Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Hmm,“ zamyslela se dlouze a sladce se usmála. „To ale záleží, jak moc si o tobě pak druzí budou myslet, že ten blázen doopravdy jsi, když se vrhneš do něčeho, co by udělal jen blázen. Ale pravda, co nám je po druhých, však my jsme princezny a princezny by měly vládnout světu! Vlastně nevím, proč jsme pořád tak upozaděné a vůbec, je pochybováno o naší kráse a inteligenci. Já si myslím, že my dvě jsme učebnicový příklad úžasných princezen,“ trylkovala a huňatou krátkou oháňkou opisovala v chladném nočním vzduchu neviditelné kruhy.
„Opravdu?“ vydechla a zelenkavé oči se jí zaleskly nadšením. „Ale tak to se ví, že ty jako správná princezna poznáš, kdo je špindíra a kdo má jenom špatný den, protože se proti němu spikl vítr a sníh, ale... ale, co když mě někdo bude považovat za špindíru? Někdo méně inteligentní a tak? Nějaký ňouma?“ fňukla a kulila oči v prosebném gestu, aby jí případně Aly dělala mluvčího a přesvědčovala všechny, že její kolegyně princezna rozhodně není zanedbaná, ale jen měla špatný den, a proto teď vypadá tak zuboženě. Hlavně ten její kožíšek! Chudinka Vé, tak vysazená na svůj vzhled a vystupování bez jediné chybičky, z toho měla trauma a pořád jí nějaký vnitřní hlásek dokonalosti našeptával, že to takhle dál nejde, že přece nemůže vypadat takhle děsně! A přitom měla jen pár chloupků zkřivených a možná trošku kruhů pod očima.
„Aaah, to už jsem slyšela tolikrát,“ mlaskla a mávla tlapkou, jako by chtěla větu béžové odehnat co nejdál od sebe. „Ale máš pravdu. Držím si štíhlou lini. Princezny si musí držet štíhlou linii, jinak by se neprotáhly pod spadeným stromem nebo by se svými špíčky nevylezly na žádnou horu. A jak by to pak vypadalo, ňom?“ Tiše se hihňala.
„No, mám z té jeho oslintané kytky noční můry ještě teď,“ oklepala se s teatrálně vyděšeným výrazem a sklopila uši při vzpomínce, jak se k ní ten ňouma Minstrell nakláněl s poslintanou kytkou v tlamě. Hned ty děsivé vzpomínky však zahnala, jinak by se chuděra rozplakala nad svým tragickým osudem!
„Možná ta mlha v mé hlavě souvisí s tím, že i vlci odtud mizí trošičku podivně. Že se tu i zjevují jen tak, m-hm? A proto to mám v mlze! Protože nějaká magie nebo tak mi brání přemýšlet o tom, jak jsem se sem dostala. Co já vím, třeba mě sem dotáhl jednorožec, ale zdejší ostrovy nechtějí, abychom my vlci věděli, že něco takového existuje,“ dumala nad tím se svraštělým obočím a sladkým úsměvem k tomu. Bylo to uhozené, ale takové byly i celé ostrovy!
A pak už stála u kleče a snažila se si uhladit srst do původního stavu, přičemž naslouchala radám béžové. Jakmile uhladila jednu stranu, natočila se druhým bokem a pomocí větví si začala pečlivě pročesávat i kožíšek na druhé straně. Za chvíli už vypadala k světu. „Myslím, že té borovici vděčím za hodně,“ nasmívala se jako sluníčko. „Ale jak tak koukám na oblohu, měly bychom běžet, protože to vypadá na slejvák a já vážně nechci být zas jak zmoklá slípka,“ hudrovala a dlouhé nohy pomalu směřovala pryč. Vážně nestála o to, aby všechno pracné vyčesávání bordelu ze srsti a rozčesávání zacuchaných chomáčků přišlo vniveč kvůli mraku, který se rozhodl hrát divadlo a začít fňukat.

