Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 1

> > Úkryt

Nezáleželo na čase jaký uběhnu, ani prostoru který měl nad tím přemýšlet. Mohl být jakkoliv šťastný z toho, že má nějaké místo pro sebe, nemusí být sám, i když na povrch se to vše dostávalo jemněji. Stále v něm bylo cosi, nejistota, snad obavy a zbytky té sžíravé viny, vždy když byl s Einarem. Jako by se to najednou mělo vše zvrtnout a přitom... klid. Dokázal s ním mluvit, i když po správném tónu někdy tápal. Co se mělo stát, ať se už stane. Teď ale přikývnul. Mohlo by mu to pomoct. "To nebude," přitvrdil, přeci jen z toho směru přišel. Do večera, to znělo možně, tady něco měl, zatím jen krátce, nechtěl se ještě na příliš dlouho vzdalovat. Když ale nebyl sám, nemohly z toho být problémy, zvláště když to byl on. "Nějaký specifický cíl?" zeptal se jednoduše, i když poznal tu drobnou zmenu ve výrazu bratra, když vyslovil to jméno. Dante, nechtěl v tomhle přiliš vyzvídat, neznal ho, nevěděl jestli se něco stalo. Veškerá jeho představa o tom, kdo to pořádně byl spočívala na záblesku různobarevných očí a šedého kožichu, k tomu ve vizi, která už byla časem otrhaná jako starý sen. Jednoduší teď bylo následovat, i kdyby neměl vědět kam přesně.

>> Temný les

Jméno vlka: Vidar
Počet postů: celé 3
Postavení: sigma
Povýšení: /
Funkce: /
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí (i rychlohry): došel do úkrytu, prohodil pár slov s Einarem, poznal Astrid
Questy smečky: návaz kontakt, že jako někoho potkal či tak? v tom případě potkal Astrid, jinak nic asi.

Pak tedy svými slovy nejspíše zachytil přesně to co měl na mysli v rámci tohoto všeho. strávil tady celou zimu a ještě více a stále si tady připadal spíše jako cizinec a snad právě smečka by mohlo změnit tento fakt, nebylo to tady přeci tak špatné. Einar mu ale teď nasadil brouka do hlavy a pokud tomu tak skutečně bylo, jaká pak byla šance, že se tady neocitne i někdo další, koho už ve svém životě nikdy nečekal. Co pak? Ale dokud to mohly být jen další nepodložené spekulace, asi bylo lepší to prostě na chvíli nechat být. Zrzavý však nestačil domluvit a on tak ani na to vše něco říct.
Pohled mu padnul na přicházející vlčici, jejíž zjev mu nebyl tak neznámý jak by být měl. Světlá srst i oči mu zůstaly v paměti, i když celá ta vize se mu už v paměti zdála mlhavá jako sen po probuzení a postupně by na ní byl i schopen zapomenout. Její slova a pozdravy však patřily jen Einarovi a nebýt jeho reakce, byl by asi vyklidil prostor, i když sám ještě tohle ukončit nechtěl. Zdůraznění jejich příbuzenství, byl stále ještě nezvyk, ale nemohl by říct, že to nebylo příjemné. A ubíralo to prostor obavám, které by se mohly usadit v jeho mysli. K absenci jejího pozdravu, však na rozdíl k zrzavému, zůstávala jeho tvář neutrální a vlastně ani nemyslel že na to vůbec něco cítil a sám by to i nechal být.
"Těší mě, Astrid," ozval se klidně když se mu naskytnul prostor, s pohledem na menší vlčici. Ona nepřítomnost naprosté neznalosti jejího zjevu sice byla zvláštní vnitřní pocit, ale něco co byl pro slušnost zcela ochoten přehlédnout. To však bylo asi tak vše, než se otočil a na pobídku následoval.

