Příspěvky uživatele

< návrat zpět

POSTOVANÁ = 12

„Ach, to je tak krásné slyšet to porozumění! Přesně tak! Ty chápeš, že to byl jen menší průzkum, jestli si ostatní princezny všimnou, že je jejich sestra rozcuchaná, a vidíš, snad jen ptáci si toho všimli!“ hihňala se nadšeně a trošku si oddechla, že se nestala terčem posměchu. No kdo by vypadal jako ze škatulky, když prošel sněhem a musel se vymanit z ledové náruče tundry, hmm? Jenže o něčem takovém by se jistě nikdo moc nebavil a Vé musela zatnout čelist a upravit si rozcuchaný kožíšek dřív, než na to někdo přijde! A že to stihla, protože teď už zase vypadala krásně a nikdo se jí nechcechtal. No ještě aby!
„Jistě, že zasloužíme, Aly!“ trylkovala a usmívala se při tom. „Přesně jak říkáš. Byla to dřina, čekaly jsme na to celé měsíce a prosím, najednou jsme skoro jako v pohádce. Ještě přesvědčit ostatní ňoumy o tom, že princezny nejsou jen chudinky z cukru, a pak to bude ta nejsladší pohádka na celém širém světě, kdepak jen na zdejších ostrovech! A na oslavu téhle úžasné pohádky bych možná klidně i trošku přehodnotila to, že jsme princezna, a jako laňka si zaskákala,“ zvážila onu možnost a zazubila se. Ani omylem, Vé. Jsi dokonalá princezna a dokonalé princezny nemohou skákat jak zraněné laně.
Krásná pohádka o dvou princeznách si nicméně žádala mít taky někdy pauzu, takže nakonec o ní Vé s Aly přestaly mluvit a obě ty úžasné princezny se daly do odpočinku. Vé unaveně zívla (samozřejmě tak, aby to bylo pořád elegantní a hodné princezny, ne jak kdyby chtěla spolknout všechno a všechny okolo). Vzduch se tetelil parným létem a nejedna princezna by vypustila duši. Vé se neklidně zavrtěla a zafuněla, protože polykat horký vzduch bylo složité a vůbec přežívat během onoho parného odpoledne. Skutečně to tím vedrem bylo spíše přežívání, než žití, ale Vé byla ráda, že si může odpočinout ve stínu jehličnanů tyčících se nad jezerem.
„Aly?“ oslovila svoji kamarádku v jeden okamžik. „Zní to jako že si z tebe dělám šoufky, ale normálně bych teď ocenila, kdybych zas potkala toho pouštního prince, který byl trošku rozbitý, protože mě zatáhl to zimy. Úplně teď sním o drkotajících zubech a zimě zalézající pod kožíšek! No já snad blouzním tím vedrem!“ spílala, ale zároveň nadšeně pozorovala svoji novou přítelkyni. Bylo to tak báječné, být dvěma princeznami mezi tisíci ňoumy, protože dvě princezny bylo pořád víc než jedna!

POSTOVANÁ = 11

Čajový dýchánek u jezera Vé skutečně uvítala. Po relativně dlouhém cestování bylo přivřít unavené oči a natáhnout zmožené tělo do odpočinkové pozice naprosto skvělé! Vé se však i přes únavu snažila vypadat stále jako dokonalá princezna a udržet si svěží princeznovský look. Který bude ještě lepší, až si pořádně odpočine a nabere po všech těch zkouškách sil! No kdo by to přešel bez mrknutí oka – navštívit děsivý temný les, projít labyrintem se strašidelnými kvílejícími zvuky a prchat z hor před pěkným slejvákem! I urozená dáma má po takových těžkých zkouškách nárok na trošku odpočinku.
Souhlasně Aly přitakala tím, že pokývala bradou. Už toho nebylo moc, co říci, a tak více ani neříkala. Nikdy neměla potřebu pořád mluvit a mluvit, sice měla jistojistě okouzlující hlas a říkala samá moudra, ale však by jí z toho věcného žvanění natekla pusa, no a co potom? Princezny musí být přeci dokonalé! „Ano, drahá Aly, to máš určitě pravdu. Ale musím ti na rovinu říci, že je to víc než tak, jak to vypadá. Ještě mě to zocelilo a naučilo být tou správnou princeznou. Byla to totiž zkouška, jak neztratit nervy a tak, viď, že mě chápeš, Aly?“ Ve skrytu duše ji to mrzelo velmi, že se s otcem jejich cesty rozešli, ale nikdy neodhalovala své slabiny jen tak, aby si o ní snad někdo myslel, že není dokonalá. Protože přece dokonalá princezna se nesmí ničeho bát, nesmí mít rozervané srdce ani nic podobného! Prostě musí být její život jako z pohádky, a pakliže není, pak se musí všechny ty drobné chybičky zamést pod koberec.
Spojenectví mezi princeznami bylo vždy v mnohém ošemetné. I princezny totiž měly svá tajemství a své cíle. Vé však Aly věřila, a tak se jen radostně zaculila, když ji ujistila, že i s ní může počítat. „Alyy, tohle je příběh jako z pohádky. Dvě princezny, které překonaly ty nejtěžší zkoušky a které stojí při sobě, děj se co děj. Mám z toho takovou radost, že skoro zapomínám, jak šíleně se dneska pečeme!“ usmívala se euforicky a zároveň si svými slovy postěžovala. Hlasitě vydechla horký vzduch a zastříhala ušima. Takové vedro nikomu nesvědčilo!
„Já tě chápu, ty mě chápeš, je skoro načase, abychom zahájily osvětu o princeznách! Když už my samy víme, jak úžasné jsme a navzájem jsme se o tom přesvědčily, je načase naučit o nás princeznách i ostatní. Ale ze všeho nejdříve jdu spát,“ zamumlala a už téměř spala. Stejně jako Aly, i Vé však stále byla alespoň troškou svého těla v pozoru. Ještě by jí nějaké zdivočelé zvíře přišlo pocuchat nádherně učesaný kožíšek a pak by se z jejího pohádkového života stala tragédie.

