Příspěvky uživatele

< návrat zpět

No jo, jasně že viděla věci růžově. Měla růžové oči. To sis určitě všiml. ne, Ezro? Takové pěkné oči to byly! Rozhodně ne takové tmavě šedé. Ani ona nebyla přeci šedá. I když by se to tak momentálně mohlo zdát.
No, rostlinku teď znali i oba, problém bude asi spíš ji v té zimě a pod tím sněhem najít. To ale nemusí být nutně problém, ne? Třeba prostě někde zahrabou... a nebo tak něco? Uh. Ne že by se v tom nějak extra teda vyznala, to zas ne.
Zamrkala, když se při jeho slovech zvedl jemný větřík. Rozbušilo jí to totiž srdéčko - ale co to bylo, ten vítr? Huh... nejspíš se tím nebylo třeba nějak vzrušovat. Prostě tu foukal vítr, asi jako všude jinde.
,,Srna," souhlasila. Sama by divočáka nezmínila, protože ten měl ještě drobnější rýhy pod kopýtky. ,,Na jelena je to moc malé. Srna by pro nás ale byla ideální." Pokud ještě žila, jelen by pro ně mohl být problém, ale srnka? Ha! Sotva. Byla zesláblá a kdo ví jak velké taky nebyly. To by dokázala skolit i tahle mírně vyzáblá dvojice. Aspoň tomu tedy Vex věřila.
,,Nebuď pesimista," Vex se zašklebila. ,,To zvládneme, já nám věřím." Bylo pořád dopoledne, měli dostatek světla a i když napadal sníh, tak nebudou ve sněhu tak moc vidět. Nevěřila tomu, že by je něco jen tak objevilo!
A pak cosi zahlédla a mírně se přikrčila mezi veškerá ta křáčí, co tu byla. Srnka. Ležela na zemi, těžko oddychovala a od boků jí tekly malé potůčky krve. Ach ano. Byla unavená, už nejspíš dlouho krvácela a v té zimě byla nejspíš poměrně podchlazená. Očima střelila na Ezru.

// 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 3/4

Když Ezra mluvil, tak vážně mluvil. Bylo to šokující, ale asi jí to ani nijak nevadilo. Jen povídej! Moc ráda si tě vyslechne. Do toho, Ezro! Měl ale v řeči takové zvláštní vzorce. Možná tam, odkud pocházel, tohle bylo obvyklé? Ne že by ji to zrovna trápilo.
,,I kdyby jsme ho nenašli, možná najdeme víc těch rostlinek," snažila se povzbudit Ezru. Nebudeme ho muset v zimě hledat, neboj! Někde se zašijeme a budeme v teplíčku. ,,I když pod sněhem asi budeme horko těžko hledat," povzdechla si. No to, její plán měl jednu poměrně velkou skulinu.
Brzy však dvojice už našla něco, co bude snad jejich oběd. Doufejme, že najdou tu věc polomrtvou a nebo úplně zdechlou.
,,No na to, že tvrdíš, že se ve stopování nevyznáš, se vyznáš docela dobře," ušklíbla se Vex a sklonila se ke stopám. Sama nebyla ten nejlepší lovec, ale... vyznala se v tom, jak najít dobrou zdechlinu, na které se jeden nakrmí a přežije. Tudíž.... Tohle by mohlo vyjít!
,,Na tom, kolik je tu krve, nezáleží. Třeba aktivně krvácí už nějakou dobu a nebo už té krve v těle nemá moc," podotkla a zvědavě si prohlížela kopýtka. Mohla to být srnka, nějaká menší. Třeba tu někdo lovil, poranil srnku a ta mu utekla? Pokud to byl někdo jako ona, kdo neměl dost sil, aby ji uhnal, tak ji třeba poranil a pak se prostě zdekovala.
,,Taky bych byla na pozoru - kdyby tu v okolí byl ten, kdo ji zranil," a jala se aktivně následovat stopy.