Srdíčko se jí tetelilo blahem, že Aly přistoupila na její hru, nebo možná jen byla více hloupoučká, než si Vé myslela; avšak důležité bylo, že uznala, že Vé není rozcuchaná jako čarodějnice proto, že nedávala pozor na svůj kožíšek a kudy jde, ale proto, že dělá průzkum, kolik dalších princezen si všimne nedokonalosti své sestry. S nadšeným úsměvem béžové vlčici přitakala. „Dělat průzkumy je ovšem někdy velká oběť,“ trylkovala zmoženě. „Některé sestry-princezny si jistě musí myslet, že jsem špindíra, ale kdepak! Já jsem krásná princezna, jenom dělám průzkum.“ Tiché zahihňání hodné princezny prolomilo ticho v horách. Kdepak, že by to znělo jako nějaké řechtání čarodějnice. To by to bylo, aby se Vé smála tak, že by div nevstávaly mrtví z hrobů a skály se z toho skřeku drolily a rozpadaly.
„Taky tomu nemůžeš věřit?“ rozzářila se, až jí zelenkavé oči div nesvítily tak, jako by měly Alyannu oslepnout oslnivou září. „No to je krásné, že se na něčem tak úžasně shodneme. To jsou úplné signály proto, že jsme se narodily proto, abychom se jednou našly a jako dvě princezny odmávávaly tlapkou každého ňoumu v okolí!“ blekotala nadšeně. „Ten ňouma – Minstrell se jmenoval – mi div nenaservíroval své srdce na zlatém podnosu a říkal, jak jsem úžasná, okouzlující a jak mě má rád. Souhlasím s tím, že jsem úžasná a okouzlující, ale ten hlupáček nešťastný si myslel, že budu jeho, když mi přinese kytku plnou jeho slin.“ Otřásla se odporem a hledala v zelených očích Aly pochopení. Princezny se přece musely chápat, no ne?
Střihla ušima a usmála se. „To jsou krásné povídačky, ale přísahám na svoji dokonalost, že matka tu žila, ale pak odešla z ostrovů. A žádný duch se z ní nestal, ani nějaká stvůra, nebo že by zmizela. A já jsem sem došla pěkně po svých, i když... je pravda, že začátky tady mám trochu v mlze.“ O tom, jak se vlci dostávali na zdejší ostrovy, by asi mohlo vzniknout spousta povídaček, a Vé si nebyla jistá, jestli by jim skutečně nevěřila. Bylo to všechno tak tajemné!
Stále se skepsí pohlížela na nedalekou popadnutou borovici, jejíž větve údajně mohly magicky Vé očesat kožíšek do původního stavu. Po povzbudivých slovech béžové a lákavé nabídce, že to horší už být nemůže, což nicméně taky znamenalo, že může mít opět nádherný nadýchaný kožíšek, se rozťapkala až k borovici. A potom kecla na zadek a začala si uhlazovat srst, zatímco opatrně napichovala chomáčky chlupů mezi větve a snažila se, aby si je nevytrhla, ale pěkně pročesala. Mít lidské ruce a pravý hřeben, to by to bylo jistě jednodušší, ale vzhledem k tomu, že Vé o něčem takovém ani nevěděla, až tak líto jí to nebylo, že si nemůže dopřát takového luxusu. A mezitím opatrně pokukovala po Aly, zda se jí teď chichotavě nesměje. Muselo to totiž vypadat komicky, důstojná princezna se jako kočka lísající k borovici!

<< Tajga

„Princezny si musí umět poradit,“ usmála se sladce a byl to skoro nejen sladký, ale i vřelý úsměv. Alyanna byla konkurencí na urozeném dvoře, pravda, ale Vé cítila, že by z nich skutečně mohly být dobré přítelkyně! Ladně si oblízla čumáček, jako by se chtěla ujistit, že jí vážně neupadl, a pak si mírně skepticky uhladila srst na boku. „M-hm. Byla bych se učesala i dříve, ale to víš, dělám průzkum, kolik dalších princezen si povšimne nedokonalosti nějaké své sestry-princezny.“ Zamrkala zelenkavýma očima a našpulila rty. Tahle konverzace byla pěkně hloupoučká, ale Vé doufala, že Alyannu ona hloupá konverzace přesvědčí. Vé přece musela nějak omluvit to, že vypadala – dle svého až příliš krutého názoru – jako zmoklá slípka.
S úsměvem vlčici přitakala. Vzpomínka na Raashiho trošku bolela – jen ať se pouštní krasavec brodí závějemi sněhu, ale jak mohl tak sprostě oklamat princeznu? –, nicméně slova béžové byla víc než pravdivá. „Jeden podobný ňouma mi dokonce vyznal lásku,“ oznámila pak jakoby mimochodem. A já vyznala jemu. Ale to proto, že jsem blábolila pod nějakým kouzlem, přísahám! Tohle nahlas nicméně už neřekla, protože s oním kouzlem by tomu třeba Alyanna nemusela uvěřit a co potom?
„Ano, kořeny, rostoucí kořeny. Přesně tak.“ Byla to pravda, kořeny tu měla. Pozemek žádný sice nevlastnila, ale někde tudy chodily její předci! Následně ovšem zavrtěla hlavou na známku nesouhlasu. „Má matka žije daleko odsud. Hodně mi ale o Mois Grisu povídala, víš? A tak jsem sbalila svých pět švestek a... určitě, abych tě mohla navštívit!“ trylkovala s úsměvem od ucha k uchu.
Hustý jehličnatý les pomalu vyústil v nerovný terén poměrně vysokého pohoří. Cesta se začala vinout vzhůru a vypadalo to na pěknou lopotu pro svaly. Nic, co by Vé nezvládla, protože to přece nebyla žádná slabotinka, ale taky nic, o co by vyloženě stála. Lesy měla raději. Při zmínce stromu, který by mohl posloužit jako hřeben, se navíc s otevřenou tlamou (tohle by princezny dělat neměly!) prudce zastavila, div se neskutálela dolů. „No já ti nevim.“ Oči jí těkaly z tváře Alyanny na strom s výrazem 'To myslíš vážně? Budu mít uhlazenou srst, ale budu plná pichlavých větviček!'