POSTOVANÁ = 10

„Princezny jsou bytosti, které jsou vnímány jako naivní a hloupé. A přitom si všecko všecičko musíme vybudovat samy, viď? Není to přece tak jednoduché, jak se může nějakým ňoumům zdát,“ konstatovala zamyšleně a ublíženě na Aly pohlédla, jako kdyby snad Aly mohla za to, že to mají princezny složité. Chovat se pořád dokonale i přes všechny klacky, které jim hází život pod nohy, bylo vyčerpávající! „Ano, to máš pravdu. Pochopit rodiče je občas nad chápání nás dokonalých princezen. Tvrdí, že pro nás chtějí to nejlepší, to ano, ale občas aby jednomu z těch rad praskla hlava. A hlavně, co je nejlepší na tom, že tě opustí otec, huh?“ Nechápavě protáhla tvář a oblízla si čenich.
„To dost možná ano. A teď ho můžeš klidně odhánět taky, ale já bych ti byla nápomocná a pomohla ti mu vysvětlit, že s princeznami se baví jen ti, kdo nejsou ňoumové a nemají hloupé nápady,“ podporovala stříbrná princezna svoji kamarádku a horlivě u toho pokyvovala hlavou. Ona by podpořila Aly a Aly by jistě na oplátku podpořila zase Vé. „To je tak roztomilé a krásné, Aly. Taky tě mám ráda!“ zatrylkovala sladce na oplátku za to, že ji Aly pochválila, jak hezky o nich obou jako princeznách mluvila.
Pozorně si vyslechla, co milého poví Aly o svých sourozencích, a okomentovala to souhlasným přikývnutím. „No nádhera, Aly. Myslím, že sourozenecký vztah, jaký by měly princezny mít,“ zaradovala se s jemným úšklebkem. Pak zamžourala do sluníčka a zívla. „Inu, máme krásné léto, ale trošku pálivé,“ postěžovala si a přední tlapkou si zastínila oči. Následně položila hlavu na tlapky a rozhodla si dopřát menšího šlofíčka. Hlavní je při tom nechrápat!

POSTOVANÁ = 9

„Ale copak, Aly, mohli, mohli, jen by to rozhodně nebylo správné. Takovou skvělou osobnost by byl hřích nahradit, to ti garantuji. Ale není škoda, že neznáš své mladší sourozence?“ nadhodila a nakrčila nos. Byla vlastně ráda, že ona sama mladší sourozence nemá, protože vlčata neměla moc v lásce. Pořádně se s žádnými nesetkala, ale ten odpor v ní byl prostě jen tak. Ona a starat se o nějaké své zmenšené kopie? Ať už by to byli její sourozenci, nebo nedejbože děti, asi by ji trefil šlak! „No jo, rodiče jsou někdy složité bytosti a dělají neuvážené činy,“ pofňukávala. Třeba se hádají se svými dcerami a opouštějí je. „Ale my máme jedna druhou, drahá. Dvě princezny, dvě ledové krásky. Vybrat si, která je dokonalejší, by bylo jistě těžší, než překonat všechny ty naše zkoušky!“ Vé se pořád nerozhodla, jestli se vcítila do nějaké divadelní role, nebo to myslela upřímně, ale pravda, Aly měla ráda. Byla to přece její spojenkyně!
Onen záhadný pouštní princ si na Véin vkus ani nezasloužil tolik pozornosti, ale stejně se o něm pořád bavily. To proto, aby si mohla poklepat na čelo, jak vulgární princ to je! Zavrtěla hlavou. „No, možná, že když nepřijde, tak špatný nápad to ani nebude. Nakopanou zadnici určitě mít nechce.“ Slaďoučky se usmála a zasnila se při tom, jako kdyby už viděla, jak Raashim dává co proto, že se tak nehezky chová k princeznám a vodí je do tunder!
Dotčeně nafoukla tváře. „Alyy,“ zaúpěla a popotáhla, „však já jsem dokonalá po všech stránkách, samozřejmě, že ocením báseň lahodící uchu.“ Párkrát zamrkala a pak se už přistihla, jak se vyčerpaně rozplácává pod stromy. Přivřela očka a těšila se, že si odpočine, když v tu ji Aly podrobila zpovědi. „Já a moji sourozenci? Máme nádherně znuděný vztah. Jo, i ne. Ty mě určitě, Aly, chápeš. Nejsou to ani otravné blechy v kožíšku – i když občas ano –, ani část mého dokonalého srdce. Je to... komplikované.“ A že tě husa nekopne, Vé. Však víš, že máš své sourozence moc moc ráda!

