Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tajga

Nejen, že si na horách ničeho speciálního nevšiml, ono na nich nejspíš nic zvláštního ani nebylo, jak potvrdila Mireldis. Pokrčil rameny. "Jít se tam podívat asi můžeme." Neměl ostatně na práci nic důležitějšího. "I když bych řekl, že hory jsou zrádné vždycky." Stačil jeden chybný krok, zaváhání, polevení pozornosti... Sám už si tam párkrát pěkně nabil, a to měl ještě docela štěstí. "Mhm," zamručel ještě na poznámku o blátě. Jeho bílé tlapy už vůbec bílé nebyly, jak je měl zaliskané od bahna. A když mu za krk spadl sníh? Pf! Už vůbec nemělo žádný smysl se tu dále zdržovat.
Následoval vlčici cestou, kterou zvolila. Aspoň si mohl namáhat jen svaly, ale mozek nemusel, když to Mireldis všechno vymyslela za něj. "Průzkumnice?" zopakoval. "To taky existuje?" Aby řekl pravdu, o smečkách toho příliš nevěděl. Byl ještě mladík, když v nějaké naposledy žil, tedy v nějaké tradiční - a ty časy, jak si musel přiznat, byly už dávno pryč. Rozhlédl se kolem, jestli zahlédne nějaký detail, který by mohl být užitečný, ale viděl jen skály, kamenní a horské rostliny. Nejspíš by to nebyla funkce pro něj. "Takže už jsi při bloumání krajem někdy našla něco užitečného?" Zajímalo ho, v čem viděla užitek Mireldis.

Děkuji za akci a odměny, prosím 4% k vytrvalosti a tlapičku do prázdného slotu, jestli to jde

6. charakter
(mám je v profilu trochu pomíchané, takže to beru v pořadí Wiss - Rydie - Mercer - Máta - Wal, tedy od nejstaršího :D)

• +- 2,5 roku na MG ✓
• na prvním charakteru cca 300 postů - 400+ ✓
• na druhém charakteru cca 200 postů - 300+ ✓
• na třetím charakteru cca 100 postů - 150+ ✓
• na čtvrtém charakteru cca 70 postů - 80+ ✓
• na pátém charakteru cca 40 postů - 29 ×

Chtěla bych moc poprosit o možnost šesté dospělé postavy. Co se týče aktivity, nějaké výpadky jsem měla i mimo kolektivní spánek, ale snažím se hrát a nikoho moc nebrzdit. Teď od zimy jsem se dokázala myslím celkem dobře rozhýbat za všechny krom Rýdie (u které se musím ještě rozhodnout, co s ní dál :c) .
Nějaké nápady na nový char jsou vždycky, ještě bych viděla, na co slot nakonec využiju, ale ladem by určitě neležel :D

Děkuji mockrát za zvážení!

Schváleno

Koukal na soby, ale nějak ho to nenaplňovalo. Možná v nich Mireldis viděla něco, co on ne - nějakou krásu, kterou svým tupounským srdcem vnímat nedokázal. A kterou také okamžitě pokazil, protože sobi se dali na ústup, jen co promluvil. Nezaútočili na ně, ale ani nečekali, až se dva vlci rozhodnou udělat si z nich svačinu. Ne, že by se mu chtělo teď honit za sobem. Měl plné břicho zajíce a v tohle směru mu nic nechybělo.
Mireldis se chtěla vypravit dále, pravděpodobně k horám. Černý následoval její pohled. "Vidím je. Co s nimi? Nikdy jsem si tam nevšiml ničeho speciálního," prohodil a protáhl se. Asi by mu nevadilo šplhat do kopce... aspoň ne moc. Ale měla vlčice nějaký důvod k tomu, proč na ně poukazovala?
Najednou světlá vlčice vyjekla varování. Černý nadskočil, naježil se... a za krkem mu přistála pořádná hrouda sněhu. "Aaagh," zavrčel zlostně a oklepal se. "Krucinál hergot!" Pitomá obleva! "Máš pravdu, tohohle lesa mám až po krk," odfrkl si a namířil si to nakvašeně dlouhými kroky směrem k horám. Tohle ho tedy vážně nepotěšilo.

