Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vex upřímně nikoho moc neposlouchala. Nechala hlasy plynout, k ničemu se nevyjadřovala a vypadala, že se celkově maličko disociovala. Když k jejich 'úkrytu' dorazil predátor, ani se nestihla zvednout, aby zjistila co se děje. Zvíře už bylo tou dobou zahnané. A tak Vex jen čekala. Doufala, že to všechno brzy přejde. Jak se zdálo, úspěšně. Po několika hodinách, kdy byli vlci nasáčkovaní v jedné jeskyni, venku konečně vysvitlo slunce a Vex se rozhodla, že se ven protlačí co nejrychleji. Upřímně už toho bylo uvnitř příliš mnoho. Moc vlků, pachů a příliš málo místa. Jakmile tedy po Citřině vyzvání vystřelila ven, upřímně si myslela, že se jí uleví. Naopak se jí však při pohledu na všechnu venkovní spoušť sevřel žaludek a udělalo se jí zle. Viděla, jak se nedalo krmí dravec na mrtvole, která nejspíše během deště spadla dolů z hor, viděla popraskané kmeny stromů a bahno, které pohlcovalo kdysi zelené louky... jakoby z tohoto místa nezbylo nic než zbytky. Snad... snad z toho všeho jednou i bude něco dobrého. Doufala.

× Setkej se tváří tvář s predátorem
× Odhal následky potop

No jo, podobná vyhublá tělíčka neměla moc masa, ale hladový se zajícovci na zuby nedíval. Vex byla naopak vděčná, že ji nechá mu jednoho zkonzumovat. Aspoň něco, no ne? A tak si opatrně trhala kousky v pozadí a sledovala vlky, kteří se tu shromáždili. S pomalu plnícím se žaludkem a ne moc velkou dávkou pozornosti se pomalu uklidňovala a nakonec si jen povzdechla a složila hlavu na tlapky. Celá skupina vlků se zdála být divně, skoro až falešně milá a hodná. Vážně, jakoby jim nevadilo, že by se k nim mohl i přidat nějaký náhodný predátor a celý ten klid tady jim pokazit. Někdo, kdo by je o ty zajícovce chtěl možná i okrást.
Ušima však kmitla zpátky k rozhovoru Citry a Mielei o Daénu, jelikož... jelikož byla zvědavá. Její hráč si nepamatuje jestli ví, že je z něj Vino, ale info bylo info.
Raději se však nevyjadřovala a nehlesla ani hlásku, jen tiše sledovala ostatní.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 4/4

Před vstupem

"Jakože... umřela? Tak proč si tvůj otec nenašel novou partnerku?" zeptala se, protože tohle bylo jediné, co v její mysli dávalo smysl. Nevypadala, že by měla problém s gay vlky, spíš nějak nepochopila, že vůbec existují. Tady, Citro, pěkně narazíš - Vex nebyla blbá, ale absolutně nevzdělaná. No jo, ani s magií neuměla, ale ruku na srdce... jistý pruhatý samec s ní neuměl po letech na ostrovech, takže se neměla za co stydět.

V úkrytu před deštěm

Vex nešťastně a nespokojeně mrskla ocasem, hlavně když se jejím směrem stáhly některé pohledy. Tedy, ono jich vlastně moc nebylo. Jen ten Citřin a pak možná i někoho dalšího, když se Vex odvážně zvedla a přikrčená, s břichem skoro u země, se přesunula k Lapisovi, který nabízel kořist. Opatrně se natáhla po jednom z ušáků, jakoby skoro čekala, že po ní daněk vyjede a ona si z toho odnese další nehezkou jizvu. Pokud však vlk nic neudělal, po pár zkusmích chňapnutích si konečně jednoho toho ušáka přivlastnila a odcouvala zpátky do koutku, zatímco si pohledem měřila všechny přítomné duše.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 3/4