POSTOVANÁ = 8

„Pořídili si další vrh... to zní, jako kdybych nebyla ráda, Aly. Ale vlastně se ti nedivím. Bolí to, být někým nahrazena, viď?“ konstatovala, avšak kupodivu její pohled nebyl chladný, ale naopak povzbudivý. Jinému vlku či vlčici by se jistě honem vysmála, ale k Aly měla blízko. Navíc sama zažila něco podobného, ač ne tak úplně. Občas se však cítila být nahrazená, když otec odešel s jejími dvěma sourozenci a ji a ostatní nechal s matkou, jako kdyby na nich již nezáleželo. Matku měla ráda, ale doteď si vzpomínala na to, jak ji to tehdy bolelo, když otec, bratr a sestra odešli. Kde jim jen nyní byl konec?
„Ale vlastně mi ten vlk chybí, víš? No vlastně nevíš. Protože bych ho ráda viděla a nakopala mu zadek za to, jak se ke mně choval, a taky mu pěkně od plic řekla, co si o něm myslí. Takhle se chovat k princeznám.“ Nevěřícně kroutila hlavou a pak nakrčila čelo. „Byla to trošku drastická metoda, protože jsem se celou dobu bála, že zůstanu opíchaná od větví, ale ano, máš pravdu, zabralo to a teď mám kožíšek jako nový!“ Zavlnila se v bocích a pořádně se natáčela, aby opět Aly připomněla, že teď si ji už nikdo se strašidlem nesplete!
„Ach, Aly, z tebe by mohl být básník! To bylo hezké, vážně,“ lichotila své přítelkyni a spokojeně u toho vrněla, jako kdyby ji vážně ta slova povznesla až do nebes. A možná, že ano. Bylo to tak dokonalé a pravdivé. Dokonale pravdivé! Když se ovšem dostatečně těch slov nabažila, následovala Aly až do stínu jehličnatých stromů. Chvíli dumala, zda také okusí vodu z jezera, a nakonec k jezeru též přihopsala a opatrně zchladila své hrdlo. „Tak a teď vyhlašuji princeznovský šlofíček.“ Nadšeně oznámila tu velkolepou událost a elegantně ulehla pod stromy. A najednou jí z pomyšlení, že by měla vstát a někam se vydat, div nepřepadla úzkost!

<< jezero Smrti (přes Kvetoucí louku)

POSTOVANÁ = 7

„Hmm. Určitě, Aly. Můžeš se na mě spolehnout.“ Strojeně sladký úsměv následovala oháňka, která jí jako kyvadlové hodiny přejela od jedné zadní ke druhé. Myslela to vážně, že se na ni mohla Aly spolehnout. Takhle vlčice byla také urozená dáma a urozené dámy prostě musí držet z jeden provaz. Vyslechla si i jména mladších sourozenců a zazubila se. „Tak to máš slušný počet sourozenců,“ okomentovala to. Ale vzhledem k tomu, že sama rozhodně nebyla jedináček, nějaký ten sourozenec navíc ji už vážně nešokoval.
„No a vidíš, Aly! Chtěl možná zamést stopy, ale žádný únos se nekonal, protože jsem vlastně nikdy nebyla unesená... ale kdepak. Jako princezna se přece nenechám chytit, nene. A jestli bych to nazvala únosem, tak jedině takovým, který mu nevyšel, protože hele, stojím přímo před tebou a dokonce už nejsem rozcuchaná čarodějnice!“ V zelenkavých očích jí poletovaly pobavené jiskřičky a ocasem mrskala ze strany na stranu.
„Inu, ten někdo, kdo nás zkouší, asi neví, s kým si zahrává. No počkej, nakonec vyzkoušíme my jeho! A pěkně překvapíme, jak dokonale si se vším poradíme, a ani chlup nebudeme mít zacuchaný!“ pochlebovala si v duchu a spiklenecky na svoji novou béžovou kamarádku mrkla.
Od jezera páchnoucího smrtí s kostmi roztroušenými na břehu se dostaly přes louku porostlou kvítím, na níž to pořádně bzučelo, až k Vé již známému jezeru. Vé zafuněla. „Tohle vedro je asi další zkouška. Ale zatím žijeme, a to je přece to nejdůležitější, ne?“ Aly měla nicméně pravdu, protože to tu vypadalo poměrně přívětivě. Nebyl to žádný rozsáhlý labyrint s děsivým kvílením, ani temný les, v němž nebylo pomalu vidět ani na krok. Lesík rozestavěný okolo jezera působil sympaticky. „Tak jdeme, jinak tu vypustím duši,“ lamentovala, ťapkajíc do stínu stromů, protože vedro bylo vážně nesnesitelné. Během cesty si ještě stihla upravit nevzhledně trčící chlup.

<< Pichl (přes Temný les)