//Hraniční pohoří

Sobi dál funěli a nejspíš se blížili. Výborně. Takže skončí rozudpaní pod kopyty stáda? Neznělo to jako ten nejlákavější osud. "Klidně můžou být podráždění," nadhodil. "Třeba už je nebaví být lovná zvěř. Jdou si pro pomstu." Mireldis si však něco podobného zřejmě nemyslela, protože se za soby hned nadšeně vypravila. Wiss si odfrkl a nepříliš nadšeně se zvedl ze země. Nejraději by se ještě chvíli válel, trávil králíka a nenaháněl potencionálně krvelačné soby. Ale vydal se za vlčicí i tak. Proč? Sám vlastně nevěděl.
Stádo bylo nedaleko. Procházelo mezi stromy, i když teď už spíš stálo. Nevypadali krvelačně, tvářili se prostě jako normální sobi. Bylo minimálně trochu zajímavé si je moci prohlédnout takhle zblízka, ale černého to nezaujalo na dlouho. "Co teď? Budeme na ně dál jen čučet?"

Svého ušáka sevřel pevně v zubech a udělal s ním krátký proces. Jen, co trochu popadl dech, rozhlédl se kolem a spatřil, že toho druhého se podařilo ulovit Mireldis. Nebudou se tedy muset dělit o jednoho ubohého zajíce. To se mu docela ulevilo. V břiše už mu nahlas kručelo a kdyby se ještě musel dělit, byla by to nejspíš ta poslední třešnička na tomhle vypečeném dni. Teď už se tím nemusel zatěžovat, takže se bez dalších průtahů hladově pustil do zajíce.
Už byl skoro po jídle, když ho z myšlenek vytrhla Mireldis. "Huh?" zvedl hlavu a olízl si čenich, na kterém mu ulpěla zaječí krev. Zaposlouchal se. "Jo, slyším. Něco sem jde." Slyšel frkání nějakých zvířat a šramot, jak procházela lesem, občas křupla nějaká větvička pod jejich kopyty. Zdálo se, že se blíží přímo k nim. Wiss se posadil a připravil se, že případně začne utíkat - nechtěl se nechat rozdupat. "Myslíš, že o nás ví?"

Navzdory jeho mrmlání se Mireldis dále usmívala. Černý to popravdě nechápal. Byl by se na sebe dávno vykašlal, kdyby byl v její kůži. Někteří vlci byli zkrátka příliš odpouštějící. "Skvěle," opáčil suše a trochu se poušklíbl, když poznamenala, že by to mohlo být vždycky horší. "I lepší," neodpustil si a pak už vlčici vyslal do křoví, aby zajíce vyhnala. Přikrčil se opodál a čekal. Chytit ušáka snad ještě zvládne...
Netrvalo jí to dlouho, ale z křoví nevyběhl jeden zajíc, nýbrž hned tři. Wissfeoh bohužel nebyl Kerberos, aby je dokázal chňapnout všechny. Jeden ze zajíců stejně nabral křivý směr a mizel někde v lese, ještě než k němu vůbec dorazili. Zbylí dva ale běželi správným směrem. Černý vyskočil v poslední chvíli, pár dlouhými skoky jednoho z ušáků dostihl a chytil jeho zmítající se tělo do tlamy. Druhého ušáka ale lapnout nestačil. Ten prudce změnil směr, aby se s vlkem nestřetnul, otočil se nazpět, přibližně směrem, kde byla Mireldis. Černý musel doufat, že ho vlčice chytí, protože on měl plné tlapy práce s jendím bojujícím zajícem. I když ne na dlouho. Jedno pořádné kousnutí a škubnutí s ním udělalo krátký proces. A je to, pomyslel si a zhluboka si vydechl. Necítil se už tak bídně, ale lov ho rozhodně unavil víc, než normálně.