Všichni se seběhli na Citru jako na kus žvance a Vex se tak mohla aspoň stáhnout do koutku. Jenže co to Perun nechtěl, všichni se stáhnuli k Citře, to ano, ale pořád jí věnovali pozornost. Na zádech se jí naježila srst když na ni bílý vlk promluvil, ale rychle od něj odtrhla pohled kamsi pryč. V uších slyšela nepříjemný šum a šepot, skoro jí přišlo, že z těch vlků šílí a brzy vyskočí z kůže.
Že na ni mluvil Lapis skoro nevnímala, i když k němu krátce střelila pohledem, ale oči zase sklopila. Citřin bratr. Takže důležitý. Nemohla si ho znepřátelit. Nikoho si nemohla znepřátelit. Citra se sice zdála být otevřená seznámení se s ošuntělou tulačkou, ale kdo ví co si o ní pořád mysleli ostatní? Nedivila by se kdyby to byly ošklivé myšlenky a chtěli ji při nejbližší možné příležitosti vyhnat. Ano. Určitě to tak bylo.
Proto ji teď nahnali sem do jeskyně a bylo jich tu tolik. Kdyby začali cvakat zuby, Vex by ani nic nenamítala a jednoduše by prchla.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 2/4

>> Ovocný lesík

Zmateně po ní loupla pohledem.
"Biologická?" zopakovala. "Není to jednoduše... máma máma? Moc dalších matek mít nemůžeš, ne?" Přišlo jí to zvláštní. Proč to řekla takhle? Proč něco takového zdůrazňovala? Žeby je vychovala jiná matka...?
Rozbušilo se jí srdce když uslyšela zavytí a na rozdíl od Citry upřímně zvažovala, že se otočí a vezme roha. Pozvánka? POZVÁNKA?? Byla Citra absolutně šílená?!
"Co když je to hlas členů nějaké smečky co nás chtějí roztrhat?" pípla na protest, ale rychle si to šinula za Citrou, která docela rychle kráčela směrem, odkud vytí přišlo. Byla vážně šílená. Nebo pitomá. Nebo možná oboje? A nebo byla naivní. Vex určitě nebyla příliš paranoidní, kdepak!
"Ale... ale... je všude voda. Počasí je špatné. Třeba budou přátelští..." zamumlala a pohledem sjela mimo hory a výstupky. Voda. Všude byla voda. "Um, vlastně už asi nemáme na výběr, Citro, podívej..." špitla.
A pak vstoupili do úkrytu, který byl už teď přeplněný a Vex se brzy naježila jako ježek. Možná že tu byl Lapis, kterého už maličko znala, ale byl tu taky úplně cizí samec, ta šedohnědá, ta zrzavá co byla asi sestra Citry a sotva zalezla dovnitř, vyhrnul se tam ještě další vlk, takže Vex sotva reagovala na Mielenina slova a jako koule chlupů a elektřiny to vzdala a rychle zapadla do nejvíce upozaděného koutku, kde varovně ukázala zuby na jakéhokoliv cizáka, co se k ní pokusil nacpat.
Připomínala teď docela mývala zahnaného do rohu.

× Zamiř do bezpečí
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci
× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 1/4

>> Maingar

Vex tiše ťapala Citře ve stopách a tvářila se u toho všelijak. Převážně měla stažená ouška a očima těkala po okolí, jakoby čekala, že si na ni teď Citřini sourozenci někde počíhají a sežerou ji. Jenže... to se jaksi nedělo?
Citra se naopak rozpovídala. Bylo to pořádně poprvé, co s ní Vex měla tu čest - předtím spíše mluvila k řadám jiných vlků a nikdy přímo k ní osobně, pokud tedy nešlo o nějaké rozkazy. Nervózně jí oči zapíchla do ocásku. Taky měla hromadu otázek, ale... mohla se na ně své alfy vlastně vůbec ptát?
"Um, no..." začala opatrně, nervózně, moc nadšeně se z celé té věci netvářila. Ah... "Jsem celý život tulačka? Smečky se k nám nikdy moc přívětivě nechovaly..." přeci jich jen byla celá rodina a to nejspíše moc vlkům nenahrávalo v to, aby se někam někdy připojili. "A mám tu na ostrovech bratra, ale nevycházíme spolu..." alespoň z její strany, vždyť on jí ani nevěřil, že jsou příbuzní! Parchant zatracenej.
"Jakto... proč máš takový.. krátký ocas? Myslela jsem původně, že ho někdo ukousnul, ale ho máte takový všichni, že?" pípla a přišla si neskutečně hloupě. Kdo se ptal na tak hloupou a nedůležitou věc?? Jenže to už se vlci dostali k vlkovi se stánkem a, světe div se, z nějakého důvodu ho Vex znala. Když ji tedy ponoukla Citra, ať si nakoupí, Vex se do toho pustila. Už tu přeci jen něco dřív pobírala.