„Štěstí? To bych se docela divila. My krasotinky jsme odolnější a ten ňouma,“ – princezny přece nemohou mluvit příliš vulgárně a musí své nadávky říkat jemně –, „šel do tundry, i když byl zvyklý žít v poušti. Ani bych se nedivila, kdyby se ještě pořád brodil sněhem, zatímco já si užívám příjemného sluníčka.“ Ono slunce již zapadalo, ale stále jemné paprsky prosvítaly skrz koruny jehličnatých stromů a jemně Vé hřály na zádech. Zato onen pouštní beduín, ten jistě klepal někde uprostřed zimy kosu! A dobře mu tak, krasavcovi!
Vé byla pořádná hérečka a taky si velmi ráda utvářela názory na cizince během jedné vteřiny. A musela uznat, že dojem z Aly měla takový, že nevěřila jejím sladkým slovům ani trošku, ale zato se jí líbilo, jak se obě dvě snaží o přeslazená slova sladší než med a roli té nejúžasnější princezny. A taky musela uznat, že ona béžová vlčka to měla jistě v hlavince srovnané a onen titul princezny si docela zasloužila. Působila na Vé dobrým dojmem a jako potenciální spojekyně ve vrtění zadky před fešnými samci. Ale taky jako konkurzence, že ano! A konkurence se musí vymýtit. Ale zrovna tuhle chudačku Vé rozhodně kosit nechtěla, ještě by si zašpinila kožíšek a vůbec, byla to princezna, ne asasínka!
Po chvilce dumání nad tím, kam se asi dostanou, Vé vykročila směrem stromy, za kterými zmizela Alyanna, a elegantně přitom vlnila svými křivkami. „M-hm. Řekněme, že jsem se tu nenarodila, ale mám tu... kořeny. Velmi vznešené kořeny.“ Našpulila rty a za vytrvalého mávání krátkou huňatou oháňkou následovala princeznu číslo dvě a svoji... možná, že přítelkyni! Pravdou, nefalšovanou, nepřeslazenou přítelkyni! Princezny se přece musí přátelit a dávat si vzájemně hubičky na tváře a tvářit se, že se vůbec nemají chuť zavraždit.

