Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nejdříve předpokládala, že bude hrát druhé housle. Ne, že by si takovou roli zasloužila, ale přece jen, Krémová s neznámým šedivým vlkem měli očividně společné téma a Vé tu přece jen trošku byla navíc. Nakonec však role druhých houslí připadla Razerovi; jaký to šťastný vlk! Stříbrný byl očividně akorát tak zralý na pelech, protože Vé a ostatní obdařoval zíváním, a navíc se zrovna zvedl z poměrně pohodlně vypadajícího kořene stromu, takže to víc umocňovalo Véinu domněnku, že toho chudáka vyrušili při odpočinku, ale nijak ji to netrápilo. Ona za to konec konců nemohla! Sněhový dostal poměrně hezkou lichotku na adresu svého pravého sněhového vzhledu, ale pak skutečně skončil na posledním místě, protože dámy přece měly přednost, jak řekl sám Stříbrný. Docela pěkná výchozí situace.
Následně se situace začala rozvíjet. Vé se na něj zlehka otočila a mžourala při tom do šera prořízlého světlem prosvítajícím z kulatého otvoru nad jejich hlavami, a její zelenkavé oči se třpytily očekáváním a touhou to tu trošku víc poznat.
A zatímto tak nerušeně seděla, jako kdyby byla spíš na kafi se starými přítelkyněmi než na území cizí smečky – a rovnou v jejím úkrytu –, tiše se chichotala nad tím, jak Stříbrný nazval Krémovou. Preventivně ho ovšem propálila přísným pohledem, který by, pokud měl onen vlk aspoň trochu zdravého rozumu a něco víc než samečí hrdost a egoismus, měl být jasným signálem proto, že ona na žádné drahoušku ani cukroušku, natož nedejbože třeba holubičko, nehraje. Naštěstí však ji oslovil zcela normálně, a ač Vé usoudila, že by mohl zvolit trošku milejší tón (a víc takový, který vyjadřoval, že mluví s urozenou dámu), mohlo to být pořád horší. Vé sice byla expertem na cukrovinky, ale zas jich nemuselo být tolik.
Řekl ovšem něco, z čeho Vé mírně... mírně naskočila husina. „S dovolení tě, Stříbrnej, trochu opravím, já nejsem –“ zarazila se a nejistě přimhouřila oči. Není co? Členkou se sice necítila být a nevšimla si, že by ji někdo oficiálně přijmul, ale třeba to vážně ten uťáplý smetanový Einar tak myslel, i když jí nic moc neřekl? A nebo to, že ji rezavý Vidar nevyhodil z území jako její kamarádku, byly taky tajné signály? Vé konec konců svůj zájem vyslovila, ale velmi opatrně, protože si přece nenechá přikazovat nebo se hned někam nastrkávat. A navíc tu pak byla její sestra, což mohlo špatně dopadnout... zakroutila hlavou a naježila se.
„No, to nevadí. Zkrátka nejsem ještě úplně v Alatey na sto procent, ale je hezké, že mě vnímáš jako někoho vhodného...“ zasmála se a po jejím úsměvu následoval úšklebek. Jak by ji totiž někdo nemohl považovat za vhodnou na cokoli? Doufala ovšem, že nebude zpochybňovat její slova a to, že ještě není plně Alateyská, protože to by se s ním jako správná tvrdohlavka musela pohádat, a hašteření mezi princeznami obecně není považováno za hezké a přijatelné. Jenže nikdo jí přece neměl co žvanit do jejích rozhodnutí a postojů; to ona a jedině ona mohla kecat do života jiných!
Stříbrný se pak vydal si vyměnit pár slov s Krémovou. Vé div neprskala smíchy, protože jejich výměna slov byla snad lepší než celé to rodinné drama zrzavců, kterému bohužel nyní nemohla přihlížet. Alespoň si vychutnávala plnými doušky ty dva, dokud se Krémová nerozječela. Vé nechápavě pozvedla nadočnicový oblouk. Motýlka na čumáku vlčice neviděla, takže si spíš pomyslela, že buď je slepá a nevidí něco, co by rozhodně měla vidět, nebo jen Krémové přeskočilo. Neurčitě zachraptěla a cosi si pro sebe zamumlala, načež prohlásila: „Já jsem Vé, abych zodpověděla tvoji otázku, Stříbrný, ale zajímala by mě i tvá identita. Však víš. Pokud skončíme ve stejné smečce, ať o tebe nemusím zakopávat jako o Stříbrného.“ Něco takového by určitě řekla Aly. Proč zním jak Aly? A proč na Aly myslím? Proč mi chybí? Měla jsem ji vážně nechat jít? Kroutila nad tím hlavou a trošku smutně popotáhla.