NÁKUP
Snění 2lvl - 50kšm
Mysl 3lvl - 60kšm
Dohromady 110kšm
Mám 121kšm
Po nákupu 11kšm

Schváleno

Citra na ni počkala a Vex se ještě rychle podívala, jestli jí něco nechybí, a pak se rychle roztlapkala za svou alfou. No... a teď tedy co? Střihla ušima a věnovala Citře pohled. Jdou do hor, to věděla, ale jak budou hledat jeskyně?

>> Jižní hory

× Zlepši své dovednosti

Vex se tak nějak držela kohokoliv, kdo jí řekl, ať se ho drží. Když je došla Citra a nový člen smečky, nervózně ho sjela pohledem. Celá ta nová situace jí byla proti srsti. Ten déšť i všechno ostatní. Ach...
Všem rozdala úkoly a ve Vex se usadila malá dušička. Zapomněla na ni. Nebo jednoduše Vex nebyla tak důležitá, aby si Citra vůbec pamatovala, že tu je. Stáhlo se jí hrdlo jak sledovala, jak všichni dostávají úkoly a odchází a ona ne. Ona nic. Ona... najednou na ni Citra promluvila Zvedla k ní růženinové oči a odmrkala slzy, které se do nich draly. Proč byla tak ubrečená? Nesnášela se za to. Možná by se měla prostě vytratit a už se nevracet, skupina vlků na ni působila tak nějak... všelijak.
Chudák Vino, že měl takovou chudinku za sestru.
Při vzpomínce na jeho jméno zatnula zuby a postavila se. "Dobře," odsouhlasila Citře. Najdou ten nejlepší úkryt ze všech. A Vex bude... bude... no, bude mít tak dobrej úkryt, že i Vino jí užasle pokývá!

>> Ovocný lesík

Preclík

"My jsme se naučili nerozutíkávat když mi bratra málem sežral medvěd, možná by to pomohlo?" navrhla opatrně, protože nechtěla sice vlče vystavit nebezpečí, ale taky to znělo jako ideální reakce na to, co momentálně Melanis nadhazovala. Tak by jí přece vlčata držela pohromadě, ne, aby je něco nesežralo? Byla to absolutně ideální možnost, když pomineme, že by je ten medvěd opravdu sežrat mohl.
Jenže to už vlci našli Caspiana a Vex si oddychla. Žádní medvědi asi nakonec nebyli potřeba. Co bylo však třeba byla... voda. Déšť kdesi nad jejich hlavami nejspíš moc nepomáhal, ale nakonec se jim podařilo určit směr.
"Ještě ne," odvětila váhavě Caspianovi, "ale nějakou najdeme."
A jak podotkl Lapis, nějaká byla blízko! Bylo jen třeba přidat a danou vodu jednoduše najít. A přesně to taky Vex udělala a po několika minutách konečně... "VODA!" vykřikla nadšeně a roztlapkala se k řece, aby se ho sklonila, očenichala ji a pak se řádně napila.
Už teď byla říčka poměrně hluboká a bylo to poznat díky tomu, že její voda dosahovala až k rostlinám, které docela očividně normálně rostly na břehu. Tak či tak, voda byla objevena. Teď už jen najít ten úkryt a bylo hotovo.

Preclík

Vex se styděla, to ano. Navíc se bála, že do skupiny nezapadne, že ji vyženou... byla to hromada nesourodých myšlenek, které ne nutně dávaly smysl. Tak či tak...
Na slova Melanis kývla a i když moc nevěřila tomu, že vodu zvládne najít, rozešla se vpřed. Ani nijak extrémně nereagovala na její dotek, no nebyl to pokrok?! Podívala se po hnědém vlku s krátkým ocáskem, který taky tvrdil že vodu slyší a jemně mu pokývla ať jde s ní. Pokud ji slyšeli oba, proč si nevypomoci?
Moc daleko se ale nedostali, protože někdo chyběl. Vex se otočila a zamrkala.
"Dobře," odsouhlasila s jejími slovy a otočila se úplně, aby pro teď následovala Melanis ona. Trochu se obávala, že je něco uslyší a vyskočí na ně, ale... "Caspiiii... ANEEEE?" zavolala po světlém vlčkovi.

