Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vex v očích hrály zlostné plamínky jak si dvojici měřila a docela zjevně... netušila, co jiného říct. Oheň, co ji při pohledu na Vina sžíral uvnitř, se pomalu měnil na popel - vyhasínal a vlčice si jednoduše přišla prázdná. Nic jiného. Žádná náplň jejího života, jen osamělá a vyhublá vlčice v cizím světě a její bratr, high and mighty, jak o něm vždy rodiče vyprávěli.
"Tvoje chyba to možná není-" začala a podívala se i po jeho dceři, "-ale to nemění nic na tom, že tohle není fér. Nic z toho. Naši rodiče, tohle místo, to, že máš rodinu a že si žiješ dobře. Proč ty tohle všechno máš a my jsme nemohli? Proč jsem já a moji sourozenci museli přežívat z roku na rok a proč jsme hladověli natolik, že i jedna ukradená myš znamenala rozdíl?"
Ale světlo z jejích očí jakoby vymizelo. Možná něco od Vina čekala. Reakci. Vztek. Rozhořčení. Jakýkoliv důvod, co by jí dal, aby měla důvod ho i nadále nenávidět. Ten však nepřišel a místo toho se Vex oči naplnily slzami a tak odvrátila tvář.
"Žij si svůj požehnaný život. Stejně mě neznáš - a já neznám tebe." S tím se vlčice otočila a vydala se na odchod. Nebylo tu co říct. Nebylo tu o čem se hádat a nad čím brečet. Nezbylo jí nic.

>> Most

Ushari + Vinovo okolí

Omluvně se zazubila na zrzečku, která stála u těch dvou, do kterých narazila. ,,Možná. Teoreticky." A to bylo vše, co jí pověděla o své momentální situaci.
Vex stáhla nespokojeně uši, když na ni Minkar promluvil. To myslel vážně? Jenže to už se její bratr - Vino, jak se záhy představil jiné vlčici - začal obhajovat, že s ním příbuzná není. Ta světle hnědá vlčice, co mu byla tak podobná, začala dokonce házet vykulené pohledy, docela těžko se chápalo, co to tu Vex vypovídá, co? Nakonec ale hodila nafrněný pohled Minkarovi a kývla s: ,,Jo, klidně mě... umyj." Dokonce i slyšela tu mladou vlčku, jaké má průpovídky na její kožich a otráveně se na ni podívala. ,,Kdybys byla tulačka, taky bys nevypadala nejlíp." Ti dnešní mladí jsou fakt sprostí.
Sotva ji Minkar omyl, oklepala se - a schválně tak, aby ohodila Vina. Protože táhni do háje, Vino. Byl ji Minkar ještě ofoukal a najednou byla z Vex taková pěkná, vyfoukaná kulička. A teď, když se Minkar zařadil bokem, dorazila k němu cizí vlče a jedno z těch vlčat odešlo, tak konečně věnovala Vinovi vyzývavý pohled. Tak. Fajn, chceš pravdu?
,,Naši - ne, zjevně jen tvoji, jak tvrdíš - rodiče po rozpadu smečky zkoušeli založit novou. Pořídili si nás několik a pořádně nás nezvládali uživit. Takže jsme všichni skončili jako tuláci, přežívající ve stínu našich ó urputných sourozenců, kteří byli vždycky ve všem lepší a kterým jsme nesahali ani po kotníky. Pokud teda nejsi cizí syn, než Tasara a Nevarth," sykla. ,,Ale jsi na naše otce až moc podobný."

