Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Xander, Astrid, Cinder & Sierra
a mini reakce na Einara!

„Individuální přístup od indiviudální vlčice, jak roztomilé,“ zopakovala se smíchem po Einarovi a mírně se na něj zamračila. Vážně by si s jeho plavým bratrem chtěla promluvit, ale když ji nevyzval k tomu, aby za ním šla, rozhodla se jednoduše setrvat na svém místě. Ne snad, že by si nebyla schopna dupnout a dojít za ním sama, ale co to bylo za móresy, aby princezna naháněla samce po všech čertech? Holt si s ním ty jeho lži vyříká příště!
Zamyšleně sledovala, jak se zrzek přesunul na místo, kde měl určitě mnohem lepší výhled, a sama se trošku rozhlédla okolo. Jen tak mírně a ostražitě, aby to snad nevypadalo, že očumuje. Což by se jí vlastně hodilo, očumovat, alespoň by se třeba dozvěděla něco zajímavého! Rozhodla se ovšem ocenit svojí přítomností právě Einara, na kterého chvíli hleděla, dokud se kousek od ní nerozhořel oheň. Ucukla tlapkou. „Mě chce popálit!“ zasténala dotčeně a frkla. V poslouchání jeho slov ovšem nepřestávala, a nakonec byla docela spokojená s tím, co slyšela. Pakliže by musela jít lovit s Dantem, asi by rovnou pelášila zpátky do nížin, ale Astrid byla poměrně milá... a Sierra. Nikde svoji sestru neviděla, ale v tom houfu by se jeden ztratil. Nebyla si však tak úplně jistá, zda se s ní skutečně potkat chce. Nepříjemně se jí točila hlava, když zamířila ke Krémové (Astrid), a jakmile k ní přišla, byla ráda, že sestru ještě stále nevidí.
„Tihle dva jdou s námi, drahá?“ zatrylkovala s pohledem na Xandera a Cinder a strojeně se usmála. „Já jsem Vé,“ představila se pak v nenuceném tónu a čekala, co jí Astrid řekne. Její vůdčí pozice Vé proti srsti nebyla, protože v tomhle nepotřebovala být dokonalá. Byla princezna, a to jí stačilo, titul mistryně lovu klidně přenechá Krémové.

Nemohla si nevšimnout, že zrzka tak trošku popudila. Nerafl ji sice, ani nic podobného, ale bylo na něm vidět, že z jejích slov není zrovna nadšen. Měla ovšem pravdu, tak co! Byla princeznou a nikdo ji nebude přesvědčovat o opaku. Původní vztek v ní však už dobublal, a když zase procitla a myslela o něco racionálněji, zastydila se, že tak vypěnila. Nechtěla se však omlouvat a prosit o odpuštění, a už vůbec ne líbat Einarovi nohy. Proto jen švihla ocasem a prohnula se v páteři, čímž dala najevo, že si je vědomá toho, že přepískla, ale neustoupí úplně a nebohé vlče ze sebe taky neudělá. Kéž by tu tak byla Aly.
Zhluboka se nadechla. „Jak si tak prohlížím vás, drahý Einare, vlastně je pojem "šmudla" poněkud zavádějící, máte pravdu. Takže jste zaslíben nějaké elegantní bojovkyni, nebo lovkyni? A kým přesně je ta vaše milá, Stina? Abych se snad inspirovala v tom, jak se dá získat srdce jednoho ze severských bratrů,“ usmála se nezaujatě a jak jí to jen vlčí podstata dovolovala, mávla tlapkou ve vzduchu na znamení lhostejnosti. Hrála si s ohněm. Ano. A užívala si to. „Ach, vy už musíte? Ale jistě, jako alfa musíte být naprosto vytížený... a mohla bych si alespoň promluvit s vaším bratrem? Máme jisté... nevyřízené účty.“ Teatrálně se zazubila. Bavilo ji to. Vážně.

Dotčeně si odfrkla. „Prosím, drahý? Tohle není o přístupu... tohle je o tom, kým jsem. A já se nebudu předělávat jenom proto, že nějací Alateyští mi to řekli!“ vyštěkla podrážděně a už už se jí v tlamě tvořila spousta nikoliv-princezny-hodných nadávek, například že je Einar ošklivej zakomplexovanej tupec, který vůbec neocení, že s ním urozená dáma tráví čas! Vé se zamračila a teatrálně zašvihala oháňkou. Vé, nebuď husa hloupá, tihle ti možná nestojí za rozčilování, ale chceš tu být, ne? Chceš mít možnost se opět setkat se sestrou a líbí se ti tu, tak si to přiznej! Šedivá dáma dotčeně zalapala po dechu, že už ji i její vlastní vnitřní hlas podkopává nohy, a znovu si tichounce odfrkla. „Ale dobře, máte pravdu,“ zjihla pak trošičku a vykulila své zelenkavé oči. „Potlačím svůj titul princezny, pokud se ovšem stále nebudete ke mě chovat jako ke kusu hadru,“ nastavila si podmínky a skepticky se zamračila.
„Rodiče mě zajisté zaslíbili... ach ach, jak málo o mně víte,“ vzdychla, a už ani nezněla dotčeně a podrážděně, bylo to spíš holé konstatování. „Víte, já si nenechám diktovat kýmkoli cokoli, potažmo ani ne matkou. Zaslíbená teda rozhodně nejsem. Jsem totiž dostatečně chytrá na to, abych si našla milého sama.“ Následně se napřímila a zvědavě vztyčila uši. To, co řekl Zrzek, totiž znělo tuze zajímavě, a pro Vé jakožto sběratelkyni drbů... to bylo něco naprosto ušímlahodící! „Zaslíben, vy? To dá rozum, jistě! A smím-li se zeptat, komu jste zaslíben? Bože, hlavně mi neříkejte, že nějaké šmudle.“