Preclík

Ano, přežití rozhodně bylo důležité, to nepopírala. Stejně se však vedle všech těch vědátorů a krátkoocářů cítila tak trochu nemístně. Jakoby vlastně byli lepší než ona. Převážně skrz to, že měli víc energie a chuti do života.
Vex měla, jednoduše řečeno, depku.
"No, já... dobře?" opatrně se na sobí vlčici usmála a prostě ji následovala. Takže hledat a ideálně najít úkryt, to je ono? To nemusí být tak složité, ne? Prostě tlapka za tlapkou, pohybovat se vpřed a pomalu a jistě se rozhlížet, jestli se k ní zrovna nestáčí něco neskutečně jedovatého a životu hrozivého.
"Cítím..." zarazila se Vex na Melanisina slova, "mršinu? Možná?" Že by mohlo jít o rostlinu co lákala mouchy na pach nebo něco podobného? To vlčici ani nenapadlo, protože s něčím takovým rozhodně neměla zkušenosti. Celkově Vex pocházela z úplně jiného světa a to víc než jenom jedním významem.
"Ale přijde mi, že slyším vodu." Jen absolutně netušila z jakého směru ten zvuk přicházel. Ach, tohle místo bylo tak matoucí...

>> Tajné ostrovy

Vex se držela na konci samotného průvodu a zatímco Citra nadšeně všem vysvětlovala co je toto za místo, nehlesla ani hlásky. Spíš vypadala ve stresu ze své samotné existence v jejich okolí. Alespoň už nekoulela očima jako kapr a vypadala že se pomalu uklidňuje. Citra je však začala rozřazovat a ta hnědo-šedo-bílá vlčka se ozvala, že se jmenuje Mielei a Vex se jí neodvážila odpovědět.

Melanis, Caspian, Lapis

Přesunula se ke své skupince jako poslední a vyslechla si co Melanis ostatním povídá. I přesto že byla poměrně vysoká - přeci jen i Vino byl! -, její hlava držená ve výšce kohoutku a vyhublá postava s otrhanou, vypelichanou srstí ji dělala mnohem drobnější. Dívala se tak na všechny kromě mladého albínka nahoru.
"A-hoj..." hlesla směrem ke Caspianovi který všechny pozdravil a ani jí nijak nevadilo, že si jí Lapis zrovna nevšímal. K jejímu překvapení si jí však všimla hlava skupiny, která se rozhodla z ní vyždímat informace i přes to, že Vex do jejich rodiny docela očividně nepatřila. Možná... jeden by si je mohl splést kvůli flíčkům, ač se vůbec k sobě navzájem nehodily tvarem ani rozmístěním.
"Od zimy," přiznala tiše. Bylo však poznat, že odpojení od celé, velké skupiny jí udělalo poměrně dobře. Už vypadala poklidněji.
"Ale moc dobře to tu neznám, pokud tě zajímá to. Spíš jsem se soustředila na přežití," a osobní dramata, "než zkoumání ostrovů. Omlouvám se."

Citra? To bylo jméno té vlčice s krátkým ocáskem? Tak dobře... Ta určitě dokáže v yysvětlit co se tu děje! Že...? Jenže to už se tam prohnal černý vlk s maskou a Vex naskočila tak, že narazila do vlčice vedle sebe (Nerys) a pak zase odskočila od ní. Moc vlků. MOC VLKŮ.
"Z-zdravím......"
To už ale přišel další kolouch a za ním hned další, který následoval. Měli oči jen pro Citru a Vex pomalu a jistě zvažovala, že se prostě vypaří. Stačilo se podívat na stažené uši, ocas mezi nohama a vykulené oči, jakoby právě chytila psinku. No, možná že to od pravdy nebylo moc daleko. A podívejme, vlků se rojilo víc. Mladý albínek, šedohnědá vlčka s bílou, která se po nich podívala. Nejspíš i viděla, že Vex vypadá, že na ni foukne větřík a prostě se rozpráší jak po Thanosově lusknutí.
A tak prostě stála tak, aby si jí ostatní nevšímali, úplně ztuhlá a jen těkající očima. Citra sice tvrdila, že tu smečka není, jenže pak začala s tím proslovem a Vex pochopila co se tu děje. Místo pro její rodinu a blízké přátele. Měla by odejít než si jí někdo všimne.
Jenže pak se Citra podívala i na ty, které tak dobře neznala, a přímo na Vex. V ten moment se jí zastavilo srdce a obrátil žaludek naruby. Chtělo se jí zvracet a málem ani neslyšela Citřina slova. Po životě ve vyhnanství, vždy na pochodu, na útěku, bez místa co by mu mohla říkat domov, po setkání s Vinem a potom co viděla, že z něj bylo...
Vlčici se v očích nahromadily slzy a jakmile se Citra pohnula směrem do lesa, Vex se zachvěla a následovala. I kdyby se proti ní nově zformovaná smečka v lese otočila a zbavila ji nároku na to dýchat vzduch, alespoň by umřela s jiskřičkou naděje na lepší časy.