Vino a Vinovo okolí (mini reakce Keiji, Astrid)

Vex si prohlížela rostlinku a vypadala zcela pohlcená svým vlastním světem. Tak krásně voněla... připomínala jí věci, které nikdy nezažila. věci, co by chtěla zažít. A pak? Pak se sem začala řítit hromada vlků, které Vex neznala - a nebo je znala až moc dobře.
Doufala, že si jí pruhovaný návštěvník nevšimne, protože teď, když se většina vzteku vyčerpala, tak byla jen... unavená. A co že to vlastně Vino ve světle viděl? Oškubanou, hubenou a špinavou tulačku, která rozhodně neměla tak pěkně rozlišitelné znaky jako na avataru. Zaškubalo jí pomyslné obočí když uslyšela, jak to malé dítě piští jejím směrem. Minkare, ty zrádče. Ty parchante! Zvedla k němu oči přes trsy duhových kytiček a věnovala mu rozezlený pohled.
Dvojice vlčat, co se k nim připojila, byla ještě doplněna o černou vlčici, na kterou předtím zavolala. Vex střihla ušima, odfrkla si a podívala se po okolí. Vážně se tu začínalo scházet docela dost vlků. Jak se snažila skrz to všechno protáhnout, omylem narazila do béžové vlčice (Astrid), naježila se a málem ještě trefila chudáka vlka, co stál blízko u ní (Keiji). ,,Uh... pardon!" Až moc zírala na toho pruhovaného provokatéra. Rychle se na ně lítostivě usmála a rozkulhala se směrem k tmavému vlkovi v obležení vlčat.
,,Nemusíte po mě křičet, já vás vidím," pronesla konečně k té mladé slečně po jeho boku a odfrkla si. ,,I když bych radši neviděla. Co ode mě chceš, jdeš se mi smát? Přišel ses těšit nad tím, jaký je na mě smutný pohled, drahý bratře?" prskla.

Vex si spokojeně pospávala a ani si neuvědomila, že ji brzy zase čeká setkání s osudem. Osudem v kabátku jejího staršího bratra. Ale co už, zatím tu nebyl! A ona? Ona... se probudila, protože nedaleko slyšela zvuk prskajícího sněhu. Ten totiž vybuchl do veškerého okolí. Nějaká vlčice udělala několik kotrmelců. a Vex ji rozespale sledovala. Och? Chudák. Ale nevypadala, že by ji to kdo ví jak trápilo. Vex se postavila a okamžitě zalitovala. Jak ji po spánku přestala tlapka tak moc bolet, teď se zase ozývala. Kdyby tak včera nepobíhala s Minkarem a odpočívala! No co už, už se stalo, že?
,,Haló, ty, noční obloho!" zavolala na černou vlčici pobaveně a už se k ní táhla. V tom však cosi začula. Huh? Co to? Vonělo to tak pěkně... a tak se vydala směrem, odkud vůně přicházela. ,,Mmm, taky to cítíš?" optala se vlčice a i když si na ní pořád držela očko, rozklusala se směrem, kde byla ona barevná rostlinka. Nebylo to vlastně ani tak daleko. Všímala si, že kromě barevných rostlinek tu vlastně byly i takové malé, bledé. Sněženky! No samozřejmě, jaro se blíží! Zatetelila se spokojeností. To znamená, že brzy bude víc jídla a bude... no, víc vody, tepla, vzduch bude vonět po kvítcích a Vex se na to skutečně těšila.
,,Váčkovka..." vlci, co květinu obklopovali však všichni byli poměrně vypasení. Podívala se po nich. Jeden byl okřídlených, pak tu byla vysoká černá vlčice, taková drobná tmavá a taky... no, na okamžik tudy proběhla taková šedavo-bílá.
,,Ah, zdravím," stáhla uši k hlavě, ale ta černá už kamsi utíkala. Takže... no, asi to zaslechli jen ti dva (Sierra, Einar), protože ta šedá už taky stihla vymizet.