>> Hraniční pohoří

„M-hm.“ To bylo jediné, na co se Vé zmohla. Ne snad, že by jí došla slova, ale úplně nebylo potřebné svoji řeč rozvíjet. Vystihovalo to naprosto všechno – byl to důkaz, že mladinkou béžovou vlčici slyšela, a také toho, že se nehodlá hádat o tom, co řekla. Protože Vé musela zcela nepokrytecky uznat, že vlčice před ní rozhodně nevypadala jako kostřička potažená kůží, která není schopná udělat ani krok bez pomoci druhých a skáče do malérů s podobným přesvědčením, jako když srnky skákají po louce; jen s tím rozdílem, že ona louka je plná nástraz a nebezpečí. A zavání průšvihy.
Další slova se nicméně stříbrné princezny trochu dotkla. „Já ho taky že nepotřebovala!“ blekotala hned a kulila zelenkavé oči. „Nepotřebuji ani nějakého burana, a vlastně ani nějakého prince na bílém koni, to si zapiš za uši. Ale mít si s kým popovídat bylo docela příjemné. Jen si ten pouštní beduín nezasloužil přítomnost ledové krásky.“ Tak. Přesně tak to bylo. Raash byl beduín z pouště, nebo možná neandrtálec z pouště, když si myslel, že mu to jeho zmizení uprostřed tundry Vé odpustí, a Vé ledová kráska, za jejíž srdce musel umět samec zabojovat. Alyannina – jak se jí vlčice později představila – poznámka o tom, že ani jedna z nich není naivní štěně, ji nicméně uchlácholila a na nabubřelé potomky pouště rychle zapomněla.
Dvě princezny v jednom lese, to zavánělo ještě horším haštěřením než v případě dvou kohoutů na jednom smetišti. Navíc ona druhá princezna se ani neobtěžovala Vé vyznat k povídání o uslintaném romantikovi Minstrellovi! Což o to, Vé nepotřebovala nějaké svolení, ale stejnak se rozhodla si tohle povídání schovat až na jejich menší výlet, protože přesně na nějaký ji teď béžová zvala. Zastříhala uchem a sladce se usmála. „Pokud se nepodíváme na ledové, mrznoucí pláně, klidně si s tebou zavýletím. Dvě princezny na jednom výletě, no není to NÁDHERNÉ?“ zasmála se strojeně, plně ponořena do své role ledové krásky a princezny s dokonalým úsměvem, něžným hlasem a úžasným... no, minimálně obstojným kožíškem. Protože k čertu s tím, pořád byl na některých místech zplihlý! A ty kruhy pod očima, to byla ka-ta-stro-fa!

„No ovšem,“ zazubila se sladce a pohodila svojí huňatou oháňkou. Konec konců, sama sebe vždy považovala za samostatnou jednotku a vždy se spoléhala na sebe, jakkoli se tvářila, že s někým spolupracuje či ho má ráda. Nebyly to lži, to ne, ale ve skrytu duše si vždy připomínala, že jen hloupé a naivní princezny věří v prince na bílém koni a na to, že jim všichni budou chránit jejich ctěná pozadí, když půjde do tuhého. Ne snad, že by si Vé poslední dobou přece jen nějakou tu myšlenku na udatného prince na bílém koni nedovolila... občas je pěkné básnit a fantazírovat!
„Hovoříš z vlastní zkušenosti? Pak ti to klidně odkývám, ale já rozhodně hloupá rozhodnutí nedělám. Jen se na mě podívej. Přijdu ti jako někdo, kdo je naivní štěně?“ To byla trochu sporná otázka, protože Vé teď skutečně nepůsobila tak majestátně a tak dokonale, jak by si přála. Pokud se ovšem vážně oškubaná kuřata nerovnají dokonalým princeznám.
„M-hm,“ zašvitořila a nasála do čumáčku onu opojnou vůni jehličnatého lesa. Jak jen milovala tu kouzelnou a tajemnou atmosféru! Nerušeně pohlédla na zapadající slunko prosvítající korunami stromů a následně se oblízla, než se dala do představování: „Jsem Vé. Princezna bez korunky na čele, ale pořád princezna.“ K čemu by jí navíc byla korunka, kdyby se neuměla chovat jako princezna? Ale kdepak, i kdyby ji navlékli do bohaté róby a střevíců, jistě by věděla, co s tím! „Ani ne. Jen si užívám svatého klidu daleko od uslintaných romantiků...“ Zcela záměrně nechala svá slova vyznít do ztracena a z toho úžasného příběhu poskytla béžové vlčici jen malou ochutnávku. Pomalu se však už vtělovala do role klebetající stařenky. Jak jen měla drby ráda!

„No právě, že nedává!“ halekala Vé a po vzoru zpychlých koček si lízala tlapku. Přesně tak, hlavu a patu to věru postrádalo – samec z pouště, s kožichem nasáklým vůní písku a slunce, zavedl vlčici do tundry. A pak se ještě zdejchl, zablešenec jeden, a nechal princeznu, aby se z toto sněhu vymotala sama! Ideje o spanilém princi na bílém koni se rozplynuly. Tenhle za Véinu pozornost nestál, leč i jeho by jistě dovedla uhranout svýma krásnýma očima a ladnými křivkami! Ač ne, že by se tak už nestalo, určitě měl pro ni slabost!
„Jak se to vezme,“ trylkovala stříbrná vlčice s imaginární korunkou na hlavě a přemýšlela, jestli Raashiho pěkně pomluví, nebo bude vůči němu milosrdná. Drby měla přece ráda, no ne? Na druhou stranu, onen pískový pořád nebyl tak ztracený případ jako ten tlučhuba s oslintanou květinou v tlamě, o níž si myslel, že okouzlí samotnou princeznu. Proto se nakonec rozhodla pískového ušetřit. „Slíbil mi, že mě vezme na nějaké hezké místo. Zasněženou krajinu, kde by jednomu opadl čumák zimou, tak trochu zamlčel,“ odfrkla si a pohlédla do korun stromů, na sluneční paprsky klouzající skrz. Blížil se večer a jemný vánek jí cuchal srst. Vážně bych se měla stavit k Víle Parádnici, nebo tak nějak, povzdychla si v marné snaze uhladit si jemný kožíšek.

