Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Starý jsem rozhodně nebyl, to jest pravda, ale vlče jsem taky nějaký ten pátek nebyl. Zastříhal jsem ušima a pousmál jsem se. "Děkuji. Ani já sám bych se nenazýval starým, ale pojďme si říct, že ani vlče nejsem," zazubil jsem se na bílou vlčici.
Až s nostalgií jsem si vybavil chvíle z domova, kde jsme jako mladší vyváděli ve vodě a užívali si života plnými doušky. Rozhodně to byly krásné chvíle, na které jsem moc rád vzpomínal. "To rozhodně ano. Pocházím z menší smečky s pevnými vazbami a pořád nějakými prvky. Takže o zábavu bylo vždycky postaráno," odvětil jsem s úsměvem. Ovšem nebyl jsme si jist, kolik zažila zábavy Althyra. "Vy jste měla nějaký druh zábavy jako vlče?" lehce jsem vyzvídal.
Zdálo se, že ono ovoce nebyla zrovna nejchutnější svačinka. Mírně jsem se zakřenil. "Jak to tak poslouchám, žádná pochoutka to tedy nebyla," uchechtl jsem se. Ani já a ani bílá jsme nebyli místní. "Nejsem a jsem tu poměrně krátce, několik týdnů bych tek řekl," řekl jsem zamyšleně. "V podstatě to tu neznám," dodal jsem ještě.

Měl jsem dojem, že světlá vlčice je stále na pozoru. Nebylo divu, neznali jsme se a ani jeden z nás nemohl vědět, co čekat od toho druhého. Ovšem nakonec se uvolnila, stejně jako já. Neměl jsem pocit, že by mělo hrozit nějaké nebezpečí, tudíž jsem také povolil a byl v klidu.
Oba jsme byli myšlenkami jinde. Nečekal jsem dlouho a zapředl konverzaci. Vlčice neměla problém se do ní zapojit. Mírně jsem se pousmál. "Skákali z vodopádů? To znám, musím říct. Také jsem si párkrát skočil jako mladší," zazubil jsem se pobaveně a vzpomněl si na domov. "Divné ovoce?" nadzvedl jsem obočí. Neznal jsem asi nic, co by mě nutilo skákat z vodopádů nebo něčeho jiného. Ale jestli jsou ostrovy magické... "Ne, rozhodně si to nemyslím, to se nemusíte bát," usmál jsem se přátelsky. "Těší mě Althyro," pokynul jsem mírně hlavou.
"Jste místní nebo nacházíte se na ostrovech dlouho?" zeptal jsem se, aby řeč nestála a třeba bych se mohl dozvědět i něco nového a užitečného, ač Osten mi přeci jen základní informace již předal.

Lasici jsem dojedl a položil hlavu na tlapy. Přivřel jsem oči a odpočíval. Potřeboval jsem nabrat ztracenou energii. Sice jsem tu už pár dní určitě byl, ale ještě jsem neměl chvíli, kdy bych si opravdu mohl odpočinout. Vydechl jsem a nasál vůni jarní louky. Ovšem spíše se zdálo, že přichází léto vzhledem k tomu, jaké teploty momentálně byly. Naštěstí jsem měl světlý kožich a teplo mi tedy nedávalo tak zabrat, ale kdo ví, jak dlouho to vydržím.
Jak jsem rozjímal nad teplým počasím, cítil jsem náraz. Otevřel jsem oči a postavil se na nohy. Jakmile jsem se vzpamatoval z téhle situace, viděl jsem před sebou převážně bílou vlčici s modrýma očima. Byla zamyšlená stejně tak jako já. "V pořádku, taky jsem byl myšlenkami jinde," odvětil jsem ji přátelsky a sjel ji pohledem. "Nad čím jste přemýšlela, jestli se tedy mohu zeptat?" položil jsem vlčici otázku a kousek ustoupil, abychom oba měli dostatek osobního prostoru a přeci jen i z těch bezpečnostních důvodů, neznal jsem ji a nemohl tedy tušit, co může udělat. Ač se tedy na první pohled nezdála, že by to byl někdo, kdo by se po mě vrhl. "A mimochodem, abyste věděla, do koho jste vrazila - jsem Visser," představil jsem se vlčici a posadil se do trávy.