>> Rozbitý sever

Vex dorazila na nížinu a vypadala tak, jak sotva večer předtím. Její srst byla slepená v chuchvalcích, vlčice byla otrhaná, hubená a vypelichaná. Měla hlad, ale nebylo to tak zlé jako v dnech předtím. Byla unavená. Veškerý ten emociální stres z ní dostal všechno, co Vex v sobě ještě měla, ji zanechal zcela zničenou, unavenou a připravenou se prostě někam odklidit a tam to zapíchnout. No a to bylo přesně to, co udělala.
Pokud mělo tuláctví nějaký perk, pak to rozhodně bylo to, že mohla dojít kamkoliv, kde nežila smečka, plácnout sebou a okamžitě usnout. Ten nejjemnější zvuk v okolí by ji pak zase poměrně rychle probudil. Nebyla nic jestli ne na pozoru.
Tak se tedy vlčice odklidila na stranu ke kopcům, co se pomaličku měnily na hory, schoulila se do klubka a... sotva se stala opelichaným donutkem, už spala.

Skončila na tomto proklatém místě možná až moc dlouho. A nikdo ji nehledal. Nebyl tu Minkar, nebyl tu Ezra, byla sama. Kdokoliv, koho potkala, tak odehnala. Včetně toho nového, zlatého vlka. Nejspíš se lekl, že tak vyšilovala, co se bratra týkalo. Zkroutila tvář do nešťastného úšklebku. No samozřejmě. Bratr. Byla to všechno jeho chyba! Neměla by se za to vinit, byl to on, on! On ji přivedl na tohle divné místo, kde netušila, zda chce žít a nebo ne. On tam stál, když si konečně našla milou pozornost, která by ji tímhle světem mohla trochu protáhnout. Byl to on a stokrát on. Pokaždé způsobil, že se s někým rozdělila. Prvně s Ezrou, teď s Minkarem... vycenila vztekle zuby. Ten parchant. Kde se v něm bralo tolik pokrytectví? Kde vůbec bral tu... nehoráznost? Jak se opovažoval si tak pokojně žít, dokonce se i množit?! Když soudila podle té vlčice, co tam byla s ním a podle toho vlka v lese, pak to museli být jeho potomci. Podívejme se. Je spokojený, má někde zjevně i partnerku... dokonalý syn.

>> Nížina hojnosti

>> Dvojčata

Vex doběhla z dvojčat, oči plné slz a chtěla na někoho zakřičet. Tak tady byl? Celou dobu? Jak dobře vypadal. Jak hustou měl srst, lesklou. Beztak mu v té zimě teď nebyla ani zima. Ani se nezapotil, když nahoru šplhal. Ten šmejd. Parchant starší bratr. Jaké to bylo být zlaté dítě rodičů a způsobovat jen bolest těm, kteří žili v jeho stínu? Dost možná o nich ani nevěděl. Ne. Tenhle... tenhle... zloduch, tenhle syn svině se tu válel, díval se na hvězdičky a barvy na obloze a nic ho nezajímalo. Ne Vex, ne její rodiče a ne její sourozenci.
Kry před ní jakoby dělaly cestičku. I proto se přikrčila, odrazila a skočila vpřed na jednu z bílých ker. Ta se pod ní zavrtěla, ale Vex to vybalancovala. Pak další... a další. Dost na to, aby byla dál od břehu.
,,Proč si žije tak dobře? Co jsme my komu udělali, že jsme dopadli jak jsme dopadli?!" zakřičela na moře a možná trochu i na oblohu. Po pár momentech zírání a očí plných slz se však otočila a podívala se zpátky na břeh. Ne, co to vyváděla? Jestli se tu měl fajn on, bude se tu mít dobře i ona. I líp než on! A celý tyhle zpropadený ostrovy! Tentokrát už opatrněji přeskákala zpátky, aby se zase postavila na led. Měla vztek. Neskutečný vztek. Ale domů? Domů se vrátit odmítala. Už nikdy se tam nevrátí. Nic tam na ni nečekalo, jenom smrt.

