádkyně, když odešla s otcem, ale... na druhou stranu, Vé ji měla ráda. Nenechala se ovšem tím dojemným setkáním vyvést z míry a jen na Sierru zpoza zelených očí zamrkala. „Jaké to překvapení, sestřičko!“ zašvitořila a jako prohnaná čarodějnice se šedivku usmála.

SKUPINA ASTROPAL

<< Ledové pláně

Ledový vítr pomalu utichal a Vé již přestávaly mrznout tlapky. Mířili zpět do hor a čím daleko od plání byli, tím teplejší byl okolní vzduch. Zima jí nevadila, když měla dostatečnou kožichovou výbavu, ale přece jen, mohla by umrznout... a co potom? Skepticky se rozhlížela okolo a pousmívala se na prchající stádo sobů. Možná bych se jako sob neměla špatně. Ještě by nám měli poděkovat za naše lovecké dary. Udrží si hezkou kondičku, pomyslela si, avšak jakmile ji hned další myšlenka ujistila o tom, že princezny roztrhané na cáry nepůsobí zrovna elegantně, hned reinkarnaci do soba zavrhla. Místo toho se soustředila na cestu a na to, aby sobi neodskákali zpátky na pláně. To by se za nimi totiž už rozhodně nevracela! Nebude jim přece podlízat!
Kopytníci poslušně cupitali a Vé vzdychala, protože nebyla stavěná na takovéhle hony. V hlavě jí bolestivě tepalo, ale snažila se soustředit na cestu. Nakonec dorazili až zpátky k údolí, kde už čekali rozestavění zbylí členi smečky. Vé zaujatě sledovala, jak se vlci pomalu trousí k sobům, a mezitím pozdvihla koutky do krotkého úsměvu směrem k Astrid. „Tak a teď jen, aby to nezpackali ostatní,“ frkla posměšně a rozkročila se. Vzhledem k její drobnosti to moc nepomohlo, ale rozcuchaná srst mohla působit dostatečně agresivně, ne? Když už vypadala tak příšerně, musela alespoň doufat v pozitiva. Ale pořád bys mohla vypadat hůř, drahoušku. A tihle všichni jsou slepí, takže si toho určitě nevšimnou, že vypadáš jak stará babka.

SKUPINA ASTROPAL

<< Hraniční pohoří (přes Tundru)

Čtyřčlenná lovecká četa nechala horské hřebeny za sebou a sestoupila až dolů, kde se rozpínala dlouhá mrazivá pláň. Vé zadrkotala zuby. Její kožíšek byl abnormálně hustý, a tak se nemusela bát, že by jí mrazivý vítr jen tak vlezl pod kůži, ale stejně tu byla skutečná zima. Navíc v podobných končinách ji předtím zavalila sněhová lavina, což samo o sobě přineslo vzpomínky, které si teď ukrajovaly její pozornost, a aby toho nebylo málo, též si vzpomněla na pouštního prince... a to se jí div neobracel žaludek! Zastavila se a pevně stiskla víčka, ale bylo to jen kraťoulilinké zaváhání. Pak už zase pochodovala s hraným úsměvem na tváři a vydávala se vstříc sobům.
Cestou stihla spolykat veškeré další poznámky, a tak se nijak nevyjadřovala ani k partnerce Xandera, ani se nelísala k Astrid. Jednoduše ťapkala, co jí síly stačily, a občas střihla ušima směrem ke Xanderovi. „Tak já ti budu věřit,“ rozhodla se. „A klidně běž jako první. Věřím, že tvému samčímu egu to udělá dobře a já jako princezna se s tím už nějak vypořádám,“ řekla mu nevinně a snažila se zelenkavýma očima najít mezi sněhem i něco víc, než jen sníh. Něco živého. Tvory z masa a kostí.
A pak je uviděla. Stádečko sobů! Vítězoslavně jí blýsklo v očích. Rychlými kroky přistoupila k Astrid, aby si vyslechla její slova, a hrdě se na ni usmála. Ani jí nevadilo, že jí rozkazuje, protože se z ní stávala skvělá princezna! Uměla si dupnout a pořádně ostatní komandovat. „Dobře, drahá. Jen běda, jestli budu mít od těch sobů nakopaný zadek. To by mi vůbec neslušelo!“ bědovala, avšak pak se už soustředila na svůj cíl. Po boku Xandera běžela ke stádu, a když se dostali k dostatečné blízkosti, snažila se vytáhnout na špičky, aby působila vyšší, a nepustit žádného jedince pryč. Poočku přitom sledovala zbylé dvě vlčice.
Dlouhatánskými kroky mířili zpátky do smečky. Vé nezavyla, přišlo jí hloupé se po Astrid a Xanderovi opičit, když už beztak byli slyšet na celý svět. Byla ovšem ráda, že to zatím vychází, a doufala, že něco nepokazí. To by byla šílená ostuda! Navíc nebyla na lov až tak zvyklá, ale ani nebyla bačkora, takže nebyla katastrofálním příkladem lovce. Konec konců, to nejtěžší na tom bylo, vypadat i přes ten mráz a ledový fičák skvěle! A když se jí tak nějak dařilo tohle, zbytek už musel jít jako po másle, ne?