« Ovocný lesík

Kráčel jsem na louku, kde bych mohl něco přeci jen chytit. Zastříhal jsem ušima, když jsem se zastavil na okraji lesíka a louky. Rozhlédl jsem se a zavětřil, zda neucítím nějakého ušáka. Ovšem k mému zklamání jsem nic necítil. Rozešel jsem se tedy více do středu louky, která se zdála být docela rozlehlá a jinde může něco být.
Tráva mě laskala po nohách. Mírně jsem se pousmál a opět jsem zavětřil. Teď jsem ucítil něco k snědku, ač to zajíc nebyl, bylo to něco.
Přišpendlil jsem se k zemi a zbystřil. Pomalu jsem se plížil k mé kořisti a v tu nejvíce vhodnou chvíli jsem vystřelil a chytil mladou lasici, která také nejspíše byla na cestě pro žrádlo. Vzal jsem ji opodál, kde jsem si lehl do trávy a pustil se do drobné lasice. Rozhodně bych zvládl víc, ale pro teď to bude na chvíli stačit. Přivřel jsem oči a odpočíval, přičemž jsem dával pozor, kdyby šel někdo mým směrem.

« Mlžná džungle

Vyslechl jsem si Ostna, který mi povyprávěl o Svatyni a vlkovi, který tam sídlí a co dokáže. Ještě ke všemu, když onen vlk nebyl zrovna nejmladší. Znělo to zajímavě a rozhodně bych ho někdy navštívil, až se tu budu lépe orientovat a budu mít víc sil.
Následoval jsem ho do lesíka, který mi chtěl ukázat. "Určitě. Nejdříve si to tu projdu a seznámím se s ostrovy a až pak se rozhodnu co a jak," odvětil jsem mu a vklouzl do lesíka, který krásně voněl. Těžko říct, co za pomoc vlk bude chtít, na druhou stranu jsem si nemyslel, že by zrovna této situace zneužil, ale těžko říct.
Došli jsme do lesíka, kde si černobílý vlk chtěl odpočinout. Přikývl jsem a rozhlédl se, rozhodně by to na zub chtělo. Nechal jsme tedy vlka a já se rozhodl si najít něco k snědku.

» Luka

Na jeho další slova jsem již neodpověděl. Nebylo co. Každý jsme měli své pohledy na tyhle věci a nemělo smysl o tom více debatovat. Nikam bychom stejně nedošli. Ale pravdu měl. Nejvíce bolela zrada od těch nejbližší. Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem něco takového nezažil a doufal, že ani nikdy nezažiju.
V té Svatyni, jak jí Osten říkal, měl být starý vlk, který na svůj věk je velmi vitální. Až se mi tomu nechtělo pomalu věřit, na druhou stranu jsem si nemyslel, že by si tohle vymýšlel. Spíše jsem se s někým takovým nesetkal. "Jak je možné, že ve svém věku je takhle fyzicky zdatný?" Zastříhal jsem ušima při této myšlence. Možná celý život byl takový a ve staří tak zůstal? Těžko říct. "Někdy zkusím, děkuju," odvětil jsem a pohlédl směrem ke Svatyni. Momentálně jsem se na to necítil, někdy příště až půjdu kolem.
"Ano. Určitě ano. Je dobré znát okolí, než se rozhodnu, co budu dělat dál." Ani mě nenapadalo, co bych teď mohl vůbec dělat, když jsem to tedy neznal. Osten se ale zdál, že to tu zná moc dobře. "Máš prošlé celé ostrovy?" optal jsem se a následoval ho do lesíku.