>> území

A přímo před jeho očima se smečka rozrostla v momentu, který se zdál spíše jako snem, nežli realitou, i když skutečnost toho všeho na něj doléhala. Ten drobný rituál visící ve vzduchu a mimovolný pocit nejistoty, bez jasného zdroje, krom snad možnosti toho, že na něj opět doléhalo ono rozhodnutí, se připojit. Slib beze slov toho, že již nikdy nemůže opakovat své chyby, dokud byl tady, i když byl jejich výsledek jiný, než tak dlouho předpokládal. Pokud ale i vzpomínky na vinu tížící na jeho hrudi, byly tak nepříjemné, chtěl by to vůbec kdy opakovat?
Když však ale už byli ostatní dva vlci rozpuštěni, zůstal opět sám s Einarem, tedy až na to, že zde mohli být dobře na očím i ostatním vlkům. Členům smečky. Musel a chtěl je teď tak vidět, i když si zvyknout znovu na ta slova, bylo děsivé i nádherné. Co však dál? Otázka mu položena, nebyla od věci, když teď musel dát chvíli zamyšlení, aby našel pravých slov. Nebo vůbec tu ideu co by chtěl dělat dál, která bývala prostě vágní touha být lepší, sotva několik dní zpět. A když už v sobě našel slov, byla teď snad nejlepší upřímnost, "Asi se nějak sžít s tím jak věci jsou, najít si tady své místo,´. Pokud-" odmlčel a chvíli svou polohlasnou odpověď, až příliš si uvědomující jak snadno by se tady jako slova mohla rozléhat, "-pokud tedy nemáš na mysli něco jiného." Nedokázal nějak vyčíst jak k němu teď hodlal přistupovat, mohl čekat jestli slova nevyjeví více.

Jméno vlka: Vidar
Počet postů: 14
Postavení: sigma
Povýšení: /
Funkce: Minulostí a tak nějak i staty na něj sedí lovec, ale idk
Aktivita pro smečku: Připojil se
Krátké shrnutí: Po zásahu osudu opustil Enza a vydal se pátrat po místě co viděl, měl menší breakdown, setkal se s bratrem a přidal se ke smečce a nakonec potkal i Sierru a Mercera, následně kurz úkryt
Bobříci/Questy smečky: /

Odměna: 10kšm + 1%

<< Alatey

Rozhodně nevěděl co čekat od míst kam je Einar vedl, ale jakékoliv špetky očekávání o tom, kde skončí, byly rozprášený když za ním vešel do prostor, které ani nevěděl jak pořádně popsat. Struktury, schodiště, sloupy, vše vypadalo staře, dávně, ale rozhodně ne přirozeně, příliš dokonale na to aby vznik tohoto místa byl náhodný či vlivem přírody. Jenže to bylo tak vše, co z toho mohl zjistit, jakkoliv by se jen rozhlížel okolo. Z okolí ale jeho pohled rychle přešel zpět na bratra a cestu před a pod sebou. Nemohla mu uniknout ona koza, která evidentně skonala docela nemilým způsobem, ve kterém by jí teď nerad následoval. Přežil setkání, kterého se tak obával, vše vyšlo, propadnout se někde tady by musel být skutečně krutá hříčka osudu.
Místo kde ale nakonec skončili ho uchvacovalo nejvíce, měkká zem pod tlapami a pohled na to, co vypadalo jako srdce tohoto všeho. Rozhlížet se bylo lákové, zrak se ale donutil soustředit k Einarovi, naslouchat tomu co řekne. Proč byli tady, co to bylo za místo, objasnění bylo vítané, to že tohle bylo domovem smečky mu bylo důležitější, než aby ho zajímalo jak to vše vůbec vzniklo. Bohatě to stačilo. Stejně jako bylo příjemná slova jeho bratra, věci, které nečekal že ještě kdy uslyší, že bude někde mít možnost se alespoň pokusit být lepší. Rodina stále nesla i trochu bolesti, stesku po tom co zanechal za sebou, vlky, které už nejspíš nikdy neuvidí. I když by to možná pro ně bylo tak jak to je, lepší. Slova teď nechával na dvou přijímaných členech, zatím co sám postupně přijímal fakt, že nyní má i místo kde zůstat.