<< Alatey

Docela ji mrzelo, že opouští Rodinné Alateyské Drama (i když si uvědomovala, že by si nejdřív měla zamést před vlastním prahem), ale na samotném území smečky očividně nebyla zrovna vítána, takže jí nic moc jiného želbohu nezbývalo. Ač vlastně, to, že nebyla vítána, byl trošku zkreslený a špatný pohled, když ji jedna ze členek – musela to být členka, znala se se zrzkem a taky po horách a sněhu voněla – právě táhla do smečkového úkrytu. Tím faktem si samozřejmě Vé nemohla být až doposud jistá, ale nenechala se rozhodit. Co by jí asi tak nějaká krémová vlčice provedla? Maximálně by byla její konkurencí v lovu fešných samců, nic víc, nic míň. A kdyby se náhodou chtěla pohádat, byl tu ještě Razer. Chladný, odtažitý sněhový vlk, kterého chudák Vé docela slušný čas ignorovala, protože měla plnou hlavu důležitějších vlků – dvou sněžných bratrů. Ty však už nechala za zády i s jejich sestrou, nebo co že byla ta zrzka zač, a ve vedru funěla za Astrid. Elegantně hýbala ocasem a sladce se usmívala. Celou dobu šla mlčky, protože ani Krémová se k celé situaci nijak nevyjadřovala, a Vé přece už vůbec nebyla nějaká slípka, aby pořád slepičila.
Nakonec celá jejich tříčlenná parta dorazila až k úkrytu. Vé se protáhla pod kamenným obloukem zakrytým mlhou (nebo jím spíš elegantně proskočila, jistě!) a následně se po pár krocích zastavila, protože tak učinila i Krémová. A čert vem, že Vé byla princezna, byla taky cizinka a musela se pro jednou nechat vést, protože jinak by se třeba mohla octnout někde, kde vážně nechtěla – třeba dojít do bažin nebo temné díry zející v podlaze, bezpochyby. Zamračeně sledovala scenérii před sebou a střihla ouškem, když se jí dostalo něžného přivítání. „M-hm. Ano, krásné srdce má Alatey, to věru!“ zazubila se a s výkonem hodným primabaleríny se zatočila dokola, div při tom nespadla na kámen porostlý lišejníky, aby si to pořádně prohlédla. Neušlo jí, že je tu zima jak v lednici, ale jinak... jinak asi dobré.
Pak se ovšem Astrid rozhodla to vzít ještě hlouběji, a tak Vé ťapkala po kamenných schodech a lišejnících až do pěkného rozlehlého místečka s čtveřicí stromů uprostřed. „Krásné, krásné, krásné,“ komentovala to mezi obdivuhodnými vzdychy, o něž se ani nemusela jako správná herečka moc snažit, protože aura tohohle místa se o to postarala sama, a pak oči zapíchla do cizího stříbrného vlka válejícího se před nimi. Ač vlastně... Není to tamten létavec, co jen přeletěl přes území a zas zmizel? Mlčky na něj pohlédla, načež se zaksichtila nad slovy Astrid. Běžně se totiž o kamarádovi jako o někom, v jehož případě je stálé žití zajímavé, nemluví. Co to pro Vé znamenalo? Že až o tolik dramat nepřišla, protože v Alatey jich bude očividně víc! Se zájmem se nerušeně posadila a čekala, koho bude muset odtrhávat od toho druhého dřív. No to sotva. Ještě bych si pocuchala kožíšek. Ňah.

Vé nebyla hloupá, ani totálně slepá, takže jí neušlo, že celá situace s okouzlujícím, takřka až romantickým místečkem k odpočinku se jí trošku vymyká z tlapek. Mírně podrážděně zavrčela. Byl to ovšem projev emocí čistě pro ni samotnou, aby dál zvládala udržet si chladnou tvář a nevystupovat ze své role dokonalé princezny a vždy-situaci-zvládající-vychované-dámy; protože kdyby v sobě podráždění měla dusit ještě další tejden, začala by štěkat jak liška se vzteklinou. A to přece princezny nedělají! Mírně se zhoupla v kolenou, načež doťapkala k Aly, neb nastal čas loučení. Kolik toho spolu prožily, kolik zkoušek překonaly... jednomu by z toho až i slzy vyhrkly! Ale ne Vé. Vé se dívala s chladnou tváří, snad jen někde v koutku očí byl náznak smutku a rozčilení nad tím, že to dopadlo... takhle. Ale konec konců, jak vlastně? S Aly byly úžasné kamarádky, ale nikdy si nenastavily žádná pravidla, že se od sebe nikdy nehnou. Pořád v tomhle světě figurovaly jako dvě samostatné jednotky a nějaký čas loučení by neměl rozhodit ani jednu z nich.
„Ani jedna z nás není slabá a z cukru. To si pamatuj, Aly. Kdyby ti náhodou nějaký princ chtěl zkřivit chlup, vyřiď mu, že Vé si to s ním už vyřídí,“ mrkla na ni a pak mírně podrážděně našpulila rty. „A neboj. To dřív si omotám kolem tlapek já je, však víš, srdce princů jsou tak křehká a hrát si s nimi, to já umím,“ zachichotala se a kratince se usmála na své nové objevy, načež nechala Aly jít. Zmínka o sestře jí však zabodla kudlu do srdce, a tak při pohledu na odcházející stín své kamarádky musela přivřít oči, aby snad neomdlela. I kdyby! Však je vedro, že snad na každou pravou dámu z masa a kostí musí padnout mdloby! Že bych upadla přímo do náruče jednoho z těch sněžných princů? Ale jakého? Ten béžový je panečku fešák, a alfa, ale trošku puťka. Tak že by byl lepší ten rezavý? Ale no tak, Vé, už vážně blábolíš nesmysly! Kromě tohohle vnitřního monologu ovšem vedla ještě jeden, vážnější – najde svoji sestru? Nemýlí se? Měla by se na Sierru zeptat?
Zatímco si Vé nerušeně čistila huňatý kožíšek – to hned poté, co vyřešila důležitou otázku upadání do mdlob a nalézání ztracených sester – se údolím rozlehlo vytí. Pravděpodobně docela melodické a příjemné, ale dotyčný se ukázal jen na zlomek vteřiny a ještě z dálky, takže Vé neměla čas si ho pořádně prohlédnout, aby zjistila skutečné kvality dalšího člena Alatey, a pak už byl pryč. Ale to se už zde zjevily další dvě vlčice, jedna krémová, jíž si Vé již všimla, v těsném závěsu s... No to mě podrž, Aly! Byla by to vypískla nahlas; ještě štěstí, že si včas uvědomila, že by to nebylo pro urozenou dámu vhodné, pištět jak vyděšená krysa, a navíc její kamarádka byla již na cestě za svým štěstím, takže by to bylo obzvláště trapné, řvát po neexistujících vlcích. Tohle určitě musí být sestra... minimálně toho Vidara. To je jako kdyby si někdo myslel, že já a Sierra nejsme sestry!
Očividně však taky neměly zrovna přátelské sourozenecké vztahy, protože Vidar (ten rezavý) se začal tvářit, jako kdyby právě spolkl můru (dobře, Vé nikdy nesnědla můru, takže nevěděla, jaký to je pocit, ale Vidar nevypadal jako ztělesnění nadšenosti, zkrátka a dobře). A taky zase něco odsekl. Ale tentokrát nikoho nikam nevyhazoval, pouze Vé a Razera, na kterého mezitím stihla Vé zapomenout, se rozhodl prostřednictvím jisté Astrid dovést do úkrytu. Minimálně někam, kde si mohou odpočinout, což snad nebude žádná zablácená stoka. Při té myšlence se Vé obrátil žaludek, avšak o vteřinku nato už zase měla na tváři sladký úsměv a prohlížela si Einara, jak se žene k její kamarádce Aly. Kéž by věděla, že se mu rozhodla béžová sdělit své podezření ohledně identity dvou bratrů z hor, ale i Vé to už trošku začalo smrdět. Nenechala se tím ovšem vyvést z míry a rozhodla se následovat krémovou vlčici, podle všeho onu Astrid, někam, kde bude třeba hezčeji. Byly sice u vody a v horách, ale vedro bylo i tak poměrně... zničující.
Ještě jednou se ohlédla na dva bratry a pak si to už doopravdy šupačila pryč, tlapky něžně zabodávala do trávy a s potřásáním zadnice elegantní chůzí ťapkala za krémovou Astrid a běloučkým Razerem. No to mě podrž, Vé. Tři krásní sněžní princové, jeden doslova sněžný, protože vypadá, jak kdyby vážně zrovna vylezl ze závějí sněhu (*mrk mrk*, Razere), malebné údolíčko, společnost poměrně urozených dam (to si ještě budu muset překontrolovat) a rodinné drama. Ach jó, že já tu už nebyla nastěhovaná před čtyřmi lety.