// 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 2/4

>> Luka

Překvapeně uskočila a kníkla, když se o ni opřel kožichem. Kníknutí proto, že si stoupla na zraněnou nohu. Nedůvěřivě si Ezru přeměřila pohledem.
,,Hele, Ezro, jsi moc hodný a pěkný a jsem ráda, že mi pomáháš, ale prosím, udržuj osobní prostor. Pořád se moc neznáme." I když ji těšilo, že se staral a zajímal, nebyla připravená mu jen padnou do náruče a zavzdychat. A ač mu vážně moc chtěla věřit, byla zraněná a na cizím území a stres ji nutil se chovat mírně mimo obvyklý charakter. Byla to taková přítulka, že jakmile se uklidní, tak už Ezru nikam samotného nepustí a všude za ním poletí jak ocásek, ale do té doby...
,,Není to špatné," okomentovala, jakmile už opustili Atrease. ,,Ale myslím, že na účinky bude třeba chvilku počkat." A s tím se už rozhlížela po okolí. Docela ji překvapovalo, že Ezra vlastně vůbec mluví. Nebo prostě jen nemluvil s cizinci? To ani ale pořád byli, ne? Trávili spolu sotva pár desítek minut... nebo už to bylo pár hodin? Přeci jen to chvíli trvalo než se sem dobelhala. Teď ale byl klid a mohla si na chvíli zalézt a schovat se před vločkami v lesíku. ,,Ráda se pak i projdu," přiznala. ,,A hodilo by se najít něco k snědku. Už je to pár dní, co jsem něco měla." Pořád měla vztek, že se bratr o toho racka nepodělil.
Po nějaké době ale něco ucítila. Hm? Krev! Ale nevoněla jako ta vlčí. Spíš to bylo nějaké zvíře. Že by se někde zranilo a teď se belhalo pryč stejně jako ona? Chvilku to trvalo, ale sníh pomáhal zachovat kapičky krve a otisky drobných kopýtek.
,,Ezro, podívej! Štěstí se na nás usmálo," zaradovala se. Jídlo!

// 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4

>> Les u mostu

Vlčice se tiše belhala směrem vpřed. Dokud jí tedy sličný neznámý - tedy, už znala i jeho jméno - nabídl, že ji podepře. Zavrtěla hlavou.
,,Není třeba." To jen do toho kopce to byl větší problém. Odmítala mu to ale říct. Aspoň pro teď. Co když si z ní pořád jen hodlal utahovat a plánoval při první příležitosti zdrhnout? Hm... ale zase byl takový pěkný, zrzavý... Ne! Ne, uklidni se, Vex, žádný takový! Sotva jsi sem přišla a ano, je jediný, kdo se k tobě choval slušně, ale taky je první, koho jsi potkala.
Zdálo se však, že osud měl jiný plán. Zatímco se vlci plahočili směrem vpřed a vločky jim padaly všude kolem obličejů - Vex v jeden moment i jednu z vloček vdechla a na chvilku se rozkašlala -, čekal na ně takový malý zázrak. Nespokojeně cvakla po vločkách a pár ji spolykala, než si je k sobě ten vlk s fialovýma očima povolal.
Co to? Že měl u sebe léčivou kytku? Upřímně, to nemohlo přijít víc vhod! Vlk se představil jako Atreas a hned bylo jasné, že se vyzná víc než Ezra. A taky mluví víc než Ezra, ale začínala mít pocit, že to asi kdokoliv. Vysvětlil jim, co je rostlina zač a že se jmenuje Plazivec léčivý. Pak rovnou i předvedl účinky na Vexině ráně. Rozkousal to a pak jednoduše Vex tlapku namazal. Jasně, vlčice se mírně ksichtila, ale věděla, že ji cizí sliny nezabijí a pokud to pomůže, byla ochotná to přetrpět. A ten šedohnědý... no, aspoň vypadal, že ví co dělá. Když bylo konečně po všem, dlouze si oddechla a optala se na úkryt. Brzy byla odkázána i s Ezrou směrem k lesíku, kde si mohli odpočinout. To by mohli. A pak půjdou zkoumat. Nebo aspoň Vex půjde.