//Začarovaný les

Kráčel trochu napřed, takže okázale zakoulel očima ještě jednou a nemusel si dělat starosti s tím, jestli to Mireldis uvidí. I když by mu to asi bylo fuk. Bla, bla, bla. Byl vážně v příšerném rozmaru, nechtělo se mu nikam trmácet, hledat pitomé zajíce a tak vůbec. Nechtělo se mu dělat nic a všechno ho tak akorát štvalo. Jenže jíst musel, samozřejmě, a pro to něco udělat bohužel musel. "Kdyby se ta bouřka vrátila, tak může být stejně tak dobře tady jako ve vedlejším lese," zamrmlal si pod vousy, jen aby měl poslední slovo. Jenže Mireldis byla ve svém přesvědčení tvrdohlavá. Navíc měla nejspíš i pravdu, ale momentálně by se Wissfeoh radši propadl do země, než aby jí to uznal.
Tupě koukal do sněhu před sebou a pak to konečně spatřil. Stopy. Stále nic pořádně necítil, i když ke kašli ho to nutilo už značně méně. Taky dobře, protože by tím randálem všechnu zvěř akorát vyplašil. Zrak měl ale v pořádku naprosto a otisky zaječích tlap ve sněhu byly zcela zřetelné. "Prosím, madam, jedny zaječí stopy," ukázal na ně rozmáchlým gestem a sám nevěděl, proč musel použít tak nesmírně kousavý tón. Mireldis mu nic neudělala, vlastně mu ještě pomáhala, ale stala se i tak terčem jedné z jeho nálad. Žralo ho, že měla pravdu. "Nejspíš bude někde tam v tom křoví," kývl čenichem příslušným směrem, kterým otisky tlapek mířily. "Zkus ho vyhnat, já ho chytím." Už chtěl, aby to měli za sebou. Nechtěl diskutovat o tom, jakou roli kdo při lovu zaujme, a tak dál, a tak dál. Prostě to odbydou, a bude to.

Mireldis byla ticho a Wiss se nijak nesnažil oboustranné mlčení porušit. Zaobíral se svým vlastním vnitřním světem a čas plynul. Bouře bouřila, ale postupně se uklidňovala a uklidňovala, až si toho všimli i ti dva vmáčknutí v dutině stromu. Mireldis se začala drápat ven a nadšeně ohlašovala, že se počasí doopravdy uklidnilo. Černý ji následoval ven. Cítil se už líp, nejspíš díky všemu tomu vynucenému odpočinku, ale určitě by mu bylo ještě líp, kdyby už měli něco k snědku. "Ještě, že tak," odfrkl s a protáhl se. Chtěl se jít rozhlížet dál po zdejší zvěři, o které se domníval, že třeba také vyleze ze svých děr hledat něco k jídlu po té fujavici, jenže Mireldis si vzala do hlavy, že půjdou pryč a s tím se zkrátka nedalo hnout. "No fajn. Jestli ti to udělá takovou radost, tak teda půjdem pryč," zakoulel očima. "Nevím, jaký v tom je sice rozdíl, ale budiž," dodal, aby bylo jasné, co si o tom myslí. Blbost. Třeba jim to přinese větší štěstí v lovu, kdo ví? Nebo taky vůbec nic. Pořád ještě rozmrzele vyrazil skrze les. "Tudy třeba," rozhodl.

//Tajga

Wiss se přistihl, že uvažuje, jak moc by to asi bolelo, kdyby se celý strom zhroutil a rozmáčkl je jako dvě přezrálé švestky. Dokázal si to představit více živě, než by se mu zamlouvalo, obzvlášť, když dřevo kolem nich vrzalo a sténalo, jako by se vážně každou chvíli chystalo povolit. Jenže jak to viděl, neměli příliš na výběr. Venku v bouři by to bylo pravděpodobně ještě nebezpečnější, než tady. Nechtěl dostat po hlavě nějakou větví a nechat si vyrazit mozek z lebky. To už snad raději to rozmačkání.
"Tak budeme mlčet. To mi vyhovuje," pokrčil rameny, protože Mireldis se k povídání vtipů neměla a jeho nenapadala ani žádná zábavná historka. A navíc z sebe stejně nerad dělal kašpara. Položil si hlavu na tlapy, jak nejlíp to ve stísněném prostoru stromu šlo a trucoval. V břiše mu kručelo, chvílemi pořád posmrkával a počasí je nenávidělo. Uprostřed téhle sladké sebelítosti si ale cosi uvědomil. Nastražil svého jeden a půl ucha. "Hele. Asi to utichá?" Mireldis vlezla dovnitř jako druhá, tudíž byla blíž východu a mohla lépe vidět ven. On toho příliš nespatřil, ale slyšel dobře, že se vichr poněkud uklidňuje.