POSTOVANÁ = 6

„Tak dobře. Můžeme se po nich porozhlédnout. A pokud je nenajdeme společně a někde je pak objevíš ty, řekni jim tedy, že tu jsem, ano?“ usmála se. Nechtěla na sobě úplně dát najevo, jak strašně ve skutečnosti své sourozence má ráda a že by za ně položila tlapku do ohně, a tak u toho nezačala tancovat taneček plný euforie, ale ano, byla by ráda, pokud by se s nimi viděla. Taniu a Illyriana možná vždycky pošťuchovala za to, jak k matce bezmezně vzhlíželi a že ji div nepovažovali za modlu, zatímco pro Vé byla matka inspirací, ale zároveň si od ní nenechala zatemnit mozek, avšak ano, chyběli jí. A i ty zrádce Sierru a Siriuse by ráda opět objala. Ale jen tak nenápadně, aby ji nikdo neviděl. Správná princezna přece nemohla být celá paf z toho, když se zjeví její sourozenci, ne? To by znamenalo, že si nevystačí sama se sebou!
Při další zmínce o Na'arashovi přikývla. „Přesně tak. Navíc, je to možná pouštní princ, ale pěkně zlý pouštní princ. Nechat princeznu uprostřed tundry.“ Nevěřícně zakroutila hlavou, jako kdyby to snad nezažila na vlastní tlapku a nedovedla si představit, že někdo tak podlý může existovat. Navíc už jen to, že pouštní princ šel do země věčného sněhu, bylo s podivem a ukazovalo to, že asi zrovna dvakrát chytrý nebude. A takový Vé za snažení nestál. Vážně ne. Ale líbil se jí, to ano. Skoro jako každý samec. Až na Minstrella. Protože ta má láska k němu byla jedno velké nedorozumění. Doufám, že se Aly tohle mé tajemství nedozví, to by byl konec našeho úžasného vztahu, popotahovala nešťastně.
Dvěma princeznám se však očividně nalepila smůla na paty. Jen co se daly na ústup proti pichlavým kaktusům, aby ještě příští měsíc nemusely ze zadku vytrhávat ostny a kroutit se před jezerní hladinou ve snaze zkontrolovat, jestli pořád vypadají tak děsivě, nebo si už zaslouží titul alespoň služky, když ne urozené dámy, dovedly je jejich toulavé tlapky přes onen temný les až k podivnému jezeru. Bylo sice ráno a vlastně se už blížilo poledne, ale tady to vypadalo, jako by zůstávala pořád noc. Bylo to tu temné a děsivé, jezero se skvělo podivnou modročernou barvou a vůbec to tu nevypadalo jako místo hodné princezen. „Neboj se, Aly, určitě to bude všechno dobré. Tohle je zkouška, ne spiknutí. A my ukážeme, že ji zvládneme na výbornou a ještě se u toho stavíme někde na čajový dýchánek,“ snažila se béžovou uklidnit a vlastně i sama sebe, protože ta jejich smůla bya už unavující a alarmující. Rychle zase pelášila pryč a ani se moc nepozastavovala nad tím, jaká věc sežrala ty, z nichž už na břehu zbyla jen hromádka kostí. No fuj, takový binec.

>> Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

POSTOVANÁ = 5

„Dobře jsi udělala,“ libovala si v Alyannině rozhodnutí nehnat se jak zběsilá za někým, kdo se možná vytahoval, jak je skvělý, ale ve skutečnosti skutek utek. Ještě by si její drahá přítelkyně natrhla při běhu šlachy a co potom? Zkuhrající princezna parádu věru neudělá, to jedině ostudu! A Vé přirostla Aly k srdíčku, takže nechtěla, aby si udělala ostudu! Navíc by to vrhalo i špatné světlo na ni, že se kamarádí s po běhu zuboženou princeznou a ještě k tomu převelice hloupou. Kdo chytrý by se totiž hnal za někým, kdo za tu námahu ani nestojí? „Plně tě v tomto rozhodnutí podporuji,“ ujistila ji ještě, nadšená slovy své kamarádky, která ji jen chválila! Věnovala jí za to široký sladký úsměv.
„Klídek, jsem princezna, ale ne z cukru, něco taky vydržím.“ Pohodila hlavou a napřímila se – Princezny se přece nehrbí! Nijak zvlášť ji nedopalovalo, že o ní v poslední době nikdo nemluvil (pokud to ovšem byla vůbec pravda, ale Aly věřila). Možná, že její sourozenci se ani do matčina světa nevrátili, a pokud skutečně ano, Aly na ně určitě jen nenarazila. Protože kdyby ano, jistě by se jí o své milované sestřičce Vé zmínili, stejně jako se teď Vé velkoryse vyptávala na ně. „Jmenují se Illyrian a Tania. A pak mám ještě ségru Sierru a bratra Siriuse.“ O těch dvou se jí nicméně podle všeho mluvilo těžce, protože se její sladký úsměv podivně zkroutil a zatnula zuby. No co, i dokonalá princezna mohla mít své démony a zrovna těmi byli její dva sourozenci, s nimiž se naposledy rozhádala, když s otcem chtěli zamířit pryč, a vícekrát je neviděla. Ale ve skrytu duše o ně měla strach a zlomilo jí to srdce, chudince. Nakonec rázně ony myšlenky na rodinu zaplašila tím, že se zničehonic nadšeně usmála, jako by byl svět naprosto v pořádku. A ne snad?
„Dobře, budu ti věřit, Aly, jako že se jmenuju Vé a ty jsi moje nejbližší přítelkyně!“ zatrylkovala a spiklenecky na ni mrkla. Pravda, zatím jí béžová princezna podobně jako Minstrell lásku nevyznala, takže to asi nebylo tím, že by to děsivé kvílení ozývající se celým labyrintem mělo negativní vliv na vlčí mysl a šálilo milostné city, ale modrooček byl jednoduše naivní ňouma. Inu, aspoň se nemusela Vé obávat, že by byla milovaná úplně všemi na světě, nebo alespoň těmi, koho by zavedla do labyrintu. Ač by to vlastně bylo hezké, ne? Každá princezna si zasloužila být milována.
V poušti to nebylo o moc milejší než v onom labyrintu. Zelenkavýma očima propalovala Vé ty řady kaktusů, jež se již beztak těšily, až dvěma urozeným dámám popíchají zadek, a hlasitě u toho vzdychala. „Jestli se bude ten beduín lomeno pouštní princ chtít mít dostaveníčko s mojí úžasnou osobností, bude holt muset přenastavit své priority a vytáhnout paty z pouště. Šup šup, ať už jsme pryč, Aly,“ okomentovala celou tu situaci. Pak se dala na ústup před kaktusy (jak trapné) a spěchala za svojí kamarádkou, její tlapky se boříce do horkého písku.

