Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« Furijské

Kráčel jsem ve tmě a snažil jsem se najít Althyru, která se k nám do jeskyňky nevrátila. "Thyrooo!" křikl jsem do tmy, ve které jsem slyšel jen a pouze silný déšť, který nepřestával. I kdyby tu byla, stopy a pachy byly hned pryč. Nezbývalo mi tak nic jiného, než jít někam a doufat, že na ni narazím.
Zem byla dost nasáklá stejně jako můj kožich. Na vodu jsem byl zvyklý a měl ji rád, takže mi to zas tak příliš nevadilo, jenže nebylo pořádně vidět, silný déšť v kombinaci s tmou nebylo ideální. Netušil jsem tedy, kam vlastně jdu a doufal jsem, že ne nikam z útesu. Snažil jsem se dívat před sebe, abych do někoho nebo něčeho nevrazil, ale šlo to obtížně. "ALTHYRO!" křikl jsem znovu, ale stále bez odpovědi. Otočil jsem se, zda neuvidím Waleana, ale ten nejspíše zůstal v jeskyni. Možná jsem to tak mohl udělat, ale nemohl jsem nechat světlou vlčici ve štychu, pokud jí hrozilo nebezpečí.
Došel jsem až k jezeru, které bylo velice plné a hrozilo, že se v nejbližších hodinách vyleje. Zamručel jsem a šel hledat dál, tady by se nejspíše nezdržovala.

» Jižní hory přes Irisin ráj

Walean měl vážně hlad. Zajíce snědl v podstatě na posezení. Pousmál jsem se. Měl ho zaslouženého. Já bych také něco zakousl, ale dával jsem přednost rybám. Přeci jen na nich jsem vyrůstal a jejich lov mi šel mnohem lépe. Ovšem teď na to počasí zřejmě nebylo, naopak. Sice se zdálo, že bouřka pomalu a jistě ustupuje, o dešti se tohle říci nedalo. Zafuněl jsem a přivřel oči. Alespoň jsem mohl nabrat novou energii.
Thyra se na Waleana zeptala, ale nakonec nám toho moc vlastně o sobě neřekl. Nepřekvapilo mě to. Nečekal jsem, že nám tu začne vyprávět jeho životní příběh a nějaké zážitky, co prožil tady na ostrovech. Přikývl jsem. Nemělo moc cenu ho do něčeho nutit. "Koukám, že jsme na tom všichni stejně. Taky jsem se tu náhle probudil. Kdo ví, jak tohle vlastně funguje," broukl jsem. Kdo se tu nenarodil, tak ho to tu vyplivlo a ani nevěděl pořádně jak. Zajímavé.
Já jsem nic neslyšel přes to krupobití, ale přeci jen také jsem na pravé ucho hůře slyšel, takže mě to ani moc nepřekvapilo. Přikývl jsem a hleděl na odcházející Thyru. "Ty jsi něco slyšel?" obrátil jsem se na Waleana. Setrvával jsem s ním v jeskyňce, ale delší dobu se Althyra nevracela, a to mě znervóznělo. Nemohl jsem ji nechat na pospas medvědovi nebo tomu, co slyšela. "Jdu se po ní podívat," houkl jsem k zjizvenému vlkovi a vyšel ven.
"Althyrooo!" křikl jsem do tmy, ale odezvy se mi nedostávalo. Zavětřil jsem, ale kromě jejího pachu jsem necítil nikoho jiného. Medvěd tu tedy nebyl. Leda že by stopy zmizely takhle rychle. Očima jsem pátral i po zemi, ale kromě Thyřiných stop tu jiné nebyly. Divné. "Půjdu se po ní podívat, nevidím ji tu," doběhl jsem říci zpět Waleanovi. "Můžeš tu počkat, kdyby se vrátila," navrhl jsem. Sice jsem měl tušení, že tohle nebude nic pro něj, ale kdyby se vrátila, mohla by být v klidu, že se nám nic nestalo.