// 4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)

Vino, Minkar

>> Ledovcové jezero

Alfa Aetas. Dobře, to si asi zvládne zapamatovat. Nebylo to zrovna tak divné a neznámé jméno. Hlavně alfa začínala na A a to začínal i Aetas. Alfaetas. Tiše se nad tím zahihňala, ale s Minkarem se o svou myšlenku nepodělila. Ještě by ji chňapl za ocas a pokousal ji. Kdepak! To by Vex velmi, velmi nerada! ,,Alfa, co působí děsivě, ale není. Beta beze jména a dcera alfy, krémová se zelenými znaky a nosánkem nahoru. No, je to dcera alfy. Jasně že je namyšlená. Musíš vzít v potaz to, že když nad tebou nikdo nikdy není, tak nevíš, jaké to je tvrdě dopadnout na čumák," odfrkla si. Jo, už teď doufala, že tu krémovou nikdy nepozná. Že by měl Minkar to štěstí? Že by ho... otravovala? Chudák. Vypadal, že si ho každý dokáže namazat na chleba - a to vex pojem chlebu neznala. A ani pomazánkové máslo. Chudáci vlci, co jedli?
,,Ne, nebyla jsem. Zimy pro nás byly docela špatné, jak můžeš vidět," pokývla k celé své vizáži. Jo. Zimy byly... špatný. Hodně špatný. Máš štěstí, Minkare, že ty tohle zažít nemusíš. Budeš pěkně vycpanej a vykrmenej a zasloužíš si to. Jsi takové... štěňátko. Až moc hodné. Nebo možná blbé? Co kdyby se někdo rozhodl, že zneužije toho, jak moc sdílný jsi a vykrade vám třeba spižírnu? Tvůj alfa by tě hnal - a asi i docela nepěkně, aby bylo jasno. Vex si tím byla jistá.
Minkar uklouzl zrovna jako ona, což ji donutilo se zahihňat. No jo. Naštěstí neviděl, jak sebou plácla ona, ale samotnému se mu rozjely nožky. Doma takhle v zimě nabíhali na jezera a pak se po všech čtyřech klouzali z jedné strany na druhou. Teda... ono to skončilo, když se Paela jednou rozběhla, rozjela se po všech čtyřech do středu jezera a zatímco všichni hlasitě povykovali a hypovali ji k tomu, aby pokračovala, Paela dojela až do středu jezera a led... praskl. Neunesl ji.
Veth se k ní tehdy plížil s Vex za ocasem, aby ho kdyžtak chňapla, kdyby snad měl do jezera spadnout taky. Za ocas - což by bolelo, ale za přežití to upřímně stálo. Nakonec chňapl Paelu za srst na krku a vytáhli ji z jezera. Nikdy se pak už klouzat nebyli. Stalo se to dvě zimy zpátky - rodičům to nikdy neřekli. Beztak by si pak vyslechli, jak jejich starší sourozenci by nikdy podobnou chybu neudělali. Protože oni nebyli jejich starší sourozenci - zjevně byli ve všem horší. A i proto Vex poslechla Minkara a docela rychle spěchala z jezera mimo a vpřed.
Jenže to už se vlci dostali ke dvojici hor.
,,Podívej, je tu cesta. Nechceš se podívat nahoru?" optala se ho Vex a brzy už se drápala po strmém svahu směrem nahoru. Absolutně netušila, co ji to popadlo, když už i běh ji vysiloval tak, že si pak musela lehnout a lapat po dechu - ovšem ten výhled za to rozhodně stál.
Byla to krásná, lesklá noc. Měsíc byl vysoko na obloze a rozsvěcoval veškeré okolí svým světlým svitem. A i kdyby snad nesvítil dostatečně, sníh sám o sobě zářil jako napadané diamanty. Stačilo, aby jeden správně naklonil hlavu a už viděl, jak se třpytí v odlesku měsíčního světla - alespoň tedy tam, kam světlo přímo dopadalo. Měsíc však dnes nebyl jedinou dominantou oblohy - právě naopak. Na jindy temné obloze tančila světla. Vlnila se v tancích, které by jiný nedokázal replikovat a ukazovala cestu na sever všem těm, kteří se odvážili podívat nahoru. Jaká to nádhera - barvy, které jakoby snad měly evokovat jaro nebo léto. Rozhodně by jeden nečekal, že uvidí zelenou, fialovou a nebo snad i modrou uprostřed zimy. A pokud by snad ano, ne na obloze. I kožichy zdejších vlků občas hrály těmito barvami, ale to zatím Vex netušila. Mohla pouze pohlédnout do očí svého společníka. Ty však hrály mnohem tmavší modří než obloha.