>> jezero Smrti (přes Temný les)

//protože jsou naše vlčice princezny bez kdovíjaké obratnosti, běží zpátky, odkud přišly, tj. uvědomujeme si, že tudy se svojí obratností nemohou projít :d respektive jdou na jiné místo, ale opět přes les

<< Asshiřin labyrint (přes Temný les)

POSTOVANÁ = 4

„Řekla bych i, že více báječné. Je to krásná změna, putovat s někým, kdo mi rozumí a je stejně urozený jako já. Aly, musím říct, že my jsem se hledaly, až jsme se našly,“ zazubila se doširoka a laškovně dloubla svoji přítelkyni do ramene. „Možná, že už je i čas na více... imtimní otázky, huh?“ Tázavě zdvihla obočí a zasmála se. „Nevíš něco o mých sourozencích? Nemluvil o mě v poslední době někdo?“ řekla zvědavě a prosebně vykulila oči. Nikdy moc nedávala najevo, že své sourozence miluje, ale ano, i v jejím srdci probodeném ledovými krystaly, v srdci ledové krásky, bylo místo pro lásku. Dlouho své sourozence neviděla a pravda – setkala by se s nimi ráda. Hlavně s Illyrianem a Taniou, samozřejmě. Nikdy nechápala, proč tak k matce vzhlíželi, ale oni na rozdíl od jejího dalšího bratra a sestry jen tak neodešli pryč. Tichounce si odfrkla. A vlastně, že i Sierra a Sirius mi chybí...
„Ach, Aly, Aly, ty jsi hodně naivní princezna, viď? Ten ňouma s oslintanou kytkou možná vyznal lásku princezně a ne princi, ale vyznal ji i tak, přestože neměl sebemenší šanci na srdce ledové krásky Vé. Tohle kvílení ti očividně mate smysly a ani bych se nedivila, kdybys mi taky za chvíli říkala, jak jsi do mě totálně zamilovaná. Ale věř mi, taky raději zůstanu u nejlepší přítelkyně.“ Zaskřípala zuby a nevinně se uculila.
Když za sebou nechaly děsivé kvílení ozývající se v celém rozsáhlém komplexu labyrintu a opět prošly tím děsivým temným lesem, ocitly se v poušti. Uprostřed kaktusového lesíka. Vé se zamračila a otočila se na Aly. „Drahá, možná jsem už měla na drápku namotaného pouštního prince, ale o své rodné zemi mi toho moc nenapovídal. Ale vypadá to tu... docela... bolestivě? Nechtěla bych si narazit zadek na ty ostny,“ vzdychla a protočila oči. A ještě by se mi do těch ostnů zamotala srst a co potom? Další hodiny zkrášlování... a to prosím nee! děsila se.

POSTOVANÁ = 3

„A víš, že se vlastně ani nedivím? Ono kdekdo se prohlásí za princeznu, ale ten titul je ve skutečnosti opravdu cenný a nemůže ho nosit jen tak někdo,“ pravila nakonec s nevinným zazubením a mávala u toho krátkou huňatou oháňkou. Ona princezna byla, to rozhodně. Na to ani nepotřebovala mít korunku na hlavě, protože kdo by nepoznal, že před ním stojí princezna, když každý ladný pohyb a nádherně upravený kožíšek a vůbec všechno, co tvořilo Véinu princeznovskou bytost, signalizovalo, že je to urozená dáma hodná hýčkání? A taky úlisný had, ale o tom někdy jindy... Pravda, že ne vždycky vypadala jako pravá dáma, třeba ještě před chviličkou, když měla rozcuchaný kožíšek, ale teď už to zase měla všechno pod kontrolou Téměř.
„Vážně? No to ne, já se snad rozteču samým štěstím!“ přiznala, když jí Alyanna naznačila, že Vé vnímá taky jako princeznu a dobrou přítelkyni, a tetelila se blahem. Spojenkyni v boji proti ňoumům jednoduše potřebovala a béžová byla po všech stránkách vhodná kandidátka! „Princezny si prostě musí pomáhat, a my si pomáháme. No není to krásné? Ba přímo úžasné!“ trylovala s širokánským úsměvem.
V labyrintu se ozývalo děsivé kvílení; takže žádná změna oproti minulé Véiné návštěvě. „Ale no tak, se mnou si nedělej starosti. Já nejsem z cukru, ale nechci, aby ses ty pomátla jako ten Minstrell. To víš, další vyznání lásky bych nepřežila,“ zamumlala zamračeně, ale byla ráda, že nemusí béžovou moc dlouho přemlouvat, aby odsud vypadly. Neměla strach z možné příšery, to ne... ale kdeže! Kožíšek jí byl oproti nějakému životu přednější, a ještě by jí ho ta bestie rozcuchala!
„Ano, tudy, klidně. Nevím, jestli tu nějaká příšera je, ale... nechtěly jsme šířit povědomí o tom, že princezny nejsou jen krasotinky z cukru a zaslouží si trochu slušnosti? To mi zní jako lepší plán na krásné jitro.“ Široký úsměv a frnk! pryč z onoho labyrintu.

