Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na Ezkyla jsem se jen pousmál, zdálo se, že vážně šlo o milého vlčka. „To chce jen trénink a uvidíš, jak se ti budou pak lovit dobře,“ poradil jsem mu s úsměvem. Mně se to říkalo, když jsem se do něčeho takového narodil a rybolov jsem měl v krvi, ale i tak jsem věřil, že pokud bude trénovat, časem lov vypiluje.
Otočil jsem se na Vex, která se představila a to zajímavě. Zastříhal jsem ušima a mírně mi zajiskřilo v očích. Členka Mainagru? To snad ne! Měl jsem v plánu se s dalšími členy poznat, ale netušil jsem, že na někoho takového narazím na průzkumu. „Vex z Maingaru, těší mě. Já jsem Visser ze Stříbrného údolí a teď taky z Maingaru,“ představil jsem se. „Není to vůbec dlouho, co jsem se stal členem,“ dodal jsem, aby bylo jasné, že tam jsem vážně krátce.
Ovšem než jsem se Vex stihl představit, tak Ezkyla upozorňovala. Ovšem mě se bát nemuseli, nepatřil jsem k těm, co by jen tak někomu ubližovali. „Já určitě ne, ale tady Vex má pravdu, že ne každý je milý a ublíží ti, aniž by měl důvod,“ sdělil jsem vlkovi. Strašit jsem ho určitě nechtěl, ale tohle byla bohužel realita, kterou by měl znát.

Po ulovení ryby jsem došel k vlkovi, který odpočíval u vody. Doufal jsem, že jsem ho nevyrušil a i jsem se o tom přesvědčoval. Jakmile začal vlk mluvit, byl jsem mírně vykolejený, jelikož jsem se s takovou mluvou nesetkal a musel se o něco víc soustředit, abych pochopil, co že mi vlastně říká. „Ah, ano... No jsem tedy rád, že jsem tě svou přítomností nevyrušil,“ odvětil jsem a mávl ocasem. Když jsem na něj tak koukal, zdálo se, že šlo o veselou kopu. Za to jsem byl rád, ještě bych se tu třeba musel s někým dohadovat, a to nejspíše u tohoto vlka nehrozilo. „Visser, těší mě Ezkyle. Já jsem se šel projít a něco si ulovit k snědku,“ odpověděl jsem mu.
Ovšem to se k nám donesl další pach a brzy jsem viděl i jeho původce. Mířila k nám hnědá vlče se zajímavými znaky po těle a zastavila se přímo za Ezkylem. Dle jeho reakce jsem pochopil, že ti dva se znají. „Vex, těší mě. Jsme Visser,“ představil jsem se jí, když já sám se dozvěděl její jméno.

« Luka přes Severní hory

Přes louku jsem se dostal k horám. Nechtěl jsem jít skrz ně, tak jsem šel spíše okolo nich, ač jsem prošel pár skalisk po vyšlapaných cestičkách. No hory rozhodně nebyly nic pro mě a žít bych v nich nechtěl. Mrskl jsem ocasem a jakmile to šlo, vydal jsem se po cestičce, která vedle do údolí pod horami. To znělo mnohem lépe a nemohl jsem přehlédnout to velké jezero. Mlaskl jsem a olízl si čenich. Možná ta ryba a napít se neznělo vůbec špatně.
Došel jsem ke břehu, vlezl jsem bez váhání do vody a tiše a nehybně sledoval vodní hladinu a život pod ní. Tohle pro mě nebyl nic náročného a po pár chvílích jsem vyrazil s hlavou pod vodou, a když jsem ji vytáhl, v tlamě se mi mrskala jedna ryba. Usmrtil jsem ji a vyšel z vody ven. Rybu jsem si položil vedle sebe a několika doušky uhasil žízeň. Vzal jsem rybu opět do tlamy a rozhlédl se kolem a všiml si světlého vlka, co ležel u vody. „Zdravím. Doufám, že jsem tě nevyrušil,“ promluvil jsem, když jsem pustil rybu mezi přední nohy.

« Maingar přes Les u Mostu

Procházel jsem podél pláže, která mě rozhodně očarovala z celého území nejvíce. Nakonec jsem se dostal na okraj území a vydal se směrem do lesa, který byl také součástí území smečky. Rozhodně tu bylo dost možností pro všechny. Já však věděl, že nejvíce času budu trávit právě na pláži, případně v lese. Džungle pro mě byla nejméně přirozená, ale neznamenalo to, že by se mi snad nelíbila nebo tak, to rozhodně ne. Měla své kouzlo, ale já patřil spíše k té vodě.
Cestou jsem však nenarazil na nikoho ze smečky, což mi přišlo jako škoda, ale co se dalo dělat. Proč tedy nevyrazit někam ven a třeba se mi poštěstí někoho ze smečky potkat. Nebo budu mít takové štěstí, že narazím na Althyru. Mávl jsem ocasem a vyrazil jsem vstříc louce, kde jsem to následně stočil k horám.