Přišla otázka, na kterou čekala. Široce se usmála a zhluboka se nadechla. „Princeznou se někdo narodí, někdo se stane. Já tak napůl. Samozřejmě, že už od začátku jsem měla všechny předpoklady pro to, být princeznou, na druhou stranu, o roli princezny můžete snadno přijít, pokud se dostatečně nesnažíte. Je to tvrdá práce a dřina, málo doceněná, ach ach,“ zaškolila zrzka do situace princezen a nevinně se zaculila. Následně mu dopřála menší pauzu od toho, než opět začne mluvit. Obvykle toho až tolik nepovídala, ale ráda prohlašovala, že je princezna a vedla různé hérecké monology, to zas ano. „A to, že vy jste ubohý alfa jsem neřekla, zas tak málo si o mně nemyslete. Nikdy bych něco takového neřekla,“ odfrkla si a vrhla na něj nedůtklivý pohled.
„Ach, jak krásné gesto. Ale to schvaluji, drahý Einare! Všichni si zaslouží možnost nemoknout na dešti jak kvočny.“ Jeho rýpavou poznámku raději přešla s nespokojeným frknutím. „Milý není, Einare. Myslela jsem, že je ten sarkasmus očividný vašim uším. Nicméně, slabost pro zrzavo-hnědé kožichy, tam bych se taky hádala. Ale rozumím. Fandíte si a chcete získat mé srdce,“ zaculila se na něj a vzdychla.

„Jak ráda slyším vaše slova, drahý alfo,“ mlaskla a zvědavě si oblízla čenich. „Ta vlčice vypadala jako někdo, s kým vy rád budete trávit čas, není divu, že jste pro ni opustil i princeznu Vé samotnou,“ řekla mu a dost neprinceznovsky protočila oči. Její tón byl něco mezi upřímným – a vlastně zcela lživým, protože svoji lhostejnost a sdílení názoru jen hrála – a zcela povrchním a káravým. Následně tázavě zdvihla obočí a chvíli si jen němě zelenkavýma očima prohlížela všechny ty návštěvníky jeskyně. Pak neutrálně pokrčila rameny. „Mé oko nezachytilo nic zajímavého, snad jen to, že vaše smečka je velmi otevřená vůči cizincům. Jeden by se skoro bál tu být členem, když sem proudí davy cizinců. Ale bod pro vás, Einare, za to, že tu hostíte mě,“ pravila. Měla by to být samozřejmost, že se ostrovy postarají o urozenou dámu, ale bohužel, Vé už věděla, že někteří (koukám na tebe, Arryne!) moc slušného chování nepobrali a klidně princeznu vymění za obyčejnou fuchtli. „Ach ano, dalo by se to říct. Jisté tváře jsou mi povědomé. Ta sněhová vlčice s komickým jménem Vločka... a taky její doprovod. Moc milý vlk, víte?“ Bylo jí zle z těch všech cukrových řečiček, ale brzy se do role hérečky ponořila natolik, že sotva vnímala, že se jí zvedá žaludek. Ale hlava ji bolela pekelně, to ano. Tolik vlků a vydýchaný zvuk jí nedělaly dobře.

Tázavě nadzvihla nadočnicový oblouk. Prosím? O čem to povídáš? pomyslela si, ale nahlas to neřekla. Einar dělal, jako kdyby toho mluvila hodně! A přitom šla přímo k věci. Soudě dle jeho tónu to však nemyslel zle, a tak nakonec jen přikývla. „Ano, skončila jsem, drahý Einare,“ zanotovala a jednou, dvakrát švihla oháňkou ze strany na stranu. Následně se vzdálila. Nejraději by se s Einarem pohádala a nazvala jej ubohým budižkničemu, avšak stáhla se; v duchu si totiž frustrovaně připomněla, že i když si ráda občas pustí pusu na špacír, pořád je princezna a taky zájemkyně o členství ve smečce. A nakopat zadek jejímu alfovi se nezdálo být jako ta pravá přijímací zkouška a vstoupenka do Alatey. Nevinně se zazubila a zamyšleně poslouchala, co jí zrzavý sdělí. A nestačila se divit. Očekávala, že v jeho hlase zazní posměch, ale slyšela jen samou chválu. Nevěřila tomu, avšak obdarovala Einara širokým úsměvem. „A když to praví sám alfa, musí to být jistě pravda, drahý Einare,“ zaculila se.
Jejich dostaveníčko následně narušil příchod šedivé vlčice. Vé na ni letmo pohlédla a s trošku žárlivým našpulením rtů se podívala na její vylepšováky vzhledu. Kde to jen vzala? Než se ovšem stačila zeptat, Einar už byl na odchodu a vlčice taky. A vlastně, co by se ptala, zjistí si to sama. „Tak se mějte, drahý Einare, a užijte si rande!“ vyprovodila ještě zrzavé slovy a pak pokračovala v nerušené úpravě kožíšku, tam, kde předtím přestala.