O tom, že byl den krásný, by i sama Vé, jež něco takového neuváženého pronesla, mohla pochybovat. Pravda – v tajze sice ne nebylo tak nesnesitelně, protože jehličnaté stromy poskytovaly příjemný stín, ale i tak tu bylo dost vedro na to, aby se jeden tím vedrem dočista zadusil. A co teprve fakt, že to vypadalo na bouřku! Déšť mohl být sice osvěžující, ale ohlušující rány by naší chudince princezně zničily uši... a vlastně ani ten déšť by Vé zrovna teď neuvítala, když jakž takž zkrotila svoji srst a nepotřebovala, aby byla ještě promočená jak kvočna. Jako by nestačilo, že už teď nevypadala jako ze žurnálu!
Se sladkým úsměvem – nikoli tím, jež si nechávala speciálně pro samce, ale hezky přátelsky přeslazeným – si prohlížela vysokou vlčici od špiček světlých uší až po flekaté tlapky. Musela uznat, že její zbarvení bylo pěkné, ale rozhodně vypadala stokrát hůř než Vé! Ale jdi ty, vtipálku. Však vypadáš, jako kdybys nehrála hlavní roli, ale nějakou podřadnou. Ta vlčice před tebou rozhodně vypadá lépe. Ano, přesně tak, sama Vé byla značně nervózní, kdo jí to vstoupil do osobního prostoru. Protože ve stavu naprosté utahanosti a ztrhanosti by byl i oslintaný kocour hezčí.
Ona si toho fakt všimla! Zděšeně zamrkala zelenkavýma očima. A co teď? Už tak milionkrát se pokoušela načechrat svoji srst, ale pořád to nebylo ono. A sama vysoká očividně měla radary na ne-zcela-dokonalé-vlčice. „Jeden takový pouštní beduín mě unesl. Do zimy, no chápeš to?“ durdila se a snažila se tvářit, že má celou situaci pod kontrolou. Už žádné výlety do tundry!

Jakože vážně? vyprskla v duchu jako vzteklá kočka, jíž šlápnete na ocas. Nejen, že se za sedmero horami a sedmero řekami a sedmero lesy nezjevil princ na bílém koni, ale přišla jakási vlčice, jež se nesla, jako by jí to tu patřilo, a zamířila si to rovnou k ní. Což o to, za normálních okolní by Vé ani trošku nevyvedl z míry fakt, že je v něčí společnosti, ale po čase stráveném v ledové zemi a snaze se vymotat z toho prokletého místa měla leda tak chuť spát a vážně se stavit třeba k nějakému pošetilému obchodníkovi z východu pro elixír, který by z ní udělal tu starou krásnou Vé. Ne snad, že by o své kráse pochybovala, ale přece jenom, ať se snažila si rozčesat a uhladit srst jakkoli, pořád nebyla stoprocentně spokojená. A probůh, ty unavené oči, jak se jen mohla takhle před nějakou cizinkou ukázat?
Sice se jí nejprve zdálo, že se zmohne leda tak na pohled nějaké staré polomrtvé stařenky, avšak nakonec vykouzlila na tváři tak sladký úsměv, že i jí samotné bylo něžně u srdce. Úsměv jako z cukru, hlásek sladký jako med, pozadí se pohybující elegantně, jen ať se všichni podívají, že nejsem žádná kostra potažená kůží! (Vé byla sice drobná a hubená, ale to byla prosím jen štíhlá linie, žádná nezdravá vyhublost.) Oblízla si pysky a drápky zabořila do hlíny zapadané jehličím. „Krásný to den, viď?“ zatrylkovala sladce, protože bavit se o počasí vždycky zabíralo, a taky proto, že bílá vlčice s rezavým hřbetem si očividně hrála na dotěrnou mouchu, která hodlala Vé jen otravovat, aniž by něco kloudného pověděla či něčím jiným přispěla svojí přítomností, a nezmohla se na nic víc než na otravné civění – tudíž to chtěla Vé trochu vykompenzovat. Ale což pak se to dělá, takhle civět na princezny?