Mrknutím oka se vše otočilo, na útěk už bylo příliš pozdě. Měli si to, milí vlčci, rozmyslet dřív. Ne, že by si to Wiss nerozmyslel hned na začátku, ovšem nemohl by s úplně čistým svědomím tvrdit, že si tím rozhodnutím byl úplně skálopevně jistý, když teď kolem nich vyl vichr s nesmírnou silou, sněhové vločky se sypaly z oblohy snad rovnou po kilech a nebylo vidět skoro na krok. Poslední, co slyšel od Mireldis, bylo, že se nechce hádat. Tak se nehádej, odpověděl už jen v duchu, protože jinak by musel řvát. Zdejší zkroucené stromy jim naštěstí opět nahrávaly - v jednom se našel dobrý úkryt, kam se s trochou snahy vmáčkli.
Snad by si jindy i pískal, že se nacpal do pelechu v těsné blízkosti pěkné vlčice, ale teď neměl na nic podobného vůbec pomyšlení. "Co já vím?" odpověděl a i ve stromové dutině musel dost zvedat hlas, aby překřičel rachot venku. "Nejsem žádnej meteorolog." Z toho hulákání ho škrábalo v krku a na už tak nevrlé náladě mu to nepřidalo. Nemocný, hladový, uvězněný ve stromě. Vážně to vyhrál. Proč. Vždycky. Já. "Asi tu chvíli zkejsnem," houkl a zakašlal, protože ho to vážně dráždilo. S takovouhle to nakašlu i na ni. "Můžem si nanejvýš tak vyprávět vtipy," zamrmlal si pod vousy, takže ho možná Mireldis ani neslyšela. Stejně se mu nechtělo smát, chtělo se mu na všechny mračit a na všechno nadávat.

Počasí se prostě rozhodlo, že jim bude házet pod tlapy klacky. V jednu chvíli se den tvářil velice přívětivě, hned vzápětí už se na ně hnala bezmála živelná pohroma. Vítr se zvedal a snad každou vteřinou nabíral na síle. Černý bloudil pohledem po okolí, aby našel nějakou skulinu, do které by se vrtnul. Mireldis chtěla naopak uprchnout. "Kdoví, jak daleko bychom museli běžet," namítl. Neměl dojem, že by zvládl prchat nějak zvlášť daleko. Šetřil si síly k lovu, nechtěl je všechy vyplýtvat. Už i když se tu jen tak procházeli, cítil, že to není úplně ono, byl pořád zesláblý, unavený a takový rozlámaný.
Mireldis ale vypadala, že v tom má jasno. "No tak pro mě za mě běž," škubl rameny. "Ale nevypadá to, že je moc času," dodal a přesně v tu chvíli se do nich opřel tak silný poryv větru, že ho div nesložil k zemi. Vichřice hučela mezi stromy, lomcovala jejich korunami a lámala slabší větve. Wiss přivřel oči a bylo mu už více než jasné, že teď se nejspíš nikam nedostanou. Pokusil se něco říct, ale vichr mu rval slova od tlamy. Proto jen kývl na Mireldis a přitiskl se mezi kořeny nejbližšího stromu, zatímco vánice a vichřice kolem nich divoce zuřila. Mohl jen doufat, že se strom nezlomí a oba je nezabije. I když by to možná bylo svým způsobem vysvobození.

Po odpočinku, který vážně přišel vhod, bylo na čase konečně se vydat na lov. Už mu kručelo v břiše, těšil se, až něco pořádného sní. Bylo mu jedno, jestli to bude zajíc, nebo něco jiného, hlavně, aby to bylo něco. Ale žádné stopy neviděl a Mireldis, které čenich momentálně sloužil lépe, než jemu, tvrdila, že zajíci jsou pořád ještě daleko. "Ale najdeme je," řekl Wiss, který se nemínil nechat odradit. Nemohl se nechat odradit, prostě potřeboval jíst.
Les byl tichý, když jím procházeli. Velice tichý. Až podezřele. Wiss se rozhlédl kolem, ale nezahlédl vůbec žádný pohyb, neslyšel nic kromě zvuku jejich vlastních kroků. "To je divné," zamračil se, kolem žaludku se mu usídlil pocit neodbytné nervozity. Bylo jasné, že se něco chystá. Netrvalo to příliš dlouho a začal se zvedat vítr. Pohazoval sprškami sněhu, ale rychle nabíral na síle. "K čertu!" zaklel. "Asi se sem žene nějaká vánice." Ale necítil se na to, aby prchal kdoví jak daleko před zákeřnou bouří, která tu mohla být každou chvíli. Místo toho se rychle začal rozhlížet kolem po další skrýši.