>> Pichl (přes Temný les)

<< Temný les

POSTOVANÁ = 2

„Ale víš co? Nebudeme se trápit těmi, kdo přehlíží důležitost princezen. Však bez urozených dam by nikdo neznal opravdovou krásu a dokonalost, Aly,“ uklidňovala béžovou jako správná kamarádka a culila se na ni od ucha k uchu. Najít takovou spřízněnou duši, to bylo stokrát lepší, než poslouchat žvanění Minstrella a jeho hloupé vyjádření nehynoucí lásky! „No ano. Chtělo by to uspořádat nějaký sraz princezen. Ale vůbec, znáš ještě nějaké princezny v širém okolí? Já zatim narazila spíš na ňoumy,“ vzdychala teatrálně a trošku smutně, jako by byla vážně zklamaná a rvalo jí srdce, že není na ostrovech víc princezen, které by se mohly spolčit proti těm, kdo neuznávají dokonalost princezen! Inu, bylo to pěkně složité, ale Vé se líbilo, že někdo konečně dovedl ocenit, že není jednoduché být vždy dokonalá, mít vždy upravenou srst a být prostě bohyně krásy! A tohle všechno Aly ocenila.
„Ále prosím tě, táta je sice táta, ale že by mi to nějak rozbilo srdíčko a způsobilo trauma? Ale kdepak, Aly. Já jsem zocelená životem a vůůbec se tím netrápím. Konec konců co víš, třeba kdyby zůstal, já bych taky pak nikdy neodešla a nikdy nepotkala tak úžasnou kamarádku, jako jsi ty,“ usmívala se nadšeně.
Poté se béžová rozhodla jít do labyrintu, v němž už Vé jednou byla a na nějž neměla ty nejkrásnější vzpomínky. Kdyby byla do Minstrella zamilovaná, jistě by ocenila romantické vyznání lásky, ale mělo to dva háčky. Za pravé – do Minstrella byla zamilovaná jenom proto, že ji nějaká bytůstka lásky strefila do jejího pozadí šíp (o čemž dosud nevěděla). A za druhé – až tak romantické vyznání lásky to nebylo, když se to odehrálo na místě, odkud se ozývalo děsivé kvílení. Jakmile do labyrintu vešly, Vé si preventivně zacpala uši. „Ne moc dlouho na to, abych potkala tu věc, která tu kvílí, ale dost dlouho na to, abych začala pochybovat o svém psychickém zdraví,“ odpověděla béžové s nevinným zazubením a pak se podívala okolo sebe. Celý komplex očividně vedl hodně daleko a hluboko. „Ale stejně si myslím, že jsme sem neměly chodit.“ Vé nebyla žádná ustrašená princezna, ale pěkně tvrdohlavá a ráda si stála za svým. Co když se totiž to kvílející strašidlo zjeví za jedním ze sloupů a pocuchá Vé pracně česaný kožíšek, no!

POSTOVANÁ = 1

S nastraženým uchem naslouchala své přítelkyni. Soucitně na ni při tom pohlédla a skoro zděšeně zalapala po dechu. „Možná je to nějaký osud princezen, že na ně nemají rodiče čas. Aby samy dokázaly, že jsou schopné, úžasné a dokonalé... jako já,“ zazubila se doširoka. „A samozřejmě i jako ty,“ dodala ještě, a myslela to upřímně – Alyanna byla zatím po všech stránkách skutečně skvělý spojenec lomeno princezna. „Je pravda, že mě matka s otcem vychovávali, ale pak se táta zdejchnul,“ bědovala a protáčela u toho oči. Nijak zvlášť ji to netankovalo, ale měla chuť to zmínit, aby béžová věděla, že jsou spolu na jedné lodi, alespoň dvěma tlapkami.
Vé měla radost, že její kožíšek konečně vypadá tak pěkně (ač kruhy pod očima to ještě stále trošku kazily) a dokonce i Alyanna uznala, že je to lepší, což ji těšilo. Rozzářila se jako rajče a usmívala se od ucha k uchu. „Mám takovou hypotézu, že kdybych vypadala opravdu katastrofálně, jistě bys mě nenechala, abych tě následovala, viď že ne? Protože jsi přece férová princezna a určitě bys mi neudělala tu ostudu, že bych já vypadala jako nějaká tvoje služebná nebo tak. Takže jsem musela i předtím vypadat krásně, jen teď je ta krása oslnivější a zahnala by i ten hnusnej slejvák!“ halekala hihňavě.
V tichém lese, kde byla okrem ticha tma a jako had se plazila hustá mlha, setrvaly déle, než by se Vé líbilo, ale dost na to, aby přestalo pršet – to poznala naše princezna číslo jedna snadno dle toho, že již nebylo slyšet dešťové kapky dopadající do korun stromů. Povšimnout si svítání bylo však o něco složitější, protože tu byla pořád tma jak v pytli; ale pár proužků světla jasně ukázalo, že nastal nový den. A nový den jistě znamenal nové dobrodružství! Možná právě proto po nějaké době vytrhl Vé ze zamyšlení Alyannin hlas vyzívající k prozkoumání nějaké jeskyně. „Tam bych nechodila.“ Vé tiše zasyčela a zavrtěla hlavou. „Víš, jak jsem ti povídala o tom ňoumovi, který se mi snažil podstrčit oslintanou kytku? Ach, jistě že víš, však jak bys mohla zapomenout... no zkrátka tam mi řekl, jak je do mě strašně zamilovaný. Asi mu přeskočilo. Nechci, aby přeskočilo i tobě, ještě bys taky začala blekotat nějaké žvásty,“ brumlala, ale nakonec se těma svýma elegantníma nohama rozběhla za Aly. Touha zjistit, jestli má ta jeskyně negativní vliv na všechny, nebo jen na hlupáky s oslintanými kytkami, byla silnější než představa, že beztak zase uslyší to děsivé kvílení...