• • •

Jeskyně se hemžila rozhovorem a jí to rozhodně nedělalo dobře na bolest hlavy, avšak zaposlouchávání se do deště venku bylo příjemné; když na tom dešti nemusela stát. Nebylo sice snadné ten zvuk zachytit v bujarých rozhovorech toho množství schovávajících se vlků, ale nakonec si ani nemusela takhle krátit čas dlouho. Einar se vrátit dřív, než předpokládala, a zamířil rovnou k ní. „Užil jste si váš večer, drahý Einare?“ zamrkala na něj a teatrálně zívla. A pak už jen vyčkávala, zdalipak bude mít jeden ze sněhových bratrů zase vymyšlenou nějakou hru. No hlavně si už nepopleť své jméno, Einý.

okrajové zmínění Arryn & Vločka; reakce na Einar

Slova Astrid o tom, že byl čas vstávat, zaslechla jen tak letmo. Bylo sice nezdvořilé, aby princezna ignorovala své okolí, ale stejně tak nezdvořilé bylo ji nenechat se vyspat do růžova! Vé tedy jen zamžourala očima a trošku výhružně se na Krémovou – celá ospalá a rozlámaná – podívala, načež opět přivřela oči a ponořila se do sladkých snů. Na vlnách s jednorožci, duhou a cukrovou vatou se ovšem nenechala unášet dlouho, protože se podzemní komplex horské smečky začal plnit cizími tvářemi.
Překvapeně zamrkala. Krémová byla pryč, ale očividně dala možnost celým ostrovům, aby se ukryly před tím nečasem. Odfrkla si. Myslela si, kdovíjaké výsostné postavení nemá, a nakonec sem ten povedený alfa dotáhne celý Mois Gris! Suma sumárum si z toho ale nic moc nedělala. Pouze se nerušeně dala do čištění svého kožíšku, který byl po krátkém, ale poměrně vydatném spánku celý pocuchaný, a každého z cizinců si jen tázavě prohlédla. Když její pohled spočinul na Arrynov i, zálibně se na něj podívala, ale v duchu ho měla chuť zaškrtit. Protože ovšem princezna a vražedkyně všeobecně nebývá uznáváno jako něco pěkného, alespoň podrážděně našpulila rty – tenhle hlupák totiž vyměnil urozenou dámu za nějakou vysmátou bílou kouli chlupů. Jak se jen jmenovala? Lavina? Sněženka? Vločka! I sněhově bíle zbarvené vlčice (Vločka) si nakonec všimla, a věnovala jí krotký úsměv. Byl ovšem skrz naskrz prolezlý nechutí.
Poté se pomaloučku rozešla pryč. Nic neříkala, ale chtěla být daleko odtud. Tolik vlků jí nedělalo dobře, hlavně proto, že tu neměla žádné kolegyně princezny a chtěla na čerstvý vzduch. Zarazila se ovšem v půlce kroku, a to hned ze dvou důvodů. Tak zaprvé – kam by asi šla, když bylo venku takové počasí! A za druhé – dostavil se Einar. A potvrdil, že tu vlci mohou zůstat a také, že zájemci o smečku se nadcházející den vydají s ostatními členy na lov. Vé však většinu konverzace neposlouchala. Zaujalo ji jediné.
Mé jméno je Einar Fiske z Alatey a jsem alfou Alatey. ALFOU. Popoběhla tedy, a když s ním srovnala krok, sladce se na něj usmála. „Už jste s bratrem vyrostli ze schizofrenie, Vidare?“ zamrkala na něj sladce. Docela si koledovala o pořádné profackování, ale pořád nebyla vyloženě drzá (//ehm)... jen mírně uštěpačná. A vlastně ji to i mrzelo. Myslela si, že tu najde domov, ale zatím našla jen smích!