>> Maingar

Přidala se k nim další vlčice a než se Vex odvážila něco říct a nebo udělat, zhoupnul se s ní celý svět... a najednou prostě nebyla. Jak jinak vysvětlit, že tu ty tři stály skoro tři měsíce bez hnutí jako sochy?
Vex se probudila v písku a neskutečně se jí točila hlava. Nejspíš ji však probudil ten prostý fakt toho, že tu najednou začalo pobíhat hodně vlků a jejich pachy se míšily do nejdivnější spirály a nedostatek vody s Vex jednoduše cloumal. Postrčila opatrně čenichem vlčici, která tam ležela s ní a rozhlédla se. Nedaleko byla nějaká rodinka vlků, ale ti právě mířili pryč a pak tu byla vlčice, která seděla nedaleko od nich. Vex zamrkala. Vypadala... trochu jako ona? Tmavší barva, flíčky... a to bylo to, co vlčici vyvedlo z rovnováhy a proč se vydala za cizinkou podívat.
"Promiň mi, ale... proč je tu najednou tolik vlků? Je tohle území nějaké smečky?" A z té myšlenky se jí naježila srst.

>> Most

Vex už od nížiny a od Vina pochodovala, jakoby by měla každým momentem vyskočit do vzduchu jako blesk a srazit k zemi pár bohů. Bohů, co mohli za její neštěstí - ovšem, sama Vex by přiznala, že na bohy nevěřila. Vlastně ani na magii. Viděla ji vůbec co sem přišla? Nejspíše ne.
To se však dost možná změnilo když si povšimla, že kdesi za těmi kopci se za rozbřesku ve vodě rozvalovala čistě černá vlčice. Vex to skutečně zaskočilo. Cosi na tom všem však bylo zvláštně... magické. Kdy měla naposledy jen tak zábavu? Kdy si naposledy lehla do vody a na chvíli si dopřála relaxu u slané vody? Už to bylo dlouho.
I proto vlčice trochu přidala do kroku a seběhla jeden z kopečků. K černé vlčici se však blížila poměrně opatrně. Zatím však nepromluvila - o jejích přátelských úmyslech však vypovídala zlehka mávající oháňka.

>> Nížina hojnosti

Vex by chtěla říct Vinovi ještě hodně věcí - zlých věcích. Věcí, které se ho netýkaly. Věcí, které by s ním stejně nic neudělaly. Přišla si hloupě. Sprostě. Jakoby mu chtěla ublížit prostě jen proto, že s ní měl něco společného. Krev. Společnou krev. Kdo říkal že je krev hustší než voda? Ten někdo se musel plést. Šeredně plést.
Zavrtěla hlavou a dlouze si povzdechla. Ne a ne a ne. Vino za to vlastně nemohl. Vždyť to i ta mladá vlčice - jistě jeho dcera - říkala. Jenže i kdyby to nebyla jeho vina, Vex se pořád nedostala přes to, že by mu snad měla odpustit. Vždyť... musela to být i jeho chyba. Že byl tak dokonalý a úžasný, ne?
Zavrčela a přidala do kroku. Trochu zaváhala když se dostala před rozviklaný most. Vždyť to vlastně nebyla Vinova vina.
,,A čí teda..."

>> Tajné ostrovy