>> Asshiřin labyrint

<< Slané jezero (přes Nížinu hojnosti)

„Normálně bych teď pravila, že princezny si vždycky musí být jisté, ale jak si tím vlastně můžeš být tak jistá? Snad sice zní trošku pochybovačně, ale i tak, já bych si třeba takové plány nedělala, Aly, a to ber jako hezkou radu od své přítelkyně, ať pak nejsi zklamaná. Nebo snad plánuješ někomu nakopat zadnici a sednout si na trůn místo něj? Počkat! Nejsi náhodou dcera alfy a tatínek ti hřeje místečko To by pak smysl dávalo!“ dumala nahlas. A pokud se nemýlila, pak to bylo to k popukání. Tatínkova holčička, pravděpodobně! Bylo totiž nepřehlédnutým faktem, že z Alyanny byli cítit cizí vlci, dost vlků. Musela tedy jistě bydlet ve smečce. Ale v jakém světě neschopných princezen by Vé byla, když by béžová nedovedla ukočírovat celou tlupu vlků sama a bez toho, aby jí v tom vypomáhal otec, pche? Jistě to dovede, a pokud ne, Vé jí s tím mileráda pomůže, nebo se jí vysměje. Ale asi spíš to první, výjimečně. Konec konců, princezny si přece musí pomáhat.
„Základem je upravený kožíšek. A ten už mám. Takže odteď už bude všechno lepší. Vidíš, že jo? Krásný a jako nový! radovala se a kroutila se na všechny strany, aby měla Alyanna pěkný výhled na to, jak dopadla její rada pro Vé, učesat si kožíšek o pichlavé větve borovice. Kupodivu to totiž vážně zabralo a Vé zase vypadala jako ze škatulky, kdepak, že by se jí větvičky zamotaly do srsti a vypadala jako totální příšera z bažin. Neměla na sobě sice bláto, takže nemohla být příšerou z bažin, i kdyby chtěla, ale i tak byl její vzhled katastrofální. Ale teď už ne! pochlebovala si v duchu, šťastná z dobře odvedené práce. „Tak pádíme, pádíme, dřív, než nás ten déšť zastihne v plném svém vzteku!“ zvolala ještě a pelášila pryč od jezera plného soli.
Jezero mizelo v dáli a s každým krokem, který dvě vlčice přibližoval k hustému temnému lesu, zesiloval i déšť. Nakonec se začalo blýskat a Véin upravený kožíšek začal moknout. „Ach ne,“ bědovala, jako by jí přinejmenším právě před očima odcházel nejvěrnější přítel, a tryskem pádila do lesa. Jenže hups, les byl obklopený mlhou, pěkně temný a děsivý. Jediné, co chybělo, bylo nějaké kvílení mezi stromy... a že se i to na takovém místě jistě mohlo stát realitou. „Pfu,“ oddychla si. „To bylo o fous. A kam teď? Je tu sice deštivo, ale ani bych se nedivila, kdyby tu na nás bafla nějaká příšera, víš co. A já si prostě nemůžu dovolit, aby mi zničila můj účes,“ vzdychala teatrálně. Ale pravdou bylo, že ven do toho nečasu se jí nechtělo a raději zůstane na tomhle temném, děsivém místě. A potenciálním stvůrám nakope prdel!