Připomínaly hlubiny oceánu. Ta místa, kam světla tančící po obloze nenahlédla. Místa, kam ani měsíc nedosáhl svou stříbrnou září. Místa, kde vládla temnota. V jeho očích se dalo ztratit, stejně jako v hlubinách oceánu, kam ani odtud nešlo dohlédnout. Přesto by si jeden myslel, že odtud spatří vše. Alespoň tedy dva kožichy zahlédnout šlo - krásně kontrastující s bílým sněhem a drobnými vločkami, které se ve svých neznámých tancích snášely z oblohy. Jakoby snad tyto bílé, třpytivé tanečnice chtěly podtrhnout krásu celého, zasněženého severu a jeho dvou dozorců na samotném hřbetě hor zcela identických. Zmrazených ve věčnosti, zasypaných jemným, diamantovým popraškem. Jejich stěny téměř nezdolatelné, ovšem ti, kteří se odvážili, si zasloužili výhled na celé okolí. Na vodu, na oblohu, na pláně pod nimi i jezero třpytící se jako krystal. Vyplatila se tedy cesta sem nahoru? Ano. Jistě. Jeden viděl, co jej očekává - od ker rozprostřených po klidné hladině moře, po měsíc nad jejich hlavami, kam jistě každý někdy očima zabloudí. Zda se k němu dalo dostat blíže než zde na vyhlídce, to už se dalo jen těžko dohadovat. A přesto přes měsíc a nádheru tohoto místa na chvíli přešel mrak. Temný, naducaný, jak by jeden řekl. Ten Vexin však nebyl jen temný, jeho srst hrála zrzavou.
V momentě, kdy s Minkarem vyšplhala nahoru, si něco uvědomila. Tedy.. že tu už někdo byl. ,,Ah, už tu někdo je," podotkla a plánovala se otočit a zase jít zpátky dolů. Jenže... jenže. Tehdy se na černého vlka podívala znovu. Celá ztuhla, zírala na něj a ani se nehnula. Jakoby měla vidiny. Už zpátky v tom lese s Ezrou viděla vlče v podobných barvách a tenhle... tenhle vlk se na něj taky podobal. Na jejího otce. Jenže na rozdíl od toho vlčete zpátky v lese, které ji ignorovalo, tenhle vlk měl dobrý věk. Věk na to, aby byl jedním z jejích sourozenců. Vedlo toho, jak se jí zvýšil tep, když na druhého vlka zírala a jak se jí do očí nahrnuly slzy.
,,Nelis, Vesryn, Raegel, Vino," pronesla dost tiše na to, aby to černý vlk slyšel. ,,Jsi jeden z nich, viď? Jsi jeden z nich, ty parchante." A pak se otočila a se slzami v očích se rozběhla z rozhledny dolů.
I kdyby to nepoznala ze srsti a z pachu, poznala by to z těch očí. Jak velký byl. Silný, chlupatý. Vypadal, jakoby mu nikdy nic nechybělo. A pak tu byla ona a její část rodiny - strádali. Každá zima pro ně mohla být tou poslední. Možná že měli pár jiskřiček života a štěstí, ale těch bylo skutečně málo. Neměli co jíst, neměli z čeho žít, veškerá kořist byla vyhublá jako oni a dostat z ní dost masa nikdy pořádně nešlo.
Pořád si pamatovalo na svou první zimu, kdy byla venku taková zima, že se jí chtělo brečet, ale matka ji poslala lovit. Měla napůl vypadaný kožich, jak se pořád nezvládla dostat z letní srsti na tu zimní, vypadalo nohatá a ušatá, skoro neschopná se o ty nohy nepřerazit. Ale lovit se svými sourozenci jít musela. Proč? Protože pokud by nezkusili něco ulovit každý den, pak by ta šance, že přežijí, šla drasticky dolů.
První, co kdy ulovila, byla myš. Tehdy ji slupla, když se nikdo nedíval. Měla takový hlad, že ho jediná myš nedokázala zasytit. Samozřejmě že ne. A v zimě to bylo horší. Žádné myši, žádní potkani. Králíci a zajíci měli bílé peří a ptáci je viděli už na míle daleko. Hromada kořisti přezimovala a nevystrčila čumák ze svého hnízda. Až pak na jaro, když sníh roztával, se život stával lehčím. Ale teď? Pořád se pamatovala na toho racka, co její bratr ulovil a sežral. Nikdo z rodiny nic neměl tak dlouho...
Kdyby s nimi pořád byla, byla by teď po smrti? Tato zima byla o tak moc krutější než ty předchozí. Nebo možná každá zima byla takto krutá, ale za ty roky jednoduše ztratila chuť a energii si ji jakkoliv užívat. Teď už cítila ten rozpraskané tlapky a věčně hladové břicho. Blížící se smrt. I proto teď uháněla kdo ví kam a ani nesledovala, jestli ji Minkar následuje.