» Němé údolí přes Severního hory

Zdálo se, že Citra neměla nic proti tomu, že bych ve smečce zastával funkci lovce. Za což jsem byl tedy rád. Byla to věc, která mi šla a sám jsem tohle vykonával v mém domovském údolí a nemusel se zaučovat v něčem novém. Samozřejmě ale kdyby byla potřeba, byl jsem si jistý, že bych to zvládnul.
Území se mi vážně moc líbilo a především tady u moře. Voda mi byla velice blízká a ač nešlo o jezero, moře se také počítalo. Nemohl bych být spokojenější s novým domovem. „To určitě bude. Pokud ty a ostatní máte rádi ryby, tak o ně nebude nouze. S lovem ryb mám ty největší zkušenosti,“ mrkl jsem na ni a mávl ocasem. Sic jsem mořské ryby neznal, ale věřil jsem, že to nebyla žádná velká překážka.
„No tak velice děkuji, především za přijetí do smečky. Doufám, že jí budu přínosem,“ řekl jsem s úsměvem. Snad jsem ani neměl další dotaz pro teď. „A když mě omluvíš, půjdu si to tu projít a nasát atmosféru. Jistě máš dost práce,“ pokýval jsem hlavou, nechtěl jsem ji příliš zdržovat. „A také bych se měl seznámit s dalšími členy smečky,“ dodal jsem. „Měj se tedy prozatím hezky,“ rozloučil jsem se a pomalu se vydal podél pláže, kterou jsem si se zájmem prohlížel.

» Luka přes Les u Mostu

Citra naznačila, že funkce lovce se tady bude hodit. Zastříhal jsem ušima a zvědavě na Citru pohlédl. Měli tu také snad jezera a říčka jako u nás doma? Možná. Mimo jiné mi také navrhla, že bych se funkce lovce mohl rovnou zhostit. „Rozhodně ne, rád budu pro smečku lovit,“ zazubil jsem se na hnědou vlčici a mávl ocasem. Zkušeností jsem měl docela dost, ač tedy mi přišlo, že jsem docela zeslábl s příchodem na ostrovy. Tak či onak jsem věřil, že se to zas zlepší.
Ne že bych měl zkušenosti s jinými smečkami, žil jsem pouze v té rodné, ale za ty roky jsem slyšel různé historky o různém fungování smeček. Ovšem byl jsem rád, že tady se to podobá tomu domovu. Těšilo mě to.
Vylezli jsme z lesa a přede mnou se vykreslila krásná písčitá pláž s mořem. S údivem jsem si část tohoto území prohlížel a srdíčko mi zaplesalo. Sic jsem lovil spíše v jezerech a řekách, ale i v moři se to jistě naučím. „Páni. To snad není ani možné. Je to tu vážně krásné,“ vydechl jsem a kochal se pohledem na pláž.

Když jsem viděl příležitost, hned jsem se nabídl jako pomoc. Přeci jen jsem chtěl být k užitku, když tu mám mít domov. Pokud se opravdu rozhodnu tu zůstat, ale zatím mě nic nepřesvědčilo o tom, že bych si to měl rozmyslet. „Rád pomůžu s čímkoliv bude potřeba. Jen tedy primárně vynikám v lovu, konkrétněji v lovu ryb. Doma jsme měly hodně jezírek a říček, tak to pro nás byl hlavní zdroj potravy,“ pověděl jsem, aby měla jasnější představu o tom, kdo jsem a co mohu nabídnout.
Sic u nás hierarchie nebyla tak důležitá, věděl jsem, že ne ve všech smečkách to bylo stejně. Někde se na pozicích dost zakládalo. Zřejmě to nebylo případ Maingarské smečky. „Jistě. Já jen vím, že ne všude to takhle chodí,“ dovysvětlil jsem pro jistotu. Její vedení jsem schvaloval, tedy jen v mé mysli. Takhle jsou ty vazby pevnější. Alespoň dle mého úsudku a zkušeností.
Přes džungli jsme se dostali do lesa. Hned se mi volba území zalíbila. Jen jsem se na ni pousmál a následoval ji dál. Diverzita se mi vážně líbila, a to jsem ještě nevěděl, co mě čeká. „No to jsem zvědav,“ zazubil jsem se. Mezi stromy jsem ale začal vidět písečnou pláž. Zastříhal jsem ušima a zvědavě kráčel blíž.