<< Nížina hojnosti (přes Hraniční pohoří)

Ve svém polorozbitém a ztrhaném stavu pokračovala dál. Vážně potřebovala najít nějakou svoji Vílu Kmotřičku, která by ji dala dokupy, protože u všech víl, jak se mohla před kýmkoli ukázat takhle? Ne, že by se snad během své nevinné výpravy až na samý mrtvý konec světa, kde nebylo nic víc než sníh a mráz, přeměnila v nějakého chlupatého medvěda nebo slizkou příšeru s bradavičnatou tváří, ale i tak pořád nevypadala úplně k světu. Minimálně ne tak, aby jí padali k nohám všichni samci a vlastně kdokoli, kdo by se jen mihnul kolem ní (klidně i náhodný ptáček štěbetáček nebo mravenec, na tom nezáleželo). Samozřejmě, že jí by se měli klanět všichni a líbat jí nohy jakbysmet, ale bylo přece hezké, když její okolí nebylo povinno ji chválit jen tak, ale za to, jak skutečně dokonalá byla?
Přesně za doprovodu těchto sžíravých myšlenek se propletla kolem vysokého pohoří a došla až do hustého lesa. S blažeností v očích nasála tu vůni kůry a pryskyřice a jehličí, jako by to byl nějaký elixír pro její věčné mládí a krásu, a pak zaparkovala svoji zadnici, již si na své cestě div nevykroutila, jak jí pořád elegantně pohazovala, u jednoho ze stromů. Jako správná dáma si pak co nejladněji obtočila svůj nadýchaný ocas okolo těla, jak jí to jen jeho délka dovolovala, a zelenkavýma očima si zasněně a unaveně zároveň prohlížela les. Jestlipak ji tu někde čekal princ na bílém koni? Inu, docela by ji to vážně zajímalo, ale přece za něj nebude plnit jeho práci. Jen ať pátrá po vlčí krásce a dceři obávané rudoooké!

<< Tundra

Á, támhle jde, bohyně krásy a královna dramatu. A pokud si zrovna nejste jisti tím, zda byste tak měli Vé oslovovat, pak si tím buďte jisti, protože zrovna Vé by se jistě nelíbilo, kdybyste pochybovali o jejím urozeném původu a dokonalosti (protože přece nezáleží na tom, jestli jste královnou dramatu, nebo královnou, která nemá plnou tlamu řečí, když jste královnou.) Zrovna teď však vypadala trochu sešle, asi stejně lichotivě jako scvrklá švestka. Snažila se sice o co nejpůvabnější krok, což jí vlastně šlo – vykračovala si jako na vycházce a házela u toho zadkem ze strany na stranu –, ale vypadala, jako kdyby se právě vracela přinejmenším z několikaleté výpravy po ostrovech, protože měla pěkně zacuchanou srst a tvářila se naprosto ztrhaně. Kdo by taky nebyl, když strávil nějaký ten čas se sice šarmantním, ale vlastně naprostým blbcem z pouště, a pak ho zasypal sníh někde uprostřed toho nejvíc zasněženého sněžného území. Teď sice v její srsti už nebyly vpletené vločky, protože je po cestě vytřepala, aby jí nedělaly v jindy upravené, lesklé nadýchané srsti ostudu, jenže... pořád to nebylo ono. Kdyby měla na sobě korunku, asi by byla trošku pokřivená, a pokud by byla oblečená v šatech (což nemohla být, však to byla vlčice, probůh!), jistě by byly pomačkané. Protože se i ona sama cítila trochu pomačkaná a rozbitá, jako by v té proklaté zimě ztratila svoji eleganci. Zamrkala překvapením, že vlastně svítí slunce a je vedro jak na Sahaře a podezíravě se rozhlédla okolo. Pouštní beduiín asi tu zimu nezvládl, protože po něm nebylo ani vidu, ani slechu. No a tak se Vé rozhodla, po notné dávce nadávek, jež by princezny ze svých úst vypouštět neměly a vlčata už vůbec neměla slyšet, že si samce uloví někde jinde...