>> úkryt Alatey

POSTOVANÁ = 24

Vé si pohledy tří pohledných samců vskutku užívala. Ve výsledku však zbyli jen dva, protože Razer se nesměle stáhl do pozadí, a navíc přišli právě ti sněžní princové, kteří rozhodně stáli za hřích více! Nemohla se rozhodnout, který jí připadá pohlednější. Oba byli jako z obrázku a zlomili by srdce nejedné nešťastné dámě. Vé ovšem nebyla žádná nešťastná dáma, ale kdepak! Byla to vyrovnaná, soběstačná mladá princezna, urozená kráska z ledu... ale kšcc! s těmi tituly! Každý přece víme, jak moc dokonalá Vé byla.
Stále rezavému nedopustila, že ona si div nemohla zadek vykroutit a on stejně nejdříve pohlédl na její kamarádku, avšak stejně jí to přála. I ledová kráska měla přece dobré srdce! Jí se navíc věnoval vhodnější sněžný princ, neb to byl sám alfa zdejší smečky, krásný a spanilý princ, krémový Einar!
Právě béžový se nicméně ještě chvíli věnoval Aly ohledně její smečky, ale jakmile se jeho bratr nechal slyšet, že Zlatou smečku zná, přesunulo se břímě vedení konverzace na něj. Vé na půl ucha poslouchala, kdyby z toho mohla vyždímat nějaké ty klepy, ale ze všeho nejvíc koukala po Einarovi.
„Zdáte se mi nějaký nervózní, Einare,“ podotkla, když se krémový dlouho neměl k odpovědi na její dychtivou otázku, ale nakonec jí poskytl pěknou a uspokojivou – a velmi diplomatickou – odpověď. Mlsně se na něj zazubila a přikývla.
Byla to kouzelná noc, ale... ale..V nestřežený okamžik se rudý změnil v odpornou potvoru a rozhodl se vyhazovat cizince z území, které mu ani nepatřilo! Měsíc na něj asi měl negativní vliv nebo co. Vé vyvalila oči. „Vyhazovat princezny z takového krásného území a ochudit je o ten výhled,“ povzdechla si a záměrně jim lichotila. Mohla by sice klidně Aly bodnout kudlu do zad a velmi o tom i uvažovala, avšak nakonec se za ni postavila. A vlastně i za sebe, než jí došlo, že ji nevyhazují. Nemyslí si snad, že se k nim po tomhle divadýlku hned přidám, že ne, ti hloupí sněžní princové? zamrkala, načež si div nemusela utřít imaginární slzu z oka. „Ach Aly, čas loučení je pro dvě princezny a věrné přítelkyně tak těžký. Ale, drahá, osud to tak chtěl. Cítím to v kostech. A protože nejsem žádná stará rašple, ale urozená princezna, není to žádné kostiskřípání, ale pravý hřejivý pocit. Sbohem, drahá. Bylo hezké mít věrnou přítelkyni.“ Překotně jí dala sbohem a objala ji. „Žádný strach, Aly, těm dvěma nakopu zadek,“ slíbila jí ještě potichounce a pak si stoupla poblíž dvou sněžních princů. Její tvář byla ledově chladná, ale srdce se jí zmítalo vyčítavými pocity zrady vůči své kamarádce. Z dálky přicházela další členka Alatey, ale té si nevšímala. Oči už měla jen pro ty dva.