// 6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři
7) Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov
2) Popiš, jak tebe, tvou smečku, rodinu a nebo přátele zima ovlivňuje - alespoň na tisíc slov.

>> Rozbitý sever

>> Tajga

,,Jsem zvyklá, že mě vlci nahání," střihla ušima, ale pak se k tomu už nevyjadřovala. Černá tečka vypadal, že prostě... má slabé srdce. Chudák. Asi ho docela doma ničili. A nebo měl naopak tak klidný život, že si mohl vybírat, co v něm bude dělat a tak ho ani nenapadlo, že by to jiní mohli mít jinak. To ale bylo fuk.
,,Hmm... a jak se ta tvoje alfa jmenuje? Máte i někoho dalšího, důležitého, kdo u vás je?" zeptala se Minkara. Měl bys možná nějaké informace, co by Vex mohla využít? Mrk mrk?
,,Nejsem zvyklá na přijímání do smeček," odvětila Minkarovi jednoduše. ,,Nikdy jsem v žádné nebyla." I když se její rodiče snažili z jejich malé skupinky vagabundů smečku udělat. Moc jim to nevyšlo. Všichni byli vyhublí a nikde nenašli dobré místo, kde by se dalo zakotvit. Všude někdo byl. A... místa, co byla prázdná, nebyla úrodná na zvěř a ani nic jiného, co by se dalo jíst. Ať jdou rodiče k čertu. Jestli bylo takhle lehké se ke smečce přidat, pak... no, možná by to mohla zkusit.
,,Moisgrisské ostrovy? Zvláštní název," okomentovala zamyšleně a pokračovala směrem vpřed. Dvojice se brzy dostala na jakési zamrzlé jezero. Vex k němu sklonila čumák. No vážně. Bylo tak pevné. Vážně tu byla hrozná zima. Připomínalo jí to tam v horách. Dokonce jí to i dodalo na sebedůvěře a rozhodla se, že se zkusí po ledu rozběhnout. Uběhla kousek, pak se jí smýkla noha a na led se svalila. Hned se ale hrabala na nohy. ,,Nic jsi neviděl," prohlásila rychle a pak zamířila bokem, aby mohla jít okolo jezera místo toho, aby se hrabala jeho středem.