Střihla uchem a protočila oči. „Ty tomu ale vůbec nerozumíš, drahá. Musíš si více všímat signálů a tak... naučila bych tě to, kdybys o to stála, ale když se ti líbí ten příběh o vašem vztahu plném nenávisti a vražd, prosím,“ zakvíjela jako meluzína a trošku káravě probodla krémovou vlčici pohledem. Souhlasila s tím, že by se nemělo vlkům lézt do zelí, pakliže nestáli o urozené dámy, ale Astrid musela být přímo slepá. Zato Vé, ta vždy vše viděla jasně a dokonale. Třeba když se naopak zbláznila do toho... jak se jen jmenoval? Ach, Minstrellíčku, Minstrellí! vzpomněla si pak a protočil se jí žaludek. Vážně mu musela říkat takhle? A bůhví, kolik zbytečně sladkých řečí mu řekla! Když si na to vzpomněla, stanuly jí chlupy na zátylku a přejel jí mráz po zádech. Nakonec pro jistotu odvrátila od Astrid pohled, aby se snad nezačala vyptávat na Véin milostný život!
Rázně zakroutila hlavou. „Tak to teda ne. To nebylo žádné nedorozumění! Dovol mi ti říct, Astrid, že žiješ ve smečce s bandou tupců, kteří se zasekli ve vlčectví a přijde jim naprosto parádní si vyměňovat jména,“ bědovala a vůbec se za ten výraz nestyděla. O krásných princech se jako o tupcích obvykle nemluvilo a princezny taková slova ani neměly ve slovnících, ale Vé si holt jedno takové mňamózní opatřila. Pro všechny případy; třeba jako byl tento!
Astrid jí nakonec sdělila, že je taky ráda za Véinu společnost (jsi si jistá, drahá?) a Vé se náramně zvesela usmála, jako kdyby na ty dva tupce lomeno prince už zapomněla. „Dobrou noc i tobě, Astrid. Nechť ti hvězdičky šeptají do oušek jen ty nejkrásnější věci!“ zatrylkovala zpěvavě a pak se už stočila do klubíčka a s jemným oddychem usnula. Asi se to moc nehodilo, chodit se roztahovat do úkrytu cizí smečky, ale proč toho nádherného azylu nevyužít, že ano! Spokojeně tedy spala a do oušek jí zněl orchestr deště.

Astrid očividně s Vé nesouhlasila. Vé si podrážděně odfrkla. „Ale no tak, drahá, přiznej si to. Ale souhlasím, že do té propasti by tě asi taky hodil. Máte trošku zvláštní vztah, ty a Stříbrný. Skoro bych řekla, že s váma dvěma se nebudu nudit. Jaká škoda, že jste mi předtím zdrhli si řešit své záležitosti a já je nemohla řešit s vámi,“ zamračila se, ale vyloženě se nezlobila. Jakýmsi zvláštním způsobem se ve společnosti Astrid cítila uvolněně (stále věřila, že je v ní ukrytá princezna a že by si mohly rozumět), a hlavně za to mohlo ale celé tohle místo. Bylo tajemné a svým způsobem ponuré, ale Vé se líbilo. Líbily se jí ty možnosti, které se jí naskytovaly. Smečka, domov, sestra...
„Ovšem, že nemyslela. Ale už mě z těch jmen bolí hlava. Einar, Vidar, pak zjistíš, že Einar není Einar a Vidar není Vidar... Ach, to mě ti dva mládenci taky mohli vyrovat, než mě s tebou poslalali sem, že se tu ani ve vlastních jménech nevyznají! To bych šla se svojí kamarádkou hnedle pryč,“ vzdychla, ale pro kontrast se svým bědováním se na Astrid vřele nasmívala. Cítila to tak, protože Krémová získala plusové body za to, že svá slova neřekla s posměchem, ale pouze je konstatovala. Jednoduše zjišťovala informace, a to Vé uklidnilo. Nepotřebovala být terčem něčího posměchu. Vé sice ten vyklepaný alfa moc nehrál od začátku, ale nenapadlo by ji, že by si se svým bratrem dovolil dělat si šoufky z princezny. Asi by se měli dostavit na lekci správného chování vůči urozeným dámám.
„Chytne, nechytne, já mu to rozhodně neulehčím. Jako správná princezna nemůžeš padat k nohám každému hezounkovi, co projde kolem,“ radila Astrid a pohazovala oháňkou. Už neslyšela burácení hromů, takže bouře již očividně přestala řádit, avšak pořád bylo slyšet kapání deště a bubnování kroup. Vé by si i šla protáhnout nohy, ale nehodlala chodit po území své potenciální smečky jako zmoklá slípka. Hned tedy zavrhla tu možnost a místo toho nasměrovala ucho ke své společnici, načež se začervenala. „Děkuji ti, Astrid. Je báječné mít někoho, s kým si tak skvěle rozumím!“ zazívala. Byla snad již noc? Takhle to neměla šanci odhadnout, avšak soudě dle svých biologických hodin už byl čas pořádného spánku... ale nemohla přece jen tak odpadnout tady, před Astrid, která si ji měla ozkoušet! Když ovšem viděla, že i ona klimbá, střihla uchem a klimbala taky. Princezny nemůžou být nevyspalé, Vé, a všechny normální kreatury tohoto světa to pochopí. Pořád lepší, než kdyby ses pak složila k nohám tomu zrzkovi!