>> Alateyská smečka

SKUPINA ASTROPAL

<< Alateyská smečka

Zalichotilo jí, že Krémová nepřehlédla její poznámku o tom, kdo je ten lepší, a taky na ni patřičně zareagovala. Po své přítelkyni (mohla být Astrid její kamarádkou?) vrhla samolibý pohled. Ano, Astrid. Děláš to skvěle. Ještě trošku víc širokého úsměvu a bude z tebe dokonalá hérečka a princezna v jedné osobě, pochválila ji v myšlenkách a zastříhala ušima. Těšila se na se hádku mezi ní a onou Xanderovou parterkou – její jméno se Vé příliš neobtěžovala si zapamatovat, protože vlčice na ni zprvu nezapůsobila a Vé si moc s dalšími dojmy nedělala a dbala výhradně na ten první –, ale k jejímu neštěstí se oranžovooká k Véiné radostné poznámce nevyjádřila. Šedá princezna protočila oči. Tak víš co, a já ti ho nevrátím v původním stavu! usmyslela si a blýskla po vlčici jedním pohledem, načež přidala do kroku a rozhodla se ťapkat vedle Xandera.
Postupně se vzdalovali od krásného ledového údolí a začali se belhat po horách. Terén nebyl příliš schůdný, ale počasí bylo příjemné, a tak se šlo hned mnohem lépe. I tak ovšem měla Vé starosti o svůj kožíšek a celý celičký vzhled, jistě. „Zrychlit? Ale jistě, drahá. Brzdíme celý tenhle roztomilý sraz,“ frkla dotčeně, že ji někdo popohání, ale skutečně ještě zrychlila. Ne ovšem moc, aby si taky nenadřela čumák! To by jí byl tenhle lov totiž pěkně k ničemu. Zbystřila, když jí její společník položil otázku, a doširoka se usmála. „Pochybuješ snad o mně?“ řekla mu jízlivě, v duchu se připravujíc na tu strašlivou zimu. A to mě taky ještě můžou ti slavní sobi zaválcovat a rozcuchat kožíšek, ach ach.