POSTOVANÁ = 23

Vé nemohla říci, že by byla faktem náhleho vyrojení se několika dalších tváří znepokojena. Princezny si přece musely za každou cenu zanechat chladnou hlavu, ale tehdy, co se dozvěděla, že dva nově příchozí jsou hezčí než ty krásné hvězdy na noční obloze, musela přehodnotit své plány. I princezny, sebevíc dokonalé, si občas mohly dovolit ztratit hlavu. Sladce se usmívala a měřila si oba dva cizí samce pátravým pohledem. Rozhodně nevypadaly jako nemluvky a kusy ledu, tak, jak vypadal Razer, a tak by s nimi mohlo být i jednodušší pořízení, říkala si.
„Hezké to shledání, nemyslíte? Takže vy jste ten alfa, na kterého jste nechal dvě návštěvnice princezny čekat?“ řekla, ne snad proto, že by se musela ujistit o pravdivosti toho faktu – ti dva přece neměli důvod lhát! –, jako spíš proto, že chtěla teplý vzduch proklát svými vyčítavými slovy, která by ji snad ubodala, neřekla-li by je nahlas. Její ocas něžně a elegantně tančil, byla vyšponovaná na špičky, protože princezny se přece nesmějí hrbit, a nevinně se při tom culila.
Vyslechla si i název území, k němuž se nevyjádřila víc než pokynutím hlavy, a také pečlivě poslouchala, co překvapivě onen rezavý vlk na postu kappy – Vé by to spíše čekala od plavého alfy – říkal Razerovi o přijetí do téhle jejich tajuplné horské smečky. Na rozdíl od onoho ledového vlka se nehodlala dvěma spanilým princům hned naservírovat na podnosu a žadonit o přijetí, ale chtěla vědět, na čem je. A že tě husa nekopne, Vé! Však to ani nepotřebuješ. Princezny přece musí mít v každé smečce dveře otevřené, neb pozvednou reputaci i té nejšpinavější stoce!
Na Vidarovu otázku nechala odpovědět svoji přítelkyni Aly, neb se jí líbilo, jak se hezky doplňovaly a střídaly, ale i tak ji okrem souhlasného pohledu obdařila i mírně závistivým pohledem. Jak si mohl ten druhý vlk, rezavý Vidar, povšimnout Aly a o Vé pořádně ani pohledem nezavadit? Tohle si ještě vyřídíme, drahá. „A co vás vlastně, Einare, přivedlo založit smečku zrovna tady...? Výběr místa je skutečně luxusní,“ radovala se a zelenkavýma očima se propíjela do očí béžového vlka, krásně rudých.

POSTOVANÁ = 22

Vé si zálibně prohlížela onu noční scenérii tajuplné smečky. Jediné, co kazilo celý ten hezký dojem, bylo otravné bzučení komárů u říčky, ale protože se nacházeli v horách, naštěstí se tu komáři nesrocovali tolik. Říčka tiše šplouchala, keře s borůvkami potichu ševelily a hvězdy žlutozlatě poblikávaly na noční obloze. Princezna Vé kmitala huňatým ocasem od jedné zadní nohy ke druhé a pohlížela na cizince, který vypadal, jako kdyby byl vážně vytesaný z kamene, protože na jeho tváři nebyla téměř žádná emoce. Po chvíli ovšem došlo na představení. Vé mu na oplátku sdělila své jméno, stejně jak to udělala Aly.
A pak... pak se tu najednou zjevili další dva samci. Vé kmitla zelenkavýma očima směrem k nim, mírně překvapená z toho, jak najednou se tu zjevili. A onen zrzavý dokonce slyšel i jejich jména, protože zareagoval slovy, že je taky těší. On sám, ani jeho béžový společník, se ovšem nepředstavili. „Návštěva dvou princů z hor? Jak krásné,“ zareagovala Vé při pohledu na ty dva okouzlující exempláře. Musela uznat, že členové zdejší smečky – museli být odtud, protože byli cítit nachlup stejně – byli dostatečným důvodem, proč se sem do hor vydat. „Snad vám tady s mojí kamarádkou nekazíme plány, že jsme se tu takhle zjevily, ale tohle místo nám přišlo hezké na odpočinek a až později jsem zjistily, že tohle kouzelné údolí už někomu patří,“ řekla, poměrně neutrálním tónem, ani moc povýšeneckým, ani uťáplým. Sladce se usmála a se zatajeným dechem čekala, co se bude dít dál.

POSTOVANÁ = 21

Vé si stále nebyla jistá, zdali měla skutečně o smečku zájem, nebo v tom spíše viděla výzvu a možnost, jak okouzlit onoho záhadného ledového cizince. Jak sám již několikrát zdůraznil, nebyl ještě členem téhle tajemné smečky, ale pořád tu teď byl a Vé v něm jistě mohla svým zájmem vzbudit jeho zájem. Dokonalá princezna, která však umí uznat, že je v jejím okolí nějaké hezké místo, skoro tak půvabné jako ona sama, to se přece jen tak nevidí! Usmívala se jako sluníčko a skoro se jí nechtělo věřit tomu, když v jeden moment zaznamenala, že se cizinec konečně začíná loudat k nim. Ač loudat bylo příliš špatně použité slovo, protože si sice až doteď držel odstup, ale sršela z něj krutá zima a vskutku zajímavá aura. A dokonce kolem něj poletovaly drobné ledové krystalky. „Ach, ten váš alfa si skutečně vybral zajímavé místo pro smečku. Tak krásné krystalky jsem jaktěživ neviděla!“ pronesla a huňatou oháňkou párkrát opsala kruh, načež skepticky na cizince pohlédla – stále se tvářil jako ledová socha. Milý pane, takhle neokouzlíte ani jednu urozenou dámu, natož hned dvě!
„Na druhé straně? To si nemyslím. Mám jasný důkaz, že je tady. Cítila jsem tu...“ nakrátko se odmlčela, avšak následně si uvědomila, že přece už onen cizinec ví, že tu má sestru. „Pach své sestry. Samozřejmě se tu mohla zdržovat i tak, ale myslím si, že je to jakási tajemná zpráva pro mě, že přesně tady je ta smečka. Že to je osud nebo tak něco. Nás princezny nezmatete, ledový příteli.“ Nevinně se uculila a mírně se, elegantě, zhoupla v kolenou.
„A už vlastně ne ledový příteli,“ opravila se. „Razer a Alyanna, skoro hezké duo. Ale něco tomu chybí. Ach, jistě, princezna Vé! Těší mě, Razere,“ představila se i ona a pohlédla na jasné hvězdy. Byly sice na horách a již padla noc, avšak nebyla zima. Obzvláště Vé, jejíž kožíšek byl náramně huňatý, nepociťovala chlad. Jen na ni doléhala tajemnost téhle smečky a všeho okolo.