Nebyla si jistá, jak si interpretovat to, že se Astrid k Véinému označení princezna nevyjádřila. Nechtěla být snad s krásnými, urozenými dámami srovnávána? Prava, Vé Astrid neoznačila za čistokrevnou urozenou paní, ale pořád to myslela upřímně a doufala, že Krémová její slova ocení! Ale alespoň jí přitakala, že Dante nezdvořák a hlupák, což Vé vskutku potěšilo. Shodnout se na takovém názoru by sice mělo být dáno zákonem, protože Stříbrný cucal z Vé veškerý elán a byl vskutku hlupák, avšak přece jen, mohlo by se stát leccos. Avšak Astrid souhlasila a Vé nadšeně střihla uchem. „Ale je vidět, že to mezi vámi přímo jiskří,“ zahihňala se a pohlédla do jejích světle modrých očí, ve snaze vyzjistit, co jí na to řekne. No co, Vé na rozdíl od Danteho hloupá nebyla a ta chemie, která byla mezi Krémovou a Stříbrným, ji přímo bila do očí! Byl to sice čistokrevný nenávistný vztah, avšak drby se z toho zpracovávaly pěkně a Vé? Na takovou situaci by se mohla nadšeně dívat celičké večery!
Kroupy pořád padaly a padaly a zdánlivě se Vé provrtávaly do hlavy. Ono to tak vážně znělo, protože to nad její hlavou praskalo a praskalo, až si Vé myslela, zdali to vážně není nějaké spiknutí proti princeznám. „Kdybych byla nějaká béčková princezna, myslela bych si, že je to ten... Einar. Počkej, takže on to vážně je ten Einar? Však byl celý vyklepaný!“ zalapala po dechu, avšak jakmile Astrid pokračovala ve svých slovech, vše začalo dávat smysl. Vé se zamračila a div se nezakuckala. „No prosím. Tak odtud vítr vane. Takže ten správný Einar je ten zrzavý... ten vyhazovač princezen z území... A víš co? Mně to vůbec nevadí! Je to roztomilé, takhle se snažit získat srdce princezen!“
„Tak znalosti o životu princezen jsou samozřejmě základ, drahá. Ale mám i spoustu jiných kvalit. Krásný kožíšek, medový hlásek... a hérecké schopnosti. Ale drahá, taky umím přidat tlapku k dílu. A moc ráda se zajímám o dění okolo sebe.“ Široce se usmála a div si nezatančila. Žvanit, to by jí šlo. A vůbec... odkdy takhle žvanila? Možná, že by si měla zalepit pusu! Aspoň na chvíli. Říkala sice samé krásné věci, ale už ji z těch slov bolela hlava. A měla vyschlo v krku. Chtělo by to to malebné jezírko... ale z těch kroup by měl jeden otřes mozku. Aaach, aaach!

Trošku překvapeně se zazubila. „Vlastně bych, drahá, skoro řekla, že tobě je svět princezen blízký. Jistě se máš ještě co učit – ale já bych ti ráda pomohla! –, ale rozhodně nevypadáš jako nějaká čarodějnice z bažin. Tvůj kožíšek by vynikl více, kdyby byl více načechraný,“ radila Astrid s našpulenými rty, zatímco si její zelenkavé oči prohlížely krémovou vlčici od hlavy až k patě, „ale jsi na velmi dobré cestě. Zato ten tvůj přítel Dante, á, z toho by princezně div neexplodovala hlava.“ Smutně popotáhla nad dramatičností té skutečnosti, když si vzpomnělai na Danteho slova. Ten vlk jistě získal to, co by měl mít pravý princ – okouzlující vzhled, jenž by očaroval nejednu princeznu –, ale z hlediska vychování se Vé z něj stahoval žaludek. To už i ta puťka Vidar byl roztomilejší a mnohem lákavější nabídkou, ač ne snad, že by mu Vé chtěla dát najevo, že by stál za hřích. To sotva! Ona si ráda se srdci samců hrála jako s loutkami, ale když nadešel ten správný čas, zpřetrhala provazy, za něž ve stínu tahala, a pak z toho měla ten nejkrásnější den!
Střihla uchem a přikývla. „Ano, ano, to je pochopitelné, má milá! Přece na sebe nemůže smečka štěkat jako psi utržení ze řetězů. Ale žádný strach. Urozené princezny možná fungují jako samostatné jednotky a nepotřebují mít za zadnicí celou smečku k tomu, aby přežili v tomhle leckdy nespravedlivém světě, ale zároveň rozhodně nemají rády haštěření! A já téhle smečce důvěřuji. Ačkoli mám jistě pochybnosti, Astrid. Prosím, prozraď mi, jestli mi ti dva sněžní bráchové nelhali.“ Jemně vlčici poušťouchla , když se neměla k odpovědi na její otázku, a vřele se na ni usmála. Na tom úsměvu ale bylo zároveň něco pěkně jedovatého, kyselého a odporného. Vé to však hrála naprosto bravurně.