>> Ledové pláně (přes Tundru)

SKUPINA ASTRID

<< Úkryt Alateyské smečky

Vé nevěděla, jaké mít z toho všeho očekávání, a tak raději neměla žádná. Nebyl to její styl, úplně předpovídat to, co se stane, a myslet na to, co se stane. Většinou jednala spíše tak, jak se to zrovna hodilo, tančila mezi okolnostmi, které se jí naskytly... a snažila si zanechat chladnou hlavu. A proto zcela nerušeně ladně ťapkala za Krémovou a dvěma hrdličkami, dokud všichni čtyři nevylezli až po schodech (docela nebezpečné byly, jeden by po nich snadno uklouznul!) a opět se neobjevili uprostřed hor.
Stříbrná princezna blaženě nasála do plic čerstvý vzduch. Voněl po dešti, ale obloha byla docela jasná a skrz bílé mráčky dokonce prosvítalo sluníčko. Navíc jí svěží horská vůně udělala dobře po té, co se mačkala tam dole. Ne snad, že by komplex nebyl prostorný, ale pořád... tady nahoře se zkrátka cítila lépe. S nastraženým ouškem si vyslechla Astridina slova a pousmála se. „Pevně věřím, že tím nejsilnějším v naší dvojici myslíš mě, drahá. Samice jsou vždycky o krok napřed,“ zazubila se rozpustila, avšak neříkala to přísně ani dotčeně. Nebyla hloupá, viděla jasně výškový a konstituční rozdíl mezi ní a Xanderem – a tudíž i rozdíl v síle. Nevadilo jí to. Cítila se skvěle, protože právě někomu přebrala samce! Nevinně koukla po Cinder. „Žádný strach, vrátím ti ho v původním stavu, i s tou roztomilou hřívou,“ ujistila ji, načež párkrát přikývla na znamení souhlasu s nápadem Astrid. Neměla námitek a výjimečně se rozhodla nikomu do ničeho nekecat.
Pouze se opět rozešla se svojí skupinkou a ladně se přitočila k Xanderovi. V zelenkavých očích jí hravě blýskalo a ještě se otočila za slovy Oranžovooké. Byla sice mířena na Astrid, ale zaslechla je, vlčice stály dost blízko. „Věřím, že drahá Astrid má spoustu, co povědět,“ dobírala si Krémovou a pohledem se snažila najít Stříbrného. Nakonec to ale s hlasitým povzdechem vzdala a loudala se vstříc horám.

>> Hraniční pohoří

Xander, Astrid, Cinder & Sierra

Vé si zelenkavými kukadly prohlížela své společníky. Astrid již znala, takže v jejím případě nebylo nutné důkladného pohledu. Vlčice se doopravdy za tu dobu nezměnila, stále měla ty samé světlé oči a krémovou srst. Vé ji viděla docela ráda, ačkoli ji nepovažovala za čistokrevnou princeznu jako třeba Aly, která tu ani nebyla – ani ji ovšem nevnímala jako šmudlu. A pořád se uklidňovala tím, že tu s ní není Dante, což ji zároveň vedlo k myšlence, jestli si konečně Krémová uvědomila, že to mezi nimi jiskří?
Následně se její pohled plynule přesunul na mohutného vlka s... hřívou? Překvapeně se zamračila a zvědavě nastražila uši, jako by si ho snad s nastraženýma ušima mohla lépe prohlédnout. Zopakoval jí také své jméno a jméno jeho partnerky, což jí přišlo docela vhod, protože předtím až tak neposlouchala. „Skvěle, seznámení nikdy není na škodu. Rozhodně bych po vás nechtěla volat 'Hej ty, špindíro' nebo něco podobného,“ zazubila se nevinně, načež se trošku vytáhla na špičky. Obvykle jí její drobnost nevadila, ale mezi Xanderem a Cinder se cítila trošku... až moc malá. Ale zase byla nejhezčí, heč! A samozřejmě i hezčí než Astrid, to dá rozum!
Cinder si prohlédla jen zběžně. Působila poměrně uťáple a Vé se trošku smála; první dojem z Cinder se jí nezdál být kladný, ale zas ani ne záporný. Nakonec si jen vyslechl Xanderovu otázku, byť byla směřována na Astrid, a našpulila rty V jeskyni začínalo být méně dusno, protože se vlci pomalu odebírali pryč. A Véina skupinka nejinak. Ledová kráska následovala Astrid a ty dvě zamilované hrdličky ven z úkrytu.

>> Alateyská smečka