» Němé údolí

« Ostříží zrak

Klusem jsem následoval bílou vlčici a sem tam se otočil, zda za námi Walean jde. Zdálo se že ano. Nesl si i zajíce, kterého s poklidem může sníst někde v úkrytu. Na pláni nic nebylo, ale dostali jsme se k horám. Tady určitě nějaká jeskyňka bude. Mávl jsem ocasem a rozhlížel se kolem sebe, zda něco vhodného neuvidím. Ovšem Thyra byla rychlejší a našla menší jeskyni kousek dál v horách. Vklouzl jsem dovnitř za ní a mlaskl. Byla menší, ale to nemá třem na tu chvíli stačit bude.
Usadil jsem se vedle vlčice a koukal, zda jde i Walean. Ale držitel jsem se blízko něj, tak nás snad ani nemohl ztratit. Venku dost pršelo, což mi nevadilo, na vodu jsem byl zvyklý, ale odpočinout si v suchu nebylo rozhodně od věci. Hleděl jsem ven a viděl kroupy. "To jsme měli jen tak tak," broukl jsem. Dostat kroupami do hlavy nebylo rozhodně nic příjemného. "Nevypadá to, že by v blízké době mělo přestat. Možná tu budeme déle, než jsme možná čekali," řekl jsem do prostoru a přivřel modrá očka.

Chvíli jsem byl v očekávání, zda zajíc zdrhne nebo ho nakonec Walean usmrtí. Bojoval s ním, jako kdyby to byl největší zajíc na světe, větší než my samotní. No nakonec se do něj zakousl a zajíc to měl za sebou. Pousmál jsem se. Ovšem Walean z toho byl celý vyklepaný. To bylo jeho poprvé? Neměl jsem moc představu o tom, jak se uživil. Snad na myších, lasicích a ještěrkách? Možná. No teď se mohl nadlábnout něčeho chutnějšího. "Dobrá práce, Waleane," pochválil jsem ho a mávl mírně ocasem. "Není zač. Hned máš o něco více zkušeností," řekl jsem mu a oklepal se. Snad si to zapamatuje a půjde mu lov lépe.
Začalo dost foukat, dost ledově. Nebylo by tedy od věci se odebrat někam, kde se ukryjeme a kde si Walean bude moc v klidu sníst svůj úlovek. Zdálo se, že oba vlci s tím souhlasí. Přikývl jsem a rozešel se, Thyra mě předběhla a šla k horám. Tam jistě bude nějaký úkryt, kde se na chvíli ukryjeme a odpočineme si.
"Zajíc ti bude chutnat moc dobře, když sis ho takhle sám ulovil," povzbudil jsem tmavého zjizveného vlka a pousmál se na něj. Jakmile si vlk sám něco získá, váží si toho víc, než když mu to někdo dá přímo pod čumák.

» Furijské hory

S Althyrou se nám podařilo zajíce nahnat správným směrem. Teď ho ještě chytit. Pohlédl jsem na Waleana a vyčkával, jak si s touhle situací vlk poradí. Neměl jsem vůbec ponětí, jak tohle dopadne, když jsem viděl, kolik vlk měl zkušeností s lovem. Tiše jsem zamručel a přivřel oči. Vlk ho naštěstí chytil a zajíce byl momentálně v jeho sevření, které bylo jaksi... obráceně. Přišlo mi, jako kdyby zajíce lovil poprvé v životě, ale Walean vypadal, že přeci jen něco zažil.
Došel jsem k němu a hleděl na něj. Neuměl si s touhle situací úplně poradit. Nadechoval jsem se, abych mu poradil, ale to už se stihla slova ujmout Thyra, která řekla to, co jsem chtěl říct. Tak jsem nakonec jen mlčky přikývl. Jinou radu jsem popravdě moc neměl. Musel se mu dostat ke krku, aby ho zabil. Jiná cesta není, pokud se chce navečeřet. A že bylo na čase. Začal foukat dost silný vítr, a to zrovna tady nebylo nejpříjemnější. Byli jsme na otevřeném prostranství, kde to fučelo ještě víc. "Až dořešíme zajíce, navrhuji se jít někam schovat před větrem," houkl jsem k těm dvěma. "Ten je fakt příšernej, ještě nás to někam odnese!" zanadával jsem si po svém a mávl ocasem. Doufal jsem, že ten zajíc nezmizí, jinak ho v tomhle těžko najde.

Pokusil jsem se mu dát nějaké prospěšné rady, které by mu pomohly s lovem zajíce. Nemyslel jsem si, že byly špatné. Konec konců je využil a nakonec se mu povedlo zajíce najít. Teď ještě zbývalo ho ulovit. Vyčkával jsem, co Walean udělá a jak se k téhle situaci postaví. Otočil se na nás a mně bylo jasné, že mu s tím budeme muset pomoct. Sám si nakonec o pomoc řekl.
Thyra se do toho vložila a rozhodla se mu s lovem pomoct a navrhla i jak to udělat. "Jo. Souhlasím," špitl jsem. Ani já jsem ho nechtěl vyplašit. Vyrazil jsem na své místo a kopíroval pohyby Thyry. Její nápad se vydařil. Zajíc se rozběhl ve chvíli, kdy nás odhalil a pelášil rovnou k tmavému vlku. Věřil jsem, že teď už to zvládne a čekal, jak se mu to vlastně podaří.