Oba mu noví vlci mu připadali poměrně přívětivě, jak to tedy jen u stále v podstatě cizích šlo. Krátké potkání nemohlo ukázat ani náhodou vše, doufal že je pak možná pozná i lépe, když nyní byl součástí smečky. Mohl si to v hlavě omílat kolikrát jen chtěl a stejně to neznělo úplně realně, i když to bylo tak příjemné. I když nevěděl jak vůbec teď k nim přistupovat, krom toho, že si chtěl udržet dobré vztahy. Nemohl ani tušit kolik toho o něm za čas vyplave, i když to co se stalo pro něj nyní leželo někde jinde, naprosto přehodit, srovnat se situací tak jak se vybarvila, to bylo i za tu dobu co to tušil příliš na to, udělat to jen tak a změnit vše co a tím souviselo.
Nepříjemná situace, před kterou se teď alespoň pohledem dalo utéct do okolí. Nechtěl to z hlavy zcela zahodit, jen možná odložit na chvilku klidu a místo toho se teď pozorně rozhlížet, poznat tohle území, jak jen to jde a i cestu... někam. Kam je Einar vlastně vedl stále netušil, ale krajina mu byla příjemná. Co nakonec bylo cílem téhle jejich cesty, muselo být ono místo kam je dovedl, co to však jen pořádně bylo... Věřil Einarovi, když je tady vedl a teď i jak vstoupil za ním.

>> úkryt

Reakce ze strany Einara byla asi taková, jako očekával, vyřčeno to znělo ještě pomateněji, pochybněji. Jediným překvapením bylo to, že mu to prostě tak neřeknul a jen se zeptal na to, kdo to byl. Kdyby ale sám mohl s jistou říct, tváře mu byl neznámé, "Šedý vlk s různýma očima a světlá vlčice s modrýma," to si o nich pamatoval, jestli to ale byli skutečně zdejší členové... asi by to dávalo smysl, spolu s tím co řekl dále. Alespoň v pohlavích. Ty další dva, ty musel minout při své cestě za ním a teď mířil za bratrem zase zpět. Skutečně tady nebylo mnoho vlků, ale bylo mu to tak možná i příjemnější, ne tolik neznámých tváří. Za tu dobu co tady byl, jich potkal sotva pár a jeden z nich byl přitom jeho bratr. Nevěděl co čekat, ani jak by k tomu vůbec sám měl přistupovat. "To je... rozumné," Postup Einara s nabíráním se u zamlouval, i když to, že mu vůbec bylo členství nabídnuto, viselo kdesi na hraně neuvěřitelna. Jak si to přesně měl uspořádat v hlavě v pohledu na něj, ale teď byl prostě rád z toho že má při sobě zase kousek rodiny a domova. Otázky, kterými zaplnit čas ho nenapadaly, jen sám přidal do kroku, vstříc neznámým tvářím.
A za chvíli je skutečně i uviděl, ten velký nejspíše Mercer, drobná Sierra. "Rád vás potkávám," příjemně slušně, byli to přeci jen další členové smečky. Chtěl s nimi začít dobře a nejlépe i tak pokračovat. Pokud neudělá chybu. Na další vítání ale nebyl čas, když je vedl zase dál, jen ho zajímalo kam. Co je čeká a jestli bylo vůbec čeho se obávat.

Jakmile vyřknul ono osudové slovo, zabral ho pocit, že možná na to přikývnul až moc rychle, bez řádného a dlouhého rozmýšlení, bez toho aby zvážil veškeré detaily. Ale byl by vůbec rozdíl kdyby nad tím seděl hodiny, nebo jen krátkou chvíli? Einar byl stále jediná rodiny, kterou tady měl, známý bod veprostřed neznáma, jakákoliv byla minulost. Potřeboval smečku a dostal nabídku od někoho, koho nedokázal odmítnout. Vidět úsměv na Einarově tváři, bylo něco co už nikdy nečekal, jakkoliv překvapivé to bylo, jako vůbec celá tahle situace, byl za to rád. I za slova uvítání, to drobné gesto, paranoia předtím se zdála možná jako zbytečná, i když měl stále pocit, že tehdy byla oprávněná. "Děkuji," jednoduché, ale co na to vůbec bylo co více říct. Bylo i vidět ve výraze, tady se zvedajícího v lehký úsměv nazpět, pohled jasnější, ne někoho kdo si pár hodin zpět myslel, že se nemusí dožít dalšího rána.
I když jak Einar podotknul, nevypadal taky nejlíp, to ani z daleka. "Nebyly to... nejlepší chvíle," netýkalo se to jen fyzické stránky, ale to zmiňovat nemusel. I když tedy ani jeho bratr taky nebyl úplně jako tehdy. Ale, co se dalo čekat, když musel vyváznout smrti skutečně štěstím. Co ho tu dovedlo bylo něco, co si nevěděl jak dobře sám vysvětlit a bylo to stejně podivné, jako věci co se mu přihodilo předtím. Ale, pravda teď byla prostě asi to nejlepší, už jen z principu, "Nevím co to přesně byla, najednou, snad vize," pátral po správných slovech, "Tohle místo, jiní vlci a... ty," odmlčel pro krátké rozmyšlení co říct dál, "Snad jsem doufal že je to znamení, tak jsem prostě vyrazil hledat," řekl v naprostém základu a jen musel věřit tomu, že si Einar po tomhle nebude myslet, že se naprosto zbláznil.