POSTOVANÁ = 20

„Děkuji, Aly. Ty jsi tu vždycky pro mě,“ štěbetala sladce a rytmicky pohazovala huňatou oháňkou. „Ale nemusíš si o mě dělat strach, drahá. Nejsem přece z cukru a princezny nepotřebují své sestry k tomu, aby byly dokonalé a soběstačné.“ Konec konverzace. Vé tohle téma nedělalo vůbec dobře, protože i ledová princezna si ve svém mrazivém srdci nosila lásku ke svým sourozencům a pocit zrady, když ji opustili a odešli s otcem. Mohli žít s tou nejdokonalejší princeznou a místo toho vzali roha, pche! Vé si nicméně stále nesrovnala v hlavě, jestli ji překvapovalo, že se Sierra přidala do smečky, nebo ne. Nakonec ovšem usoudila, že by to tak nějak sedělo... konec konců, i samotné Vé se tohle místo opravdu líbilo. Horská scenérie, příjemná tráva, lesklý potůček okolo... jak spanilé místo k tomu, aby se stalo něčím domovem! Klidné a krásné. Anebo tudy jen prošla... ale její pach je tu až moc výrazný, jako by se tu zdržovala už déle.
Cizinec očividně měl hlavu plnou bohů, protože je zase zmínil. Vé nad tím zamrkala a doufala, že mu na to řekne něco Aly. Ne snad, že by nezvládla mluvit, ale přece jen, v tu chvíli moc nevěděla, co by řekla. Aly to však řekla naprosto dokonale, jako nějaký filozof, a Vé se na ni skoro pyšně usmála. Jen tak ale opatrně, aby to neviděl onen cizinec a nemyslel si, že je snad Vé chudinka, za kterou musí mluvit ostatní a ona se jen umí plazit ostatním u nohou a na vše jim přikyvovat! „Konec konců, co na tom, jestli nás sem k vám zavedli bohové, nebo jen náhoda a štěstěna. Jste jistě potěšen naší přítomností,“ uzavřela to nakonec samolibě a pořád vyčkávala, kdy dá onen bílošedý vlk alespoň trochu najevo zájem o dvě princezny. Avšak už to byl očividně starý zapšklý dědek, protože ničeho takového se Vé nedočkala.
Vlk nicméně podle všeho nebyl hloupý, protože z Aly poznal pach smečky, a přímo té Zlaté. To byl jistě obdivuhodný odhad a Vé nechala Aly, ať mu na to případně něco řekne a také ať začne s představováním. Pak se i ona chopila slova: „Cestujeme spolu, to ano. Ale já jsem sem přišla i z jiného důvodu. Ráda bych zjistila, kde leží ta nejkrásnější místa a kde hvězdy předurčily můj šťastný domov. A tady to vypadá velmi slibně, cizinče. Ale nevím, nevím, když ani ten alfa nemá čas na dvě krásné urozené dámy...“ mlaskla podrážděně. Když sem přišla ze sněhem pohřbených plání, viděla tady jen hezké místečko k odpočinku. Avšak teď, s myšlenkou na znovushledání se sestrou a toho, že by konečně měla kam patřit... neměla by to zkusit? Stále si ovšem stála za tím, že se jen tak zadarmo opravdu neprodá. Zelenkavýma očima provrtávala ty cizincovy modré a čekala, zdalipak sem konečně dopraví zadek i ten úžasnej alfa. Zatím to vlastně nebrala nijak vážně. Jen jako hru mezi urozenou dámou a ledovým vlkem.