>> Tajga (přes Hraniční pohoří)

Být až po uši ve sněhu bylo... nepraktické. Obzvláště, když jste ten metr čtvereční, v němž jste byli uvězněni, sdíleli s vlkem, o němž jste nevěděli, jestli je to naprostý fešák mezi fešáky, nebo nýmand mezi nýmandy. Vé ho spíš viděla jako případ první – obzvláště při porovnání s modroočkem, který za ní chodil jak ocásek a myslel si, že si Vé tím svým přihlouplým úsměvem a oslintanou kytkou, kterou jí přinesl, získá –, ale nic to neměnilo na tom, že se jí vážně nelíbilo být zasypaná ve sněhu.
Zapřela se nohama, ale absolutně netušila, jakým směrem by se měla začít prokopávat, takže to nakonec vzdala a pohlédla na Na'arashe. „Ráshí,“ zatrylkovala sladce a zamrkala na něj, plně pohroužena do svého hereckého vystoupení, „nechceš ten sníh nějak... diplomaticky přesvědčit, aby se dal na ústup? Nebo na něj zavrč, jsi větší, mohlo by to zabrat,“ pokračovala v nesmyslném žvanění. Ne snad, že by se z toho průšvihu nedovedla vyhrabat sama (ne, nedovedla), ale... samci mají rádi, když jim je lichoceno, no ne? Třeba si pak z toho písečného vlka udělá osobní loutku!
Její potenciální osobní loutka pak najednou udělala něco, co Vé, jejíž mozek byl momentálně trochu zamrzlý – bodejť by ne, když jí mrzlo celé tělo! –, chvíli nechápala. Sněhová pokrývka se o něco zvedla a dala jim šanci se z toho sněhu vyhrabat. A ani to nebolelo! A dokonce nemusela Vé hnout ani jedním drápkem, protože to za ni všechno udělal ten cizinec z pouště. Jakmile vylezla, hlasitě si povzdychla, když se na světle pořádně prohlédla a zjistila, že má zachuchanou srst a je úplně zapadaná sněhem, a rychle se začala oblizovat a čistit od sněhových vloček, které měla úplně všude a obzvláště za krkem nepříjemně studily. Ale protože nechtěla, aby jí přimrzl jazyk, raději se pak rozťapkala za Na'arashem a rozhodla se, že teď se bude tvářit, že neexistuje, a princeznu ze sebe udělá někde, kde nebude samý led. A mráz. A vůbec naprosto příšerné počasí!

>> Nížina hojnosti

„Ani tenhle scénář se mi nelíbí,“ popichovala ho s širokým a nevinným úsměvem na tváři. Doopravdy jí ani tak moc nezáleželo na tom, jestli ten vlk nezaklepe bačkorama, ale zas, nemusela za sebou nechávat mrtvoly. Její srdíčko přece jen nebylo z ledu (ačkoli tady v tundře by se nedivila, kdyby byla každá buňka v jejím těle naprosto zmrzlá), aby jí dělalo radost dívat se na to, jak nebohý pouštní vlk padá k zemi v podobě ledové sošky a tříští se o zledovatělou plochu. Navíc jí slíbil, že jí tu něco hezkého ukáže, a tím by porušil svůj slib a byl by to pěknej ošklivák! A Vé se docela líbil (jako každý druhý vlk ehm ehm), takže si o něm nechtěla myslet, že je ošklivý.
Zelenkavé oči zíraly na sníh, který byl na každém centimetru. Nelíbilo se jí to. Chtěla jaro, a co měla? Mráz a led a sníh. Kdyby byly uprostřed lesa se stromy obrostlými měkkým mechem, provoněného lepkavou vůní soli a ozvučeného pronikavými hlasy ptáčků... to by si možná i řekla, že je dnešní den naprosto báječný. Ale tohle? Tohle aby reklamovala!
Přikývla. Kupodivu nechtěla trápit ani pouštního vlka, natož že by toužila trápit sama sebe. Tady by se z nich leda tak stali ledové kostky, a pokud má Vé umřít, tak by ráda vypadala reprezentativně. Zdvihla tedy tlapku, že budou pokračovat v cestě, když tu se šedá obloha jaksi zachmuřila a než pořádně stihla dvakrát mrknout, ušima jí projel ostrý výkřik pískového a pak zaregistrovala, jak ji jeho mohutné tělo povaluje k zemi. Chtěla na něj začít vztekle prskat, že co si to dovoluje, jenže do tlamy se jí dostal sníh a i kolem sebe neviděla nic jiného než bílou pokrývku. Nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Princezno Vé, račte mě zpraviti vás o tom, že se topíte ve sněhu a tak za dvě sekundy vám dojde dech, ozval se jí uvnitř hlavy posměšný hlásek. Zuřivě kolem sebe začala kopat nohama, aby se dostala ven, ale sníh nepovoloval. Asi poprvé v životě dostala šílený strach. Ale ne takový, aby zapomněla přemýšlet, jestli je její srst pěkně načechraná a uhlazená a jestli vypadá dostatečně elegantně. Můžete sami posoudit, jestli vlčice uvězněná ve sněhové pasti vypadá k světu, nebo spíš jako naprostá hysterka, ale případný negativní pohled na tuto situaci si nechce pro sebe. Děkuji.