// 3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem!
8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu
3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře 2/2

>> Dvojčata

>> Poušť

,,Prvně jsem myslela, že mě chceš zabít," zafuněla. ,,Někdy nahánět cizí není ideální. Ale jo. Jo, nebylo to k zahození. Jen bych nutně potřebovala vyměnit půlku těla, protože dohnat tě bylo... neuskutečnitelné," zafuněla. A on se tečka rozpovídal i dál. Věnovala mu pohled a pak se konečně vyhrabala na nohy. No jo, čas jí dát!
,,To si můžeš prostě nakráčet ke smečce a říct jim, ať tě vezmou? No vy tu máte teda mravy," zahuhlala a pak se narovnala, zamrkala a vypadala, že už jí je trochu líp. ,,Ne, k žádné smečce nepatřím. Vlastně jsem tu docela chviličku." A většinu té chviličky trávila s Ezrou. Jenže Ezra byl teď fuč a Vex to rozhodně nemrzelo. Fakt že ne.
,,Uuuh, dobře. No, ahoj, Minkare. Jsem Vex." A pak se rozešla a Minkar šel s ní. Zašilhala po něm očima. ,,Ty ses tu narodil? Víš, jak se tomu tady říká?" zeptala se ho, zatímco se rozhlížela po lese, kterým se zrovna táhnuli. Co? Tak víš a nebo ne?
,,...a ta zlatá smečka, povíš mi o ní něco víc? Je to jediná smečka tady?" Nebo jich je víc? A kde jsou? Jak se jim dá vyhnout? Spolupracuj, tečko!

>> Ledovcové jezero

>> Tichá zátoka

Vex umírala už v půlce jejich běhu, ale černá tečka ji dotáhla až na poušť. Brzy se jí už začaly packy bořit do písku a po chvilce už sípěla, vypadala, že se převalí na stranu a umře.
,,Chceš mě zabít," oznámila, zatímco popadala dech. ,,Ne zuby, ale vytrvalostním během. Přišla jsem na to. Jsi zcela obyčejnej vrah." Na chvilku se posadila a zaklonila hlavu, jakoby to snad mělo nějak pomoct a pak se na černou tečku uraženě zahleděla. Teda, to bylo moc. Ani si neuvědomovala, že jí vlastně není teplo z běhu, ale i z té pouště, na které teď seděli. A jak!
,,Ty... ty... ty! Kdo jsi? Jsi z nějaké smečky? Běháš jako někdo, koho dobře živí," funěla i nadále a nakonec se rozplácla a zůstala prostě ležet, polomrtvá. Aneb jak Vex byla skolena.
Ležela tam a válela se pár desítek minut, než se konečně zvedla a rozhlédla se. ,,Je tu vlastně docela teplo, co?" optala se, oklepala a rozešla se... nějakým směrem. ,,Normálně takhle.. utíkáš s cizíma?"

// 10) Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti

>> Tajga

Vex funěla a přehřívala se a on vypadal, že se nad míru baví! Parchant! No to teda šlo když byl celej huňatej a vykrmenej a zjevně pod tou srstí měl i hromadu svalů. Po chvilce už lapala po dechu a ten tmavý vlk se jí dokonce i posmíval. Celá se nasupila a kdyby neměla chlupy, asi by mu i něco pěkně od plic řekla. Ty... ty... parchante! Černej parchante! Modrookej!
,,Ty... ty!!" zahučela na něj, ale nutila se běžet dál. I když to byl teda pěkně pomalý běh, páč jí došla veškerá kapacita plic a pomalu se jí odkyslíkoval mozek. Nakonec zpomalila do takového klusu, na chvilku se zastavila, vydýchala a pak bojovně zahrabala packou. ,,Chytím tě! A pak se budeš teprve divit!" zahulákala, ještě si dopřála moment odpočinku ve stoje a pak se za ním zase roztryskala plnou parou. Ona tě chytí!! Chytí tě!! Jen zůstaň tam, kde zrovna jsi! Vex bude za chvilku u tebe, ty černá tečko!