POSTOVANÁ = 19

„To je víc než pravděpodobné,“ přitakala Vé své přítelkyni a vzápětí na ni trošku zděšeně pohlédla. „Tak ale bůhví, jak málo máme času na přípravy! Honem honem, Aly, musíme se trošku zdokonalit. Už tak jsem samozřejmě dokonalé princezny, ale uhladit nějaký ten chlup není na škodu! A nasadit úsměv. Široký, sladký, dokonalý!“ brebentila nadšeně a sama se dala do lízání kožíšku, aby si ho pěkně načechrala a zbavila se případných nečistot, a také si pěkně oblízala tlapky. No co! Princezny musí být čisté, jako kdyby se zrovna vykoupaly v tom nejnádhernějším a nejkřišťálovějším jezeře!
„Jistě, co bys to byla za kamarádku. Já husa hloupá, jak mě vůbec mohlo napadnout, že bys zapomněla...“ zašvitořila Vé omluvným hláskem, kdepak ironickým, ač by se to tak zprvu mohlo zdát! „Sestra se ke mně ale nehlásí, jaká to ostuda. Ale možná tu ani není a neví o mně. Nikde ji nevidím.“ Pro Vé to byl vlastně jednodušší scénář, než kdyby tu Sierru viděla. Aly přece nemusela vidět, jak jí na jejích sourozencích záleží a jak by se Vé hnala, aby ztracenou sestřičku objala. I když... zasloužila si vůbec obejmutí? Ať už to bylo jakkoli, Vé na myšlenky nezbyl prostor, neb se za zády dvou princezen ozval cizí hlas.
V první chvíli si už Vé chtěla otevřít pusu na špacír a říct tomu ňoumovi, co si myslí, že se jen tak zjeví za zády dvou princezen a začne žvanit, avšak pak se na něj otočila a hlasitě vydechla. Kam se hrabou pouštní princové, tenhle sněžný je naprosto k sežrání! Její srdíčko se tetelilo blahem, avšak bylo důležité zachovat si chladnou hlavu. Slaďounce se na samce usmála a zelenkavýma očima jej jemně kárala za to, že se taky trošku neusměje a že se tváří jako chladný kus kamene.
Slova se nejdříve ujala Aly a Vé se jen nevinně zubila a kývala hlavou na znamení souhlasu. Pak se ovšem rozhodla také přispět svojí troškou do mlýna. „Ano, jak říká moje kamarádka. Musím říct, že to tu máte moc hezké, ale podotknu, že nevím, jestli mám tolik času, abych čekala na alfu... ale když tak hezky prosíte.“ Spiklenecky na bílošedého vlka mrkla. Přece mu nedá svoji přítomnost zadarmo! Ani nějakému alfovi. Jen ať oba ví, že princezna Vé nebude skákat tak, jak oni pískají, a že ji hned nenapadne na toho nějakého alfu čekat. Ale no tak, Vé, jen si počkej. Jestli je i alfa alespoň z poloviny takový fešák jako tenhle bílej, objevila's ráj! Div se nadšením nezajíkala.

POSTOVANÁ = 18

„My zvládneme všechno, drahá. Úplně všecičko všechno. Snad jsi přece nepřestala věřit v sílu princezen, Aly?“ řekla div nepanikařejíc a prohlížela si svoji dvojnici princeznu, jako by na ní hledala známky po horečce, která by objasnila fakt, že by přestala věřit na sílu princezen! „Každá princezna je dokonalá, to samosebou, ale dvě princezny v jednom království, to je hotová dokonalost sama,“ objasnila to pak ještě. Sama Vé nepopírala, že není jediná princezna pod sluncem. Pokud jí nějaká vlčice přišla rozumná, elegantní, krásná, měla upravený kožíšek a dobrou mluvu a měla nosánek nahoru a spoustu ambicí, pak byla i samotná princezna Vé ochotná svolit, že je v její blízkosti další princezna. A dokonce se s jednou takovou právě přátelila! Vé a Aly, to byly přítelkyně na život a na smrt, no ne snad? Alespoň dokud jedna z nás neuteče s tím nejhezčím pouštním princem na světě...
„Brr. Už o tom ani nechci slyšet, Alyannko! Jen z těch strašlivých řečí přijdu o chlupy a můj kožíšek bude vypadat jak kožíšek zajíce staženého z kůže! A takový zajíc přece nemůže zastupovat roli princezny, nene!“ hádala se otřeseně a poté nadšeně přikývla. „No to jistě! Zasloužíme si, aby nám svět ležel u nohou, ale také, aby nás všichni brali vážně. Nejsme přece z cukru, Aly. Překonaly jsme už tolik zkoušek, a princezny z cukru by už teď ležely někde ve škarpě! Ale kdepak, takové představy. My totiž z cukru rozhodně nejsme, kdepak!“
A dost bylo řečí! Vé obvykle toho příliš nenamluvila, neb by jednomu z toho věčného žvanění praskla hlava (a princezna s prasknutou hlavou není moc spanilá princezna, na to pozor!), ale s Aly se mluvilo tak strašně krásně. Když se ovšem vydaly ze zamrzlých plání až do hor, chvíli si obě princezny užívaly ticha. Dokud ho ovšem nenarušil fakt, že se očividně dostaly na území smečky, a to bylo nutné prodiskutovat!
„Myslíš is, že zdejší alfa bude tak milostiv a nechá nás tu šířit osvětu o princeznách?“ zadoufala Vé a při té krásné představě zalapala po dechu. Pak jí však úsměv na pyscích mírně ztuhnul a srdce sevřel stesk. Mezi vlčími pachy totiž cítila jeden známý, a přitom téměř ztracený, protože ho naposledy cítila už dávno. Svoji rodinu měla nicméně ve skutečnosti vážně ráda a nejraději by se v moment, kdy onen pach ucítila, zvedla a pelášila za domnělou Sierrou, ale princezny se nemohou nechat vyvést z míry! Aly ovšem Véinu změnu nálady postřehla a záhy na ni mírně upozornila. Vé nicméně utěšila Alyinna poznámka, že Vé rozhodně jen tak z něčeho vyklepaná není! „Ále, vzpomínáš si, jak jsme se bavily o mých sourozencích a našem krásném miluji tě-nenávidím tě vztahu? Tak se mi zdálo, že cítím jednu ze svých sester, ale je to skoro bláhová představa... co by tady dělala, no? Viď, Aly, viď že to mám ze sluníčka?“ Vé už zkrátka byla taková. Nechtěla úplně dávat najevo, jak strašně ráda by objala svoji sestru po tak dlouhé době, i když v ní stále hořely staré křivdy, a tak se raději tvářila, že je z její existence šokována. Což byla tak či onak, takže to ani nebyla lež. Pomaloučku se rozhlížela po té krásné večerní horské scenérii. Bylo tu vážně krásně. Hotový ráj pro šíření osvěty o princeznách!