<< Hraniční pohoří

Na rozhovor o tom, co všechno by Aly zvážila, kdyby se chopila vlády, jen kývala hlavou a hrdě se na svoji společnici-princeznu usmívala. „Byla bys určitě dobrá vůdkyně,“ trylkovala a smála se u toho jako měsíček na hnoji. I Vé uměla uznat, že ne všichni byli hloupoučcí, obzvláště když už od pohledu byla Alyanna také rozená princezna. Protože co si budem, kdyby všichni v okolí Vé hloupoučcí byli, to by byl ten život pěkně krutý, a je nutné využít příležitosti, kdy se na obzoru objeví sečtelá urozená princezna, s níž se může naše princezna číslo jedna spřátelit. Je dobré mít přítelkyni-princeznu, protože princezny prostě válí a umí překonat úplně všecičko všechno!
Debata o princeznách a o tom, že ne všichni si jich dostatečně váží, či jaké všechny patálie musela Vé překonat při svém putování – například čelit ňoumovi, co jí nabízel oslintanou kytku – byla vskutku duchaplná a zábavná. „Občas mi tedy přijde, že mám magnet na slepé a hloupé vlky v jednom, ale tys rozhodně zbořila tyhle předsudky! Protože ty teda rozhodně nejsi slepá ani hloupá, víš? Jsme princezny, a princezny si musí pomáhat!“ zdůraznila ještě, kdyby to snad náhodou Alyanně předtím nedošlo. Tahle hra ji bavila. Tedy... ona to nehrála. Všechny ty sladké úsměvy sice byly měsíce cvičené, včetně elegantního pohazování zadnicí a tak dále a tak dále, ale ona béžová vlčice se zelenýma očima jí skutečně přišla jako blízká přítelkyně. Konečně totiž někdo, kdo rozuměl Véinému neštěstí (tady se opět dostáváme k tématu Minstrell a jeho oslintaná kytka, případně Na'arash a cesta s ním do tundry, kde jí zmrzly snad všechny chlupy a chudinka se ještě pořád z té cesty nevzpamatovala).
Vždy elegantní a krásné, dvě princezny sešly z hor a došly k jezeru. Vé se ustaraně koukala na nebesa, která se snad brzy měla rozervat vedví, jak hromy burácely a déšť zesiloval. Na Alyanninu otázku zakroutila hlavou. Minimálně si nepamatovala, že by tu byla, ale čert to všem, všechna jezera byla nachlup stejná! Tady to však silně vonělo po soli, takže to asi znamenalo, že pití ze zrovna tohoto jezera by asi Vé úplně neocenila, protože nechtěla mít tlamu plnou soli. „Vypadá to tak,“ přitakala a ostražitě koukala kolem. „Voda není moc příjemná, když se dostane pod kožich a studí. A navíc, vidělas, jak pracně jsem si česala kožíšek!“ hudrovala a skepticky při tom pohlížela na jezero. Potom se rozťapkala za Alyannou, ale pěkně po jejím boku, aby si snad někdo nemyslel, že je Vé nějaká služka. Pche! Nicméně to vypadalo, že jejich cestování vážně ještě nekončí, protože Aly navrhla, kam jít, a za chvíli tam skutečně pelášila. „Tak jo, tak jo, putování s princeznami zahájeno!“ usmála se Vé a přidala do kroku.

>> Temný les (přes Nížinu hojnosti)

„Kdybych nechtěla být svobodná princezna a nedostala bych migrénu z toho, že bych měla usměrňovat některé ňoumy, jistě bych se i na trůn posadila a pak moudře vládla! Ale nevím jak ty, já bych se sice na pravý princeznovský trůn hodila, ale za ten bolehlav mi to nestojí. No představ si, že bych třeba musela řešit spory o tom, jestli bylo příliš nemístné, nebo naprosto vulgární nabídnout pravé princezně oslintanou kytku jako dárek na uvítanou!“ halekala se sladce nevinným úsměvem na tváři a pohazovala při tom oháňkou. S Alyannou si skutečně rozumněla a musela uznat, že i její kritické očko, které si všímalo všech nedostatků, veškerých trčících chloupků a pádů na zadnici, všech přeřeků... a které si utvářelo pevné názory na druhé vmžiku, muselo uznat, že Aly je skutečně hodná role princezny. A snad i Véiny blízké přítelkyně?
„Ano ano, pravdu díš, Aly!“ rozzářila se a horlivě pokyvovala hlavou, div si ji u toho dočista nevykývala. „Dokonce jsem se potkala se slepým i hloupým... díkybohu ne v jedné osobě. A takové nemá cenu poslouchat, protože oni buď nevidí krásu urozených princezen, nebo jsou moc hloupí na to, aby ji viděli,“ blekotala a čistila si špínu za drápky o kamenitý povrch. Tak jemně a opatrně, aby si u toho nerozedrala polštářky. To by ještě chybělo! „Ale je pravda, že jeden takový starý, slepý – ale ne zablešený! – kterého jsem potkala, nebyl slepý k tomu, že před ním byla princezna a určitě si vážil mé přítomnosti! Chápeš, ne? Jak vtipné. Byl slepý, ale vlastně nebyl!“ zahihňala se, a ne tak, že by tím dávala najevo, že to znělo humorně jen jako, ale skutečně z plna hrdla se zasmála. Jako by jí to vážně přišlo k pokukání, že slepý nemusí být slepý vůči kráse princezen a tak! No však ty Véiny žvásty už znáte...
Poznámku o těch nejkrásnějších očích – naštěstí si dvě princezny nemusely vjet do chlupů, protože zelené měly obě – přešla jen se sladkým úsměvem na tváři a dalším pokynutím hlavy. Zastavila se až u oslintané kytky, ale jen nakrátko, protože to vypadalo, že bude brzy pršet a je načase zmizet. „Ňom, drahá, tak já to zkusím. Nebudu myslet na uslintanou kytku a raději na to, abych ukázala svoji urozenost na hodně místech, jak říkáš. Nikdo přece nemůže chtít přijít o setkání s princeznou, ne?“ broukla šokovaně.
Bouřka už vážně vypadala zlověstně, takže byl čas klidit pole. Vé se naštěstí však stihla ještě učesat – nebo naneštěstí, protože hrozilo, že její pracně načechraný kožíšek bude za chvíli promočený kožíšek. „Nemám zdání, ale doufejme, že ti bohové, kteří vytvářejí cesty sem na Mois Gris a zase zpátky, nás někam zavedou. Takže rovnou za nosem, drahá, jdeme ukázat, že princezny nežijí jen v pohádkách, ale také nejsou tak hloupé a zaslouží si trošku respektu a tak dále a tak dále!“ Mírně se zazubila a už pelášila pryč, v těsném závěsu za mohutnější princeznou, ale přesto princeznou jak má být. To musela uznat i Vé. Protože to nebyla žádná slípka, ale pěkně naučená vlčice s (imaginární) korunkou na hlavě, no přesně jako sama Vé!

>> Slané jezero