Na Waleana jsem se usmál a uvolnil se, aby se mohl lépe cítit v naší přítomnosti. Přeci jen tu byli dva cizinci a nezdálo se, že by mu tohle dělalo zrovna nejlépe.
Tmavý vlk měl hlad a Thyra ho chtěla popostrčit k tomu, aby si svůj oběd našel sám. Zavětřil jsem a opravdu tu králíci byli, jen to chtělo ho ulovit. Ovšem zdálo se, že Wal nebude nejzkušenější lovec.
Nakonec sám králičí pachy ucítil a já mu jen souhlasně přikývl a opět se pousmál. "Správně, to zvládneš!" ujišťoval jsem vlka a sledovala jeho počínání a sem tam pohlédl na bílou kamarádku.
Vlk úspěšně šel po stopě, ale nejspíše ji ztratil. "To nevadí, to se stane. Zkus udat to, co navrhla Althyra, případně zavři oči a zkus se soustředit jen a pouze na králičí pach. Zkus si představit, že tu jsi jen ty a králík," snažil jsem se Waleanovi pomoct.

Dostal jsem se n pláň, kde jsem brzy spatřil Althyru s neznámý vlkem. Ten byl ale celý nesvůj a má přítomnost tomu moc zrovna nepomohla. Hned jsem zjišťoval, co se vlastně stalo, ovšem tmavý vlk se k řeči neměl. Mírně jsem se pousmál, chtěl jsem mu ukázat, že se mě bát nemusí.
Nakonec se slova ujala bílá. Jen jsem souhlasně přikyvoval. "Těší mě, Waleane. S tím hladem to vyřešíme," pousmál jsem se znova. Moc jsem netušil, co se vlkovi stalo, ale asi nic pěkného. A zranění jsem zrovna teď nemyslel.
Neměl jsem problém přiložit pomocnou tlapku. Althyra mu poradila, co a jak. "Ano, to zvládneš a určitě ti rádi pomůžeme," dodal jsem na uklidněnou a sám zavětřil, kde se králíci náchází. Několik jich tu bylo. Ohlédl jsem se na bílou vlčici a pousmál se. Líbilo se mi, že se vrhla do pomoci někoho, koho neznala. Ne každý by to udělal.

« Irisin ráj přes Severní

Šel jsem za vlčicí, ale podařilo se mi zdržet v horách, přes které jsme šli a já Thyru ztratil z dohledu. Ovšem nakonec se mi podařilo vymotat a objevil jsem se na pláni. Očima jsem pátral po jejím světlém kožichu a viděl! Avšak nezdálo se, že by byla sama. Zastříhal jsem ušima a rozešel se za dvojicí.
"Tak jsem tu," prohodil jsem k bílé s úsměvem, který mě následně přešel při pohledu na tmavého zjizveného vlka, který nevypadal dobře. "Um. zdravím, co se stalo?" zeptal jsem se tak nějak obou, kdyby vlk nebyl připravený do možná druhého vysvětlování. Byl jsem z celé té situace zmatený a to jsem měl pocit, že jsem se nezdržel zas tak dlouho, ale nejspíše to bylo déle, když už se Althyra stačila setkat s nejspíše zraněným vlkem. "Můžu nějak pomoct?" nabídl jsem se nakonec.

Moc teplo? Mně nepřišlo, ovšem u Althyry jsem se vlastně nedivil, když jsem věděl, odkud pochází. "Mhm, pochopitelně," přikývl jsem. Já jsem pocházel z mírného podnebí a teplejší mi rozhodně nevadilo. Možná jsem jej snášel o něco líp než chlad? Nevím, těžko říct, konec konců mi nevadilo ani jedno.
Souhlasně jsem přikývl. Sic to tu bylo vážně krásné, chtěli jsme jít na průzkum, tak nebyl čas ztrácet čas, ne? "Jo jdeme," řekl jsem. Hluk jsem slyšel taky. Nechápal jsem, co ty dvě vlčice vlastně vyvádí, ale rozhodně byly dost slyšet. "To máš pravdu," uchechtl jsem se.
Zvedl jsem se ze země a následoval bílou vlčici. Byl jsem zvědav, kam se dostaneme teď. Na průzkum dalších míst jsem se těšil a doufal, že dojdeme na další krásné místo, jako je tohle.