<< Ledové pláně

POSTOVANÁ = 17

„To máš pravdu. Zchladit si tlapky poté, co jsme div nevypustily duši při pobytu v té šíleně horké krajině – kdo by to byl čekal, že v létě bude takové vedro! –, bylo náramně příjemné, ale my princezny musíme vědět, kdy je čas zase jít. Ještě bychom tady zmrzly a byly by z nás nehezké ukňourané kostky ledu! A co potom?“ vzdychala a přikyvovala hlavou, protože bylo tak krásné, že s každým slovem Aly souhlasila!
Zasmála se s pohledem probodávajícím zasněženou holou pláň před sebou. V dáli dokonce viděla pár kupek sněhu podobným dunám, jako kdyby tohle snad byla skutečně poušť v bílém a mrazivém provedení. „To máš pravdu, chlupy ze zimy určitě nepadají, řekla jsem to jen tak pro pobavení. Ale vlastně by to vůbec nebylo vtipné, nýbrž politováníhodné, protože dovedeš si představit, jak by se naše sestry princezny smály? A to tedy ne! Já jsem urozená princezna! My jsme urozené princezny s neodolatelnými úsměvy, sladkými slůvky a krásnými kožíšky a zasloužíme si být opěvovány!“ Když to říkala, nadšením z krásného spojenectví princezen ji oblívalo příjemné teplo, že by tu klidně mohla zůstat. Avšak kdepak! Raději se rozhodla jít o kousek dál.
Nakonec se bez toho, aby zešílala, vymotala z té věčné zimy a začala úzkou cestičkou stoupat do hor. Míjela jehličnaté stromy a blaženě nasávala do plic horský vzduch. „Ach, tady je to tak krásné!“ radovala se a otáčela se na Aly, ale tak, aby nezakopla o nějaký kámen a neskutálela se jako hruška dolů. To by bylo přece pro takovou princeznu, jakou Vé byla bezpochyby, katastrofální! Nakonec to však vzala ještě trošku jinou cestičkou, která byla na jehličnany tuze chudá, až se dostala na příjemný plácek porostlý trávou a obdarovaný potůčkem! „No Aly, tohle je paráda!“ radovala se, ale pak se zarazila. „Ale něco mi říká, že jsme přišly šířit osvětu o princeznách přímo do nějaké smečky... cítíš taky tu spoustu pachů?“ Ach ano, Vé jich cítila nespočet, i když se smečka zdála být nyní opuštěná. A hlavně... jeden nich byl až bolestivě známý. Mohla by to být Sierra? přemítala Vé v duchu se sevřeným srdcem a těkala očima z horských skalisek na potůček. Co jí na to jen Aly poví?

POSTOVANÁ = 16

Vé opatrně našlapovala po zamrzlé pláni a nechápavě otevírala tlamičku, protože jí moc nedávalo na rozum, proč vlastně nějaký takový svět existuje... přece tu nikdo nemohl dobrovolně žít! Už jen z představy věčného života tady, či co hůř na poušti, Vé naskakovala husina, a princezna přece nemůže vypadat jako husa! Vé se podívala na svoji kamarádku a při zmínce další zkoušky horlivě přitakala hlavou. „Úplně mi mluvíš z duše! Tahle zkouška je opravdu hodná princezen, protože jedině urozené princezny ji překonají. Je tu sice krásný chládek, možná až jemně příliš zalézající pod můj úžasný huňatý kožíšek, ale zase tu není ani živé duše. Kromě nás dvou dokonalých princezen, které přišly zahnat v tomhle bohy zapomenutém světě tu nudu a všednost! Však se zaposlouchej! Jak teskně kvílel ten vítr, že tu nemá žádnou společnost, a jak trošku pookřál, když zaslechl, že se sem blíží dvě urozené dámy!“ volala s úsměvem a snažila se překřičet ten studený fičák.
Ostražitě se dívala okolo sebe a každou chvíli si poupravila nehezky trčící chlup, který jí rozházel ten prudký studený vítr. Sice se s Aly shodly, že tu pouštní princové nežijí a ani se tu příliš nezdržují, když už se sem dostaví, ale Vé musela být připravená za každých okolností a pro každý případ. A kdo ví, třeba se tu zjeví alespoň sněžný princ, kterého bude muset uhranout svým kouzlem! Ale pravda, pokud se na čemkoli shodnou dvě urozené dámy, je už vysoká pravděpodobnost, že to není hypotéza, jako jasný fakt vytesaný do kamene, a příliš princů se tu nenachází, ať už pouštních, či sněžných.
Sladce se zazubila a přikývla. Byla to reakce na úplně poslední slova Aly, ale protože to nemuselo být příliš jasné, ještě trochu své gesto objasnila. Pro jistotu, i když věřila v sílu princezen a to, že Aly jí bude rozumět i tak. Však byly jako dvě spřízněné duše! „Šla bych se porozhlédnout trochu dál. Tady je přece jen zima, drahá, a já úplně cítím, jak mi mrznou kosti. Anebo nedejbože! Co když by mi z té zimy vypadaly všechny chlupy? Péct se na sluníčku také není mému úžasnému kožíšku prospěšné, ale aspoň o kousek dál bychom se přesunout mohly,“ zhodnotila to nakonec a její tlapky zamířily sněhovou pokrývkou do země zaslíbené. Minimálně takové, kde nebyla tak příšerná zima, že ano.