Když ti dva odešli, Vé si trošku nabručeně ještě jednou prohlédla kamenné zdi kolo sebe. Nevadilo jí, že zůstala sama, protože přece nebyla z cukru, aby se z toho hroutila, ale trochu ji namíchlo, jací dva nezdvořáci Krémová a Stříbrní byli! Copak se to sluší, špitat si ve vedlejší místnosti a princeznu nechat jen tak čekat? Sice tu byl ten Razer, ale na toho Vé skoro ani nepohlédla. Spíš jen tak unaveně těkala očima sem a tam a nakonec si udělala pohodlí a rozvalila se na jedné z teplých kožešin. Ale kdepak, že byu toho vypadala jako horda rozpláclého tuku! Pěkně si načechrala srst a uvelebila se tak, aby vynikla její štíhlá linie a nevypadala jako polomrtvá mumie. Samota nesamota (Razera totiž stíhala velmi rychle ignorovat a zapomínat na něj), kodex princezen se nesmí porušit.
A pak čekala. Ostrovem se stále proháněla pěkná bouřka, hromy kvílely, a kdyby Vé měla rentgenový zrak, viděla by přes kamenný strop i tu žlutou záři blesků, která teď oslňovala oblohu. Nakonec ale všechny ty kvílivé zvuky, které jí div netrhaly uši, utichly, a začalo pršet. No ještě štěstí, že nejsem venku, och! To bych byla jako zmoklá slípka a co bych si jen počala? Skoro vyděšeně kulila oči, načež zaznamenala, že se snad něco chce provrtat do úkrytu. Už nebyl slyšet jenom déšť, skoro to znělo, jako kdyby se obloha rozpadávala na malé kousíčky a s ohlušujícími ranami padala vstříc zemi. Kroupyy! zakvíjela nakonec a zamračila se. Tohle bylo od počasí pěkně odporné, beztak že to byl nějaký útok na princezny!
Chvíli jen tak pochrupkávala, načež si všimla, že se Sněhový vzdaluje. Hodila po něm očkem a přetočila se na bok. Víc než to, že odchází, ji mrzelo, že nemůže odposlouchávat rozhovor mezi Stříbrným a Krémovou, ale po tom všem cestování byla docela unavená a taky nechtěla udělat hloupý dojem tím, že by se jim postavila za záda a nenápadně špicovala uši. Zůstala tedy odpočívat, dokud neuslyšela na dlažbě kroky.
Postavila se a zívla, když do místnosti strčil hlavu Stříbrný a následně i Krémová. Vychrlil na ni něco, co znělo, jako kdyby nevěděl, o čem to žvaní, a Vé zakroutila hlavou. „U-hum. Ahoj, Dante! No to jsem ráda, že se sem šéf stavil, aby mi prostřednictvím tebe vyhuboval – takhle se chovat ke slušným damám přece nechová, Stříbrný –, už jsem si myslela, že tu poskytujete služby noclehu zdarma. Což je ale náhodou docela pěkný nápad, ne?“ zamrkala na něj a sledovala, jak se znuděně šine ke kamennému oltáři, zatímco se usmívala na Astrid. Ta totiž nezněla tak buransky, takže na ni se usmívalo mnohem lépe. „A nemáte tenhle zájem spíše vy, drahá? Já nikdy neřekla, že tu chci zůstat. Ale ano, vlastně proč ne. Věděla jsi, že cestování není pro princezny? Ne snad proto, že by to byly chudinky, které skončí v první propasti, na kterou narazí, to vůbec ne,“ se znechuceným výrazem ve tváři potřásla hlavou, „a navíc chození je prospěšné naší štíhlé linii, avšak co si budem, stále je hezčí, když má princezna svůj pravý a vysněný domov. A Alatey vypadá jako něco takového. A mimochodem! Vyřiďte vašemu alfovi, že nějak změnil hlas. Přijde mi, že jsem spíš slyšela jeho bratra, toho zrzavého...“ Na konci svých slov se nevinně zaculila. Pálilo jí to víc, než se zdálo. Tak naivní princezna přece nebyla! A co, že to Aly rozluštila dříve. Byla to její kamarádka, takže kdyby to věděla, měla by za ni radost, jistě by jejímu rychlému mozku nezáviděla. Snad jen trošičku.
Dante se pak zvedl a odešel, jen se za ním zaprášilo. A Vé zakručelo v břiše. Možná by přece jen nebylo od věci, kdyby Stříbrný něco ulovil? Nenechala se ovšem hladem rozptýlit a místo toho se posadila a vyčkávala.