» Ostříží zrak přes Severní

Přikývl jsem. "Je. Moc se mi tu vážně líbí," uculil jsem se. "Moře a písek pořádně neznám a musím říct, že je to vlastně fajn," dodal jsem. Rozhodně by mi nevadilo se u moře zdržovat častěji. Přeci jen vodu jsem měl od přírody rád a to okolí tady tomu dodávalo plusové body.
"To bez pochyby. Jsem zvědavý, co tady na ostrovech ještě všechno zažiju." Doufal jsem, že toho bude hodně a nebudu se nudit. Zatím to tak bylo. Potkával jsem pomalu a jistě nové známosti a objevoval okolí, které se mi zatím líbilo. Ač jsem nepochyboval o tom, že tu někdy narazím na místo, které nebude pro mě.
Usmál jsem se. "Nápodobně, Thyro." Taky se mi s ní dobře povídalo a i trávil čas vlastně. Proč v tom tedy nepokračovat? "Jo, to budu rád. A třeba na nějakou smečku narazíme a hned budeme mít větší rozhled," doplnil jsem. Neměl jsem v plánu tedy lézt do první, na kterou narazím, ale jeden nikdy nevěděl.
Do nozder se mi dostaly pachy neznámých vlků. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se. V té tmě jsem nikoho neviděl, ale když jsem se zaposlouchal, někoho jsem slyšel. Nechápavě jsem koukl na Thyru. "Co?" dostal jsem ze sebe nakonec. Vlčice zas byly pryč, aniž bych je pořádně zaznamenal.

« Dračí průsmyk

Pošli jsme průsmykem a dorazili opravdu do ráje. Užasle jsem si to tu prohlížel. Bylo to tu opravdu krásné. A do té všechny krásy se spustil déšť. Zvedl jsem hlavu k nebi a přivřel oči. Déšť jsem měl rád, vodu jsem měl rád. Vůbec mi to nevadilo. Nadechl jsem se vzduchu a pak pohlédl na Thyru.
"Mhm, to je možné. Kdo ví, jak to vlastně s tím naším osudem je," pokrčil jsem rameny a kráčel k jedné z palem, co tu byla. Usadil jsem se tam a pohlédl na mou společnici. "Jo, na tom asi něco bude, to máš pravdu," pousmál jsem se. Cítil jsem v blízkosti další vlky. Vlastně mě nepřekvapilo, že jsme tu nebyli jediní, když to tu bylo tak nádherné!
Vyslechl jsem si její plány. Dávalo mi to smysl, jelikož jsem to měl dosti podobně. "Tomu rozumím. Jak jsem říkal, taky bych to tu chtěl více poznat a pak si najít nějakou smečku, kde bych strávil život. Uvidíme, co mi osud přinese pod tlapky." Docela jsem se na to i těšil. "Jak moc ostrovy vlastně znáš?" zeptal jsem se po chvilce ticha.

Budoucnost. Ano. Tu jistě budu muset strávit tady, na ostrovech. Zvláštní bylo, že se odtud vlk prostě nemohl dostat. To mi hlava nebrala. Od těchto ostrovů je pevnina vzdálená tak daleko, že by to vlk nedokázal uplavat? Možná. Ale nějak jsme se sem dostat museli. Záhada. "Máš pravdu. Měli bychom hledět dům budoucnost a doufat v lepší zítřky," usmál jsem se. A lásku? Kdo ví, třeba ji někdy potkám. Rozhodně by to bylo hezké, když už tu musím žít navěky věků. "Rodina mi chybí, určitě ano. Smečka a přátelé taky... Takže asi ano, ale vím, že se odtud nedostanu, takže se postupně smiřuji s tím, že mi zůstanou pouze v paměti a srdci," vydechl jsem a mávl ocasem.
Zastříhal jsem ušima. "Popravdě jsem se o něm nedozvěděl moc informací... Ale podle toho, co říkáš, to rozhodně není nic pro mě." Pohodil jsem hlavou. Z celého názvu jsem neměl dobrý pocit a co říkala Thyra, opravdu tohle společenstvo nebylo nic pro mě. "Tak to jich tu pár opravdu je," řekl jsem spíše jako poznatek pro sebe. "Máš v plánu se do nějaké přidat?" zeptal jsem se. Určitě bych já nový domov uvítal.
Na její další slova jsem se s poskytnutím pousmál. "Ráj? To zní zajímavě, tak mě veď!" zasmál jsem se a mířil za bílou vlčicí