// 2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V) ✔️
// 3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud) ✔️

>> Ovocný lesík

>> Tajné ostrovy

Zrzavý vlk moc nemluvil. Ne že by na tom Vex byla jinak, ale... inu, bylo to o to osamělejší. Byl takový ztichlý až netušila, jestli ji soudí, jestli si na něco hraje a nebo prostě odjakživa moc nemluví. Alespoň se představil. Ezra. To nebylo zlé jméno, i když by si teda představovala někoho s černým kožichem. Ani nevěděla proč. Nikdy jméno Ezra neslyšela. Nu, jednoduše si zvykne. To nebyl takový problém.
,,Vex," odpověděla mu stejně suše jako on odpovídal jí. A do konce se jí na třech nohách horko těžko lezlo, takže místo toho, aby něco říkala, víceméně jen funěla a lapala po dechu. Ještě do toho mluvit, no to tak! Byl však docela problém, jaká zima tu byla. Když se dvojice procházela lesem, aspoň tu tak moc netáhlo. Možná, že kdyby našli nějakou smečku nebo další vlky jako byl ten divnobarevný, tak by jim někdo byl schopen pomoct? On se Ezra sice tvářil, že je v pořádku, ale tušila, že se tu taky sotva objevil. To nemohlo nechat kohokoliv chladným.

>> Luka

Ne. Velectěný úkryt neměl. Tiše si odfrkla a pokračovala vpřed. Ne že by se jí pomoc nelíbila a ne že by jí nevyužila - to jo, to ona by moc ráda! -, jenže tenhle vlk nevypadal, že by to tak vážně myslel. Spíš se zdálo, že podobné věci nabízel spíš ze slušnosti. Ale... no a co? I kdyby to bylo ze slušnosti, co na tom sejde? Nabídne prst, sežer mu ruku, Vex! A tak se po něm podívala, zrovna když pokračoval ve svém monologu. Hraní na hrdiny? Kdo si tu hrál na hrdiny? Na jazyk jí okamžitě místo toho, co plánovala, naskočila sarkastická poznámka.
Na hrdiny? Kdo si tu hraje na hrdiny? To ty tu ze sebe děláš rytíře v zářivém brnění, projelo jí hlavou, ale pak už na vlka zamrkala. Ne že by měla zrovna šarm vykrmené a čisté vlčice, ale když už se nabízel...
Než z ní něco vypadalo, tak už zaslechla hlas kus před nimi. Stáhla uši a na drobného, dobře krmeného vlka se zamračila. Měla docela dost silných pocitů, jedovatých poznámek a celkově byla naštvaná a unavená a obtěžovali ji už dva mužští, ale...
,,A směr nám neukážete?!" jenže to černobílý už zmizel.
,,Měl zvláštní barvu..." okomentovala a belhala se směrem vpřed. Alespoň teď měli jistotu, že se odtud dá dostat i jinak, protože tenhle vlk musel přijít z míst za kopci. Jasně, viděla i ten ostrov za nimi, ale od toho je oddělovalo docela dost moře. Snad byla šance tam nějak přejít. Teď když už bylo světlo a rozednívalo se, najednou šlo všechno rozeznat o poznání lépe.
,,Tak veďte, milý neznámý. Pokud se dostaneme do nebezpečí, schovám se za vás."

>> Les u mostu

Vex si uvědomovala, že ji někdo následuje. Netušila, kdo to je. Netušila, jestli jí chce ublížit. Neměla ale nic, co by snad stálo za to ukrást. Nebo že by mu narušila hranice? Ne, smečku tu taky necítila. Dokonce i krátce zvedla hlavu a zavětřila. Cítila ho. Narušitele. Narušitele, co se za ní plížil beze slova. Odmítala se však otočit a ukázat mu, že se ho bojí dost na to, aby na něm pořád držela zrak.
A pak konečně promluvil.
Vex se zastavila, podle přes rameno a chvíli si ho prohlížela. Zrzek. Černá maska, velice světlé, modré oči. Nemohli si být méně podobní. Neznala ho. Hm. Možná nějaký dobrý samaritán? Přesto držela hlavu poměrně nízko a vlka si prohlížela tichým, zkoumavým pohledem.
,,Obávám se, že ani nevím, jestli tu v okolí nějaký úkryt je," odpověděla, zatímco se belhala směrem vpřed. Oči v barvě růžového korálu neplnilo utrpení, vztek a ani strach - jenom odhodlání. Pokud je tady a je tu sama, postará se o sebe. Postará se, aby už nikdy nevypadala takhle. Celá obalená pískem a slanou vodou, upatlaná od krve a srst slepená v chomáčích všude po jejím těle. Hodila by se jí skočit někam do vody, ale to by jí pak byla zima.
,,Leda by milostivý měl někde nějaký pelech?"