Mireldis byla mnohem optimističtějí duší, než on, což nebylo nic překvapivého, ba ani těžkého. "Nemusí. Ale už jsem si docela zvykl na tenhle svět," pokrčil černý rameny. "Ne, že bych ho úplně miloval, ale není nejhorší. Nechtěl bych si zvykat někde jinde." Přišel si na to starý. Možná i byl. Měl pocit, že bílá srst na tlapách se mu za poslední rok nějak rozlezla a úspěšně se snažil ignorovat pár bílých chlupů, co se mu objevovaly na čenichu. Naklopil hlavu lehce ke straně, když zmínila, že všechny své výlety jinam přežila. "Já taky. Ale jen tak tak." Nechtěl ani vzpomínat na tu cestu peklem, kterou zažil jen krátce poté, co sem dorazil.
Debatovat o smečkách příliš smysl nemělo. Wiss věděl, že v běžné smečce by nikdy fungovat nedokázal. Buď by se zbláznil, nebo se s někým porval a vyhodili by ho zase na mráz. Neměl to zapotřebí. A teď už o tom vlastně ani přemýšlet nemusel. Svoje společenstvo už našel.
Padala noc, zvěř nikde. Nedalo se dělat vůbec nic, jen se tu válet, kašlat a čekat na nový den. Nebo spát, jak navrhovala Mireldis. "Jestli nevyjde slunce, budeme mít na tlapách mnohem větší problémy," zabručel, i když věděl, jak to vlčice myslela. Předpokládal, že zrovna ona ho ve spánku nezakousne, takže si dovolil zavřít oči. "Jo, možná se trochu prospím," řekl a než stačil cokoliv dodat, už doopravdy spal. Mohl se to snažit skrývat, ale byl vážně dost unavený.

Otevřel oči se světlem nového dne. Sněžit nepřestávalo, ale svět se jevil v trochu veselejších barvách. Wiss zvedl hlavu a tiše si odkašlal. Pořád se cítil dost přejetě a rozlámaně, ale zdálo se mu, že to už je lepší. A to taky bylo dobře, protože opravdu potřeboval něco sníst. Slyšel, jak mu kručí v břiše. Natočil hlavu k vlčici, která se ozvala. "Jo. Dneska to půjde," prohlásil rozhodně a pomalu se postavil na nohy, které mu přišly trochu zesláblé, ale držely ho jistě. Netřásly se pod ním. Zavětřil, ale ještě pořád toho moc necítil. Sklonil hlavu k zemi a kousek popošel, hledal, jestli nenajde nějaké stopy.

Mireldis si narozdíl od něj myslela, že existence podobných šíleností je dost možná i mimo ostrovy. A také že je třeba možné nechat se nějakým portálem přenést někam úplně jinam. "Dost děsivá představa," zachraplal černý nespokojeně, že mu takovou myšlenku vůbec nasadila do hlavy. To by tak chybělo. Zvykl si jakž takž na jeden cirkus, neměl nejmenší zájem nechat se přenést do jiného a zvykat si na něco nového. "Vážně doufám, že nic takového není." Popravdě by se ale ani nedivil.
Vlčice pocházela ze Zlaté smečky. Černý vlk pomalu pokýval hlavou, nemusel nad tím ani usilovně přemýšlet. "Vím, kde to je. Asi znám i pár členů, i když na území jsem nikdy nebyl." Pamatoval si, že tam jednou vedl nějakou vlčici, která chtěla smečku najít, jindy se zase potkal s už stávajícími členy... Nic zásadnějšího si ale o smečce nevybavoval.
Zdálo se, že vlčici ani nepřišlo na mysl, že by členství ve smečce mohla překážet jeho nespolečenská povaha. Nebo neochota se podřítit rozmarům kde koho. "No, tak to vám přeju," pokrčil lehce rameny, i když mu to bylo docela fuk. Nemusel být za úplného morouse. "Moje zkušenosti s alfami většinou tak růžové nejsou." Vzpomínky na rodnou smečku by raději na světlo ani nevytahoval. "Lepší to neriskovat," zakončil svou úvahu a bezvýsledně začenichal.
Mireldis na tom s čichem byla dobře - pochopitelně - ale vypadalo to, že jim to moc nepomůže, protože kořist byla daleko. Wiss se zamračil. Pro lov to nevypadalo moc dobře. "Asi jsou všichni zalezlí," zamručel. "V tomhle počasí... Třeba k ránu budou lepší podmínky." Teď momentálně mrzlo vážně docela hodně a z nebe se sypaly sněhové vločky v hustých hejnech. Wiss zkroutil studené tlapy co nejvíc pod sebe a byl rád za plášť, který ho přikrýval.