Sic ten, kdo se hlavně zajímal o alfu a chod smečky, byl Razer, Vé si samozřejmě nenechala ujít možnost se též něco málo dozvědět. Jednak proto, že zdroje pěkných a vtipných drbů se vždy hodí, a také – a to byl kupodivu největší důvod –, aby si konečně dovedla udělat obrázek o tom, zda sem vážně chce zaparkovat svoji zadnici úplně navždy. Protáhla se a zívla, aby nevypadala úplně, že odposlouchává, avšak občas po Stříbrném střihla pohledem a pousmála se. Dosud se jí tu líbilo. Pěkné údolíčko, krásní sněžní princové, hezký podzemní komplex... Z toho se Vé úplně tetelilo srdce radostí! Navíc příběh o založení smečky a objevení úkrytu byl víc než komický, což byly asi plusové body pro reputaci Alatey a Véin kladný pohled vůči smečce. „Nádherný to příběh, Dante,“ zatrylkovala nakonec, neudržíc své nadšení nad tím úžasným příběhem o založení smečky, a uznale pokývala hlavou. Když se dal do vyprávění o samotné alfě Einarovi, nastražila uši a zazubila se.
„Že vám do toho vstupuji, vážení, ale tady si prostě musím přisadit. Pozitivní a plný elánu, takhle bych ho teda nepopsala. Spíš vypadal jak ublížené štěně. Ale souhlasím, že o smečce ví pěkný prd, protože se mi zdálo, že pořád kouká po tom svém bratrovi, Vidarovi. Mimochodem, ten zrzek si teda uměl otevřít tlamu, vyhodil moji drahou kamarádku z území,“ zaúpěla a protočila panenky nad tou vzpomínkou (a div si zároveň nepoplakala), stále netušíc, že ji ti dva ledoví bratři vodili za nos a prohodili si své identity. A vědět to, alespoň by jí šlo na rozum, proč právě ten zrzek vyhodil její kamarádku z údolíčka a ne ten béžový, který byl prý alfou. Pche.
Při zmínce Véiny sestry, kterou Stříbrný prosím pěkně nazval krysou a taky o ní řekl, že se podle všeho ráda pere, se jí zastavilo srdce a čekala, zda se dozví, která to skutečně je. Podle popisu to na Sierru doopravdy nesedělo. Zklamalo ji to? Jak se to vezme. Vypadalo totiž, že je to Tania, což... nebylo zlé, ani dobré. Ostatně ani s ostatními sourozenci neměla ryze pozitivní a nevinné vztahy. Sierra jí zlomila srdce, protože odešla s otcem pryč. Tania zas viděla jejich matku jako modlu, na rozdíl od Vé, která se od matky inspirovala, ale nenechala se zastínit její přítomností a být jako její ocásek, jež ji následuje, kamkoli se jen matka hne. Těžko tedy říci, zda ji zmínka o Tanie potěšila, nebo ne, nicméně to znamenalo, že někde v blízkosti jsou hned její sestry dvě, ačkoli se Stříbrný nezmínil, že by Tania byla součástí smečky; obzvláště, když se ti dva poprali. Vé se zhluboka nadechla a zmocnila se jí závrať. Nebyla schopná cokoli říct, a tak jen prudce zamrkala, aby zahnala mžitky před očima, a snažila se nevypadat rozhozeně.
Bouřka venku zuřila a Vé skoro skepticky koukala skrz díru ve stropě, jako kdyby jí za chvíli měl na hlavě přistát kus zdi. Následně přikývla na nabídku Stříbrného a rozvážnými, elegantními kroky se za ním rozešla, ale nenechala ze sebe udělat ocásek poskakující, jak druhý píská, a tak šla vzpřímeně a s patřičně širokým úsměvem na tváři. A než ještě stihli dojít do místnosti s kožešinami, spadlo jí srdce až do krku. Konverzaci mezi Krémovou a Stříbrnou o léčivém jezírku a duševním stavu Einara neslyšela, protože si ti dva šeptali, a nakonec upřednostnila koukání se okolo. Co ovšem řekla Astrid o členech, nepřeslechla. „Takže je tady...“ vyhrkla dřív, než stihla zastavit svůj mozek a přehrát si ta slova jen v duchu, a poplašně zrudla. Má sestra je tady. A je léčitelkou? A rovnou si nabrnkla zjizveného vlka? Ach, Sierro, sestřičko drahá!
Zrychlila krok, aby nemusela myslet na to, co se jí právě potvrdilo, a srdce v hrudi jí dělalo pěkné kotrmelce. Najednou celý prostor nepůsobil hezky a majestátně, ale chladně a stísněně. Protože... očividně nebyla jediná, kdo to má se sourozenci jako na bitevním poli. Opět ji to přimělo si vzpomenout na Aly a na to, jak svoji přítelkyni odkopla. Že já husa hloupá...