» Ovocný lesík

Nemyslel jsem si nutně, že se jednalo o bohy. Na druhou stranu mě nenapadalo nic moc jiného, kdo by za tím vším, co vlk říkal, mohlo stát. Osten podotkl, že by to klidně mohla být příroda, což by mohlo dávat v určitých směrech i smysl. Ovšem stál si za tím, že jsou to bohové, kteří ne vždy zpříjemňují vlkům tady život. "Mno, doufám, že to nebude brzy a nebude to něco nepříjemného," zavrtěl jsem hlavou. Byl jsem tu sotva pár hodin a rozhodně jsem o nemilé překvapení nestál.
Černobílý si stál za tím, že rodiče nejsou nutní pro život. Já to tak neviděl. Nedokázal jsem si představit, že bych neměl rodiče a starala se o mě smečka, nebo společenství, které se postaralo o Ostena. Není to to stejné. Ovšem to byl můj názor a já Ostenovi nechtěl brát ten jeho. "No... Na tomhle se neshodneme. Ale to je pochopitelné s ohledem na to, že každý jsme zažili úplně něco jiného. A určitě nespoléhám na ostatní, které neznám nebo mi nejsou tak blízcí, ale mít rodinu, to je něco, co se nedá jen tak lehce nahradit. Sám jsem ze smečky, kde máme pevné vazby a žije tam několik rodin, ale určitě bych se nespoléhal na všechny jen tak," řekl jsem svůj názor. Byli jisté vlci, na které se určitě spolehnout nedalo. Také jsem ale nechtěl být sám a nemít někoho, s kým si mohu krýt záda.
Neměl jsem momentálně zájem do té Svatyně jít. Nejprve bylo nutné zesílit po tom zážitku z moře a pak teprve jít někam sem. Chvíli jsem čekal, tak jsem si sedl na zem a jen odpočíval. Bylo zvláštní být úplně někde jinde, aniž bych věděl, jak jsem se sem dostal. Zajímalo by mě, jestli tu je i někdo jiný z Údolí.
Otevřel jsem oči, když jsem slyšel Ostenovi kroky. Byl zpátky i s ránou na noze. "Jaké to bylo?" zeptal jsem se ho.

Na jeho slova jsem přikyvoval. Bohové tedy byli asi zvláštní. Vlastně jsem nevěděl, zda na ně věřím. O božstvu jsem nikdy nepřemýšlel, vzhledem k tomu, že v rodném údolí nic takového nemáme. Přesto jsem tomu byl otevřený, ale dokud se nestane něco, co by mě přimělo na ně věřit, věřit na ně asi nebudu. "Třeba to je něco jiného než bohové?" nadhodil jsem myšlenku. Sice jsem moc nevěděl co, ale nemuseli to být nutně bohové, no ne?
Bylo zvláštní slyšet, že by se něčí rodiče takhle vypařili. Já své rodiče znal celý život a žil s nimi doteď v údolí. Dokud jsem se nedostal záhadně sem. "To mě mrzí," prohodil jsem. Nedokázal jsem si představit, že by moji rodiče zmizeli do pryč. Jeho osud byl pro mě sci-fi, to jsem musel přiznat. "To si nedokážu představit. Já dosud žil v údolí s celou rodinou," řekl jsem s lítostivým pohledem.
Ono společenství bylo tedy zajímavé tím, že nemělo dané území. Já jsem byl zvyklý na smečku s pevným územím, na druhou stranu jsme měli také volnější hierarchii. "Chápu. V něčem takovém jsem žil, jen tedy jsme měli místo - domov, kde jsme sídlili," vysvětlil jsem.
Z obyčejného lesa jsme se dostali do džungle, kde jsem už musel dávat víc pozor na to, kam vlastně šlapu. Blížili jsme se k místu, které se nazývalo Svatyně, kde jsem mohl zesílit. Byla pravda, že potom, co mě vyplivlo moře, jsem rozhodně slabší než předtím. Brzy na to se přede mnou zjevila stavba, kterou jsem nikdy neviděl, ani nic podobného. Páni! Bylo to velmi zajímavé, ale momentálně jsem se necítil na to, abych tam šel. "Počkám tady," sdělil jsem mu.

« Tajné ostrovy

Celé to bylo zajímavé. Mohl mě tedy opravdu vcucnout nějaký portál, který mě sem přenesl? Možná. "Zvláštní způsob, jak sem dostat vlky, to musím říct. A bohové?" zatvářil jsem se překvapeně. Já na nějaké božstvo nevěřil a ani v mém rodném údolí jsme nic takového neměli, proto mě to překvapilo. Na jeho další slova jsem pokývla jen hlavou. Uvidíme, jaké ostrovy jsou, až to tu prozkoumám víc.
Takže domu se sám nedostanu. Musela by to být náhoda, jak jsem se dostal sem. Nebyl jsem si jist, zda se mi to líbilo, ale obával jsem se, že nejspíš nemám na vybranou. "Přijde mi to celé zvláštní, to ti teda povím. Ale pokud je to tak, jak říkáš, asi si opravdu musím začít zvykat." To znamenalo, že asi ani nepotkám svou rodinu, která se o mě jistě strachuje. Nad tím jsem si povzdechl. Třeba budu právě ten šťastlivec, který se odtud dostane. To by bylo parádní. A taky si zřejmě musím dávat pozor, abych někoho nenaštval, ne že by to bylo pro mě něco nezvyklého.
Zastříhal jsem ušima. "Společenství? Něco jako smečka?" optal jsem se a šel po boku vlka.