//pokud nenechá Raash Vé zhebnout... :))

<< Jezero Smrti (přes Hraniční pohoří)

Ještě během chladné noci zdolali pohoří, jež rozdělovalo moisgrisské ostrovy, a s příchodem jitra už bylo temné jezero s děsivou aurou okolo a roztroušenými kostmi na jeho břehu jen vzpomínkou. Vé se kochala probouzející se oblohou, z níž se už vytratil měsíc a i stříbrné šly spát, zatímco pomalu našlapovala vpřed a sama pro sebe se usmívala jako měsíček na hnoji. Raash jí přišel roztomilý. A taky to nebyl takový nýmand jako modroočko. Naopak se zdál, že něco vydrží a že to není ufňukaný mládenec, který se zakouká do té nejúžasnější vlčice a myslí si, že jí sahá byť jen po kotníky.
Vé si sice splnila svůj sen, a to dostat se pryč od toho děsivého místa, ale zato po nějaké době jejich bezcílné procházky zjistila, že se kompas uvnitř ní porouchal, protože je zavedla snad do ještě horšího místa. Kdyby to nebyla pravá dáma, jistě by při pohledu na zasněženou krajinu vypustila z tlamy celou salvu peprných nadávek, ale zvládla se krotit a místo toho nasadila sladký úsměv. Ladně se otočila na pískového a zdvihla nadočnicový oblouk. „Tak to vypadá, Raashi, že jsme v pěkný kaši,“ zhodnotila to s cukajícími koutky. Jí až tak zima nevadila, ale jedna věc byla trocha sněhu, a druhá nekonečné zamrzlé končiny. Natožpak jaký šok to musel být metabolismus pro vlka z pouště, že?
„Hlavně se mi tu nerozpusť,“ dobírala si ho laškovně. „Dávám ti povolení se rozpustit až tehdy, co mi tu ukážeš něco zajímavého,“ mrkla na něj a doširoka se usmála. Dohoda je dohoda.

<< Spáleniště (přes Temný les)

Rozžhavené uhlíky a popel se změnily v travnatý porost. Když však Vé a Raash prošli Temným lesem, ocitli se u jezera, které ani trochu nepřipomínalo krásné romantické místečko, a nebylo vlastně pranic lepší než Spáleniště. Vé si dotčeně oblízla čumák. Temně modrá jezerní hladina by možná mohla vypadat i čarovně, kdyby Vé nepřipadalo, že se propadla někam do hrobky. Odér smrti čpěl z každého koutu, a pranic tomu nepřidával fakt, že kolem břehu jezera bylo roztroušeno pár kostí. Oklepala se. Zčásti ze strachu, zčásti proto, že byla zhnusená z tohoto místa jako takového! Byla princezna, ne nějaká příšera, aby se promenádovala zrovna tady.
„Raashi, máš mě snad za hloupou?“ střihla ušima a nerušeně k němu přišla, zelenkavýma očima propalujíc jeho tajemnou tvář. Laškovně mu cvakla zoubky ostrými jako jehličky poblíž ucha a sladce, teatrálně se usmála. „Jestli chceš svoji hypotézu ozkoušet, prosím, aspoň se zasměju. Já jsem ale se svojí jednou hlavou a čtyřma nohama spokojená,“ zamrkala na něj a tlapku zabodla do vzduchu směrem k jezeru, že jestli pán chce, ať si poslouží a do toho podivného jezera vleze. Pak mírně naklonila hlavu na stranu. „Ty se klidně u mrtvého jezera válej, já jdu zpět do živého světa,“ oznámila nakonec a rozešla se... no, sama nevěděla kam.

>> Tundra (přes Hraniční pohoří)