Upřímně, zdálo se i téměř zřejmé, že by Einar našel dobré místo, pokud by chtěl založit smečku. I když nad něčím takovým nikdy nepřemýšlel. Nemusel být překvapený nad někým koho tak dlouho znal. Méně jistý byl jeho osud nyní, jestli ho chtěl odsud vyhnat, pak ať, on odejde, respektoval to co tady budoval snad i s trochou obdivu a snad i nepatrnou špetkou pýchy. I když detaily neznal. Cítil tady předtím i jiné vlky, že by snad ti? To pro něj teď ale nebylo tak důležité, hlavním bodem byl to co řekne dále.
A slova, která padla snadno vyjadřovala i to co cítil sám, "Vím," přikývnul jednoduše. Věděl až moc dobře jak ho fakt toho, že se viděl i jako bratrovraha ovlivňoval. Krev byla víc než voda. A i dříve nebyla hranice mezi přáteli a rodinou tak široká. I s tímhle uznání jejich vztahu, neočekával nabídku , která přišla jeho směrem. Byl to naprostý opak toho, na co byl připravený a tak se mu ono zaskočení i zračilo v tváři. Nevěděl co na to říct. Moment zůstal jen v tichém rozmýšlení, možnosti jasné a jasný i směr, kterým ho táhly pocity. Říkal si toho o smečkách tolik, ale tohle bylo v něčem prostě jiné. V něčem... byl to jeho bratr, to bylo to. Chtěl aby se vše mohlo zase vrátit do starých kolejí. Byla to lákavá nabídka, příslib toho že nebude sám, bude mít útočiště, i to bylo více než měl kdy od chvíle co utekl. A nevěděl jestli by měl, ale cítil dluh, nutkání aby se snažil to zas vše vynahradit a pokusit se alespoň něco spravit.
"Tomu rozumím," promluvil nakonec, "nečekal bych to a-" dal si poslední moment odmlčení na to, ještě jednou zvážit důsledky, "přijímám." S známkou vděku v hlave, tím slovem zpečetil vše co měl a měl mít.

Promluvil a již zůstal mlčky, bez pohybu, jen pohled následoval rezavého vlka, pozoroval a snažil se odhadnout co bude dál. Ale co viděl jen přidávalo k tomu všemu, kdy by vše bylo jednodušší, jen kdyby se to dalo rozdělit na černou a bílou. Když sám pohlédnul k pohasínajícím paprskům, k Einarovi byl by i chvíli ochotný věřit že se nikdy nic nestalo. Ale to byla jen iluze, kterou jen pomohla rozštěpit slova, se kterými tak soucítil. Nebylo by možné, aby mu to taky nechybělo, i když on tehdy možná měl na výběr, třeba že útěk se zdál jako jediná volba v jeho mysli. Šlo by mi to vidět na očích, tichý stesk, který se snažil pohřbít, ale vždy chtěl na povrch. Zrzavý však k němu byl zády, "Mi taky," jen jednoduše, aby věděl. Vidět Einara takhle... nejraději by přešel k jeho boku, ale to byla věc minulosti. Teď, jak by mohl chtít přinést nějakou útěchu, když právě to, že byl zde, byla jeho vina?
Chvilka vzpomínek se ale znovu rozpadla s Einarovými slovy, tón takový, jaký čekal celou dobu. Zjištění, které přinášela, ho ale ani nepřekvapovalo. Byl spíše rád, že teď má alespoň něco. I když ho nedokázal vidět jako přítele či nepřítele, mohl mu to trochu přát a vědět, že sám nezničil vše. Rozhlédnul se okolo, připomněl si pohled z hor, "Máte tady krásné místo," řekl zcela upřímně, v tom nejvíce neutrálním přání, které ho napdalo. Slova sebou nenesla žadnou výhrůžku, kterou by mohla s jiným tónem. Co dál, netušil, neptal se jestli má odejít, nechával na Einarovi co mu řekne.