Vex toho měla tak akorát dost.
Ta stará říkanka se opakovala znovu a znovu a znovu a znovu a znovu a znovu.
Nelis, Vesryn, Raegel, Vino. Nelis, Vesryn, Raegel, Vino. Nelis, Vesryn, Raegel, Vino. Nelis, Vesryn, Raegel, Vino. Nelis, Vesryn, Raegel, Vino.
Čtyři jména, tak vrytá do její paměti, že je bude předříkávat na smrtelné posteli. To zrovna její matka pěla o tom, jaké byly časy předtím, když měli smečku. Která... se jim rozpadla pod tlapama. A ty jejich rozmazlené děti, které si každý den žraly do syta, až z nich byly malé kuličky. Vex si ani nebyla jistá, jestli záviděla a nesnášela tu myšlenku na to, že s ní se rodiče nesnažili ani o honosně znějící jméno. Prostě něco, co šlo rychle z jazyka, kdyby snad někde po cestě za zemí vysněnou skončila na zemi a už se nehnula.
Tiše se vytratila od ostatních a šla se posadit na okraj útesu. Dnes byla krásná noc. Měsíc svítil a vánek voněl mořskou solí. Vex chvíli tiše přešlapovala na místě. Už to bylo pár dní co se pořádně najedli naposledy. Dnes její bratr našel a sežral racka, než se stihl kdokoliv další přiblížit a třeba si i trochu masa nárokovat. Po tom už se k nim ani jeden z ptáků nepřiblížil. Kručelo jí v břiše. Vítr k ní volal. Jaké by to asi bylo... strávit poslední okamžiky života letem?

>> Odjinud

Byla pořád hluboká noc. Měsíc svítil a studený vánek si pohrával s Vexinou srstí. Všechno ji bolelo. Raději by nebyla.
Huh? Že by zakopla a spadla? Slyšela, že pokud někdo vážně zle spadne, někdy má krátkodobou amnézii. Nepamatuje si, co se stalo předtím. Ale to nebyl její případ, nebo snad ano? Vlčice mírně zmateně zamrkala a konečně se postavila. Zadní levá noha odmítala nést její váhu a poměrně rychle se pod ní propadla. I proto Vec zakňučela, ale zase se rychle stavěla na všechny... tři nohy.
Uvědomovala si, že je na nějaké pláži, ale rozhodně to tu nevypadalo jako pláž pod útesem, na kterém si s rodinou ustlali. Především proto, že tam žádná pláž vlastně ani nebyla. Jenom temné moře. To cítila a viděla i teď... ale žádné útesy. Jenom neprostupné řady stromů, které jí těžko pomáhaly nahlédnout za řadu kopců. Byl tohle nějaký ostrov? Spadla? Strčil ji někdo? Vyplavila ji voda na pláži? Nebo to všechno byl sen? Těžko říct, na sen to bylo poměrně reálné. Byla jí hrozná zima, měla příšerný hlad a tělo ji vážně bolelo. Kromě zraněné nohy určitě měla i nějaké pohmožděniny, možná i naražená žebra. Nezabil by ji ale pád z takové výšky? Teď na to ale nechtěla myslet, nemělo to cenu - potřebovala najít nějaké místo, kde by se mohla usídlit a zjistit, jaká zranění se na jejím těle nacházela. A rozmyslet se, co s nimi.