« Džungle

Kráčel jsem dál za Citrou až na samotné území smečky. Zapamatoval jsem si její hranice a dál se rozhlížel po džungli, která měla být mým novým domovem. Sice džungle byla komplikovanější terén, nepochyboval jsem o tom, že bych to tady nezvládl. Střihl jsem uchem a pohlédl na vlčku. Dle jejích slov se snažila o to, aby smečka měla pevné vazby. Dokonce se skládala z jejích sourozenců a pak pár vlků, kteří byli zatím cizinci. Není alfou ona? Projelo mi hlavou, když jsem se zamyslel nad tím, jak smečku popisovala. "Tak to je pěkné. Snad to tak bude. Rád s tím vypomůžu," nabídl jsem pomocnou tlapku.
Moje podezření nakonec potvrdila. Opravdu alfou smečky byla ona. Zastříhal jsem ušima a mírně je sklopil ve znamení studu. "Já. Omlouvám se, že jsem to nepoznal," vyřkl jsem nakonec a mírně pokynul hlavou. Ze smečky jsem nějakou chvíli byl a do toho předtím ta voda a všechno... Z pachu jsem to nerozeznal.
Mezitím jsme se u džungle dostali do lesa, který byl také smečkovým územím. S překvapením jsem se rozhlédl. Byl jsem mile překvapen, že území je členité. "Zajímavá volba území. Líbí se mi to, takhle tu domov může najít více vlků," poznamenal jsem mezitím, co jsem se rozhlížel kolem.

Nebyl jsem si přesně jistý tím, proč mi džungle připomínala domov. Citra na to možná kápla. "Je to možné," pousmál jsem se a zamrkal. Třeba jsem vnitřně nějak věděl, že tohle by mohl být můj nový domov.
"Jak říkáte. Ze Stříbrného údolí, které sídlí v borovicovém lese se spoustou říček a jezer. Bylo tam vážně krásně," pousmál jsem se při vzpomínce na můj domov, kam se nejspíše už nepodívám. "Je to smečka složená z několika rodin, kde jsme si všichni velice blízcí. Je vaše smečková atmosféra taky taková?" zeptal jsem se zvědavě vlčice.
Zaujalo mě, že smečka nesídlí pouze v džungli, ale má území i mimo ni. "To zní zajímavě. Těším se, až území poznám. A mohu se zeptat, kdo je alfou?" položil jsem otázku, která mi přišla docela důležitá. Aspoň jsem mohl mít představu. Mezitím jsem Citru následoval na území smečky, které jsme po chvíli překročili a já se začal rozhlížet kolem sebe.

» Maingar

Mlčky jsem s úsměvem na díky přikývl. Nebylo to pro mě něco, co bych nedokázal respektovat a chápat, přeci jen jsem se do smečky narodil, no ne? Rozhlédl jsem se. "No, docela ano. Něčím mi to připomíná domov, ale nevím čím. Nejsem vlk z džungle," pokrčil jsem rameny. Narodil jsem se do lesa, kde bylo mnoho jezer a jezírek, to mělo od džungle daleko, ale mělo to tu zajímavou atmosféru, která mě lákala.
"Také mě těší, Citro," přikývl jsem s úsměvem a následoval její kroky. Přeci jen byla ze smečky a vyznala se tu o dost lépe než já. A to jsem tu párkrát už stihl projít, ale za nepříznivého počasí. Maingarská smečka. Tak takhle se jmenovala. "Rozumím. Džungle není pro každého," chápavě jsem přikývl a rozhlédl se. "To by šlo, ale myslím si, že mě tohle místo neodradí," zazubil jsem se a mávl ocasem.

Naprosto jsem chápal přístup vlčice ohledně hranic smečky. Konec konců já jsem ze smečky byl a věděl, jak takové věci chodí. "Nebojte se. Hranice smeček naprosto respektuji," ujistil jsem srnečku a mírně se pousmál. Také bylo znát, že po potopách vlčice šla na obnovu hranic. Dělala dobře, jeden nevěděl, kdo tady bude okounět, že?
Zajímalo mě, zda vlčice byla členkou smečky. Na to mi odpověděla právě už tím, že zanechávala pachové stopy. To také potvrdila i slovně. Přikývl jsem. Přišla na řadu otázka, na kterou jsem čekal. Kdyby nepřišla, začal bych stejně sám. "No vlastně ano... Jsem tu poměrně nový a hledám domov. Jsem smečkový typ a je mi lépe v ní než být tulákem," vysvětlil jsem své záměry a vlčici si prohlédl. Nedokázal jsem v tuhle chvíli odhadnout, jaké postavení může vlčice mít. Mohla být alfou, ale také mohla být i na nižší pozici. "A jsem Visser ze Stříbrného údolí," představil jsem se, když jsem měl zájem o smečku. Pravdou bylo, že jsem mohl jít zjišťovat další informace o jiných smečkách, ale nějak jsem vnitřně cítil, že tady by se mi mohlo líbit.