Myslel si že je přípravný na tuhle konfrontaci, jakkoliv měla dopadnout, ale nybla to zcela pravda. Chlad mu přeběhnul po zádech, když se jejich oči střetly. Musel vědomě nabrat dech, na tohle se skutečně nedokázal připravit, pohlédnout po vší té době do rudých očí. Bylo to jiné než co kdy mohlo být v jeho hlavě, už jen protože to bylo skutečné. I v temnotě, která padala je stále viděl jasně, vše k čemu se vůbec mohl soustředit. Žádná slova stále nepřichazela k jeho tlamě, jen ticho, které mohlo trvat staletí.
Pak se postavil a kouzlo toho prvního okamžiku polevilo. Teď už pozoroval vo bude dál, co přijde. I pokud to mělo znamenat tichou rezignaci osudu, pokud by proti němu měl vyrazit. Jen čekal tu chvilku. Ale nečekal krok zpět. Nečekal že v očích pak bude něco jiného než chlad. To ho konečně překvapilo, i když chtěl čekat cokoliv. Místo pár pomalý kroků blíže, které by udělal, zůstal stát. Před ním byl někdo, kdo byl částí toho že utekl a přišel vše co tehdy měl. Koho si myslel že zabil a tak dlouho se topil ve vině. A nedokázal k němu cítit nenávist, i když slova co konečně porušila ticho, byla sotva omluvou. "A já se nedokázal ovládnout," možná že ne vrah, stále ho však připravil o to, co měl. Hlava se zase motala v problémech, které nemohl vyřešit. Teď to měl ale ještě pod kontrolou, nespadal do stejné chyby jako tehdy a tlapy měl pevně na zemi. Uvolněné svaly , nebyl připraven na útok a ani nechtěl. I když nevěděl co se vůbec mohlo na Einarovi změnit, nedokázal předpokládat co se stane.

Podrobný průzkum lesa nebyl zrovna rychlý a s každým drobným úsekem, který nechával za sebou, jistý že v něm není ten, koho hledá, možná zmenšoval možnou oblast, ale jestli to tak bylo vůbec dobré. Kdyby to bylo hned, nemusel by se obávat o tom, že odešel. Klidně mohl být, to co cítil nemuselo být zcela nové. V kombinaci s volným tempem a pozorností upřenou na každou drobnost, to bylo prostě vyčerpávající. Myslel si že už to má, když zahlédnul koutkem oka pohyb, ale bylo to jen nějaké zdejší zvíře.
Pak, konečně něco. Vlci, ale ne ten kterého hledal. Na chvilku se zastavil, přemýšlel jestli je chce najít i pohledem a pak... zeptat se na cestu. Ale, to mu nesedlo. Mohl by ztrácet čas, byl by možná za blázna, ale hlavně, tohle mu nepřipadalo správné, tohle bylo prostě něco, co chtěl udělat sám. I když další podoba toho co, závisela na tom, koho hledá. Tahle drobná zastávka ho ale nasměrovala správným směre, když se otočil, aby se jeho cesta nestřetla s cizinci, někde před ním. A pak, něco co už jednoduše vypařilo jeho pochybnosti - čerstvá značka a ne jedna. Už nebloudil, ale snažil se držet stezky, kterou prošel před ním. Troška ryšavých chlupů, jen jako by to nebylo jasné i tak.
Bylo to. Viděl ho, dále, ne v detailu, ale pro něj nebylo pochyb. Zjev někde na hraně iluze, ale přitom realitou... snad. Stále necítil nic pořádného, jen prázdno a očekávání. Přicházel pomalu, stále netušil co vůbec říct a přitom mu zbývalo jen pár desítek metrů. Jestli si jeho přítomnosti ještě nevšimnul, úmyslně našlápnul na větev, která v náklonu a pod váhou praskla, aby na sebe upozornil. Tohle nemělo být přepadení.