Vé si nezaujatě dělala obrázek o celé situaci. Zvenčí vypadala Alatey opravdu pěkně útulně – konec konců ani by se na tom travnatém plácku s říčkou nezastavila, kdyby ji ono údolíčko neokouzlilo. Drápat se po horách sice bylo trošku nepraktické, když jste chtěli chodit jako urozená dáma a ne jako potredený kamzík, ale horský vzduch jí dělal dobře a taky fakt, že tu nebylo takové vedro (ač v těhlech parných dnech by se o tomhle Vé hádala). A i interiér smečky vypadal zajímavě. Otáčela hlavu dokola, aby si pořádně prohlédla ono kamenné obložení s lišejníky – na jednom koberců z nich právě postávala – a taky ty pěkné statné stromy.
Zrovna když koukala úzkým prostorem, odkud prosvítalo sluníčko, začalo to venku pěkně burácet. Vé si nebyla jistá, jak hluboko v podzemí jsou, ale hromy i tak slyšela a nebylo to nic milého. Co když tam ta rodinná sešlost bude muset utnout svoji hádku a já se nebudu pak moci stavit za nimi a něco se dozvědět? kvílela v duchu, přičemž se zatřásla. Nepochybovala o tom, že je téměř nemožné, aby ji zrovna tady nějaký blesk uhodil do zadnice, ale z toho třískání by jí taky mohla explodovat hlava!
A s hlavou zdevastovanou explozí by vážně po tomhle světě chodit nemohla, protože tohle by vážně její sestry-princezny asi nepřenesly, takovou ostudu v království. Přešlápla a naslouchajíc přetrvávající konverzaci mezi Krémovou a Stříbrným se zubila. Vyprávění Stříbrného bylo skutečně komické, a i když mlel spíš páté přes deváté, než že by ze sebe mačkal souvislé věty, znělo to jako něco, co taková pricezna lomeno drbna Vé využije. Jen mít šanci si o tom s někým popovídat! Pak zakroutila hlavou a vrhla po Razerovi děkovný pohled, že se ujal slova dřív než ona a ona zas nemusela žvanit, ač raději i přesto slova sněhového potvrdila: „Myslela jsem, že pokud se já do vaší smečky přidám a budu muset zakopávat o tvé ctěnné pozadí, nechci se ti pak pošklebovat bez toho, abych znala tvé jméno. Ten posměch je pak takový osobitější a víc si ho užívám.“ Tiše mlaskla a sama si nebyla jistá, zda to myslela smrtelně vážně, nebo se snažila do svých slov propašovat špetku ironie, takže ve výsledku z toho asi nemohl být moc moudrý ani Stříbrný.
Párkrát zamrkala, pohodila zadnicí, zvědavě koukala okolo, když vtu... padla zmínka o kryse. Z úst Stříbrného. A nejen tak ledajaké kryse. Vé spadla brada až někam na zem, ale snažila se tvářit zcela nevyvedeně z míry. Nevěděla, jestli ji mrzí, že se někdo o jejích sestrách vyjadřuje tak nelibým způsobem, nebo že se jí vážně potvrdilo, že tu Sierra je, ale... Zamračila se. Nevšimla si, že by Sierra byla bojeschopná vlčice, která by se s někým rvala. Tohle nějak nesedělo. Ale na území přece cítila Sierru! Ale co když se mýlila? Nebo snad mohla být ve smečce i nějaká další sestra? Nebo se prostě jen potkali, když Dante mířil domů. Sám přiznal, že tu dlouho nebyl, nebo minimálně něco takového říkala ta Krémová. Vé střihla uchem a našpulila rty. „Tak to doufám, že ty o mně jako o kryse nesmýšlíš. Vlastně jsem ji tu pravděpodobně cítila, na území smečky...“ Záměrně se odmlčila a doufala, že jí třeba Dante podá bližší informace o tom, s jakou že to její krysí sestrou se setkal a jestli je taky ve smečce.
Bylo docela znepokojivé, že prakticky cizinec Razer věděl o rodinných vztazích v Alatey víc než Stříbrný, který už asi nějaký ten čas členem byl?, ale Vé alespoň mohla poslouchat informace z více zdrojů, protože se k Razerovým slovům přidala i Astrid. S ledovou tváří (srdce jí ovšem bilo jak na poplach při myšlenkách na ztracené sestry a žaludek se jí nepříjemně svíral) pak bleskla pohledem po sněhovém a následně po dalších dvou vlcí, jestli se tedy ujmou vyprávění o smečce a jejích členech. Vé ještě pořád nevěděla, zda se vážně do Alatey přidá, ale přišlo jí rozumné vědět, jestli ji tu třeba zaživa nestáhnou z kůže nebo jí nebudou ve spánku cuchat vždy pracně učesaný kožíšek! „Tak povídejte, drazí. Ráda se o nějaké další zákulisní pikošce, nebo třeba rovnou o nějakém dalším dramatu, dozvím,“ usmála se nevinně a podzemním komplexem se na kratičkou chvíli rozlehl její zvonivý smích, který však zanikl v burácení hromů.

Khan-fani
Mám: 16 bodů
10 bodů - tlapka do ohně - 6.
6 bodů - propadá

Zarina
Mám: 16 bodů
10 bodů - 1 tlapka do vzduchu - 10.
6 bodů - propadá

Vé
Mám: 24 bodů
20 bodů - 1 mince
4 body - propadají

Iridan
Mám: 11 bodů
10 bodů - 1 tlapka do vody - 4.
1 bod - propadá

Aileen
Mám: 9 bodů
9 bodů - *zoufalý výkřik*

No nebyla jsem fretka, ale ať žijí tlapky, děkuju! :3

Saxáno,
v knihách vázaných kůží
zapsáno
kouzel je na tisíc