Pach Althyry jsem zde necítil. Musela být někde jinde, kdo ví, kam ji její tlapky dovedly. Vydechl jsem a ještě se pátravě rozhlédl kolem sebe. Ovšem nepochybovala jsem o tom, že to byla vlčice s tuhým kořínkem, která zvládla všechno. Jednou se zas potkáme, tomu jsem věřil.
No a co teď? Nemělo smysl tady bloudit a hledat vlčici, o které jsem neměl nejmenší tušení, kde by mohla být. Mohl bych spíše jít a prozkoumat okolí a zjistit, co kde je. To by nebylo rozhodně od věci.
Kráčel jsem dál džunglí a po nějaké chvíli jsem nečekaně narazil na tmavou vlčici s flíčky. Vypadala trochu jako daněk. "Také zdravím," pozdravil jsem vlčici nazpět. Smečka? "Oh. Pardon, opravdu jsem pachy "přehlédl"," omluvil jsem se a opět se rozhlédl kolem. Smečka? Je to snad znamení? Zastříhal jsem ušima. "Vy jste členem oné smečky?" zeptal jsem se se zájmem, třeba bych se mohl usadit?

« Most přes Les u Mostu

Úspěšně jsem se dostal přes most a zamířil do lesa. Už jsem pátral očima po bílém kožíšku, který by mohl patřit Althyře. Ovšem nezdálo se, že by se v lese nacházela. Neměl jsem strach, že by potopy nezvládla, pocházela z kraje, kde vlk musel mít tuhý kořínek, aby v něm zvládl přežít, ale přeci jen bych se chtěl ujistit, že je v pořádku. Ale v lese jsem ji nenašel.
Mé tlapy mě donesly opět do spletité džungle, ve které jsem se proplétal liánami a musím říct, že problém mi to zas tak moc nedělalo, jak by si jeden myslel. Obratný jsem být musel, když jsem v rodné domovině byl lovcem ryb, a tam obratnost a rychlost byla důležitá. Ryby dokázaly pěkně nejednoho vlka potrápit.
Ovšem netušil jsem, kam jdu. Ještě jsem to tu neznal dostatečně. Kdo ví, kam mě tlapky nakonec dovedou.

« Hraniční pohoří přes Temný les

Podařilo se mi bez větších obtíží sejít do nížin. Krev ustala a rána se pomalu zatahovala. Nezdálo se, že by se mi tam něco dostalo, což bylo dobře. Nemusel jsem tedy mít strach z nějaké infekce.
Došel jsem do toho zvláštního lesa, ve kterém jsem se příliš nezdržoval, kdo ví, co by tu na mě čekalo. Možná ten medvěd, kterého zmínila Odeliah a takových setkání jsem měl teď dost, další jsem rozhodně nechtěl.
Dostal jsem se tedy opět k mostu, který vypadal stále stejně stabilně jako posledně. Aspoň ho ta voda nevzala s sebou. Opatrně jsme na něj našlápl, a když se zdálo, že mě udrží, opatrně jsem jej přešel. Byl docela vratký a jeden nevěděl, kdy se to pod ním propadne. No naštěstí mě udržel a já se dostal na druhou stranu.

» Mlžná džungle přes Les u Mostu

Vlčice byla ohledně mého škrábnutí nejistá. Ovšem nebylo to pro mě první škrábnutí. Doma jsem kolikrát se pořezal o kamen a vypadalo to dost podobně. Být to něco většího, určitě bych byl více opatrný.
Sdělil jsem své zážitky z potop. Uchechtl jsem se. "To máš rozhodně pravdu. Nečekal bych, že bych zažil toho tolik. Ovšem medvěda mi nepřivolávej," řekl jsem s pobavením v hlase.
Pohlédl jsem ven, kde už počasí bylo konečně v pořádku. Na její slova jsem jen tiše přikývl a zvedl se. "Já vím, já vím," přikývl jsem a více to nerozváděl. "Spíše se již vydám na cestu. Musím někoho najít," vydechl jsem. Třeba Althyra bude někde poblíž místa, kde jsme se rozdělili. "Také se něj hezky," pousmál jsem se a chvíli po jejím odchodu jsem se též vydal na cestu z hor.

» Most přes Temný les