<< Hraniční pohoří

S většinou hor již za ním, už skutečně mohl vidět místo, které předtím problesklo před jeho očima. Tahle část byla pravdivá, ale záleželo i na té pro něj důležitější. Jestli ho zde skutečně nalezne. Musel to tady prohledat, jinak si nikdy nebude jistý. Pomalu scházel z výšin hor, na pozoru před tím, jestli někde neuvidí záblesk ryšavé. Stejně i na to, kam klade nohy, zlomit si vaz pádem ze srázu, dříve než ho vůbec nalezne, by byla jen krutá ironie osudu. Jen jestli by to tak možná nebylo lepší, když nedokázal přijít ani na správná první slova.
Při sestupu si ale všimnul něčeho dalšího - pachy jiných vlků, nesly se tady silně, tohle nemohlo být jen místečko, kde občas někdo zabloudil. A jak se jeho kroky blížily k tajze, vyvstával jeden pach mezi všemi, tak známý. Ale už nedokázal být překvapený, když uvěřil tomu zjevení. Hnal se sem, protože věřil že žije, jakkoliv na to byly jeho pocity smíšené, jen ho v tom utvrdilo. Ale stále netušil kde přesně. Mohly tu být jeskyně, nebo mohl být někde mezi jehličnany. I srst jasná jako plamen by se v tom mohla skrýt.
Takže sám zamířil do těch míst. Pomalu se proplétat mezi stromy a vyhlížet, jestli... ne kdy, kdy na to dojde. Už necítil nejistotu z toho co mohlo nadejít, k ní tupý, srdce v hrudi bijící klidně. Byl v chřtánu bestie, nebylo kam se otočit a co se mělo stát, to se stane.

<< Nížina hojnosti

Šel, pokračoval a ani si nemusel být jistý proč. Kroky byly pomalé, pevné, i když jeho mysl mohla být jen opakem. Musel využít téhle šance, kdy ještě mohl přemýšlet, když ještě nevkročil do ďáblova chřtánu a mohl přemýšlet o tom co vůbec bude, jestli ho nalezne. Jenže rozhodnutí nad tím bylo jen horší tím že ani nedokázal pořádně určit své pocity k Einarovi. Zda to byl bratr či nepřítel, vrah nebo oběť. Snad vše a to bylo to nejhorší. Protože tak si musel vybrat on sám.
Ale uvědomil si i chybu ve svém myšlení. Hnal se za vizí, slepě, bez toho aby věděl zda se vůbec jedná o pravdu. Ne jako lovec, které plánuje co udělá dopředu, štval se jako vzteklé zvíře za něčím co mohlo být jen iluzí. Ale byl tady. To místo existovalo - jehličnany na druhé straně hor. Kraj který nikdy předtím nemohl zahlédnout a přitom, který se mu okázal. A s ním i Einar, stačily ty oči, pamatoval si je až moc dobře. Znamenalo to že chtěl věřit zprávě o jeho životě, to bylo to důležité. A tak potřeboval vědět jak reagovat až na to dojde, jestli vůbec dokáže držet nějaký plán.
Mohl zaútočit, pokusit se dokončit co omylem započal. Ale nepřipadalo to v úvahu, myšlenka byla vyhnána jen se stihla zformovat. Stačila ta vina předtím, ta které se stále nedokázal zbavit. Nemohl dělat jako by se nic nestalo. Mohl se sám omluvit, ale tehdy by si musel žádat od něj omluv, lítosti za to co udělal Noahovi. Nic to nikam nevedlo. A nejhorší bylo, že nemohl ani vědět co očekávat za reakci. Chtěl to vyřešit v míru, ale záleželo jestli to vůbec šlo.
Nemělo to cenu. Nekonečné množství neznámých a stejný počet výsledků. Mohl jen jít dál. Zmatek utichal čím hlouběji byl. Pevný krok, neutrální pohled. Tak aby nešlo vidět nejistoty, strach a odporný pocit, že možná kráčí na vlastní popravu.

>> Území Alatey