>> Alateyská smečka

<< Tajga

POSTOVANÁ = 15

Téma ňoumů už nechala v klidu spát a jen se zubila od ucha k uchu a horlivě Aly přitakávala kývaním hlavy. Byla to pravda, ňoumové byli občas skutečně tuze ňoumovatí, ale co na tom, dvě princezny se jimi přece nebudou zalamovat! Už tak z těch podivných individuí měly beztak tolik vrásek, až to nebylo hezké, a mít jich víc, to už by byla hotová noční můra, katastrofa, apokalypsa...! Vé se zhrozeně oklepala.
„Přesně tak, drahá Aly. Tam ve sněhu toho asi moc neobjevíme, ale nějaká ta dobrůtka po cestě by se rozhodně šikla,“ přemýšlela nahlas. Nikdy toho na jedno posezení nespořádala tolik, protože princezny se přece nesmějí cpát, a navíc jí vyhovovaly malé porce, avšak nějaký ten pozdní oběd by Vé jistojistě ocenila!
Ona sama věřila ve svoji přítelkyni a v její inteligenci, a tak na lišku neupozorňovala, avšak Aly ji pěkně zmínila. „To ano, drahá Aly. Handrkovat se s ňoumatými liškami, no v jakém světě princezen bychom to žily. Nene, pěkně frnk pryč!“ podporovala ji v jejím názoru a rychlými, ladnými kroky běžela tajgou k cíli, který ještě nebyl úplně jasný.
Jehličnaté stromy se brzičko změnily v... pustou ledovou pláň? „Brr, Aly, kam nás to jen naše tlapky zavedly? Však tady ani nemůžeme šířit osvětu o princeznách, když tu není ani živáčka.“ Tlapky se jí bořily do sněhové pokrývky, ale vypadalo to, že se nemůže propadnout, protože pláň pokrývá dostatečná vrstva ledu. Prudký ledový vítr Vé vháněl drobné krystalky ledu do očí, až jí začaly slzet a pálit. Otočila se na svoji přítelkyni a ublíženě mlaskla. „Drahá, vypadá to, že tady pouštní princové nežijí.“ Nevěřícně kroutila hlavou, jako by byla děsně zklamaná z toho, že tu na ni onen beduín z pouště nečekal. A možná, že trošičku i zklamaná byla. Však byl Raashi jako malovaný obrázek! Ten krásný pískový kožich! A ty vypracované svaly!

<< Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

POSTOVANÁ = 14

„Ano, přesně tak,“ libovala si, že se svojí novou kamarádkou našla další shodu v názorech, a nevinně se přitom zubila. „A někdy si toho ani pořádně nevšimnou, protože my princezny jsme na ně až moc chytré a oni oproti nám až moc velcí ňoumové,“ přemýšlela uštěpačně a pěkně hlasitě, aby ji případní ňoumové pěkně slyšeli! Slovo ňouma bylo v jejím princeznovském slovníku tuze oblíbené, tak krásné a uchulahodící!
Alternativa, jak si šťastně zaskákat jako ty krásné bílé laňky a na rozdíl od nich nevypadat, jako kdyby dvěma urozeným dámám přeskočilo ze sluníčka, se Vé moc líbila. Uznale pokývala hlavou. „To zní krásně, Aly! Zaskákáme si s laňkami a u toho si i žaludek naplníme. Ale tak jemně, protože princezny přece nesmějí být tlusté!“ bědovala, načež s hlavou plnou pouštního prince a toho, jak mu nakope tu jeho béžovou zadnici za to, že ji zavlekl do pouště, odhopsala pryč. A možná, že mu i nakonec dá jemnou hubičku za skvělý nápad – protože právě na onen sníh se teď během parného odpoledne tak těšila! Pouštní princ byl génius, určitě.
Mezi jehličnatými stromy bylo vskutku příjemně a chladný vzduch byl pro hořící plíce hotovým rájem! Vé se blaženě zhluboka nadechla a tiše zašvitořila: „Ach, Aly, jsme už jen krůček od splnění naší další těžké zkoušky, nevypustit duši vedrem! No není to nádhera?“ Tady bylo hezky, a Vé by to vlastně i stačilo. Tohle podnebí jí totiž krásně a připomínalo její domov. Jenže se jí zdálo, že cítí lišku, a protože nechtěla mít pocuchaný kožíšek, raději vcukuletu ťapkala pryč, dál do zimy!

>> Ledové pláně

POSTOVANÁ = 13

„No samozřejmě, že to jest pravda, drahá Aly. Princezny na sebe přece nesmějí štěkat! Mohou se pomlouvat za zády a v tichosti, ale štěkat na sebe přede všemi jako dva buranové? Takové princezny jsou jen princezny, které neznají rozdíl mezi pravými urozenými damami a těmi, co si na ně jen hrají, protože správná princezna by něco takového neudělala,“ pravila nadšeně a dávala při tom důraz na každé své slovo, protože to bylo obzvláště důležité téma. Nechtěla však naznačit, že by Aly hodlala pomlouvat za zády, ale pravda, sladká květinka Vé nebyla a možná i na svoji nejlepší nejúžasnější přítelkyni by vyhrabala nějakou tu špínu.
Zklamaně protáhla obličej. „Pfpft, Alyannko, ty zkazíš veškerou zábavu!“ kárala Vé svoji přítelkyni něžně a zubila se u toho od ucha k uchu. „Můj celoživotní sen je zaskákat si s laněmi, ale skákat sama, to ne. Buď zábava ve dvou princeznách, nebo žádná,“ kroutila hlavou a následně na další slova Aly souhlasně přikývla. Skutečně se už pomaloučku ochlazovalo, jak se blížil večer, ale pořád aby jeden uhořel!
„No to jsem ráda, že tím vedrem neblouzním. Anebo že blouzníme spolu,“ zvážila obě dvě možnosti se znaleckým nakloněním hlavy na stranu. Po vzoru Aly se též vyhrabala na tlapky, protáhla se, aby už v tomhle mladí neměla pokřivenou páteř, a smetla ze sebe neviditelná zrnka prachu. „Pouštní princi, dnes je tvůj šťastný den,“ oznámila Raashovi, který byl bůhví kde, a elegantně vykročila vstříc zimě. Předtím bylo načase se trošku zahřát, nyní zase šup do zimy! A rovnou na návštěvu pouštního prince, pokud jej vůbec někde objeví!

>> Tajga (přes Kvetoucí louku)