» Mlžná džungle

Srst jsem měl stále ještě mokrou, ale naštěstí z ní voda už nekapala. Ne, že by mi to příliš vadilo, s mou magií jsem byl spjatý dostatečně, aby mě něco takového nerozházelo, ač neznámou plavbu mořem jsem tedy nečekal. Ještě jsem popošel dál od černobílého a oklepal se, aby mi srst rychleji uschnula a poté zastříhal ušima, když začal mluvit. Se zájmem jsem si jeho slova vyslechl. Mois Gris? Ostrovy? Zajímavé. Ocitl jsem se na ostrovech. "Nic mi název Mois Gris neříká, musel jsem se tedy dostat hodně daleko," řekl jsem spíše pro sebe než pro cizince, ale ten to mohl zřetelně slyšet. "A na jakém ostrově jsme teď?" zeptal jsem se, abych se mohl alespoň trochu orientovat.
Údajně tu byl ještě jeden ostrov, který se lišil od těch zbylých tří. "Aha. No, ten ostrov jsem neměl šanci zahlédnout, ale budu na to pamatovat," pousmál jsem se na něj. Asi bude hodně míst, která budu muset prozkoumat. "Dá se odtud dostat?" zeptal jsem se. Nevěděl jsem, zda to bylo místo, kde jsem chtěl strávit svůj život.
"Osten. Těší mě," pokynul jsem hlavou. Následně jsem se dozvěděl, že tohle je běžné, že si ostrovy berou vlky z jiných míst. "Zajímavé," zahuhlal jsem si pro sebe a vydal se za Ostnem, který mi chtěl nějaké místo ukázat.

» Les u Mostu

Ještě chvíli jsem se vydýchával. Stále jsem neměl tušení, jak jsem se tady ocitnul a co tu dělám. Nic mi tu nebylo povědomé. Stál jsem na pláži a rozhlížel se, kam bych se na noc mohl uchýlit, jelikož nebylo asi zrovna moudré se tu v noci potulovat, když vůbec netuším, kde to jsem. Udělal jsem několik kroků vpřed, a v tom jsem zaslechl kroky a ucítil neznámý pach. Otočil jsem se tím směrem a zahlédl černobílého vlka se znaky a čímsi na oku. z
Pořádně jsem si ho prohlédl. "Chladno, to ano. Ovšem nebyla to koupačka, kterou bych podstoupil dobrovolně," vysvětlil jsem mu. "Nevíš, kde se vlastně nacházím?" zeptal jsem se vlka, který vypadal, že to tu zná. "Jsem Visser, jak se jmenuješ ty?" zeptal jsem se poté, co jsem se mu představil. "Netuším, jak jsem se do moře dostal, ale vyplivlo mě tady a nevím, kde to jsem. Rozhodně ne v mé rodné domovině." Opravdu mi vrtalo hlavou, co tu vlastně dělám.

« příchod

Nepamatoval jsem si poslední minuty před tím, než jsem se vůbec ocitl ve studené vodě. Cítil jsem slanost v tlamě, v čenichu, oči mě pálely. S vodou jsem byl velký kamarád, ale tohle mě smetlo víc, než bych čekal.
Rozkašlal jsem se a snažil se dostat ze sebe zbytek vody, které jsem měl na plicích. Rozlepil jsem modré oči a rozhlédl jsem se kolem sebe. Nacházel jsem se v neznámém místě, někde na pláži. Zvedl jsem se z písku na tlapy. Cítil jsem, jak jsem byl zesláblý. Oklepala jsem ze sebe vodu a teď se případně rozhled kolem sebe. Neměl jsem absolutně tušení, kde to jsem a už vůbec ne, jak jsem se do moře dostal.
Pomalými kroky jsem se vydal nějakým směrem. Potřeboval bych se najíst a někde zalehnout, ale nevěděl jsem kam. Netušil jsem, zda se nenacházím na území, kde bych být neměl.