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 4/4

>> Poušť

Vlk se smál... a pak se otočil a běžel pryč. Huh! Takže to vážně byla hra! Nechtěl ji sežrat a ani se ji nesnažil vyhnat z území nějaké smečky! Ne že by tu snad cítila území nějaké smečky, ale, no, jistota byla jistota, žejo? A on utíkal! Vex mu dala chvilku náskok, jak byla z celé situace zmatená a vyjevená jak malé vlče, ale po momentu rozjímání se prostě rozběhla za ním. Naštěstí bez jakéhokoliv agresivního podtextu, pokud si vlk hrál, tak si s ním hrát nebude. Třeba jí pak ukáže nějaké teplé místečko, kde by Vex mohla přespávat a žít. Vlci tady byli zatím docela užiteční, takže i tahle tmavá skvrna jistě bude!
,,Počkej na měěěě!" zahulákala a už valila za ním. Že neměla babu bylo jedno, protože tmavý vlček byl rychlejší a rozhodně vytrvalejší než Vex. Už po pár metrech nahánění začala lapat po dechu. Podívejme se, jak rychlý a obratný ten parchant byl! Beztak člen nějaké smečky! Vsadila by se, byl živený a kondičku taky měl!

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 3/4

Huh? Huh??? Ten vlk to vzal jako hru? Nebo se ji snažil ulovit?! Sotva zvedla ze sněhové nadílky hlavu a oranžovýma očkama po něm loupla, vlk už říkal, že jí chytí. Jo, vrtěl ocasem, ale... ale co když?! Co když z ní měla být poslední večeře?! A tak Vex vykulila oči, až jí málem vypadly z důlků a vyletěla jako poštovní holub - rychle a s jasným účelem. Utéct! Manévrovat, dokud se oponentovi neztratí!! Dobře, tohle bude asi i docela složité, co? A tak zatímco Vex brázdila sníh, ten tmavý za ní se jistě zcela bavil.
Měla jediné štěstí, že ji noha už nebolela. Kdyby totiž jo, byla by momentálně absolutně, ale totálně v háji. Nejen že by ji ten neznámý, černý vlk sežral, ale taky by po ní nezbyla ani kůstka! I když... prudce zabrzdila, skočila, otočila se mu čelem a pak vyskočila směrem k němu, připravena mu čelit. Tak uvidíme, jestli si hraje!

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 2/4

>> Vlčí jezero

Vex běžela od jezera, jakoby tam na ni vyskočila nějaká obrovská žába a pokusila se ji celou spolknout. Ne že by tam bylo něco tak hrozně děsivého, ale levitující, sněžné kuličky byly... no, ne zrovna příjemné. A jak se tak valila napříč i plání plnou mlhy, nevšímala si, kde kdo je a prostě letěla jak naháněná srna. A ... co to? Najednou další voda! A další vlk. Chudák Vex nestihla pořádně zabrzdit, aby k němu nenaběhla a nenaservírovala se jak bažant na zlatém podnose. Zabrzdila tak, všude kolem se rozprskl sníh a vlčice rychle mrkala a vyděšeně vejrala na vlka před sebou. Na hlavě se jí držela sněhová kupka a brzy se už stavěla na nožky a s překvapením zjišťovala, že ji zadní noha už ani trochu nevidí. A... aby si trochu zachovala tvář před tímhle zcela cizím vlkem a aby si nemyslel, že se ho bála, tak sebou jednoduše flákla do sněhu a udělala sud, že to jako celou dobu byl její cíl a rozhodně takhle rychle nebrzdila jen proto, aby se s ním nemusela setkat. Jo. Přišla se válet ve sněhu a hrát si s ním, čestný skautský!

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 1/4