» Irisin ráj

« Luka

Pomalu jsme kráčeli z louky pro mě neznámým směrem. Neměl jsem nejmenší tušení, kam vlastně jdeme. Ovšem o tom prozkoumávání bylo. Pohodil jsem uvolněně ocasem a šel rovnou za čenichem.
Chápavě jsem na její slova přikývl. Já jsem si takový život nedokázal představit, ale nebylo divu, když jsem vyrůstal v úplně něčem jiném, co mi vyhovovalo. "Na silné jádro to rozhodně zní, když tě poslouchám." Svoboda pro ni musela být jistě osvěžující. "Jo, smečka a rodina mi chybí taky... A o nemožném návratu jsemt také slyšel. Prý si mám na ostrovy zvyknout," pokrčil jsem rameny. "Smečka... Víš o nějaké?" zastříhal jsem ušima. Já o žádné nevěděl a neměl jsem čest ještě na nějaku narazit. "Já jen od jedhono vlka vím o nějakém společenství. Prý je to podobné smečce," sdělil jsem inforamce bílé. "Ale chtěl bych to tu ještě prozkoumat, než se někde usídlím," dodal jsem nakonec. Přeci jen by bylo vhodné tot u trochu znát a pak nabízet své znalosti a zkušenosti smečce.
S úsměvem jsem přikývl. "Ano. Zábava to rozhodně byla a nikde jsme tolik času jako u jezer snad nestrávili... Ještě když jsme je měly na území smečky," zasmál jsem se spokojeně při těchto vzpomínkách. Jezera byla fajn zábava a mimo jiné to sloužilo i k lovu. "Jo, to se nám také stalo, že se sem tam led propadl, ale naštěstí se nikdy nikomu nic nestalo, co vím já." Ovšem dokázal jsem si živě představi to neštěstí. Pousmál jsem se na vlčici. "Kruté zimy neznám, ale ty co ano, tak byly fajn, ač chladná místa vyloženě nevyhledávám," odvětil jsem.
Pousmál jsem se. "Naprosto v pořádku, je přeci fajn vědět o tom, s kým cestujete," zazubil jsem se na Thyru. "Mám bratra a dvě sestry, ale ty jsou nejspíše doma, pokud se nevydali po svých dobrodružstvích." Přesto jsem doufal, že někdy na někoho z nich narazím, bylo by fajn tu mít někoho z rodiny.
Zastavil jsem se v průsmyku. "Hm... zajímavé místo," prohlásil jsem a porozhlédl se kolem. "Kudy půjdeme? Pořád rovně?" zeptal jsem se své společnice.

Zasmál jsem se spolu s Althyrou. Zdála se být milá a příjemná společnost. Mávl jsem ocasem a protáhl tlapky. Možná by nebylo od věci se projít a případně prozkoumat ostrovy, co nám nabízejí. Moc jsem toho popravdě nestihl. Přesun sem mě nějak zmohl, že jsem prošel stěží pár míst.
Bílá vlčice taktéž pocházela ze smečky, ale její pravidla se zdála o něco striktnější než u nás. Popravdě to jsem jí moc nezáviděl. "Ah, tak to chápu. To si asi nedokážu představit, my jsme naopak měli dost volnosti a nedokážu se představit, že bych byl vázán nějakými tvrdšími pravidly," odpověděl jsem bíločerné upřímně. Mohl jsem kdykoliv kamkoliv. Volnosti tedy bylo dostatek a nikdy s nikým problém nebyl, že by toho zneužíval. Všichni jsme se měli rádi a podporovali se. Smečka mi chyběla.
Nad její další odpovědí jsem se pobaveně zasmál. "Dokážu si to živě představit. Také jsme si většinu času hráli, ale pro změnu jsme skákali do jezer," sdělil jsem své vzpomínky. "Měli jsme v blízkosti smečky i na jejím území dost jezer, takž o zábavu bylo taky postaráno," zavzpomínal jsem. "Ale i nás zima neminula, to jsme se na jezerech pro změnu klouzali. U vás byla většinu roku zima?" zeptal jsem se. Nikdy jsem v severských místech nežil, ač jsem věděl, že existují.
Jako kdyby mi Althyra četla myšlenky. "Ano, rád. Aspoň to tu prozkoumáme společně. Ve dvou se to lépe prozkoumává, no ne?" zazubil jsem se na vlčici a rozhlížel se, kudy bychom se mohli vydat. "Co třeba tudy?" nadhodil jsem a naznačil směr. Rozešel jsem se vpřed, kdyby Thyra nesouhlasila, zastavil jsem se a šel jejím vybraným směrem.

» Dračí průsmyk